Ahojky všem, už dlouho jsem tu nic nepřidala, tak to musím zase napravit. Byly jsme s Velvet o víkendu na koncertu One Ok Rock v pražském Lucerna Music baru a chtěla bych se o tenhle skvělý zážitek podělit. Výlet měl pro mě a pro Velvet o něco zvláštnější význam. Poprvé jsme byly na koncertu někoho z Japonska. Upřímně, skupinu One Ok Rock znám jen díky několika písničkám, co jsem slyšela u filmů, nebo fan sestřihů, takže to byl spíš výlet za Japonskem jako takovým, ale rozhodně nelituju, že jsem tuhle cestu podnikla.
One OK Rock je rocková skupina, jak už napovídá název, ale rozhodně nejde o nářez bez hlavy a paty. Před koncertem jsem si naposlouchala některé jejich desky, a pokud se vám nechce hledat na youtube, přirovnala bych je například k Linkin Park. Takový líbivý, melodický rock. Oficiálně alternativní emo rock, jak praví například wiki…
Kluci jsou spolu od roku 2005 a jako jedni z mála Japonců vyráží se svou hudbou i do světa. Tenhle rok už mají za sebou turné po Severní Americe a koncerty v Evropě mají naplánované až do Vánoc. Po novém roce budou pokračovat v Asii a také v Mexiku.
A teď něco ke koncertu samotnému. S Velvet jsme se rozhodly, že se nebudeme nikam tlačit. V klidu jsme si došly na jídlo, pak na kafe a čekaly. Přiznám se, že mě překvapila fronta lidí před Lucernou, když jsme se konečně vykopaly z kavárny. Čekala jsem, že už budou všichni uvnitř, tak jenom projdeme přes vstup a bude to. No, spletla jsem se. Fronta se táhla až k Václaváku a lidi pořád přibývali. Dokonce i za námi, když jsme se s Velvet zařadily.
Vybavuju si, že chlap u vstupu - zrovna, když jsme tam byly, nakoukl za nás a řekl něco ve smyslu: Tak to nevidím dobře. Netuším, jak to měli spočítaný, ale fakt je mi záhadou, jak se tam všichni ty lidi mohli nacpat. Snad prodali určitý počet lístků a hlavně bylo vyprodáno, takže nechápu, čemu se tak divili. Jestli čekali, že některý lidi nakonec nepřijdou? Každopádně Lucerna byla totálně natřískaná.
Kvůli frontě se zpozdil i koncert. Místo v sedm se začínalo v osm, ale tak nějak s tím člověk počítá. A neřeší to, když nikam nechvátá. My měly s Velvet zamluvený hotel, takže nám nějaké zdržení nevadilo.
Koncert jako takový trval něco málo přes hodinu a kluci hráli jednu pecku za druhou. I když jsem jejich songy naposlouchávala před koncertem, všechny jsem hned poznala. Líbilo se mi, při jedné pomalé písničce, jak celá skupina čekala na absolutní ticho v sále. Byl to naprosto magický okamžik. Sice chvíli trvalo, než to lidi pochopili, ale pak se vzájemně snažili utišit. Prostě úžasná atmosféra!
Co mě ale dostalo nejvíc, byl užaslý výraz kluků, když s nimi lidi začali zpívat. Myslím, že takový ohlas opravdu nečekali. Nechci nás Čecháčky podceňovat, ale zažila jsem už pár koncertů, kde by nepomohlo snad ani podplacení, aby se lidi trochu víc rozjeli. Tady to bylo naprosto spontánní a upřímný.
Ani jsem se nenadála a bylo po všem. Kluci přidali ještě jednu písničku a Takahiro - zpěvák přišel dokonce obalený do české vlajky. Někdy před koncem slíbil, že k nám přijedou znovu. I tohle, si myslím, bylo neplánovaný. Určitě nejsem odborník přes lidské myšlenkové pochody, ale snažím se si hodně všímat, jak se kdo tváří a reaguje a jsem si víc než jistá, že před koncertem něco takového v plánu neměli. Aby oznámili, že přijedou zas. Když to shrnu, dostali jsme je! Takový ohlas nemohli čekat. Jsem hrozně ráda, že byli příjemně překvapení, protože tam, kde je rádi uvidí, se zase někdy vrátí, i kdyby to teď v sobotu byl jen v zápalu eufórie vyslovený slib. Prostě přijedou znovu a už teď se na to těším!
Ještě jsem se z celého toho víkendu pořádně nevzpamatovala, ale určitě si nemůžu pro sebe nechat zážitek, který bych s nadsázkou mohla pasovat na mnohem úžasnější, než samotný koncert.
Velvet, nikotinová závislačka, nás zatáhla za Lucernu, že si půjdeme zakouřit. To byly tak tři hodiny. Stály jsme u nějaké výlohy s uschlým vřesem (nebo levandulí, co já vím :D), hned vedle vchodu do pasáže a vesele bafaly, když jsem si všimla zajímavého Asiata se světlými vlasy, přicházejícího od Václaváku. Víte co, přede mě si může stoupnout třeba ruskej model a se mnou to nehne… tedy pokud nemá šikmý oči (což by bylo fakt divný, že? :D)
Tenhle Asiat mě ovšem zaujal (když bydlíte ve městě s rozsáhlou vietnamskou komunitou, po čase si začnete vybírat i ty Asiaty), tak jsem do Velvet žďuchla, aby se nenápadně podívala taky a pak jsme obě zkamaněly, protože tam nebyl jeden, ale rovnou čtyři Japonci. Vykračovali si jako Beatles jeden za druhým kolem nás, Takahiro šel jako poslední. V tu chvíli mi teprve došlo, kdo to je. Kluci se tvářili trochu rozpačitě a hlavně obezřetně, myslím, že to u celebrit není nic nenormálního, prostě si dávají pozor, aby na ně někdo najednou neskočil :D No, my byly s Velvet tak v šoku, že jsme na ně akorát civěly. A pamatuju si, že se na mě Taka podíval - on obzvlášť vypadal vyplašeně :D Přece jen, kluci jsou drobní, malí a my s Velvet typický slovanský holky krev a mlíko :D Počítám, že bych měla Takahirův obličej v úrovni svýho hrudíku, už takhle jsem na něj koukala pěkně z vrchu! :D No a než jsme se nadály, byli kluci v pasáži. Později jsme si všimly, že na Václaváku stojí jejich autobus a vleky na aparaturu.
Takže tohle byl pořádný zápich a ještě při jídle jsme se tomu smály jak praštěný. Jo a ten, co mě zaujal jako první, je kytarista Toru <3
Když jsem se po návratu domů pokoušela najít o skupině něco víc, zjistila jsem, že Takahiro začínal v roce 2003 v Johnny´s, tedy v agentuře, odkud pochází třeba Kamenashi, nebo Yamada! Dokonce existují nějaká videa z té doby, z vystoupení skupiny News, kde Taka jeden rok působil. Johnny´s je jedna velká rodina (sekta), kde kolaboruje každý s každým… a pak odsud taky občas někdo uteče, protože neunese ten tlak a chce si jet sám na sebe. Stejně si myslím, že se Taka do Johnny´s moc nehodil. Není to typický hezounek a jeho hlas je příliš výjimečný, aby ho uplatnil jen coby skupinový zpěvák.
Každopádně je to pořádný šok, když se něco takového dopátráte. Můj a Velvetin největší sen je vidět Hey Say Jump naživo, což se nikdy nestane, protože kluci z Johnny´s za hranice Japonska koncertovat nejezdí a ani nebudou (to by se muselo úplně změnit myšlení Japonců), takže když pak vidíte na vlastní oči někoho, kdo se s vašimi idoly osobně setkal, nebo dokonce pracoval, je to skoro stejně tak vzrušující!
I když mám pocit, že tohle bylo maximum, co jsem z milovaného a uzavřeného Japonska mohla vidět, neztrácím naději. Minimálně uvidím zase One Ok Rock, jestli se k nám vrátí. Koncert byl super a ráda si to zopakuju :)
