Krvavý polibek 40.

---

Harry nachodil po pokoji několik mil. Co chvíli se podíval k posteli, na které ležel stále spící Snape. Téměř k hranici bolesti si mnul dlaně, protože měl pocit, že se mu tak lépe přemýšlí. Když se konečně zastavil a nadechl ke sprosté nadávce, jež by vyjádřila jeho beznaděj, do ložnice vstoupila po slabém zaklepání Minerva.

"Existují možnosti, Harry," promluvila k němu vlídně. Mladík sklonil hlavu a zavrtěl s ní.

"Ne mnoho a vy to víte. Kouzelnický svět se změnil. Kdybych už tehdy věděl o jiném řešení, nikdy bych do toho Malfoye nezatáhl," posteskl si.

"Nemohl jsi tušit, že…"

"Není nic, čím byste mě odpoutala od pocitu viny," přerušil ji zkroušeně. "Měl jsem to promyslet lépe, nebo možná…" pohlédl k posteli, ramena napjatá krutým uvědoměním. "Měl jsem se na to vykašlat," prohlásil šeptem, jako kdyby nechtěl, aby to slyšela, protože pak by to bylo definitivní.

"A jsi si jistý, že by to korespondovalo s tvou povahou? Přiznávám, že jsem nebyla nadšená, ale my Nebelvíři přece řešíme následky, až když k nim dojde. Do všeho se vrháme bezhlavě, protože se řídíme srdcem a ty ses jím řídil. Nechci omlouvat tvé činy, v mnoha ohledech jsou neodpustitelné, jen… přestaň se zabývat minulostí, která už zvrátit nelze. Pořád máme naději."

"Ano, máme. Tu jedinou," zadíval se jí upřeně do očí. Ředitelka si urovnala brýle na nose a zhluboka se nadechla.

"Tentokrát to ale promysli opravdu důkladně, Harry," nabádala ho. Mladík přikývl a strčil ruce do kapes džín.

"Jednou jsem s tím začal, tak bych to měl dokončit. I přes všechno, co si myslím, nemůžu tu jen tak stát a dívat se, jak Severus…" nedopověděl, protože tušil, že by se mu zlomil hlas. Minerva přistoupila blíž a smutně se pousmála.

"Ať se rozhodneš pro cokoliv, máš moji plnou podporu," promnula mu povzbudivě ramena. Pak se vydala zpět ke dveřím, před nimiž se ale naposledy otočila, podivnou jiskru v oku. "Chtěla jsem ti říct, že jsem dostala dopis od Ginny. Tví přátelé se tě chystají co nejdříve navštívit. A ještě něco. Měl bys popřemýšlet nad tím, jak skutečně viteál funguje. Sice nevím, kde je, ale začínám mít pocit, že se profesor Shah ve svých domněnkách spletl." Poté na Harryho šibalsky mrkla a odešla. Víc zmatený už Harry být ani nemohl.

*

Další noc utekla jako voda. Harry nespal. Alespoň ne natolik, aby dohnal svůj spánkový deficit. Nedokázal spát klidně, když vedle něj dýchal z posledních sil muž, kterého miloval. Severus odcházel, jeho tělo bylo hodinu od hodiny slabší, stejně jako dech a tep srdce. Kdykoliv ho přišla Poppy zkontrolovat a Harry uviděl na jejím čele další starostlivou vrásku, věděl, že se konec blíží, a že ani ona netuší, jak to zvrátit. Nemohla udělat nic, co by bylo v její moci. Ona i Minerva se dokonce radily s Brumbálovým portrétem, ale na zvrácení probíhajících událostí neexistoval žádný lektvar, žádný lék, jenž by mohl Snapeovi pomoci.

Harry snědl další sousto tuňákového sendviče a podíval se na téměř plný talíř. Dokázal do sebe vpravit jen půlku jednoho trojúhelníčku, víc jeho žaludek nezvládl. Venku už se dávno setmělo, takže místnost se v současné chvíli nořila do příjemného žlutého světla díky několika velkým svícím a ohně v krbu. Odložil nedojedenou večeři na stůl a vzal si místo ní knihu, tu, kterou našli Minerva a Severus v Sarehových komnatách.

Harry to nechápal. Proč bylo tak snadné někoho svést na špatnou cestu a složité udělat pravý opak? Proč se to Shahovi nepodařilo? Byla Bellatrix příliš mocná čarodějka, na kterou to zaklínadlo nepůsobilo? Nebo by na ni musel seslat Imperius, aby ji donutil spolupracovat? Ale žádný dobrý kouzelník by se k něčemu takovému nikdy nesnížil. Takže možná proto, napadlo ho.

Krátce pohlédl na bledou tvář spícího muže a zvedl koutek. Ano, existovala možnost, byl tu způsob, jak s tím skončit, ale to by Snapea nesměl tolik milovat.

Nechat ho znovu umřít. Zlikvidovat viteál a pak zabít Bellatrix.

Všechno by se tím vyřešilo, no ne? O celé té jeho eskapádě s rituálem a vzkříšením věděla zatím jen hrstka lidí. Kdyby to skončil takhle, nikdo další by se nic nedozvěděl. Všichni by mlčeli a on by si mohl dál žít svůj nudný život v Londýně.

Co s nimi bude, pokud se mu to podaří. Pokud plán, který celý den vytvářel ve své hlavě, vyjde? Měl by se vůbec zabývat takovými úvahami? Jen proto, že měl ještě nějakou naději?

Harry odložil knihu a zvedl se. Došel k posteli, na kterou si klekl. Poté se naklonil k Severusově tváři.

"Nenechám tě odejít, znovu už ne," zašeptal do jeho vlasů, které ještě stále lehce voněly po heřmánku. Pak vtiskl na jeho čelo něžný polibek. "Miluju tě a to se nikdy nezmění." Harry nakrátko zavřel oči a otřel se nosem o mužovu tvář, než hbitě z postele slezl a bez jediného ohlédnutí ložnici opustil.

*

Indigové nebe bylo bez jediného mráčku, plné blyštivých hvězd a jednoho slabého srpečku měsíce. Přesto se do mladého kouzelníka dala zima, jakmile opustil bradavické pozemky. Zítra bude možná hezky, o to větší zima se na skotském území držela v noci, pomyslel si mrzutě a přitáhl si ke krku límec kabátu. Zběžně zkontroloval všechno potřebné pro svou tajnou misi. Neviditelný plášť. To nejdůležitější sice neměl, ale stále doufal, že mu Sareh pomůže. Že si ten lehkovážný muž všechno promyslel dopředu, stejně jako tentokrát i Harry. Jestli nebude stačit to, co se o černé versus bílé přes den naučil, musí zapůsobit síla pokrevní lásky.

Harry se přemístil před Malfoy Manor. Dům působil ještě hrozivěji než před několika dny, kdy zde byl naposledy. Snad i proto, že tentokrát se uvnitř nesvítilo. Vzpomínky se vrátily rychlostí blesku. Útok na Minervu, zotročený Sareh, Draco v nebezpečí… Harry neměl daleko k dalšímu výbuchu vzteku, ale musel se uklidnit. S horkou hlavou by tady momentálně opravdu nic nesvedl.

Hlavní brána byla pootevřená. Vlastně mu to přišlo, jako kdyby s ní od jejich odchodu už nikdo nemanipuloval. Jakmile prošel mezi oběma křídly, přehodil si přes sebe plášť a přikrčil se, aby mu nebyly vidět nohy. Cítil, jak se lem oděvu otírá o štěrkovou cestu, po které opatrně kráčel. K jeho překvapení byly otevřené i vstupní dvoukřídlé dveře. Slabou škvírou proudil dovnitř studený vzduch a průvan. Harry vklouzl do chodby a rozhlédl se.

Sídlo vypadalo opuštěně. Kdyby Bellatrix neznal, ne její paradoxně skromnou povahu, co se materiálna týkalo, asi by byl trochu na vážkách. Nepotřebovala ke svému životu mnoho, kromě moci ovládat druhé. I to křeslo, které naposledy nechat vybuchnout, mu připadalo víc hodno samotného Voldemorta, než Bellatrix. Nesedělo k ní. Jistě teď spala v nějaké malé místnosti, po tom, co si dala k večeři jednu nebo dvě krysy. Ta představa ho pobavila a odpudila zároveň. Další myšlenka putovala k Sarehovi. Kde byl asi on? Manor na sobě neměl jediné ochranné kouzlo, muselo ho tedy hlídat něco jiného. Harryho na okamžik zachvátila panika. Co když se Draco přehlédl a Bellatrix sice na chvilku vstala, ale pak se zase zhroutila a usnula, stejně jako Severus? Ne, něco takového si nesmí připouštět, protože pak by bylo všechno ztraceno.

Za doprovodu mrtvolného ticha vystoupal po schodech do prvního patra a rovnou si to namířil k hlavní síni. Šlo se mu špatně, protože pořádně neviděl na cestu a nemohl si ani vykouzlit Lumos.

Sál byl opuštěný, krb už nějakou dobu vyhaslý a po třískách z křesla nebylo na dlážděné podlaze ani památky. V nedalekém jiném křesle, v tom, kde byl připoután Draco, se něco pohnulo. Harry se zastavil a zatajil dech. Nevypadalo to jako Bellatrix, nemělo to tak rozcuchané vlasy.

Harrymu se podařilo dojít až k muži. V zásadě se mu ulevilo, že je to Sareh. Muž pravidelně odfukoval, ale seděl na židli poněkud zkrouceně, takže to pro něj muselo být značně nepohodlné. Mladík vystrčil z pláště ruku a opatrně se dotkl jeho tváře. Pak paži zase rychle schoval. Lektvarista sebou trhl a probudil se. Jeho oči se pátravě zahleděly do volného prostoru před sebou. Bělmo v té tmě i tak zářivě svítilo, jako kdyby v sobě mělo přídavek fosforu. Harry přestal na chvíli úplně dýchat.

"Harry, jsi to ty?" zeptal se muž šeptem. Mladík vydechl, ale nadechnout už se neodvážil. Mohla to být past. Sareh o jeho neviditelném plášti věděl.

"Harry, jsem to já, je to jenom kamufláž," přidal muž do svého hlavu více naléhavosti. Nepostavil se, ani se příliš nehýbal. Očividně nechtěl nadělat víc hluku, než bylo potřeba. Harry netušil, co má podniknout. Utéct, nebo lektvaristu proklít, nebo mu věřit. Ale pokud ho tu Bellatrix trpěla, musela si být jistá, že ho obrátila na svou stranu. Jak by se mu podařilo něco takového přelstít?

"Tak dobře, netuším, jak tě přesvědčit, ale co třeba tímhle. Na, vezmi si to!" Muž k němu náhle natáhl ruku, ve které se zatřpytila skleněná koule. Prudkým pohybem se uvnitř rozvířil umělý sníh, který na několik vteřin zahalil miniaturní maketu bavorského zámku. I tohle ovšem mohla být past. Bellatrix přece měla falešný viteál.

"Prosím, Harry. Je skutečný. Nevím, co jsem si myslel, když jsem se ji pokusil změnit. Netušil jsem, s jakou zlobou se doopravdy setkám," žadonil Sareh. Harry to nevydržel. Znovu vystrčil ruku z pláště a chňapl po kouli. Nic se nestalo. Sareh se jí dobrovolně vzdal a jeho rty se roztáhly do úlevného úsměvu.

"Díkybohu," vydechl a zlomil se v ramenou. Musel být napjatý celou tu dobu, co na Manoru byl, napadlo Harryho. Mladší muž si pod pláštěm chvilku prohlížel viteál, který na sobě stále nesl zbytky zastíracího kouzla dobré iluze. To proto na něj Bellatrix u Sareha nepřišla, necítila ho. Konečně si stáhl z ramen plášť a schoval ho do kapsy. Shah na něj zíral s jistou dávkou vděčnosti a opravdové úlevy.

"Co je se Severusem?" zeptal se rychle. "Jak ho ta kletba ovlivnila?" Harry sklouzl pohledem ke svým rukám a pak se rozhlédl po síni.

"Harry odpověz," vyzval ho muž zoufale. Mladíka překvapilo, že se ještě pořád nepostavil, ale pak mu to došlo. Byl připoutaný ke křeslu podobně jako Draco, akorát měl volné ruce. A nejspíš měl na sobě i monitorovací kouzlo.

"Musíš pryč," oznámil Sarehovi. Muž začal vrtět nesouhlasně hlavou.

"Nemůžu, hlídá mě. Jakmile se pohnu, bude to vědět. Co je se Severusem, Harry?" nenechal se Shah odbýt.

"Není to dobré, on…"

"Oh, krucinál," zasyčel Sareh vztekle. "Věděl jsem to! S tím viteálem se nesmí nic stát, jasné? Ať tě ani nenapadne ho rozbít, možná bys mi ho měl vrátit…"

"Ne, je to jinak, Sarehu," přerušil ho Harry prudce. "Severus neumírá kvůli viteálu…"

"Neumírá, bože," vyjekl Peršan. Harry se zajíkl, neměl to na něj takhle vybalit.

"Kde máš hůlku?" zajímal se Harry, aby přivedl muže na jiné myšlenky. Pokud to tedy vůbec šlo.

"Nemám ji, sebrala mi ji," posteskl si Sareh. Harry se zachmuřil.

"Ale když jsme tu byli naposledy, tak jsi ji měl," nechápal.

"Je to replika. Nevěří mi," vysvětil lektvarista. Harryho okamžitě napadla další související otázka.

"Jak se ti podařilo tomu nepodlehnout?"

"Sám nevím, možná v tom není zas až tak zdatná, ale viděla to jako příležitost, když jsem se o to pokusil jako první. A podle toho, že mi nevěří, bych tipoval, že nevěří ani sobě, že by se jí to povedlo," pokrčil rameny.

"Dobře, musíme tě odsud dostat," rozhodl Harry. Muž spojil obočí v zamračení.

"Jaký máš vůbec plán? Co chceš dělat? Pokud odejdu, budeme zase na začátku a můj bratr…"

"Nemá moc času," doplnil ho Harry vyhýbavě.

"Tak co chceš dělat? Proč se to děje, když za to nemůže ta zatracená koule?" rozčílil se Sareh.

S tím tajemným, odhodlaným a téměř sebestředným mužem, kterého Harry před týdnem poznal, neměl tenhle uzlíček nervů vůbec nic společného. Jenže mohl se mu Harry divit? Mohl být vůbec překvapený, že se lidé kolem něj chovají najednou jinak? To on z nich tohle udělal, tyhle zoufalé trosky, které si musely sáhnout na samé dno. Jen kvůli němu.

Harry od muže odstoupil na délku několika stop a namířil na něj hůlku.

"Teď mě dobře poslouchej. Jakmile zruším ta magická pouta, vystřelíš odsud jako šíp, jasné? A budeš utíkat pryč. A venku se přemístíš do Bradavic. Řekni, že jsi tomu rozuměl," pobízel ho Harry netrpělivě. Sareh vypadal nepřístupně a odmítavě.

"Na to zapomeň. To tě tu mám jako nechat a pak to vysvětlovat bratrovi?"

"Tvůj bratr spí a jen tak se neprobudí, jestli vůbec. Dokud je tahle koule v tomhle stavu, nic se mi nestane, ale ty nejsi chráněný ničím. Musíš odsud okamžitě vypadnout," pohrozil mu Harry prstem.
"Nepůjdu!" vzdoroval Sareh.

"Krucinál, ty i Severus jděte do háje. Jste oba stejní. Jsi jeho jediná rodina, Shahu. Jestli se s tebou něco stane a Severus to přežije, tak… já už ho nedokážu vidět znovu zlomeného, jako když ztratil moji matku!" vztekal se Harry. Naposledy Sareh zavrtěl hlavou, ale v půli pohybu se zarazil. Běs v mladíkových očích měl jediný a jasný význam. Nehodlal ustoupit za žádnou cenu.

"Odpočítám to, na tři. Raz, dva, tři… Finite!" Z Harryho hůlky vyšlehl jasný bílý pruh světla. Neviditelné magické provazy omotané okolo Shahova trupu se rozzářily jako dráty pod vysokým napětím. Zasyčelo to a pak najednou zmizely.

"Běž!" zvolal Harry.

"Ne!" vzdoroval Sareh.

"Zmetci! Věděla jsem to!" Šílený pokřik se ozval odněkud z opačného rohu, následován bojovým jekotem, který sílil s každým zdolaným metrem rychlých Bellatrixiných nohou.

Tma zmizela, všechny svíce v sále vzplály, jako kdyby svou novou paní vítaly. Harry ještě stačil protočit očima, než se rozzuřené divožence postavil do cesty. Mířila na něj hůlkou, v očích vepsán běs celého světa a na rtech pokřivený škleb, ze kterého vykukovalo několik zkažených zubů. Pak sebou ale její ruka škubla a čas se na několik dlouhých vteřin zastavil.

"Avada Kedavra!"

Žluté světlo nahradilo zelené. Ozářilo krb, svícny, těžké závěsy i mramorovou dlažbu. Harry i tak odněkud zaslechl odbíjení hodin a pohyb kyvadla. Zelené světlo se systematicky dralo skrz dýchatelný vzduch a v místě jeho největší síly vše okolo zeleně téměř splývalo. Pak se s posledním zábleskem schovalo v hrudi tmavovlasého muže, jenž stál jen kousek za Harrym. Bylo to tak tiché, zdánlivě nevinné a přesto měl Harry pocit, že na světě už nikdy nevysvitne slunce a rosa nepokryje trávu a hvězdy se už na nebi znovu neukážou.

"Ne!" přiskočil k muži, bezvládně ležícímu vedle jeho otrockého křesla. Slzy, jež několik posledních dnů zadržoval, konečně dostaly povolení vydrat se ven. "Ne jeho, ne jeho, prosím," žadonil mezi vzlyky. Smích za jeho zády nabral na hlasitosti a akustika mu dodala potřebnou hrozbu.

"Vzchop se, Pottere!" zaječela Bellatrix, obcházejíc ho v pravidelném kruhu jako tygr v kleci, který čeká na pořádnou porci flákoty. "O dalšího zrádce míň. Zkažená krev to byla, stejně jako ta Snapeova," vysmívala se.

"Já tě zabiju!" vykřikl Harry a namířil na ni ze země svou hůlku. "Crucio!" zařval ze všech sil. Bellatrix uskočila, ale částečně ji kletba zasáhla. Dopadla na kolena a s jekotem se chytila za břicho.

"Ty zakrslý červe! Incancerous!" vyslala proti Harrymu další kouzlo. Mladík upadl zády na zem a zavřel oči. Doufal, že kletbě unikl, ale velmi brzy si uvědomil, že ne dost rychle. Kouzlo zasáhlo jeho ruku, která se mu přivázala k tělu. Bohužel to byla ta, ve které měl schovaný viteál.

Pokusil se využít Bellatrixiných muk a odplazit za Sareha. Vyhýbal se mu pohledem, nedokázal se na jeho mrtvé tělo znovu podívat. Nikdy si neodpustí, že nezasáhl.

"Finite," zašeptal bezhůlkové kouzlo a ruka se uvolnila.

"Bellatrix!" vykřikl. Žena po něm hodila vztekle planoucíma očima. Když si uvědomila, co drží v ruce, poklesla jí brada.

"To není…"

"Ale je. Víš, že jsi měla celou dobu jeho kopii?" ušklíbl se, nevnímajíc další slzy, které mu stékaly po prachem umazaných tvářích. Schválně rukou trhl směrem k podlaze, aby ji vyděsil. Bellatrix se opravdu lekla a na chvilku byl její výraz k nezaplacení.

"Zabiješ i jeho, ty blázne. Zničíš všechno, za co jsi bojoval! Ale nemusí to tak být, když mi ten viteál dáš. Já ho uložím na bezpečné místo a budu ho chránit. Dej mi ho!" natáhla po něm ruku. Harry se po zadku odsunul ještě dál a zavrtěl hlavou.

Byl čas se rozhodnout a konečně mu to došlo. Ne jako poprvé, kdy si myslel, že si je jist každým bodem svého plánu, kdy sám sobě tvrdil, že toho nikdy nebude litovat. Poznal Severusovu skutečnou rodinu, na pár prchavých okamžiků se jí možná stal i on sám, byl svědkem zázraku v podobě Malfoyova zásahu, i když právě ten všechno uspíšil a zkomplikoval. Nelitoval ničeho z toho, protože až posledních čtrnáct dní, které prožil ve spěchu, strachu, ale také v pravdě ho dovedlo k tomu skutečnému rozhodnutí. K tomu, co musel učinit právě teď.

"Bůh ví, že ho miluju, ale jestli je to jediný způsob, jak se tě navždycky zbavit, nemám jinou možnost…" A pak Harry uvolnil zápěstí a nechal kouli sklouznout ze své dlaně. Spíš viděl, než slyšel, jak Bellatrix křičí ne, protože mu tlakem zalehly uši. Koule dopadla na mramor a roztříštila se. Tekutina plná bílých zrníček se rozlila kolem něj a zbarvila podlahu téměř do černa. Podstavec se odkutálel neznámo kam a nádherný bavorský zámek byl nárazem rozbit na několik kousků. Bellatrix třískla dlaní o zem. Jen vteřinu předtím, než schytala další Harryho kletbu.

"Sectum sempra!"

Tělo Bellatrix Lestrangeové se začalo zalévat krví. Každý kousek kůže, který Harry viděl, na sobě nesl hluboké sečné rány, jež brzy nebyly pod vytékajícími proudy rudé krve vidět. Harry jen těžko popadal dech. Chtělo se mu z toho obrázku před sebou zvracet. Žaludek protestoval, protože by po několika dnech dobrovolné diety vydal jen šťávy. Po kolenou se přišoural k ženě, která kolem sebe plivala karmínovou tekutinu.

"Zhebni!" zašeptal zhnuseně. Naposledy na něj byly vyceněny ty hnusné zkažené zuby, obalené krví, pak se hlava čarodějky zvrátila do strany a její víčka se nadobro zavřela.

*

Dvě hodiny po půlnoci. Zima zalézala Minervě až za nehty, přestože si vzala své oblíbené kožené rukavice. Ani kožíšek kolem krku příliš nehřál, ale nejspíš s tím počasí nemělo vůbec nic společného.

Věděla, že Harry něco chystá, ale jistá si byla až ve chvíli, kdy jí Poppy přišla oznámit, že mladého Pottera nenašla ve Snapeově ložnici.

Už dobrou hodinu kopírovala svou svižnou chůzí hranice bradavických pozemků za mostem. Chodila sem a tam a čekala. Na Harryho. Na Shaha. Prostě na zázrak.

A pak se, v tom nočním tichu pod hvězdnou oblohou přímo za jejími zády ozval typický zvuk připomínající tlumené hvízdnutí. Otočila se a její oči se v mžiku zalily slzami. Bylo to úlevou, ale také poznáním. Uvědoměním si, že jeden z mužů, který ležel na zemi, už není mezi živými.

Všechno následující proběhlo v tichosti. Neptala se uplakaného Harryho, co se stalo. Jen mu pomohla vstát a tělo druhého muže vyzvedla do vzduchu, do úrovně svého pasu. Šli mlčky, oba pohrouženi do vlastních myšlenek, prozatím nerozebírajíc, proč má Harry na svých rukách a obličeji krev. Minerva věděla, že není ani jeho, ani Sareha. A to bylo snad dobré znamení.

Když došli k tajným komnatám, ředitelka se otočila proti Harrymu a položila mu ruku na rameno.

"Dopravím profesora Shaha k Poppy. Severus pořád žije," uvědomila ho stručně. Harry přikývl, ale slzy začaly téct ještě víc.

"Rozbil jsem ji. Při přemístění, protože ho nenávidím a těžce snáším. Někde po cestě ta ampulka praskla a…" zoufale se zadíval na své zakrvácené ruce.

"Harry, to bude dobré. Jdi za ním, měl bys u něj být," utnula ho Minerva pokojně.

A tak šel. Přes ztichlou hlavní komnatu a tmavou chodbu až do pokoje, kde se poprvé se Severusem miloval. Skutečně miloval. Kde si i přes veškeré pochybnosti uvědomil, že ho ten zatrpklý starý netopýr asi vážně miluje a že možná existuje možnost, že se jednou se svým novým osudem smíří.

Přistoupil k posteli, čistým hřbetem dlaně si utřel uslzené tváře. Všude okolo rtů cítil kovovou příchuť Bellatrixiny krve, dokonce i na jazyku, jako kdyby tam měla zůstat navždy a připomínat mu tuhle etapu jeho života. To, jak s ním hazardoval, i když mu vlastně nepatřil.

Na okamžik zavřel víčka a snažil se uklidnit. Snad ještě jedna maličkatá naděje by tu byla. Jen v ní věřit. Opatrně vlezl na postel a usadil se obkročmo na mužových bedrech. Sklonil se a donutil své rty, aby se usmály.

"Kdybys mě teď viděl, jsem nechutný." Jedním z mála čistých kloubků pohladil Severuse po líci. "Jestli to nezabere, pak…" nahnul se ještě víc a přitiskl své rty ke druhým. Donutil je jazykem, aby se pootevřely, i když to šlo těžko. Prozkoumal každý kout, polaskal patro, pohladil nehybný mužův jazyk, silně polykal, aby nad ním odporná chuť krve té ženské nezvítězila. A pak se odtáhl a zakousl do rtu. Napjatě, se zadrženým dechem a s poslední odcházející nadějí.

Do pokoje jako tajfun vpadl Draco. Při pohledu na Harryho, který seděl na Severusově klíně mu málem vypadly oči z důlků.

"Pottere, ještě jednou budeš takhle riskovat…" v tu chvíli se na něj Harry otočil. Draco neměl daleko k omdlení.

"Čí je to krev?" vyhrkl. Harry se nadechl, že odpoví, ale uvědomil si, že to prudké nadechnutí patřilo jemu jen z poloviny. Břicho a také hrudník pod ním se začaly prudce zdvíhat v rychlém tempu. Zvrátil hlavu zpátky a ztuhl. Byl upřeně pozorován onyxovými duhovkami.

"Severusi…"

"Pottere?" Možná, že ten hlas nezněl úplně zdravě a vitálně, ale mluvil. Natolik zřetelně, aby se Harrymu do očí znovu nahrnuly slzy. Draco nechápal, když kolem něj Harry proběhl, zatímco si utíral uslzené tváře. A Harry nechápal, proč utíká pryč. Možná proto, že ho dostihlo něco, o co se nemohl podělit s ostatními. Alespoň ne hned.