Runnin 1.

Takže něco málo na úvod ;)

---

Jak jsme se poznali…

Na policejní stanici bylo ten večer nezvykle rušno. Hlavní hala praskala ve švech. Většina zaměstnanců okrsku 18 nepamatovala na takový shon, protože okrsek 18 s nálepkou nejnudnější policejní stanice ve státech byla až do této chvíle nejnudnější policejní stanicí ve státech. Na Los Angeles dost nezvyklé.

Vzhledem k nízké četnosti kriminálních případů a přestupků, ty nejzávažnější dostávali stále stejní policisté a jedním z nich byl i muž jménem Adam.

Poručík Lambert svou práci miloval. Za deset let působení u okrsku 18 se dostal z nízké hodnosti alá kancelářská krysa na tu, která měla mezi ostatními vážené slovo. Nejednou mu bylo nabídnuto, aby usedl na vedoucí židli, ale on tento post odmítl. Měl rád práci v terénu. Při běhání za drobnými zlodějíčky, co kradou ženám kabelky, si udržoval kondici. A pocit, když takového neřáda dopadl, se nevyrovnal ani pistáciové zmrzlině z pravé italské cukrárny na šesté západní. Několikrát se mu i poštěstilo vytáhnout zbraň. Střílet se ale bohužel naučil na střelnici. Na žádného padoucha ještě nevystřelil. Někdy si nebyl úplně jistý, jestli by to vůbec zvládl. Na druhou stranu měl pro strach uděláno. Pokud vyšetřoval nějaký případ, nebál se zajít do krajností, jen aby získal potřebné důkazy.

Policejní stanice byla sice rušná, ale pokud by někdo čekal, že u každého druhého stolu bude sedět vrah, či překupník drog, mýlil by se. Většina lidí v hale spadala do sekce svědkové. A nejzvláštnější na tom bylo, že se jednalo pouze o jeden případ. Jeden přestupek, který měl mnoho svědků.

"Můžete mi říct, co jste viděl?" zeptal se Adam drobného stánkaře asijské národnosti, kterou nerozpoznal. Všichni mu připadali stejní. Tmavé vlasy, tmavé oči, malý vzrůst.

"Já vidět divného chlápka v klobouku!" vytřeštil mužík na Adama oči.

"Divného chlápka v klobouku… aha." Povzdychl si Adam. V tom okamžiku se k jeho nosu dostala povědomá pánská vůně s názvem Addidas. Otočil se za jejím odérem a přimhouřil oči. Erik.

"Svědectví se hodně shoduje. Všichni viděli člověka v klobouku." Vysoký šlachovitý blonďák se k Adamovi sklonil, jak jen to bylo možné, aby nemusel křičet. Stánkař ho sledoval ostřížím zrakem.

"To je dobře, že se svědectví shoduje, ale co je divného na chlapovi v klobouku?" zvedl Adam obočí.

"Tak třeba to, že tenhle model se už pár let nenosí."

"Dneska se nosí všechno." Mávl Adam rukou.

"Někteří říkali, že jeho oblečení působilo dost zvláštně."

"Dost zvláštně i na LA?" otočil se Adam na Erika víc. Naštěstí začal vnímat jeho slova silněji, než kolínskou. Erik byl totiž stoprocentní heterosexuální alfa samec, ovšem jeho přítomnost nedokázala Adama nechat chladným, zvlášť, když mu takhle voněl.

Raději se obrátil zpět na stánkaře s novou otázkou.

"Můžete nám toho muže popsat podrobněji? A co přesně vám odcizil?" pozvedl Adam obočí. Prodejce se zatvářil nechápavě.

"On mě neukrást nic!" kroutil odmítavě hlavou. Adam se též zatvářil nechápavě. Tak proč tu všichni ti lidé byli?

"On šedý vlas, dlouhý, černý kůže kalhoty, hnědá kabát, šátek kolem krka. Japonec!" odvyprávěl stánkař popis podezřelé osoby jako nějakou národní historku.

"Japonec?" vydechl Adam. Tak tohle bylo čím dál lepší. A šedé vlasy ho zaujaly ještě víc. Otočil se na Erika.

"Slyšel jsi to? Měl šedé vlasy, takže asi nebyl nejmladší," dedukoval Adam.

"Ne ne, pane, on velice mladý, jeho tvář velice mladá, on…"

"No dobře a co jste to ještě říkal? Že vám nic neukradl?" přerušil ho Adam netrpělivě. Docela by uvítal, kdyby už se dostali k jádru problému. Stánkař byl ten poškozený, prý ho okradli, ale za tu půl hodinu, co seděl u Adamova stolu a Adam se s ním snažil sepsat protokol, se zatím k ničemu zásadnějšímu nedostali.

"Neukradl," zavrtěl prodejce rezolutně hlavou.

"A kdo vás tedy okradl?" Adam se přemáhal, aby nezvýšil hlas. Za svou desetiletou praxi toho zažil dost, sice ne moc adrenalinového, ale tohle se mu ještě nestalo.

"To byl někdo jiný. Jiný muž, pane," oznámil mu stánkař jakoby nic.

"No a jak vypadal? Můžete mi ho popsat?" pobídl ho Adam klidně. Ačkoliv měl do klidu opravdu hodně daleko. A ještě ten Erikův odér do toho. Už když mu šéf oddělení Erika představoval jako nového parťáka, věděl Adam, že tenhle chlap bude znamenat problémy. Hlavně problémy pro jeho koncentraci.

"Hnědý vlas, asi po rameno, tropická košile," ukázal stánkař na sebe. Také měl na sobě tropickou košili, což v LA nebyl celkem žádný div. Většina mužů z běžné společenské vrstvy ji nosila. Když si to Adam uvědomil, vzpomněl si znovu na muže v klobouku. Pokud nosil kožené kalhoty, kabát a ještě klobouk, musela mu být asi hodně velká zima. Musel si přiznat, že ho ten chlápek zajímá. Jestli byl mladý a měl šedé vlasy, jak k tomu asi došlo? A jak takový člověk asi vypadal? S šedými vlasy? Ještě Japonec?

"Chystám se zajet na místo činu. Pojedeš se mnou?" zeptal se Erik. Adam se po něm ohlédl a slabě přikývl.

"Asi to bude nejlepší. Sebereme otisky a sepíšeme seznam chybějícího zboží," navrhl.

"Doufám, že máte všechno v pořádku, pane. Povolení k prodeji, živnostenský list…" zadíval se na stánkaře upřeně. Asiat se zářivě usmál.

"Já všechno v pořádku. Já čestný prodejce," odpřísáhl.

"V tom případě jedeme," zavelel Adam.

Ještě než opustili policejní stanici, nařídil svým kolegům, aby od ostatních svědků zjistili co nejvíce a pak už naložili stánkaře do služebního auta a vyrazili na tržnici.

Tam se to hemžilo přímo zástupem dalších stánkařů v tropických košilích, takže Adam se snažil nespustit z toho okradeného oči, zatímco je mužík, minimálně o hlavu menší než on, vedl ke svému království.

Když došli ke krámku, muž je pozval dál a nabídl jim speciální čínskou kávu. Policisté odmítli.

"Takže co se vám ztratilo?" Adam vytáhl z kapsy služebního saka bloček a tužku a nalistoval si prázdnou stránku.

"No košile." Pokrčil stánkař rameny.

"Košile?" Adam zkrabatil čelo a krátce se ohlédl po Erikovi. Venku s ním dokázal být o něco uvolněnější. Tam se ta vůně celkem ztratila.

"Tropické košile, tyto!" ukázal Číňan za sebe. Viselo tam nesčetně tropických košil s nejrůznějšími vzory a v rozmanitých barevných kombinacích. Mohlo jich být možná dvacet. Adam pochopil, že jsou to vystavené košile. Takzvané lákací. Už méně ovšem chápal, proč by někdo kradl tropické košile. Do poslední chvíle si myslel, že půjde o peníze, nebo cigarety…

"Chcete říct, že vám byly odcizeny tyto tropické košile?" zopakoval Adam nevěřícně. Stánkař přikývl a začal počítat na prstech. Když došel k číslu, které Adamovi vyznělo jako devět, respektive to odhadl podle zvednutých mužových prstů, Číňan se na něj podíval a řekl:

"Bylo jich třináct, pane."

Adam se opět podíval po Erikovi, který si se zájmem prohlížel malý prostor dva na dva metry, ve kterém se právě nacházeli. Byl plný nejrůznějšího zboží. Oblečení, hračky - hlavně dětské stříkací pistole, levná bižuterie a samozřejmě cigarety. Při pohledu na Lucky Strike se Adamovi začaly potit ruce a čelo. Už tři měsíce si nezapálil. Vždycky se mu podařilo na chvíli přestat, ale pak stačil nějaký silnější nervový distanc a už to jelo. Dokud se zase neuklidnil a řekl si, že to vlastně vůbec nemá zapotřebí.

Raději přestal oddělení s cigaretami pozorovat a rozhlédl se po věšácích s oblečením. Zapsal si informaci, kterou mu stánkař řekl. Třináct košil s tropickým vzorem.

"Něco dalšího?" podíval se na muže. Ten zavrtěl hlavou.

"Ale pro mě to být obrovská ztráta!" hájil se Číňan.

"Jistě a můžete mi říct, jak velká?" pobídl ho Adam s nadhledem. Kolik mohla být ztráta třinácti košil, dovezených z Číny? Deset dolarů?

"Třináct krát jeden kus za šest dolar, to je…"

"Sedmdesát osm dolarů," doplnil ho Erik pohotově, dřív než vzal stánkař do ruky kalkulačku. Na čísla byl odjakživa nejlepší. Pokud šlo o to, vypočítat něco z hlavy, obraceli se všichni na něj. Zádrhel přišel ovšem ve chvíli, kdy mu na výplatní pásce chybělo padesát centů, to se dokázal s mzdovou účetní pohádat do krve. Adam takové maličkosti moc neřešil. Vlastně si toho kolikrát ani nevšiml.

"Ok, sedmdesát osm dolarů," Adam si zapsal číslo do notýsku. Pak v rychlosti připsal stručný popis pachatele a svědka ve staromódním klobouku. Pořád mu ještě nikdo nevysvětlil, co s tím má ten japonský kluk společného.

"Nevím, jak jste informovaný o našich zákonech, pane…"

"Lee," představil se stánkař stručně. Adam přikývl a pokračoval.

"… pane Lee, ale krádež za sedmdesát osm dolarů se u nás klasifikuje jako přestupek. Trestný čin by to byl, pokud by vám byla způsobena škoda nad pět set dolarů." Pokrčil Adam omluvně rameny. Nemohl na to říct nic jiného. Chápal stánkařovo roztrpčení, přišel o třináct kousků zboží, za které mohl dostat necelých sto dolarů, ale zákony mluvily jasně. Na trestný čin to nestačilo.

"Nejsem sám," utrousil pan Lee tiše.

"Cože?" zaregistroval to jako první Erik. Adam se po obou mužích nechápavě podíval.

"Jak nejste sám?" vyhrkl.

"Ještě Chun, ten byl taky okraden. Taky mu vzal tropické košile…"

"Chun? Jaký Chun?" brblal Adam.

"Ten mandarinec na konci uličky." Ukázal pan Lee jakoby ven.

"A proč to nenahlásil?" vyhrkl Erik.

"On nemít povolení…" špitl pan Lee bojácně. Očividně ho okamžitě zamrzelo, že to vůbec řekl a že v podstatě na svého krajana práskl, že se na trzích zdržuje coby prodejce nelegálně. Adam se zamyslel. Možná by mohl pro jednou přivřít oko, pokud by svědectví toho dalšího stánkaře pomohlo ve vyšetřování. Stejně to nebyla jeho starost. Úředníků z berňáku se couralo všude plno, tak ať dělají svou práci, on se do ní plést nebude.

"Zaveďte nás k němu," nařídil panu Lee. Stánkař se chvíli zdráhal, ale nakonec přikývl. Všichni tři se vydali uličkou mezi dalšími stánky k tomu poslednímu. Díky tomu, že Adam a Erik pracovali v civilu, se mandarinec Chun nedal hned na útěk, když je zbystřil. Adam usoudil, že na něj musí opatrně.

"Zdravím, Chune, jak se vede?" začal pan Lee. Adam a Erik se drželi za ním. Oba si všimli, jak je nelegální prodejce sjíždí ostražitým pohledem.

"Dobře, kdo je to?" zeptal se muž se silným mandarínským přízvukem.

"To jsou mí kámoši," řekl pan Lee. Pak se rozmluvil ve své mateřštině. Adam od sebe různé asijské jazyky rozeznat nedokázal, ale měl za to, že Číňan a Mandarinec jsou dvě odlišné národnosti. No, asi ne, vzhledem k tomu, že Chun rozuměl každému slovu. Anebo pan Lee uměl i mandarínsky.

"Co jste mu řekl?" zeptal se stánkaře.

"Že jste soukromí detektivové, co hledají toho zloděje. Ne policie," zakroutil pan Lee hlavou.

"Tak dobře a pan Chun něco viděl? Viděl jste někoho, když vás okradli?" podíval se Adam na podezíravého prodejce.

"Já vidět dva muži. Jeden v tropické košili, druhý v klobouk," odpověděl muž. Podle přímého pohledu, který na oba policisty upíral, Adam usoudil, že mluví pravdu. Ovšem, opět se jednalo o tajemného muže v klobouku. Kdo to, sakra, byl?

"Ten v klobouku… mohl by to být komplic toho druhého?"

"Komplic?" Pan Lee přivřel oči. Neznal slovo komplic.

"Myslím parťák, spolupachatel, pomocník…" začal Adam ihned jmenovat jiné alternativy, kterým by muž mohl rozumět.

"Né!" začali Chun i pan Lee nastejno vrtět hlavami. "Nebýt toho pán v klobouku, tak ten zmetek ukrást víc. Vyrušil ho!" vysvětlil Chun.

"Vyrušil ho?" Adam zalapal po dechu. Tak jak to tedy bylo? Proč o tom kloboučníkovi pořád všichni mluvili, jako kdyby to byl nějaký… Bůh?

"Že bychom tu měli nového hrdinu alá Superman?" ušklíbl se Erik. Adam si promnul spánek.

"Zrovna na to myslím. A příhodnější jméno než Kloboučník mě pro něj nenapadá."

"Mluvilo o něm víc lidí, už jsem ti to povídal na stanici. Spíš mám pocit, jako kdyby to byl duch, co se zjeví, aby někomu pomohl a pak zase zmizí."

"To je pitomost!" zamračil se Adam.

"Ne pitomost, pane, to být pravda. Takoví duchové existovat!" bránil Erikovu myšlenku pan Lee. Adam se po obou podíval s jedním zvednutým obočím. Na pohádky přestal věřit už dávno. Na tu poslední si vzpomněl naposledy před osmi lety… Tehdy ho napadlo jediné, dobro a zlo neexistuje a už vůbec ne rovnováha mezi nimi. Nezáleží na tom, jestli je někdo dobrý, nebo zlý, mocné síly jednoho dne nechají zemřít všechny a i ty dobré si kolikrát berou dřív než ty zlé. Nevěřil v lidskou spravedlnost, jen v tu, jež se řídila zákony.

"Odkdy věříš na duchy?" Adam střelil po Erikovi podezíravým pohledem. Jeho parťák nebyl typ na fantazírování, vlastně byl hodně velký realista, ale ne, co se tohohle týkalo, zřejmě.

"Občas na ně věřím, ale tohle asi nebude ten případ," pokrčil Erik rameny. "Jako děti jsme duchy vyvolávali," přiznal. Adam se zatvářil pochybovačně.

"A kdo ne?"

"Chci jen říct, že tihle lidé na to věří hodně a jestli se hned několika svědkům před očima mihl člověk, co divně vypadal, tak…"

"Tak to nebude duch, ale divně vypadající člověk!" zavrčel Adam.

"Možná." Erik neměl v plánu Adamovi odsouhlasit jeho reálný pohled na celou věc. Prostě si pořád jakoby vedl mezi řádky svou.

"Možná, nebo ne, já jsem policajt a musím vycházet z faktů a důkazů."

"Faktem je, že ho nezávisle na sobě vidělo několik různých svědků. Stánkaři, lidé, co sem chodí nakupovat…"

"A co tu, do pytle dělal? Dozvím se to vůbec?" Adam už se rozčílil. Už to prostě nevydržel a vybouchl, ač nebyl moc výbušný typ. Připadalo mu, že tohle nikam nevede. Dobře, okrsek 18 byl nejnudnější rajón na světě, to ale neznamenalo, že se bude zabývat případem, který by se spíš hodil do oboru záhadologie.

"Co ukradl vám?" podíval se naštvaně na Chuna. Oslovený muž přivřel oči a pak se zamyslel.

"Tři košile," pokrčil prodejce rameny.

"Fajn, tři košile," zafrfňal Adam. "Máme tu lupiče tropických košil a chlápka, který se ho snaží zastavit. Chápu to správně?"

"Asi ano, pane!" Oba stánkaři začali přikyvovat a Erik se k nim nakonec přidal také. Adamovi bylo do smíchu i pláče zároveň. Celý tenhle případ byl prostě absurdní. Tajný strážce zákona v klobouku se jim pletl do vyšetřování. Kloboučník, alias japonský Superman. Skvělé.

Otočil se k ostatním zády, protože mu v kapse začal vyzvánět mobil. Přijal hovor jednoho ze strážníků, co se zrovna zdržoval na stanici.

"Bille?"

"Ahoj, Adame. Máme ho, toho chlápka, co kradl na tržnici. Nechce se přiznat, ale našli u něj doma pěknou sbírku tropických košil." Bože, to je snad zlej sen, pomyslel si Adam. Na co ten hňup kradl tropické košile? Chtěl je snad prodávat? Nebo jen nosit?

"Zavřete ho do vyšetřovací místnosti, hned jsme tam," odvětil Adam už klidněji. Poté se otočil zpátky.

"Už ho chytili, tak si s ním pojedeme promluvit," kývl na Erika.

"A kam promluvit?" zhrozil se Chun.

"Na policejní stanici přece," řekl Adam automaticky. Nemohl si nevšimnout, jak pan Lee vytřeštil oči.

"Vy jste policajti?" vyhrkl Chun.

"Ne, jsme detektivové, ale policie nás informuje o tom, co zjistila," snažil se to Erik okamžitě zachránit. Adam slyšel ty dva, pana Leeho a Chuna, jak se dohadují ještě při jejich odchodu.

Když dorazili s Erikem na konec tržnice, Adam se zastavil, aby si schoval do kapsy svůj bloček. Pachatel byl nejspíš už znám, ale ten druhý ne. Proč by se někdo namáhal chytat lumpy, co kradou ve stáncích? Prostě mu to nešlo na rozum. A rozhodně to nemělo nic společného s duchy. Nevěřil na ně. Tečka.

"Chci vidět toho druhého," zabručel. Cítil, jak se po něm Erik ohlédl. I vůně kolínské se kolem něj tak zvláštně zavlnila a opět ho praštila do nosu. Někdy si říkal, jestli se neměl spíš narodit jako policejní pes. Měl by na to s takovým čichem talent.

"Co je asi zač? Náš Kloboučník?" zamyslel se Erik.

"Jestli chce pomáhat, tak by se měl přijít představit a přidat své svědectví. Tak nám bude užitečnější."

"Svědectví?" ozvalo se zničehonic za Adamem a Erikem. Muži se polekaně otočili a strnuli. Stál přímo proti nim. Muž v kožených kalhotách, kabátu a staromódním klobouku, zpod kterého vykukovaly šedé vlasy, svázané na šíji do culíku. Kolem krku měl mladík omotaný šedý šátek, jehož konce jemně povlávaly v teplém podvečerním vánku. Jeho tmavé oči byly plné zvědavosti, která nešla přehlédnout.

Adam zamrkal řasami. Jestli byl tohle duch, tak… Odkdy jsou vlastně duchové takhle pěkní?

Adamův parťák Erik

Runnin cover

Ráda bych vysvětlila, proč jsem ještě nezačala psát Runnin. Dnes jsem se dokopala k vytvoření coveru, psát začnu průběžně. Důvod je takový, že bych se teď nedokázala moc soustředit na psaní, jelikož jsem si včera přivezla štěně. A protože jsem majitel psa vůbec poprvé, myslím na toho rošťáka kudy chodím. Největší obavy mám samozřejmě z toho, abych to zvládla a aby se měl u mě dobře. Až se mě přestane bát, zkusím pořídit nějakou jeho fotku, prozatím si můžete prohlédnout cover k nové povídce Runnin ;)

A ještě něco... vím, že to bude znít divně, ale chybí mi ještě pár komentářů k předchozí povídce, Insatiable Honeymoon. No tak, vám se to nelíbilo? :O ;)

Insatiable Honeymoon 6.

Poslední kapitolka dostihla i povídku Insatiable Honeymoon. Na to, že jsem to plánovala jako jednodílku... :D

---

Slunečné ráno vytáhlo manžele na terasu. Zatímco jejich přidělený pokojský servíroval na stůl nejrůznější lahůdky, včetně croassantů a barevných makronek, Sutan se nemohl na svého rozespalého manžela vynadívat. Po ránu byl ještě rozkošnější. Chopil se konvice a nalil mu voňavou kávu, přidal trochu mléka a lžičku cukru, jak to měl jeho muž rád. Tadeáš se napil a mile se na Sutana usmál.

"Copak je tohle?" ukázal na pastelově barevné kulaté sušenky.

"Myslíš makronky?" Usmál se Sutan a pro jednu se natáhl. Vzal růžovou, s náplní ve stejné barvě a nabídl ji Tedovým ústům. Mladík se opatrně zakousl a jakmile se laskomina dostala k jeho chuťovým buňkám, jeho obličej zrudl neskrývaným potěšením.

"To je dobrý!" vyhrkl.

"Viď." Přikývl Sutan důležitě. Také si jednu makronku vzal a snědl ji.

"To jsou originál z Ladurée?" zajímal se Sutan, ještě než poslíček odešel.

"Ano, monseiur." Přikývl mladík. Pak nechal panstvo samotné.

"Jak může být něco tak dobrého? A to nejsem vyloženě na sladké." Pochvaloval si Tadeáš.

"Možná budeš jenom na makronky," ušklíbl se Sutan a natáhl se pro sladký polibek, který mu Ted přeochotně dal. Nalil kávu i sobě a vzal si plátek z nakrájené francouzské bagety. Natřel ho sýrovou pomazánkou.

"Co budeme dělat dnes?" zeptal se Tadeáš. Sutan se hladově zakousl do své snídaně a zamyslel se.

"Mohli bychom na Eiffelovku, nebo se toulat po nábřeží. Mohu nám zařídit soukromou výletní loď, pokud bys chtěl," navrhl manželovi. I Tadeáš se zamyslel a pousmál se.

"Ta loď zní dobře. Kdy si dojdeme na to tetování?"

"Mohli bychom hned po, zavolám do salonu, aby nás čekali… odpoledne kolem čtvrté?" střelil.

"Dobře," přikývl Ted. "To je ještě spoustu času, abychom něco vymysleli," pokrčil rameny.

Sutan si manžela změřil přivřenýma očima a napil se kávy.

"Podívej, Tedy, v závěru je úplně jedno, co si necháme vytetovat. Čím víc do toho budeme šťourat, tím víc nám to tetování bude připomínat, jak jsem se kvůli němu pohádali. Proč prostě nevybereme něco neutrálního? Třeba náš monogram, nebo nějakým způsobem spojená znamení…" uvažoval Sutan. Ted se usmál a ukázal na svůj krk.

"Mě napadlo, že bych si mohl nechat vytetovat tohle!" Rudá skvrnka se na bledé kůži skvěle vyjímala, ostatně jako vždy, když mu ji Sutan udělal.

"Až budeš mít tetování, nebudu si tě muset značkovat," ušklíbl se Sutan.

"Budeš si mě značkovat pořád, tak se nedělej," provokoval mladší muž staršího. Sutanův obličej zvážněl, až se Ted lekl. Pak si ho manžel prudce přitáhl k sobě a přisál se mu ke krku z druhé strany. Udělal mu rovnou dva cucfleky, zatímco se Ted se smíchem bránil. Když skončil, mladší muž si vlezl na jeho klín a oplatil mu to.

"Ták a teď máme dokonalé tetování, které se k nám hodí," pochvaloval si svou práci. Na snědé manželově kůži sice flíček nebyl tolik vidět jako na té jeho, ale účel to splnilo a hlavně se mu líbilo, jak Sutan reptal.

"Co kdybychom to nechali na nich? Ať nám dámy něco vyberou," napadlo Tadeáše. Sutan se krátce zamyslel. Nebyl to zas tak špatný nápad. Pokud by byli později nespokojení, mohou to aspoň svést na někoho jiného.

"Fajn, souhlasím, necháme to na nich," přitakal Sutan.

"A řekneme jim k tomu náš příběh," uvažoval Ted. "Víš, aby o nás něco věděli…" vysvětlil manželovi.

"Ale ne do podrobností," zavrtěl Sutan hlavou. Ted se usmál a objal muže kolem krku.

"Jistě, že ne všechno, miláčku. To pikantní si necháme navždycky pro sebe."

*

Plavba po Seině se Tedovi líbila. Byl ze všeho u vytržení, zvlášť, když mu manžel dělal průvodce. Sutan už Paříž několikrát navštívil, takže toho hodně věděl a mohl manželovi některá krásná místa ukázat sám. Občas si vzpomněl i na nějakou zajímavou historku, která se k jednotlivým místům vázala. Pluli na malé soukromé jachtě, seděli na její přídi a kochali se vyhlídkou. Sutan vzal na loď i občerstvení, takže se na oběd nemuseli vracet na pevninu. Jejich plavba skončila v půl čtvrté, poté se vydali do tetovacího salonu.

Manažerka byla, stejně jako předchozí den velice příjemná a úslužná. Projevila zájem o mladšího z manželů. Vyjádřila radost, že se v pořádku našel. Sutan přinesl do salonu katalogy, které si s Tedem půjčili a vylíčili majitelce i tatérce, jak se věci mají. Chvíli si všichni čtyři povídali u šálku dobrého čaje, než manažerka rozhodla.

"Co kdybyste to nechali úplně na nás?" navrhla. Sutan s Tedem se po sobě podívali.

"Nebudeme to samozřejmě přehánět. Jen něco malého, drobného, výstižného…"

"Mohlo by to být překvapení," doplnila ji tatérka nadšeně.

"Nechceme tygry a koťata…" zamítl Sutan automaticky. Ted se po manželovi zmateně ohlédl, ale nic neřekl. Nakonec mu ten nápad, kvůli kterému se poprvé chytli, nepřišel tak strašný, ale jeho muži očividně ano. Měl by to nechat na odbornících. Podřídí se. Až to tetování bude mít, stejně už s tím nepůjde nic udělat.

"Takže tygra a koťata ne…" zopakovala manažerka.

"A ani žáby a lenochody." Přihodil si i Ted. To se manžel pro změnu podíval na něj.

"Nějaký problém, baby?" zvedl obočí. Tadeáš zavrtěl rychle hlavou a vyloudil na rtech falešný úsměv.

"Ne! Všechno je v pohodě. Jsem hrozně zvědavý, co to bude."

"Už jste si vybrali místo?" zajímala se manažerka. Muži se po sobě opět podívali. Ted nechal manžela mluvit.

"Asi šíje," pokrčil Sutan rameny. Obě ženy se usmály.

"Takže to bude opravdu překvapení se vším všudy," zatleskala žena nadšeně. "Kdo půjde první?" shlédla si oba muže zvědavě. Sutan byl galantní, takže nechal jít svého muže jako prvního…

Tetování se nedělalo klasickou formou jako v případě manželských tetování, takže u každého muže trvalo přibližně hodinu. Dílo tatérky vždy zhodnotila manažerka a výsledek byl pak zalepen ochrannou gázou. Majitelka salonu manžele ubezpečila, že tento postup je zcela normální. Že se s hádkami ohledně manželských tetování setkávají každý den a nakonec to zůstává na nich. Dodnes si prý nikdo nestěžoval. Sutan uhradil domluvenou částku a s Tedem se vydali zpět do jejich hotelu.

"Když mě tetovala, napadl mě jeden motiv, ale už bylo pozdě," povzdychl si Ted. Sutan stiskl manžela kolem ramen. Procházeli zrovna kolem "jejich" cukrárny.

"Mě taky, ale pak jsem si řekl, že určitě vědí, co dělají."

"Určitě," usmál se Ted a otočil hlavu k cukrárně.

"Chtěl bych ti koupit zákusky. Původně jsem šel pro ně, když jsi mě v apartmá nenašel, ale zaslechl jsem tam jednoho muže mluvit o té aukci a tak…"

Sutan i Ted se zastavili a otočili k obchodu. "Nejsi zvědavý?" zeptal se vyšší muž.

"Hrozně," přitakal Tadeáš. "Jestli budu mít na zádech housenku nebo švába, tak je zažaluju!" žertoval.

"Ještě nám tam zůstalo pár makronek. Mně to stačí. A hlavně… vím o mnohem sladším zákusku a ten se v cukrárně koupit nedá." Sutan se otočil k manželovi čelem a vzal jeho tváře do dlaní. Zrovna je míjel jakýsi postarší francouzský pár, který se při pohledu na zamilovanou dvojici usmál. Sutan měl ale oči jen pro svého muže.

"Nedokážu vyjádřit slovy, jak moc tě miluju," prohlížel si se zaujetím jeho tvář.

"Lásko moje," usmál se Ted a natáhl se po manželových rtech. Když se naposledy líbali na veřejnosti, tedy na ulici, to bylo v Monroe, Tadeáš proti tomu protestoval. Teď mu to bylo jedno. Byl by schopný se na tomhle místě se svým manželem klidně i pomilovat.

Objali se a Sutan schoval Tedovu šíji do své velké dlaně.

"Půjdeme se na to podívat, co říkáš? A když budeme naštvaní, zaženeme vztek pořádným šukáním," navrhl Sutan šeptem.

"To je dobrý plán. Navrhuju ale šukání i v případě, když nás to nenaštve," provokoval Ted.

"To se ještě uvidí…"

"To říká ten pravej!"

Muži se ruku v ruce, a za doprovodu hlasitého smíchu rozběhli k jejich hotelu. Jakmile za nimi zaklaply dveře apartmá, strhali ze sebe vzájemně oblečení od pasu nahoru.

"Já první…"

"Ne já!" překřikovali se jak malí kluci. Nakonec vyhrál Ted, protože se mu podařilo manžela štípnout do pupíku a pak otočit zády k sobě. Opatrně mu strhl náplast a ztuhl.

"Tak co?" vyhrkl Sutan. Musel Tadeášovi lusknout před obličejem, aby se probral.

"Podívej se na to moje." Otočil se mladík k manželovi zády. Vyšší muž mu také velice opatrně sundal gázu a zůstal němý úplně stejně jako jeho milovaný protějšek.

"Máš na zádech tygra, Tedy," vydechl zmateně.

"A ty kotě!" vrátil se k němu Tadeáš čelem.

"Řekl jsem přece naprosto jasně, že tygra a kotě nechceme…"

"Ale je to pravda?" vyvalil Ted oči. Při tom manžela obešel, aby se na obrázek sebe samého na jeho zádech znovu podíval.

"To koťátko je fakt hrozně hezký, miláčku, opravdu …" Tadeáš tetování obkroužil prstem. "… A má v kožíšku vytetovaný moje iniciály," rozplýval se.

"Ani jsi toho tygra neviděl," nechápal Sutan.

"Ale má představovat tebe, ne? I kdybych ho měl přes celá záda, budu za něj rád." Ted se vrátil před manžela a zahleděl se mu do očí.

"Přiznej si to konečně," pobídl ho.

"A co?" dělal Sutan hloupého. Ted přimhouřil přísně oči.

"Že jen tvoje hrdost ti zakazuje, abys projevil nadšení. Že Sutan Amrull, baron, miliardář a syn diplomata chce mít na zádech kotě, které představuje jeho manžela, ale protože je, čím je, tak si myslí, že to nemůže přiznat." Ted přidal k přísnému pohledu i zachmuřené obočí. Dlouho si manžela prohlížel, dokud Sutan nesklonil hlavu a zakýval s ní.

"Tak dobře, myslel jsem na to…"

"A proč jsi nic neřekl? Kdybychom se na tom dohodli takhle, kdybychom tomu dali správný význam, tak…"

"Tak bychom teď nebyli překvapení, že nás dvě absolutně neznámé Francouzky dokonale odhadly," pokrčil baron rameny. Ted pootevřel ústa, protože mu to právě došlo.

"No jo!" vydechl naprosto konsternovaný. Sutan ho chytil za ramena a znovu si ho k sobě otočil zády, aby se na "sebe" pořádně podíval. I jeho tygr měl v kožichu vytetované iniciály. Musel zaostřit, aby je rozpoznal. Spojovací znak, pomyslel si.

"Jsme naštvaní?" zeptal se Ted.

"Nemyslím si," usmál se Sutan. "Vypadám na tvých zádech krásně," pochvaloval si.

"Ale co tedy bude s šukáním?" otočil se k němu Ted s lítostivýma očima.

"A co milování v koupelně, zatímco se budeme vzájemně opatrně mýt?" plácl Sutan. Tedova očička se rozzářila nadšením.

"Jsi ten nejlepší manžel!" zamrkal svůdně řasami.

"Jako kdybys měl s čím srovnat," utrousil Sutan pobaveně. Hned na to nasměroval svého muže ke koupelně a laškovně ho plácl po zadku.

Měl pocit, že až teď konečně začaly ty pravé líbánky. A hodlal je udělat nejenom poklidné bez hádek, ale i pořádně nenasytné…

makronky... Jedna z věcí, na které se do Paříže hrozně těším :)

Insatiable Honeymoon 5.

Jedna kratší kapitolka s upozorněním ;)

---

Sutan vtlačil Tadeáše do pokoje a zavřel za sebou. Mladík se k němu s provinilým pohledem otočil. Vypadal jako štěně, které ví, že ta rozkousaná bačkora byl hodně špatný nápad. A Sutan se pro změnu tvářil jako majitel té bačkory. Stáli proti sobě a mlčeli.

Celou cestu z Versailles bylo všechno v pořádku, ale Ted věděl, že jakmile se dostanou do soukromí, bude si muset svůj pohár hořkosti vypít až do dna. Přesto, že jeho úmysly byly dobré.

"Omlouvám se," špitl. Sutan přistoupil o něco blíže a střelil pohledem po obrazu, který se povaloval na pohovce.

"Nevím, jestli tě mám uhodit, nebo políbit. Co navrhuješ?" zeptal se chladně. Tadeáš těžce polknul a začal si hryzat rty.

"Vzhledem k tomu, že jsi říkal, že mi nikdy neublížíš, bych asi navrhoval tu druhou možnost," pokrčil rameny. V Sutanově tváři zahrály všechny svaly. Jeho čelist byla na chvíli tvrdá jak kámen a jeho pohled přísnější, než kdejaké vládní ochranky. Zase udělal ke svému muži krůček a založil si ruce na prsou. Když se na něj dostatečně vynadíval, zvedl jednu paži nad sebe, jako kdyby se s ní chtěl rozmáchnout. Tadeáš se přikrčil a zavřel oči. Nevěřil, že by ho jeho manžel uhodil, ale na okamžik si to opravdu myslel. Táž ruka, které se lekl, se mu ovšem ovinula kolem ramen a přitáhla si ho blíž. S povzdechem úlevy se schoulil manželovi do náruče a objal ho kolem pasu.

"Nemám na to právo, taky jsem udělal chybu…" připustil baron. Přitom hladil svého muže po vlasech.

"Jakou?" nechápal Ted. Sutan už se před cestou do Versailles rozmýšlel, zdali řekne Tedovi pravdu o svém podezření a nakonec usoudil, že to tak bude lepší. Stejně by to dlouho nevydržel.

"Podezíral jsem tě, že jsi mi utekl. Že jsi vybral ty peníze a…"

"Že jsem tě opustil?" řekl to Ted svými slovy. Zvedl tvář a upřel na manžela nevěřícný pohled. Tohle bolelo. Víc než tisíc facek.

"Ano," přiznal Sutan. Ted ho od sebe odstrčil a zadíval se na něj spodníma přivřenýma očima.

"A to chceš, abych se s tebou nehádal? Když si o mně tohle myslíš?"

"Věděl jsem, že něco takového řekneš," povzdychl si vyšší muž.

"Když to víš, tak jak tě to může vůbec napadnout?" rozčiloval se Tadeáš. Sutan se po něm natáhl a znovu si ho přitiskl na své tělo.

"Nechci se obhajovat, prostě jsem udělal chybu. Odpustíš mi? Už to nikdy neudělám!" zapřísáhl se. Ted zavrtěl hlavou a vymanil se mu z náruče. Následovala facka, která zasáhla Sutanovu tvář. Vyšší muž na menšího vytřeštil oči, jenže Tadeáš se tentokrát do jeho náruče vmáčkl sám. Jako kdyby se bál, že mu facka bude vrácena.

"Odpuštěno," zašeptal bojácně.

"Tedy!" vyhrkl Sutan. Chtěl jeho jméno říct přísně, ale nakonec z něj vypadlo spíš naléhavě. Byl zmatený. Facka nebyla velká, a i kdyby byla, najednou si uvědomil, že si ji opravdu zasloužil. Možná ještě jednu z druhé strany. Tadeáš měl pro své nezodpovědné chování dobré vysvětlení, ale on ne. Ani na vteřinu by neměl o svém manželovi pochybovat, pokud mu věřil.

"Promiň, promiň, chtěl jsem menší, nezlob se…" brblal Ted do Sutanova hrudníku, kde měl zabořený obličej. Baron ho chytil za ramena a téměř násilím ho od sebe musel odlepit, aby na něj viděl. Když si ho přidržel na délku paží, Ted opět zavřel oči strachy.

Jenže… ono se dlouho nic nedělo. Cítil na svých ramenech pevný stisk dlouhých Sutanových prstů a to bylo všechno. Nekonala se žádná facka, ani kopanec, ani nadávky.

Nejprve otevřel jedno oko, pak druhé a nakonec i ústa, protože měl pocit, že mu dochází kyslík.

"Suty…" zašeptal.

"Chci tě ošukat, teď hned!"

"Cože?" vytřeštil Ted oči ještě víc.

"Chci tě píchat celou tuhle noc a všechny další, pořád!" zavrčel Sutan. Pak chytil Teda pevně kolem pasu a přimáčkl si ho na svůj. Jelikož byl baron vyšší, Tedovy nohy se v mžiku ocitly ve vzduchu. Mladík vypískl, ale to už ho manžel odnášel jak nějakou figurínu do ložnice. A hlavně se při tom ani trochu nezadýchal.

Tadeáš skončil v posteli, kam ho manžel odhodil. Za chvíli letěly do vzduchu jeho boty, tričko a kalhoty. Kdyby manželovi trochu nepomohl, všechno by bylo na několik dílů. Co se týkalo boxerek, ty bohužel neubránil. Byly z něj strhány po kusech.

Zatímco se ložnice upravovala do vhodné atmosféry, což znamenalo, že z reproduktorů začala hrát poněkud divočejší hudba a plameny svíček se zbarvily do ruda, pohotově se svlékl i Sutan. Tadeáš pohlédl vzhůru a zhrozil se. Přímo jemu nad hlavou se rozevřel strop a odhalil velké naleštěné zrcadlo, které odráželo jeho nahotu. Blesklo mu hlavou, proč se neukázalo i předtím, ale pak si uvědomil, že se minulou noc do milování tolik nehnali. Bylo to spíš romantické, než takhle živočišné. Pokoj si nejspíš pomyslel, že se to k současné atmosféře hodí víc.

Odraz svého já ho natolik upoutal, že se na něj nedokázal přestat dívat. Sutan se tím směrem ohlédl také a pousmál se. Do poslední chvíle měl Ted pocit, že sleduje spíš nějaký film, ale jakmile se hlava jeho manžela přesunula do jeho klína, bylo po představách. Protože Ted tuhle realitu miloval a také miloval, když byla častější, než jeho představy.

Díval se na tmavou Sutanovu hlavu, jak se pohybuje v jeho klíně. Neviděl to důležité, ale nevadilo mu to. Zabořil manželovi prsty do vlasů a stiskl. Sutan zamručel a zesílil tlak rtů a jazyka. Všechno bylo o něco rychlejší a surovější a v odrazu zrcadla to získávalo ještě o něco větší rozměry. Ted se natáhl k zásuvce, která už byla otevřená, a vyndal z ní nabízený gel.

"Chtěl jsi mě ošukat, drahý," promluvil k mlaskajícímu manželovi. Sutan ho přestal zpracovávat ve slabinách a vysoukal se po něm nahoru. Bez řečí ho vášnivě políbil.

Ted otevřel oči a zasténal. Pohled na jeho muže, který objímal jeho tělo a líbal ho, byl prostě nepopsatelný. Sutanův nádherný zadek se na něm jemně vrtěl a zatínal se. Ted zatoužil po tom, aby to bylo viditelnější. Ale toho mohl docílit jen tím, že manžela přijme do svého těla.

"Píchej mě, lásko. Pojď. Nezdržuj to!" pobídl ho naléhavě. Sutan mu vytrhl lahvičku z ruky a nanesl si pár kapek na prsty. Těmi vklouzl do jeho těla. Bez varování, bez slitování.

"Au!" zaúpěl Ted. Sutan se mu zahleděl do očí a zvedl jedno obočí.

"Chceš to stejně jako já!" zvídavě si ho prohlížel.

"Chci," zakýval Tadeáš hlavou. Sutan vytáhl prsty ven a s dalšími kapkami gelu připravil rychle sebe. Vstoupil do manžela tvrdě a nemilosrdně. Oba muži vykřikli bolestí a na několik vteřin se pevně objali.

Tadeáš měl pocit, že to nevydrží. Cítil pod víčky slzy, ale nechtěl otevřít oči, aby mu neunikly ven. Když se konečně odvážil, spletenec těl, který uviděl nad sebou, ho omráčil svou dokonalou autenticitou a intenzitou. Přendal své ruce z manželových ramen na jeho zadek a zatnul. Tkáň a svalstvo pod jeho rukama se pohnuly. Znovu ho pohltila tupá bolest, ale najednou už nebyla tak silná. Snad zapůsobil jejich odraz v zrcadle, snad vzrušení, šířící se celým jeho tělem až po konečky vlasů. Cítil, že je jím naplněn, stejně jako byl naplněn svým mužem.

Sutan se přisál k jeho krku a udělal mu značku. Velkou a nepřehlédnutelnou. Zasvítila Tedovi do očí, když ji pak uviděl v zrcadle. Zadek jeho manžela se zvedl a zase klesl. Nejenže to vnímal pod svými prsty, ale i na svém těle. Tempo se začalo rychle zvyšovat, bolest vystřídalo horko způsobené zběsilým třením.

Sutan se vzepjal na kolena a zvedl Tedovy kotníky do vzduchu. V ten okamžik Tadeáš poprvé zahlédl jejich spojení z úhlu, který mohlo poskytnout jen stropní zrcadlo. Uvědomil si, že vůbec nedýchá, jeho srdce ale jelo na dvě stě procent. Bylo neskutečné, co s tím ten obrázek dělal. Co s ním dělalo, vidět svého muže, jak si ho bere surově, jak do něj buší a krotí své výkřiky. Zvedl ruku ke svému klínu. Celé jeho tělo se otřásalo mohutnými přírazy jeho manžela, jako kdyby pod jejich postelí probíhalo zemětřesení. Stiskl svůj penis a zasténal. Stačilo pár tahů, opětovné kouknutí do zrcadla na zběsilého manžela, slabé otření Sutanova penisu o jeho prostatu… a byl v koncích. S několika tichými výkřiky vyvrcholil.

Když se vzpamatoval ze zatmění mysli a pohlédl znovu vzhůru, uviděl odraz orgasmu svého muže. Sutanovo vysoké šlachovité tělo se napnulo, svaly mu zahrály pod kůží a tvář ozdobila grimasa, kterou Ted mohl vidět jen v takových chvílích. Také trvala jen pár vteřin. I když si její podobu vtiskl do paměti už dříve, vždy se na ni znovu a znovu těšil, až ji uvidí live. Napadlo ho, jestli si jeho manžel vůbec uvědomuje, jak nádherně při orgasmu vypadá. Občas to Teda vzrušilo a zatoužil po dalším čísle. Ale ne teď. Byl udýchaný a zpocený a jeho manžel také. Když se na něj svalil, hned po tom, co opustil jeho tělo, přilnuli k sobě jak dva slepené papíry.

"Tedy, lásko, jsi v pořádku?" zeptal se Sutan starostlivě.

"Na to se mě ptáš až teď?" zavrčel Tadeáš na oko naštvaně. Už dlouho mu nebylo takhle dobře.

"Promiň mi to, koťátko moje. Občas, když se na tebe podívám, mám pocit, že se musím hrozně moc přemáhat, abych nebyl nepříčetný."

"A dneska ses prostě nepřemohl," zkonstatoval Ted. Sutan se kousl do rtu. Vypadal tak nevinně a zároveň spokojeně. Když si Tadeáš vzpomněl na okamžik, zhruba před deseti minutami, nevěřil, v jaké zvíře se pak jeho manžel změnil. A přitom to byla sotva minuta, kdy naposledy vykřikl v důsledku vyvrcholení. Na druhou stranu, kdyby si podobnou jízdu zopakovali párkrát do týdne, vůbec by se nezlobil.

"Jsem v pohodě, tygře," usmál se Ted a natáhl se k Sutanovým rtům. "Dej mi pusu," pobídl ho šeptem. Druhý muž se usmál také a neprodleně vyplnil manželovo přání...

Nastavení atmosféry ložnice se začalo pozvolna měnit. Rudou záři svíček vystřídala tlumená bílá a zrcadlo nad jejich hlavami potichu zmizelo. Erotickou hudbu nahradila jemná, romantická. Sutan se natáhl pro lem přikrývky a oba zakryl až po hlavu.

"Musel ses tam sám bát," řekl neklidně. Ted zavrtěl hlavou.

"Jen chvilku. Pak jsem usnul."

"Měl jsi kousek od sebe postel, mohl sis ustlat v ní," napadlo Sutana.

"To ne, nehodilo by se to. Taky bych nechtěl, aby mi vlezl někdo cizí do postele," zamrkal na svého manžela.

"Pokud jde o mě, nedovolím to," odmítl Sutan. Ted se pousmál a políbil svého muže na tvář.

"Zítra vyřešíme to tetování," navrhl. "A bez hádky," dodal nekompromisně.

"Souhlasím, lásko…" Baron si Tadeáše přivlastnil pevně do náruče a oba muži zavřeli oči. Usnuli o několik minut později…

Prsten Epilog

A je tu definitivní konec, zlatíčka :) V pondělí to vypadalo, že už jsme nadobro skončili, ale ještě jsem si nechala v záloze tenhle epilog, aby se vyřešily některé postranní záležitosti. Právě si Prsten znovu čtu, jsem asi ve třetině a skoro to ani nevypadá tak špatně, jak jsem předpokládala :D Při psaní na etapy se prostě nějakým těm nesrovnalostem nevyhnete.

Snad se vám povídka (no spíš román) líbila. Dám si teď pár dní pauzu, abych dopsala IH a odpočinula si a pak se pustíme do Runnin. Děkuji všem, kteří komentovali, spekulovali a prožívali to se mnou. To vše mě popohánělo kupředu ;-)

---

Tommy se svalil udýchaný na Adama a něžně se zahryzl do jeho bradavky.

"Au, za co?" zabrblal Adam. Tommy se usmál do jeho zpocené kůže.

"Na to, že jsi měl před pár týdny zaseknutý meč do boku, jsi nezvykle čiperný," provokoval.

"Buď rád, že už můžu. Dva týdny jsi mi tu fňukal a vyhrožoval, že se půjdeš vyřádit jinam," připomněl mu Adam. Tommy se tiše zasmál a plácl milence hravě do hrudníku. Pak se převalil vedle něj a zadíval se na jeho přitažlivý profil.

"Jako kdyby se nic nestalo, viď?" přivřel oči. Adam přikývl a stiskl blondýnovu ruku ve své. Poté spolu propletli prsty a chvíli si jen hleděli do očí. Zkoušeli, kdo to vydrží déle, aniž by se rozesmál, nebo se na toho druhého znovu vrhl. Nakonec byl ten slabší Adam. I jemu dva týdny abstinence vadily, ale ctil rady, které mu doporučili lékař i Gréta. Nechtěl, aby mu popraskaly stehy a dělal vše pro to, aby se rána dobře zahojila.

Naštěstí už to bylo na dobré cestě. Stehy měl venku a o jizvu se pečlivě staral Tommy. Udělal z ní Adamovu přednost. Pečoval o ni, mazal ji hojivými mastmi a občas ji i hladil a foukal na ni, aby Adama tolik nebolela. Na něco víc si ale museli počkat, dokud nebude natolik srostlá, aby se při prudších pohybech znovu nerozšklebila.

I když už se Adam cítil dobře, jejich milování bylo něžné a pomalé. Nikam nechvátali, jen si vychutnávali blízkost jeden druhého. Před vyvrcholením trochu zrychlili, ale ani to nebylo příliš náročné. To jejich srdce jen zběsile tloukla, jak se radovala, že jsou opět spolu tímhle osobním způsobem. A Tommymu to připadalo, jako kdyby právě zažil divokou jízdu na koni.

Vedle postele tiše zakňučel Zeus. Tommy ze sebe jemně Adama shodil a přetočil se ke kraji.

"Kamaráde, copak je?"

"Má hlad," zkonstatoval Adam laxně. Tommy psa podrbal za uchem a pod krkem. Zvířeti se to líbilo, protože se okamžitě rozvalilo na záda a nastavilo svému pánovi břicho.

"Chce podrbat," oponoval Tommy.

"To já taky!" ozval se Adam. Tommy se otočil na druhou stranu a shlédl si rozvaleného, nahého Adama zkoumavým pohledem.

"A kde by to mělo být?" zeptal se šibalsky.

"Kde drbeš Zeuse?" napověděl mu Adam. Tommy zamrkal a zkusil si představit, jak Adama drbe za uchem.

"Třeba pod bradou?" střelil. Adam zaklonil hlavu a Tommy ho pošimral na hrtanu.

"A co na bříšku?" zavrněl Tommy. Líbilo se mu, jak se Adam nastavuje. Vypadal ve své nahotě nestydatě a neskutečně svůdně.

"Hm, na bříšku by to bylo hezké," přikývl Adam jako v transu. Tommy doputoval ukazováčkem a prostředníčkem od krku po středu hrudi k Adamovu pupíku a pošimral ho po obvodu dolíku. Adam se pousmál. Nebyl tolik lechtivý jako Tommy, ale hrozně se mu to líbilo.

"Když ty nemáš žádné chlupy. Zeus se drbe líp, když má celé břicho chlupaté. To už pak není drbání, když se tě takhle dotýkám," protestoval Tommy. Svou ruku ale nestáhl.

"A co to je?" zajímal se Adam. Zvedl hlavu a pak se podepřel lokty. Očima střílel z Tommyho ruky na jeho tvář a potěšeně se usmíval.

"Já nevím. Šimrání, hlazení…"

"Říkej si tomu, jak chceš, ale mně se to líbí. Nepřestávej!" nařídil mu Adam a zase se položil. Tommymu ujely oči k jeho povadlému penisu, který spokojeně odpočíval po vydatném milování mezi statnými stehny. Obstarávat tuhle část Adamova těla zvládal po těch letech už na jedničku. S břichem takovou praxi neměl.

"Co píšu?" napadlo ho nakreslit prstem nějaký znak. Adam se zamyslel a pak pousmál.

"To vypadá jako srdce…" pronesl sebejistě.

"To bylo jednoduché. A co teď?" zkusil Tommy jiný motiv.

"Vypadá to jako dubový list," plácl Adam to první, co ho napadlo.

"To neplatí, díváš se!" rozčílil se Tommy. Adam zvedl hlavu a vyvalil oči.

"Jakože fakt? Byl to dubový list?" nevěřil. Tommy ho jemně plácl přes břicho a zatlačil mu do ramene.

"Nedívej se, pokračujeme," zavelel. Adam se ale zvedl a znovu podepřel lokty.

"Tommy?" oslovil ho opatrně.

"Hm?" blondýn přestal kreslit obrazce a podíval se Adamovi do tváře.

"Vyhýbáme se spoustě věcem. Chtěl jsem se zeptat už několikrát. Jsou témata, která jsme spolu ještě pořádně neprobrali, ale měli bychom."

"Jako?" přimhouřil Tommy oči.

"Jako tvůj nový kůň," odvětil Adam rychle. Tommy sklonil hlavu a smutně se pousmál.

"Nepotřebuju nového koně. A když někam pojedeme, vezmu si Silvera," rozhodl.

"Silver je skvělý kůň, ale nemáš k němu vztah. Buď si vycvič Dafné, nebo…"

"Ne!" odmítl Tommy ostře. "Dafné patří Lili!"

"Tak ti seženu jinou kobylku. Vezmu Morfea na trhy a nějakou ti společně vybereme," navrhl Adam. Tommy zavrtěl hlavou a upřel na svého milence ostražitý pohled.

"Nenaléhej na mě, Adame! Jsou věci, které... které prostě ještě probírat nemohu. Nedokážu pochopit, jak jsem se dokázal smířit s tím, co se stalo v tom lese, ale je to tak, beru to tak, jak to je, protože s tím už nic neudělám, ale vytvořit si nový vztah se zvířetem, které mi pak někdo zabije a rozpáře jak..."

"Tommy, no tak, uklidni se!" Adam se zvedl do sedu a objal menšího muže kolem ramen. "Odpusť. Nebudeme o tom mluvit, dokud sám nebudeš chtít. Moc se omlouvám," konejšil ho.

"Já se na tebe přece nezlobím, jen nevím, jak se s tím vyrovnat," pokrčil Tommy beznadějně rameny. Adam ho políbil na spánek a promnul povzbudivě rameno.

"Už se k tomu nebudu vracet, slibuji."

Tichou komnatou se rozlehlo zaklepání na dveře. Takhle většinou klepal Denis. Adam přetáhl přes Tommyho přikrývku a jednu z teplých huňatých kožešin a sám se zvedl, aby se oblékl do svého domácího pláště. Pak šel otevřít. Za dveřmi byl opravdu jejich správce a netvářil se zrovna klidně.

"Co se děje, Denisi?" Adam vtáhl muže dovnitř. Správce se poklonil druhému pánovi a znovu se podíval na toho oblečeného a stojícího.

"Nejsme si jistí, ale hlídka asi na kraji lesa zahlédla královskou družinu. Podle praporů by to tak vypadalo. Na tu dálku nejsou zrovna ostré. Jisté je to, že ta družina míří k nám!"

"Král?" zhrozil se Tommy. Adam se po něm otočil a pak zpátky na Denise. V mžiku měl ve tváři výraz uvědomění.

"Nevím, čemu se vlastně divíme. Zoe přece utekla a král nemá žádné zprávy."

"To je pravda," přikývl Tommy. Denis začal couvat ke dveřím.

"S dovolením si vezmu na starost všechno, co bude zapotřebí k uctění jeho Veličensta. Doufám, že mě v tom nenecháte, mí nejdražší pánové." rychle se poklonil a opustil komnatu.

"Měli bychom se obléct." pokrčil Adam rameny. Místo toho ale přešel zpět k posteli a lehl si k Tommymu. "Zvláštní. Taková situace a já bych se s tebou nejraději znovu miloval." Mrkl na druhého muže šibalsky.

"Myslíš, že ještě jednu rychlovku nedáme?" Tommy se okamžitě chytil. Jedno milování bylo málo, po dvou týdnech nucené abstinence. Aby svá slova podpořil, vklouzl rukou pod Adamův plášť a stiskl ho na těch správných místech. Než se nadál, ležel na zádech a měl nohy ve vzduchu, v úrovni Adamových ramen. Musel se kousnout do prstu, aby se nerozesmál na celý pokoj. Ještě nikdy mu nebyl jeho král tolik lhostejný jako teď...

*

Obvod nádvoří lemoval špalír zvědavých sloužících. Uprostřed stálo veškeré panstvo, které se zrovna na Bodiamu nacházelo. Tedy ti, kteří zde žili a také ti, kteří zde v tuto dobu pobývali na návštěvě. Byli jimi Markus a jeho manželka Katherine. Tommyho a Elizabetin otec a macecha přijeli na synovu svatbu a nakonec podlehli naléhání, aby ještě chvíli zůstali. Teď celá skupinka napjatě vyhlížela královu družinu, která se pomalu přibližovala po mostě k bráně.

Zoe se postavila vedle svého manžela a pohladila ho po zádech.

"Nesmíme to pokazit, drahý," zašeptala u jeho tváře.

"Já vím, drahá." přikývl svorně. Poté si manželku shlédl zkoumavým pohledem. Vypadala úchvatně. Nákladné šaty, které nechal Denis po svatbě zhotovit udělaly své a krátké vlasy byly schované pod jednoduchým čepcem ze stejné látky. Správce prostě myslel na všechno. Bylo lepší nepíchat do vosího hnízda. Král by se pídil po důvodu, proč je Zoe oškubaná jako kuře. Nová Zoina komorná Lucy byla sice velice zručná ve stříhání vlasů, ale v tomhle případě se jí podařilo dát neposlušným kadeřím akorát nějaký normální tvar. Jejich délku mohl zakrýt pouze čepec. Naštěstí Zoe slušel.

"Vypadáš nádherně," usmál se na ni. Zoe mu úsměv opětovala.

"Já vím," kousla se do rtu a její oči v rychlosti vyhledaly podkoního Martina, který stál před stájemi. Tommy nepochyboval, že podobná slova, ne-li ještě působivější jeho manželka toho dne už slyšela. Těšilo ho to. Všichni na Bodiamu patřili do jedné velké rodiny, ale každý si mohl žít svůj život, pokud to nenarušovalo klidný chod domácnosti. Tohle nepsané pravidlo vyhovovalo všem. Teď už jen přečkat návštěvu krále...

Družina složená z deseti rytířů, dvou pážat, muže, který vypadal jako správce a samotného krále vstoupila na území hradu Bodiam. K hlavě země okamžitě přispěchalo několik Adamových rytířů a s obrovskými úklonami mu pomohli z koně. Poté Jeho Veličenstvo dostalo pohár vynikající medoviny od včelaře Knoxe. Dokud se Henry nenapil a labužnicky nezamlaskal, zbylé panstvo nedýchalo.

"Vítejte, Vaše Výsosti!" Adam, který stál v čele uvítacího výboru, se hluboce poklonil. Všichni ostatní ho okamžitě napodobili. Mezitím královská garda též opustila hřbety svých koní.

"Zdravíme, Adame... Markusi...." Král pokýval hlavou všem, které osobně znal a krátce si změřil i ostatní. Lady Katherine viděl poprvé, malou Lilith také. Se Zoe se setkal jednou, když byla s rodiči v Londýně. Ale odsud si ji pamatoval jako malou žábu s ohnivými vlasy. Teď byly o něco tmavší a většina se jich schovávala pod celkem pěkným čepcem.

"Zoe Austinová," ukázal na ni prstem. Dívka se trochu polekala a pak vystoupila dopředu. Tommy ji ještě trochu popostrčil, aby nepůsobila tak upjatě.

"Vaše Veličenstvo," vytvořila vzorové pukrle, které ji matka učila den co den, aby ho nikdy nezapomněla. Král k ní přistoupil blíž a zvedl jí ruku. Zoe se napřímila, ale nechala hlavu skloněnou.

"Podívejte se na nás, Mylady..." pobídl ji. Když ho Zoe poslechla, Henry jí jemně stiskl mezi prsty bradu a natočil tvář na obě strany."

"Když jsme říkali Adamovi, že jste krásná, nelhali jsme. Vyrostla z vás velice půvabná mladá dáma," pochvaloval si.

"Děkuji, Vaše Výsosti." sklonila Zoe opět hlavu.

"O vaší poslušnosti už tak přesvědčeni nejsme," pokračoval král klidně. Tak klidně, až se všichni okolo napnuli. Adam zavětřil problémy. Král byl vždy velice tajemný a jen málokdy zvyšoval hlas. Čím tišeji a klidněji mluvil, tím to bylo horší.

"Veličenstvo," vytřeštila na něj Zoe své velké modré oči.

Henry se rozhlédl po vyděšených přítomných a pak se vydal, s rukama za zády ke schodišti, vedoucímu do hradu.

"Promluvíme si uvnitř," rozhodl. Ostatní ho rozpačitě následovali.

V hlavní síni král zaujal Adamovo křeslo a pánové hradu se kolem něj rozestoupili. Zoe popošla dopředu a opět se hluboce uklonila.

"Vaše Výsosti. Vím, čím jsem se provinila a prosím o milost."

Tommy chtěl udělat krok dopředu, aby byl Zoe oporou, ale Adam ho zadržel. Nebylo radno se do toho plést.

"Utekla jste, Mylady. Způsobila jste nám spoustu starostí. Báli jsme se, co s vámi je, vyslali jsme několik tuctů rytířů po okolí, aby vás našli."

"Milosti." zajíkla se Zoe. To už skoro klečela. "Prosím, nemyslela jsem to zle. Lekla jsem se toho sňatku. Mí rodiče zemřeli teprve nedávno, byla jsem smutná a zmatená, prosím o milost," žadonila Zoe.

"Přestaňte naříkat, ženské slzy jsou tak..."

"Vaše Výsosti," Tommy to jednoduše nevydržel. Král přesunul svou pozornost na něj. Tommy se také hluboce poklonil a pokorně usmál.

"Pane Ratliffe?" zvedl Henry obočí v očekávání. Tommy si okamžitě vzpomněl, když se s králem viděli naposledy. Byl polonahý a mluvil s ním o tom, že miluje Adama. Dnes mu to připadalo hrozně zvláštní a neskutečné. Král neměl moc dobrou náladu, to bylo poznat na první pohled. Ale snad by si na nich nepřijel vylévat vztek.

"Jsme svoji, Vaše Veličenstvo. Vzali jsme se před třemi týdny. Má manželka sice utekla, ale neposlušné nohy ji zavedly přímo k nám. Jako kdyby to bylo znamení," usmál se Tommy. Mezi ostatními to zašumělo tichým smíchem. I král se na krátkou chvíli usmál, než opět zvážněl a to víc, než předtím.

"Musíme ji potrestat. Musí nést odpovědnost za to, co provedla."

"A jak?" vyhrkl Adam. Král se podíval konečně i na něj. Adam si dovolil předstoupit a po úkloně na svého panovníka přivřel oči.

"Vy jste to věděl, Milosti. Že je lady Austinová už u nás. Nejste vůbec překvapený," zamračil se. Král udělal to samé. Adama to ale neodradilo.

"Samozřejmě, že jsme to věděli. Kdybychom to nevěděli, hledáme ji po celé Anglii ještě teď! Nerozumné děvče!" zadíval se Henry na Zoe přísně. Tommy svou ženu chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Následující králův pohled mluvil za vše. Tommy přesně věděl, co znamená. Nemohl krále obalamutit tím, že svou ženu miluje. Jako kdyby panovníkovy oči říkaly: Nemyslete si, pane Ratliffe, že vám na to skočím. A aby toho nebylo málo, podíval se i na Adama.

Král kývl rukou a jeho správce přistoupil blíž k němu.

"Budeme mírní," zvedl jedno obočí. Nato muž po jeho levici vytáhl z pochvy, která vypadala jako docela obyčejné pouzdro na meč dlouhou naleštěnou rákosku. Mezi přítomnými to znovu zašumnělo, ale tentokrát zděšením.

"Vaše Výsosti," vydechl Tommy.

"Deset ran to spraví, Mylady. Uklidní to naši zlost, kterou jste způsobila svým útěkem." Henry si Tommyho nevšímal. Stále se díval jen na svoji svěřenku.

"Je to nutné, Milosti?" oponoval mu Adam.

"Bez pochyby," přikývl král. Tommy si stoupl víc dopředu a svou ženu schoval za sebe.

"Nemůžete ji bít, je těhotná!" zaprotestoval.

"Cože?" Král vyvalil oči. Do toho se znovu vložil i Adam.

"Svatební noc byla úspěšná, Vaše Veličenstvo. Přesně jak jste si přál. Můj svěřenec se oženil a teď jeho manželka čeká jejich dítě," usmál se Adam vítězně. Henryho oznámení o těhotenství zmátlo, ale jako král si nemohl dovolit, aby nad ním jeho poddaní měli převahu. Netrvalo dlouho a opět svému obličeji nasadil chladný výraz.

"Nebijeme těhotné ženy, připouštíme, že by to bylo barbarské. Ale trest vykonat musíme," vedl si král svou.

"Pak to beru na sebe!" přihlásil se Tommy. Adam po něm střelil pohledem právě zasaženého umírajícího zvířete.

"Skutečně?" podivil se Henry. Tommymu zahrály v obličeji všechny svaly, jak stiskl zuby pevně k sobě a přikývl. Pak přistoupil ke králi ještě blíž. To už Zoe z panovníkova pohledu nebyla vidět ani trochu.

"Ano, Milosti. Zoe je má manželka a její chyby jsou i mé chyby. Veškerou zodpovědnost tedy beru na sebe. Uznávám, že neměla utíkat, ale co je na tomto hradě, chová se velice vzorně a jako pravý člen této rodiny. Udělám vše pro to, aby byla v bezpečí a nic neublížilo jí ani našemu dítěti!" Tommy zvedl vzdorovitě bradu, aby dal svým slovům důležitost. Ne, král si na něj nepřijde.

Henry se zvedl z křesla a přistoupil k Tommymu tak blízko, jak jen to bylo možné. Nekonečně dlouho se mu díval do očí a pak ty své přivřel.

"Chci s tebou mluvit, Thomasi. A s Adamem také!" poručil mu král šeptem. Když opuštěl síň, všichni se hluboce poklonili.

Král a Tommy s Adamem se zastavili až na nádvoří. Daleko od hloučku králových rytířů a zvědavých poddaných.

Henry si spojil ruce za zády a udělal několik kroků sem a tam. Oba muži ho napjatě sledovali.

"Netuším, jestli jste nás prokoukli, ale prošli jste naším testem," začal král.

"Testem?" vytřeštil Tommy oči. Adam to pochopil okamžitě.

"Teď už mi to dává smysl, Milosti," přitakal. Král se zastavil a přimhouřil na oba oči.

"Trest ale vykonat musíme, jak bychom před ostatními vypadali?"

"Jistě, Milosti," poklonil se Adam. "Jen... nikdo u toho přece nemusí být, takže..." navrhl řešení mezi řádky. Henry našpulil rty a poté se podíval vzhůru, k zápraží, na kterém stál jeho správce. Zamával rukou a muž k němu poslušně přiběhl.

"Kde to můžeme vykonat, Adame?" zvedl Henry obočí.

"Pojďte, prosím, za mnou, Vaše Výsosti." Adam ukázal rukou ke dveřím, které vedly do dolního patra hradu. Tato část byla navštěvována méně, než ostatní, ale stále byla udržována, aby v případě potřeby posloužila. Asi jako teď.

Čtveřice vstoupila do stroze zařízené komnaty a tam se král posadil na křeslo. Ostatní zůstali stát okolo.

"Tenhle stav už bude platit napořád," řekl Henry zamračeně. Adam i Tommy se podívali po správci. Král jen mávl rukou, aby si nedělali starosti.

"My víme, Veličenstvo," přitakal Adam pokorně.

"V naší zkoušce jste obstáli, ale budou mnohem těžší. Věřte jen svým nejbližším, chraňte svá tajemství před celým světem. Je to jasné?!"

"Ano, Milosti!" řekli oba nastejno. Král se pak podíval přímo na Tommyho.

"Až odsud budeme odcházet, předstírej seřezaný zadek, Tommy. Tvé herectví není špatné," ušklíbl se.

"Ale já to nehrál, Milosti!" bránil se Tommy. Král zvedl ruku a podíval se na Tommyho vědoucím pohledem. Hned na to komnatu opustil a s ním i jeho správce.

Adam vyšel na nádvoří jako první. Královská družina už se připravovala k odjezdu. Když se otočil za sebe, musel se přemáhat, aby nevyprskl smíchy. Tommy se za ním belhal a držel se za zadek jako kdyby ho píchla včela nebo vosa. A nejvíc to vypadalo jako následky po hodně náročném sexu. Možná by bylo lepší, aby Tommy tolik nepřehrával.

Když seděl král na svém koni, ještě si oba muže zavolal k sobě.

"Postrádáme mladého Howarda, Adame. Vyslali jsme pár svých mužů, aby po něm pátrali, ale zatím ho nikde nenašli," oznámil mu Henry. Adam ztuhl a koutkem oka se podíval po Tommym.

"Milosti?"

"Víme, že ti dlužil nějaké peníze a měl ti je splácet ze své apanáže. Obáváme se, že se stal obětí věřitelů. Doneslo se k nám, že měl problémy s hazardem. Říkáme ti to hlavně proto, aby ses raději smířil s tím, že o zbytek dluhu přijdeš. Je možné, že už ho nenajdeme, nebo někde rozporcovaného. Věřitelé jsou barbaři, pokud jim jde o jejich peníze. Bohužel nám stále unikají. Podařilo se nám jich chytit zatím jen pár." Henry se na okamžik odmlčel, aby se nadechl. Adam i Tommy napjatě čekali, co bude dál.

"Už jsme vyslali i posla k jeho otci do Cheshire z touto tragickou zprávou. Pokud by jste se se sirem Howardem setkali a také s jeho ženou, vyjádřete jim naši upřímnou soustrast." Henry se zatvářil opravdu lítostivě. Adam věděl, že má Anthonyho celkem rád. Králův otec jej kdysi pasoval na svého rytíře. Možná, že Henry věděl i o tom, že Anthony neměl před čtyřmi lety s únikem peněz nic společného a proto přešel tuto malou Adamovu lest s vložením vlastních peněz a s posláním Charlese do jeho služeb. Ať to bylo jakkoliv, už se v tom nechtěl rýpat.

"Jistě, Výsosti," Adam se poklonil a Tommy s ním. Oba věděli, na co myslí ten druhý. Na obrovské štěstí, které je právě potkalo. Kdyby to bylo možné, vydechli by úlevou. Henry měl svou teorii o Charlesově zmizení. A co vyřkl král, bylo svaté. Možná, že je bude nějaký čas tížit svědomí, ale vzhledem k činům, kterých byl Charles Howard schopný, a kterých se nakonec i dopustil, se jim vykonaná odplata zdála ještě nedostatečná.

Adamovi se podařilo Tommyho letmo dotknout konečky prstů jeho. Chtěl mu jen naznačit, že je takhle spokojený a že ho pořád miluje. Dokud neuslyšeli klapot kopyt, nezvedli se. Pak ještě králi zamávali a na to se vydali zpět do hradu. Život na Bodiamu se jako mávnutím kouzelného proutku vrátil do starých kolejí...

Insatiable Honeymoon 4.

---

"Ještě vám zavolám, detektive…" zabrblal Sutan do telefonu a po vypnutí ho schoval do kapsy. Všiml si svého odrazu v jednom z naleštěných zrcadel výtahu, a když se na sebe podíval hezky zpříma, měl pocit, že ani nepoznává sám sebe. Copak by člověka s jeho náturou někdy napadlo, že by ho chtěl někdo opustit? Vždyť dával Tadeášovi tolik…! Přízeň, lásku, sex… Ten kluk si neměl na co stěžovat… Ne! Tadeáš neměl důvod utíkat, pomyslel si Sutan. Měli se přece rádi a s nikým by se ten malý rošťák nemohl pohádat lépe než s ním. A pak udobřit…

Ted neutekl. Jen si vybral ze svého účtu milion dvě stě padesát tisíc dolarů a šel je někam utratit.

"Jenže kam?" zavrčel Sutan.

Výtah zacinkal a propustil ho do haly. Sutan ihned zamířil do recepce, kde se pokusil na rtech vyloudit něco jako úsměv. Sice uznal, že není fér podezírat svého manžela z takové podlosti, jako je útěk od něj, ale pořád měl na Teda pifku, protože byl prostě hrozně nezodpovědný. Minimálně ho vytahá za ucho, až se zase uvidí.

"Monseiur Amrull," rozzářila se recepční za pultem. Sutan sklonil hlavu na pozdrav.

"Je mi to opravdu trapné, ale šlo by mi zavolat na tohle číslo, kdyby se tu objevil můj manžel?" podal přívětivé ženě svou vizitku.

"Ale samozřejmě, barone. To je to nejmenší." Žena si převzala kartičku a položila si ji pod pult ke klávesnici počítače. Sutan tiše poděkoval a otočil se k východu. Někde prostě bude muset začít. A neskončí, dokud Teda nenajde.

"Ehm, monseiur Amrull?" uslyšel ještě za sebou hlas recepční. Otočil se a zvedl obočí.

"Přišla vám zásilka, převzal jste ji?" zeptala se žena. Sutan se obrátil celý a přistoupil zpět k pultu.

"Zásilka? Jaká?" nechápal. V ten moment se otevřely dveře výtahu a z něj vystoupil poslíček, se kterým se Sutan nahoře málem srazil při nastupování. Stále měl v rukách zabalený obraz.

"Tato," ukázala recepční na předmět. Sutan šel chlapci naproti. Ten se kousek před ním uctivě poklonil a předal mu obraz.

"Omlouvám se, monseiur, nepoznal jsem vás. Dnes jsem nastoupil po týdnu dovolené do práce," omlouval se poslíček. Sutan jen mávl rukou.

"To je v pořádku. Odkud to přišlo?" zajímal se.

"Aukční kancelář Montmartre, monseiur," oznámila mu recepční.

"Aukční kancelář?" zopakoval Sutan nechápavě. Přelétl krátkým pohledem ženu i poslíčka a vydal se zpět k výtahu. Po cestě začal rozbalovat papír, který obraz zakrýval. Když se podíval na pečeť, opravu na ní bylo logo aukční kanceláře.

Úplné rozbalení si nechal na pokoj. Jakmile byl obraz venku, otočil si ho proti sobě a přivřel oči.

"Piják absintu?" řekl si pro sebe. Některá Manetova díla znal a jeden originální obraz se dokonce nacházel v jeho domě v LA. O tomhle kousku kdysi uvažoval jeho otec a Sutan ho nějakou chvíli dokonce sháněl, ale v té době nebyl na prodej. Jeho majitel byl vášnivý sběratel umění a měl obrovskou sbírku. Pokud ten obraz zastupovala aukční kancelář, nejspíš onen muž zemřel a teď se jeho majetek rozprodává v aukčních síních. Ale proč by mu ho někdo posílal?

Zavolal znovu na recepci.

"Mohl bych dostat kontakt na nějakého odborníka na umění?" zajímal se.

"Jistě, pane. Zavolám vám zpátky," slíbila recepční a zavěsila. Sutan vrátil přenosný telefon do stojánku a znovu se na obraz zahleděl. Byl krásný. Skvěle by se vyjímal na tom prázdném místečku nad pohovkou, co byla i Dáma s kaméliemi, v salonu vedle jeho a Tedovy ložnice. Ovšem pokud by to byl originál a pokud by mu po právu náležel, což se zdálo nemožné. Kdo by mu jen tak poslal originální obraz? Nebo spíš, kdo by mu vůbec posílal nějaký obraz?

Sutan se zamračil a podíval na svůj puštěný notebook, který předtím vzteky málem odhodil na stůl. Na jeho monitoru byla stále vysvícená stránka s detaily Tedova účtu. V horním rohu blikalo upozornění, že dojde do patnácti vteřin k odhlášení kvůli dlouhé neaktivitě. Sutan pohladil bříšky prstů touchpad a stránka se zaktivovala. Znovu se pozorně podíval na tu šíleně velkou částku, kterou jeho manžel utratil. A pak konečně i na to, kde. Pod cifrou bylo napsáno: Aukční kancelář Montmartre, 8768 Paříž.

Sutana polilo horko. Jeho manžel byl na aukci a koupil si obraz?

Když začal vyzvánět hotelový telefon, polekal se, protože byl zabraný do zmatených myšlenek. Recepční mu začala diktovat spojení na jakéhosi profesora z Louvru, tak si ho Sutan poslušně zapsal. Poté požádal o číslo na onu aukční kancelář, které mu recepční našla hned. Sutan zavěsil a vzal si pro změnu svůj vlastní telefon, na kterém číslo vyťukal. Musel se postavit, protože se mu hrozně třásly ruce.

Podezíral svého manžela z útěku a přitom…

"Halo?"

"Ano? Přejete si, pane?" ozvalo se na druhé straně. Byl to takový jemnější mužský hlas. Sutan se zamyslel. Měl by se zeptat na Teda rovnou, nebo zaberou spíš okliky?

"Eh, právě jsem dostal obraz. Bylo na něm logo vaší kanceláře. Jedná se o Pijáka absintu od Edouarda Maneta."

"Ano? Gratuluji pane, o tenhle obraz byl velký zájem," oznámil mu mladík na druhém konci linky.

"To si dokážu představit," utrousil Sutan spíš pro sebe. Milion dvě stě padesát tisíc dolarů nebyla žádná zanedbatelná částka. "A kde že se ta aukce konala?"

"Prosím, pane?" vyděsil se mladík. S čímž Sutan pochopitelně počítal.

"Já nejsem zdejší, víte? Zapomněl jsem název toho místa."

"Myslíte Versailles," odvětil kluk automaticky.

"No jistě, Versailles. Jak jsem mohl zapomenout na tak významné jméno," omlouval se Sutan.

Takže Versailles. No proč ne, Tadeáš přece nebude troškařit, když občas od svého manžela uteče. Proč by se potuloval někde poblíž, když si může odjet rovnou do Versailles? Až uteče z LA, tak to nebude do Palm Beach, ale rovnou do New Yorku. Nebo na nějaký jiný světadíl. Zatracený kluk!

"Pane?"

"To je všechno, děkuji." Sutan ukončil hovor a odhodil svůj mobil na pohovku vedle sebe. Pak prudce vstal a začal přecházet po pokoji sem a tam.

"Já ho fakt seřežu!" zavrčel. "Nechá tu mobil a jen tak si odjede do Versailles. Krucinál, Tadeáši, nepřej si mě, až si tam pro tebe dojedu!"

S dveřmi Sutan doslova třískl, div že nevyskočily z pantů. Na recepci se na nikoho ani nepodíval. Před hotelem netrpělivě podupával nohou, než mu přivezli jeho auto.

Po cestě se snažil uklidnit. Naštěstí provoz nebyl tak strašný, jako když s Tedem do Paříže přijeli. Jakmile se Sutan dostal z historické části města, vyhodilo ho to na výpadovku po hlavním obchvatu. Navštívil Versailles už asi třikrát, takže věděl, jak je od Paříže daleko. Nebo jinak, daleko od jejich hotelu. Ve svém autě to jel skoro padesát minut. Nejhorší bylo ovšem zjištění, že je zámek zavřený. Dojel autem až k bráně, na které byla vyvěšená obrovská tabule s informacemi ohledně prohlídek a akcí, konaných v zámku mimo návštěvní sezónu. Sutan se zhrozil. Právě teď totiž byla mimo návštěvní sezóna. Ale jak tabule hlásala, ten den odpoledne ve zrcadlovém sále probíhala aukce uměleckých předmětů ze sbírky Hanse Lafayetta. Ano, to byl přesně ten muž, na kterého si Sutan vzpomněl. Takže Piják absintu, ležící v jeho pokoji na pohovce jak kus hadru byl originál obraz od Edouarda Maneta.

Sutan vystoupil z auta a zakousl se nervózně do rtu. Že by se s Tadeášem minuli? Ale pokud už mu dovezli na hotel ten obraz, musela aukce dávno skončit. Kde tedy byl? Proč se už nevrátil? Podvědomý klid, který ještě před chvílí Sutan cítil díky zjištění, že jeho manžela zřejmě nikdo neunesl, jen si vyrazil na aukci, aby mu s velkou pravděpodobností udělal radost slavným obrazem, vystřídal nový strach. Jediná věc, ta co ho právě napadla a mohla ho uklidnit, byla ovšem příliš nereálná. Jenže, nemohlo by se to stát zrovna Tadeášovi? Jeho manžel byl magnet na vyhrocené situace. Třeba, když mu skončil pod autem před klubem v LA. Nebo, když ho odtáhl do zahrady za kulturním střediskem v Monroe jeho bývalý spolužák s úmyslem, znásilnit ho. Jenže, pokud by Sutan přihlédl k těmto neštěstím, musel by se třást strachy ještě víc.

Vytáhl mobil a vytočil znovu číslo aukční kanceláře. Opět mu to zvedl ten sympatický mladý mužský hlas.

"Mohu vám pomoci?" zeptal se.

"Dobrý večer, mám takový problém. Můj manžel dnes koupil na vaší aukci obraz od Maneta. Obraz už došel do našeho hotelu, ale můj manžel se ještě nevrátil…"

"A?" nechápal mladík. Sutan si povzdychl.

"Chtěl jsem se zeptat, jestli… jak jen to říct… Jestli se lidé z vaší kanceláře ujistili, že všichni návštěvníci aukce opravdu odešli. Mám takové podezření, že…"

"Že jsme ho tam zapomněli?" dodal mladík překvapeně.

"Říkáte to tak, jako kdyby se vám to už někdy stalo," podivil se Sutan. Na druhé straně bylo chvíli ticho.

"No, vlastně ano. Jednou se jedna dáma zatoulala do královského salonku. Přesto, že všude visí cedule zákaz vstupu. Našel ji správce asi po třech dnech."

"Tak to je bezva!" utrousil Sutan naštvaně.

"Nemáte důvod se rozčilovat. Jestli váš manžel nerespektoval upozornění…"

"A to to ani nikdo nezkontroloval? Můj muž je ve Francii poprvé. Neumí moc francouzsky, takže těm nápisům určitě nerozuměl. Co když si potřeboval odskočit, nebo prostě zabloudil?" Sutan se snažil nezvyšovat hlas. Ten chlapec na druhé straně linky za to určitě nemohl. "Mohl byste mi dát číslo na správce? Jestli je tam můj muž zavřený, tak…"

"Nejbližší akce se koná příští týden."

"Ale já nebudu čekat celý týden, rozumíte? Přijel jsem se svým mužem do Paříže na líbánky a ty za týden skončí. On je tam a já tady, tak jaký mají naše líbánky asi smysl?" okřikl ho Sutan.

"Promiňte pane, ale správce má dovolenou. Je někde v Portugalsku, pokud jsem dobře informován."

"Tak musí být někdo jiný, kdo má od té zatracené zříceniny klíče!" zavrčel Sutan. Chlapec jeho poznámku o zřícenině přešel, i když se vědělo, že každý Francouz je od malička vychovávaný jako pravý vlastenec a patriot. Francouzi byli odjakživa hákliví na špatné řeči o jejich vlasti a památkách. Být to někdo jiný, tak už Sutanovi zavěsí.

"A mohu vědět, s kým mluvím?" zeptal se kluk klidně. Sutan se rozdýchal a zkoncentroval svůj vnitřní klid. Pak teprve promluvil.

"Jsem baron Amrull. Z Kalifornie. Má rodina vlastní jednu z nejznámějších automobilek a také obstaráváme několik nadací v Evropě. Je mi jedno, kolik to bude stát, ale chci se dostat do Versailles, teď hned!" zavelel. Mladík si vzal několik vteřin na rozmyšlenou.

"No tak dobře, barone…" promluvil po chvíli. "Pokusím se od toho našeho národního pokladu, který jste si dovolil nazvat zříceninou, sehnat klíče."

"Za to se omlouvám," připustil Sutan poraženě.

"V pořádku. Já nejsem tak háklivý, ale pokud by tu seděl můj otec, který tuhle kancelář založil, tak na vás nechá vyslat vojenskou gardu."

"Až tak?" zhrozil se Sutan.

"Ano!" přitakal chlapec jednoduše a hlavně nekompromisně. Pak Sutanovi slíbil, že mu najde zástupce správce zámku a pošle mu na něj kontakt. Když si Sutan představil, že bude dalšímu nafrněnému Francouzovi vysvětlovat, jaký má problém, polilo ho horko.

O hodinu později už před bránou stál s jistou paní Cavalier, která se o zámek starala v době nepřítomnosti hlavního správce. Vysvětila Sutanovi, že měl obrovské štěstí, protože se zrovna chystala na nějakou párty a na takové akce si prý telefon nebere. Žena odemkla hlavní bránu a nechala Sutana vjet dovnitř. Odsud už museli pěšky.

Vzali to před rozlehlý park plný pečlivě upravených keřů a záhonů a kašen všech možných velikostí rovnou k hlavnímu schodišti, které vedlo přímo k zrcadlovému sálu. Když vešli dovnitř, žena se na Sutana otočila.

"Rozdělíme se. Zámek je velký a jestli si váš manžel potřeboval nějak zkrátit čas, může být kdekoliv," navrhla. Pak ještě baronovi podala tablet, na kterém byl plánek celého objektu. Nakonec ho důrazně požádala, aby uvnitř nekřičel. Některé exponáty jsou prý dost chatrné a musí se kolem nich procházet téměř po špičkách.

Sutan si pročetl názvy některých pokojů, kterými by měl projít. Pár si jich pamatoval z doby, kdy byl ve Versailles na prohlídce. Vzpomněl si, že ho fascinovala králova ložnice. Byla tak honosná a majestátná. I když byl na přepych zvyklý, tohle se jen tak někde nevidělo.

Prošel několika jídelnami a salóny, v knihovně se dokonce zastavil, protože byla i po těch letech stále stejně úchvatná a nakonec se ocitl před dvoukřídlými dveřmi, vedoucími do ložnice samotného krále. Zatím nebyl v hledání Tadeáše úspěšný, ale pořád doufal, že by ho mohl najít tady. Anebo byla správcová úspěšnější než on.

Vzal za kliku a zabral. Komnata byla poměrně tmavá, takže uvnitř v první chvíli neviděl ani luxusní postel, na kterou si pamatoval nejvíce. Když vstoupil, všiml si čehosi tmavého u dalších dveří. Choulilo se to na zemi a vypadalo to jako…

"Tedy?" zašeptal. Rychle se rozběhl na druhou stranu rozlehlé komnaty a pak ke spícímu uzlíčku přiklekl. V tu chvíli se Tadeáš probudil.

"Suty?" zamrkal ospalými víčky. Evidentně byl zmatený i z místa, kde usnul.

"Bože můj, já tě asi přerazím!" vydechl Sutan úlevou a přitáhl si manžela do náruče. Tadeáš se ho chytil jak klíště.

"Promiň mi to. Chtěl jsem ti udělat radost a taky tvému tátovi, ale zamkli mě tu. Jsem hroznej smolař.." naříkal mladík tiše.

"Ten největší!" přikývl Sutan horlivě. Už dlouho ho takhle nepálily slzy v očích jako teď. Ale zakázal si brečet. Hlavní bylo, že svého muže našel a že si ho odvede zpátky do hotelu a už nikdy nepustí z dohledu. Nejraději by si ho načipoval jako psa, aby měl přehled o každém jeho kroku. Kéž by to tak mohl udělat…

Prsten 40.

---

Družina v čele s Adamem a Zoe vjela na nádvoří. Brána byla dokořán a nehlídaná. Nejprve Adama popadl na své muže vztek, ale pak mu došlo, že jsou určitě uvnitř a bojují proti Charlesovi. John a Richard vyrazili se svými muži k věžím, které vedly na hradby.

"Mylorde? Od severní věže stoupá dým," upozornil ho Edward. Adam pohlédl vzhůru a vytřeštil oči. Opravdu. Z věže se kouřilo. Sice šlo jen o několik nepatrných proužků kouře, unikajících větracími otvory, ale i tak ho to pořádně vyděsilo.

"Richard a John jsou na hradbách. Brzy zjistí, co to znamená." Zamračil se.

"Adame?" oslovila ho Zoe opatrně.

"Hm?" podíval se na ni. Dívka přimhouřila oči, protože měla za Adamovou hlavou slunce, takže mu neviděla pořádně do tváře.

"Když jsem byla mladší, můj domov přepadl jistý lord, kterému se zalíbila poloha našeho hradu. Nebyl to první ani poslední útok, ale díky němu si vzpomínám, k čemu mohou být ještě dobré věže, kromě toho, že stráží hrad."

"A?" zvedl Adam obočí.

"No…" protáhla Zoe. "Tatínek toho vetřelce tehdy do jedné z věží zavřel a nechal ho tam uhořet. Nebyla jiná možnost a hlavně hrad neutrpěl moc velké ztráty," vysvětlila mu Zoe. Adam přivřel oči a pak otočil tvář zpět k severní věži.

"Do prdele!" zavrčel tiše.

"Buď je tam zavřený Howard, nebo naše rodina. Doufám, že jsou tví rytíři dost rychlí…"

"Jsou!" štěkl Adam a rychle seskočil z koně. Ihned se rozběhl ke schodišti vedoucímu do hradu a řval za sebou, aby Zoe zůstala na svém místě. Dívka ho ovšem neposlechla. V patách jí byl Edward s Nicholasem.

Bohužel dál než do hlavní síně se nedostali. Vstup do chodby, vedoucí ke komnatám a také k věži byl zatarasený Charlesovým poskokem, který držel pod krkem Liliinu chůvu a vyhrožoval, že jí podřízne hrdlo. Adama přemohla panika. Bylo mu ukradené, že si Charles přivlastnil jeho milované křeslo a že se mu směje do očí… Tommy, Neil, Elizabeth… jeho malinká neteř Lili a Markus s Katherine, ti všichni byli zavření ve věži a nemohli ven. Nepochyboval, že se oheň šíří rychle. Nedokázal si připustit, že by o celou svou rodinu přišel. A o Tommyho. Jenže nemohl nic dělat. Jen doufat, že se zbytek jeho mužů dostane k věži včas po hradbách.

"Vítám vás, lorde Lamberte," usmál se Charles neupřímně, když si Adam stoupl proti němu. "Dorazil jste právě včas. Počítám, že vaši příbuzní už budou na škvarek. O vašem milovaném lordovi Ratliffovi nemluvě," zatrylkoval. Adam zatnul pěsti a zaskřípal zuby.

"Mělo mě to napadnout hned. Tvářil jste se v Londýně tak nezúčastněně. Skvěle jste sehrál, jak vás nezajímám!"

"Ale vy mě opravdu nezajímáte, pane. Nechtěl jsem se opakovat, ale musím vám vysvětlit, proč tu teď bezvýznamně tlacháme, zatímco rod Ratliffů mizí z povrchu zemského. Jestli po něm zůstane jen popel, budu moc rád." Pokrčil Howard rameny.

"O čem to mluvíte?" Adam tomu samozřejmě nerozuměl. Charles se přece mstil jemu. Za to, že ho poslal sloužit ke dvoru…

"Soustředil jste se jenom na sebe, ale nenapadlo vás, že bych mohl mít zálusk na někoho jiného. Že bych mohl nenávidět svou macechu, která do našeho hradu přitáhla svůj rod a smíchala jej s otcovou krví.

Nenávidím ji! Snažila se nahradit mou matku, ale přitom mě sváděla…"

"Pochybuji, že tak rozumné děvče jako Anna by si chtělo začít něco s vámi, pane," utrousil Adam naježeně. Co chvíli jeho pohled ujel k chodbě. Čas hrál proti němu. Neměl náladu poslouchat Howardovy důvody, i když byl samozřejmě překvapený, že ten zmetek nešel po něm, ale po rodině Ratliffových.

"Říkejte si co chcete, tahala mě za nos a donutila mě začít pít a hrát."

"Za vlastní chyby si každý člověk může sám!" ozvala se Zoe, která se celou dobu krčila vedle Adama. Tedy nekrčila, spíš tak působila, protože byla minimálně o hlavu menší než on.

"Ach, slečna Austinová," zkonstatoval Charles. Zoe se provokativně usmála.

"Lady Ratliffová, pane," udělala předpisové pukrle. Howard na okamžik zvážněl, ale pak se usmál ještě víc.

"Je mi líto vašeho manžela. A že jsem vám ukradl možnost, stát se manželkou v každém ohledu. Ale jistě chápete, když se teď snažím o to, aby rod Ratliffů nadobro zmizel, že jsem musel zasáhnout dříve, než by vás váš manžel nakazil svými geny. Opravdu není o co stát, Mylady." Howard se rozesmál na celou síň, až Adamovi zavrzalo v uších.

"A lady Anna? Ta vám přece ležela v žaludku nejvíce?" zeptal se netrpělivě. Charles utišil svůj smích a zvedl jedno obočí.

"Jakmile se odsud dostanu, s vaší chůvou, která mi poslouží jako rukojmí, vyrazím do Cheshire a dokončím svou práci. Je to jednoduchý plán."

"To tedy není!" ozvala se znovu Zoe. Tentokrát se ale opravdu přikrčila. Neměla strach, stála mezi Edwardem a Nicholasem, takže se ničeho nebála, ale vyslovit to, co měla na srdci, bylo hrozně těžké, zvlášť, když se jednalo o tak důležitou věc. Ráno jí bylo opět zle od žaludku, stejně jako několik předchozích dnů. Už neměla pochyby. Bylo to jisté a hlavně jednoznačné. Existovalo pouze jediné vysvětlení.

"Jak není?" podíval se na ni Howard jakoby ze strany. Zoe vypnula hruď, kterou měla brzy zdobit o něco větší ňadra nalitá mlékem a narovnala ramena. Matka jí vysvětlovala, že při těhotenství se jí zvětší prsa a samozřejmě i břicho. Zoe se na to svým způsobem těšila. Neměla žádné ženské tvary, ale tyhle byly ženské dostatečně. Jestli to bylo díky tomu, netušila, ale najednou si připadala silná a neporazitelná.

Nejprve se podívala na zmateného Adama, pak i na jeho zmatené rytíře a nakonec s vítězným úsměvem vrátila pohled zpět na Charlese.

"Váš plán by byl jednoduchý, pane, kdyby jste počítal s tím, že vaši nájemní vrazi budou mít zvrhlé choutky."

"O čem to mluvíte?" zachrochtal Howard. Zoe zvedla jeden koutek do šibalského úsměvu.

"Donutili mého manžela tehdy v lese, aby mě…" Zoe zakroutila očima, protože přemýšlela, jak to říct tak nějak přijatelně. "Aby se se mnou pomiloval," dokončila to tak jemně, jak jen to bylo možné a dokonce se tomu výrazu usmála. Uvědomila si, že když to bude brát takhle, ať sebehrůznější zážitek to byl, časem to bude určitě snesitelnější.

"Cože?" vyhrkl Howard a postavil se do pozoru. Zoe se podívala na vyděšeného Adama. Bylo jí jasné, že chtěl ony události před všemi utajit, ale pokud teď mohla tomu zmetkovi něčím vytřít zrak, musela to udělat. Pořád měl navrch jen on.

"Čekám dítě svého manžela. Tedy malého Ratliffa. Asi mě budete muset zabít, Mylorde, než vyrazíte dokončit svůj plán v Cheshire." Zoe zvedla vyzývavě obočí a hned na to se natlačila k Adamovi. "Zkuste to, Howarde!" provokovala ho. Opravdu se nebála. Měla vedle sebe tři obrovské rytíře, kteří by nedovolili, aby jí kdokoliv zkřivil jediný vlásek.

A v tu chvíli jí to došlo. Mohla vůbec najít lepší místo k životu? Kde by o ni bylo tak skvěle postaráno? A byla manželská láska opravdu tak hrozně moc důležitá? Teď ji přece čekala jiná, mateřská. Možná důležitější než všechny lásky na světě.

"Vy lžete!" zahřměl Charles. Zoe zavrtěla hlavou.

"Nelžu! Spala jsem se svým mužem před svatbou a teď čekám jeho dítě. Ať se vám to líbí nebo ne!" zaprskala Zoe jako kočka. Adam ji pohladil po zádech, aby se uklidnila. Teď by se měla šetřit, blesklo mu hlavou.

Sakra, ale proč mu to neřekla dřív? Jak dlouho to vlastně věděla? A věděl to ten, koho se to týkalo víc než jeho? Že bude otcem? Navzdory situaci Adam ucítil v hrudi příjemné teplo. Za Tommyho.

"Zmařila jsem vám ten váš jednoduchý plán, co?" Adamova ruka Zoe opravdu uklidnila. Tak moc, že se dokázala smát Howardovi do očí. Charles zbrunátněl a celý ztuhl. Když se konečně rozhoupal k nějakému pohybu, byl to výpad směrem kupředu. Proti Zoe a jejích ochráncům. Muži se samozřejmě postavili před ženu a vytasili proti němu své meče.

"Už ani krok, Howarde! Vy se té ženy nedotknete!" zasyčel Adam. Muž se zarazil a přivřel oči.

"Jen si ji hýčkejte. Její dítě je to jediné, co vám po milenci zůstane!" rýpl si Charles. Adam zavrzal zuby a zvedl ruku s mečem víc k jeho tváři.

"Přestaň hloupě žvanit, ty hajzle!" neovládl se. Howard se nadechl k vlastním nadávkám, ale přerušil ho vpád ostatních Adamových rytířů.

Muži se nahrnuli do síně z obou stran. Jak z nádvoří, tak z chodby. Adam jen slyšel, jak Liliina chůva vypískla, protože se lekla. Když si žena uvědomila, že nemá u krku dýku, rozběhla se na zápraží.

"Všichni jsou v pořádku, Mylorde. Jen trochu vyděšení a začmouzení, ale dostali jsme je z věže včas!" pošeptal Adamovi do ucha velitel jedné z družin John, když k němu přistoupil. Adam se podíval na Charlese a pousmál se. Větší balvan mu snad ze srdce ještě nikdy nespadl.

"Nevyšlo vám to, pane. Má rodina je v pořádku. Možná jste nás překvapil, ale proti soudržnosti, která je pro nás na Bodiamu svatá, nemůžete mít nikdy šanci." Zavrtěl hlavou.

"Vrátil se i Denis a další sloužící. Snaží se uhasit oheň," zašeptal mu do ucha z druhé strany Richard. Adam pocítil radost, že by jeho hrad nemusel utrpět příliš velké ztráty, ale v tuto chvíli netoužil po ničem jiném, než sevřít Tommyho v náruči. Díky Bohu byl v pořádku a v bezpečí.

"To mě zase pošlete zpátky ke dvoru?" zavrčel Charles. Adam naklonil hlavu k rameni a zvedl jedno obočí.

"Ne!"

"Ne? Tak domů?" podivil se Howard. Adam se rozhlédl po všech přítomných. Jeho muži mezi sebou drželi oba komplice. Zavolal si k sobě Edwarda, svého nejvěrnějšího rytíře.

"Pane?" poklonil se muž.

"Potřebuji být s tím bídákem na chvíli sám. Vezmi si na starosti jeho kumpány. Je mi jedno, jakým způsobem, ale už o nich nikdy v životě nechci slyšet."

"Rozkaz, Mylorde." Edward se poklonil znovu a pak několika slovy zavelel, aby se všichni odebrali na nádvoří. Adam zůstal s Charlesem v hlavní síni sám.

Nejdřív na sebe jen hleděli. Bez jediného slova na sebe vrhali nenávistné pohledy, které, kdyby dokázaly zabíjet, tak už jsou oba mrtví. Adam pevně držel svůj meč, Howard zase svůj. Adam věděl, že neexistuje jiná možnost, jak si zachovat čest, kterou by mu chladnokrevná pomsta sebrala. Musel bojovat. A přesto, že měl Howard drsný výraz, který spíš působil vtipně a nejspíš se u královské gardy naučil mnoho fíglů, ovšem ne tolik jako on pod dozorem svého otce, bál se. Ještě nebyl konec. Uklidňoval se jen tím, že je Tommy naživu. Kdyby nebyl, neměl by už proč bojovat. A proč žít.

"Nepustím tě ke králi. Nedovolím, abys zničil svého otce, který tě do poslední chvíle bránil. Byl zaslepený svou láskou k tobě, miloval tě nade vše a jak ses mu odvděčil? Chtěl jsi mu svést manželku a soustavně jsi ho okrádal."

"Takže mě zabiješ?" zasyčel Howard provokativně.

"Ano! Ale v boji! Braň se!" zakřičel Adam a udělal proti muži první výpad. Charles ho hbitě odrazil a poposkočil a dva kroky dozadu. S rukou, kterou svíral meč, ani jednou nepohnul. Pořád zůstávala zlověstně napřímená. Muži chodili po síni v kruhu a ostražitě sledovali jeden druhého.

"Teď už vím, že za to, co se stalo v lese nemůžeš, ale ti nájemní vrazi byli tvůj nápad. Zakázal jsi jim kohokoliv zabít a oni si to zařídili po svém." Chudák Dioné…

"Jak po svém?" nechápal Howard.

"Na tom už nezáleží. Každopádně se ti to vymstilo. Zoe čeká dítě. Tommyho dítě!"

"Mlč, ty jeden teplouši!" okřikl ho Howard. Adam se proti němu napřáhl a několikrát sekl mečem ve vzduchu. Každá rána sice padla vedle, ale druhého muže to zahnalo víc k trůnu. V obličeji vyděšený výraz.

"Abys věděl, nic jsem nikomu neřekl. Král se o tom bavil se svou manželkou, odtud to vím. Už dlouho uvažoval, jak si zachránit krk, aby na něj nepadlo podezření, že to toleruje. Mohl jsem to rozhlásit všude, ale neudělal jsem to!"

"Teď mi budeš lézt do zadku?" rozčílil se Adam a znovu švihl rukou. Howard upadl na zem a meč se mu vysmýkl z ruky. Adam vsunul muži špičku meče pod bradu a přivřel oči.

"Je to takhle jednoduché, Charlesi! Co s tebou mám udělat jiného? Vyhrožuješ mi, chtěl jsi vyvraždit celou mou rodinu a pokud tě předám králi, rozkřikne se, cos provedl a veškerá hanba padne na tvého otce, až tě popraví, tak co mám, krucinál udělat?" zasyčel Adam vztekle. Za jeho zády se prudce otevřely dveře. Polekal se a otočil.

"Nezabíjej ho!" stál v nich Tommy. Adam měl pocit, že se z jeho nohou úplně ztratila kolena. Vidět Tommyho na vlastní oči bylo mnohem lepší, než slyšet Johna říkat, že jsou všichni v pořádku. Až teď tomu pořádně uvěřil.

"Lásko…" zagestikuloval. Tommy byl celý špinavý od kouře a popela a měl jeden rukáv svého svatebního kabátu ohořelý. Ale jinak všechno vypadalo dobře. Nemohl se na svého živého milence vynadívat. Byl ještě krásnější, než předtím. Měl v očích tolik lásky. Tolik náklonnosti… Ne, něco se v nich mihlo, něco strašného. Co se stalo? Něco s Lili? Nebo s Elizabeth?

"Adame, pozor!" vykřikl Tommy, zatímco se bleskově chopil rukojeti meče a vytáhl ho z pochvy. Adam se otočil, zrovna, když se po něm Howard ohnal mečem. Jeho ostří se mu zaseklo do boku.

"Ne!" Tommy se k dvojici rozběhl takovou rychlostí, že nepoznával ani sám sebe. V tu chvíli mu bylo ukradené, že přišel Adama zastavit, aby Howarda nezabíjel. Byl to ten nejzákeřnější chlap, jakého kdy potkal. Nemohl ho nechat žít. Ne, když chtěl zabít jeho poručníka. V okamžiku, kdy byl přímo vedle Adama, zavřel oči a tasil. Nechtěl to vidět, ale cítil to. Jak ostří meče projelo Howardovým tělem jako máslem. Kvalitní ocel se zkrátka nezapřela.

Charles se skácel k zemi, v srdci zabodnutý meč. Tommy ho bez rozmýšlení vytáhl a z rány se vyvalil proud krve, který v mžiku zbarvil Howardovu bílou košili pod kabátem do ruda. Muž se stihl nadechnout ještě dvakrát, než definitivně skonal.

Tommy přiskočil k Adamovi. Jeho poručník stál nad mrtvolou jejich nepřítele v předklonu a opíral se o svůj meč. Druhou rukou si držel zakrvácený bok.

"Lásko, je to hluboké? Musím se podívat…" Tommy odstrčil Adamovi ruku a opatrně od sebe odtáhl lemy kabátu i košile v místě zranění. Nic moc pod tím neviděl, takže musel obě látky víc natrhnout. Rána byla sice hluboká, ale očividně nezasáhla nic důležitého. Adam sykl bolestí a dopadl na jedno koleno. Tommy si ihned klekl k němu.

"Promiň, budu opatrnější," omlouval se. Adam zavrtěl hlavou.

"Jste všichni v pořádku, Tommy?" zeptal se udýchaně.

"Ano, jsme. Lili sice pořád brečí, ale časem na to určitě zapomene. Je jenom hrozně vyděšená," vysvětlil mu Tommy. Adam se donutil k úsměvu.

"Vím po kom má tuhý kořínek a vnitřní klid," utrousil. Tommy si klekl proti svému poručníkovi a vzal jeho tváře do dlaní.

"Chceš můj vnitřní klid? Dám ti ho třeba všechen," nabídl se.

"Kousek bude stačit," přikývl Adam. Tommy se pousmál a políbil ho…

*

O chvíli později už byli v Adamově pokoji se vším potřebným k zašití rány. Adam si vyžádal k ošetření Tommyho, protože nikdo neuměl lépe zašívat rány, než jeho svěřenec. Zatímco si Tommy připravoval jehlu s nití a Adam ležel poslušně na zdravém boku na posteli, po pokoji nervózně přecházel Neil.

"Příště bych byl rád, aby mě někdo co nejdříve informoval, když se mému bratrovi něco stane," zavrčel naštvaně.

"Omlouvám se, chtěl jsem ho co nejrychleji dostat do klidu…" pokrčil Tommy rameny.

"Jsi hrozný nervák, Neile. Nikdy jsi takový nebýval." Zavrtěl Adam nevěřícně hlavou. V jeho hlasu byl ještě znát nádech bolesti.

"Nemluv, Adame. Odpočívej," poručil mu Neil káravým tónem. Adam se prudce nadechl a přikývl.

"Venku to vypadá jak?" zeptal se Tommy. Neil se zastavil a přistoupil blíž k posteli.

"Howarda už odnesli. Pohřbí ho v lese. Musíme pak napsat jeho otci dopis, bratře. Ale teď na to nemysli," zadíval se na něj soucitně.

"Beru veškerou odpovědnost na sebe," sykl Adam.

"Já také. To můj meč probodl jeho srdce," ozval se i Tommy.

"Vyřešíme to, až bude Adamovi lépe," rozhodl Neil. Tommy přikývl a přesunul se s připravenou jehlou k posteli. Tam ji ještě nahřál v plameni svíčky a posadil se na křeslo. Neil odvrátil tvář. Nerad viděl jakákoliv zranění a tohle ještě ke všemu nevypadalo vůbec dobře. Krvácení sice ustalo, ale rána byla nehezky rozšklebená.

"Nechám vás o samotě," rozhodl se nakonec a vyrazil ke dveřím.

Když komnatu opustil, Tommy se sklonil k řezu a kousek o něj Adama políbil na kůži.

"Bude to bolet, lásko…" upozornil ho.

"Přežil jsem už horší záplatování," ušklíbl se Adam. Tommy ho pohladil konejšivě po rameni a hned na to se pustil do šití…

Jakmile byl hotov, potřel ránu bylinkovým lektvarem, který mu narychlo připravil lékař podle Grétina receptu. Bylinkářka už byla na cestě, ale z vesnice to přece jen na hrad chvíli trvalo. Tommy ještě na Adamův bok položil plátno, též namočené v odvaru a pak si za ním vlezl do postele. Položil se proti němu, podepřel si hlavu dlaní a pohladil ho po tváři.

"Nepřemáhej se přede mnou. I siláci mají nárok na slzy. Musí to hrozně bolet."

"Ztráta tebe by bolela mnohem víc," připustil Adam.

"Jenže to se nestane!" protestoval Tommy. Jemu jen pouhá myšlenka na takové neštěstí vháněla slzy do očí. A v té věži k tomu málem došlo. Málem o něj Adam přišel. A teď zase málem on přišel o Adama.

"Myslíš, že je konec utrpení, Tommy? Není nám přáno, být šťastní. Navždycky se budeme skrývat před celým světem."

"Ne, jen před těmi, kteří nežijí na tomhle hradě. To zase není tak málo," hádal se s ním Tommy. Adam zavřel bolestně oči. Kéž by dokázal být takový optimista jako Tommy. Už ani Neil takový nebyl a přitom před čtyřmi roky Tommymu pomáhal, aby ho získal. I jeho bratr si uvědomoval, jaké z toho plyne nebezpečí. A nemohl se mu divit. Už nebyl ve hře jen on, ale i Elizabeth a také Lili. Každý, kdo o Tommym a Adamovi věděl, byl v nebezpečí. Stejně jako král. Howard o tom celou dobu věděl, ale nic neřekl. Kolik takových mohlo ještě slyšet králův rozhovor s manželkou? Co když někoho naštvou přímou tady na hradě? Půjde se pak mstít tímhle způsobem?

"Nevzdávej to, Adame, prosím," žadonil Tommy. Nemohl snést rezignovaný výraz v jeho tváři. Nechtěl mu dovolit, aby propadl beznaději.

"Jak to nemám vzdát? Několik mých mužů je mrtvých. Ty, tvůj otec, macecha i sestra a můj bratr s dcerou… všichni jste málem uhořeli…"

"Ale ne kvůli tomu, že se milujeme!" zamračil se Tommy.

"To ne, ale…" Adam netušil, co na to říct. Také se to týkalo jich dvou. Kdyby neodjel tehdy do Londýna ke králi, kvůli jejich tajemství a plánovanému sňatku se Zoe, mohl zabránit krutostem spáchaným v lese. Mohl by třeba z těch chlapů vydolovat dřív, kdo si je najal a vydal by se do Londýna znovu a udal by Charlese přímo králi. Nebo by mu zabránil v tom, aby ve svých plánech pokračoval. Kvůli Tommymu znásilnění to udělat nemohl. Ani kvůli Zoe ne. Cítil se bezradný. Dioné byla mrtvá, jeho milenci zůstal šrám na duši a ještě se museli skrývat…

Komnatou se rozlehlo zaklepání na dveře. Tommy se rychle zvedl a stoupl si před postel. Pak teprve vyzval příchozího, že může vstoupit.

Do pokoje vešla pomalu Zoe. Měla na sobě čisté šaty a její tvář působila zdravěji. Tommy se ohlédl po Adamovi a pak k dívce přistoupil a pomalu ji objal.

"Jsem rád, že jsi v pořádku, má paní." Zašeptal jí do ucha. Pokárání za útěk si nechá na později.

"Já také, můj pane. Jsem ráda, že jsi v pořádku," připustila slabým hláskem. "Mrzí mě to. Omlouvám se, že jsem odešla bez vysvětlení. Nechtěla jsem utéct…" zavrtěla hlavou. Když od sebe odstoupili, zadívala se Zoe na ležícího Adama.

"Děkuji, Mylorde. Za všechno." Hluboce se poklonila. Adam přimhouřil oči.

"Kdybych byl zdravý, přehnu vás přes koleno, Mylady. Takhle to nechám na vašem manželovi," utrousil lehce naštvaně.

"Také bych k vám chtěla být upřímná," ušklíbla se Zoe. Adam si povzdychl a poklepal rukou na postel. Zoe a Tommy se po sobě podívali a pak si šli za Adamem sednout.

"Nemohu se hýbat, takže žádná prudká oznámení, která by mě mohla příliš naštvat, nebo naopak rozesmát," upozornil ji Adam. Zoe se zatvářila chápavě a posadila se k čelu postele. Tommy k nohám.

"Kde bych měla začít?" Zoe se zamyslela a pak usmála. Když se podívala na Tommyho, zvedla obočí.

"Čekám dítě, můj pane. A je vaše," usmála se. Tommy zalapal po dechu a střelil očima po Adamovi.

"Já… přísahám, že…" zvedl ruce na svou obranu. Zoe nevzrušeně pokračovala. Věděla, co chce její muž svému milenci říct. Nenapadlo ho, že by z té smutné události v lese mohlo něco takového vůbec vzniknout.

"Samozřejmě bych si přála jiný způsob jeho početí, ale pokud bude zdravé, můžeme to oba časem překonat," navrhla. Tommy zamrkal řasami. Byl konsternovaný. Takže v Zoe rostlo jeho dítě?

"Chtěla bych tímto navázat na další problém a to společné soužití, tedy hlavně to romantické," pokračovala Zoe, aniž by dala svému muži pořádně prostor na vstřebání předchozí informace.

"Přemýšlel jsem o tom a já s tím problém mít nebudu," oznámil jim Adam. Zoe se ušklíbla.

"Ale budeš, Adame. Neznám tě, ale mám oči. Vidím, jak se na Tommyho díváš. Nebudu vám to komplikovat. Tak jsem se rozhodla. Chci být skvělou matkou našemu dítěti. Veškerý svůj zájem věnuji jemu."

"A co Martin?" vyhrkl Tommy bez rozmýšlení. Zoe se kousla do rtu. Chvíli trvalo, než odpověděla.

"Jestli vy máte tajemství, tak já chci mít taky jedno," pokrčila nakonec rameny. Ani jeden z mužů se už na nic dalšího v tomto ohledu neptal.

"Přišla jsem jen na skok, ale než půjdu, musím vám povědět, co mám na srdci." Zoe se pomalu sesunula z postele.

"To co máte, si nenechte nikým vzít. Ani mnou. Nepoznala jsem nic takového, ale věřím, že mi to dítě vynahradí a možná i…" tuto myšlenku nedopověděla. Místo toho se natáhla po Tommyho ruce a cosi do ní vložila. Než se stihl podívat, co to je, Zoe jeho dlaň zabalila a položila na ni svou.

"Tohle je důvod, proč jsem utekla. Musela jsem ho najít. Určitě si brzy vzpomeneš, co jsi mi říkal, když jsi mi ho dával…" víc už Tommy nevnímal. Ani to, že se Zoe z pokoje vytratila.

Ucítil na zádech Adamovu ruku, ale stále se nedokázal odpoutat od předmětu, který ležel v jeho dlani.

"Co je to, Tommy?" promluvil na něj Adam opatrně. Tommy se konečně otočil a nabídl mu svou dlaň. Adam vytřeštil oči a navzdory bolesti se zvedl na loket. Nemohl uvěřit vlastním očím.

"To je…"

"Ano je!" Tommy se neubránil slzám, když si na prst navlékal prsten s modrým kamenem. Neměl na sobě jediný kaz, žádnou vadu. Byl stále stejně krásný, jako když mu ho Adam v den svého odjezdu do Londýna dával. Tommy se na drobný šperk zadíval a pak vzhlédl k Adamovi.

"Chtěl jsem po ní, aby mi ho schovala. V tom zmatku jsem se dokázal soustředit na to, abych ji o to požádal. A ona ho opravdu schovala." Tommy stále nevěřícně kroutil hlavou.

"Co jsi jí řekl? Zoe říkala, že si vzpomeneš, cos jí v tu chvíli řekl," naléhal Adam. Tommy si povzdychl. Jak mohl na něco takového zapomenout? Snad schválně? Aby byl ten prsten co nejvíc v bezpečí?

"Řekl jsem jí, že… že tenhle prsten musí někde ukrýt, protože je příliš vzácný. Že spojuje dva lidi obrovským poutem lásky. A že…"

"A že?" Adam pohladil Tommyho po ruce. Blondýn popotáhl.

"A že zemřu, pokud o něj přijdu," dodal. Hned na to se rozplakal naplno. Ruku s prstenem obalil druhou a schoval si ji pod hlavu. Pak se schoulil do klubíčka. Adam se na něj zmateně zadíval, než ho objal kolem ramen a přitáhl si ho na své tělo. Bok ho sice bolel, ale Tommyho blízkost ho uklidňovala a odnášela od bolesti na míle daleko.

"Nic nás nerozdělí, lásko!" konejšil ho. Tommy k němu zvedl tvář a zamračil se.

"Ale říkal jsi…"

"Já vím a prosím tě, abys na moje zbytečné slabomyslné řeči zapomněl. Nebude to snadné, s tím jsme smíření oba, ale když se budeme spoléhat jeden na druhého, tak to určitě zvládneme," přikývl Adam povzbudivě. Tommy se přinutil k úsměvu. Byl sice smutný a uslzený, ale plný naděje.

"Zapomenu na tvé slabomyslné řeči, ale už nic takového nikdy neříkej. Miluji tě, navždycky!"

"A já tebe!" pohladil ho Adam po mokré tváři. Pak začal jednu po druhé slíbávat slané kapičky…