Takže Čokoláda se nám nachýlila ke konci. Tahle povídka byla během na dlouhou trať, hlavně co se času týče, ale pár věrných čtenářů jí zůstalo až do konce, za což touto cestou děkuju! Přemýšlím, že si místo ní přiberu do programu opět něco takového, co bych psala průběžně. Uvidím, jestli mě něco napadne. Svým způsobem se mi Čokoláda psala moc dobře. I když jsem v průběhu změnila její děj, který se původně odvíjel podle jiné mé povídky, tentokrát heterácké, šlo mi to od ruky a už se těším, až si to opět přečtu celé v kuse :)
Také využiju tohoto úvodu, abych se omluvila, že zítra nebude MH. Ale věřte mi, že bych raději psala, než absolvovala to, co mě čeká :D
Ještě jednou díky za příjemný čas, strávený s Čokoládou a s vámi.
Dostat se do států, zabralo Jackovi celé dva dny. Většina letů byla plných a nepomohlo ani podplácení. Když konečně stanul na verandě domu své matky, měl pocit, že sebou sekne o zem, jak byl unavený.
Cítil se špinavý, byl hladový a celkově úplně vyprahlý. A nejvíc asi steskem. Rozhodnutí, které udělal před svým odjezdem z Berlína, ho nabilo novou naději, ale ta postupně umírala s každým nezdarem, jenž ho na cestě potkal. Miro ho sice vyzvedl na letišti, ale když ho dovezl domů, museli se rozloučit, protože si Jack prostě potřeboval odpočinout.
Taky se hrozně bál, že něco neklapne. Že se na něj Adam bude zlobit a už mu nedá šanci, aby si znovu promluvili. To po něm umíral steskem. A konečně byl ochotný si to přiznat.
Silou vůle vytáhl z kapsy klíče a mezi prsty začal hledat ten správný. Už to chtěl vzdát, když se otevřely dveře a v nich se objevila ustaraná žena. Bez řečí přistoupila k synovi a pevně ho objala.
"Jacku! Vítej doma, zlatíčko." zmáčkla ho tak pevně, že se nemohl pomalu nadechnout. Ale nevadilo mu to. Tohle byla náruč, ve které mu bylo až neskutečně dobře. Jedna z těch dvou, do které by se rád následující roky schovával. A když z matky ucítil vůni čokolády, nahrnuly se mu do očí slzy.
"Moc mě mrzí, že jsem tu nebyl. Slíbil jsem ti, že strávíme ten čas spolu a já odjel. Odpusť mi." škemral.
"Ty jsi hlupáček, viď? Nemáš se za co omlouvat. Ještě máme před sebou dva týdny. To je víc, než po tobě můžu chtít." Matka od sebe syna odtáhla na délku paží a zadívala se mu do tváře.
"A nebreč, nebo budu taky." pokárala ho. "Půjdeme dovnitř, ano? Musíš si odpočinout. Miro říkal, že jsi na cestě dva dny." vzala ho za ruku a do druhé popadla jeho příruční kufřík. Veškeré ostatní věci, ty které měl Jack na lodi, přivezl domů Miro.
"Nečekal jsem, že ti to řekne." utrousil Jack, zatímco vešli do předsíně.
"Zakázal mi jet pro tebe na letiště. Slíbil mi, že tě přiveze. Jistě, že mi to řekl." pohladila ho po tváři. "Vypadáš hrozně." okroužila bříškem palce tmavý kruh pod levým okem.
"Díky." ušklíbl se unaveně.
"Chceš napustit vanu? Uvařit čaj? Něco pojíst?"
"Chci spát." svěsil ramena a naposledy stiskl matčinu ruku ve své. Pak se vydal ke schodům do patra. Před nimi se ale zastavil a otočil zpátky.
"Mohl bych tě poprosit o jednu pralinku? Jakoukoliv." Matka přivřela oči a přistoupila k němu blíž. Starostlivě mu položila dlaň na čelo a našpulila rty.
"Jsi v pořádku?"
"Ano, jsem. Já vím, že to asi vypadá divně, ale opravdu bych chtěl jeden bonbon."
"Čokoláda tě probere." zamračila se matka.
"Co?" nechápal Jack.
"No, když jí nesníš celou krabici, tak působí jako obrovský zdroj energie. Probere tě. A nabije energií. Před spaním to nevidím jako dobrý nápad. A netvrď mi, že takovou základní věc nevíš." zadívala se na něj podezíravě.
"Jasně, že jo." zakroutil hlavou. "Ale víš, jak čokoládu nemusím." bránil se.
"Přesto ji po mně chceš. Stalo se něco? Něco s Adamem?" zeptala se nervózně.
Jack úplně zapoměl, že své matce neřekl o Adamově příjezdu do Berlína. A jeho matka nikdy moc zprávy nesledovala, takže jí ta bulvární informace o vrtulníku určitě unikla. Neměla nejmenší ponětí o tom, co se mezi nimi od jejich rozchodu stalo. Že se spolu znovu vyspali, že ho Adam nepřímo nazval děvkou, že pro sebe nechal poslat vrtulník na palubu jejich parníku, nebo že ho Jack vyhodil ze svého berlínského bytu. Nechtěl ji do toho zatahovat. Nechtěl, aby si na Adama utvořila negativní názor, když spolu tak dobře vycházeli. Neměl právo ji proti němu poštvat. A teď věděl, že to bylo asi to jediné, co udělal dobře. Těžko by matku přesvědčoval o tom, že chce Adama zpátky, po tom, co mu ublížil. Nevzala by to. Byla by zklamaná.
"Půjdu spát. Pak si promluvíme." slíbil a rychle ji políbil na tvář. Poté už se definitivně odebral do svého pokoje.
Myslel si, že ještě zvládne aspoň sprchu, ale jakmile se svlékl a posadil na postel, únava ho definitivně dostihla. Usínal s myšlenkami na Adama, kterému se na své posteli z mládí oddal. A stejné vzpomínky ho provázely i ve snech.
* * *
Jack se dobelhal do kuchyně a svalil se na židli u jídelního stolu. Matka se na něj otočila s vlídným úsměvem na tváři od linky, kde zrovna připravovala snídani.
"Spal jsi dobrých patnáct hodin. To je výkon." pochválila ho.
"Byl jsem čtyřicet osm hodin na nohách." povzdechl si. "Ale asi bych si měl zvykat. Na turné to nebude jiný."
"Já vím, že to zvládneš. A odpočinek nezanedbávej, nebo se někde složíš jako Bieber." varovala ho.
"Ten se pozvracel, mami." opravil ji s potutelným úsměvem.
"To je jedno. Nějak si tvoje tělo tu daň vybere."
"Jasně." přikývl ospale. Klidně by si dal ještě pár hodin spánku, ale už tak byl přespalý. Nemohl ten spánkový deficit dohnat najednou a navíc ho čekala jedna hodně důležitá schůzka. Tedy, pokud na ni přistoupí druhá strana.
Matka před něj postavila hrnek s čajem a talíř se dvěma opečenými tousty, namazanými marmeládou. Jack se do nich s chutí zakousl.
"Co máš dnes v plánu?" zeptala se zvědavě.
"Chci se sejít s Adamem." řekl na rovinu. Matka přivřela oči a posadila se proti němu.
"Jsem netrpělivá od včerejšího večera, co si něco naťukl. Řekneš mi, o co jde?" zkoušela to na něj opatrně.
Jack dokousal sousto a pomalu polkl. Nemohl jí říct všechno, takže musel vymyslet, jak to zaobalit, aby nebyla na Adama naštvaná.
"My jsme se na lodi nepohodli. Tak nějak víc nepohodli. Proto jsem odjel domů." začal pomalu.
"Dobře. Pochopila jsem, že ti neřekl, že tě má rád, když jsi mi volal poprvé z Berlína."
"Nemůžu ti říct, co se stalo. Ale... Prostě mě to naštvalo i zklamalo zároveň. Musel jsem pryč." řekl definitivně. Nebylo třeba to víc rozebírat.
"Ok. A dál?" zvedla své perfekní obočí.
"Dál... Adam. On. Asi mu došlo, že se nezachoval nejlíp." koktal Jack.
"Fajn. Smažme jeho vinu, o které mi nechceš říct, tím, že si uvědomil, co byl za vola."
"Nejen, že si to uvědomil." přerušil ji Jack rychle. V duchu si znovu přeříkal její slova a bojoval s nutkáním vyprsknout na ni čaj a toust, co měl zrovna v puse. Prý, co byl za vola. To sedělo. "Uvědomil si to a taky to chtěl napravit. Nechal si na loď poslat vrtulník, aby ho dopravil na pevninu. A pak přiletěl do Berlína." shrnul to do jedné věty.
"Opravdu?" vyvalila na něj své zářivé modré oči. "To je tak romantický!" najednou celá zrůžověla. Jack ovšem zbledl. Mohlo ho napadnout, že žena takový příběh bude vnímat úplně jinak.
"No, to asi je." přitakal neochotně. Když se matka uklidnila a opět zvážněla, upřela na něj podezíravý pohled.
"Co jsi udělal, Jacku?"
"Cože?"
"Tys to nějak pokazil, že ano?" zachmuřila se.
"Ne! Já..." sklonil hlavu a povzdechl si. "Jo." připustil. Nemohl jí to zatloukat. Stejně by to na něm poznala.
"Je to jeden z důvodů, proč jsem se vrátil. Samozřejmě jsem si uvědomil, že ty za moje problémy nemůžeš a že jsem ti slíbil, že nějaký čas strávíme spolu, než odjedu na turné. A ten další důvod je Adam. Byl jsem na něj zlý. Nedal jsem mu šanci, aby se mnou mluvil. Vím, že si sám připouští, jak rychle se to všechno stalo a že to asi není dobrý, ale i tak chtěl pořád bojovat a já ho nenechal." víc k tomu snad ani říkat nemusel.
Matka se zatvářila chápavě a pohladila ho po ruce. "Co to způsobilo? Proč sis to uvědomil?" zajímala se. Jack se kousl do rtu. V poslední době mluvil se svou matkou až moc otevřeně. Ale bylo to i tím, že mu na žádném vztahu ještě nezáleželo tolik, aby ji tím zatěžoval.
"Došlo mi, že se mi po něm stýská." rychle zamrkal, aby zaplašil slzy. Matka si jeho dlaň přitáhla ke rtům a políbila ji.
"Někdy člověk musí procestovat i víc než půlku zeměkoule, aby mu došlo, co ztratil."
"Jo. To já jsem vůl, ne Adam."
"Neviděla bych to tak černobíle, drahý." pohladila ho po rozcuchaných vlasech. "Už jsi mu volal? Nebo se teprve chystáš?"
"Pořád hledám odvahu." přiznal. "Adam si zaslouží víc, než promiň. Zaslouží si pochopit okamžitě, že o něj stojím. Myslel jsem si, že něco vymyslím po cestě, ale mám v hlavě úplné prázdno." posteskl si. Matka se zamyslela a usmála.
"Když někdy nevíš, kudy kam, je lepší se vrátit na začátek." poradila mu, ačkoliv z toho Jack nebyl ani trochu moudrý.
"Na začátek?" zopakoval.
"Ano. Možná jste jen špatně začali. Tak to zkuste znovu, ale jinak." navrhla. Jack se napil rychle čaje a pokusil se soustředit na první setkání s Adamem.
Ne. O tom nemohl matce ani vyprávět, jak se styděl. Vyspal se s Adamem ani ne půl hodiny po tom, co se seznámili. Sakra, ale ona mě pravdu. Snad stokrát ho napadlo, co by se stalo, kdyby to neudělali. Kdyby se jen dohodli na rande a nechali to volně plynout. Možná, že právě sex to všechno zkomplikoval. Co když měl teď jedinou a taky poslední šanci to napravit?
"Mami, ty jsi geniální." naklonil se k ní a vroucně ji políbil na tvář. Pak vystřelil od stolu a rozběhl se ke schodišti.
O půl hodiny později bral schody z horního parta po dvou. Už umytý a čistě oblečený.
"Počkej. Co chceš dělat?" dostihla ho matka u vchodových dveří. Jack se zarazil s rukou na klice. Neměl vůbec žádný plán. Potřeboval spojence a kdo jiný mu mohl pomoct, než máma?
* * *
Jack zastavil své auto u krajnice, chvíli jen zíral před sebe a pak vystoupil. Přeložka byla úplně prázdná, ale v tomhle čase to nebylo nic neobvyklého.
Vlezl na zadní sedadlo a chvíli se přehraboval v tašce, až konečně našel, co potřeboval. Byl to malý kapesní nožík.
Rozevřel ho a vystoupil. Pak se soucitně zadíval na zadní kolo SUV.
"Jsem blázen. Vím to." povzdychl si a přistoupil k té nešťastné gumě blíž. S jedním zavřeným okem do ní zabodl nožík a pak ho hned vyrval. Ozvalo se nepříjemné syčení, doprovázené pohybem auta směrem dolů. V ten okamžik už nebylo návratu. Byl odkázaný na pomoc dobrodince, který u něj zastaví a zvládne kolo vyměnit. On na to neměl a moc dobře to věděl.
Jak se tak koukal na zničenou pneumatiku, rozezvoněl se v autě jeho mobil. Trochu nadskočil leknutím a rychle se po něm natáhl.
"Mami?" zvolal do mikrofonku.
"Mluvila jsem s ním." oznámila mu matka trochu rozpačitě.
"Dobře." přikývl. Srdce mu bilo na poplach.
"Je mi to hrozně líto, zlato, ale nemá čas. Může přijet až večer."
"Cože?" vyjekl Jack. Na vteřinu si dal mobil před obličej, aby se podíval, kolik je hodin, jako kdyby úplně zapoměl, že před pouhou hodinou snídal. Do prdele!
"Promiň, drahoušku. Jenom jsem si z tebe vystřelila. Už je na cestě." řekla mu matka jakoby nic a než ji stačil poslat do horoucích pekel, rozloučila se s ním, popřála hodně štěstí a zavěsila. Jack na svůj mobil koukal ještě dobrých pět minut, než mu došlo, co řekla. Adam byl na cestě. Adam se nechal od jeho matky nachytat na to, aby si přijel pro novou kolekci pralinek pro matku. A aby si to ještě pojistila, řekla mu, že musí přijet hned, protože odjíždí do Evropy na služební cestu. Ano, byla geniální. Vymyslela to úplně sama. Chtěla, aby se dali znovu dohromady. Pořád měla Adama ráda.
Jack se posadil na zadní sedadlo. Nohy nechal viset z otevřených dveří a ruce složil do klína. Opravdu to byl dobrý nápad? Co když mu na to Adam neskočí? Vymění mu kolo a zase pojede? Už se nenechá znovu zlákat k hovoru, nebo mu vůbec nepomůže a vykašle se na něj, protože přesně to by si zasloužil?
Ze samého přemýšlení a čekání na pravdu položil svá unavená záda na sedadlo a zavřel oči. Jak dlouho to mohlo trvat z města na přeložku? Půl hodiny? Třičtvrtě? Do té doby se zblázní. Hlavně nesmí znovu usnout. Naspal toho přece v noci dost.
Patnáct hodin.
Nesmí usnout.
Ani trochu se mu nechce spát...
Nesmí usnout.
Adamova čokoláda... Čokoláda, která ho nabíjí energií, která ho pokaždé probere...
Nechce se mu spát...
Adam se pečlivě rozhlédl na obě strany a poté vjel poklidně na přeložku. Telefonát od Jackovy mámy ho na jednu stranu překvapil a na druhou ho pořádně nakopl a dodal mu naději. Vypadalo to, že Jack si své mámě nestěžoval, protože jinak by mu nenavrhla, aby si dojel pro čokoládu, kterou mu slíbila pro jeho mámu. Taky to ale mohlo být tak, že mu chtěla osobně vynadat, co si to dovolil k jejímu synovi. Nedivil by se. Ale pořád tak nějak doufal, že Jack si ten trapas z lodi nechal pro sebe.
Silnice se v horkém letním slunci zdála nekonečná. Její konec se telelil ve vzduchu a to působilo víc než děsivě. Skoro jako brána do pekla. Naštěstí Adam tuhle cestu už znal a taky věděl, kde odbočit, aby se dostal k domu Jackovy mámy. Po asi pěti kilometrech si všiml, že u pravého kraje stojí nějaký kamion. Byl bílý, takže se jeho přívěs sléval s obzorem a Adam ho nemohl vidět hned. Vzpomněl si na chvíli, kdy na přibližně stejném místě poprvé potkal Jacka. Měl píchlé kolo u auta a potřeboval pomoc. Ona situace se tehdy vyvinula tak, jak by Adam nikdy nečekal. A od té chvíle se to s nimi táhlo, dokud ho Jack nevyhnal ze svého berlínského bytu. Adam se s tím nechtěl smířit, ale došlo mu, že už nic nezmůže. Musel jenom doufat, že se Jack časem uklidní a bude si chtít aspoň promluvit.
S nostalgickým úsměvem projel kolem kamionu, náladu oživenou vřelou vzpomínkou, když si všiml, že před nákladním autem stojí ještě jedno. O dost menší a velice nápadně podobající se Jackovu SUV, ve kterém zaznamenal nějaký pohyb. Prudce sešlápl brzdový pedál a zajel ke krajnici.
Když vyskočil z auta, zaslechl nějaké hlasy. Oba byly mužské, ale rozhovor se rozhodně nenesl v klidném duchu. V ten okamžik jím projelo uvědomění jak ostrý zapálený šíp. Sprintem se rozběhl k SUV a za svými podrážkami nechával malé obláčky prachu.
"Jacku!" zakřičel a vrhl se do auta. Na drobném těle jeho bývalého přítele se rozvalovalo dvakrát tak velké. Ufuněné, zpocené a nadržené.
"Okamžitě jdi od něj." zařval na kamioňáka, který se po něm s výrazem chlípnosti otočil.
"Vodprejskni, jestli se nechceš přidat!" zavrčel a znovu se vrátil obličejem k Jackovi.
"Adame!" zafňukal Jack. Neměl proti té hoře sádla ani trochu šanci. Adam se nerozmýšlel. Natáhl po vepřounovi ruku a za límec upocené kostkované košile ho z Jacka stáhl. Chlap skončil na zemi vedle auta. Chvíli se válel v prachu jak to prase a pak se začal sbírat na nohy.
"Ty!" rozfuněl se proti Adamovi s rukama před sebou. Očividně ho chtěl uškrtit. Adam se napřáhl a vrazil mu pěst do nosu. Muž se zapotácel dozadu a upadl na zadek. I z té vzdálenosti Adam poznal, že je úplně namol.
"Zavolej policii. Hned." nařídil Jackovi. "A upaluj do mýho auta. A zamkni se v něm." rychle po něm natáhl ruku, aby mu pomohl ven. Jenže Jack za ním zůstal stát jako opařený. Copak byl nějaká ženská, aby ho musel Adam takhle bránit?
Rozhodně chytil většího muže za zápěstí a začal ho tahat pryč.
"Co to děláš?" zaprskal Adam.
"Zmizíme odsud oba."
"Ani mě nenapadne. Rozbiju mu ciferník. Prase jedno uslintaný!" Adam se Jackovi vytrhl a rozběhl se zpátky k muži, který se ještě pořád válel na zemi.
"Vždyť je vožralej. A nejspíš hodně zoufalej, když vlezl i na mě." rozčiloval se Jack.
"Jestli ještě někdy řekneš něco takovýho, tak ti jednu vrazím." ukázal na něj Adam důrazně prstem. To Jacka dopálilo.
"Jsem v pohodě, jasný? Nic mi není." vyjekl. Sám doběhl k sípajícímu muži, kterému se ze zlomeného nosu valila krev a žďuchl ho chodidlem do ramene. Chlap se svalil jak bezbranné mládě na zem a přetočil se na bok. V téhle pozici se stočil do klubíčka a začal plakat.
"Už má dost." hájil ho Jack.
"Nemá." Adam byl rudý vzteky, když po něm znovu vystartoval. Jenže v půli pohybu ho něco zadrželo. Byly to Jackovy paže, omotané kolem něj. Ten malý ďábel mu přitiskl vlastní ruce k tělu, aby s nimi nemohl hýbat.
"Jacku!" pokusil se otočit hlavu.
"Nech ho být. Nic mi neudělal, přijel jsi včas, tak už se na to vykašli a pojď pryč." žadonil Jack s tváří přitisknutou k Adamovu krku.
"Ale já..."
"Co je? Dal jsi mu pěstí, to stačí. Prosím."
"Co kdybych včas nepřijel. Co by ti udělal? Znásilnil tě, nebo zbil, nebo..."
"Pst. Jsem v pořádku, lásko." Jack se začal s Adamem jemně kývat do stran, jako kdyby ve své náruči kolébal dítě a snažil se ho uklidnit. "Poďme odsud pryč." poté velice pomalu Adama pustil a odstoupil od něj. Nechtěl se unáhlit, ale asi se mu to povedlo. Adam se k němu obrátil čelem a přivřel oči.
Hleděli na sebe minimálně jedno století.
"Co jsi tu dělal? Zase píchl?" zeptal se Adam ostražitě. Jack se zamračil a nakoul přes Adama na téměř spícího muže, ležícího v prachu. Dobře. Z téhle strany už nebezpečí nehrozilo. Ale co z té hlavní? Od Adama?
"Jo." přikývl Jack svorně.
"A ty jsi byl ve městě?"
"Proč?" zvedl Jack obočí.
"Že je tvoje auto otočené tímhle směrem." ukázal Adam na přední kapotu SUV.
Bože, jeho plán šel totálně do kopru. Kdyby neusnul v autě na zadním sedadle, všechno by to možná vyšlo. Jenže to by si mohl namlouvat jen do chvíle, než mu Adam položil tuhle otázku. Co si měl teď narychlo vymyslet?
"Jo, byl jsem ve městě." kousl se do rtu. Adam nakrčil obočí a strčil si ruce do kapes džín.
"A máš zdravou rezervu?"
"Co?" nechápal Jack.
"No jestli jsi už stihl vyměnit tu minulou píchlou za dobrou." I Adam se musel kousnout do rtu, ale z úplně jiného důvodu než Jack. Potřeboval potlačit úsměv, když ho viděl, jak se kroutí a usilovně přemýšlí, co by mu řekl.
"Já..." vydechl Jack a sklonil hlavu. Jak se mohl dostat do tak svízelné situace? Teď bude muset Adamovi přiznat, že je totální hňup. Jistě, že rezervu nevyměnil. Vzpomněl si, že na to myslel ještě ten den, ale stalo se toho tenkrát tolik, že nějaké píchlé kolo v klidu odsunul na úplné dno své paměti. Měl prostě na práci důležitější věci.
"Takže tvoje máma mi poslala čokoládu expres." přerušil Adam jeho zamyšlenost. Jack vzhlédl a nervózně si promnul suché rty.
"Nedělej, že nevíš o čem mluvím."
"Adame."
"Pojď trochu blíž a řekni mi, co jsi mě v plánu. Rád bych to věděl." pobídl ho Adam vlídně. Jackovi ten tón hlasu neunikl. A co víc, naskákala mu díky němu po celém těle husí kůže. Opatrně udělal dva krůčky k Adamovi a nechal se polapit jeho upřeným pohledem.
"Chtěl jsem začít od začátku. Začít tam, kde jsme to nejspíš už poprvé pokazili." promluvil Jack nejistě.
"Souhlasím. Bylo to na oba moc hr." přitakal Adam.
"Chtěl jsem... Napadlo mě, že bychom mohli jít třeba na rande."
"To zní jako dobrý nápad. Kdy?" zajímal se Adam jakoby nic. Jack ho v duchu proklínal. Proč to bral tak dobře, zatímco on byl uzlíček nervů?
"Nevím. Co dnes večer?"
"Dobře. V osm?" navrhl Adam.
"Tak jo." pousmál se Jack. Jako kdyby předchozí odporná zkušenost s kamioňákem vůbec neexistovala. Stáli tam proti sobě, dívali se na sebe, opilý chlap chrápal na zemi a oni se domlouvali na rande. Chtělo se mu smát. A chtělo se mu obejmout Adama kolem krku a pořádně ho políbit. Jenže tím by zpobychybnil svá slova a už tuplem by vypadal jako hňup.
"Tak já asi půjdu." pokrčil Adam rameny. "Nechceš hodit domů? S tím tvým autem toho asi moc nesvedeme, když nemáš náhradní kolo." uvažoval.
"Jestli ti to nebude vadit." nasadil Jack omluvný výraz. Adam se pousmál a rozešel se ke svému autu. Jack si vzal z SUV věci a zamkl ho. Pak Adama poslušně následoval.
Měl na něj tolik otázek. Ale ještě těžší, než zeptat se, bylo vedle něj sedět bez možnosti se ho dotknout. Když se pak zaposlouchal do hudby, která se tiše linula autem a uvědomil si, jak k němu doléhá Adamova vůně, cítil se úplně ztracený. Cesta k bráně matčina pozemku trvala šíleně dlouho, i když to od místa jeho auta bylo sotva deset mil.
Adam zastavil přímo před bránou a zhasl motor.
"Tak jsi doma." zkonstatoval.
"Jo." ošil se Jack. Najednou mezi nimi viselo tak husté napětí, že by se dalo krájet.
Stačilo říct jediné slovo a mohli si přestat hrát na trapné začátky. Stačil jediný pohyb, aby bylo všechno jako dřív. Před zjištěním nevěry. Před jacuzzou. Před vyhnáním z berlínského bytu...
Jenže Jack se bál. Byl to on, kdo musel udělat první krok a Adam mu to ani trochu neusnadňoval. Pomalu vystoupil z auta, ještě se jednou sklonil a přes okénko se na Adama usmál, než zamířil k bráně. Když za sebou ale uslyšel, jak Adam startuje, došlo mu, že tohle vůbec nechtěl. Ve skutečnosti neměl v plánu ukončit jejich první setkání takhle. To, že se s ním vyspal, myslel v tu chvíli vážně a chtěl to. Proč se to teď snažil násilím změnit, když už byl jejich vlak dávno rozjetý?
Kola Adamova auta se dala do pohybu, slyšel pod nimi skřípavý zvuk štěrku. Rychle se otočil a pořádně se nadechl.
"Počkej." zavolal. Jenže Adam koukal do zpětného zrcátka, takže ho nevnímal. Jack se rozběhl za autem a plácl dlaní do přední kapoty. Zabrždění bylo celkem okamžité. Zatímco na něj Adam nevěřícně zíral, Jack oběhl auto k jeho dveřím a otevřel je.
"Počkej." zopakoval.
"Na co?" nechápal Adam. Jeho oči byly ale plné úžasu a citu, který Jackovi konečně dodal odvahu.
"Na tohle." pronesl rozhodně a pak se usadil Adamovi na klíně. Bez zaváhání ho začal líbat a nedočkavě stiskl v prstech jeho vlasy. Když se na jeho zádech ocitly Adamovy ruce, přitiskl se k němu víc.
"Ach, Jackie." zavzdychal Adam. Jeho hlas byl prostoupený uvolněním a radostí.
"Promiň, že jsem tě vyhodil. Musíš mi to odpustit. Jsem hroznej vůl." omlouval se Jack, zatímco zahrnoval celou Adamovu tvář drobnými polibky. "Nechci začít od začátku. Vím, že by to probíhalo stejně. Nenechal bych tě odejít bez tohohle." vzal si znovu jeho ústa.
"Já vím, lásko." stiskl Adam majetnicky jeho pas. "Kdybys to neudělal ty, vrátil bych se sám. Přísahám." Adam zabořil nos do Jackových dlouhých vlasů a zhuboka se nadechl. Ta vůně byla stále stejná a stále stejně opojná. Věděl, že ho nikdy nepřestane bavit a vzrušovat.
"Věřím ti." i Jack měl pár svých jistot, na které se mohl spolehnout. Třeba na to, že s Adamem to teď bude už jen dobré a že se s ním vždycky bude cítit v bezpečí a milovaný.
Důvěrně opřel své čelo o Adamovo a usmál se. Ano, věřil mu. A byl do něj stejný blázen. Přesto, že byli na samém začátku.
