sobota 29. října 2016

Four Seasons 18+


Zdravím všechny. Našla jsem tu jednu povídku, která měla kdysi dobu zveřejnění asi jeden den, možná ani to ne, než jsem ji zase stáhla. Je možné, že si ji někdo tehdy nestihl přečíst, tak to může udělat teď.
Povídka vznikla po koncertu Adama s Queen minulý rok v únoru v Praze. Inspirovalo mě, že tu konečně byl a také jisté informace, které jsem tehdy získala. Víc prozradit nemůžu, ale pro povídku to v podstatě nemá vliv.
Není to žádná sláva, ale schovávat ji asi taky nemá smysl, takže třeba si ji i užijete :)

Nechci se opakovat, jak špatně jsem na tom s časem, takže jen pro info, na Ospalce samozřejmě pracuju taky ;)



Když Adam někdy kolem půl druhé v noci vstoupil do svého potemnělého pokoje v hotelu Four Seasons, na okamžik ho zachvátila úzkost. Posledních pár měsíců byl zvyklý, mít kolem sebe pořád nějaké lidi, takže si v takových chvílích připadal až nepřirozeně sám. Přitom samotu potřeboval. Musel si odpočinout. Byl to další náročný den.
S velkým světlem se nezatěžoval a rovnou rozsvítil lampičku na nočním stolku. Koncertní pot ze sebe smyl už ve své šatně, proto se jen rychle převlékl do volnějšího trička a zaplul pod peřinu. Aby byla jeho pohoda kompletní, vzal si svůj iPhone, sluchátka a do uší si pustil úryvek nového singlu. Byl rád, že ho má při sobě, neuvěřitelně mu zlepšoval náladu, i když už ho slyšel nejméně milionkrát. Nemohl se dočkat, co na něj řeknou jeho fanoušci.
Konečně mu bylo dobře. Jen ho stále bolely nohy z těch šíleně vysokých bot, a jak na nich celý den stál a pak večer poskakoval a běhal. Zase musel nachodit po jevišti nějakých deset kilometrů. Za pouhé dvě a půl hodiny. Ale stálo to za to. Publikum bylo sice ze začátku rozpačité, ale Adam cítil, že se z reproduktorů neline zrovna dobrý zvuk, takže to přisuzoval i tomu. Pak se konečně rozjeli a zpívali s ním. A Love of my Life prožíval v zákulisí s Brianem. Když se pak opět střetli na podiu, všiml si, že jsou kytaristovy oči lehce zakalené. Také si trochu vyčítal svou nadměrnou teatrálnost, ale to jen proto, aby udělal na zdejší publikum co nejlepší dojem. I když si každý koncert neskutečně užíval, daň za to byl obrovský tlak, který na sobě nesměl dát znát. Kompenzoval ho silou své pokory vůči téhle jedinečné příležitosti. A věděl, že Brian i Roger to tak cítí také.

Jak tak sám se sebou rozebíral další z odehraných koncertů, přepadla ho žízeň. To poslední, co pil, bylo nějaké zdejší šampaňské. Ovšem moc dobré. Nepřeháněl to, bohužel bublinky způsobily, že se mu v ústech udělalo sucho. S povzdechem se vyhrabal z už vyhřáté postele, odložil iPhone na stolek a zamířil k mini baru. Z ledničky vytáhl sodovku a pořádně se napil. Napadlo ho, že by si ji mohl dát na noční stolek, aby už se nemusel zvedat, při otočce si ale něčeho všiml. A to něco bylo natolik šokující, že se mu na okamžik zastavilo srdce.
Pod dveřmi do koupelny se v úzké škvíře odráželo slabé světlo. Nemohl si ho všimnout, když hned po příchodu do pokoje rozsvítil lampičku, ale takhle zblízka…
Naštěstí jeho kolaps trval jen zlomek vteřiny. Okamžitě věděl, odkud vítr vane, jen tomu nemohl v první chvíli uvěřit.
Rychle odložil lahev na komodu a pak natáhl ruku ke klice. Do koupelny vtrhl jak velká voda, ovšem s tím nejzářivějším úsměvem na rtech, který mu byl stejnou měrou oplacen mužem, sedícím ve vaně, plné voňavé napěněné vody. Nečekaná návštěva měla v ruce skleničku se šampaňským a všude kolem vany se nacházelo velké množství hořících vonných svíček. Ona osoba, ve spojení s romantickou atmosférou, navozenou právě její přítomností i přítomností intimního osvětlení vytvořila z obyčejné koupelny to jediné místo, kde se teď Adam chtěl nacházet. Plán, vrátit se do postele, byl okamžitě zapomenut.

"Tak jsi tady," podotkl černovlásek s nádechem tajemnosti. Srdce mu navzdory povrchové reakci v hrudi poskakovalo jak pominuté a do očí se draly slzy ryzí radosti. Blondýn, rozvalující se ve vaně, našpulil svým typickým způsobem rty a pokrčil rameny.
"Máš štěstí, že jsem splachovací. I tak ale dost těžce nesu, když před vyprodanou halou na plnou pusu řekneš, že nejsi zamilovanej. Málem jsem se otočil na podpatku a odjel," utrousil dotčeně. Adam přistoupil k vaně blíž a po chvilkovém zvažování si sedl na okraj. Proč musel sakra Tommy v tom světle svíček vypadat tak krásně a sexy?
"Taky tam někdo zabručel, že se mnou nesouhlasí…" pokusil se svá slova obhájit. Ihned ale na Tommym uviděl, že mu jen tak odpuštěno nebude. Asi ho čekalo velké žehlení.
Jelikož Tommy mlčel, rozhodl se vzít iniciativu do svých rukou. Nejprve to udělal fyzicky, ponořil prsty do vody a zahýbal s nimi, aby to zašplouchalo. Blondýn ho bez mrknutí oka sledoval. Vše podstatné bylo skryto pod hustou pěnou a on si byl víc než jistý, že chce Adam vidět víc.
"Co to piješ?" zeptal se černovlásek neutrálně.
"Nějaký zdejší šáňo. Je celkem dobrý," odvětil Tommy ledabyle. Poté odložil skleničku, aby se mohl natáhnout pro láhev. "Tohle…" ukázal Adamovi vinětu.
"Jo, taky jsem ho pil, ještě před chvílí," přikývl svorně. Tommy vrátil láhev na zem a ponořil pod vodu obě ruce. Poté je spojené před sebou zvedl nad hladinu a kopeček pěny, který na jeho dlaních zůstal, odfoukl proti Adamovi. Sice až k němu nedolétl, ale dal tak najevo, že má hravou náladu. I když se stále tvářil trochu naštvaně.

"Chlapi mi řekli, že budeš mít setkání s lidmi z nakladatelství."
"Hm, to je pravda. Byl jsem překvapenej, že za mnou přišli. Víš, že z minulý společnosti nikdy nikdo nepřišel," posteskl si Adam.
"A bylo to v pohodě?" zajímal se Tommy dál. Adam se pousmál a ponořil svou ruku hlouběji pod hladinu. Konečně se mu podařilo konečky prstů dosáhnout na Tommyho. Respektive se otřel o jeho kotník.
"Myslím, že jo. Mají enormní zájem o moji novou desku. Chystají velkou propagační akci. Ten, co bude mít na starost první singl, působil dost zapáleně. Sám jsem na to zvědavej," rozpovídal se Adam. Skutečnost, že při rozhovoru o práci dokáže Tommyho pod vodou sexuálně provokovat a sám cítí zpětné, dost silné vzrušení a napětí, považoval za ten nejluxusnější pocit, co kdy měl. Hudba byla vždy jeho velká láska a Tommy byl její ekvivalent v lidské podobě. Spojení jich dvou se nevyrovnalo ničemu.

Blondýn se naklonil dopředu a při tom schoval jednu ruku pod vodu. Na kotníku, kde ho Adam systematicky hladil, se jejich ruce dotkly. Ani jeden z mužů to ale nedali na sobě znát. Prozatím.
"A zdejší fanoušci? Bude jich dost na samostatný turné?" vyzvídal Tommy jakoby nic.
"Když nebudu mamonit a bazírovat na koncertu takových rozměrů, tak možná i jo. Všechno záleží na propagaci. Každopádně se mi dneska zpívalo dobře. Ze začátku to sice trochu vázlo, ale Brian mi vysvětloval, že se tu lidi baví trochu jiným způsobem. V kotli jsem ale způsobil menší poprask," ušklíbl se Adam sebevědomě.
"Menší?" pozvedl Tommy jedno obočí. To už spolu vyloženě flirtovali. "Chceš říct, že kam Lambert vstoupí, tam způsobí jen menší poprask?" dodal blondýn uštěpačně, ale zároveň s takovou pýchou, až se Adamovi sevřelo srdce.
"Myslel jsem, že jsi na mě naštvanej," kousl se černovlásek do rtu. Tommy ho pod vodou stiskl pevněji a přitáhl si jeho dlaň na stehno. Adam se musel předklonit a také chytit okraje vany, aby do ní nepřepadl.
"Možná už jsem ti odpustil," pokrčil Tommy rameny. Právě teď byla vhodná chvíle, využít Adamovy nepozornosti, proto hbitě přesunul své prsty na jeho zápěstí a trhl. Adam zaplul do vany jako po másle, ovšem Archimédův zákon se po ladném dopadu na Tommyho tělo postaral o pěknou vodní spoušť v okolí vany. Adam sebou zamlel a nahlédl ven. V rychlosti zhodnotil stav podlahy a pak vrátil svůj pohled Tommymu.
"Neodpustil," zamračil se. Když blondýn přivřel oči a olízl si špičkou jazyka šampaňským zvlhlé rty, byl Adam v koncích. Pažemi podebral Tommyho pod pasem a bez zaváhání se přisál k jeho ústům. Blondýnovi trvalo tak jednu vteřinu, aby z něj stáhl vodou nasáklé tričko a vyhodil ho ven. Pod mokré boxerky vedral své nedočkavé dlaně hned potom. Při stisknutí Adamova zadku druhý muž zasténal. Sám se pak pokusil o zbavení se toho zbytečného kusu látky, který ho tolik svazoval v dolních partiích. Sice to bylo trochu nemotorné, přesto, že se do vany oba s přehledem vešli, ale v momentálním rozpoložení, kdy se v obou mužích míchala netrpělivost se spalující touhou, jim nějaké karamboly připadaly malicherné.

Dokonale kluzká těla se o sebe začala pod vodou třít, zatímco se jejich jazyky mazlily. Chvíli kolem sebe kroužily, pak se vzájemně hladily, nebo sály. Adam miloval něžné okusování Tommyho měkoučkých rtů, takže došlo i na tohle. I když se neviděli minimálně měsíc, dávali si na čas se vším, co dělali.
Za nějakou chvíli změnili své pozice. Adam si přesedl na druhou stranu vany a Tommy se na něj položil. Konečně mohl větší muž zakusit na vlastních dlaních smyslnost Tommyho zadku. Měl prostě nevýslovně rád, když ho cítil pod svými prsty.
Stejně jako jemu předtím, i Tommymu uniklo z hrdla tiché zasténání. Tentokrát se s vervou vrhl na Adamovy rty on. Pod vodou pak stiskl jeho boky a přitlačil si je proti svým.
"Stýskalo se ti po mně?" zavrčel Tommy do polibku.
"Jo!" vydechl Adam vzrušením, které způsobilo otírání jejich klínů o sebe.
"Miluješ mě?"
"Miluju tě!" zasípal Adam s přivřenýma očima slastí.
"Jak moc?" provokoval ho Tommy dál. Tlak jeho penisu na Adamův začínal nabírat na nesnesitelnosti. A cítili to tak oba. Tommy ho potřeboval mít v sobě a Adam potřeboval být v něm. Jakkoliv jednoduchá rovnice právě vypadala až nepřiměřeně složitě a záludně, protože každá vteřina, která je od tohoto okamžiku oddělovala, působila jako celý jeden den.

Adam se neochotně vyprostil zpod Tommyho a vylezl z vany. Poté blondýna chytil za ramena a vytáhl ho za sebou. Téměř hrubě ho opřel o okraj vany a donutil ho, aby se předklonil. Jeho penis stál v pozoru a kdykoliv se jím přiblížil k Tommyho zadku, jako kdyby do něj chtěl sám od sebe vklouznout. Musel odběhnout do ložnice, kde měl v cestovní tašce schovaný gel. Však to nebylo poprvé, co ho Tommy neplánovaně navštívil během turné v hotelu. Sice nikdy nemohl zůstat déle, než pár dní, ale zato si tu společnou dobu dokázali náležitě užít do poslední vteřiny.
Jakmile se vrátil do koupelny, musel se usmát. Blondýn na něj čekal přesně tak, jak ho v místnosti zanechal. Připravený na další neodkladný sled událostí. Jinak řečeno, špulil na něj svůj zadek a příležitostně s ním nezapomněl i zavrtět, asi aby měl Adam snadnější cestu k propadnutí šílenství.
Černovlásek odložil prozatím tubu s gelem vedle Tommyho. Pak si stoupl za něj a pohladil ho po bocích.
"Ptal ses mě, jak moc tě miluju," zkonstatoval. Dlaně začaly putovat po obou půlkách a po chvíli se zapojily i do jemné masáže. Adam je cíleně odtahoval od sebe a kdykoliv se sladce růžová cesta do Tommyho těla naskytla jeho pohledu, zatajil dech.
"Jo… co mi na to řekneš?" zavrtěl Tommy provokativně zadkem na obě strany. Adam se zakousl do rtu, jinak by asi zakvílel jako vlk, kterému se ztratil zbytek smečky.
"Že tě na důkaz mojí lásky vylížu do sucha. Obrazně řečeno!" ušklíbl se. Zřetelně viděl, jak se Tommyho ramena pohnula při mohutném nádechu. Předklonil se tedy a veškerý obsah svých úst nanesl jazykem přímo na to místo. První přítomnost horkých Adamových slin způsobila Tommymu menší zástavu všech tělesných funkcí. Samozřejmě kromě jediné. Ta se díky nečinnosti těch ostatních probudila do života asi podobně mocně, jako narkoman po příjmu další dávky.

Pohnul zadkem dozadu, aby se co nejvíc natlačil na Adamův obličej a hbitý jazyk, kterým se druhý muž snažil prodrat dovnitř. Jedna ruka se automaticky vydala do vlastního klína, aby aspoň trochu ulevila tlaku. Po několika minutách si Adam konečně na prsty nanesl gel a začal Tommyho intenzivně roztahovat. Druhý muž sténal na celou koupelnu, kdykoliv se Adam byť jen bříškem jednoho prstu dotkl jeho prostaty. Tak moc už ho chtěl mít v sobě. Cítit to silněji, zvykat si na bolest, která musela přijít ruku v ruce s rozkoší. Na tohle všechno se Tommy tolik těšil.
Když už se chystal, že Adama pobídne, druhý muž pochopil sám, že je na čase posunout se dál. No, vlastně ho k tomu pobídlo samo tělo, které si žádalo co nejbližší kontakt s tělem druhého muže.
Nanesl gel na svůj penis a trochu jej rozetřel znovu ještě mezi Tommyho půlkami. Pak pomalu vstoupil…

Samotný sex trval sotva pár minut. Jejich těla byla příliš dlouho v odloučení, aby vydržela déle. Oba muži ale věděli, že si budou moci čas vynahradit i delším milováním. Rychlovka na uvítanou byla vlastně hodně příjemným zpestřením jejich doposud nejasného vztahu, ve kterém si dokázali vyznat několikrát za den lásku, ale pokud šlo o samotnou definici, každý rozhovor na toto téma zůstal na bodu mrazu.
Když bylo po všem, Adam Tommyho zabalil do županu, pak i sebe a odvedl si svého tajného milence do ložnice. V posteli se k sobě přitulili, vstřebávajíc stále intenzivní zážitek. Několik minut jen mlčeli. Až Tommy ticho rozbil starostlivou otázkou.
"Měl jsi v šatně dost květin? A co vonných svíček? Minule to nebylo ono, proto jsem jich dal pár i do koupelny," vysvětlil Adamovi. Druhý muž se pousmál. Počet pár byl hodně slabý popis skutečnosti, že by si mohl z fleku otevřít obchod s vonnými svíčkami. Ale pravdou bylo, že si Tommymu minule mimo řečí postěžoval. Neměl žádné zvláštní hvězdné manýry, ale na vonných svíčkách a květinách si prostě potrpěl a Tommy to samozřejmě věděl.
"Všechno bylo v pořádku. Postarali se o moje pohodlí víc než skvěle," pochvaloval si Adam. "A hlavně je mi to teď docela jedno, když mě přijelo navštívit moje osobní pohodlí," zavrněl Tommymu do kůže na krku. Blondýn se blaženě pousmál.
"Přivezl jsem ti dárek. Říkal jsi, že už ti dochází," zmínil se.
"Koupil bych si ho sám," zavrtěl Adam hlavou. Tommy to nekomentoval. Stejně si ten parfém od něj Adam vezme, protože to byl jeho oblíbený. A také věděl, jak moc v něm voní právě jemu.
"Musíš ráno vstávat?" zeptal se blondýn, už opět napůl vzrušený. Vzájemné hlazení pod peřinou nemohlo zůstat bez odezvy.
"Nejpozději před obědem," odvětil Adam jakoby ve snách. Víc Tommy vědět nepotřeboval.
Pravda, cestu do Prahy si hodně rozmýšlel, ale také to byl jeden z mála termínů, kdy mohl za Adamem přijet, takže to nakonec rozhodlo, aby ho v jeho hotelu překvapil. Nezlobil se na něj za ty řeči při koncertu, vždy ho jen provokoval. Jejich vztah byl příliš komplikovaný, aby se ho snažili násilím vyřešit.
Vědomí vzájemné lásky se rovnalo jeho plné spojenosti s faktem, že jsou věci přesně tak, jak mají být.

sobota 8. října 2016

Krvavý polibek Epilog


Tak a jsme definitivně u konce. Většinou píšu doslovy před poslední díl povídky, nebo před Epilog, ale tentokrát jsem si ho připravila až úplně nakonec. Možná je to i tím, že pro mě tahle povídka znamená něco víc, ať už v dobrém či špatném smyslu. Můžete ho číst, nebo ho nechat být, je to jen na vás.
Tady je poslední část příběhu. Poslední dotek Krvavého polibku, než zazní zvonec a pohádky bude konec :)




Miluji ho. Tak moc, až to bolí. Ne, co to povídám. Nebolí to, ale brní. Příjemně, hřejivě, rozkošně…

Harry rozlepil víčka, načež se před ním rozprostřel tak okouzlující obrázek, že se samovolně usmál. Napůl odkrytý Severus pravidelně oddechoval s mírně pootevřenými rty a dokonce i trochu chrápal. Kůže na jeho slabě porostlé hrudi se napínala při každém nádechu.
Mladík vyslovil tiché Tempus a nad postelí se objevil aktuální čas. Měl by vstávat, aby se stihl ještě nasnídat, než odejde do práce. Nakonec mu to samostudium lektvarů přece jen k něčemu bylo. Pracovat jako asistent v lékárně na Příčné uvítal i Severus, některé vzácné přísady se totiž nesháněly snadno a muž za ně uměl krásně poděkovat. Hlavně v bezpečí jejich útulné ložnice.
Mladík pohladil Severuse po rameni a na to samé místo vtiskl polibek. Pak se odebral do koupelny.

Do obývacího pokoje vstupoval oblečený, s lehce navlhlými vlasy. Byl si vědom svých kouzelnických schopností, na některé byl dokonce velmi hrdý, ale kouzlo pro perfektní vysušení vlasů se nenaučil ani za těch dvacet jedna let, co byl na světě. Naštěstí ho to příliš netrápilo.
"Dobré ráno, Harry," přivítal ho příjemný ženský hlas. Harry se na jeho majitelku otočil a pousmál se.
"Dobré ráno, Eileen." Žena na plátně se zarděla a střelila očima směrem k ložnici.
"Ten lenoch dnes vstávat nebude?" zeptala se nanejvýš mateřsky.
"První dvě hodiny má volné a víš, že včera pracoval dlouho do noci. Jsem rád, když si trochu přispí," vysvětlil Harry. Eileen Snapeová přikývla a tentokrát natočila tvář k obrazu, který byl pověšený hned vedle. Harry se tím směrem otočil také a přivřel oči.
"Pořád trucuje," zkonstatoval pobaveně. Prázdné plátno vypadalo bez jeho obyvatele smutně a opuštěně. Naštěstí Harry věděl, že nebude prázdné dlouho.
"Dejte mi pokoj, ano? Mělo to zůstat tajemstvím." Nejprve se na obrazu objevila hlava a pak i celé tělo. Jeho obyvatel se elegantně usadil do křesla a přehodil si důležitě jednu nohu přes druhou.
"Sarehu? I tobě dobré ráno," pozdravil ho Harry nevzrušeně a pokračoval k jídelnímu stolku, kde už skřítka Lolla připravovala snídani.

O několik minut později se z ložnice vypotácel ospalý Severus, nedbale oblečený ve svém černém županu. Když míjel oba obrazy, vyšlo z něj jen tiché zavrčení.
"Matko, Balóne."
Než stačil Sareh začít spílat nad použitím trefné přezdívky, Severus došel k Harrymu, za jeho zády se k němu sklonil a políbil ho do vlasů. "Dobré ráno, pane Vynalézavý," zašeptal, aby ho obrazy neslyšely.
"Ale ale, copak to slyším?" zachichotala se Eileen potutelně. Snape si odfrkl a usadil se ke stolu také.
"To je právě ono, mami. Tys to slyšet neměla a znovu připomínám, že pokud šeptám, je to určeno výhradně po Harryho uši."
"Ano ano, a mně bude někdo říkat, že se snadno nafouknu. Tady to máš, mami. Jak se dá s tímhle vůbec normálně komunikovat…" rozčiloval se tmavovlasý muž na druhém obrazu.

Harry se na Severuse zazubil.
"Tišící?" zeptal se.
"Co takhle výbušné, to bude napořád," povzdechl si lektvarista. Harry cosi zamumlal a pokoj se ponořil do příjemného ticha, které narušovalo pouze praskání ohně. Oba si vychutnávali výtečnou snídani a klid, sem tam se na stole dotkli prsty a spojili své milující pohledy. Jakmile Harry dojedl, odsunul nádobí stranou a utřel si látkovým ubrouskem rty.
"Máš toho moc? Mohli bychom se večer najíst venku?" navrhl. Po zvednutí od stolu se nachomýtl ke druhému muži a ukradl si od něj další polibek, tentokrát pořádně lačný a vášnivý. Však mu musel vystačit na celý den.
"Pokud nedostanou rozum, asi se budu muset obětovat," zablýsklo se Severusovi v očích. Harry se k němu znovu naklonil, ale místo nabízené pusy vyslovil zrušení původního kouzla. "Ještě budeš žadonit," zašeptal smyslně a ve vteřině byl pryč.

Severus se postavil a přešel mezi obrazy. Nedivil se, že je v pokoji stále klid. Teď už byli nafouknutí oba.
"Balon jedna a balon dva," ukázal prstem postupně na matku a pak na bratra.
"Tohle není fér, drahý," stýskala si Eileen. Sareh si založil vzdorovitě ruce na prsou a odsekl: "Nikdy ses to neměl dozvědět. V podstatě žárlíš na obraz!" Severus to nevydržel a pousmál se. Ve skutečnosti nebyl naštvaný, že se mu Harry svěřil s tím vyděračským polibkem, ale potrápit bratra si jednoduše neodpustil. Díl viny na tom nesl, tak proč mu to usnadňovat? A Harry si to v noci jaksepatří odpracoval.

S jemným zavrtěním hlavou se vydal zpět do koupelny, nevnímajíc dohadující se hlasy. Musel se připravit. Na další výjimečný den výjimečného života se svou rodinou.


DOSLOV

Fanouškem Harryho Pottera jsem se stala v době, kdy vyšel na DVD první díl. Pamatuji si, že jsme se sešli na Vánoce s rodinou a pustili si ho. Moje tehdy pětiletá neteř ho dostala jako dárek pod stromečkem. Ze začátku jsem ho trochu srovnávala se seriálem, který vysílala česká televize a jmenoval se Čarodějnice školou povinné a vnímala jsem ho více či méně silně dalších deset let, dokud vycházely knihy a filmy. Asi podobně jako jiní fanoušci.
O osm let později jsem se začala zajímat o fan fiction.

Mojí autorskou prioritou nikdy Harry Potter nebyl. Ano, začala jsem číst ony fikce, hlavně ty doporučované, či dobře hodnocené na ff deníku a některé jsem zvládla i vícekrát, snad se nemusím zmiňovat o těch nejlepších, ale ambice, napsat vlastní HP kapitolovku, jsem nikdy doopravdy neměla, přestože jsem si docela jistá v kramflecích, co se příběhu, detailů i charakterů týče. Možná právě ony povídky postupem času způsobily, že jsem se mezi ně zatoužila zařadit. Vyzkoušet si, jestli na to taky mám, jestli jsem hodna té pocty, nazývat se autorem Snarry. Protože i když je toho na světě mnoho, taktéž i v české a slovenské tvorbě, pořád mám pocit, že převládají dobré příběhy nad těmi špatnými a vpasovat se mezi ně považuji za malý zázrak.
Proto vznikl námět na Krvavý polibek. Do detailu promyšlený, propracovaný, ale hlavně opředený strachem, abych nezklamala.

Příběh začal dobře, ale už při prvních dílech jsem se setkala s kritikou, že je to příliš sladké. Až když člověk začne psát něco takového, co má ve světě stále obrovskou oblibu a publicitu, uvědomí si, jaké břímě si na sebe naložil. Víc čtenářů, víc názorů. U Adommy jsem tohle nikdy řešit nemusela, protože čtenáři Adommy jsou vděční za každý příběh, který se tady u nás objeví, ale HP byla dost silná káva. I na mě. Občas jsem byla sužována pochybnostmi, jestli ty postavy a původní příběh vůbec znám, několikrát jsem musela i nahlédnout do knih, abych se ujistila. Psaní Krvavého polibku nebyla ani náhodou procházka růžovým sadem a nyní už to mohu říct naplno.

Byly chvíle, kdy jsem ho nenáviděla. Kdy jsem nadávala na každičký byť jen maličko negativní komentář k dalšímu dílu, abych nakonec došla k otázce, jestli mi to pocení krve za to opravdu stojí. A přitom jsem záviděla jiným autorům, s jakou lehkostí se jejich příběhy čtou a že já tohle prostě nikdy nedokážu. Ne u Harryho Pottera.
Věděla jsem, že to nebude snadné, ale na začátku vždy stojí výzva, nadšení a odhodlání a to dokáže autora docela dobře uchlácholit. Bohužel někdy i falešně.

Ano, chtěla jsem to vzdát. Dokonce i po nějaké napsané třicáté kapitole jsem uvažovala, že to prostě odložím k ledu a postupně se budu snažit zapomenout. Důležité je podotknout, že to nikdy nedělám. Ne u tak dalece rozepsaných povídek.

Krvavý polibek byl původně slibný neotřelý námět, se kterým jsem se doposud nikde nesetkala. Chtěla jsem to tak, napsat něco, co tu ještě nebylo a vložit do toho svůj osobitý styl. Dopředu jsem věděla, že půjde o dlouhou povídku, protože konkrétně v příbězích o HP je spoustu detailů a důležitých souvislostí, které to dokážou pořádně natáhnout. I tak jsem do toho šla.

Když se dnes dívám na výsledek svého víc než ročního úsilí, určitě nejsem nadšená. Ne tak, jako jsem byla na začátku. Plná nadějí, autorské energie a vidiny skvělého příběhu, o kterém si jednou možná někdo bude na diskuzích povídat v superlativech. Musím ale přiznat, že je mi to vlastně už jedno. Nevytvořila jsem dokonalé dílo, dokonce možná ani průměrné, ale jeho psaní mi ukázalo, že všechny mé minulé představy byly mylné. Ať se to někomu líbí nebo ne, zařadila jsem se mezi autory Snarry, alespoň na tu dobu, kdy jsem Polibek psala. Nemám strach ze špatného hodnocení, pokud se někdy o Polibku bude někde psát, nebo mluvit.
Dotáhla jsem to do konce a to je to podstatné, to na čem záleží. Protože napsat takové dílo a nezbláznit se z toho, to dnes považuji za opravdový zázrak.

Díky všem, kteří dali této povídce alespoň při jejím zrodu šanci. Možná to tak nevypadá, ale skutečně si toho vážím. A slibuji, že už se do tak rozsáhlého počinu nikdy nepustím :D

Krvavý polibek 41. 2/2




Harry se rozhlédl po přeplněné letištní hale. Tohle byl jeho první let a s tím na koštěti se to nedalo srovnat ani náhodou. Nakonec se rozhodl pro mudlovský způsob cestování. Z Londýna do Teheránu to trvalo jen několik hodin, ale pocit žaludku na vodě měl ještě půl hodiny po vyzvednutí zavazadla. Úředník v uniformě zkontroloval jeho doklady (ještě že bydlel u Durslyových, většina kouzelníků takové "štěstí" nemělo) a vydal se s davem a malým kufrem k východu.
Minerva mu řekla, že bude očekáván čarodějkou - administrativní pracovnicí z íránské kouzelnické školy, kde měla ředitelka několik důležitých kontaktů, proto hned po výstupu z haly hledal ženu s cedulkou s jeho jménem. Byl to asi zvyk, že se zaměřil na osoby v podivných šatech, jenže jak tak prohledával očima okolní prostor, uvědomil si, že mnoho čekajících žen má na sobě dlouhé hábity a nebyly jim vidět vlasy, protože se skrývaly pod jakýmsi šátkem, který přesně kopíroval tvar hlavy. Když už to viděl opravdu beznadějně, zahlédl v davu menší, velmi hubenou ženu ve středních letech, s cedulkou v rukách. Musel přivřít oči, aby své jméno vůbec přečetl. S úlevou se usmál a zamával na tu dobrotivou osobu, jež se ho měla ujmout.

Čarodějka mluvila lámavou angličtinou, ale dost dobře na to, aby jí Harry rozuměl. Proběhla mezi nimi zdvořilostní konverzace o kvalitě letu a současné kouzelnické situaci v Británii a pak byl Harry doslova odvlečen na dámské toalety, odkud přenos na určené místo probíhal podobně jako v Londýně na ministerstvo kouzel. S tím rozdílem, že se neocitli na území íránského ministerstva, ale ve velmi dobře vybaveném kouzelnickém hotelu.
Čarodějka, oblečená stejně jako íránské mudlovské ženy postrčila Harryho k recepci a usmála se na obsluhu.
"Pan Harry Potter. Má zamluvený pokoj," oznámila muži za pultem persky. Harry z toho vypochopil pouze své jméno. Zatímco čarodějka vyplňovala dotazník, mladík se rozhlížel po rozlehlé vstupní hale. Všude bylo spoustu vysokých i nízkých svícnů a bohaté lustry. Aula byla zařízena v bílé a černé barvě a kam se Harry podíval, viděl svůj odraz v zrcadle. Možná opatření proti upírům, napadlo ho. Po podepsání formuláře dostal klíč od pokoje číslo 66 a naveden k širokému schodišti, které se na vrcholu rozdělovalo do dvou chodeb. Jeho pokoj se nacházel na severní straně.

Harry sebou žuchl na postel a v tu chvíli zatoužil po sově a kousku pergamenu, aby mohl napsat domů. Ve skutečnosti si nikdy nepřipadal tak sám. Co žil s Ginny, neměl potřebu, stýkat se s jinými lidmi, ovšem měl v plánu brzy nastoupit do práce, kde by se potkával s dalšími kouzelníky dnes a denně, ale jak tak ležel na posteli a hleděl na krásně zdobený strop, uvědomil si, že už nemá v podstatě vůbec nikoho. S Weasleyovými se od Ginnyina rozchodu neviděl a neměl ponětí, jestli by ho ještě znovu přijali. Ron a Hermiona už měli svůj život a Ginny nyní také. Dům na Grimmauldově náměstí byl příliš velký pro jednoho člověka, i když mu mohl zajistit alespoň vzpomínky na Siriuse. Harry toužil po rodině, jenže před téměř dvěma roky se něco stalo a jeho život nabral jiný směr. Směr mířící do samoty.
Snape ho opustil. Jako kdyby všechno, co spolu doteď prožili, vůbec nebylo. Neexistovalo. Měl ještě šanci, na tom něco změnit? Měl se o to ještě pokoušet?

Harry otevřel kufr a z postranní kapsy vytáhl kousek pergamenu s adresou. Minerva mu doporučila, aby se na ni vyptal na recepci jeho hotelu. Prý ho tam někdo dovede. Bohužel to musel nechat až na zítra.
Než se uchýlil ke spánku, dopřál si dlouhou sprchu ve velké koupelně a něco malého k snědku z hotelové restaurace. Bezhůlkovým kouzlem pak pozhasínal všechny svíce. Jen pár vteřin před usnutím zahlédl ve své mysli bledou tvář ženy, jejíž obraz včera večer konečně odhalil.
*
Severus přetočil stránku knihy a natáhl ruku pro hrnek s čajem, aby se napil. Byl příjemný, jasmínový, jaký mohl dostat pouze zde. Mimoděk se zadíval na hodiny nad krbem. Za hodinu by měl Javed přijít na oběd, vzpomněl si a přerovnal v rychlosti v hlavě jídla, která dnes objednal u domácího skřítka. Občas si poručil něco typicky anglického, protože mu to zkrátka chybělo a Javedovi nevadila ani tato kuchyně.
S povzdechem odložil knihu na područku křesla. Jeho myšlenky se okamžitě rozutíkaly do všech světových stran, ale ty nejvíc bolestné zůstaly v samém středu jeho mysli, aby plně zaměstnaly jeho koncentraci.

Nechal ho tam. Nechal v Británii Harryho a jednoduše utekl. Den po dni se uklidňoval falešným přesvědčením, že musel odjet kvůli Sarehovi, ale krutá pravda ho stejně vždy na konci dne dostihla. Nevěděl, jak z toho ven. Nikdy neřešil podobný problém a také se cítil povinen Sarehově otci předat osobní kondolenci, i když se nikdy předtím nesetkali. Muž byl ze synovy smrti zdrcený, ale nabídl Severusovi svůj dům jako azyl a po několika dnech se sám vrátil do pracovního procesu, aby se odpoutal od zármutku.
Nyní v tomto domě zůstával sám Severus, a protože neměl nic jiného na práci, užíral se svou bolestí ze ztráty bratra a myšlenkami na Harryho, který mu, ač si to přiznával jen nerad, opravdu chyběl. Několikrát měl tendence napsat McGonagallové, ale vždy si to nakonec rozmyslel. Měl pocit, že ještě není smířený s tím, jak se věci nakonec vyvinuly a že potřebuje čas, aby dosáhl potřebného klidu. Jenže na druhou stranu měl i pocit, že se ho nikdy nedočká. Ne, pokud se bude schovávat tady.

Severus se cítil svázaný. Pro kouzelnický svět byl stále mrtvý. Možná ne zde, kde ho nikdo neznal, ale ve své domovině ano. Dokázal by Harry obětovat svůj zaběhnutý život pro něj? Mohli by spolu odjet někam, kde se nebudou muset skrývat? Severus nevěděl, co si počít s novým životem a to ho ubíjelo.

Znovu pohlédl na hodiny, které se pohnuly jen o nějaké tři minuty, a tiše zaklel. Javed byl pryč většinu dne a Severus se brzy přistihl, že do jeho návratu odpočítává vteřiny. Zaklepání na domovní dveře se postaralo o jeho překvapení.
Vstal a vydal se otevřít. Po cestě si urovnal vlasy a hábit, který měl díky sezení v křesle trochu pomuchlaný. Javed nemíval moc návštěv, ale možná to byla nějaká poštovní zásilka s přísadami do lektvarů, které chodily výhradně dopoledne.
Když Severus otevřel, chvilku měl pocit, že vidí na prahu přelud. Zářivé zelené oči schované za skly kulatých brýlí na něj hleděly s odhodláním, ale také se strachem a nervozitou.
"Pottere," vydechl a zcela bez důvodu se rozhlédl po prázdné ulici za Harryho zády. Čekal snad ještě někoho?
"Ahoj," pozdravil mladík nejistě. Starší kouzelník přivřel oči, cítíc, jak se jeho naučená netečná maska vrací zpět na své místo. Nebyl si ale jistý, jestli to tak skutečně chce.
"Co tu děláš?" vyštěkl Severus. V zelených duhovkách se ostražitě zablýsklo.
"Já… eh… posílá mě Minerva. Mohli bychom si promluvit?" koktal Harry. Jeho tváře se rozhořely jasnou červení. Severusovy dlaně svrběly touhou, dotknout se jich a okusit jejich horkost. Ano, alespoň vnitřně si to připustit mohl.
"Proč? Mohla mi poslat vzkaz, nemusela vysílat rovnou… posla," zkřivil rty v odtažitém úšklebku. Znovu ten smaragdový záblesk. Věděl, že si zahrává, ale nedokázal si pomoct. Nebyla to od Minervy tak trochu podpásovka?
Harry nakoukl za jeho rameno a naklonil se dopředu. Severus instinktivně ustoupil.
"Neměl bys tu být, Sarehův otec se brzy vrátí z práce," promluvil do trapného ticha.
"Chci mluvit i s ním," oznámil mu Harry odhodlaně.
"Vážně, Pottere, to není dobrý nápad," zasyčel Severus.

Kdyby někdy někdo Harrymu řekl, že bude čelit této neřešitelné situaci, trval by na tom, že ji zvládne mnohem lépe a s větším nadhledem. Jenže jedna věc je mluvit o tom a druhá, uskutečnit něco takového v reálu.
Harry cítil, jak mu po šíji stékají kapičky studeného potu. Když znovu pohlédl do těch onyxových očí, chtělo se mu brečet. Nebylo těžké Severuse najít, ale dodat si odvahu, zaklepat na dveře muže, který díky jeho lehkovážnosti ztratil syna. Harry cítil zodpovědnost za smrt Sareha a chtěl jí čelit, leč, nepočítal s překážkou jménem Severus Snape.
Mužův odmítavý postoj mu věru moc odvahy nedodával, spíš mu ji bral a stačilo pár vteřin ticha a Snapeův negativní pohled a Harry měl sto chutí nastoupit na první letadlo do Londýna a už se tomuhle muži nikdy víc nepřiplést do cesty.
Tentam byl i pocit viny vůči němu, který si ještě před pár dny vyčítal.

"Bydlím v tom kouzelnickém hotelu za náměstím…" zkusil to znovu a ještě jednou po dobrém.
"Neměl bys utrácet peníze za tak drahé ubytování…"
"Takže?" zeptal se Harry nadějně.
"Takže se odhlaš a vrať domů," sykl Severus příkrým hlasem. Harrymu poklesla ramena. Už věděl, proč ten pocit, že se nic nezměnilo. Protože ono se vážně vůbec nic nezměnilo. Jen byl teď sám jako kůl v plotě. A pořád naivně doufal, že uvázat si na krk tohohle morouse, musí být terno. Ředitelka neměla pravdu. Severus mu nikdy neodpustí, ani nepřistoupí na tu směšnou teorii s rovnováhou. Nenáviděl ho jako kdysi. A Harry věděl, že si to zaslouží. Tak proč byl i přesto tak hrozně naštvaný?

"Vředy na tebe!" zabručel, jelikož to ale nemyslel vážně, vůbec nic se nestalo. Snape se ušklíbl, což Harryho namíchlo ještě víc. "Musím vyřídit vzkaz od ředitelky. Tak buď laskavě dnes v sedm večer v tom hotelu. Díky. Čau," s tím se Harry otočil na patě a odpochodoval pryč.

Severus zabouchl dveře, nevrátil se ale do obývacího pokoje, prostě u nich zůstal stát a několik dlouhých minut na ně ještě civěl.
Co to mělo být? Kde se tu Harry najednou vzal? Proč chtěl mluvit s Javedem? Severus si nebyl jistý, jestli by to setkání proběhlo v pořádku. Javed Shah byl trochu prchlivý a v první řadě neznal pravý důvod Sarehova úmrtí. Koukal by na Harryho jako na blázna. Jenže pokud za ním do toho hotelu nepůjde, Nebelvír byl schopný sem další den přijít znovu a zkoušet to do té doby, dokud pana domácího nezastihne doma. A pokud šlo o ně dva, tak…
Severus vnímal, jak se mu do tváří hrne krve. Jeho chování nebylo zrovna košer, vlastně to docela dost přehnal. Možná nebyli ideální pár, ale nalhávat si, po všem, co spolu prožili, že se to netýká citů, bylo pokrytecké. Dost pokrytecké i na něj.

*

Nebelvír strávil většinu dne ve svém pokoji. Z nudy si opakoval některá kouzla, stínová i bezhůlková. Třikrát si objednal z restaurace svačinku v podobě výtečného sirupového koláče a také láhev perské pálenky, kterou se rozhodl vypít, pokud by Severus nepřišel, na Sarehovu počest. Vypít ji a hlavně se pořádně namazat, to byl jeho plán na večer.
Před sedmou už byl jak na trní, nedokázal chvíli posedět na jednom místě. Přecházel po pokoji a naléval se coca colou, která mu připomínala Malfoye a tudíž bezpečný domov. Litoval, že Minervu poslechl, že jí naletěl. Snape už se nevrátí a Harry si tím byl jistý, stejně jako Dursleyovskou nepohostinností.
Pět minut po sedmé se ozvalo zaklepání na dveře. Za těch pět minut vychodil Harry v podlaze brázdu. Nabuzen vztekem a špatnou náladou, která se v něm od dopoledního setkání se Snapem nahromadila jako kilo kvalitního semtexu - jen zmáčknout a vybuchnout - rozrazil dveře a se zafuněním vtáhl muže za rukáv do pokoje. Co na tom, že měl Severus na sobě mudlovský černý oblek a vypadal v něm zatraceně dobře. Harrymu zkrátka došla trpělivost.

Ještě než stačil promluvit, Snape ho předběhl.
"Jsi naštvaný," zkonstatoval a duchapřítomně uvalil na dveře tišící kouzlo. Když se otočil k mladšímu muži zpátky, setkal se akorát s vykulenýma očima a ústy lapajícími po dechu.
Severus v tom zkrátka neuměl chodit. Nevěděl, co si počít s návalem emocí, jež se na něj hrnuly ze všech pórů jeho bolavého srdce. Netušil, jak dát najevo radost z opětovného shledání, jak Harryho uklidnit, jak udělat ten první osudový krok k jeho vřelé náruči. Nebo jak mu nabídnout tu svoji, protože to opravdu udělat chtěl. Chtěl, aby se v ní Harry schoval a už tam zůstal a… Merline, jeho matka měla celou dobu pravdu. I ten hloupý obraz věděl, co cítí a co je potřeba k tomu, aby byl zase aspoň trochu spokojený a šťastný.
Neměli málo společných vzpomínek, dokonce ani málo společných sexuálních zkušeností. Měli toho dost, aby svůj vztah mohli nazývat vztahem, a on to takhle příšerně zazdil.

"Harry," začal Severus, mladík ho však zarazil zvednutou rukou. Znovu se dostal do ráže.
"Ne, už nic neříkej, nemám sílu to poslouchat," štěkl Nebelvír. Bohužel, nebo bohudík to nebylo všechno, co si měl Severus vyslechnout. Tiráda nabírala na intenzitě s každým dalším Harryho slovem. "Opustil jsi mě. Umřel ti bratr a tebe ani na chvilku nenapadlo, že jsem tam já, a že jsem připravený na to, abych tě utěšil a podpořil. Nebo jsi na mě měl řvát, že jsem tomu nezabránil, že za jeho smrt můžu. Neudělal jsi vůbec nic! Prostě jsi zdrhnul jako zbabělec. A je ti úplně fuk, že jsem za tebou přijel, že jsem vážil tu dlouho cestu, abych…"
"Vyčteš mi i to, že jsi mi zachránil život? Že jsi mi dal druhou šanci?" zachrčel Severus dotčeně. Harry se zarazil, s ukazováčkem před Snapeovým obličejem a pozvedl obočí. Jeho tvář pomalu ale jistě rudla zlostí. Severus okamžitě pochopil, že přestřelil.
"A víš ty co? Jo! Teď už vím, že si nic z toho nezasloužíš. A jestli to nedokážeš pochopit, tak jsi hlupák, Severusi Snape. Hlupák s velkým H.!"

Harry si zajel prsty do vlasů a křečovitě je stiskl. Navíc při tom vydal podrážděný zvuk podobný zaskřípění zubů. Kolikrát už se takhle hádali? Copak to nikdy nebude mít konce?
"Tak moment, mladý muži. Hoď kamenem, kdož jsi bez viny. Co ta tvá tajemství s Minervou? Lhal jsi mi, zatajoval důležité informace…" No skvělé, nechal se vyprovokovat.
Harry víc z toho už neslyšel, protože byl mimo. Dokonce i Severus přestal najednou mluvit, když si všiml, jak se na něj mladík dívá. Konečně mu došel význam slov, která Harry před chvilkou ve svém bouřlivém monologu zmínil. Vyčítal si Sarehovu smrt, Merline. Myslel si, že ho opustil kvůli tomu. Možná, že ho za to dokonce nenávidí. Krucinál, ale to přece nebyla pravda. Severuse něco takového nenapadlo ani jednou. Viděl na Harrym, když v ředitelně vyprávěl o své cestě na Malfoy Manor, jak bojuje sám sebou, aby se nezhroutil. A i kdyby tomu svědkem nebyl, nikdy by si ani na chvilku nepomyslel, že jeho statečný Nebelvír by jakkoliv přispěl k něčemu tak nešťastnému. Nebylo to mezi nimi bůhví jak dokonalé, ale Severus už nějakou dobu neřešil, jak se do této fáze dostali a co všechno pro to Harry udělal. Dokonce, i když ho provokoval, že mu to bude průběžně vyčítat, tak to nemyslel vážně.

Jeho hrudník udělal jeden pohyb ven a druhý dovnitř, tak dlouho to trvalo, než Severus překonal tu krátkou vzdálenost, aby se jeho paže omotaly kolem úzkého trupu se slovy na rtech. "Do prdele už s tím!" A pak Harryho políbil. Hrubě, vroucně, neohrabaně a velmi, velmi hluboce.
"Severusi," vydechl Harry odevzdaně. "Chci se s tebou hádat, bože, tak moc chci slyšet tvoje výčitky," zasténal, zoufale prodírajíc se víc do Snapeova objetí, jako kdyby s ním chtěl splynout. Vmáčknout se do něj.
"Harry, já ti nic nevyčítám, jasné? Nebyla to ničí vina!" zašeptal Severus do polibku, hladíc Harryho po vlasech a tváři.
"Ale já potřebuju vědět, že ti na mně alespoň trochu záleží. Řekni, že se zlobíš, že jsem to všechno spískal já," zavzdychal Harry roztouženě. Opravdu bylo pro Severuse těžké, vnímat Harryho naplno a čistou myslí, ještě když po něm Harry chtěl něco takového a přitom líbal jeho rty a snažil se mu rukama prodrat pod košili. Jako kdyby nad těmi slovy ve skutečnosti vůbec nepřemýšlel.
Sevřel jeho tváře v dlaních a zvlhlé rty pohladil bříšky palců. Nedonutil se k úsměvu, ne navenek, ale uvnitř ho cítil, jak ho hřeje a jak se promítá v jeho očích, aby ho viděl i muž v jeho náruči.
"Harry Pottere, to ty jsi hlupák, vážně. Proč bych měl něco vyčítat muži, kterého miluji?" ušklíbl se a tak jednoduše, jako nadechnout se, si znovu přivlastnil ta upovídaná ústa pro další polibek.

Krvavý polibek 41. 1/2





Harry za sebou s bouchnutím zavřel dveře a znaveně se opřel o stěnu vedle nich. Vlasy zavadil o věšáček s klíči, které se potichu rozcinkaly. Ohlédl se, přidal k nim kroužek s dalšími dvěma klíči a odebral se do kuchyně, kde si napustil do sklenice trochu vody. Opřený o kuchyňskou linku bez zájmu mapoval celý prostor místnosti. Nebyl tu už celé týdny.
Na konferenční stolek v obýváku položil svůj váček a vydal se do ložnice, kde se ovšem zarazil ještě ve dveřích. Chyběla postel. Při vzpomínce na její netradiční stěhování se ušklíbl. Když se vrátil do hlavního pokoje, všiml si, že vedle krbu stojí nějaký plochý balík. Za vázací šňůrou byl zastrčen složený pergamen.
Vytáhl ho a začetl se.
Harry,
Myslím, že bys ho měl mít zatím ty, jen by se na něj zbytečně prášilo, tam, kde jsem ho našla. Pevně věřím, že ho pak předáš majiteli.
Minerva

Harry vzal balík do rukou a natočil ho do několika stran. Lupnutí u srdce se dostavilo ve chvíli, kdy mu došlo, aniž by odstranil ochranný papír, co se uvnitř nachází. Postavil předmět zpět na své místo a posadil se na pohovku.
Ještě ne. Ještě nebyl připravený na něco takového. Nezvládl by to a nechápal, kde bere Minerva tu jistotu, že ano.
Několik vteřin se na balík ještě díval, pak to místo opustil a do večera už tam očima nezabloudil ani jednou.
Zbytek dne prospal, k večeři si uvařil čínské nudle, které měli rádi s Ginny. Bylo zvláštní, jak jedna vzpomínka dokázala navodit jinou…

Před pár dny se konečně setkal s Hermionou a Ronem. Za jiných okolností by si vyslechl dvouhodinové vyprávění o jejich dovolené a pak by přišel na řadu on. Takhle se k jejich pobytu v Rumunsku vlastně vůbec nedostali. Bylo to nekonečné, únavné a drsné odpoledne plné výčitek, otázek a nejrůznějších konspiračních teorií. Jestli Harry řekl dohromady pět vět, tak to přeháněl. Nejvíc mluvila Hermiona, Ron spíš bručel, chrčel, syčel a občas klel, což tak často zase nedělal. I kvůli tomu Harry poznal, že jeho neodpustitelný prohřešek nebral příliš dobře. A nebyl si jistý, jestli se s tím jeho kamarád vůbec někdy popasuje.
Po několika hodinách výslechu, který by mohl snadno konkurovat tomu bystrozorskému na ministerstvu, se Harry konečně dočkal i nějakého toho vlídnějšího zacházení. Tedy konkrétně jen od Hermiony. Kamarádka ve své podstatě naštvaná nebyla, snažila se to pochopit a tohle byl její způsob. Harry by byl možná i zklamaný, kdyby to všechno přijala s otevřenou náručí a ještě ho poplácala po zádech, jaký je kabrňák. Samotnému by se to nelíbilo. V případě Rona musel být trpělivý. Zrzek byl možná ještě horkokrevnější, než on a jen velmi těžko se smiřoval se změnami, navíc s tak velkými.
Pravdou bylo, že Harry v současné době neměl pocit, že by se nějaká změna v jeho životě udála. Byl zpátky ve svém bytě. Byl tady jako kdysi. A jedl čínské nudle. Ano, přece jen se něco změnilo. Byl tu sám. Jen on a tenhle londýnský byt.

Vzpomínka na rušné odpoledne pomalu bledla, podobně jako ta na Ginny a Draca, i když zrovna na tohle vzpomínal docela rád.
Ginny se vrátila do Bradavic a ještě několik dní s ním a s Malfoyovými bydlela. Lucius si vzal na starost Malfoy Manor. Chtěl ho zbavit zlých sil a obnovit ochranné štíty, než se jeho rodina vrátí domů. Co se stalo s tělem Bellatrix nevěděl, ale byl si jistý, že se Malfoy senior postaral o to, aby už z žádného hrobu nikdy nevylezlo. Narcissa se vrátila do svého starého já, do toho odtažitého a neústupného. Možná se jen snažila zakrýt smutek nad definitivní ztrátou své sestry.

Harry zůstával s Ginny a Dracem v jejich půjčené komnatě, hráli různé hry, nebo se procházeli po zastrčených koutech bradavických pozemků, tam, kde nebyli moc na očích. Harry měl pocit, jako kdyby četl tolik oblíbené Ginnyiny romantické mudlovské romány. Jako kdyby se prokousával dějem zamilovaného příběhu, o kterém dopředu věděl, že bude mít šťastný konec. To, jak se na sebe ti dva dívali, jak spolu mluvili, to vše se den po dni měnilo a co víc, sílilo. Nebyl svědkem žádných důvěrností, Ginny by si to před ním nedovolila, i když Harry jí nový vztah ze srdce přál, ale i z těch zapomenutých propletených pohledů, z letmých doteků, či barvy hlasu poznal, že je svědkem malého zázraku. Nikdy o tom s Ginny už znovu nemluvil, ani s Dracem o ukradeném plášti a předmětu, pro který si tu noc na Malfoy Manor šel, ale byl připravený na jakoukoliv podporu, pokud by ji potřebovali.
Den po smrti Bellatrix se všichni zainteresovaní sešli u Minervy v ředitelně…
"Pořád mi to připadá jako nějaký hrozný sen," kroutila Poppy nechápavě hlavou. Seděla naproti ředitelce u jejího stolu a uzobávala karamelové sušenky, které hojně zapíjela mátovým čajem. Harrymu byly též nabídnuty, ale odmítl. Stejně jako Severus, který se zdržoval u druhého stolu společně s Malfoyovými a Ginny. Harry k muži co chvíli zabloudil pohledem, ale nikdy se příliš dlouho nezdržel. Obrázek truchlícího Snapea, který na sobě nedal znát ani špetku lítosti, či smutku, byl po pravdě děsivý.
"Nakonec se naše teorie ukázala jako reálná," kývla Minerva hlavou. Lucius si tiše odkašlal.
"Nevím, jestli se za to mohu omluvit, nebylo to můj záměr," přiznal na rovinu.
"Jenom už jsi nechtěl dál bojovat, drahý," pohladila ho Narcissa po předloktí. Vypadalo to, že chce Malfoy senior ještě něco dodat, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

Když Harry Hermioně řekl, jak se celá věc nakonec vyvinula, kamarádka několik vteřin vůbec nedýchala. Pak se kousla do rtu a prohlásila: "Je to logické. Krev nepřítele, Harry. A Lucius pak už nepřítel nebyl. Postavil se před profesora Shaha, aby ho ochránil před kletbou. Bylo to v podstatě stejné, jako kdyby se postavil před Snapea. Proto bylo nutné sehnat jinou krev, která tu původní nahradí. Krev skutečného nepřítele. A tys našel toho největšího."
Harry samozřejmě věděl, že kdyby do situace zasvětil Hermionu dřív, možná by na to i dřív přišla. Mohl jen děkovat Merlinovi, že mají Bradavice tak pohotovou a chytrou ředitelku, která ho k tomu v podstatě dostrkala.
"Malfoy se vůbec neprojevoval, Hermiono. Chodili jsme kolem sebe po špičkách do poslední chvíle. Je to tak zvláštní, připustit si, že udělal něco takového," vyjádřil Harry své rozpaky. "A viteál? Sareh si myslel, že s jeho zničením zmizí i Bella a Severus," pokračoval zaníceně. Mladá žena se zamyslela.
"Upřímně, Harry, když mi to Ginny řekla, hledala jsem nějaké souvislosti, o kterých Shah mluvil. Perské legendy. A skutečně se něco podobného stalo. Asi před devadesáti lety. Viteál měl na chlup stejné účinky, jako ten váš, proto byl Snapeův bratr znepokojený. Tys riskoval a díky tomu jsi zjistil, že se každý viteál chová úplně jinak. Voldemortův, Snapeův, každý si žije vlastním životem a rozhoduje o svém osudu rozdílně. Samostatně. Měli bychom být rádi, že je zničený," přiznala svůj postoj. Harry sklonil hlavu, sledujíc své prsty propletené v klíně.

"Jo, je pryč. Navždycky." A s ním i pouto, které jeho, Severuse a Malfoye spojovalo. Netušil, jak k tomu došlo, ale právě díky Hermioně si uvědomil, že by se v tom neměl už víc hrabat.
Změny. Ano, tolik se toho událo za tu krátkou dobu, co byl pryč, jenže teď byl zpátky. A opět na začátku.

*

Harry chodil kolem zabaleného předmětu bez povšimnutí ještě další týden. Ten den ho navštívila Minerva v jeho bytě. Přicestovala krbem, jako to kdysi dělala Ginny.
"Harry, ráda tě vidím. Jak se máš?" Ředitelka si oklepala svůj tradiční zelený hábit od sazí a věnovala Harrymu vřelý úsměv. O pět minut později už seděli u šálku horkého čaje.
"Jak to vypadá s novým učitelem lektvarů?" zeptal se Harry opatrně. Toto téma bylo stále trochu ožehavé, protože Minerva měla na ministerstvu podánu žádost s dost vysokými nároky a už několikrát jí byl poslán naprosto nekompetentní kandidát. Ne jednou se kvůli tomu rozčílila.
"Rozhodla jsem se, že to teď nechám být. Brzy budou vánoční prázdniny. Snad se někdo najde během nich. Mluvila jsem také s panem Longbottomem a ten mi povídal o několika schopných lidech z jejich vegetačního institutu. Věřím, že se to už brzy obrátí k lepšímu, kolegové jsou unavení, protože musí suplovat," povzdychla si.
"To chápu," přikývl Harry a napil se čaje. Na minutku či dvě mezi nimi zavládlo mlčení.

Minerva si se zájmem prohlížela mudlovský obývací pokoj, dokud nedošla k zabalené zásilce.
"Ještě jsi to nerozbalil," zkonstatovala. Neznělo to naštvaně, ale ani nadšeně.
"Ne, já… zatím nemůžu, nezlobte se," podíval se na ni psíma očima.
"Je to jen na tobě, Harry, nenutím tě k tomu," usmála se povzbudivě.
"Občas v noci slyším ten hlas," přiznal sklesle.
"Přirozeně, nelíbí se jí, že je ignorována," ušklíbla se ředitelka. Harry střelil po balíku koutkem oka, ale hned zase uhnul. Minerva si toho samozřejmě všimla. Natočila se k Harrymu víc čelem a vzala jeho ruce do svých.
"Proč prostě neodjedeš za…"
"Ne!" zavrčel Harry. Chtěl své ruce vyprostit, ale žena ho nenechala.
"Myslíš, že by to nechtěl?"
"Truchlí za bratra a…" Harry si olízl vyprahlé rty. Nemluvili o tom už několik dní a ve skutečnosti se na tohle téma ani bavit nechtěl. Nebylo co řešit. "Odešel. Bez rozloučení, bez vysvětlení…"
"Severus je prostě takový. Potřebuje čas," konejšila ho kouzelnice.
"Pak mu ho dám, kolik jen bude chtít. A až… až… prostě počkám, až se vrátí," koktal Harry.
"A já si stojím za tím, co říkával jeden můj známý z mudlovského ministerstva. Chytrému napověz, hloupého nakopni," ušklíbla se šibalsky. Harry si ta slova několikrát přehrál v hlavě. Znělo to dobře, ale byl tu jeden zásadní problém.
"Spoustu lidí si o Severusovi myslí všechno možné, ale jen těžko byste našla někoho, kdo by ho nazval hloupým."
Ředitelka na to nereagovala, jen se napila svého čaje a povzdychla si.

"Je tu reálná možnost, vrátit Severuse mezi živé, mohl bys mít záminku za ním jet," navrhla opatrně. Harry přivřel podezíravě oči, proto Minerva rychle pokračovala. "Dobrých lektvaristů je málo, vzpomínám si, jak těžko jsem sháněla náhradu za profesora Křiklana. Dokážu si to na ministerstvu obhájit, také jsem to probírala s Albusem a některými kolegy, na jejichž diskrétnost se mohu spolehnout. Učiním prohlášení, že jsem zajistila Severusovi azyl, dokud se neočistí jeho jméno. Nikdo se nedozví, cos udělal, Harry. Nejsem na sebe hrdá, že tomu poskytuji ochranná křídla a musím krýt skutečnost ohledně Sarehovy smrti, ale nevidím důvod, proč to nezařídit tímto způsobem. Potřebuji schopného lektvaristu, chci, aby se Severus vrátil a znovu učil."
Harry na Minervu během jejího monologu koukal jak na zjevení. Netušil, že o tom tolik přemýšlela, a že dokonce došla k nějakému závěru. Znělo to příliš snově, aby to mohla být pravda.

"Odpustí mi někdy? Byl jsem tam a… nic jsem neudělal, já…" Mladík sklonil hlavu, zabraňujíc novým slzám, které se draly ven. Bylo to jako několika kilové závaží, které se mu usadilo na srdci. I ten hlas, z obrazu, jenž od ředitelky dostal, a který slýchával, mu dával podobný pocit. Nemohl ho rozbalit, nemohl se podívat do těch očí s vědomím, že se měl zachovat jinak. Jak by mohl za Severusem odjet a udělat to s ním. Podívat se do jeho očí, které byly stále živé a nejspíš plné zklamání.
"Harry, přestaň se za to obviňovat, prosím," posteskla si Minerva. "Jestli si někdo plně uvědomuje sílu rovnováhy, pak je to Severus. Nepodceňuj ho a zkus mu trochu věřit. Je to velká ztráta pro nás pro všechny, ale věřím, že měl Severus čas o tom přemýšlet. Ví, že svou šanci dostal, tak ho nech, ať ji dá i tobě," konejšila ho. Mladý kouzelník zakýval neochotně hlavou. Ano, bylo to tak, nikdy neměl brát slova profesorky Trelawneyové nadarmo. Ale asi byl opravdu čas se s tím smířit.
"Nikdy jsem v Persii nebyl," vydechl konsternovaně téměř po minutě úpěnlivého přemýšlení. Ředitelka se vítězně usmála a potřásla jeho rukama.
"Všechno je jednou poprvé."

Krvavý polibek 40.




Harry nachodil po pokoji několik mil. Co chvíli se podíval k posteli, na které ležel stále spící Snape. Téměř k hranici bolesti si mnul dlaně, protože měl pocit, že se mu tak lépe přemýšlí. Když se konečně zastavil a nadechl ke sprosté nadávce, jež by vyjádřila jeho beznaděj, do ložnice vstoupila po slabém zaklepání Minerva.
"Existují možnosti, Harry," promluvila k němu vlídně. Mladík sklonil hlavu a zavrtěl s ní.
"Ne mnoho a vy to víte. Kouzelnický svět se změnil. Kdybych už tehdy věděl o jiném řešení, nikdy bych do toho Malfoye nezatáhl," posteskl si.
"Nemohl jsi tušit, že…"
"Není nic, čím byste mě odpoutala od pocitu viny," přerušil ji zkroušeně. "Měl jsem to promyslet lépe, nebo možná…" pohlédl k posteli, ramena napjatá krutým uvědoměním. "Měl jsem se na to vykašlat," prohlásil šeptem, jako kdyby nechtěl, aby to slyšela, protože pak by to bylo definitivní.
"A jsi si jistý, že by to korespondovalo s tvou povahou? Přiznávám, že jsem nebyla nadšená, ale my Nebelvíři přece řešíme následky, až když k nim dojde. Do všeho se vrháme bezhlavě, protože se řídíme srdcem a ty ses jím řídil. Nechci omlouvat tvé činy, v mnoha ohledech jsou neodpustitelné, jen… přestaň se zabývat minulostí, která už zvrátit nelze. Pořád máme naději."
"Ano, máme. Tu jedinou," zadíval se jí upřeně do očí. Ředitelka si urovnala brýle na nose a zhluboka se nadechla.
"Tentokrát to ale promysli opravdu důkladně, Harry," nabádala ho. Mladík přikývl a strčil ruce do kapes džín.

"Jednou jsem s tím začal, tak bych to měl dokončit. I přes všechno, co si myslím, nemůžu tu jen tak stát a dívat se, jak Severus…" nedopověděl, protože tušil, že by se mu zlomil hlas. Minerva přistoupila blíž a smutně se pousmála.
"Ať se rozhodneš pro cokoliv, máš moji plnou podporu," promnula mu povzbudivě ramena. Pak se vydala zpět ke dveřím, před nimiž se ale naposledy otočila, podivnou jiskru v oku. "Chtěla jsem ti říct, že jsem dostala dopis od Ginny. Tví přátelé se tě chystají co nejdříve navštívit. A ještě něco. Měl bys popřemýšlet nad tím, jak skutečně viteál funguje. Sice nevím, kde je, ale začínám mít pocit, že se profesor Shah ve svých domněnkách spletl." Poté na Harryho šibalsky mrkla a odešla. Víc zmatený už Harry být ani nemohl.

*

Další noc utekla jako voda. Harry nespal. Alespoň ne natolik, aby dohnal svůj spánkový deficit. Nedokázal spát klidně, když vedle něj dýchal z posledních sil muž, kterého miloval. Severus odcházel, jeho tělo bylo hodinu od hodiny slabší, stejně jako dech a tep srdce. Kdykoliv ho přišla Poppy zkontrolovat a Harry uviděl na jejím čele další starostlivou vrásku, věděl, že se konec blíží, a že ani ona netuší, jak to zvrátit. Nemohla udělat nic, co by bylo v její moci. Ona i Minerva se dokonce radily s Brumbálovým portrétem, ale na zvrácení probíhajících událostí neexistoval žádný lektvar, žádný lék, jenž by mohl Snapeovi pomoci.

Harry snědl další sousto tuňákového sendviče a podíval se na téměř plný talíř. Dokázal do sebe vpravit jen půlku jednoho trojúhelníčku, víc jeho žaludek nezvládl. Venku už se dávno setmělo, takže místnost se v současné chvíli nořila do příjemného žlutého světla díky několika velkým svícím a ohně v krbu. Odložil nedojedenou večeři na stůl a vzal si místo ní knihu, tu, kterou našli Minerva a Severus v Sarehových komnatách.

Harry to nechápal. Proč bylo tak snadné někoho svést na špatnou cestu a složité udělat pravý opak? Proč se to Shahovi nepodařilo? Byla Bellatrix příliš mocná čarodějka, na kterou to zaklínadlo nepůsobilo? Nebo by na ni musel seslat Imperius, aby ji donutil spolupracovat? Ale žádný dobrý kouzelník by se k něčemu takovému nikdy nesnížil. Takže možná proto, napadlo ho.
Krátce pohlédl na bledou tvář spícího muže a zvedl koutek. Ano, existovala možnost, byl tu způsob, jak s tím skončit, ale to by Snapea nesměl tolik milovat.
Nechat ho znovu umřít. Zlikvidovat viteál a pak zabít Bellatrix.
Všechno by se tím vyřešilo, no ne? O celé té jeho eskapádě s rituálem a vzkříšením věděla zatím jen hrstka lidí. Kdyby to skončil takhle, nikdo další by se nic nedozvěděl. Všichni by mlčeli a on by si mohl dál žít svůj nudný život v Londýně.
Co s nimi bude, pokud se mu to podaří. Pokud plán, který celý den vytvářel ve své hlavě, vyjde? Měl by se vůbec zabývat takovými úvahami? Jen proto, že měl ještě nějakou naději?

Harry odložil knihu a zvedl se. Došel k posteli, na kterou si klekl. Poté se naklonil k Severusově tváři.
"Nenechám tě odejít, znovu už ne," zašeptal do jeho vlasů, které ještě stále lehce voněly po heřmánku. Pak vtiskl na jeho čelo něžný polibek. "Miluju tě a to se nikdy nezmění." Harry nakrátko zavřel oči a otřel se nosem o mužovu tvář, než hbitě z postele slezl a bez jediného ohlédnutí ložnici opustil.

*

Indigové nebe bylo bez jediného mráčku, plné blyštivých hvězd a jednoho slabého srpečku měsíce. Přesto se do mladého kouzelníka dala zima, jakmile opustil bradavické pozemky. Zítra bude možná hezky, o to větší zima se na skotském území držela v noci, pomyslel si mrzutě a přitáhl si ke krku límec kabátu. Zběžně zkontroloval všechno potřebné pro svou tajnou misi. Neviditelný plášť. To nejdůležitější sice neměl, ale stále doufal, že mu Sareh pomůže. Že si ten lehkovážný muž všechno promyslel dopředu, stejně jako tentokrát i Harry. Jestli nebude stačit to, co se o černé versus bílé přes den naučil, musí zapůsobit síla pokrevní lásky.

Harry se přemístil před Malfoy Manor. Dům působil ještě hrozivěji než před několika dny, kdy zde byl naposledy. Snad i proto, že tentokrát se uvnitř nesvítilo. Vzpomínky se vrátily rychlostí blesku. Útok na Minervu, zotročený Sareh, Draco v nebezpečí… Harry neměl daleko k dalšímu výbuchu vzteku, ale musel se uklidnit. S horkou hlavou by tady momentálně opravdu nic nesvedl.
Hlavní brána byla pootevřená. Vlastně mu to přišlo, jako kdyby s ní od jejich odchodu už nikdo nemanipuloval. Jakmile prošel mezi oběma křídly, přehodil si přes sebe plášť a přikrčil se, aby mu nebyly vidět nohy. Cítil, jak se lem oděvu otírá o štěrkovou cestu, po které opatrně kráčel. K jeho překvapení byly otevřené i vstupní dvoukřídlé dveře. Slabou škvírou proudil dovnitř studený vzduch a průvan. Harry vklouzl do chodby a rozhlédl se.

Sídlo vypadalo opuštěně. Kdyby Bellatrix neznal, ne její paradoxně skromnou povahu, co se materiálna týkalo, asi by byl trochu na vážkách. Nepotřebovala ke svému životu mnoho, kromě moci ovládat druhé. I to křeslo, které naposledy nechat vybuchnout, mu připadalo víc hodno samotného Voldemorta, než Bellatrix. Nesedělo k ní. Jistě teď spala v nějaké malé místnosti, po tom, co si dala k večeři jednu nebo dvě krysy. Ta představa ho pobavila a odpudila zároveň. Další myšlenka putovala k Sarehovi. Kde byl asi on? Manor na sobě neměl jediné ochranné kouzlo, muselo ho tedy hlídat něco jiného. Harryho na okamžik zachvátila panika. Co když se Draco přehlédl a Bellatrix sice na chvilku vstala, ale pak se zase zhroutila a usnula, stejně jako Severus? Ne, něco takového si nesmí připouštět, protože pak by bylo všechno ztraceno.

Za doprovodu mrtvolného ticha vystoupal po schodech do prvního patra a rovnou si to namířil k hlavní síni. Šlo se mu špatně, protože pořádně neviděl na cestu a nemohl si ani vykouzlit Lumos.
Sál byl opuštěný, krb už nějakou dobu vyhaslý a po třískách z křesla nebylo na dlážděné podlaze ani památky. V nedalekém jiném křesle, v tom, kde byl připoután Draco, se něco pohnulo. Harry se zastavil a zatajil dech. Nevypadalo to jako Bellatrix, nemělo to tak rozcuchané vlasy.

Harrymu se podařilo dojít až k muži. V zásadě se mu ulevilo, že je to Sareh. Muž pravidelně odfukoval, ale seděl na židli poněkud zkrouceně, takže to pro něj muselo být značně nepohodlné. Mladík vystrčil z pláště ruku a opatrně se dotkl jeho tváře. Pak paži zase rychle schoval. Lektvarista sebou trhl a probudil se. Jeho oči se pátravě zahleděly do volného prostoru před sebou. Bělmo v té tmě i tak zářivě svítilo, jako kdyby v sobě mělo přídavek fosforu. Harry přestal na chvíli úplně dýchat.
"Harry, jsi to ty?" zeptal se muž šeptem. Mladík vydechl, ale nadechnout už se neodvážil. Mohla to být past. Sareh o jeho neviditelném plášti věděl.
"Harry, jsem to já, je to jenom kamufláž," přidal muž do svého hlavu více naléhavosti. Nepostavil se, ani se příliš nehýbal. Očividně nechtěl nadělat víc hluku, než bylo potřeba. Harry netušil, co má podniknout. Utéct, nebo lektvaristu proklít, nebo mu věřit. Ale pokud ho tu Bellatrix trpěla, musela si být jistá, že ho obrátila na svou stranu. Jak by se mu podařilo něco takového přelstít?

"Tak dobře, netuším, jak tě přesvědčit, ale co třeba tímhle. Na, vezmi si to!" Muž k němu náhle natáhl ruku, ve které se zatřpytila skleněná koule. Prudkým pohybem se uvnitř rozvířil umělý sníh, který na několik vteřin zahalil miniaturní maketu bavorského zámku. I tohle ovšem mohla být past. Bellatrix přece měla falešný viteál.
"Prosím, Harry. Je skutečný. Nevím, co jsem si myslel, když jsem se ji pokusil změnit. Netušil jsem, s jakou zlobou se doopravdy setkám," žadonil Sareh. Harry to nevydržel. Znovu vystrčil ruku z pláště a chňapl po kouli. Nic se nestalo. Sareh se jí dobrovolně vzdal a jeho rty se roztáhly do úlevného úsměvu.
"Díkybohu," vydechl a zlomil se v ramenou. Musel být napjatý celou tu dobu, co na Manoru byl, napadlo Harryho. Mladší muž si pod pláštěm chvilku prohlížel viteál, který na sobě stále nesl zbytky zastíracího kouzla dobré iluze. To proto na něj Bellatrix u Sareha nepřišla, necítila ho. Konečně si stáhl z ramen plášť a schoval ho do kapsy. Shah na něj zíral s jistou dávkou vděčnosti a opravdové úlevy.

"Co je se Severusem?" zeptal se rychle. "Jak ho ta kletba ovlivnila?" Harry sklouzl pohledem ke svým rukám a pak se rozhlédl po síni.
"Harry odpověz," vyzval ho muž zoufale. Mladíka překvapilo, že se ještě pořád nepostavil, ale pak mu to došlo. Byl připoutaný ke křeslu podobně jako Draco, akorát měl volné ruce. A nejspíš měl na sobě i monitorovací kouzlo.
"Musíš pryč," oznámil Sarehovi. Muž začal vrtět nesouhlasně hlavou.
"Nemůžu, hlídá mě. Jakmile se pohnu, bude to vědět. Co je se Severusem, Harry?" nenechal se Shah odbýt.
"Není to dobré, on…"
"Oh, krucinál," zasyčel Sareh vztekle. "Věděl jsem to! S tím viteálem se nesmí nic stát, jasné? Ať tě ani nenapadne ho rozbít, možná bys mi ho měl vrátit…"
"Ne, je to jinak, Sarehu," přerušil ho Harry prudce. "Severus neumírá kvůli viteálu…"
"Neumírá, bože," vyjekl Peršan. Harry se zajíkl, neměl to na něj takhle vybalit.
"Kde máš hůlku?" zajímal se Harry, aby přivedl muže na jiné myšlenky. Pokud to tedy vůbec šlo.
"Nemám ji, sebrala mi ji," posteskl si Sareh. Harry se zachmuřil.
"Ale když jsme tu byli naposledy, tak jsi ji měl," nechápal.
"Je to replika. Nevěří mi," vysvětil lektvarista. Harryho okamžitě napadla další související otázka.
"Jak se ti podařilo tomu nepodlehnout?"
"Sám nevím, možná v tom není zas až tak zdatná, ale viděla to jako příležitost, když jsem se o to pokusil jako první. A podle toho, že mi nevěří, bych tipoval, že nevěří ani sobě, že by se jí to povedlo," pokrčil rameny.
"Dobře, musíme tě odsud dostat," rozhodl Harry. Muž spojil obočí v zamračení.

"Jaký máš vůbec plán? Co chceš dělat? Pokud odejdu, budeme zase na začátku a můj bratr…"
"Nemá moc času," doplnil ho Harry vyhýbavě.
"Tak co chceš dělat? Proč se to děje, když za to nemůže ta zatracená koule?" rozčílil se Sareh.
S tím tajemným, odhodlaným a téměř sebestředným mužem, kterého Harry před týdnem poznal, neměl tenhle uzlíček nervů vůbec nic společného. Jenže mohl se mu Harry divit? Mohl být vůbec překvapený, že se lidé kolem něj chovají najednou jinak? To on z nich tohle udělal, tyhle zoufalé trosky, které si musely sáhnout na samé dno. Jen kvůli němu.

Harry od muže odstoupil na délku několika stop a namířil na něj hůlku.
"Teď mě dobře poslouchej. Jakmile zruším ta magická pouta, vystřelíš odsud jako šíp, jasné? A budeš utíkat pryč. A venku se přemístíš do Bradavic. Řekni, že jsi tomu rozuměl," pobízel ho Harry netrpělivě. Sareh vypadal nepřístupně a odmítavě.
"Na to zapomeň. To tě tu mám jako nechat a pak to vysvětlovat bratrovi?"
"Tvůj bratr spí a jen tak se neprobudí, jestli vůbec. Dokud je tahle koule v tomhle stavu, nic se mi nestane, ale ty nejsi chráněný ničím. Musíš odsud okamžitě vypadnout," pohrozil mu Harry prstem.
"Nepůjdu!" vzdoroval Sareh.
"Krucinál, ty i Severus jděte do háje. Jste oba stejní. Jsi jeho jediná rodina, Shahu. Jestli se s tebou něco stane a Severus to přežije, tak… já už ho nedokážu vidět znovu zlomeného, jako když ztratil moji matku!" vztekal se Harry. Naposledy Sareh zavrtěl hlavou, ale v půli pohybu se zarazil. Běs v mladíkových očích měl jediný a jasný význam. Nehodlal ustoupit za žádnou cenu.

"Odpočítám to, na tři. Raz, dva, tři… Finite!" Z Harryho hůlky vyšlehl jasný bílý pruh světla. Neviditelné magické provazy omotané okolo Shahova trupu se rozzářily jako dráty pod vysokým napětím. Zasyčelo to a pak najednou zmizely.
"Běž!" zvolal Harry.
"Ne!" vzdoroval Sareh.
"Zmetci! Věděla jsem to!" Šílený pokřik se ozval odněkud z opačného rohu, následován bojovým jekotem, který sílil s každým zdolaným metrem rychlých Bellatrixiných nohou.
Tma zmizela, všechny svíce v sále vzplály, jako kdyby svou novou paní vítaly. Harry ještě stačil protočit očima, než se rozzuřené divožence postavil do cesty. Mířila na něj hůlkou, v očích vepsán běs celého světa a na rtech pokřivený škleb, ze kterého vykukovalo několik zkažených zubů. Pak sebou ale její ruka škubla a čas se na několik dlouhých vteřin zastavil.
"Avada Kedavra!"

Žluté světlo nahradilo zelené. Ozářilo krb, svícny, těžké závěsy i mramorovou dlažbu. Harry i tak odněkud zaslechl odbíjení hodin a pohyb kyvadla. Zelené světlo se systematicky dralo skrz dýchatelný vzduch a v místě jeho největší síly vše okolo zeleně téměř splývalo. Pak se s posledním zábleskem schovalo v hrudi tmavovlasého muže, jenž stál jen kousek za Harrym. Bylo to tak tiché, zdánlivě nevinné a přesto měl Harry pocit, že na světě už nikdy nevysvitne slunce a rosa nepokryje trávu a hvězdy se už na nebi znovu neukážou.
"Ne!" přiskočil k muži, bezvládně ležícímu vedle jeho otrockého křesla. Slzy, jež několik posledních dnů zadržoval, konečně dostaly povolení vydrat se ven. "Ne jeho, ne jeho, prosím," žadonil mezi vzlyky. Smích za jeho zády nabral na hlasitosti a akustika mu dodala potřebnou hrozbu.
"Vzchop se, Pottere!" zaječela Bellatrix, obcházejíc ho v pravidelném kruhu jako tygr v kleci, který čeká na pořádnou porci flákoty. "O dalšího zrádce míň. Zkažená krev to byla, stejně jako ta Snapeova," vysmívala se.
"Já tě zabiju!" vykřikl Harry a namířil na ni ze země svou hůlku. "Crucio!" zařval ze všech sil. Bellatrix uskočila, ale částečně ji kletba zasáhla. Dopadla na kolena a s jekotem se chytila za břicho.
"Ty zakrslý červe! Incancerous!" vyslala proti Harrymu další kouzlo. Mladík upadl zády na zem a zavřel oči. Doufal, že kletbě unikl, ale velmi brzy si uvědomil, že ne dost rychle. Kouzlo zasáhlo jeho ruku, která se mu přivázala k tělu. Bohužel to byla ta, ve které měl schovaný viteál.

Pokusil se využít Bellatrixiných muk a odplazit za Sareha. Vyhýbal se mu pohledem, nedokázal se na jeho mrtvé tělo znovu podívat. Nikdy si neodpustí, že nezasáhl.
"Finite," zašeptal bezhůlkové kouzlo a ruka se uvolnila.
"Bellatrix!" vykřikl. Žena po něm hodila vztekle planoucíma očima. Když si uvědomila, co drží v ruce, poklesla jí brada.
"To není…"
"Ale je. Víš, že jsi měla celou dobu jeho kopii?" ušklíbl se, nevnímajíc další slzy, které mu stékaly po prachem umazaných tvářích. Schválně rukou trhl směrem k podlaze, aby ji vyděsil. Bellatrix se opravdu lekla a na chvilku byl její výraz k nezaplacení.
"Zabiješ i jeho, ty blázne. Zničíš všechno, za co jsi bojoval! Ale nemusí to tak být, když mi ten viteál dáš. Já ho uložím na bezpečné místo a budu ho chránit. Dej mi ho!" natáhla po něm ruku. Harry se po zadku odsunul ještě dál a zavrtěl hlavou.
Byl čas se rozhodnout a konečně mu to došlo. Ne jako poprvé, kdy si myslel, že si je jist každým bodem svého plánu, kdy sám sobě tvrdil, že toho nikdy nebude litovat. Poznal Severusovu skutečnou rodinu, na pár prchavých okamžiků se jí možná stal i on sám, byl svědkem zázraku v podobě Malfoyova zásahu, i když právě ten všechno uspíšil a zkomplikoval. Nelitoval ničeho z toho, protože až posledních čtrnáct dní, které prožil ve spěchu, strachu, ale také v pravdě ho dovedlo k tomu skutečnému rozhodnutí. K tomu, co musel učinit právě teď.
"Bůh ví, že ho miluju, ale jestli je to jediný způsob, jak se tě navždycky zbavit, nemám jinou možnost…" A pak Harry uvolnil zápěstí a nechal kouli sklouznout ze své dlaně. Spíš viděl, než slyšel, jak Bellatrix křičí ne, protože mu tlakem zalehly uši. Koule dopadla na mramor a roztříštila se. Tekutina plná bílých zrníček se rozlila kolem něj a zbarvila podlahu téměř do černa. Podstavec se odkutálel neznámo kam a nádherný bavorský zámek byl nárazem rozbit na několik kousků. Bellatrix třískla dlaní o zem. Jen vteřinu předtím, než schytala další Harryho kletbu.
"Sectum sempra!"

Tělo Bellatrix Lestrangeové se začalo zalévat krví. Každý kousek kůže, který Harry viděl, na sobě nesl hluboké sečné rány, jež brzy nebyly pod vytékajícími proudy rudé krve vidět. Harry jen těžko popadal dech. Chtělo se mu z toho obrázku před sebou zvracet. Žaludek protestoval, protože by po několika dnech dobrovolné diety vydal jen šťávy. Po kolenou se přišoural k ženě, která kolem sebe plivala karmínovou tekutinu.
"Zhebni!" zašeptal zhnuseně. Naposledy na něj byly vyceněny ty hnusné zkažené zuby, obalené krví, pak se hlava čarodějky zvrátila do strany a její víčka se nadobro zavřela.

*

Dvě hodiny po půlnoci. Zima zalézala Minervě až za nehty, přestože si vzala své oblíbené kožené rukavice. Ani kožíšek kolem krku příliš nehřál, ale nejspíš s tím počasí nemělo vůbec nic společného.
Věděla, že Harry něco chystá, ale jistá si byla až ve chvíli, kdy jí Poppy přišla oznámit, že mladého Pottera nenašla ve Snapeově ložnici.
Už dobrou hodinu kopírovala svou svižnou chůzí hranice bradavických pozemků za mostem. Chodila sem a tam a čekala. Na Harryho. Na Shaha. Prostě na zázrak.
A pak se, v tom nočním tichu pod hvězdnou oblohou přímo za jejími zády ozval typický zvuk připomínající tlumené hvízdnutí. Otočila se a její oči se v mžiku zalily slzami. Bylo to úlevou, ale také poznáním. Uvědoměním si, že jeden z mužů, který ležel na zemi, už není mezi živými.

Všechno následující proběhlo v tichosti. Neptala se uplakaného Harryho, co se stalo. Jen mu pomohla vstát a tělo druhého muže vyzvedla do vzduchu, do úrovně svého pasu. Šli mlčky, oba pohrouženi do vlastních myšlenek, prozatím nerozebírajíc, proč má Harry na svých rukách a obličeji krev. Minerva věděla, že není ani jeho, ani Sareha. A to bylo snad dobré znamení.
Když došli k tajným komnatám, ředitelka se otočila proti Harrymu a položila mu ruku na rameno.
"Dopravím profesora Shaha k Poppy. Severus pořád žije," uvědomila ho stručně. Harry přikývl, ale slzy začaly téct ještě víc.
"Rozbil jsem ji. Při přemístění, protože ho nenávidím a těžce snáším. Někde po cestě ta ampulka praskla a…" zoufale se zadíval na své zakrvácené ruce.
"Harry, to bude dobré. Jdi za ním, měl bys u něj být," utnula ho Minerva pokojně.

A tak šel. Přes ztichlou hlavní komnatu a tmavou chodbu až do pokoje, kde se poprvé se Severusem miloval. Skutečně miloval. Kde si i přes veškeré pochybnosti uvědomil, že ho ten zatrpklý starý netopýr asi vážně miluje a že možná existuje možnost, že se jednou se svým novým osudem smíří.
Přistoupil k posteli, čistým hřbetem dlaně si utřel uslzené tváře. Všude okolo rtů cítil kovovou příchuť Bellatrixiny krve, dokonce i na jazyku, jako kdyby tam měla zůstat navždy a připomínat mu tuhle etapu jeho života. To, jak s ním hazardoval, i když mu vlastně nepatřil.
Na okamžik zavřel víčka a snažil se uklidnit. Snad ještě jedna maličkatá naděje by tu byla. Jen v ní věřit. Opatrně vlezl na postel a usadil se obkročmo na mužových bedrech. Sklonil se a donutil své rty, aby se usmály.
"Kdybys mě teď viděl, jsem nechutný." Jedním z mála čistých kloubků pohladil Severuse po líci. "Jestli to nezabere, pak…" nahnul se ještě víc a přitiskl své rty ke druhým. Donutil je jazykem, aby se pootevřely, i když to šlo těžko. Prozkoumal každý kout, polaskal patro, pohladil nehybný mužův jazyk, silně polykal, aby nad ním odporná chuť krve té ženské nezvítězila. A pak se odtáhl a zakousl do rtu. Napjatě, se zadrženým dechem a s poslední odcházející nadějí.

Do pokoje jako tajfun vpadl Draco. Při pohledu na Harryho, který seděl na Severusově klíně mu málem vypadly oči z důlků.
"Pottere, ještě jednou budeš takhle riskovat…" v tu chvíli se na něj Harry otočil. Draco neměl daleko k omdlení.
"Čí je to krev?" vyhrkl. Harry se nadechl, že odpoví, ale uvědomil si, že to prudké nadechnutí patřilo jemu jen z poloviny. Břicho a také hrudník pod ním se začaly prudce zdvíhat v rychlém tempu. Zvrátil hlavu zpátky a ztuhl. Byl upřeně pozorován onyxovými duhovkami.
"Severusi…"
"Pottere?" Možná, že ten hlas nezněl úplně zdravě a vitálně, ale mluvil. Natolik zřetelně, aby se Harrymu do očí znovu nahrnuly slzy. Draco nechápal, když kolem něj Harry proběhl, zatímco si utíral uslzené tváře. A Harry nechápal, proč utíká pryč. Možná proto, že ho dostihlo něco, o co se nemohl podělit s ostatními. Alespoň ne hned.

Krvavý polibek 39.


Jj, mít tolik času na psaní jako teď... :)



Připadalo mu to jako několik let, co spal, pokud se to vůbec dalo nazývat spánkem. Hlava ho třeštila a oči se nechtěly otevřít, protože měly podvědomý strach ze světla, které by mu ještě přitížilo. Ležel na něčem tvrdém a studeném, na šíji ale cítil měkký, hřejivý tlak.
"Harry, prober se," rozpoznal Ginnyin hlas. Přidržovala mu hlavu, aby také neležela na chladné podlaze.
"Gin?" zachraptěl.
"Musíš rychle vstát. Bolí tě něco?" vyptávala se. Harry se konečně odvážil otevřít oči. Kromě hlavy další bolest necítil. Akorát si připadal hrozně unavený a měl pocit, že je jeho magie oslabená.
"Zavolala jsem Mimi. Přemístila se s ředitelkou do Bradavic. Musíme okamžitě pryč, než se Lestrangeová probere taky, slyšíš?" V tu chvíli se nad ním sklonila ještě jedna tvář, orámovaná blonďatými prameny.
"Malfoyi?" vydechl Harry překvapeně.
"Nekoukej, Pottere a vstávej!" poručil mu Draco.
"Co se stalo?" nechápal Nebelvír.
"To ta kletba, zasáhla vás všechny, co jste propojení viteálem, dokonce i Bellatrix. Jestli ihned nevypadneme, tak bude zle!" spílal ho Draco.

Harry se za pomoci Ginny a Draca posadil a rozhlédl po sále. Kdyby tomu všemu nebyl přítomný, myslel by si, že na Malfoy Manor zaútočila banda trolů. Vypadalo to tu jako po výbuchu, jenže něco takového přece nemohla způsobit Avada. Jisté bylo, že kletba se podepsala na všech, jež byli součástí viteálu.
"Kde je Severus?" vyhrkl Harry. Proč ho nikde neviděl? Srdce se mu sevřelo úzkostí.
"Je v bezpečí. Můj otec a matka ho vzali ven. Čekají tam na nás. Vstávej!"
"A Sareh? Nemůžeme ho tu nechat!" protestoval Harry. Z nějakého jemu neznámého důvodu ležel Snapeův bratr opodál a vypadal naprosto neškodně. Jistě za to mohly Mdloby na tebe.
"Je v její moci, Harry. Nemůže jít s námi…"
"Vrátíme to zpátky…"
"Na to není čas, kruci," rozčiloval se Draco, zatímco vytahoval Harryho na nohy. "Neublíží mu, je její jediný spojenec a taky pojistka za Snapea. Vrátíme se pro něj později," sliboval. K dalším protestům už Harry nedostal prostor. Ginny a Draco ho obklopili z obou stran a podepřeli. O několik minut později už se potáceli ven z hlavních dveří, kde čekali Malfoyovi a Snape. Už při prvním pohledu na nezvykle bledou mužovu tvář Harry pochopil, že něco není v pořádku.

*

Harry netušil, jak se dostal zpátky do hradu, všechno mu splývalo a pokud přece jen zahlédl nějaký obraz, byl obestřen hustou mlhou. Probral se na ošetřovně, kde byl naposledy před nějakými dvěma lety. Svižné pohyby kolem jeho postele musely znamenat jediné. Madam Pomfreyovou.
"Pane Pottere, konečně jste vzhůru, jak se cítíte?" vyzvala ho lékouzelnice vlídně.
"Slabý," připustil ochraptělým hlasem. "Jak dlouho jsem spal?" zajímal se.
"Jen několik hodin. Dám vám bezesný spánek, potřebujete načerpat sílu." Už mu podávala lahvičku s lektvarem, ale Harry zavrtěl hlavou.
"Kde jsou ostatní?" zhrozil se, že je na bradavické ošetřovně sám. Tedy až na jednu postel, kde leželo nějaké dítě. Na tu vzdálenost ho odhadl na druháka. Nejspíš zranění z famfrpálu.
Madam Pomfreyová se k němu sklonila, aby nemusela mluvit moc nahlas.
"Jsou ve svých komnatách, léčím je tam. Nebylo by moudré, aby leželi zde," vysvětlila mu. Harry přikývl, jakože chápe a začal se zvedat z postele.
"Jste si jistý, Harry?" zamračila se lékouzelnice.
"Ano. Prospím se ve svém pokoji. Slibuju," věnoval jí nucený úsměv. Poppy mu vtiskla do dlaně lahvičku a pomohla mu vstát.
"Buďte si jistý, že na to dohlédnu," varovala ho a s tím také propustila. Když vypochodoval z ošetřovny, uvědomil si, že v ní nezahlédl ředitelku. Chtěl se vrátit, ale náhle se u jeho nohou objevila skřítka Mimi.
"Paní ředitelka vás očekává ve svých komnatách, pane Pottere," oznámila mu, jako kdyby mu četla myšlenky. Harry se tedy vydal do ředitelny.

Muselo být hodně brzy ráno, pokud spal jen několik hodin, ale venku už svítalo. Čerstvé ranní světlo mu dělalo společnost při cestě do ředitelčiny pracovny, zatímco myšlenky se míhaly jedna přes druhou a snažily se nějak srovnat. Nechali na Malfoy Manor Sareha. Jak na to asi reagoval Severus? Určitě se tam chtěl ihned vrátit, i když svým způsobem měl Draco pravdu. Pro lektvaristu nyní Bellatrix hrozbu nepředstavovala. Udělala z něj svého otroka, navíc byl Sareh příliš schopný kouzelník, aby se ho chtěla hned zbavit. A jak Draco správně podotkl, byl dokonalou pojistkou. Horší bylo, že Harry ze své hlavy nemohl dostat jeden konkrétní obrázek. Tvář Snapea těsně předtím, než se přemístili zpět do Bradavic. Vypadal zvláštně. Ano, by také zasažen kletbou, která mu ale nemohla ublížit, dokud jeho viteál zůstával nezničený, přesto se na té tváři Harrymu něco nezdálo. Chtěl být u něj, chtěl ho vidět, ujistit se, že je v pořádku. Pokusí se u ředitelky být jen nezbytnou dobu, také se přesvědčit, že se z toho dostane a pak musí okamžitě za Severusem.

Minerva ležela v posteli ve svých soukromých komnatách. Harry nejistě vstoupil a po jejím slabém kývnutí zaujal židli vedle nočního stolku. Žena byla bledá a v jejích očích chyběl obvyklý energický lesk.
"Hrozně mě to mrzí, paní ředitelko," sklonil studem hlavu. Neměla tam být a také příště dohlédne na to, aby se to neopakovalo.
"Harry, není to tvoje vina, všichni jsme věděli, co čeho jdeme a konkrétně já, slečna Weasleyová a paní Narcissa jsme to riziko přijaly," uklidňovala ho. Harry chvíli pozoroval své boty, než se na Minervu podíval.
"Bylo to moc zlé?" zeptal se opatrně. Ředitelka zavrtěla hlavou.
"Jen pár zlomených kostí. Už nejsem nejmladší, a pokud nemusím, tak nelétám," ušklíbla se. Harrymu do smíchu nebylo, ale její optimismus ho víceméně upokojil a naladil do veselejší nálady.
"Víte, co je s ostatními?"
"Odpočívají. Budu ráda, když se k nim přidáš. Pořád je to pro mě záhadou, tohle propojení, ale něco mi říká, že jsme měli velké štěstí," zamyslela se.
"Profesor Shah tam zůstal," posteskl si Harry. I Minerva se zasmušila.
"Ano, vím. Ale stále máme naději, že bude v pořádku. Jakmile ho odsud dostaneme, postarám se o nápravu. Slibuji." Kouzelnice vyprostila z přikrývek svou ruku a pohladila Harryho po té jeho, jež měl položenou na koleni. O několik minut později se rozloučili a Harry zamířil rovnou do komnat, které dostal se Severusem původně. Věděl, že budou všichni tam.

V hlavním pokoji narazil na Draca a Ginny. Seděli na pohovce a povídali si. Bylo mu sděleno, že Lucius a Narcissa odpočívají ve své ložnici a u Severuse je zrovna madam Pomfreyová. Ginny Harrymu vnutila snídani, než ho propustila. Do Snapeovy komnaty vstupoval o něco obezřetněji, než do té ředitelčiny. Jakoby se bál, co v ní najde.
Poppy ještě seděla u postele a prohlížela si lahvičku s lektvarem, kterou pak postavila na stolek. Po Harryho vstupu se na něj otočila a usmála se.
"Pořád spí?" zeptal se Harry šeptem. Lékouzelnice přikývla a vstala.
"Musím s vámi mluvit, pane Pottere, nechtěla jsem to probírat nahoře. Prosím, posaďte se." Přikouzlila mu židli vedle sebe. Harry pohlédl s úzkostí na spícího muže a sedl si. I žena znovu zaujala své místo.
"Vzhledem k okolnostem jsem byla nucena z Minervy vymámit, co se to tu děje. Nesmíte jí to mít za zlé. Bez patřičných informací nejsem schopná pomoci," podívala se na něj omluvně. Harry se kousl do rtu. Copak si o něm asi Poppy myslela. Že je blázen? Nebo hůř, nekrofil?
"To je v pohodě," mávl rukou. Madam Pomfreyová se pousmála, čímž mu dala najevo, že se v tom nehodlá hrabat do hloubky. Poté její obličej opět zvážněl.

"Pochopila jsem, jak viteál funguje a stále nemohu uvěřit, že pan Malfoy přežil nejhorší kletbu ze všech…"
"Pan Malfoy? Lucius?" zarazil se Harry.
"Ano. Prý zachránil pana Shaha před jistou smrtí. Když si před něj stoupl. Přece jste u toho byl," lékouzelnice byla zmatená.
"Nepamatuju si nic od chvíle, kdy Bellatrix tu kletbu vyslala," nechápal Harry. Ale musel omdlít až po tom, co někoho zasáhla. A Draco to nebyl, protože Narcissa tomu na poslední chvíli zabránila.
"Proč by to dělal?" zamračil se.
"Až se probudí, můžete se ho zeptat, Harry. Ani já tomu pořádně nerozumím. Třeba jen stačilo vědět, že ho to nemůže zabít, zato pana Shaha ano," pokrčila rameny.
"Malfoyové jsou sobci a srabi, to víme oba," zavrčel. Nedokázal a ani nechtěl se smířit s tím, že by Lucius něco takového udělal. Musel k tomu mít sobecké důvody. Ale jaké?

"Nejspíš," nakrčila lékouzelnice čelo. "Musím s vámi ale probrat něco jiného. Provedla jsem na panu Malfoyovi, na vás a na profesoru Snapeovi nejrůznější diagnostická vyšetření. Dělá mi trochu starosti, že důsledek té kletby se neprojevil u všech stejně, přesto, že by to tak mělo být, jak tvrdila paní ředitelka."
"Co tím myslíte?" zeptal se Harry podezíravě. Když si uvědomil, že to bylo poněkud hlasitější, zakryl si ústa dlaní. "Promiňte," omluvil se.
"V pořádku, Harry. Vysvětlím vám to. V podstatě vámi ta kletba pouze proklouzla, jelikož vás nemůže zabít. Oslabila vaši duševní, fyzickou a magickou rovnováhu, proto se cítíte unavený. Problém je v tom, že u profesora Snapea se ta rovnováha… jaksi neobnovuje," Poslední dvě slova řekla potišeji a méně jistě, jakoby se bála Harryho reakce. A také měla proč. Mladík vyskočil na nohy, ale hned si zase sedl, bohužel se začal nadechovat k další hlasité otázce, takže ho musela Poppy zarazit prudce zvednutou rukou.
"Hlavně se uklidněte, nechci dělat ukvapené závěry, já…"
"Řekla jste, že vám to dělá trochu starosti, ale mně to tedy dělá starosti hodně velké," nedokázal se Harry udržet.

Než se nadál, stál s lékouzelnicí v obývacím pokoji, kam ho téměř násilím odtáhla.
"Potřebuji udělat další vyšetření, možná požádat o pomoc kolegy od svatého Munga…"
"Řekněte mi, co to znamená!" křikl na ni Harry. Ginny a Draco ani nedýchali. Poppyin pohled zasáhl i je dva, když přemýšlela nad svými dalšími slovy. A Harry už věděl, že se mu líbit nebudou.
"Magická rovnováha je pro kouzelníka velmi důležitá, pane Pottere. Pokud se neobnovuje, ale naopak klesá, hrozí její úplné selhání. Profesor Snape, on… nevím, jak je to možné, ale umírá."
"Cože?" Harry nepoznával svůj hlas. Měl pocit, že se s ním točí celá místnost.
"Duše pana Snapea je provázána s viteálem, musí to mít nějakou spojitost," snažila se Poppy o bližší vysvětlení. Harry mezitím upadl na pohovku a zabořil hlavu do dlaní.
"Co když je Bellatrix mrtvá? Viděli jste ji, že by se probrala?" naléhal na Ginny a Draca udýchaně. Tak moc se bránil tomu, aby začal křičet, nebo brečet.
Blondýn přikývl.
"Ano, viděl jsem, jak se zvedá, když jsme zdrhali ze sálu. Přežila to," ujistil ho. Harry bohužel neměl pocit, že by ho to mohlo uklidnit. Teď už věděl, že jeho podezření při odchodu z Malfoy Manor bylo opodstatněné. Jen netušil, jak se k tomu postavit čelem a nechtít si při tom sáhnout na život.

*

Lékouzelnice odešla. Ginny hladila Harryho po rameni a Draco seděl zadumaně u stolu.
"Něco se muselo stát. Při tom zasažení. Mělo by to mít přece stejné účinky na všechny," uvažoval Zmijozel.
"Jenže nemělo a to je ta záhada," podotkla Ginny. "S jakou přesností můžeme vůbec počítat, že ten viteál funguje? Jak se zdá, dělá si, co chce," dodala naštvaně. "Co když ani ty pocity, které sdílíte, nejsou stejné? Ten viteál je přece Snapeův a vy dva jste s ním pouze propojení. Proto na vás ta kletba nepůsobila tak silně," napadlo ji.
"Ale Bellatrix se probrala, viděl jsem to. A Severus se ještě neprobudil," dohadoval se s ní Draco. Harry setřásl z ramene Ginnyinu ruku a postavil se.
"Jdu za ním," prohlásil a odkráčel z pokoje. Jeho odhodlaný krok ovšem před ložnicí Severuse Snapea zpomalil.
Dokázal se na něj teď podívat? Dokázal vejít dovnitř a sledovat, jak ho spánek pomalu, ale jistě přenáší do bezvědomí a pak k jisté smrti?

Harry opřel čelo o stěnu a povzdychl si. Dělo se to. Dostihla ho spravedlnost. Jednou byl Snapeův život už ukončen a nikdy neměl právo to měnit. Ani on. Tohle byl jeho trest za rouhání.
Harry vstoupil tak potichu, jak to jen bylo možné, i když dopředu věděl, že muže nemůže probudit. Loudavými kroky dospěl až k posteli, na kterou se nejprve posadil, zády k Severusovi. Chvilku přemýšlel, než skopal z nohou boty a položil se vedle zdánlivě poklidně spícího těla.
"Severusi," zašeptal. I kdyby na něj druhý muž vyjel, seřval ho na dvě doby, Harrymu by se ulevilo, protože by ho zase viděl živého a silného jako dřív. Jenže nic takového se nestalo. Snape pravidelně oddechoval, jeho víčka byla téměř ztuhlá, nehnutá, možná se mu ani nic nezdálo, pomyslel si Harry. "Zase se probudíš, vím to," mluvil teď spíš k sobě. Věděl, že se tím uklidňuje, přesto že to mělo jen pramalý účinek na jeho rozpolcenou psychiku.
Pomalu položil svou paži na mužova prsa a konečky prstů se dotkl jeho tváře. Nebyla studená, ale ani příliš teplá, jak by spící tvář měla být. Harry zavřel bolestně oči, víčka měla zabránit v průniku slzám, které se draly ven. Vydržel to, protože musel být nad věcí, za ně za oba, anebo to jen nestihl kvůli únavě, která ho nekompromisně dostihla.

*

Mladého kouzelníka probudil mumraj na chodbě za dveřmi. Ozývaly se odsud zmatené hlasy a dohadování. Nevšiml si díky tomu, že vedle postele sedí madam Pomfreyová a pozoruje ho. Až když mu položila dlaň na čelo, definitivně se probral.
"Už se cítíte lépe, Harry? Půjdeme si promluvit s ostatními?" vyzvala ho. Harry se ohlédl na Severuse, jehož stav zůstával neměnný. Zamrkal víčky, protože opět v očích ucítil pálení. Svolně přikývl a opatrně se vyhrabal z postele. Narovnal si pokřivené brýle, které jako zázrakem jeho ležením na Severusově rameni nepřišly k úhoně. Když se po cestě ke dveřím naléhavě otočil, Poppy mu položila ruku na rameno.
"Monitoruji ho, nemějte strach."

Harry a lékouzelnice se připojili k rozvášněné skupince na chodbě mezi ložnicemi. Poppy všechny požádala, aby se odebrali zpět do hlavní komnaty. Byl přítomna i Minerva, která se snažila ostatní uklidnit.
Harry neměl moc náladu, sledovat výrazy ostatních, hlavně pokud byly příliš soucitné, když se zrovna zaměřily na něj, ale všiml si, že Ginny je zaražená. Zrzka si hned po příchodu do obývacího pokoje vzala jako první slovo.
"Musím se vrátit domů. Dnes ráno dorazili Ron a Hermiona," vysvětlila. Očividně z toho neměla radost a Harry si dokázal představit proč. Posledních několik týdnů se tomuto setkání úspěšně vyhýbali, protože jeho nejlepší přátelé byli na dovolené. Nemuseli tudíž vysvětlovat důvod svého rozchodu, jenže ani tohle nemohlo trvat věčně. Jakoby těch špatných věcí neměl Harry už tak dost.
"Samozřejmě, Ginny," přikývla Minerva chápavě. Ředitelka vypadala stále slabá, avšak pohybovala se po místnosti s kočičí ladností sobě vlastní. Harryho zauvažoval, jestlipak i ona má devět životů.

"Co jim mám říct?" zakousla se Ginny zoufale do rtu. Na Dracovi bylo znát, že by ji rád ukonejšil alespoň letmým dotekem, ale v pokoji byli i jeho rodiče, takže si netroufl. Všichni se nyní ohlédli po Harrym, který stál doposud ve dveřích, jakoby se rozhodoval, zdali se v této společnosti chce vůbec zdržovat. Pravdou bylo, že se o tom nechtěl znovu bavit. O ničem. Severus se musel probudit, to bylo to jediné, co chtěl a nějaké rozhovory, které stejně k ničemu nevedou, ho nemohly uchlácholit.
"Pravdu?" pokrčil lhostejně rameny. Narcissa tiše vyjekla a Ginnyiny zorničky se rozšířily zděšením.
"Jsi si jistý?" vydechla nevěřícně. Harry se konečně odloupl od rámu dveří a přešel ke křeslu, do kterého se svalil.
Uvědomil si, že všichni tihle lidé zažili včera stejný šok jako on. A Draco na tom musel být dokonce hůř, protože ho ta šílená ženská držela jako rukojmí. Navíc nebyl chráněn viteálem. Ne jako Harry, nebo jeho otec. Přitom všichni vypadali víc v pohodě, než by čekal. Možná už zapomněl na to, jak těžká dokáže být válka, jak moc zacvičí s lidskou duší, když na to člověk není připravený. Ale oni s tím počítali, připravovali se na nejhorší. Jen těžko by to do nich za jiných okolností řekl.

"Včera jsme selhali. Bellatrix to nenechá jen tak, možná…" unaveně si promnul kořen nosu. "Možná nás čeká další válka. Bylo by sobecké nechat si to pro sebe," připustil. Ginny na něj chvilku mžourala, než přikývla.
"Dobře. Co všechno jim mám říct?" zeptala se pro jistotu.
"Neměli bychom s tím seznámit i ministerstvo?" ozvala se Narcissa, čímž všechny absolutně šokovala. Přece jen byla Bellatrix Lestrangeová stále její sestra a vyšší orgány by si to mohli vysvětlit nesprávně. Když před pár dny vyhrožovala Harrymu a Severusovi, aby dosáhla svého, muži ve skutečnosti nevěřili, že by dokázala svým výhrůžkám dostát.
Harry zabloudil očima k Luciusovi. Chtěl znát i jeho názor, protože to on se vyhnul naposledy Azkabanu za to, že byl Smrtijed. Muž však zůstával netečný a klidný, jako kdyby jeho manželka právě oznámila všem přítomným, že jsou pozváni k nim domů na Vánoce.
"Co nejprve zkusit odbor bystrozorů?" navrhla Minerva. "Stále v něm pracuje několik bývalých členů řádu," dodala. Nato se ozval Draco:
"Já s tím nesouhlasím. Promiň, mami," usmál se na svou matku omluvně. "Pokud to musí Grangerová a Weasley vědět, prosím. Stejně bychom ty jejich zvědavé nosy nedokázali oblbovat dlouho, ale dokud je Bella sama, jsem si jistý, že sami můžeme zabránit tomu, aby kolem sebe začala seskupovat armádu. Koneckonců, doteď to neudělala. Navíc má Shaha a s jeho pomocí se pokusí získat Severuse. Myslím si, že přesně to jí vadí. Že je naživu i on. Cítí se svázaná," objasnil své myšlenky.

Harry si až nyní uvědomil, že se kompletně celá rodina Malfoyů včetně Ginny dozvěděla o vztahu Sareha a Severuse. I když se snažil sebevíc, nepamatoval si, že by tomuto oznámení byl přítomen. Dokonce ani na Malfoy Manor mu nedošlo, co Draco říkal, než odsud spěšně odešli. Musela se o to postarat Minerva, ve své pracovně, těsně před jejich záchrannou akcí. Možná ještě před pár dny přemýšlel, jak na to budou ostatní reagovat, chtěl vidět jejich šokované obličeje, ale při sledu současných událostí na tom asi záleželo ze všeho nejméně.

"Ona ho ale nemůže zabít," vzepřel se. Okamžitě zalitoval, že to řekl a samozřejmě čekal, že mu to někdo z přítomných vyvrátí, jenže nikdo se neozval. A následné ticho bylo natolik vytáčející, že si pod vousy zaklel a bojoval s nutkáním ostatní okřiknout, aby na něj nebrali takové ohledy.
"Pak ho bude chtít přetáhnout na svou stranu," promluvil po pár vteřinách dusna Draco. "Jako to udělala se Shahem," přidal svou úvahu.
"Nepamatuji si, že by to Temný pán někdy zkoušel. Předtím," promluvil Lucius zadumaně.
"Je to jednodušší, než udržovat lidi pod Imperiem. Zvlášť když ji netlačí čas," pronesla Minerva zlostně. Harry si dokázal představit, jak ředitelka zuří. Bellatrix držela v zajetí jejího učitele, navíc dosti důležitého, protože lektvary nemohl vyučovat jen tak někdo, a pokud na ministerstvu požádá o jeho náhradu, budou chtít vědět důvod. Nezáviděl jí to a navíc měl sám vztek, že s tím nemohl nic udělat.
Sareh Shah byl svůj. Komplikovaná povaha, podobně jako Snapeova, na kterou bylo třeba si zvyknout, ale v první řadě to byl Severusův bratr, jeho jediná rodina a Harry se prostě nechtěl smířit s tím, že by přešel na temnou stranu a bojoval proti nim. A už vůbec by si neodpustil, kdyby se mu něco stalo. Poslední myšlenky ho donutily, podívat se na Luciuse. Muž to vycítil a opětoval jeho pohled. Harry neřekl nic nahlas, ale snažil se své díky předat alespoň vděčným zábleskem v očích, načež Malfoy přikývl, jako kdyby zachraňovat lidi, byla samozřejmost na jeho denním pořádku.

"Musím odejít, je mi to líto." Ginny se zvedla z pohovky a rozpačitě se rozhlédla po pokoji. "Slibuju, že jim to podám, jak nejlépe budu umět, a že je zastavím, pokud by sem chtěli vtrhnout a dělat problémy," odpřísáhla se zvednutou rukou.
"Díky," usmál se na ni Harry. Poté Ginny společnost opustila.

Její odchod ještě víc prohloubil tíživé ticho, které se kolem nich vznášelo. Harry věděl, na co všichni myslí. Severus umíral a s tím vzrůstala možnost, že půjde Bellatrix na onen svět s ním, anebo v horším případě, už nebude chráněná viteálem. Nikdo se ale neodvažoval, říct to nahlas, což ho vytáčelo ještě víc, než kdysi Severusovy časté změny nálad a každodenní šikana. Ačkoliv už s Ginny nechodil, pořád ji bral jako dobrého přítele, se kterým nyní odešla i ta trocha jistoty, kterou ještě měl. Oči ho nepřestaly pálit od odchodu z ložnice, ale nemohl si dovolit, sesypat se přede všemi, když to všechno byla jeho vina. Omluvná slova byla zbytečná, museli jednat, ne mluvit. Jen kdyby věděl, co dělat a co způsobilo ten náhlý zhoršený Severusův stav.

Jako kdyby Poppy vytušila, nad čím přemýšlí, tichým zakašláním se opět dostala do zorného pole ostatních.
"Věnovaly jsme tomu s Minervou celé odpoledne. Rituál, který Harry provedl, musel být něčím zpochybněn, jinak si to nedokážu vysvětlit."
"Ale řekla jste, že to souvisí s viteálem…" zamračil se Harry.
"To ano, jenže ten viteál je pouze spojovací nástroj. Extravertní pomůcka, díky níž máte stejné pocity a prožitky. Kdyby reagoval tak, jak si myslíme, musela by být Bellatrix nyní také ve spánku. Musela by stejně jako Severus… umírat," vysvětlila Poppy. Minerva ta slova potvrdila přikývnutím a přivřela na Harryho oči.
"Ve skutečnosti, Harry, tebe, Luciuse a Severuse spojuje něco jiného. Něco, co s vámi Bellatrix nesdílí."
Harry přemýšlel tak, až se mu málem kouřilo z hlavy. Jak to lékouzelnice a ředitelka myslely? Co mu tím chtěly naznačit?
"Ten rituál, Harry. Cos musel udělat, aby se to povedlo?" nabádala ho Minerva nekompromisně, aby se v přemýšlení snažil víc.
"Víte to stejně dobře, jako já," probodl ji vyčítavým pohledem. V tu chvíli se zarazil a jeho oči se přesunuly na muže, jenž seděl na kraji pohovky. I on na něj hleděl, ovšem výraz v jeho tváři byl zmatený a dezorientovaný. Pokud někdy Harry pomyslel na to, že se cítí tak, jako by se v něm krve nedořezal, byl to jen vzdálený pojem vůči tomu, jak se cítil teď.