Krvavý polibek 27.

Všem moc děkuji za komentáře a povzbudivá slova ohledně mé nové práce. Samozřejmě hledám jinou. Nehodlám se tu zahrabat do konce života, myslím si, že bych to tu nedoklepala ani do důchodu s mými zády a ostruhami a... Ne, nevadí mi manuální práce, vadí mi jen, že v dnešní době je lidský potenciál degradován na úkor přežití. Jistě, z něčeho se žít musí, ale pokud chodíte do práce jen proto, abyste měli na zaplacení nájmu a nic moc vám ta práce nedává, pak jsme s prominutím otroci a na dobré cestě k zešílení. Alespoň u mě to tak bude, jestli se věci někam nepohnou :D Na druhou stranu si říkám, že umělci bývají vždycky tak trochu šílení...

---

Nebýt Ginny, která nyní v rukách držela dvě hůlky, jednu svoji a druhou Dracovu, a právě tou mířila na jejího majitele, Snapeovo a také bývalé Harryho útočiště by se změnilo na bitevní pole. Lucius Malfoy, jakmile spatřil, s kým se v komnatě nahází, změnil barvu svého obličeje na vztekle bledou. Harryho napadlo, že musí určitě vědět, proč ho sem Ginny dovedla, včetně jeho manželky a syna, ale docela chápal, jak musí být rozlícený, když se znovu setkal s mužem, který byl rok a půl mrtvý a v podstatě zemřel jako Voldemortův zrádce.

"Severusi!" procedil skrz stisknuté zuby Lucius. Narcissa se postavila vedle něj a Draco se stáhl raději do ústraní. Samozřejmě ho Ginny ani jednou nespustila z očí. Mířila na něj proto, aby Lucius neudělal nějakou hloupost. Tohle zkrátka nebylo vhodné místo na vyřizování účtů.

"Luciusi. Nikdy by mě nenapadlo, že se ještě znovu setkáme. Narcisso, Draco." Snape věnoval pohledy i zbylým členům rodiny, než se otočil zpět k jejímu vůdci. "Možná bys mohl tu hůlku dát dolů. Pokud jsi došel až sem, musí ti být známy všechny okolnosti," zašklebil se na něj. Lucius si ho měřil pohledem ještě další nekonečnou minutu, při které snad nikdo nedýchal. Pak uvolnil svaly v ruce a nechal ji klesnout podél těla.

"Do poslední chvíle jsem nevěřil, že se mu to podařilo," zasyčel Malfoy. Zájmeno patřilo Harrymu, avšak Lucius se po něm nepodíval. Stejně to nebylo nutné.

"Jak vidíš, zázraky se dějí. I když mi můžeš věřit, že jsem na svém vzkříšení neměl nejmenší zájem. Docela mi vyhovovalo, jak to bylo předtím." Snape pozvedl jedno obočí. Kdyby dokázaly pohledy zabíjet, jsou už oba mrtví. A Harry bohužel s nimi, protože byli stále provázáni poutem rituálu.

Harry se rozhodl, že dusnou atmosféru rozpustí. Nebylo to sice nic příjemného, stát v jednom pokoji s tolika rozličnými a nebezpečnými lidskými charaktery, ale v současné situaci museli táhnout za jeden provaz a to znamenalo přijmout i určitou odpovědnost. Alespoň jeho, Snapea a Malfoye se to bezprostředně týkalo.

"Jak se ti to podařilo, Ginny?" otočil se na svou bývalku. Dívka zrovna schovávala svou hůlku do kapsy a Dracovi podávala tu jeho. Měla ji u sebe celou tu dobu. Byla si jistá, že podruhé už o ni Draco nebude chtít přijít. Rusovláska přejela po všech přítomných pobavenýma očima, pak začala vyprávět.

"Začarovala jsem Dracovu oblíbenou knihu. Vkouzlila jsem do ní vzkaz pro… pana Malfoye…" trochu se zdráhala použít oslovení pan, ale nechtěla být před McGonagallovou nezdvořilá. "Ten vzkaz mohl vidět jen on. Draco mu ji pak donesl a ukázal. Leastrangeová nic nepoznala, díkybohu, ale tak by to kouzlo mělo fungovat. Doporučila jsem panu Malfoyovi, aby se své švagrové nějak zbavil. Myslím, že už si dlouho nedá víno," pousmála se Ginny. Tím bylo řečeno, že se hlava rodiny postarala o odklizení nepohodlného svědka klasickým uspáním. Snape při tom uvědomění nakrčil čelo. Jakmile šlo o lektvary, dokázal být dost pochybovačný a kritický. Harry zapřemýšlel, jestli i vůči Sarehu Shahovi, anebo ten byl z toho seznamu - podle Snapea neschopných lidí automaticky vyřazen.

"A dál?" ozvala se konečně i McGonagallová, čímž Harryho myšlenky vrátila zpět.

"Pak jsem všem vysvětlila, o co jde a po nějakém tom dohadování…" tentokrát Ginny na hlavu Malfoyovy rodiny pohlédla vyčítavě (asi měla s přesvědčováním nejvíc práce). "Jsme se přemístili sem. Od hranic pozemků jsem jednoho po druhém odvedla pod neviditelným pláštěm," dokončila své vyprávění s pokrčením ramen.

"Nemůžu uvěřit, že to šlo tak hladce," zabručel Harry.

"S tebou si to ještě vyřídím, Pottere!" ukázal na něj Lucius hrozícím ukazováčkem.

"Jo, s tím počítám," povzdychl si Harry a šel se usadit na pohovku. Cítil na sobě pohledy všech v komnatě, ale nevšímal si toho. Další část plánu byla splněná a to jen díky Ginny. Později jí bude muset poděkovat. Až se věci trochu uklidní.

"Proč jsi to vůbec udělal?" zeptala se ho Narcissa. Žena přistoupila k Harrymu blíž. Jak stála nad ním, působila hrozivě.

"Na tom už nezáleží," mávl Harry rukou. Snapeovy černé oči se zabodly do jeho tváře jako dvě ostré onyxové jehly a mladík těžce polknul. Náhle si uvědomil, jaký před vpádem Ginny, Minervy a Malfoyových vedli rozhovor. Snape mu chtěl říct víc o Shahovi. Možná se k němu konečně rozhodl být upřímný. Ve skrytu duše byl za přerušení Harry vděčný. Netušil, jestli by pravdu dokázal unést. Každopádně se zase posunuli o kus vpřed. Nebyl tím sice nadšený, ale čekalo je další skrývání a ochraňování jeden druhého. On, Snape a Malfoy byli v nebezpečí a bylo velmi důležité, aby si to oni i ti, co byli do tohoto tajemství zapleteni také, konečně připustili.

"Samozřejmě na tom záleží, když nás to dostalo do této situace," oponoval Lucius nazlobeně. "Možná teď vedeme klidný život, to ale neznamená, že se budeme podřizovat tobě a jí. A že ochotně setrvám v blízkosti někoho, kdo si s námi celou tu dobu hrál." To první patřilo Harrymu a Ginny a to druhé pochopitelně Snapovi. O vzájemné nenávisti těch dvou nikdo nemusel ani přemýšlet. Byla tak hmatatelná, že by se o ni Harry mohl opřít.

"Nikdo nechce, abyste se někomu podřizoval. Musíme spolupracovat. Přiznejte si to, nebyl jste nadšený, když se vrátila i Bellatrix. A jsem si skoro jistý, že ani vaše žena." Harry vzhlédl k blondýně, která pořád ještě postávala nad ním, a věnoval jí vědoucí pohled.

Narcissa se zamračila a založila si s tichým zafuněním ruce na prsou.

"Pořád je to moje sestra," protestovala. Harry se pousmál.

"A Sirius byl její bratranec. A jak skončil? Jen díky její posedlosti Voldemortem. Někteří zde už to vědí a chci být upřímný i k vám. Nejsem na sebe hrdý za to, co jsem udělal, ale podařilo se mi to a už vám muselo dojít, že k tomu došlo jen díky viteálu. To znamená, že by tu ta možnost byla i beze mě. Víme jistě, že jsou všichni Smrtijedi v Azkabanu nebo mrtví? Můžete odpřísáhnout, že se někde po Británii netoulá další fanatik, který byl stejně posedlý Bellou, jako ona Temným pánem? Každý viteál je hrozba, před kterou prostě neutečete. Je to jako časovaná bomba."

"Harry má pravdu," ozvala se Ginny. Z jejích slov bylo jasně poznat, že se chce mladého čaroděje zastat. Ale tak moc nelogické to zase nebylo. Harryho tvrzení dávala smysl. Voldemort čekal mnoho let, než znovu povstal. Jeho viteály trpělivě odpočívaly na skrytých místech a nikdo o nich dlouho nevěděl. Ale to ony se postaraly o Voldemortovu nesmrtelnost.

"Dobře, viteál má na svědomí Severuse a Bellu," vzal si Draco slovo. "Ale nikdy jsem neslyšel o tom, že by někoho spoutal s někým jiným," dodal nedůvěřivě.

"To se stalo při rituálu," vysvětlil mu Harry příkře. "Kdybych to byl tušil, tak…"

"Ale copak jste byli ty, Petr a Temný pán spoutaní?" oponovala Narcissa, narážejíc na Voldemortovo vzkříšení před pěti lety. Harry se podíval s prosbou o pomoc na Minervu. Právě ona, společně s Brumbálem, zjistila, že pouto mohlo vzniknout na základě nedobrovolně vytvořeného viteálu.

"Myslíme si, že to s tím viteálem souvisí. Neexistuje jiné vysvětlení. Nebyl vytvořen klasickou cestou a dopátrala jsem se jednoho případu, kdy měl podobně vzniklý viteál stejné vedlejší účinky. Nevím nic konkrétního, snad jen, že se to stalo už velice dávno a ne v Británii."

"A kde?" vyzvídal Harry. O tomhle mu ředitelka neřekla. Nebylo to snad důležité?

"Na Blízkém východě. Kde přesně, to také nevím," pokrčila Minerva omluvně rameny. "Stále pátrám. Jakmile budu vědět něco dalšího, sdělím vám to. Prozatím musím požadovat maximální spolupráci ode všech. Potýkáme se tu s něčím velmi temným a nebezpečným. Nevraživost není na místě." Přimhouřila přísně oči postupně na každého v komnatě. Včetně Luciuse, kterému se takový pohled samozřejmě nelíbil, ale neřekl proti němu jediné slovo.

"Nechci dělat problémy, ale nevím jak ostatní," rýpl si Harry.

"Já chci vědět, co se bude dít dál," nebral Draco Harryho na vědomí, i když na něm bylo vidět, že si směr té poznámky uvědomil.

Minerva zaujala místo u stolu a pokynula ostatním, aby si také našli nějaké sezení. Příslušníkům rodu Malfoyů to trvalo nejdéle. Jakoby stáním dávali najevo svůj nesouhlas, aby byli do této šarády jakkoliv zapletení.

"Nepočítala jsem s tím, že Ginny přivede i vás, drahá a vašeho syna," pohlédla Minerva na Narcissu. "Takže musíme využít i komnatu, kterou jsem přidělila Harrymu o patro níže."

"Ale…" začal Harry protestovat, profesorka ho ovšem utnula zvednutou rukou a pokračovala. "Zde jsou dvě ložnice, jedna náleží profesoru Snapeovi a tu druhou si mohou vzít Narcissa a Lucius… snad nebude vadit familiérní oslovení, jsem Minerva." Lucius i jeho žena souhlasně přikývli, i když se netvářili kdovíjak nadšeně. "Draco zůstane s Harrym dole a Ginny… té věnuji pokoj ve svých komnatách, pokud souhlasí," otočila tvář na zrzku, která bez protestů zakývala hlavou a usmála se.

"O víkendu se pokusíme získat Severusův viteál. Snad jsme na správné stopě. Musím vás všechny požádat o to, abyste zachovali absolutní diskrétnost a nedělali nic, co by mohlo ovlivnit klidný chod školy. Mnoho dětí zde si válku pamatuje, a pokud by na chodbách potkali bývalé Smtijedy, mohlo by to mít nedozírné následky. O jídlo se postarají skřítci. Ti budou zavázáni slibem mlčení. Snad je to všem jasné." Minerva s očekáváním nelibosti pohlédla na každého z přítomných v pokoji, a když nikdo nic nenamítal, pevně kývla hlavou a vstala. "Dobře, to by bylo všechno. Jistě si máte co povědět, takže já půjdu. Harry, tebe zítra ráno očekávám v knihovně," podívala se ještě na mladého kouzelníka a pak odešla.

A bylo to tu znovu. To trapné ticho, které se nikomu nechtělo přerušit, protože cokoliv by bylo právě teď řečeno, mohlo by vyznít nepřátelsky. Přítomnost ředitelky je v podstatě přinutila zachovat určitou zdrženlivost. Ale po jejím odchodu se hlavně v Luciusovi nashromáždil doposud potlačovaný vztek, který musel zkrátka ven. Muž akorát nevěděl, na koho se vrhnout dřív. Jestli na Harryho, nebo na Snapea.

Nakonec si vybral toho mladšího, ale už při prvním kroku mu Snape vstoupil do cesty. Harry se zrovna chystal vstát, jako kdyby tušil, že bude prvním Luciusovým terčem, Severusův zásah ho ovšem zatlačil zpět do pohovky a vykouzlil na jeho obličeji nevěřícný výraz. A nejen u něj. Ginny, která se doposud tvářila, jak je dokonale nad věcí, vytřeštila oči a Draco zalapal po dechu.

"Dobře si to rozmysli, Luciusi," zavrčel Snape, Malfoyovu hůlku zabodnutou v hrudi. Starší muž prudce vydechl nosem a zlověstně vykulil své světlé oči.

"Tušil jsem to. Vždy jsem měl podezření, že ho chráníš. Kvůli Brumbálovi, protože to byl jeho zlatý chlapec a byl vyvolený, aby zabil Temného pána. Ale proč to děláš teď? Protože tě vrátil mezi živé?!"

"Ty kreténe!" vykřikl Snape. "Copak ti to ještě nedošlo? Jestli ublížíš jemu, ublížíš i sobě. Zkus trochu používat mozek! Co se stalo s tvou rukou před několika dny? Neobjevila se ti na dlani řezná rána? Zničehonic?" naléhal na blondýna. Lucius střelil pohledem po Narcisse, jako kdyby i ona měla vědět, o čem Snape mluví. "Tak mluv!" přidal Severus do svého hlasu ještě pár decibelů navíc.

"Jo, objevila, krucinál," přiznal Lucius poraženě. Lektvarista odrazil jeho ruku s hůlkou.

"Přestaň na mě mířit, idiote! To je přesně ten důvod, proč tě tu ode dneška musím trpět a dávat na tebe pozor. Protože ty jsi zkrátka schopný nás zabít ještě dřív, než zničíme ten viteál."

"Což logicky nejde, že?" rýpla si Ginny posměšně. Lucius si znechuceně odfrkl.

"Ještě řekni, že jsi s tímhle vším smířený? Podívej se na tu skvadru. Jsem v jednom pokoji s dcerou krvezrádců. A on?" švihl bradou někam za Severuse. "Nenáviděl jsi ho. Možná jsi ho zároveň chránil, ale to co ti prováděl jeho otec a ten zavšivený pes a taky Lupin, jsi přece nemohl jen tak zapomenout. Byli jsme ti dobří, když se k tobě ta mudlovská šmejdka obrátila zády…"

Harry se chtěl opět vymrštit z gauče, tentokrát měl i zatnuté pěsti, připravený rozbít Malfoyovi ten jeho arogantní aristokratický ksicht, jenže Snape ho předběhl. Vypálil Luciusovi takovou, že se mu hlava otočila do strany a ještě se kolem ní omotaly jeho dlouhé blond vlasy.

Harry věděl, co to znamená. Pochopil to setinu vteřiny před tím, než ho samotného zasáhla bolest čelisti, jež o další vteřinu později zrudla, jako kdyby pěstí dostal sám. A Snape na tom nebyl jinak. Za jiných okolností by to byl asi docela vtipný pohled. Všichni tři muži se drželi za tváře a skuhrali. Každý podle své nátury. Malfoy byl vždycky tak trochu zbabělec, takže úpěl pěkně nahlas, Harry si naproti tomu nadával pod vousy a Snape něco tiše mumlal a nejvíc o jeho stavu vypovídala opět ta mrtvolná bledost.

"Už to chápeš, ty tupče?" zavrčel Snape. Narcissa nevěřícně kroutila hlavou.

"To je šílené," lkala. "Jak jsi před týdnem odletěl z naší postele, zrovna když…"

"Oh, mlč, Cisso!" okřikl ji manžel.

"Když co?" vyjekl Harry. Na bradu rázem zapomněl. Narcissa se rozhodla zarytě mlčet, jak jí nařídil Lucius, Harry se ale nehodlal vzdát.

"Co se stalo před týdnem? Vy jste odletěl z postele? Jen tak? Nebylo to ten den, co se k vám přemístila Bellatrix? Přemístila se rovnou k vám, že ano?" vyzvídal Harry neoblomně. Manželé si věnovali všeříkající pohled, pak Lucius přikývl.

"A co se stalo předtím?" vyptával se Harry dál. Snape i Ginny vypadali, že nechápou, kam míří, ale jistě to nějaký důvod mělo.

"To je… soukromé," vyhrkla Narcissa. Harry předstíral, že ji neposlouchá.

"Říkala jste něco o posteli. Vy jste to zrovna dělali?"

"Pottere, co si o sobě vůbec myslíš?" vyštěkl Draco. Div, že se po Harrym neohnal. Ale asi mu na poslední chvíli došlo, že by tím ublížil i otci. Opět se Harry tvářil, jako kdyby v místnosti nikdo nepromluvil a vypálil další otázku.

"A co dneska ráno? Nebo předevčírem."

Narcissa na ten popud zrudla jako pivoňka a sklopila pohled. Harry se vyhrabal na nohy a stoupl si vedle Snapea a snad poprvé od příchodu Malfoyových a Ginny se na něj zpříma podíval. A bohužel stačil jediný okamžik střetu jejich očí, aby Harry poznal, že Snape pochopil, na co myslí.

Nemohl dát najevo svou frustraci, proto jen svěsil ramena a otočil se ke dveřím.

"Jdu spát. Měl bys jít se mnou, Malfoyi," obrátil hlavu přes rameno na Draca. Ginny mu ještě podala jeho neviditelný plášť a také se přichystala k odchodu.

"Půjdu s vámi, ať na mě ředitelka nemusí čekat," vysvětlila.

"Nebudu čekat na koupelnu, Pottere, je to jasný?!" zasyčel Draco podrážděně. Ani Harry nebyl nadšený vidinou společného bydlení s protivným Zmijozelem, ale věděl, že mu nic jiného nezbývá. Zítra půjde pracovat, takže ho minimálně půl dne neuvidí.

"Je mi to jedno," mávl ledabyle rukou.

*

V dolní komnatě si Harry vytáhl z váčku župan a věci na spaní a sedl si na pohovku.

"Dělej, jsem dost unavený," sykl po Malfoyovi, který si při cestě ke koupelně opovržlivě prohlížel přidělený prostor a dost se při tom loudal.

"Radši na mě nemluv, Pottere. To že tu teď spolu budeme bydlet, z nás nedělá automaticky kámoše!"

"To bych snad radši prožil celý den pod Petrificem, než o tom jenom uvažovat," zabručel Harry. Draco si odfoukl a přidal do kroku. Těsně před dveřmi koupelny se však zarazil.

"Mohl bys mi říct, proč jsi mojí matce pokládal ty nevkusné otázky?"

"To bys nepochopil a hlavně ti do toho nic není," odsekl Harry. Draco s ním očividně stejného názoru nebyl.

"Není? Vyptával ses mých rodičů na intimní věci. Na něco takového se neptám ani já. Musel jsi k tomu mít důvod!" Harry si raději nepřipouštěl, že v Malfoyově hlase rozpoznal skutečný zájem a zavřel oči s útrpným povzdechem.

"A co když mě jenom zajímalo, jaký spolu teď mají vztah? Po válce?"

"Že by tě to zajímalo zrovna u mých rodičů?" ušklíbl se Draco pochybovačně. "Co ty a Zrzka? Kdy jste to dělali naposledy?" pustil se do boje. Harrymu hned došlo, že jde o protiútok. Rozhodně nevěřil, že by to Draca skutečně zajímalo, pokud se to netýkalo přímo jeho, nebo rodičů.

"Nevzpomínám si. Nechodíme spolu," odvětil unaveně.

"Cože? Ale ještě nedávno jsem slyšel, že…"

"Jo, to je možný. Rozešli jsme se nedávno," vysvětlil Harry. Víc Draco vědět nepotřeboval. I tohle však byla informace, kterou neměl jak použít.

"Poslala tě do háje, protože jsi vzkřísil Severuse?" chytil se toho Draco. Harry pozvedl obočí a otočil na něj tvář. Blondýn to vzal jako povolení pokračovat. "Hele, já si o ní nemyslím nic dobrýho, je to Weasleyová a její priority jsou… no, prostě jiný, ale dokážu si představit, jak to asi mezi vámi Nebelvíry chodí. Uděláte chybu, zaplatíte, nebo si myslíte, že by to tak mělo být. Vždycky jsem si ji představoval jako druhou Grangerovou. Určitě ti to dala pořádně sežrat, protože je tak nechutně čestná, že jo?! Víš, co řekla mně? Že mám konečně udělat něco správně. Já, Malfoy. Samozřejmě, že dělám správný věci, ale tak, aby to vyhovovalo mně."

"Jistě," zakoulel Harry očima. Bože, nikdy by se nenadál, že bude vést s Malfoyem rozhovor tohoto druhu. Vždyť on Ginny mezi řádky lichotil. V podstatě ji pochválil za to, že pustila Harryho k vodě. Ještě že tomu hadovi nedojde, proč to Harry udělal. Protože to už teď bylo pasé. Snape měl Shaha a i kdyby ne, tak…

"Tak já jdu," vstoupil Draco Harrymu do myšlenek. Hned na to se zavřel v koupelně.

Harry zaklonil hlavu a nechal ji dopadnout na opěradlo gaučíku. Přemítal, jestli soužití s Malfoyem bude větší trest pro Draca, nebo pro něj. Ale asi to vycházelo nastejno. A Harry se rozhodl nenamítat, protože si zasloužil každou částečku jakéhokoliv trestu, který ještě přijde. Jako třeba toho, který se týkal nově zjištěných skutečností.

Snape musel pochopit, proč se na ty věci ohledně sexu Malfoyových ptal. Tehdy ve vesnici, kde potkali Bellatrix, se s nimi něco dělo. Byli v nebezpečí, dokonce ještě nevěděli, že jsou díky rituálu spojeni krevním poutem, ale přitom se chovali tak… divně. Jako kdyby se chtěli pomilovat přímo tam uprostřed ulice. McGonagallová mluvila o tom, že sdílejí nejen zranění a bolest, ale i některé emoce. Když Harry viděl Snapea, jak objímá Shaha, měl hrozný vztek, ale také bojoval s touhou někoho obejmout. Narcissa se prořekla, že byli v posteli, než Luciuse cosi odhodilo. A pak zrudla jako rajče. K ženě jejího ražení se to nehodilo, jenže díky Merlinovi za to, protože to Harrymu prozradilo, co potřeboval vědět. Ona a její muž byli v intimním rozpoložení. Evidentně ve stejnou chvíli jako on a Snape v tom opuštěném městečku. Pokud Harry kdy pochyboval o Snapeově náklonnosti k němu, v tuto chvíli se jeho naděje bořila jako domeček z karet.

Zrovna když ucítil, jak ho začínají pálit v očích slzy, oheň v krbu prudce vzplál a v zápětí vyplivl ohořelý pergamen. Harry ho zachytil dřív, než by stačil dopadnout na zem a roztřesenými prsty ho rozbalil. Ještě se z něj trochu kouřilo.

Asi čekal, jaké písmo v něm najde, i tak se mu při pohledu na ten známý rukopis rozbušilo srdce rychleji.

Harry,

tohle je hrozná situace, tak buď silný. Musíme si promluvit. Ještě promyslím, kde by to bylo nejvhodnější. To co jsem ti chtěl říci o Sarehovi, je důležité. Nejsme milenci a nikdy jsme nebyli. Vysvětlím ti to osobně.

Ps1.: Pokus se Draca nezabít.

Ps2.: Ta rána mě mrzí.

S.

Harry létal očima po řádcích sem a tam. Tohle nemohl psát Snape. Ze vzkazu sálalo tolik dobra, dokonce se lektvarista pokusil o vtip. A tvrdil mu, že se Shahem nikdy nic neměl.

Oslovil ho křestním jménem!

Jako kdyby byl skutečně zoufalý. Harryho totiž napadlo, při jejich bouřlivém rozhovoru, že na okamžik v té tvrdé tváři i očích náznak zoufalství zahlédl. Možná by ho tam bylo i víc, kdyby ho nepřebíjel Snapeův typický chlad.

Post scriptum na konci vzkazu bylo už jen třešničkou na dortu.

Ne, musel to psát Snape, tenhle krb byl napojený pouze na ten horní. A nikdo další o jejich rozepřích nevěděl. Tím spíš o Harryho žárlivosti.

Mladík položil pergamen na psací stolek vedle krbu a nahlédl do zásuvek. Našel brk i kalamář, vyskládal je tedy ven a usedl na židli. Rozhodl se svůj vzkaz napsat hned pod ten Snapeův.

Severusi,

Děkuju za zprávu. Ale říkám si, jestli už to není jedno. Víš, co tím myslím. Co záleží na tom, jestli jste si se Shahem blízcí nebo ne, když je docela dost dobře možné, že naše intimní pocity řídil někdo jiný? Jak si ještě můžeme být jistí pravdivostí toho, co se mezi námi stalo? Rozhovor není nutný, beru na vědomí, co jsi mi napsal.

Ps1: Nikdy jsem Malfoye zabít nechtěl!

Ps2: Sdílení podobných věcí mi asi vadit nebude…

H.

Složený pergamen putoval rovnou do krbu. Když se Harrymu ztratil z očí, ještě stále přemýšlel, jestli udělal dobře, když napsal taková slova. Bohužel vyhnout se jakýmkoliv způsobem myšlenkám, jež mu vířily v hlavě, bylo jednoduše nemožné. Harry nepochyboval o svých citech, ani o svých touhách, najednou měl ale pádný důvod pochybovat o těch Snapeových. Kdyby byl ve chvílích jejich intimního sblížení poblíž někdo jiný, mohl by se Snape klidně zaměřit na něj a ne na Harryho. Byl zkrátka jediný po ruce. Domnívat se, že by Lucius a Narcissa neudržovali sexuální vztah, bylo naivní. To oni mohli za to, že se Snape nechal zviklat a přistoupil na to samé mezi sebou a Harrym. Nebo jinak, mohl za to rituál a jeho následky. A pokud na něj Snape nebyl hodný díky výčitkám kvůli Shahovi, pak se o to opět postarali Malfoyovi. Dokázal si představit, že se manželé kvůli Bellatrix ještě více semkli. Emoce byly přece sdíleny také.

Harry šel uklidit psací potřeby do stolku a pak se postavil k oknu. Co zde byl, ještě si nestihl užít skvělý výhled na bradavické pozemky. Z koupelny k němu doléhal zvuk puštěné sprchy, Malfoy se myl už dobrých deset minut. Asi si chtěl sedřít kůži z těla. Zapraskání ohně Harryho otočilo opět ke krbu. Zrovna když z něj vylétl další pergamen. Hbitě ho chytil, zatímco poletoval houpavě ve vzduchu a rozbalil.

Pottere,

Musíme probrat strategii. Ať se ti to líbí nebo ne, sejdeme se za dvě hodiny v koupelně prefektů. Nechci žádný tvůj další odmítavý vzkaz, prostě tam přijdeš, nebo si pro tebe dojdu.

Ps1: Rozšiřuji své upozornění na kletby všeho druhu!

Ps2: Takže když Luciuse kopnu do rozkroku, bude to v pořádku?

S.

Krvavý polibek 26.

Takže, mám hned několik novinek. Za prvé, Extasy si konečně našla práci. Nebude si tu stěžovat, že je to něco, co v životě dělat nechtěla, protože účty se samy nezaplatí. Nicméně, a to je za druhé, si Extasy už po třetím dnu připadá jako zbitý pes, takže i proto se další díl KP opozdil. A prozatím to nevidím moc valně, jelikož u psaní tak trochu usínám :D Samozřejmě se budu snažit psát, jak to půjde, ale vy jste trpěliví, já to vím a moc vám za to děkuju. Toliko k novinkám. A teď už se můžete pustit do čtení ;)

---

Harry si připadal v novém pokoji ztracený. Přestože byl menší než ten první a patřila k němu jen jedna ložnice a skromná koupelna bez vany, pouze se sprchovým koutem a jak jinak než s očarovanou vodou, která nikdy nevychladla. Žil příliš dlouho mezi mudly, takže ještě po téměř devíti letech vědomí, že je kouzelník, mu některé věci připadaly neskutečné. Například stále tekoucí teplá voda, pokud ji tedy sám neochladil kouzlem, nebo absence jakékoliv elektroniky. Miloval svůj život čaroděje, ale když přišel odněkud domů, stále pro něj bylo automatické, nahmatat vedle dveří vypínač na světlo. Zvykl si na mudlovský komfort v londýnském bytě, kde žil poslední rok a půl s Ginny.

Ve spodní komnatě se o tento problém postaral Severus. Prostě něco zakouzlil a Harry neměl pocit, že by mu chyběl dostatek světla. Tady už si musel pomoct sám, venku se stmívalo brzy, vzhledem k blížící se zimě, takže nezbývalo, než sáhnout po hůlce.

Lumosem si posvítil na lampičky na stěnách, všude byly dány nové svíce a pak na hlavní lustr. Postupně všechny svíce zapálil a díky značnému množství malých plamínků se v místnosti znatelně oteplilo. Stačilo to na to, aby se nemusel obalit do ohřívacího kouzla a zatím ponechal nečinný i krb. Všiml si, že jeho věci, tedy váček a pár kousků oblečení, leží na malé pohovce, jež byla přisunuta ke zdi. V prostředku pokoje by hodně překážela, stejně jako jídelní stolek se dvěma židlemi, který se nacházel pod oknem s krátkými smetanovými závěsy. Nebýt kamenné struktury, která sem tam vystupovala ze zdi, Harry by neřekl, že je v Bradavicích.

Nikdy je za těch sedm let studií nestihl projít celé, prozkoumat všechny kouty a místnosti, ale zdálo se, že by mu na to nestačilo ani dvakrát tolik času. Hrad také prošel po válce rozsáhlými rekonstrukcemi. Ředitelka se sice snažila o zachování původních plánů a rozvržení, ale přesto byly zásahy stavebních kouzel někde vidět. Harry tomu nepřikládal důležitost; obdivoval Minervu za to, co s hradem během několika měsíců dokázala. Když si vzpomněl, jak hrad po útoku Voldemortových přívrženců vypadal, byl řádně překvapený při své první návštěvě před nějakým rokem.

Harry se posadil na gaučík vedle svých věcí a pomalu přejížděl pohledem po novém domově. Napadlo ho, jestli by nebyl správný čas pro zrekapitulování všeho, co se za poslední týden stalo a co ho v nejbližší budoucnosti čeká, i když se nikdy v životě nepřipadal tak nejistý.

Když se dozvěděl, že je Voldemortovým nedobrovolným viteálem, díky kterému možná zemře, smířil se s tím. Byla to sice strašná vyhlídka, ale zároveň to bylo něco, s tím mohl počítat. Nyní před sebou neviděl nic. Jen rozostřený zmatený obraz, který by nedokázala rozluštit ani Trelawneylová.

Nejhorší asi bylo, konečně si přiznat, že je to celé jen jeho vina. Ne že by předtím viděl svou budoucnost v nějakých jasných barvách, to ne, ale po boku Ginny mohla být alespoň klidná a řekněme stabilní. Co ho čekalo teď? Jeho šílené chování, které by si zasloužilo hospitalizaci u svatého Munga, způsobilo akorát to, že ztratil veškerou naději a iluze.

Harry možná nevěděl, kam se po válce vrtnout, protože byl zvyklý na to, že každou chvíli přijde odněkud podlý útok, jež ho připraví o další blízké a milované, prostě si nedokázal zvyknout na ten klid, který ho najednou obklopoval, ale zároveň ve svém nitru cítil, že po něm alespoň maličkatou částí svého podvědomí touží. Po klidu ve formě něčeho, co by mu přineslo poměrnou satisfakci za všechny dosavadní útrapy.

A tou formou měl být Snape.

Harry totiž věřil, že… pokud by se mu podařilo profesora vzkřísit a překonat mužův vztek, byly by poklidné, společně strávené chvíle něčím zaslouženým a ve skrytu duše chtěným. I ze Snapeovy strany. Tolik v to doufal, že si zkrátka nepřipouštěl nějaké selhání.

Bohužel lidé dělají chyby, mnohdy fatální a ta Harryho spočívala v tom, že věřil příliš. A to si myslel, že se z války poučil. Dokonalý Albus Brumbál měl rozporuplnou minulost a muž, kterého od svých jedenácti let nenáviděl a permanentně podezíral ze zrady, se nakonec stal zachráncem kouzelnického světa stejnou měrou jako on. Takže Harry si správně domyslel, že věřit moc, se zkrátka nevyplácí a že by si měl každý krok, který s důvěrou souvisí, pořádně promyslet.

Kdyby nešel za Shahem, řekl by mu o něm Snape sám? Kdyby na něj Trelawneyová tu osudovou noc, když ji potkal s tváří ředitelky, více dotírala, rozmyslel by si to nakonec? A co Ginny? Opravdu byla připravena mu jednoho dne odpustit, nebo sama chystala svou malou pomstu? A pokud ano, tak na koho? Na něj, nebo na Snapea? A nakonec McGonagallová. Nemohl o té ženě říct jediné špatné slůvko - vždy ho podržela, i nyní, i když se jeho činy daly snadno nazvat trestuhodnými. A dokonce ho ani nesoudila. Harry předpokládal, že kázání ještě přijde, teď měl však pocit, že je ředitelkou spíše litován. A to se mu líbilo ještě méně.

Proč všechno nemohlo být aspoň o trochu jasnější a srozumitelnější? Proč s ním Snape nejedná na rovinu? Ten chlap se tvářil, jako že žádný Shah neexistuje a Harry by odpřísáhl, že na lektvaristových rtech zahlédl posměšný úsměv, když zmínil jméno jeho nástupce. Vysmíval se mu tedy? Říkal si v duchu: Konečně můžu být zase s ním a to jenom díky tobě. Přivedl jsi mě zpět mezi živé a já nyní půjdu za svým skutečným milencem. Snad sis nemyslel, že bys mu někdy mohl byť jen sahat po kotníky?

Harry se otřásl, dala se do něj taková zima, že musel nakonec zapálit oheň i v krbu. A i když si přitáhl jedno z malých křesílek až k plamenům, kůže ho sice pálila, ale uvnitř stále cítil chlad. Přivolal si z ložnice deku, do které se zabalil až po bradu a nohy si schoval pod sebe. Ve stejnou chvíli vyletěl z krbu malý kousek ohořelého pergamenu se stručnou zprávou. Od nikoho jiného, než od Snapea.

Shledávám tvůj odchod nerozvážným, zbrklým a dětinským, ale budiž, pokud je to tvé přání. Nicméně tě za hodinu očekávám na večeři o patro níže. Obávám se, že jsme dostali od ředitelky pouze jednu skřítku a jistě bys ji nerad viděl uhoněnou, až se bude snažit ve stejnou chvíli vyhovět s večeří nám oběma. Snape

Uhoněná skřítka? Harry nad tím výrazem pozvedl obočí. Ne však tolik, jako byl pozvednutý adrenalin v jeho krvi po přečtení celé té zprávy.

Lstivý, panovačný Snape, co mohl čekat jiného? Bohužel na Harryho přesně tohle platilo. Byl tak naočkovaný Hermioniným bojem za práva domácích skřítků, že ho pouhá představa uštvané Mimi zamrazila v zátylku. A kdyby mu to Snape nenapsal, ani by ho to nenapadlo. Nechal by ji lítat od jednoho ke druhému jako poštovní sovu. Co si o něm asi myslela Minerva? Mimi patřila jí a ředitelka několikrát zdůraznila, že ctí její práva a nepovažuje ji za svou služebnou. Přitom mu vyhověla s druhým pokojem, takže musela předpokládat, že bude Mimi nadále nosit jídla i jemu.

Harryho napadlo, jestli by nebylo lepší, začít chodit do velké síně, jenže pak to hned zavrhl. Vyhnul by se sice Snapeovi, ale zato by třikrát denně vídal Shaha. Harry by si s jeho charismatem poradil, ovšem jen pod podmínkou, že by nevěděl o jiném muži, který mu již podlehl. Navíc měl Harry na sebe podezření, že ve skutečnosti hledá způsob, jak se Snapovi pomstít. A pokud by mu šel Shah na ruku, byl by to pro toho záletníka asi největší trest. Bohužel si Harry sám sebe v roli někoho takového nedokázal dost dobře představit. Ano, když byl ještě s Ginny, často na Snapea myslíval. Fantazii měl v jejich případě dost bohatou a to jen umocňovalo touhu po tom, aby se stala realitou. Jenže to nedělal proto, aby ublížil Ginny. Kdyby Shaha svedl, aby potrestal Snapea, sám sebe by degradoval na pomstychtivou děvku a mohl by se rozloučit se svou hrdostí, která byla Nebelvírům svatá.

Díky Merlinovi právě za Ginny. Myšlenka na ni ho přivedla do Malfoy Manor, kde se pokoušela splnit nelehký úkol. Jak se jí asi vedlo? Nebyla v bezprostředním nebezpečí? Vyslechl ji Malfoy? Uvěřil jí? Harryho vztah se Snapem byl opět malicherný, ve srovnání s posláním, které si svou nerozvážností položil na svá bedra. A ve srovnání s Ginnyinou loajalitou, jež svými kroky prokázala. Nemohl ji podezírat ze lstivosti. Za prvé nebyla Zmijozel a za druhé, kdo by se pustil holýma rukama do boje s drakem, jen kvůli pomstě, či vlastním zájmům?

Bože, až Hermiona a Ron zjistí, za koho Ginny vyměnil, oba ho proklejí. A navíc ho nebudou ani trochu litovat, když jim řekne o Shahovi. A pokud se ještě nějak prořekne, že měl vůči své bývalce podezření z podrazu, nejspíš už s ním nikdy nepromluví.

*

Ginny zabloudila od dveří pohledem k prádelníku, na kterém stála karafa s vodou a broušená sklenka. Draco Malfoy ji ve svém pokoji zanechal zhruba před pěti minutami a za tu dobu se ani jednou nepohnula. Jako kdyby měla nohy přilepené k podlaze.

Nemohla popřít, že nemá pro strach uděláno, byla si dokonce jistá, že by to o ní řekli i lidé, kteří ji osobně znali, ale ocitnout se v hadím doupěti, kde smrt číhala na každém centimetru čtverečním… to by vyděsilo i statečnějšího jedince. Po těch nekonečných minutách se konečně přinutila k nějakému posunu a udělala tedy rozhodující krok k prádelníku. Pokoj už měla zmapovaný. Zatímco tělo spolupracovat nechtělo, mysl a vnímání okolí se rozhodlo nepromarnit ani jedinou vteřinu.

Pokoj Malfoye juniora byl honosný, asi jako zbytek sídla, usoudila Ginny. Vysoká postel se pyšnila nebesy s bohatě nabíranými těžkými sametovými závěsy; stejné zdobily i dvě okna s výhledem do mlhou zahalené zahrady. Tmavě šedou dlážděnou podlahu pokrýval zelený koberec a to pod postelí a v její blízkosti. Ginny si všimla, že je na něm nějaký vzor, ale musela by přijít blíž, aby ho rozpoznala. Tvořily jej o několik odstínů tmavší chlupy. Dřevo na většinu nábytku bylo použito ořechové a s všudypřítomnou zelenou skvěle ladilo. Některé doplňky, jako polštářky na starodávné lenošce, nebo na křeslech před krbem byly v barvě hořké čokolády. Ano, pokoj byl honosný a také tmavý, ale přesto se v něm Ginny necítila špatně. Měla za sebou cestu od hlavní brány, přes velkou vstupní halu a schodiště až po horní hlavní chodbu pod neviditelným pláštěm. Všechny ty prostory, které musela projít, ji sužovaly mnohem víc. A nakonec byla Dracem ubezpečena, že se ve své komnatě příliš nezdržuje, tudíž ji nenavštěvuje ani nikdo jiný.

Než odešel, nabídl jí vodu, aby se napila.

Ginny naplnila sklenici, a když si ji přikládala ke rtům, znovu se otočila do pokoje, připomenout si některé věci, které ji zaujaly na první pohled, avšak nebyla možnost si je kvůli ztuhlosti prohlédnout zblízka. Například ten zvláštní zelený koberec. Po dvou locích odložila sklenici na stříbrný tácek a udělala pár kroků k posteli. Musela se sehnout, světlo z ohně v krbu bylo zacloněno dvěma křesly s vysokými opěradly.

Možná ji to ani nepřekvapilo, ale plácnout se do čela, že to nepoznala hned, bylo přece jen přehnané. Vzor na koberci byl samozřejmě hadí. V pravidelných rozestupech tvořil jakési shluky hadích těl. A když Ginny přivřela oči, mohla v nich vidět písmeno M. Napadlo ji, jestli bylo na koberec použito stejné kouzlo, nebo aspoň podobné, jako když její mamka pletla celé rodině svetry s velkým písmenem, kterým začínala jejich křestní jména.

Dívka bezmyšlenkovitě pohladila obrys první nohy onoho písmena a napřímila se, aby se na to podívala znovu i svrchu. O několik vteřin později, zrovna když začala obdivovat výšku luxusní postele - s jejím vzrůstem jí sahala téměř do poloviny stehen - se vrátil Malfoy s podnosem, na kterém ležel bohatě naložený talíř jídlem.

"Vymluvil jsem se, že si chci číst, jinak večeřím s rodinou v dolní jídelně," vysvětlil překvapené Ginny.

"A oni ti uvěřili? Přečetl jsi vůbec za svůj život nějakou knihu?" dobírala si ho. Draco se zatvářil dotčeně, ale když odpovídal, jeho hlas nepostrádal aristokratický tón a nadhled.

"V poslední době čtu hodně, abys věděla. Jen se většinou zavírám do knihovny. Naši tam stejně moc nechodí, mají jiné starosti."

"Jaké starosti mohou tví rodiče mít? Hledají snad nového Temného pána a ne a ne ho nalézt? O jednom adeptovi bych věděla. Řekla bych, že právě s tvými rodiči večeří," neodpustila si zrzka.

"Dík za připomenutí, úplně bych na to zapomněl. Mimochodem, příbuzné si nevybíráš, sama bys o tom mohla vyprávět, ne? Percyho ambice se od těch našich zas tak moc nelišily," přisadil si Draco. Ginnyina obočí poklesla, nic však neřekla. Místo toho přešla k Malfoyovi a zvědavě zhodnotila obsah talíře. Bylo na něm několik plátků dušeného hovězího, sladké brambory a zeleninový salát. Ve stříbrné misce vedle se nacházel pudink. Dívce se začaly sbíhat sliny, naposledy totiž snídala. Nebyla v Bradavicích ubytovaná, jako Harry a Snape, takže se s ní nepočítalo ani na jídlo. Když jí Harry nabízel dnes oběd, zdvořile odmítla. Nechtěla se v jejich společnosti zdržovat příliš dlouho.

"Možná bys ráda něco snědla," škádlil ji Draco. Ginny ho hladovým pohledem provázela až ke stolku u krbu, na který mladík podnos položil. Pak pokynul dívce, aby se posadila k němu.

Několik minut jedli mlčky, Ginny si krájela malá sousta, nechtěla před Malfoyem působit nenažraně, když on svá sousta ukrajoval se vztyčenými malíčky a následně žvýkal tak pomalu, jako kdyby ho někdo natočil a pak ten záběr pustil zpomaleně. Na první pohled to mohlo vypadat směšně, jenže když si Ginny vzpomněla na své bratry, kteří ke společnému stolu sedávali pomalu s rukama od bláta, protože předtím dováděli venku v dešti, musela uznat, že na kultivovaném stolování přece jen něco bude.

"Kdy to tátovi řekneš?" zeptala se. Chtěla předchozí úvahy přebít něčím důležitějším. Draco pokrčil rameny.

"Až nebude poblíž teta," odvětil neurčitě. To se dalo pochopit. Přítomnost Bellatrix byla u takového rozhovoru krajně nevhodná. Jak mohl ale Draco zařídit, aby byl se svým otcem o samotě? Nic by za to nedala, že ta proradná ženská jim neustále dýchá na krk.

"Měla bych jeden nápad. Jak moc tvůj otec akceptuje, že čteš?"

"Už jsem ti řekl, že je mu to víceméně jedno, řeší jiné problémy," zamračil se blondýn. Ginny si netrpělivě mlaskla.

"O těch problémech ses nijak nerozmluvil…"

"A tebe nenapadlo, čeho by se mohly týkat? Jsem tátovi ukradený, jasný? Je mu jedno, co dělám. Od pádu Voldemorta je totálně v háji. Jeho svoboda nás stojí spoustu peněz. A přednášku si nech laskavě pro sebe. Děkuju!" Draco zakoulel očima a odvrátil tvář od zmatené zrzky. Ginny každopádně nečekala tak upřímnou zpověď. Ještě od Malfoye. Samozřejmě věděla, že hlava této rodiny za své vykoupení z Azkabanu platí vysokou cenu a nebyla sama, kdo mu to přál, ale pokud musela rodina šetřit například na jídle a Draco jí přenechal většinu své večeře - opravdu toho snědl příliš málo - pak si nemohla pomoct, když ucítila bodnutí lítosti. Od Harryho věděla, že tehdy na astronomické věži to byl Draco, kdo dostal za úkol zabít Brumbála, ne Snape, který to nakonec udělal za něj, ale Ginny něco říkalo, že by to Malfoy neudělal tak jako tak, že na to zkrátka neměl koule, jak se říká. Přece pes, který štěká, nekouše. A když se tak Ginny zadívala na zamračenou Dracovu tvář, na ten zoufalý výraz ve světlých očích, jenž mladý aristokrat maskoval arogantní maskou, dokázala by možná i odpřísáhnout, že na nikoho jiného tohle přísloví nesedí víc.

Jakoby ledabyle mávla rukou a nabrala si další sladkou bramboru na vidličku. "Mě na přednášky moc neužije, Malfoyi, buď v klidu. Jen mě tak napadlo, že bys mohl tátovi tu zprávu oznámit s pomocí nějaké knížky. Když použiješ odpovídající kouzlo, text se vytvoří z předtištěných písmen a dokonce se tak stane jen před očima toho, koho určíš. Takže tvoje teta může stát tvému otci třeba za zády a koukat se mu přes rameno a stejně nic neuvidí," ušklíbla se. Malfoy si ji celou dobu se zájmem prohlížel. Jeho předchozí otrávená nálada byla pryč, Ginnyin plán ho evidentně zaujal.

"A ty takové kouzlo umíš?" zeptal se nedočkavě. Ginny přikývla, zatímco si důležitě vkládala mezi rty malou baby karotku.

Málem zkoprněla šokem, když Dracovy oči poklesly právě na její rty. Kruci, vážně už to bylo dlouho, co si ji někdo prohlížel s takovým zaujetím. Ale tady jde o Malfoye, ty trdlo. Odjakživa nenávidí kohokoliv, kdo má jen trochu nazrzlé vlasy. A jeho rodina nazvala tu tvou kouzelnickou lůzou. Jste pro ně krvezrádci, protože se paktujete s mudly, jak prohlásil Malfoy senior. Pokud se ti ten kluk dívá na pusu, pak jen proto, že mu právě uzmula další kousek jeho večeře. Musí ho to hrozně štvát.

"Není na něm nic těžkého. Až se najíme, tak ho vyzkoušíme," navrhla Ginny. Ten pohled ji začínal slušně znervózňovat. Malfoy se sice nedíval pořád, ale od té první chvíle občas jeho zrak k jejím ústům zabrousil a co hůř, bylo to i v okamžicích, kdy zrovna nejedla. Takže to s nedobrovolným poskytováním jídla nemělo nic společného.

Ginny si mimoděk olízla spodní ret jazykem a promnula jej s horním. Světlé oči se nenásilně vrátily k těm jejím, jako kdyby právě neudělala smyslný posunek, který její tělo vytvořilo ovšem podvědomě. Neměla v úmyslu Malfoye zkoušet.

"Chci říct, že není moc času. Musím se brzy vrátit, Harry potřebuje svůj plášť. Ideální by bylo, abychom to provedli dnes večer. Takže se to kouzlo musíš naučit hned a co nejdřív otci sdělit, jak se věci mají," oznámila mu Ginny nekompromisně. Draco nevycházel z údivu. Takhle rychlé to určitě nečekal.

"Ještě dnes? A kam vůbec půjdeme? Není moc míst, kam by se Bella nedostala," uvažoval. Ginny zavrtěla hlavou.

"Není, to máš pravdu," přivřela na něj oči. Malfoy ji napodobil, než se rozšířily tak, že málem nebyla vidět barva panenek. Odhodil svou vidličku na talíř a postavil se.

"Tak to ani omylem, Zrzko, tam už mě nikdo nedostane," bránil se se zvednutýma rukama před sebou. Jakoby se od sebe snažil odehnat ďábla. Ginny tak trochu počítala s takovou reakcí, ale jednou se to Malfoy dozvědět musel.

"Tak si tu zůstaň, ale věřím, že až řekneš tátovi, o co jde, uvidíme za ním jen vypálenou čáru. A bude mu ukradené, že se protne s hranicemi bradavických pozemků. Nemáte jinou možnost," dorážela Ginny.

"Je spousta možností. Můžeme emigrovat. Stejně o tom rodiče už několikrát mluvili." Znělo to, jako kdyby Draco uklidňoval hlavně sám sebe.

"A co až se ti tvůj táta složí přímo před očima? Co když úplně bezdůvodně umře třeba při obědě, nebo na schodech, až půjde do své ložnice. Představ si, jak si užívá svou sklenku whisky, něco vypráví tvé mámě a najednou…"

"To se nestane!" zavrčel Draco. Nebyl s něčím takovým smířený a z toho musela Ginny vycházet.

"Že ne? Chceš, abych ti řekla, co je tvoje teta zač? Opravdu to musím vysvětlovat zrovna já tobě? Zabila svého bratrance, byl to její pokrevní příbuzný. Co je pro ni tvůj táta? Jen švagr. A vidina pomsty Harrymu a Snapeovi…"

"Jenže to ona přece neví," odmítal Draco přistoupit na Ginnyiho naléhání. Ještě že předtím uvalil na pokoj ochranná a tišící kouzla, oba neměli daleko k tomu, aby na sebe začali ječet.

"Vážně tolik podceňuješ její inteligenci? Muselo jí přece dojít, že se ona i Snape vrátili díky viteálu. A pokud bude pátrat po takovém případu, zjistí to. Stejně jako jsme to zjistili my. U Merlina, Draco!" Ginny si stoupla také, při tom vzteku se prostě sedět nedalo. A v první chvíli si neuvědomila, že Malfoye poprvé oslovila křestním jménem. Jemu to ovšem došlo ihned, vykulil na ni totiž nevěřícně oči, čehož Ginny duchapřítomně využila. "Prostě se naučíš to kouzlo a pak to otci oznámíš. Možná bys měl taky přihlédnout k tomu, že jde o něj a ne o tebe. Jestli se rozhodne stejně jako ty, pak…"

"Pak?" vyhrkl Malfoy. Ginny se zhluboka nadechla a zkroutila rty do nesouhlasného šklebu.

"To se ještě uvidí. Teď buď sakra chlap a udělej konečně něco správně."

*

Harry si Severuse nevšímal, i když starší muž seděl přímo naproti němu a věnoval mu co chvíli zvídavý pohled. Už tak bylo dost těžké, najít ztracenou kuráž a dorazit na společnou večeři, ke které byl Harry v podstatě donucen vydíráním, a tak nemohl svůj tvrdě vydobytý vnitřní klid riskovat kvůli jednomu pohledu, ať už by byl jakýkoliv. Navíc když mladík nakonec neodolal a podíval se a uviděl ve Snapeových očích ten výraz, neuvěřil mu. Možná už toho za sebou měli dost a v posledních dnech i mnoho intimního, ale člověk jménem Shah, jakoby mezi nimi seděl na stole a Snape se na Harryho díval skrze něj. To si tedy myslel mladší kouzelník.

Snape už věděl, co Harryho trápí a nijak mu to nevyvracel a za ten krátký podvečer se jistě nic nezměnilo.

"Kdy nastupuješ do knihovny?" zeptal se Snape v polovině hlavního jídla. Dnes jim Mimi přinesla cibulový koláč, po kterém by se Harrymu dělaly normálně boule za ušima, kdyby se jeho myšlenky netoulaly bůhví kde a touha zjistit, proč sedí opět zde, nepřebila chuť k jídlu. Kmitl očima po chladném profesorově obličeji a pokusil se odpověď zformulovat co nejstručněji.

"Už zítra."

"A jak se ti líbí dolní komnata?" vyptával se Snape dál. Harry už se na něj nedíval, nimral se ve svém jídle a přemýšlel, jak svůj dýňový džus přeměnit na aspoň padesáti procentní alkohol, nebo na lektvar neviditelnosti.

"Líbí," zakuňkal. Měl pocit, že Snape po tom slůvku zaskřípal zuby, ale odpřísáhnout to nemohl. Známé puf uvedlo do komnaty skřítku, která jim s předstihem přinesla moučník v podobě třešňového koláče s čokoládovou polevou. K lákavé sladkosti přidala ještě podnos s kávou a zase se přemístila pryč. Harry další chod uvítal. Čím dřív bude mít všechno snědené, tím dřív odsud bude moci odejít.

"Nějaké zprávy od Ginevry?" Snape odsunul svůj talíř s nedojedeným cibulovým koláčem stranou a začal servírovat kávu. Harry zavrtěl hlavou.

"Zatím ne, ale věřím jí, že na sebe bude dávat pozor a podaří se jí to," pronesl odhodlaně.

"Pokud má otázka vyzněla tak, že o její odvaze pochybuji, pak sis to vyložil špatně," odtušil Snape. Nalil kávu nejprve Harrymu a pak sobě. Mladík též odsunul večeři a přidělil si na malý dezertní talířek miniaturní kousek moučníku. Miloval každé jídlo, které skřítci v Bradavicích připravili, ale bylo jen málo okamžiků, kdy si ho dokázal vychutnat. A tento k nim rozhodně nepatřil.

"Asi jo," přisvědčil slabým přikývnutím. Snape nereagoval, alespoň ne slovně a pokud měl nějaký výraz na tváři, Harry ho neviděl.

"Rád bych s tebou o něčem mluvil," ozval se profesor po další minutě útrpného mlčení. Harry si všiml, že ho muž ještě ani jednou neoslovil. Možná pro něj Harry byl příliš familiérní a Potter naopak tvrdý. I Harry sám se obával, že by ho s tím druhým poslal do patřičných míst. "Týká se to profesora Shaha," dodal Snape. Harry ztuhl, víc slyšet nepotřeboval. Proč se k tomu mají zase vracet? To co udělal, to že vzkřísil Snapea a dokonce se přiznal ke svým důvodům, bylo víc než jasným výkřikem zoufalství a přání, aby už mu nikdo emočně neubližoval. Chtěl mu snad Snape vyprávět, co všechno spolu se Shahem dělali? Vysvětlit mu, aby si nedělal plané naděje? Takže o tom měla být jejich večeře?

"To co se týká profesora Shaha, se týká tebe, ne mě, takže…"

"Ale…"

"Chci tím říct, že se nemusíš snažit. Podle tebe jsem hloupý, ale nějaké hranice přece jen mám. Navíc, nemohl jsi vědět, že tu bude. Nevěděl jsem to ani já. Myslel jsem si, že lektvary pořád vyučuje Křiklan. Nebudu ti lhát, nejásal jsem, když jsem vás viděl spolu, ale čím víc o tom přemýšlím, tím větší mi to dává smysl. Ty a on. Vždyť vy se k sobě dokonale hodíte." Harry se odvážil na druhého muže pohlédnout a to co uviděl, mu vyrazilo dech. Snapeovi v obličeji hrály všechny světlé odstíny šedé a téměř mrtvolně bílá. Oči naproti tomu plály divokým plamenem. Co zase řekl? To už nesmí vyslovit ani svůj názor? Přece nabídl tomu muži svou dobrou vůli a smíření.

"Pottere! Ihned přestaň s těmi obětními kecy. Je to směšné!" zvýšil lektvarista hlas. Harry takovou reakci pochopitelně nečekal. Odkdy Snapeovi záleželo na tom, co si myslí?

"Ale já… chápu to, fakticky. Možná to nedává smysl, jenže co by se změnilo, kdybych se vztekal a snažil se tě přesvědčit…"

"Ale už dost," zahřměl Snape. Jeho natažená dlaň dopadla na desku stolu, že se roztřásl strachy i porcelán. Harry nadskočil a zamával řasami. "Co to ten tvůj změklý mozek zase vymyslel za hovadinu? Ty že máš hranice hlouposti? A nenachází se náhodou na úplném začátku?" Odstíny šedé nadobro zmizely a nahradila je bílá s červenými fleky. Jako kdyby se zlost propalovala do jeho obličeje zevnitř. I Harrymu ale docházela trpělivost. To s ním Snape bude zase mluvit jako s malým dítětem?

"Přestaň mě urážet, prosím. Myslím, že bohatě stačí, že si jako idiot připadám sám, protože jsem se snažil o něco, co stejně nikdy nemohlo vyjít. Tak mě laskavě nech na pokoji!" Harry se v polovině své exklamace zvedl a přidržel stolu, který mu napůl sloužil jako opora a napůl jako záminka, jak zaměstnat své ruce, aby se s nimi po Snapeovi neohnal.

"Ano, jsi idiot. Ani mě nenecháš domluvit. Já a Sareh…"

"Co ty a Sareh? Není to Shah, že? Pro tebe je to Sareh, protože se milencům obvykle říká křestním jménem, ne příjmením. Jo, to už jsem taky pochopil!" prskal Harry.

"Ty idiote! Mlč už!" Snape už se přes stůl nakláněl tak mocně, že si svůj hábit málem namočil do kávy. "Já a Sareh jsme…"

A víc Severus říct nezvládl, protože naléhavé zaklepání jejich hádku utnulo. V dalším okamžiku se do komnaty za doprovodu rušících kouzel nahrnulo pět kouzelníků. Tři z nich byli ve tvářích bledí, ten čtvrtý neskrýval své obavy a pátý… přesněji Ginny Weaslyová kráčela s hlavou hrdě zvednutou, na což měla plné právo. Právě se jí totiž podařilo do Bradavic propašovat celou rodinu Malfoyů.

Zámecký pán 21.

To koukáte, co? :) Jo, měla jsem chvilku čas, tak jsem napsala další díl Zámeckého pána. Asi bych vám měla přiblížit, co se stalo doposud, takže jen v kostce...

V předchozím dílu Adamovi došla trpělivost a slíbil Tommymu, že se vzdá Belcourtu. Tomu předcházel rozhovor s pradědečkem, který Adamovi vyhrožoval, že jestli nebude s jeho pravnukem vycházet po dobrém, tak mu udělá ze života peklo. Adam měl před tímto rozhovorem schůzku se svým bývalým, Maxem. Toho za ním poslal Adamův otec a navíc mu namluvil, že je v zámku někde ukrytý poklad. Adam s Tommym mají za sebou první sex, ovšem Tommy si nic nepamatuje, protože si jeho tělo na tu dobu propůjčil jeho pradědeček, který mu zanechal akorát ehm, jisté tělesné pocity, takže Tommy se domnívá, že ho Adam znásilnil.

Víc asi vědět nepotřebujete, snažila jsem se do tohoto dílu zakomponovat některé další věci, které by vám mohly předchozí kapitoly připomenout.

Bohužel nemohu předpovědět, kdy tu bude další díl, ale snad se zase nějaký ten čas na psaní najde.

---

Někdy jdeme večer spát a svět kolem nás se nám zdá ideální, tak nějak podle našich představ. Nic nás nebolí, nedokážeme myslet na špatné věci… a pak se během těch sedmi hodin spánku něco stane. Jako kdyby se ten svět přetočil o dvě roční období a ne o nezbytnou dobu ke spaní.

Říká se "ráno moudřejší večera" a Tommy si na tohle motto občas vzpomněl, když večer usínal ve své posteli, zatímco ve vedlejší místnosti se hádala jeho matka s některým ze svých šamstrů a on věděl, že ráno ten chlap bude pryč a matka střízlivá a život se zase na pár mizivých okamžiků vyjasní a uklidní.

Tak proč to dnes cítil úplně opačně? Měl pocit, že se ze střízlivosti vyspal do opilosti, ale ne v dobrém smyslu. Byla to taková ta špatná opice, ze které se člověku dělá špatně od žaludku a motá se mu hlava. V Tommyho případě bohužel nešlo o fyzický úkaz, ten by snadno potlačil nějakými prášky, nebo strčením prstů do krku; tohle bylo vnitřní, psychické a mělo to mnoho společného s tím protivným Lambertem.

Pokud se mu to jen nezdálo, dostal včera od současného zámeckého pána slib, že se dnes pustí do vyřizování vlastnictví zámku. Jinak řečeno, nechá na něj Belcourt přepsat, nebo něco na ten způsob.

Tommy nějak vytušil, že by se hodilo, příliš nejásat, že by to mohlo podrážděného Lamberta vytočit ještě víc - ostatně jeho včerejší nálada po tom, co se vrátil z prohlídek, byla vážně na pěst - proto se před ním krotil, ale když se vrátil do zahradního domku, vážně se cítil skvěle, že to nabralo tak pozitivní směr. Nemohl se sice s nikým podělit o svou radost, nicméně vnitřně prožíval oslavnou párty.

Jenže to bylo před sedmi hodinami. Jeho rozpoložení bylo takové včera, avšak ne dnes.

Tommy shodil nohy z gauče a opřel se o vysoké opěradlo. Se zavřenýma očima se pokusil soustředit na odstranění duševní kocoviny. Ve skutečnosti nechtěl, aby Lambert odešel. Mohl ho nenávidět sebevíc, i za to, že ho… znásilnil (co jiného to taky mohlo být, když si na to nepamatoval a věděl jistě, že by k sexu nesvolil), jenže ten chlap se perfektně staral o celý zámek. Měl dokonale naučený výklad pro prohlídky a nešlo si nevšimnout, jak moc si zámek zamiloval. Nehledě na to, že se kvůli němu vzdal své rodiny a zajištěné budoucnosti.

Něco se muselo stát při prohlídkách, protože ještě dopoledne, když se Adam vrátil ze svého dostaveníčka se svým bývalým, byl celkem v pohodě. Něco ho naštvalo. A Tommy nebyl ani trochu povznesený nad tím, že ho to zajímá a touží se dozvědět, co Lambertovi přelítlo přes nos.

Neměl by si to užívat? Bylo mu řečeno, že má na zámek nárok, takže teď už jen musel být trpělivý a vyčkat na oficiální vyjádření notáře.

S novou myšlenkou, kterou si v duchu opakoval jako mantru, vstal a odebral se do koupelny. Po osvěžující sprše zamířil do Lambertova bytu.

Adam už seděl v kuchyni a popíjel svůj čaj, dnes ochucený lžičkou medu. Před ním ležel na stole hustě popsaný sešit, ve kterém pomalu listoval.

"Dobrý ráno," pozdravil Tommy už při otevírání dveří.

"Dobré," odvětil Adam, aniž by k němu vzhlédl. Jeho ráno jistě nebylo tak skvělé jako Ratliffovo. Ještě včera byl vlastníkem tohoto krásného zámku a dnes se to navždy změní. Ne že by svého rozhodnutí litoval. Polovinu noci probděl, jak si pořád ujasňoval pro a proti. Stejně neměl na výběr, pokud byl Tommy opravdu nějakým způsobem spojený s minulostí této nemovitosti. A jeho otec dostane, co chce. Synovu pokoru a zlomenou hrdost.

Pouze periferním viděním zaregistroval, že si blondýn sedl naproti němu a nalil si z konvice do šálku čaj. K jídlu zvolil krajíček veky a tavený sýr.

"Co to je?" zazněl přímo před Adamem zahuhlaný hlas. Ne, určitě se mu nebude stýskat po jedincích, kteří ani nedokážou udržet pusu zavřenou, pokud se zrovna něčím ládují. Pomalu zvedl pohled na přežvykujícího vetřelce. Kdyby si aspoň ukusoval menší sousta, takhle vypadal jako křeček.

"Můj sešit s poznámkami o zámku. Budeš ho potřebovat. Jsou tam důležitý poznatky a zajímavosti." Adam sešit zaklapl a posunul přes stůl k Tommymu. Blondýn přestal jíst a zamračil se. Chvíli na tu věc koukal a pak ji posunul zpátky.

"Vážně sis myslel, že jsem schopnej a hlavně ochotnej něco takovýho dělat?" zabručel. Adam pozvedl obočí.

"Ale to budeš muset, jestli nechceš, aby zámek chátral. Z něčeho musíš platit uklízečku a taky údržbáře a… sebe. Je to dům jako každý jiný a je třeba se o něj starat," rozčílil se. Bože, jen ať se nedočká toho, že jeho vysněný dům skončí jako ruina.

"Mám v plánu ho prodat… jestli máš zbytečných sedm mega…" navrhl Tommy. Adam se prudce nadechl, ale nic neřekl. Místo toho se zaměřil na svůj čaj a plátek veky namazaný marmeládou. Oproti Tommymu ale jedl kultivovaně a i kdyby nevím co, nepromluví, dokud nebude mít prázdnou pusu.

"Anebo tu můžeš zůstat a dělat kastelána. Dám ti… dvacet procent z výdělku, to by ti mohlo stačit," navrhl mu blondýn. Adam na něj vytřeštil oči.

"Cože?" vyhrkl, až mu z úst vyletělo několik drobečků.

"Klidně to nejdřív dojez, já počkám," utahoval si z něj Tommy. Adam promnul rty a snažil se rychle polknout, jenže to co mu Tommy právě řekl, způsobilo pořádný knedlík v jeho krku.

"Ty chceš, abych tu zůstal a dělal kastelána? Jestli je to nějaký hloupý žert, Thomasi!" Adam se naklonil přes stůl a málem natáhl ruku, že chytí druhého muže pod krkem, protože tady už končila veškerá legrace, když si všiml, že prázdný pohled, jenž v očích blondýna očekával, vlastně ani trochu prázdný není. Spíš pořádně vyděšený.

"Thomasi? Prosil jsem tě, ať mi tak neříkáš, moje matka stačí," nakrčil Tommy nesouhlasně nos. Adam potlačil touhu, kousnout se do rtu. Jestli to nebyl ten zpropadený Tommyho pradědeček, tak… Ale kdo jiný by mu navrhl takovou neslýchanost? Tommy už se jistě tetelil na to, až odsud vypadne. Včera večer byl sice překvapený náhlým obratem, ale neprotestoval. Jak by taky mohl, když mu byl slíben zámek v hodnotě sedmi milionů dolarů. A teď mu nabídne, aby na zámku zůstal a ještě tu dál prováděl?

"Proč jsi mi tak řekl?"

"Asi ve zlosti," lhal Adam, jako když tiskne.

"Zlobíš se? Že ti tu dovolím zůstat? A já čekal, že bys to mohl uvítat," nechápal Tommy. Adam odsunul talíř s nedojedenou snídaní na stranu, jednoduše ztratil chuť k jídlu. Cítil, že jeho obličej už dávno nemá zdravou barvu vyrovnaného člověka.

"Myslíš si, že stojím o tvoje milodary?" zasyčel. "Že jsem všechno to papírování, které se protáhlo na několik měsíců, než mi zámek konečně patřil, absolvoval proto, abych tu teď dělal kastelána za mizernou minimální mzdu? Že jsem se rozhádal s vlastní rodinou, abych ti přenechal tenhle byt a bydlel v zahradním domku a sledoval, jak si ničeho z toho co tu je, nevážíš? Promiň, ale u toho já být nechci. Koupil jsem tenhle zámek, protože jsem se do něj na první pohled zamiloval, protože jsem věděl, že mu dokážu zasvětit celý svůj život a vrátit mu jeho slávu, kterou si zaslouží. Pokud to nemohu udělat po svém, pak raději vůbec. Zabilo by mě, den po dni sledovat tvou lhostejnost."

Adam se zvedl od stolu a odnesl své nádobí do dřezu. Když mířil do předsíně, na chvilku se ještě zastavil.

"Něco už mám sbaleno. Zbytek dodělám, až se vrátím od notáře. Večeři už si můžeš ve svém novém domově vychutnat sám," slíbil a hned na to odešel.

Tommy na dveře civěl jak na bránu do pekla. Kruci, ono se to vážně děje. Lambert odchází, dnes tu bude naposledy a od zítra celý tenhle zámek bude můj! MŮJ!

Tak proč z toho nemám radost? Neměl bych teď už hledat v lednici šampaňské, skákat dva metry do vzduchu, smát se, tleskat… To přece šťastní lidé dělají!

*

Adam potkal na nádvoří Juanitu. Po včerejším téměř intimním rozhovoru měl trochu problém, podívat se jí do očí, ale opětovné připomenutí faktu, že to nebyla ona, s kým mluvil, nakonec pomohlo. Bohužel nic z toho, co se stalo včera, nemohlo odestát ten předchozí měsíc, který zde spolu prožili. A samozřejmě také s Billem. Neměl právo je přemlouvat, aby pracovali pro Tommyho, nebo od něj odešli, mohl jim to jenom oznámit a oni se museli rozhodnout podle svého uvážení. Adam usoudil, že je správný čas, začít právě s Juanitou, když už ji potkal.

"Dobré ráno, pane," pozdravila ho uklízečka s úsměvem. Adam jej opětoval a vložil si ruce do kapes kalhot. Byl nervózní, potily se mu dlaně. Jak jen to té skvělé ženské vysvětlí?

"Dobré, Juanito. Musím s vámi mluvit. Odjíždím teď do města a vrátím se… no až vy tady nebudete, takže…"

"Je to důležité, pane? Jestli spěcháte, probereme to zítra," navrhla mu.

"Když zítra už tady taky ne…" Adam už své zdráhavé oznámení nedokončil.

"Třicet procent!" ozvalo se za nimi. Oba se otočili, načež Juanita pozvedla obočí a vypadala při tom jako rozzlobená učitelka. Neméně rozladěně ale vypadal i muž, který k nim kvapným krokem mířil.

"Slyšel jsi? Třicet procent," hulákal Tommy na celé nádvoří. Adam si útrpně povzdechl. Vážně netušil, o co tomu otravovi jde, ale asi by to neměli řešit před Juanitou.

"Tak jo, Juanito, probereme to později," slušně ji odpálkoval. Uklízečka mu věnovala vlídný úsměv, druhému muži kyselý a vydala se do zámku.

Když byla z doslechu, Adam zakroutil nevěřícně hlavou.

"Jakých třicet procent? O čem to zase žvaníš?" rozhodil kolem sebe zoufale rukama. Tommy si ty své dal v bok.

"Nebo čtyřicet. Já nevím, kolik potřebuješ, abys mohl normálně žít a nepovažoval to za minimální mzdu. Ale snad chápeš, že musím platit i uklízečku a údržbáře. A sebe. Ty jsi ekonom, tak to nějak spočítej, ať to vychází," okřikl ho.

"Ty jsi snad zešílel," zvýšil hlas i Adam. "Nejdřív mě odsud vyháníš, vykřikuješ, že zámek prodáš a teď chceš, abych zůstal?"

"Chci zámek prodat… časem. Ale zatím by to mohlo zůstat, jak to je," ohradil se blondýn. To Adama naštvalo ještě víc.

"Takže ti mám pomoct s tím, postavit ho na nohy, aby jeho cena ještě vzrostla, jestli to chápu správně!" Tohle byl prostě vrchol všeho. Měl co dělat, aby Tommymu jednu nevypálil.

"Ale ty přece dostaneš peníze zpátky, ne? Až se všechno uklidní, můžeš si ho koupit znovu. Slibuju, že nepůjdu s cenou výš," odpřísáhl blondýn. Druhý muž zbělal vzteky.

"Dokážeš si představit, co všechno obnáší koupit nějakou nemovitost? Poslouchal jsi mě v té kuchyni? Trvalo to celé měsíce. Navíc je tu tvoje matka. Co když to nepovolí ona? Ať se ti to líbí nebo ne, ona by měla mít na zámek nárok. Dokud bude ona žít, ty si o nějakém dědictví můžeš nechat jenom zdát." Adam si založil ruce na prsou a začal přecházet před Tommym sem a tam. "Kde jsou ti vaši slavní právníci? Sliboval jsi, že brzy někdo přijde a doloží důkaz o tvém právu na zámek…"

"A nenapadlo tě někdy, že třeba nechci, aby o tom mohla moje máma rozhodovat?" štěkl Tommy dotčeně.

Adam se zastavil. Jeho zorničky se rozšířily, když na blondýna zůstal zírat.

"No promiň?! Jak by mi to mohlo dojít, s tím tvým nepřátelským chováním vůči mně?"

"Mým nepřátelským chováním?" vyjekl Tommy. "Málem jsi mě zabil už tu první minutu, co jsem se tu objevil!"

"A ty bys udělal na mém místě co? Kdyby ti někdo chtěl sebrat něco tvýho?" vrátil mu to Adam. Tommy zahýbal rty jako ryba, neschopen najít vhodná slova. Adam pokračoval.

"Pamatuju si, když jsem tě poprvé uviděl. Byl jsi tak sebejistej, že ti zámek patří, odkazoval ses i na svou mámu, která tu byla předtím na výzvědách. Mluvil jsi o právnících, o svým právu… Včera jsi mě obvinil z toho, že jsem tě znásilnil!" Adam prudce vydechl. "Nedokážu si představit, jak bychom my dva mohli společně žít ve stejném domě, který patří tobě, ale tvé srdce nikdy nebude patřit jemu. Ne tak jako to moje. Chápeš to?"

"To je kvůli tvýmu ex, že jo? Já si to myslel. Včera dopoledne jsi vypadal tak spokojeně, když ses vrátil z města…"

"Co prosím?" Adamovo obočí vylétlo až k hrázi prvních vlasů.

Čekal všechno, ale zmínku o Maxovi ne. Neměl s tímhle vším nic společného, tedy až na to, že ho v podstatě poslal jeho otec. A pokud by šlo o projev žárlivosti, asi by dostal tady na místě záchvat smíchu. Veškerá náklonnost, ke které mezi nimi kdy došlo, byla podporována mocí mezi nebem a zemí. Mocí, o jejíž existenci věděl jen Adam. A také Brad, ale kde tomu už byl konec?

Díky duchovi Tommyho pradědečka Adam pochopil, že za každým úsměvem a hezkým slovem stojí jen vypočítavost, lstivost a touha, získat něco, co by tím pádem bylo tomu druhému vzato. A bylo úplně jedno, že Tommyho shledával po těch několika dnech společného soužití i celkem atraktivním. Adam chtěl jen svůj zámek, nic jiného. A muže na sex. A toho právě teď měl. A dokonce na sebe byli zvyklí. Thomas Ratliff si mu může vyhrožovat, jak chce; on neztratí svou důstojnost, už to zašlo příliš daleko.

"Hele, nech to být, ok?" mávl Adam nakonec rukou. "Dojedu za notářem, jak jsem slíbil a ty bys zatím mohl nějak kontaktovat svou mámu, aby popohnala právníky," pokusil se o smířlivý tón.

"Nemám jak ji kontaktovat. Nikdy si nepořídila pevnou linku ani mobil," protestoval Tommy. Adam zakroutil hlavou.

"Ale pošta funguje i v Americe, věř tomu, nebo ne," ušklíbl se.

"Nechci jí nic psát…"

"Je mi jedno, co chceš, nebo nechceš. Já ti vyhověl, teď se musíš postarat ty!"

"Zůstaň tady!" přikázal Tommy. Adam nevěřil vlastním uším.

"To mi jako nařizuješ?"

"Jo!"

"A jakým právem?"

"Právem pána zámku!" zasyčel Tommy.

"Ty fakt nejsi normální," zatřepal Adam hlavou. Pak se otočil na patě a rozešel se k východu.

"No počkej, něco jsem ti právě nařídil."

Adam slyšel Tommyho za svými zády, ta slova mu přišla směšná, jako když se vzteká malé dítě, jenže malé dítě by ho ani náhodou nepraštilo do krku a už vůbec by nemělo sílu na to, aby mu podrazilo nohy.

Stihl dát ruce před sebe, i tak se ale rozplácl na dlážděném nádvoří jako hrouda másla. S nadávkami na rtech, které ze sebe bez dechu plival, se nemotorně otočil na záda. V tu chvíli ho k zemi přišpendlil blondýn. Tím, že si na něj sedl.

"Myslím, že jsi přesně ten typ člověka, na kterýho platí jen jedno jediný…" ušklíbl se Tommy.

"Ihned ze mě slez!" zasyčel Adam, přičemž vystřelil boky proti němu ve snaze ho ze sebe shodit.

"Jo jo, přesně to mám na mysli. A ty sis myslel, že si nebudeme rozumět," provokoval ho blondýn, zatímco se ještě pohodlněji uvelebil na jeho bedrech. Když pohnul boky, Adam zavřel bolestně oči. Tohle na něj bylo zkrátka moc. Naštvaný a ještě na hranici vzrušení. Nikdy tuhle kombinaci neměl rád, protože většinou zabírala.

Tommy by přece něco takového nikdy neudělal. Ještě včera ho málem zabil za to nedobrovolné noční dobrodružství. I když ono ve skutečnosti nedobrovolné nebylo. Jeho pradědeček to tak rozhodně chtěl.

"Thomasi, tohle už není sranda! Jestli zase podlehnu a on si pak nebude nic pamatovat…"

"O čem to mluvíš?" vytřeštil na něj Tommy oči. Adam už se kousnutí do rtu neubránil. Bohužel prozradil příliš mnoho, aby to nechal druhý muž plavat. Jak mu to měl teď vysvětlit, aniž by odhalil existenci ducha jeho pradědečka?

"Mluvím o tvém druhém já, se kterým jsem si užíval minulou noc, a které ti to jaksi zapomnělo oznámit," zkusil to přes sarkasmus.

"Ale já nejsem blázen!"

"Jistě, odborně se schizofrenici blázny nenazývají." Bezva, když budou vést tento rozhovor, možná to srazí i jeho libido. Nechtěl už s Tommym znovu spát, i kdyby to byl Tommy v těle Tommyho a ne Thomas v těle svého pravnuka. Ne že by se mu to nelíbilo, ale sex s tímhle člověkem znamenal potíže. Mnoho potíží!

Bohužel, muž, jenž převzal nad jeho tělem veškerou kontrolu - a stačilo mu k tomu jen občas efektivně pohnout boky - byl zcela evidentně jiného názoru.

Tommy se sklonil a políbil druhého muže na protestující rty. O dvě kmitnutí jazyka později už mu Adam vycházel vstříc. Proč? To opravdu netušil, jen si uvědomoval, že se mu ty drzé rty zkrátka líbí a že je velice příjemné, mít je spojené se svými. Navíc byl stále příliš rozčilený, což zvýšilo rychlost toku krve. Samozřejmě i v jistých partiích.

"Jsme na nádvoří. Ležím na studené zemi," zašeptal do Tommyho polibku.

"Vím, jakým směrem je Belmontova ložnice a není to ani moc daleko," oplatil mu Tommy zavrnění. Po dalším polibku se zvedl a nabídl Adamovi ruku, aby mu pomohl na nohy. Když se k němu přitiskl a dýchl na jeho ušní lalůček, Adam se otřásl další vlnou vzrušení. "Možná si na nic nepamatuju, ale chci si pamatovat. Můžeš si s mým zadkem dělat, co budeš chtít," zašeptal a políbil vyššího muže na citlivé místečko za boltcem. Adam si nevšiml, že mu blondýn mezitím sáhl do kapsy a uzmul si odsud klíče.

Pravdou bylo, že pokud šlo o vidinu kvalitního sexu, Adam se nikdy příliš nezdráhal. A ten který prožil s Tommym, i když s duší někoho jiného, byl z těch, na které se nezapomíná. Samotného ho štvalo, že byl obviněn ze znásilnění, ať už byly okolnosti jakékoliv. Nemohl to tak nechat a Tommy se zrovna nechoval tak, že by proti tomu něco namítal.

Zatímco blondýn sebevědomě kráčel před ním a Adam jen stěží dokázal odvrátit pohled od jeho pevného malého pozadí (se kterým si může dělat, co chce), mlčky došli k jednomu ze vchodů do zámku a zapluli dovnitř tak nenápadně, jako kdyby byli nějací lupiči. Ložnice původního majitele zámku se nacházela ve druhém patře a byla v ní trochu zima, stejně jako v dalších prostorách, ve kterých se prováděly prohlídky.

Adam se zastavil ve dveřích a otřásl se. Horko v jeho nitru se srazilo s chladem na povrchu, ale postel, jež vévodila bohatě vybavené místnosti, nepůsobila studeně. Ne s měkce vyhlížející prachovou peřinou.

Tommy se na ni odvážil posadit, dlaněmi pohladil hebký samet a pak se na Adama usmál.

"Je mi trochu zima, nechceš mě zahřát?" věnoval mu vyzývavý pohled.

"Víš, že je to vážně trochu divný? Nemusíš to dělat, pokud si od toho slibuješ něco…"

"Někdy jsi hrozně ukecanej. A nejvíc ve chvílích, kdy bys měl mlčet," zavrněl Tommy sladce. Pak si svlékl svou bundu a položil ji do noh postele. "No tak? Brzy zmrznu!" postěžoval si.

Adam si v rychlosti přehrál Juanitin uklízecí scénář. Do téhle místnosti by se neměla dostat dřív než v deset hodin. Teď bylo chvilku po osmé. I tak za sebou zamkl a klíče nechal pro jistotu ve dveřích. Pomalým krokem došel k Tommymu a zastrčil mu přečnívající blonďaté prameny za ucho. Muž potěšeně zapředl a při tom zavřel oči.

Adamovi se líbilo, když si jiní muži užívali jeho doteky, tak hrozně moc se ale nenáviděl za svou slabost pro pěkné mladíky a možnost sdílené erotiky, protože už ho jeho chtíč nejednou zradil.

Jenže co mohl dělat? Byl přece zdravý mladý muž a měl své potřeby. A pokud se nějaký takový pěkný chlap nabízel, musel by být blázen, kdyby odmítl.

Tommy se opřel tváří do jeho dlaně a pousmál se, poté nechal své tělo upadnout na měkkou přikrývku a lákavě roztáhl stehna. To bylo víc, než mohl Adam unést. Když ještě Tommy zvedl ruce v jasném gestu přijmutí do své náruče, i ta poslední pochybnost se vypařila jako kostka ledu na sluncem rozpáleném povrchu.

Hladově sklouzl po Tommyho nabízeném těle, prsty mu nedočkavě vyhrnul tričko až k hrudníku.

Blondýnovy bradavky už byly ztvrdlé, možná zdejší nízkou teplotou, možná vzrušením. Adam se k jednomu hebkému hrotu přisál rty a kousl ho. Byl studený, proto ihned zapojil svůj horký jazyk. Odměna v podobě zasténání a zatahání za vlasy přišla téměř okamžitě.

"Kruci, to je dobrý. Klidně přitlač… joo…" Adama nemusel nikdo dvakrát pobízet, miloval hry s bradavkami svých milenců. Rád je kousal, nebo dlouze sál, dokud neprosili o tvrdší zacházení a o nevyhnutelný sesun po jejich tělech k citlivějším partiím. Adam to prozatím vyřešil za pomoci dlaně. Třel Tommyho penis přes džíny, občas zapátral prsty a stiskl je podél vzrůstající erekce, aby je zase k Tommyho smůle pustil a vynutil si tak další prosby o pevnější doteky. Po nějaké chvíli nahradil ruku svým stehnem.

Blondýnovy povzdechy nabraly na hlasitosti. Adam cítil, jak rychle muž pod ním tvrdne a sám na tom nebyl jinak. Ano, miloval sex, ale mnohdy potřeboval přece jen trochu víc, než pouhý pohled na svého škemrajícího milence na samém začátku mazlení. U Maxe to bylo něco jiného, protože už jeho zájmy znal a Max znal ty jeho, takže věděl, kam sáhnout. Tommy se ho zatím skoro nedotkl, jen ho venku políbil a nabídl mu svůj zadek k experimentům všeho druhu. Kdyby tak Belmont tušil, co se jednou bude odehrávat v jeho milované posteli.

Krvavý polibek 25.

A máme tu další díl. Opět děkuji všem, kteří mě u toho minulého podpořili svými úžasnými komentáři. Nemyslete si, i koment o dvou slovech, přestože tam snad takový ani nebyl, mě dokáže povzbudit. S každým dílem na sobě cítím stále větší tíhu odpovědnosti za to, aby se povídka povedla. Tu, kterou jsem napsala naposledy, i když to byla jednodílka, neměla valný úspěch (na ffdeníku), takže se obávám, jak dopadne tohle. Třeba nejsem ta správná osoba pro psaní tohoto fandomu :D Ale to ukáže až čas...

Na konci přidávám bonus pro Martu, který jsem jí slíbila právě v komentářích. Snad se jí bude líbit ;)

---

Harry byl ze setkání v knihovně poměrně dost zmatený. Profesor Shah byl ve skutečnosti celkem fajn chlap. Tedy něco Harrymu říkalo, že při hodinách se bude pořádně mračit a nahánět studentům strach, byl přece svědkem mrazivé atmosféry ve vstupní hale, když Shah vyšel z velké síně a za ním cupital vystrašený chlapec, jehož čekal školní trest, ale po návštěvě knihovny, kde se sešel mimo jiné i s madam Pinceovou, jež mohla na charismatickém učiteli oči nechat, musel tak trochu přehodnotit svůj názor na toho muže. A k jeho smůle nezabralo ani to, co viděl v učebně lektvarů. Napadlo ho, jestli Shah nemá nějaké podprahové schopnosti. Vážně se cítil ovlivněný. Přece nebude člověka, který mu kradl před očima jeho lásku, považovat za sympatického a více než snesitelného.

Harry i Minerva mlčeli, když se vraceli z knihovny do tajné komnaty. Byl čas oznámit Snapeovi, že odchází do jiného pokoje. A ředitelčina přítomnost měla zajistit, aby to Snape zbytečně nerozmazával, i když Harry spíš počítal s profesorovým oddechnutím si. Muselo ho dusit, být v jednom bytě společně s někým, vůči komu měl výčitky. Ačkoliv se Harry cítil jako svázaný řetězy, na druhou stranu byl docela rád, že se takhle rozhodl. Bude to tak nejlepší, pomyslel si s těžkým srdcem.

Harry automaticky pohladil anděla po zvednutém lýtku a dveře do komnaty se otevřely. Ředitelka zrušila ochrany a prošla dovnitř, Harry hned za ní. Bylo na něm, aby kouzla obnovil. Přivítal to, neměl sílu se rozhlížet po místnosti a podrobit se případnému Snapeovu pohledu. Možná na to během pracovní schůzky zapomněl, ale to, že mezi nimi vládlo napětí, se někde znovu projevit muselo.

Snape seděl na pohovce a četl jednu z knih, které mu Minerva poslala po skřítce. Zbylé ležely vyrovnané do komínku na nízkém stolku před ním. Kniha vypadala poměrně nově, takže šlo o nějakou novinku. Povytažené mužovo obočí trochu napovídalo, co si o obsahu myslí, ale přesto už měl několik kapitol přečtených. Nenechal se rozrušovat, dočetl stranu a až pak se na příchozí podíval. Harry měl pocit, že někdo vysál z pokoje veškerý kyslík.

"Myslím, že se profesoru Shahovi líbíš, Harry." Minerva se spiklenecky ušklíbla a způsobně se usadila na židli u stolu. Beze slov přivolala svou skřítku, která se automaticky přihnala s čajem. Harryho napadlo, že se musí ředitelky zeptat, jak to dělá, ale až potom, co mu vysvětlí, co má tohle znamenat.

"Děkuji ti, Mimi," věnovala Minerva své skřítce milý úsměv, což tvoreček přijal se stydlivě sklopenýma očima a po lusknutí zmizel. Mimi musela svou paní velmi zbožňovat, pomyslel si Harry. Ok, ale teď zpátky k té absurditě, kterou ředitelka vypustila z pusy.

"Jak se mu líbím?" vyhrkl. Ve skutečnosti nevěděl, na co se zeptat, Minerva ho zkrátka nachytala na švestkách. Sledovala tím něco? Po tom, co jí řekl, že viděl Snapea a Shaha v učebně lektvarů v objetí? Bože, ženské, pletichářky zatracené. Rychle střelil pohledem po Snapeovi, který právě odkládal knihu na područku pohovky. Muž se tvářil nezúčastněně.

Ředitelčin povznesený výraz se změnil na lehce zmatený.

"Oh, tedy tak jsem to asi nemyslela," nervózně se pousmála, než své tváři opět nasadila autoritativní masku. "Byl k tobě milejší, než obvykle bývá. Možná je jen rád za novou krev, a že tě konečně mohl poznat. Ve skutečnosti je profesor Shah celkem uzavřený člověk, že Severusi?" stočila pozornost ke staršímu muži.

"Tak nějak," podotkl Snape chladným hlasem. I když se tvářil, jako že se ho to netýká, nepřestal pohledem propalovat Harryho. V jednu chvíli dokonce mírně přivřel oči. Harry se pokusil být nad věcí, celý tenhle rozhovor se v první řadě neměl vůbec odehrát. Bylo třeba oznámit Snapeovi nové uspořádání věcí.

"No, nepůsobil na mě tak, jak jste předtím strašila," přiznal.

"Možná jsem to trochu přehnala," pokrčila ředitelka rameny. Harry se kousl do rtu a konečně zaměřil plnou pozornost na muže na pohovce. Musí to udělat, teď nebo nikdy. Pořádně se nadechl.

"Ehm, profesore, já… vyžádal jsem si jinou komnatu, tak jsem vám jen přišel říct, že budu o patro výš a… no, zkrátka vás tu už nebudu otravovat," dokončil svoji řeč nejistě. Snapeův obličej se během těch slov přetvořil do kamene o tvrdosti diamantu. Harry věděl, že kdyby do jeho tváře píchl, zlomil by si prst.

"Prosím?" pozvedl muž obočí. Až se to zdálo nemožné, že s ním dokáže hýbat, když bylo do toho kamene vytesáno také.

"Brzy by se tu měl objevit Lucius Malfoy a jsou tu jen dvě ložnice, takže…" Harry se rychle podíval na ředitelku. Věděla, že jsou to jen úhybné manévry, ale nic neřekla. Káravý pohled byl však dostatečně výmluvný. I když to povolila - na doporučení Brumbála - neznamenalo to, že s tím souhlasí.

Harry se do toho netoužil zamotat ještě víc a Snape nic jiného neřekl, alespoň zatím, takže usoudil, že by měl využít diplomatickou odmlku k ústupu. Naštěstí si ani nesedl, měl tedy ke dveřím snadnější přístup.

"Co myslíte, že děláte, Pottere?" štěkl po něm Snape, jen co Harry udělal první krok. Minerva při tom zvuku nadskočila. Mladík samozřejmě zaváhal.

"Odcházím?" zkusil to o něco tišším hláskem, než původně zamýšlel. Ředitelka měla mírně rozšířené oči, rty však stisknuté do pevné linky. Poté se zhluboka nadechla, zatímco se ti dva propalovali pohledy. "Argus, Merline. Nechala jsem ho uklízet v komoře s čistícími prostředky. Úplně jsem na to zapomněla. Musím jít, než si nějak ublíží." Vystřelila ze židle a zamířila stejným směrem jako Harry. Rozdíl byl v tom, že ji nikdo nezastavil.

Harry se otočil na patě, s úmyslem, ztratit se stejně jako ona, jak se říká po anglicku, jenže té ženské se nějak povedlo s nadzvukovou rychlostí obnovit ochrany, které měly mimo jiné i zabránit komukoliv projít ven nebo dovnitř. Neviditelná clona ho odmrštila zpět, až zavrávoral. Měl co dělat, aby si nesedl na zadek, jak velký to byl tlak. Jelikož byl k místnosti zády, nevšiml si, že k němu mezitím lektvarista došel. Když ho popadly dvě silné ruce a otočily si ho k sobě, pochopil, že začíná jít do tuhého. Bohužel netušil proč. Proč se na něj profesor díval pohledem, který používal na neposlušné studenty? Proč byly jeho svaly v obličeji stále tak tvrdé? Copak nepoznal Harryho dobrou vůli?

"Ještě jednou, Pottere. Co si myslíte, že děláte? Začíná vám být tato situace nepohodlná? To tedy brzy. Copak jste si nedomyslel následky? Budeme o tom znovu diskutovat, nebo se zachováte jako chlap a postavíte se svým problémům čelem?"

"Já jsem chlap!" odsekl Harry dotčeně. O dítěti v jeho případě přece nemohla být řeč. Snape by s ním určitě nic neměl, kdyby… byl ještě dítě. Upřímně, Harry dospěl mnohem dříve než jeho vrstevníci. Okolnosti, kterým byl vystaven, se o to postaraly samy. Jen si nedokázal vzpomenout, kdy k té změně přesně došlo.

"Tak se podle toho chovejte, u Merlina!" štěkl Snape. Poté ho popadl za zápěstí a dotáhl k pohovce, na kterou ho téměř hodil. Harry po dopadu spíš ležel, než seděl, ale neměl v úmyslu se jakkoliv pohnout, zatímco kolem něj začal lektvarista přecházet sem a tam jako tygr v kleci, ruce založené na prsou, prsty zaťaté do vlastních paží. Neměl by se s ním dohadovat, když byl v takové ráži, Harry to věděl, jenže…

"Chovám se podle toho. Přece hlavně dospělému člověku by mělo včas dojít, že je někde nevítaný, i když si to ten druhý zatím neuvědomuje," ozval se rozčileně.

Snape se zastavil a přivřel na něj oči.

"O čem to mluvíš, ty idiote?" vyplivl. Mladík se ještě víc přikrčil; pořád šel ze Snapea strach. Ne že by to někdy sám před sebou zpochybňoval. To spíš ho jejich nový druh vztahu falešně uchlácholil.

"Já nejsem žádný idiot!" zašeptal divoce. Jestli mu ten chlap ještě jednou přidělí takové ´jméno´, přemění ho na skutečného netopýra a hodí mu otrávenou žábu.

"A co jiného tedy jsi? To co mi tady říkáš, nedává vůbec žádný smysl. Je mi jasné, že už to nějakou chvíli trvá, jen ses přetvařoval, abych na tebe nenaléhal…"

"Ty nikdy nenaléháš, ne snad? Chceš mi tvrdit, že tě zajímá, co mě trápí?" Harry staršímu muži věnoval podezíravý pohled. Snape spustil ruce z prsou a tentokrát si je zapřel o boky.

"Krucinál, co ode mě chceš slyšet? Přece jsem se tě ptal, co se děje a doposud jsem od tebe nedostal kloudnou odpověď. Svádíš to na své výčitky, ale oba víme, že to tak není. Proč ze mě děláš hlupáka?"

"Že by na oplátku?" přerušil ho Harry rychle. Snape zavrčel. Zásah.

"Poslouchej mě, Pottere…"

"Pche!" Harry mávl rukou a konečně se odvážil na pohovce trochu pohnout. V tuto chvíli se na Snapea nechtěl dívat, takže odvrátil tvář.

"Co je?" zavrčel starší kouzelník. Harry tvrdošíjně probodával očima protější stěnu.

"Slyšíš se? Pořád mi říkáš ´Pottere´. Budu pro tebe vůbec někdy Harry?"

"Nejspíš ne, když se budeš pořád chovat jako imbecil!"

"Takovým lidem se spíš říká křestními jmény, nebo ne?" Bože, tyhle absurdní hádky… bude jim někdy konec?

"Tak dobře, Harry…" začal Snape odhodlaně. Mladík se na něj podíval a samozřejmě mu neušly šibalské jiskřičky v mistrových tmavých očích. Vždyť on ho k tomu přímo navedl.

Lektvarista nevzrušeně pokračoval dál. "Pokud je tady reálná možnost, že už se nechceš držet svých původních plánů, rád bych to věděl. Nebo jinak, bylo by od tebe zodpovědné, tudíž dospělé, kdybys mi na rovinu řekl, že se tato… naše situace změní a poté by bylo velmi příhodné, pokud bys přidal i důvod, na který, si myslím, mám plné právo."

Když Snape skončil, Harry si musel několikrát jeho slova přehrát znovu v hlavě, aby jim správně porozuměl. Pochopil je hned, ale stále tu byla ta léty nastřádaná nedůvěra vůči mistrovi lektvarů. Proč by ho mělo tohle všechno zajímat? Proč to pořád rozmazává? Harry byl přesvědčený, že ho lektvarista nechá odejít. Možná přidá ono oblíbené ´idiote´, ale takové drama tedy nečekal.

"Chci se držet původních plánů," přiznal sklesle. Snape přistoupil k pohovce blíž a zamračil se.

"Pak tedy nechápu, proč…"

"Vím to!" přerušil ho mladík.

"Víš co?" Snapeův hlas byl naléhavější, než by se na muže s tak pevným a stabilním charakterem hodilo. Harry jeho překvapení využil a vyškrábal se do stoje. Při tomhle prostě nemohl sedět.

A ano, ať už je to tedy venku!

"O tobě a… o něm. Že se tu celou dobu snažím zbytečně, protože ty už… patříš někomu jinému." Harry si až nyní uvědomil, že si tuto řeč připravoval od chvíle, kdy ty dva viděl v učebně lektvarů v objetí. Jenže v závěru řekl něco úplně jiného. Nebyl si jistý tím, co přesně měl připraveného předtím, ale vyslovená slova to určitě nebyla, protože se mu vůbec nelíbila. A použitý hlas bez špetky autority byl přímo k pláči.

Snape pozvedl obočí, neskrývajíc skutečný šok. Co když… měla McGonagallová pravdu, napadlo mladšího muže. Šokovaný Severus? Nemožné.

"U Merlinových vousů, Pottere. Ty jsi někde spadl na hlavu? To podezření už jsem nějakou dobu měl, ale teď…"

"Přijde ti to vtipné? No jistě, uhýbáš před otázkou, kterou bys měl položit, protože na ni odpověď už znáš." Harry zapíchl vyššímu muži ukazováček do hrudi a pořádně se na něj zamračil.

"Netuším, o čem to mluvíš, jen konstatuji očividné. Že ses nejspíš zbláznil. V první řadě chci vědět, kdo je ten ´on´, mám pocit, že se v té tvé nerozvážné hlavince opět zrodila nějaká utkvělá představa. A nebylo by to poprvé, že?" nenechal se Snape odradit Harryho bojovnou náladou.

"Napadlo tě někdy, že toho hlupáka ze mě děláš ty? Vážně s tebou musím mluvit polopatě, abys to pochopil?"

"Chci, abys se mnou mluvil na rovinu!" zvýšil Snape nepatrně hlas. Harry stál u něj příliš blízko, aby se dokázal soustředit, jenže pokud by teď ustoupil, ukázal by tomu parchantovi slabost.

Upřímnost? Dobrá tedy!

"Viděl jsem vás. Tebe a Shaha, v učebně lektvarů. Objímali jste se. Díval ses na něj…" Ne, tohle nahlas neřekne, i když ho to trápilo mnohem víc, než si byl ochotný přiznat. "Sledoval jsem ho; chtěl jsem vědět, co je zač a pak jsi tam přišel ty."

Harry neměl sílu, dívat se do Snapeovy tváře, zvlášť když se po jeho slovech zkroutila do posměšného úšklebku. Jistě, teď mu to bude vyvráceno a ještě dostane opět přednášku o tom, jaký je hlupák. Přesto nedokázal navést svůj pohled někam jinam.

"Merline, takže to je ten problém? Ty žárlíš?" pousmál se Snape. Harryho se lektvaristova náhle povznesená nálada dotkla. Mohlo ho napadnout, že bude lektvarista zatloukat a udělá z toho pořádnou frašku. Nepotřeboval mnoho k tomu, aby se opět uzavřel do sebe. Zesměšňovat se rozhodně nenechá.

"A i kdyby? Víš co? To je jedno. Už jsem se rozhodl, nebudu ti stát v cestě," oznámil staršímu muži. Poté ho s hlavou vzpřímenou obešel a vydal se konečně ke dveřím. Po cestě už vytahoval hůlku, aby zrušil ochranná kouzla.

"Pottere!" ozval se za ním Snape. Harry se sice zastavil, ale natočil jen trochu tvář, neobrátil se k muži celým tělem.

"Nemusíš mi nic vysvětlovat. Chápu to, vždyť jsem ho viděl." Harry rychle zašeptal finite a bariéra spadla. S jejím obnovením se nezatěžoval, mohl to udělat i Snape. Jen chtěl být co nejrychleji pryč.

* * *

To bylo poprvé, kdy Ginny Weasleyová používala neviditelný plášť svého ex přítele. Poté, co Harry opustil školu, plášť zůstával schovaný ve skříni v ložnici a nikdy se o něm nebavili. Někdy měla Ginny pocit, že se Harry snad ani nechce vrátit do kouzelnického světa.

Nyní si musela připustit pochybnosti, které se jí poslední rok a půl téměř vysmívaly. Byly natolik nenápadné, že je zkrátka přehlédla, nevěnovala jim svou pozornost. Harry jí neříkal všechno. Celou tu dobu v podstatě mlžil a ona si ničeho nevšimla. Co jí ještě zamlčel, kromě své náklonnosti k profesorovi Snapeovi?

Ginny se nemohla divit Harryho mlčenlivosti, nebyl zrovna řešitelský typ a také nemohl vědět, jestli jeho plán vyjde. Hlavně z toho důvodu na něj byla naštvaná, protože pokud by opravdu nic z toho, co si plánoval, nevyšlo, nejspíš by s ní stále udržoval ten zvláštní milenecko-přátelský vztah, který mezi nimi po válce vznikl. Ginny už delší dobu cítila, že ta jiskra, která přeskočila ještě na škole, jakoby skomírá, ale přikládala to Harryho psychice, způsobu, jak si zvyknout na nový život. Bez Voldemorta. Proto nikdy nic neřekla a snažila se mu být oporou. Vlastně by měla být Snapeovi vděčná, že ten svůj křivý nos nakonec z hrobu vystrčil. Ona i Harry by se trápili v ubíjejícím vztahu bez budoucnosti ještě hodně dlouho. Ne-li napořád.

Nabídnout svou pomoc v boji proti Bellatrix Lestrangeové byl pro změnu Ginnyin způsob, jak se srovnat s novými skutečnostmi. Nebyla ještě připravená, vidět ty dva spolu, ale věděla, že jednou to zvládne, až překoná smutek i vztek, a pak by mohla litovat, pokud by nyní podlehla emocím.

I když věděla, že jí nikdo z Malfoyů neublíží, měla i tak velký strach. Musela počítat s tím, že se na Malfoy Manor nachází Bellatrix. Proto ten neviditelný plášť, jinak by si ho snad ani nevzala. Ne že by měla v plánu to povědět někomu dalšímu.

Na radu profesora Snapea - to jejich sezení bylo poněkud nejisté a ostražité (očekávatelně) - se přemístila k hranicím pozemků rodiny Malfoyů a teprve tam si neviditelný plášť přehodila přes hlavu.

Zdejší krajina byla v tuto dobu pochmurná a nevlídná a rozlehlé aristokratické sídlo se v mlze tvářilo přímo hororově. Ginny už viděla pár mudlovských filmů, to díky Harrymu, který si tímto způsobem připomínal svůj život mezi nekouzelníky a byla si jistá, že něco podobného už v nějakém filmu zahlédla. Mudlové měli svůj vlastní způsob, jak ztvárnit upíry a pamatovala si, že podobný dům, obklopený uschlými stromy a shnilou trávou, byl v jednom takovém snímku jejich útočištěm. Běda člověku - smrtelníkovi, který se na vlastní pěst do takového domu vypravil. Dokonce si vzpomněla na jméno toho opovážlivce. Nějaký Van Helsing, či co.

Ginny si představovala Malfoye v podstatě jako takové novodobé upíry. Vysávali z lidí dobrou náladu a vnitřní klid, podobně jako Mozkomorové. Cítila to od prvního okamžiku, kdy se s Luciusem Malfoyem potkala v Příčné ulici. A nezáleželo na tom, že to nebylo úplně přímé setkání, že spíš jen přihlížela jeho kousavému rozhovoru s jejím otcem.

Svým způsobem jí dodávalo odvahy to, co věděla a za jakým účelem na Malfoy Manor přišla. Lucius ji bude muset poslouchat, pokud chce přežít. Až mu oznámí, že je spojen s Harrym a Snapem, určitě tomu nabubřenému blonďatému panákovi spadne čelist. Ano, na to se celkem těšila.

Plášť se jí pletl pod nohy, ale zabránil tomu, aby se jí vlhkost a vlezlá zima opírala do tváří. Alespoň že nebyl vítr, ten by její úsilí, dostat se k hlavní bráně sídla, značně zmařil. Ginny vyzkoušela na ochranná kouzla několik zaručených protikouzel. Na některá totiž Finite Incantatem neplatilo. Kouzla, jež chránila pozemek, bylo celkem jednoduché přelstít, u brány už se tak jistá necítila.

Diagnostickým kouzlem zjistila, že hlavní bránu chrání cosi složitého, s čím se ještě nesetkala. Přinutila se uklidnit, nabrat zpět rovnoměrný dech, protože během přesunu od hranic pozemků se stihla nadechnout asi jen dvakrát a pak se to v několika vteřinách snažila dohnat, z čehož jí rozbolela hlava.

Zaměřila se na to, co jí řekl profesor Snape. Předpokládal, že bude Lucius Malfoy paranoidní, což Ginny vlastně ani moc nepřekvapilo, a že si bude zakládat na starých zaklínadlech, která používali jeho předkové. Malfoy nemohl použít kouzla, která by nevítaného návštěvníka jakkoliv zranila, ale také chtěl zabránit proniknutí, či útěku dané osoby, aby ji pak mohl hezky načapat při činu.

Ginny posbírala všechny informace a vzpomněla si, že jí mistr vyprávěl o jakémsi lepivém kouzle. To by v Malfoyově případě splnilo účel na jedničku. Pokud by se brány dotkla, třeba jen jedním prstem, přilepila by se a zůstala zde, dokud by ji nenašel někdo z domu. Kouzlo mělo samozřejmě za úkol upozornit svého tvůrce na nezvané hosty. Teď už jen přijít na to, jak ho z té brány odstranit.

Ginny zapátrala v kapse bundy a vytáhla na dvakrát složený pergamen, na který si před odchodem z Bradavic napsala nejdůležitější údaje. Bylo mezi nimi i protilepivé kouzlo. Zkusila ho aplikovat na bránu a pak ji znovu přezkoušela diagnostickým zaklínadlem. Celý proces se jí podařil až na potřetí. Srdce jí zaplesalo úlevou a radostí, když její hůlka neobjevila na bráně žádnou přítomnost magie. Ginny schovala pergamen i hůlku do kapes a přitáhla si plášť těsně k tělu. Teď už zbývalo jen čekat. Brzy se jistě někdo objeví.

Ve skutečnosti doufala, že přijde sám pán domu. Bylo by to nejjednodušší. Prostě by ho spoutala a přemístila se s ním rovnou do Bradavic. Bohužel se místo vznešené chůze Luciuse Malfoye na obzoru široké příjezdové cesty objevila poněkud houpavější, doprovázená tichými nadávkami, které s každým slovem zesilovaly.

Draco Malfoy. Ten hlas by poznala kdekoliv. Nafoukaný Zmijozel.

Ginny na něj od konce války nepomyslela ani jednou, ten kluk jí byl víceméně ukradený a neměla v úmyslu ho nijak velebit za to, že se před pádem Voldemorta přestal angažovat v pomoci tomu zvrácenému kultu. Pro ni to byl stále arogantní, rozmazlený spratek.

Draco Malfoy s navztekaným funěním přistoupil k bráně a přivřel oči.

"To si snad někdo dělá srandu! Copak jsem tu nějaký vrátný?" zanadával. Ginny se pod pláštěm ušklíbla. Dokázala si představit, že by taková profese Malfoyovi docela i slušela. Ne přímo vrátný, ale něco ve stylu Filche, hezky s kbelíkem v jedné ruce a koštětem ve druhém. A to koště by nebyl poslední model Kulového blesku. Na druhou stranu musela uznat, že rok a půl, kdy Malfoye juniora neviděla, se nic moc nezměnilo. Ano, dospěl a zmužněl, ale jeho tvář byla stále půvabná a alabastrově bledá. Vlasy měl delší než ve škole. Sahaly mu přibližně po ramena, odhadovala, protože momentálně je měl svázané do ležérního ohonu. Pamatovala si, že nosíval černé oblečení, v posledních ročnících většinou obleky, ale doma na to asi příliš nehleděl. Nyní měl na sobě světlounce zelenou košili, zastrkanou do černých úzkých kalhot a černou vestu s jakýmsi zdobením na dolním lemu. Nebylo to moc dobře vidět, protože většinu spodního oděvu zakrýval dlouhý plášť s černým kožešinovým límcem.

Mladík si dal ruce v bok a rozhlédl se do stran, nemohl ani tušit, že dívka stojí přímo proti němu, chráněná jen bránou. Ginny si dodala odvahy a namířila na něj hůlku. Když měl Draco natočenou hlavu doprava, nechala zpod pláště vykouknout pouze špičku a zašeptala kouzlo. Petrificus Totalus by mělo být dostačující, odhadovala. Draco se zhroutil na zem, nebo se spíš převrhl jako socha, kterou někdo povalil a vydal tlumený zvuk, podobný vydechnutí.

"Alohomora," zkusila Ginny klasické odemykací kouzlo. Brána se s jemným zaskřípáním pohnula a uvolnila jí cestu. Přistoupila k nehybnému mužskému tělu a jemně ho šťouchla špičkou boty do lýtka. Pak si přivlastnila Dracovu hůlku.

"Neměla bych se ukázat, ale není podstatné, jestli mě poznáš, nebo ne.

Dobře poslouchej, Malfoyi. Až zruším to kouzlo, budeš se mnou spolupracovat. V první řadě potřebuju vědět, jestli je tu s vámi Bellatrix Lestrangeová?" položila první otázku. "Jestli ano, tak zahýbej očima," vyzvala ho. Draco měl poněkud vykulené bulvy, nezdálo se, že by s nimi dokázal hýbat, ale po několika vteřinách se trochu přetočily ke straně. Ginny to brala jako souhlas.

"Dobře, to jsem si myslela. Jistě už se vám pochlubila, že narazila na Harryho a Snapea. Odpověz!" Draco pohnul očima opačným směrem. Spolupracoval víc než vstřícně. No, nic jiného mu stejně nezbývalo.

Dívka si k mladíkovi klekla a odhalila mu svou tvář. Raději se ale natočila tak, aby nebyla vidět z domu. Doufala, že Draca nikdo nesledoval.

"Fajn. Možná už ti došlo, o co se Bellatrix pokouší. Zabít Harryho, protože se to nepodařilo jejímu pánovi. Je to tak?"

Draco opět přetočil oči na druhou stranu. Ginny se mírně pousmála. Mohlo to být ne i ano, ovšem na tu první odpověď by musela znát Bellatrix Lestrangeovou o něco méně.

"Jde ti to skvěle," pochválila mladíka. "Nikdy by mě nenapadlo, že bys mohl být tak povolný," dobírala si ho. Tiché zachrčení v Malfoyově krku jí mělo napovědět, co si o její přítomnosti myslí, ale Ginny si to rozhodně nebrala osobně.

"Říkal jsi něco? Ne? To je dobře, protože až ti řeknu, o co tu jde, stejně ti dojde řeč. Netuším, jak moc si to tvůj otec uvědomuje, ale je to vážnější, než si asi všichni myslíte. Harrymu se podařilo Snapea vzkřísit, nejspíš někde existuje jeho viteál. Bohužel to vrátilo mezi živé i tvou proradnou tetičku. Největší problém je v tom, že vzkříšení způsobilo, že jsou tvůj otec, Harry a Snape nějakým způsobem propojení. Nezkoušeli jsme nic extrémního, ale když jsem Harryho řízla do ruky, stejné zranění se objevilo i na Snapeově ruce. Neříkal tvůj otec něco? Nevšiml sis u něj podobné ranky?" vyzvala ho k další odpovědi. Draco zahýbal očima poněkud agresivněji. Ginny se kousla do rtu. Ani jí se nelíbilo vést monolog s druhým člověkem, od kterého potřebovala informace a zároveň mu nějaké předat.

"Já tě pustím, ale musíš mi slíbit, že nebudeš vyvádět. Nejsem tu proto, abych dělala potíže. Tvůj táta se musí dostat do bezpečí. Jakmile Bellatrix dojde, že jsou ti tři propojení, nebude muset ani vyhledat Harryho. Bude jí stačit namířit hůlku proti tvému tátovi, chápeš to?" zeptala se ho naléhavě. Malfoy přetočil oči opět na opačnou stranu.

Ginny chvíli studovala jeho zmraženou tvář a pak se postavila.

"Finite Incantatem," zamumlala kouzlo s hůlkou namířenou na Malfoyovo tělo. Mladík byl na nohách, než bys řekl švec a hned začal zuřivě chmatat rukama kolem sebe, až se mu několik pramínků platinových vlasů uvolnilo z uhlazeného účesu. Obvykle bledý obličej měl na několika místech rudé skvrny zloby a odhodlání.

"Weasleyová, já tě zabiju!" nadával. Ginny se podařilo naštěstí včas uskočit, než po jejím plášti při jednom chvatu málem úspěšně natáhl ruce. Ještě že mu předtím vzala hůlku.

"Silencio!" sebrala mu i hlas a kopla ho do holeně. Draco mlčky zaúpěl a předklonil se, aby si místo promnul dlaněmi. Svou bolest mohl vyjádřit jen gesty a mimikou, což byl celkem vtipný pohled, když ale začal navíc poskakovat na zdravé noze, jako kdyby skákal Panáka, Ginny neměla daleko k vyprsknutí smíchy.

"Mohl by ses laskavě uklidnit?!" okřikla ho divoce. Samozřejmě se snažila, aby při tom spíš šeptala. Draco se ještě chvilku ošíval, než se narovnal do pozoru a jeho obočí poklesla na úroveň horních očních víček.

"Řekla jsem ti, že nebudeš vyvádět. Ještě jeden hloupý pohyb a znovu tě zmrazím a tu nohu ti zlomím, fakt to udělám!" vyhrožovala. Mladík horlivě zakýval hlavou, Ginny tedy zrušila kouzlo mlčení. Chvilku to vypadalo, že se na ni znovu vrhne, ale za pár vteřin jeho ohnivý pohled už jen neškodně plápolal.

"A to poslali tebe, jo? Zrzko," neodpustil si provokovat. Ostatně to by ani nebyl Malfoy, kdyby to aspoň nezkusil.

"Není jedno, koho poslali? Tvůj táta je v nebezpečí," zavrčela.

"Nejde ti o mého tátu. Ale o Pottera…"

"Řeknu to samé. Není to jedno? Ať tvoje teta ukáže hůlkou na kohokoliv z nich, dopadne to pokaždé stejně."

Malfoy zavrtěl hlavou.

"Zatím ji nemá. Hůlku. Otec jí jednu sehnal, ale ta se jí nelíbila; zlomila ji, jak byla vzteklá," vysvětlil se skrývanou smířlivostí.

Ginny si mohla konečně v duchu oddechnout. Pokud jí Malfoy řekl něco takového, tak byl přístupný všemu, co mu zatím oznámila. Nebo to minimálně zvažoval. Druhá stránka věci byla Bellatrix samotná. Nedokázala si představit, jak těžký život s ní asi nyní rodina Malfoyů musí mít. Čarodějka byla jistě naštvaná a rozmrzelá. Její pán už neexistoval a Harry Potter stále žil. To samé Severus Snape. A ti dva se dokonce objevili před ní společně. Takže si nejspíš domyslela, že se spolu paktují. Že byl Snape celou dobu zrádce jejího milovaného pána.

"Dostaň mě dovnitř, musím to říct tvému tátovi," přikázala Dracovi, stále se zvednutou hůlkou. Junior viděl jen její obličej a ruku s hůlkou. To druhé na něj pochopitelně platilo víc, i když přísný pohled Weasleyovic nejmladšího člena rodiny také ignorovat nemohl. A celé to působilo opravdu děsivě, ještě v tom podvečerním sychravém počasí. Draco nevypadal tak sebejistě jako dřív, ale to mohly způsobit i nové informace o spojitosti mezi jeho tátou, Harrym a Snapem.

"Řeknu mu to sám," navrhl. Ginny se zatvářila podezíravě.

"A to ti mám věřit? Pořád se tváříš, že si neuvědomuješ závažnost situace," zkoušela ho. Draco nasadil typický samolibý výraz.

"A ty si uvědomuješ závažnost situace? Jestli odsud tátu uneseš, i když zatím nevím kam, co bude se mnou a s matkou? Vím, že je teta schopná všeho, takže promiň, že jsem trochu opatrný." Draco si založil ruce na prsou a pozvedl bradu na znamení své důležitosti. Své a matčiny.

Ginny musela uznat, že má pravdu. Na tohle při přípravách na únos Malfoye seniora nepomysleli. Bellatrix by mohla svou sestru a synovce využít k tomu, aby přilákala Malfoye zpátky. Nebo ho donutit, aby z domu vůbec neodešel.

"Fajn, co navrhuješ?" povzdechla si. Draco se poškrabal ukazováčkem na bradě a zamyslel se.

"Promluvím si s ním a…" navlhčil si špičkou jazyka koutek rtů. "A myslím si, že bychom měli jít s ním. Já a matka," dodal. To předchozí gesto Ginny raději přehlédla, nebyla v tom správném rozpoložení, aby se upínala k pěkným mužským jazykům, přesto nemohla popřít, že se při pohybu lesklého svalu mírně zachvěla. Kruci, už to bylo dlouho, co ji políbil nějaký muž. Harryho nemohla počítat, protože ten nejspíš ani nelíbal ji, ne v myšlenkách.

Nechtěla, aby ji zradil hlas, tak jen přikývla. Malfoy pozvedl obočí.

"Dám ti vědět, až budeme připravení," navrhl.

"Jako že mám teď odejít? Tak to ne," odmítla.

"A co chceš jako dělat? Zůstat tady? Jsi snad blázen? Slyšel jsem, že Bellu zabila tvoje máma. Má minimálně jeden důvod, aby se ti za to pomstila."

Ginny se nechtěla vracet ke starým faktům a samozřejmě si byla vědoma nebezpečí, pokud zde zůstane, jenže nemohla přijít do Bradavic s prázdnou.

"Než to zařídíš, nechám si tvoji hůlku. Můžeš ji mít na očích tady, nebo se s ní přemístím pryč. Vyber si," nabídla mu možnosti, na které prakticky nemohl reagovat jinak než s přistoupením na tu, jež více vyhovovala jí.

"Nepřej si mě, až ji dostanu zpátky. Zrzko!" vyhrožoval. Zvláštní, na škole mu to věřila víc.

"To jsem ochotná risknout," ušklíbla se a konečně schovala ruku s hůlkou pod plášť. "Asi bys mi měl ukázat tvůj pokoj. Chodí za tebou teta často?" vyzvídala. Malfoy protočil očima a vykročil zpět k domu.

_________________________

Profesor Sareh Shah v pohybu...