Krvavý polibek 10.

Určitě jste si nemysleli, že by to bylo tak snadné ;)

Děkuji všem komentujícím za krásné a povzbudivé komentáře!

Šťastný Nový rok všem!

---

Harry už slyšel za svůj krátký mladý život hodně vtipů. Ty nejzvláštnější vždy vyprávěl pan Weasley, pocházely totiž z mudlovských novin, nebo je přinesl od někoho, kdo je též měl rád. Pár jich znal i George, ale ty už se spíš týkaly kouzelnického světa, jako třeba - Voldemort povídá Červíčkovi: Červíčku, vejce; a Červíček na to: míchaná, nebo na tvrdo, můj pane? A Voldemort odpoví: Podrbat! - A to zase Harrymu nepřišly pro změnu ani moc vtipné. Ovšem, to co právě zaslechl z úst svého bývalého profesora lektvarů a muže, jenž vstal z mrtvých, aspirovalo na vtip století, alespoň takový měl Harry pocit, že by to měl brát. Ačkoliv brát to tak, bylo pochopitelně proti jeho zájmům.

"Děláte si ze mě srandu?" nakrčil Harry nos, až mu popojely brýle dolů, tak si je zase posunul zpátky. Snape na něj hleděl víc než neutrálně, vlastně vypadal jako socha a i ty mívaly ve svých kamenných tvářích víc výrazu než on.

"Ano," řekl pevným hlasem. "A už nikdy mě nenuťte, abych to opakoval. Víte, že normálně nežertuju." S tím odvrátil hlavu a dal tak najevo, že celou debatu na toto téma uzavírá. Harrymu se vrátil do plic vzduch a srdce se trochu zklidnilo. Když totiž Snape řekl svou otázku, Harrymu připadalo, že se muselo zbláznit, jak se mu dralo z těla ven. A nejen krkem, ale i jinými otvory. Ano, velmi zřetelně cítil jeho tlukot i ve svém klíně, což v danou chvíli ale považoval za přirozené, vzhledem k tomu, že po tom nevzhledném muži navzdory všemu toužil.

"Já to myslel vážně," zahučel k posteli. Snape se chvíli vůbec nehýbal, než na něj přemístil znovu svůj temný pohled.

"Měl bych se bát? O svou počestnost?" utrousil.

"Asi nebudete o nic víc nevinný jako já zkušený. Poslední rok a půl jsem žil se ženou," nedal se Harry zastrašit, ovšem musel si dát hodně velký pozor, aby nesklouzl do kalných vod zoufalého žadonění o tělesné blaho. Rozhodně nebude prosit na kolenou. Jen chtěl, aby Snape poznal, že to myslí vážně. Když už neměl žádný další plán, co s jejich společným soužitím na útěku, tohle se aspoň trochu konkrétně tvářilo.

"Věřte mi, Pottere. To poslední, na co mám teď náladu, je řešit vaši sexuální frustraci."

"Super, tak co chcete řešit jiného? Já se podřídím. Nebude mi to dělat potíže…" Harry se zarazil. Nebyl příliš zdatný ve vytváření neúmyslných dvojsmyslů, ale ten co vypustil ze svých nerozvážných úst teď, aspiroval na dvojsmysl století. A ne jen proto, že si to sám uvědomil, ale že si to uvědomil i druhý muž, který na něj v jediné vteřině seslal hned několik různorodých pohledů, od zmateného počínaje, po vražedný konče.

A právě ten poslední Harryho dopálil.

"Snad jste si nemyslel, že jsem vás vrátil mezi živé pro vaši oslnivou osobnost, nebo snad pro ten neodolatelný úsměv, který jste za svého života rozdával na všechny strany."
"Vskutku ne?" vyklenul Snape obočí. "A proč tedy? Že by kvůli tomu, jak jsme se zbožňovali navzájem a jak jsme si šli vždy na ruku?"

"A co kvůli mé oddané lásce k lektvarům?" střelil Harry.

"Řekl bych spíš, že jste mě oživil proto, abyste mi mohl poděkovat za můj, ve vašich očích, vstřícný způsob podání lektvarové látky, nebo spravedlivé přidávání bodů nebelvírské koleji, nemám pravdu?"

Harry už nic dalšího v záloze podobného této absurdnosti, co právě oba nechali vyplout ze svých úst, neměl. Snad jen… pravdu. Ale ta nebyla ani absurdní, ani sarkastická, byla to pravda ve své nejpravdivější podobě. Jenže po těch několika vyřčených slovech mu najednou přišla příliš křehká, příliš zranitelná a tak snadno pošlapatelná, aby ji dal všanc jen tak pro nic za nic.

"Půjdu na chvíli ven, zkontrolovat ochrany." Harry už se na Snapea nepodíval a vyrazil rovnou k východu ze stanu. Potřeboval zkrátka přemýšlet.

Najít způsob, jak vycházet s tím bručounem, pro Harryho nebyl složitý úkol. Stačilo, aby byl stejně sarkastický jako on. Problém byl a stále zůstával na druhé straně, která nikdy nikomu nic neusnadnila. Harry už se ale nechtěl s nikým hádat, tím spíš se Snapem. Ano, byl výbušný, za každých okolností připravený chránit svou hrdost a dokázal být i zlý, ublížit pouhými slovy, avšak od konce války podvědomě pracoval na tom, aby tuto nežádoucí energii zkrotil. Od okamžiku, kdy mu byl odhalen skutečný důvod jeho jizvy a tudíž i spojení s Voldemortem, ať už bylo jakékoliv, si Harry víceméně svou zlobu a vztek obhajoval právě tím. Možná k sobě nebyl upřímný, možná prostě takový byl, protože to zdědil po svém otci, nebo šlo o ochranný štít, vypěstovaný ve společnosti milující rodiny Dursleyových, ale se zánikem Voldemorta z toho mohl udělat pozitivní stanovisko. Nešlo přece o až tak zanedbatelnou motivaci. Chovat se tak, že už v sobě nic z toho zlého a temného pána nemá a tudíž dokáže jakýkoliv negativní výplod své povahy uhrát a zmírnit do snesitelné podoby. Ne, už se prostě nechtěl hádat. Nechtěl znovu cítit zlost.

No, ale to měl asi do toho kotle v Zobí ulici hodit někoho jiného. Někoho méně komplikovaného.

Chybějící malíček, či spíš rána, jež po něm zůstala, zabolela. Harry se na svou neodborně zavázanou ruku podíval, jako kdyby ani nebyla jeho. Ovšem, právě ona mu znovu připomněla, že tohle celé není zpackaný lektvar, který se dá vylít a začít s jeho přípravou znovu. Neměl malíček. S jeho uříznutím se vzdal svého starého života. Nadobro. A tak by to měl taky brát. A koneckonců ten protiva uvnitř rovněž.

Odhodlaně nakráčel zpět do stanu a nohy ho zanesly rovnou do ložnice, kde si Snape poklidně četl další staré číslo Denního věštce ne náhodou s Harryho fotkou na titulní straně. Byl to výtisk z doby procesů, zasedání a únavných řízení spojených s válkou. A Harry se jich většiny zúčastnil, takže bylo pravidlem, že minimálně jedna jeho fotografie se v každém čísle věštce v té době objevila. Určitě by z nich mohl vytapetovat celou jednu stěnu svého obývacího pokoje.

"Nemusí to tak být." Harry se postavil k patě postele a položil si ruce na jednoduše zdobené kovové čelo, které mu sahalo přibližně do pasu. Snape ho zprvu ignoroval, jako kdyby si potřeboval dočíst důležitý článek, nicméně Harryho trpělivost se vyplatila. Po chvíli starší muž nechal klesnout paže na peřinu a věnoval tomu mladšímu lhostejný pohled.

"Co nemusí tak být?" zeptal se otráveně.

"Stejné jako předtím," vyhrkl Harry s očima navrch hlavy. Ten nápad mu přišel geniální. Tedy nebyl to úplně nápad, spíš úvaha, přání, touha, ale stále to bylo geniální. Stačilo jen trochu chtít. "Už nejste profesor a já nejsem Vyvolený. Jsem jen Chlapec-který-dvakrát-přežil-a-teď-chce-žít-svůj-vlastní-život. Není nutné, abyste byl pořád tak naštvaný. Už nemusíte učit ty nepozorné, vymaštěné pubertální mozky. Už nemusíte sloužit Pánovi zla, ani Brumbálovi. Nejste nikomu nic dlužen, žádné povinnosti, stohy školních testů, služby na chodbách, společné večeře s kolegy, které jste nemohl vystát. Žádný James Potter… Proč to prostě nevzít jako nový začátek?"

"Jako s vámi, Pottere?" třeštil na něj Snape oči.

"Fajn, mě z toho vynechejme," zamračil se Harry, než se jeho obličej znovu rozzářil. Nebyla to radost v pravém slova smyslu, ale vážně neviděl důvod, proč by měl Snape ještě cokoliv nenávidět, tedy kromě něj.

"Vynechat vás?" Snapeovy otázky začaly Harryho znervózňovat. Nebyly v nich vůbec žádné emoce, ani zlost ne.

"Ano. Až budete fit, tak…"

"Pottere? Vy se mě chcete zbavit?" Snape nakrčil čelo. Nevypadal příliš zaujatě svou otázkou, ne víc, než Harry, ale pro oba byla nyní bezpředmětná, protože se lektvarista najednou začal zvedat z postele. Vzhledem k tomu, že se od svého znovuzrození téměř nepohnul, to byl pro Harryho šok. Zesláblýma rukama si starší muž přes sebe přehodil hábit a přitáhl si ho pevně k tělu, zatímco jeho nahá lýtka sklouzla do volného prostoru.

"Co to děláte?" zhrozil se Harry, nevěřícně sledujíc bosé Snapeovy nohy, které z toho muže prozřetelně dělaly obyčejného člověka. Až se Harry zastyděl, že si kdy pomyslel něco jiného. Netopýr, no.

"Musím si odskočit," oznámil mu Snape ledovým hlasem. Harry chvíli přemýšlel, co po něm ten chlap vůbec chce.

"Eh… aha… jistě…" No, ale tohle asi bez hůlky nezvládne, na tohle jaksi nepomyslel. Když vytáhl svou hůlku, Snape vyštěkl.

"Zapomeňte, že mi přičarujete nějakou směšnou nádobu s ještě směšnějším ptačím jménem. Toaleta je tam?" kývl hlavou ke koupelně. Musel si to vydedukovat, jelikož o té části stanu ještě nemluvili. Dokázal si vydedukovat mnohem víc věcí, což v jeho slovníku znamenalo, být tři kroky napřed před všemi.

Vždy.

"Ano," přikývl Harry neochotně. To už měl Snape tolik síly, aby tam došel? Rozhodně na to nevypadal. A pomoc samozřejmě odmítne. Harry si založil ruce na prsou a zaujal postoj, který jasně hlásal tak se předveď.

Muž se s pomocí přidržování postele pokusil postavit na nohy. Nebylo divu, když ho neposlechly a on žuchl zpátky na zadek. Když rok a půl nechodíte, zkuste si pak jen tak normálně stoupnout. Harry přistoupil blíž. Nepřiskočil, nedělal žádné prudké pohyby, ani mu nenabídl ruku, jen přistoupil blíž.

"Pomůžu vám," řekl laxně. Snape stále civěl před sebe, dělal, že si ho nevšímá, další jeho slova ale nikomu jinému než Harrymu nepatřila.

"Zkuste to, zkuste se mě dotknout a přísahám, že vám natolik znepříjemním život, že se o něj budete chtít sám připravit."

"Už jsem se vás dotkl…" pokrčil Harry jedním ramenem.

"A máte jistotu, že se vám to nenačítá?" zafuněl Snape.

Ani druhý pokus nebyl úspěšný, dokonce se nezvedl tolik co předtím. Byl udýchaný, každý pohyb ho zjevně velmi vyčerpával. A Harry z toho neměl dobrý pocit, jenže taky nemohl odejít. On ho do tohohle stavu dostal, chtěl mu pomoct.

"Přestaňte být tak umíněný, Snape. Jestli mi tu uděláte loužičku, tak naopak znepříjemním život já vám," pokusil se to Harry aspoň zlehčit. Snape ztuhl, zvedl hlavu a provrtal se Harrymu pohledem až do mozkové kůry. A že prý pohledy mohou zabíjet jen obrazně. Hotová Medusa.

"Ještě slovo a… Proč vlastně nevezmete to své slavné pozadí a nejdete nám třeba uvařit čaj, nebo… se rovnou projít někam ven, někam hodně daleko?" sykl Snape. Harry zkoušel v duchu hádat, co ho asi rozčílilo nejvíc. To, že opět nepoužil oslovení pane, nebo loužička? Možná, když o tom takhle otevřeně mluvil, chtělo se profesorovi víc. Jako když si pustíte proud vody.

Z těch možností si vybral druhou, čaj uvaří později a měl trochu pocit, že za sebou ještě zaslechl něco jako: a už se nemusíte vracet. No, ale krk by za to nedal, že to bylo ještě něco horšího.

Harry nebyl hlupák, jak si o něm Snape tak rád myslel, nebo mu rovnou předhazoval, což už ke konci na Harryho působilo jako zaseknutý gramofon. A teď vlastně taky. Byl prostě jen zbrklý a nerozvážný a nedomýšlel důsledky. Věděl, že by neměl do Snapea rýpat, provokovat ho, ale zároveň mu něco uvnitř, sice hodně titěrného a skoro neviditelného říkalo, že by mu ten muž neublížil. Ne natolik, aby Harry zatoužil spíš po vlastní smrti, než něco takového déle snášet. Proto neměl v úmyslu se venku zdržovat nikterak dlouho, nebo dokonce uvažovat o tom, že by odešel nadobro.

Dal staršímu kouzelníkovi deset minut, které využil k tomu, že si sám odskočil a pečlivěji upevnil kolíky stanu. Než se rozhodl k návratu, obešel jejich skromný příbytek dokola a tentokrát znovu zkontroloval ochranná kouzla. Předtím tomu totiž moc nedal… zatracené přemýšlení.

Při vstupu do stanu se nejprve podíval automaticky ke koupelně, ve které se ovšem nesvítilo, to by poznal podle proužku světla pod dveřmi. Díky tomu pohledu k zemi, si kousek od koupelny konečně všiml i toho hlavního. Snapea. Muž ležel rozplácnutý na břiše a těžce dýchal. Harry se rozběhl, byl to prostě instinkt, přirozená reakce, člověku stejného smýšlení by to přišlo normální, metr od toho místa se ale zarazil a zatřásl sebou. Ne, nebude ze sebe dělat samaritána, ani pečovatelku. Pomůže prostě Snapeovi na záchod.

"Podejte mi ruku," natáhl tu svou před sebe a předklonil se.

"Jděte pryč!" hekl Snape. Jestli chtěl znít nazlobeně, měl by do svého hlasu tu zlobu příště dát.

"Přestaňte s tím a podejte mi tu ruku. Dokážu si představit, jak mě teď nenávidíte. To já vás do tohohle stavu dostal, já si hrál na Boha a teď musíte trpět, že vás vidím takhle, ale jestli vás to uklidní a jestli tomu vůbec uvěříte, nemám z tohohle pohledu na vás ani trochu radost a už vůbec si to neužívám, takže se mě chyťte. Hned."

Snape nedal nahlédnout Harrymu do své tváře, stále ji měl odvrácenou, ruku mu ale podal, i když to trvalo skoro celý rok a mladšímu muži už málem došla trpělivost. Jakýmsi krkolomným způsobem, tak aby se ho co nejméně dotýkal, mu pomohl vstát. Starší muž byl stále vyšší než on a jeho únava a vyčerpanost masivní, takže Harry měl co dělat, aby potlačil namáhavé funění.

Jakmile se dostali do nějaké stabilní polohy, Harry dal muži ruku kolem pasu a přehodil si jeho paži přes ramena. Tiché remcání utnul rázným "ticho" a pak už se dali do pohybu.

V koupelně bohužel nastal další problém. Snape nebyl schopný, udržet se na nohou. Kdyby neměl silnou potřebu, ulevit svému močovému měchýři, dohadoval by se s Harrym minimálně do noci. Takhle musel přistoupit opět na pomoc. Harry stál celou dobu za ním a držel ho za pas, aby neupadl. Upřímně, chtělo se mu smát, ale naštěstí odolal, protože pak by neměl sílu ani on. Ne že by mu přišel směšný Snape, tedy přišel, tím jak se pořád bránil, ale celá tahle situace byla vyloženě praštěná. Tak praštěná a tak šílená, až se u Harryho opět dostavily výčitky.

Chtěl, aby se Snapeovi vrátila jeho magie i síla. Co si měl počít s mužem, který byl příliš hrdý, příliš odměřený a příliš snapeovský, aby přistoupil na takové, byť s dobrým úmyslem, zacházení. Pokud by chtěl někdy Harry opravdu umřít dobrovolně, pak jen proto, aby neztratil svou čest. Něco, co bylo pro Snapea tak svaté, jako pro křesťany grál. A nepochyboval o tom, že s každým asistovaným úkonem to Snape tak cítí. A nikdo mu to nemohl vymluvit.

Harry přiklopil poklop a pomohl Snapeovi, aby si na něj sedl. Pak mu podal nějaké vlhčené ubrousky na ruce. Nechtěl na něj civět, ale nemohl si pomoci, tak to dělal aspoň nenápadně.

Ticho mezi nimi bylo víc než dusné, bylo tak těžké, jako kdyby se ocitli pod vodou a museli zadržovat dech. Snape se psychicky i fyzicky připravoval na cestu zpátky, Harry to poznal, ale nikterak to nekomentoval. Vtom ho něco napadlo.

"Oholím vás," řekl pevně rozhodnutý a rovnou se vrhl ke skříňce, kde měl potřebné náčiní. Tušil na sobě kouzelníkův pohled, ale ignoroval ho. Jakoby nic vyskládal na umyvadlo štětku, pěnu a břitvu. Jeho kmotr ho naučil holit tímhle způsobem, žádné moderní mudlovské strojky, ale pořádně nabroušená břitva. Harry na tu dobu vzpomínal rád a zároveň nerad. Bylo tolik věcí, které spolu nestihli zažít. Dostali příliš málo společného času. Alespoň že vzpomínky byly vesměs hezké.

"Natočte se sem," konečně se na profesora podíval a dokonce ten vražedný pohled ustál. Potřeboval, aby se muž otočil k umyvadlu.

"Nedělejte si vrásky, Pottere, ustál jste profesora lektvarů bez vousů, ustojíte ho i s nimi," zavrčel Snape.

"Zajímavá představa…" přivřel na něj Harry zkoumavě oči, než nesmlouvavě dodal: "Ale ne." Velmi důležitě vzal štětku a zakvedlal s ní v kalíšku s tuhou pěnou.

"Udělal byste líp, kdybyste mě odlevitoval zpátky do postele. Přiznávám, že tam sám nedojdu, stačí to? A hlavně vám odmítám nastavit svůj krk. Jestli jste s tou břitvou stejně šikovný, jako jste byl při mých hodinách…"

"Ještě šikovnější," ušklíbl se Harry. Málem už se dotkl Snapeovy tváře, když druhý muž malátně zvedl svou ruku a chytil Harryho za zápěstí.

"Dost! To stačí! Bavíte se, Pottere?" Jeho stisk nebolel, ale rozhodně nebyl příjemný. Harry poznal, že se do něj Snape snaží dát co nejvíc své nevole a nebál se ji přidat i do pohledu a pevně sevřených rtů.

"Náramně," odsekl Harry a rychle svou ruku vyprostil. Oči však nechal vzdorovitě přišpendlené na Snapeovi. "Porušil jsem všechno, co se porušit dalo, skrývám se jako zločinec, moje přítelkyně mě nenávidí a zklamal jsem McGonagallovou. Z vás je troska bez špetky magie, co mě ani nemůže proklít. Opravdu náramně se při tom všem bavím," dodal Harry suše.

"Za tohle všechno si můžete jen vy sám, nesnažte se to na mě hodit. Vždycky jsem věděl, že jste zabedněný, ale ani ten největší hlupák by se nepustil do něčeho takového, aniž by aspoň trochu nepřemýšlel nad následky…"

"Neřekl jsem, že toho lituju, jen že se nebavím," přerušil ho Harry klidně. Snape se odtáhl, ta prokletá štětka byla moc blízko jeho tváře.

"Tak jaký to má potom smysl?" zaskřípal Snape zuby. Harry měl odpověď na jazyku. Byla až moc jednoduchá a definitivní, na tuhle komplikovanou chvíli ano, proto si ji tvrdošíjně nechal pro sebe. A ve skutečnosti neviděl ani příliš reálné, že by ji někdy nechal ze svých rtů zaznít.

"Jestli použiju hůlku, pak na to, abych vás spoutal a mohl v klidu oholit. Taky mě to můžete nechat udělat bez násilí a bez kouzel. Když nemůžete používat magii vy, nebudu ani já," přislíbil Harry tak trochu smířlivě. Nechtěl Snapea spoutat, copak bylo tak moc složité, říct ano?

"Ne," znělo poslední a nejspíš i definitivní Snapeovo rozhodnutí. Harry zatnul čelist. S chladností, ne sobě vlastní odložil štětku zpátky na umyvadlo a naposledy se na Snapea podíval.

"Fajn." Poté koupelnu opustil.

Snarry montážka

Tak je na světě má první Snarry montážka. Už jsem na to myslela dlouho, že nějakou udělám, ale pořád mě brzdil fakt, že zvlášť v případě Snarry se na to musí jít hodně opatrně. Ne každý preferuje Alana a Daniela na takových fanartech a už jsem našla i pár případů, které se mi fakt nelíbily, ačkoliv na těch obrázcích byli právě oni dva. Nevím, jestli se mi to úplně podařilo, ale takhle nějak bych si to asi představit dokázala :D

---

Světla a stíny 10.

Dnešní díl je sice trochu kratší, ovšem neméně zásadní. Také věřím, že to co po něm bude následovat, si zcela jistě užijete ještě víc, než čtení dosavadních dílů ;-)

---

Bylo to tou kožešinou? Nebo chladnou, až téměř ledovou pokožkou, kterou líbal? Kdykoliv se pokoušel dostat do své hlavy, narazil jen na jakýsi mlžný opar, který tvořil kolem jeho plného vědomí neproniknutelnou bariéru a čím usilovněji to zkoušel, tím ztracenější byl. Přitom si zcela jasně uvědomoval, že ještě před chvilkou bylo všechno v pořádku. Neměl nejmenší zájem znovu políbit lordovy rty, když už se o to jednou pokusil a nejspíš mu to nebylo dovoleno.

Bohužel na něco takového musí být dva a druhá strana, místo aby protestovala, vzdávala se mu. Ba přímo oddávala. Lord mu nastavoval svá ústa, zkušeně mu nabízel svůj jazyk na ochutnání a laskání a Tommy prostě nedokázal takovou nabídku odmítnout. Vlastně ani nechtěl, to ten mlžný opar, ten ho odváděl od cesty rozumu a směroval někam úplně jinam, na opačnou stranu, do hloubky jeho těla, do hrudi, do slabin.

"Thomasi... prosím..." O co ho pán prosil? Aby byl ještě důvěrnější? Aby ho hladil i jinde, než na tváři, kde teď spočívaly Tommyho dlaně? Vysvětlil si to tak a moc toužil dotknout se ho i na jiných částech těla, na těch částech, které už jednou viděl, ale nyní byly schované pod těžkým koženým a sametovým panským oblečením.

Tommyho ruce sklouzly k lordovým prsům. Zatnul do pevných svalů, schovaných pod látkou kabátce prsty. Pánův jazyk se rozkmital s vášnivou razancí, vyzýval jej na souboj a tak... bojovali. Bojovali o něco, co mělo pro Tommyho už dopředu stanovený negativní výsledek. Nad tímhle mužem nikdy nemohl zvítězit. Bylo marné se o to jen pokoušet.

Lord jej povalil na kožešinu, byla velká tak akorát, aby se na ni vešli dva lidé, chystající se smilnit v mnoha různých polohách. Ač Tommy nechtěl, tohle mu blesklo přes opar hlavou. Tohle jediné mu mozek nabídl, když se do něj pokoušel znovu dostat. Obraz jeho pána s paní a jejich propletená těla před krbem v hlavní síni. A ten obrovský lordův úd, na kterém bylo drobné ženino tělo nabodnuté, ještě v oblasti, jež se pro to zdála nemožná a velmi bolestivá. Tak proč to Tommyho tak moc vzrušovalo? Už jen ta představa?

"Pane... viděl jsem vás tu noc v síni. Vás a lady, jak jste se milovali," chopil se Tommy slova svým chraplavým hlasem. Byl zastřený touhou, oslabený zrychleným dechem. Sám se divil, že dokázal dát dohromady souvislou větu. Lord se momentálně nacházel mezi jeho stehny, respektive jeho boky se tam nacházely a tvrdé mužství se o něj otíralo. Systematicky. Byly to pevné pohyby, skoro až údery do jeho vlastních hořících slabin. Nikdy ještě nic tak intenzivního necítil. Snad jen bolest, spojenou s nějakým úrazem při práci, nebo při hrách s ostatními kluky z vesnice. Tohle ale nebyla bolest, ne v pravém slova smyslu. Byl to pocit jakési bolesti, o které Tommy věděl, a věděl to tak jasně, jako své jméno, že nechce, aby odešel. Naopak, chtěl aby se stupňoval, aby byl ještě silnější, pokud to vůbec bylo možné. Podobalo se to pocitu, který zažil docela nedávno, se svou vlastní rukou, ve své vlastní posteli, docela sám.

"Vím to," zavibroval mu do ucha pánův podmanivý, smyslně laděný hlas.

"Nic jste neřekl..."

"Na co slova... jsou to jen zbytečná písmenka verbálního projevu, který nikdy nemůže nahradit... toto..." Lord tvrdě přirazil svým klínem k druhému a vsál rty mladšího muže svými, jako by ho chtěl celého vcucnout do sebe. Jazyky se znovu propletly, chladný s horkým, nenasytný s nenasytným.

Tommy si uvědomil, jak zoufale si pánovo tělo přitahuje k sobě. Jednou rukou ho hladil po zádech, druhá se křečovitě držela jeho zadku. Srovnala se s pravidelným pohybem a pokud byl náhodou jeden úder vynechán, postarala se, aby jej nahradily dva rychlejší a ještě tvrdší. Jeho tělo se roztřáslo, pocit bolesti se dostal do fáze, kdy poprvé zatoužil po tom, aby odešel a s ním i to nesnesitelné napětí v jeho slabinách. Nedotýkal se sám sebe, to lord tuhle úžasnou práci udělal za něj a přitom se to odehrálo přes všechny ty vrstvy šatstva. Jak jen to mohlo být tak velkolepé, tak intenzivní? Domníval se, že to co zažil před pár týdny ve své posteli, sám se sebou, už nic jiného nepřekoná. Jeho boky vystřelovaly vzhůru, proti pánovým. Líbali se velmi vášnivě, už ani nešlo o bitvu o nadvládu jazyků, ale o to, uzmout si z toho druhého ještě víc, víc prožitku, víc chuti, víc... všeho. Tommy nemohl uvěřit, kde se to v něm bere, ale konečně si začal být něčím jistý. Nebylo to kožešinou, ani chladnou pokožkou jeho lorda. Bylo to lordem samotným. To co z něj vyzařovalo, jaký byl a jak se k Tomymu choval od první chvíle, kdy se poznali... Cítil, že je to něco výjimečného, co se nepoštěstí každému, aby to osobně poznal. Zvláštní intimní pocit, velmi důvěrný, nadmíru blízký.

Tommy stiskl pevně víčka. Jako kdyby se mu do nich draly slzy.

"Och, Thomasi, přestaň to v sobě dusit. Přestaň se ovládat," vzdychl lord, též se zavřenýma očima.

"Neovládám se," připustil Tommy udýchaně. Ve skutečnosti to tak úplně nebylo. Jistěže se před lordem kontroloval. Copak tohle bylo důstojné jejich profesnímu vztahu? Náhle si uvědomil, že to záblesk zdravého rozumu ho na okamžik vytrhl z přenádherného snu, který ještě neskončil. A nyní už to viděl jako štěstí, když se mohl vrátit zpátky a snít dál. O mocné síle svého těla o síle těla lorda Lamberta a o síle, která je obklopila oba, když byli k sobě takhle připoutáni. Prohnul se v zádech, v prstech objímal pánovy pevné paže, mezi rty mu proklouzl táhlý, nezvykle hlasitý sten, který překvapil i jeho a pak se místnost kolem něj roztřásla, jen on a lord zůstávali nehybní, dokud se vše neustálilo a Tommy neupadl do kratičkého bezvědomí.

Když se probral, stále přerývavě dýchal. Šedé duhovky ho lačně pozorovaly, lordovy rty působily vyprahle, hladově.

"Musíš být můj!" vyhrkl pán s očima vytřeštěnýma dokořán. Ještě nikdy nikdo se na Tommyho takhle nedíval. Ten pohled ho děsil a zároveň v něm znovu zažehl oheň, který z něj jen před malou chvilkou odešel, aby ho nahradilo lepkavé teplo v jeho kalhotách. Najednou si připadal neuvěřitelně zranitelný. Kdyby s ním kdokoliv cokoliv chtěl udělat, třeba ho i zbít, nechal by se.

Naštěstí se bití nekonalo. Něco prudkého ale ano. Pán z něj začal trhat šaty. Tommy sebou škubal v souladu s pohyby lordových prstů, které si tímto způsobem razily cestu k jeho nahotě. Košile, vesta, pak i kalhoty, vše se postupně měnilo na hromádky nepoužitelného šatstva, které nemohl dát dohromady ani ten nejzkušenější krejčí. A bohužel to nebylo všechno. Ani lord nezůstával pozadu. Průběžně svlékal i sebe, odhaloval tu bledou pevnou pokožku Tommyho vyděšeným očím, jejichž výraz se postupně měnil na stejně lačný jako pánův.

Líbil se mu pohled na mužské tělo, teď už to věděl s naprostou jistotou. V té síni, tehdy v noci se mohl uklidňovat, že ho přitahují svůdné křivky lady Lambertové, ale lež, kterou se snažil sám sobě namluvit, pomalu a jistě bledla v boji s krutou pravdou, jež se nad ním právě skláněla v celé své nahé kráse.

Položil dlaně na lordova ramena a stiskl. Byla hedvábně hebká, pevná a majestátná, stejně jako hruď, porostlá drobnými tmavými chloupky. Ani kožešina pod ním nebyla tak heboučká, přestože její měkkost velmi znatelně cítil a působila na jeho nahou pokožku jako tisíc hladících rukou.

"Jste stále tak studený, pane," povzdechl si Tommy, zatímco ho lordovy oči zkoumaly.

"Až budu tvou součásti, ucítíš víc než horko," slíbil lord. Poté chytil Tommyho za zápěstí a navedl si jeho ruku do klína. "Stiskni, pohlaď mě!" nařídil mu. Blondýn bez meškání rozkaz vyplnil. Nebral ho však jako příkaz, ne v okamžiku, kdy se dotkl poprvé ve svém životě jiné mužské erekce než své.

Jeho horkou dlaň překryl chlad... ale také tvrdost, žilnatá struktura saténově hladké pokožky a pravidelné tepání. Pohlédl druhému muži do očí a pousmál se. Musel se usmát, bylo to jako kdyby mu dal někdo do ruky novou hračku. Se skousnutým rtem poprvé pohnul prsty. Viděl, jak se svaly na lordově tváři zformovaly do kamene. Byl to úžasný pohled, vypadal by i on takhle, kdyby se ho pán dotkl stejně? Ale to on přece neudělá, byl lokaj, jeho sluha. Už teď nemohl uvěřit, že mu lord napomohl k předchozímu vyvrcholení. Překvapení se však konalo. Pán ho též uchopil, aniž by přerušil jejich oční kontakt a pohnul zápěstím. Tommy zalapal po dechu.

"Můj pane, oh..." vylétlo z jeho vyschlého hrdla. Lord se nepatrně, avšak vědoucně usmál. Věděl přesně, jak a kde stisknout, aby přivedl Tommyho k šílenství.

"Musíš být můj, Thomasi. Vezmu si tvé tělo, pomiluji ho, jsi na to připravený?"

"N-ne," vydechl Tommy. Jak by mohl být vůbec připravený na takovou vlnu rozkoše, vždyť ho sžírala zaživa. Nedočká se konce, zničí ho ztráta sebekontroly, spalující touha, ten hříšný chtíč...

"Pak je na čase, abys odešel do svého pokoje a zamknul se. Hned teď," sykl lord.

"Pane?" Tommy měl pocit, že ho někdo právě polil studenou vodou. Pánovo tělo bylo studené, ale tohle bylo jako procitnutí, jako rána do hlavy.

"Jdi!" zavrčel lord, aniž by udělal cokoliv pro to, aby měl Tommy volnou cestu. Stále na něm ležel, stále držel jeho úd a hladil ho.

Tommy pochopil. Měl poslední možnost chytit svou důstojnost, než mu nadobro uteče a už se nikdy nevrátí. Prudce od sebe druhého muže odstrčil a se značnou námahou se vyškrábal na nohy. Neměl se do čeho obléct, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Rozběhl se ke dveřím, teplo krbu se mu s každým krokem vzdalovalo; když bral za madlo, husí kůže už pokrývala celé jeho tělo. Náhle se prudce zastavil a spustil ruku k boku. Nahý lord stál přímo mezi ním a dveřmi.

"Odpusťte mi pane, vymklo se nám to... mně se to vymklo," omlouval se zbrkle. Byl připravený přidat i další slova omluvy, ačkoliv si nebyl úplně jistý, jestli za tohle celé může jen on, když se pánova ruka ocitla na jeho krku. Tommy byl přitisknut k chladné kamenné zdi a lordovo stehno se ocitlo mezi jeho nohama. Až teď si uvědomil, jak podivně rychlý byl lordův přesun z kožešiny ke dveřím.

"Musíš být rychlejší!" zabručel pán vztekle.

"Pane? Ale já... utíkal jsem..."

"Ne dost rychle." Lordovy chladné oči se varovně zaleskly. Přivinul se k Tommymu blíž, ruce pevně uchopily mladíkovy tváře, pevné stehno se svezlo po naběhlé mladické erekci. Tommy se zalknul, měl příšerný strach, který se ale snažilo přeprat vzrušení. Bojovaly mezi sebou v Tommyho nitru a vytvářely tak pocit rozpolcenosti.

"Slyšíš? Musíš být rychlejší, nebo..."

"Co, můj pan..." Tommy nedořekl, protože byl znovu hladově políben. Jak mohl být rychlejší? Jak mohl vůbec pomyslet na útěk z této komnaty, když tu na něj ze všech stran útočily tak silné pocity a vjemy? Když ho pán nechtěl nechat jít, navzdory tomu co říkal?

Vynaložil jisté úsilí, aby ho za ramena odstrčil, jeho ruce však byly přimáčknuté ke zdi vedle jeho hlavy, takže už se o nic dalšího znovu nepokusil. Jeho lord musel bojovat s nějakým vnitřním démonem. Jedná část ho vyháněla, druhá ho držela... A když si to vzal Tommy kolem a kolem, nebyl na tom o moc lépe.

Pánovo stehno nahradila opět chladná dlaň. Ta druhá jakoby nic spojila nad hlavou jeho zápěstí, aby na něj nemohl rukama. Před chvílí chtěl, aby se ho také dotýkal, ale teď mu v tom bránil. Tommy prohloubil polibek, bral si lačně pánova ústa, zatímco byl zpracováván dole. Po chvíli se mu podařilo vytrhnout ze sevření silných mužských prstů a okamžitě dal ruce dolů, aby se lorda též dotkl. V ten moment samozřejmě ještě netušil, jak nedozírné to bude mít následky.
Muži vzdychali, sténali si do úst, Tommyho nový orgasmus se nezadržitelně blížil. Nechápal, jak je to možné, když se zatím nevzpamatoval z toho předchozího. Pod rukou cítil pánovu tvrdou, mohutnou délku jak pulsuje a připravuje se na stejný osud jako ta jeho. Chtěl ji mít v sobě, chtěl zakusit bolest a rozkoš jako jeho paní a kdyby jen tušil, jak prchlivý jeho pán je, nikdy by to nešťastné NE neřekl. Ale to už teď bylo jedno. Tělo toužilo po uvolnění, škubalo sebou, ztrácel nad ním kontrolu...

Když se přiblížilo jeho vyvrcholení, pán ho přestal líbat na rty a přesunul se ke krku. Tommy zakňučel, jakmile se ta nenasytná ústa dotkla jeho tepny. Zavřel oči, připraven na nový, ještě silnější gejzír tryskajících pocitů. Jenže tentokrát s ním přišla skutečná bolest, taková, co člověka přinutí vykřiknout. Poslední co vnímal, bylo něco ostrého, co projelo jeho kůží, pak se dostavila tma a výpadek vědomí.

◊ ◊ ◊

Adam přetnul komnatu rázným krokem, bedlivě sledován planoucím očima své družky. Nepodíval se na ni, nedíval se na nic v pokoji, jen na studené zdi, nebo na podlahu, když ji křižoval. Ticho, které mu vždy dodávalo potřebnou sílu a koncentraci ho nyní rozčilovalo. Konečně se zastavil a vzhlédl k ženě, sedící v křesle u krbu. Její ladné štíhlé prstíky hladily zdobenou nohu poháru.

"Co je?" zamračila se Hana. Adam její výraz napodobil.

"Proč jsi to udělala?" okřikl ji. Zadívala se na něj dotčeně.

"Chceš mi to vyčítat? Se svou slabostí... pro něj?" kývla prudce hlavou k posteli, které se doposud oba pečlivě vyhýbali pohledy. Adam se tam podíval jen krátce. Vztek, který ho znovu zachvátil byl silnější než potřeba potravy. A stejně silná byla i potřeba se ho jako hladu zbavit. Přitom si uvědomoval, že si nic jiného nezaslouží. Než vztek a hlad a to nejlépe do konce svého života.

"Nevím, zní moje odpověď, drahý. Navíc, ty jsi ten, kdo udělal rozhodující krok. Možná bych se mohla ptát, proč jsi to udělal ty?" vyklenula své krásné tmavé obočí. Adam si všiml, že se koutkem oka, na kratičký okamžik zaměřila na potrhané oblečení, ležící na vlčí kožešině. Nekomentovala to, jen lehce našpulila rty a znovu se pak zaměřila na něj. Adam pootevřel ústa v odpověď, nedostal k ní ovšem příležitost, z postele se ozvalo slabé zasténání. Hana nebyla tak horkokrevná jako on, spíš dost naopak, takže svou zvědavost přesunula na nehty na rukách. "Bude trpět," podotkla s lhostejným tónem.

"Já to přece vím!" odsekl Adam zlostně. Opatrně se dotkl jedné ruky, ležící na mladíkově břiše. Překrývala tu druhou. Muž ležel v posteli asi podobně jako nebožtík v rakvi. Velký rozdíl mezi tím byl však ten, že chlapec stále žil.

Adam se posadil na křeslo, svou dlaň ponechával na zatím horké kůži. Zřetelně ale cítil, jak se teplota snižuje. S každým dalším Thomasovým nadechnutím. Události uplynulé hodiny mu začaly opět vířit před očima jako nějaký příběh doplněný o velmi pestré a velmi bolestné obrázky.

Nezvládl to. Byl silný do chvíle, kdy Thomas řekl to osudové NE. Do té doby to zvíře hlídal v sobě, nedovolil mu, aby ho přemohlo, ačkoliv to bylo silnější, než stát nad připravenou krvavou hostinou, které se mohl bez obav zmocnit. Když mladík utíkal ke dveřím, Adam cítil, jak s ním odchází i jeho vůně. Feromony, jimiž se zalykal. Nemohl to tak nechat. A nebyl to jeho zdravý rozum, který o tom rozhodl. Jen přirozená živočišnost. Jeho skutečné alter ego.

A tak si z následujících minut pamatoval jen útržky. Jak se díky upíří rychlosti přemístil ke dveřím, jak mladíka přitiskl ke zdi v touze, znovu se zmocnit jeho těla, přivést ho k šílenství a jak se napít sladkého nektaru, jenž mu koloval v žilách. Ano, napil se; někde v dáli slyšel své lidské já, jak ho prosí, aby to nepřeháněl, že stačí jen trochu, že si může nechat i něco na příště, jenže... hranice mezi teď a příště je velice nestabilní a hlavně neviditelná. Pro hladového upíra v podstatě vůbec neexistuje.

Adam pil, pil a pil, bylo to jako prožívat jeden orgasmus za druhým; ta sladká krev v něm vybuchovala, bublala, zkrátka žila. Nikdy nezažil takový pocit. Jako kdyby se znovu narodil, jako kdyby už nemusel nést tíhu svých hříchů a viny a jeho život dostal nový řád a směr. A pak do komnaty vstoupila Hana a odtrhla ho od Thomase. Vší svou upírskou silou ty dva oddělila, aby pak Adam poté, co ji proklel očima, co si to dovolila, zjistil, že hranici dávno překonal a že Tommy umírá.

Bylo to podobné procitnutí z krásného snu do noční můry. V jednu chvíli Adam držel mladíka v náruči, ve druhé už ležel v jeho posteli, několik temně rudých upířích kapek zdobilo jeho bledé rty. A teď tu seděl a čekal. Na okamžik, až z Tommyho odejde život a nahradí jej temnota a věčnost. A na bolest, kterou mladý muž musí podstoupit, aby se tak stalo.

"Chceš, abych odešla? Víš, že mi nevadí, dívat se na utrpení lidí," naklonila Hana hlavu k rameni.

"Nechceš se dívat na jeho utrpení, ale na moje..."

"Na to budu mít spoustu času později, drahý," neodpustila si Hana.

"Raději běž... prosím," pohlédl na ni Adam chladně. Žena pokrčila rameny, zvedla se a uhladila si sukni svých nevinně bledě modrých šatů. Pro někoho tak vyzývavého zbytečná kamufláž.

"Stále přemýšlím, co bych řekla. Není mi lhostejné, jak se cítíš..."

"To je v pořádku," zadrmolil Adam, než se znovu podíval na muže ve své posteli. Cvaknutí dveří už skoro nevnímal.

Jen jedenkrát v životě Adam přeměnil člověka v upíra. A bylo to výhradně na žádost onoho smrtelníka, kterého od té doby neviděl. Přísahal si, že nikomu už takové utrpení nezpůsobí. Co mohl vědět, třeba ho ten muž dnes za svůj věčný život proklínal.

Tommy byl ale jiný, byl natolik odlišný od ostatních lidí, jichž Adam už za svůj život potkal tisíce, že jen pomyslet na jinou možnost, ho stálo mnoho duševních sil. Nedokázal by ho nechat odejít, ne, když ho Hana zastavila a Thomasův život visel na vlásku. Kdyby nepřišla a neodtrhla ho, bylo by všechno jinak.

Následujících několik hodin nebylo jen utrpením pro Tommyho, ale i pro Adama. Nespustil z něj zrak, uklidňoval jeho tělo, když sebou házelo, šeptal konejšivá slůvka, i když ho mladý muž nemohl slyšet. Vštěpoval si každý projev chlapcovy bolesti do paměti, aby si jej mohl kdykoliv připomenout. Aby nikdy nezapomněl na to, co mu způsobil. Jemu a také jeho matce.

Proces přeměny skončil několik hodin před rozedněním.

Krvavý polibek 9.

Velké díky za komentáře opět patří těmto čtenářkám: Market, Noir, Abequa, Steeeva, Nade, Weras, MOON a Mononoke. Užijte si další díl :)

---

Bellatrix Lestrangeová byla vždy ženou činu. Bellatrix Lestrangeová nikdy nepodléhala slabostem. Bohužel zrovna teď… byla Bellatrix Lestrangeová docela mírná osoba. A nanejvýš zmatená. S vytřeštěnýma očima míjela jeden náhrobek za druhým, některá ta jména znala, některé z těch lidí dokonce zabila, ale byl to jen jakýsi vnitřní pocit, který jí dával jistotu. Mozek útržkovitě odhaloval její paměť, ke které se upínala, ale bylo toho sakra málo, aby si to dokázala poskládat dohromady a vytvořit tak obraz něčeho konkrétního.

Musela umřít, zcela jistě byla zabita, nebo snad ne? Vylezla přece z hrobu, jak by se do něj jinak dostala? Nebo ji tam někdo hodil a zasypal? Živou? Pche, to bylo dost dramatické i na Bellatrix, i když… dokázala si představit, že by někoho zabila tímto způsobem. Ah, jak děsivé, impozantní a velkolepé zakončení něčího života. Rozhodně by z toho měly hodně obě strany.

Bellatrix se zastavila u posledního hrobu vedle brány a lhostejně přejela očima po náhrobku. Zde leží Fausto Krindolín, co obětoval svůj život studiu mudlů, čest jeho památce… bla bla bla… stačilo jedno slovo a Bellatrix cítila, jak se do ní dává vztek. Studium mudlů, pche, taková zbytečnost, stejně jako u toho zrzavého ňoumy, co chrlil jednoho spratka za druhým. Neměl by to někdo zakázat? Aby se čarodějům rodilo víc jak… ano, jedno dítě bohatě stačí. Možná, jiné rodiny, vážené, s dlouhověkou tradicí, rodem sahajícím až do dávné minulosti, tam by se ten počet mohl zvýšit… Narcisa nikdy další dítě neměla, kromě Draca, ale přála si jej, to Bellatrix věděla. Sestra se jí sice nikdy přímo nesvěřila, ale ona to z ní cítila, zvlášť v době, kdy byl Draco už téměř dospělý.

Oh, Draco a Narcisa… a Lucius.

Bellatrix vzhlédla k obloze, snad v doufání, že na ní uvidí něco důvěrně temného, ale chmurné podzimní ráno přineslo jen našedlé mraky a hlavně chladno, které čarodějce pronikalo až pod kůži. Zatoužila po kabátu a své hůlce…

Náhlý proud vzpomínek, jenž se klokotavě rozběhl její myslí, způsobil, že Bellatrix zavrávorala a žuchla sebou na hrob toho nemožného čaroděje se slabostí pro mudly. Normálně by to neudělala, ještě by na takový hrob plivla, ale ona skutečnost byla na míle vzdálená současnému ženinu přemýšlení. Vzpomínky se s rychlostí světla vynořovaly jedna po druhé, nebo spíš jedna přes druhou. Rudé záblesky se střídaly s bílými a zelenými… Smrtijedi, válka, Temný pán… vlastní smrt rukou té potrhlé ryšavé ženské, která chrlila jednoho spratka za druhým společně s ryšavým ňoumou. Bellatrix prozřela. Ano, zemřela, zabila ji Molly Weasleyová, nic víc nevěděla. Její pán byl v tu chvíli stále naživu. A nejbližší rodina také, protože… zběhla.

"Oh, zatracený Lucius! Ta sketa, ten zbabělec." Utekl i s Narcisou a Dracem. Bylo to ve chvíli, kdy se ten prokletý Potter probudil. Zrovna když už si všichni mysleli, že je mrtvý. Ale Bellatrix byla věrná svému pánovi do poslední chvíle, prala se za něj, obětovala v boji proti té hloupé dobré straně svůj život, jen aby on získal, co chtěl. Aby pochopil, že ona jediná je hodna jeho přízně a úcty.

Co bylo dál? Co se stalo potom? Jaký je dnes den?

Bellatrix si uvědomila, že je ze svého zmrtvýchvstání méně zděšená než z toho, že neví, co je za den a v jaké situaci se momentálně kouzelnická společnost nalézá. Byl Potter mrtvý, nebo jejího pána přemohl? Ale to přece nebylo možné. Ten usmrkanec nemohl přemoci tak mocného čaroděje. Pak by bylo všechno vzhůru nohama, zvrácené.

Bellatrix se pokusila postavit. Její tělo bylo slabé, roztřesené a unavené, jako tělo stoletého starce. Napadlo ji, jestli to má nějakou souvislost s tím, že právě vylezla z hrobu a začala se v duchu modlit, aby to brzy odeznělo.

Začala svou hůlku opravdu bytostně postrádat, jenže když si jen v duchu představila, že by se s její pomocí například zahřála, její magická aura se ani nezachvěla.

"Co to má být?" štěkla. Rychle se v paměti snažila vyhledat kouzla, která dokázala provést i bez hůlky. Sice jich moc nebylo, vždy se na milované ořechové dřevo, skrývající blánu z dračího srdce hodně spoléhala, ale ani to málo, ačkoliv byla velice důsledná ve vyslovování jednotlivých inkantací, nebyla schopná přeměnit na vytoužený výsledek. Zuřivě zadupala na místě, vztekala se, avšak bylo to marné, magie ji ignorovala.

"Malfoy Manor!" zkusila poslední možnost. Přemisťování pro ni bylo hračka, nikdy s ním neměla problémy, dokonce ani jako hodně mladá čarodějka. Nic. Ani v tomto případě její magie nereagovala.

Bellatrix si zoufale pomyslela něco o motácích, než se svalila na prochladlou zem a složila obličej do dlaní. Tohle přece nemohl být konec.

* * *

Nějakou chvíli ještě Snape spal. Harry se ho snažil probudit, ale aby se mu to podařilo, potřeboval by minimálně vědro studené vody. Šel si udělat další čaj a také nové čínské nudle pro profesora, protože předtím miska spadla na zem. Když si byl jistý, že už pro svou spokojenost, co se týče pořádku a připraveného jídla, nemůže nic dalšího udělat, šel si sednout k posteli a ke zkrácení chvíle, dokud se muž neprobudí, vzal za vděk jedněmi z novin. Přestože většinu článků znal už nazpaměť.

Po válce se obsah Denního věštce značně změnil. Změnil a hlavně zklidnil. Několik měsíců poté sice tisk stále lačnil po příbězích jednotlivých hrdinů, jenž se zasloužili o zničení Pána zla, ale den ode dne tyto články ubývaly, až nezůstaly žádné. Jako kdyby Voldemort nikdy nebyl. Neexistoval.

Jenže důkaz jeho bytí teď ležel přímo před Harrym. Profesor Snape. Smrtijed, stoupenec zla, Brumbálův služebník. Harry cítil, jak se mu na mysl vrací to, proč teď u postele se svým znovuzrozeným bývalým profesorem lektvarů sedí. Stále si pokládal otázku, jak se do něj mohl zamilovat, jen na základě jeho vzpomínek, ale jak držel v rukách jeden z výtisků Denního věštce, byl to zrovna ten, který se zabýval jeho procesem a přehrával si události uplynulých let stále dokola, uvědomil si, že to ani jinak skončit nemohlo. Ten muž mu celou dobu chránil jeho naivní zadek. Několikrát mu zachránil život. Mohl za to slib Brumbálovi, ale díky vzpomínkám Harry zjistil, že pokud by k němu Snape něco necítil, jen těžko by se mu takový úkol plnil. Tedy až na to, že měl slabost i pro jeho matku. Profesor se mohl sebevíc ve svých vzpomínkách snažit přelstít tu sympatickou černovlasou ženu s atypickým nosem na portrétu, že je vlastně docela nad věcí a něco tak obyčejného, jako lidské city se ho nemohou dotknout, až to bylo úsměvné a sladké. A naprosto očividné. Harry netoužil po sladkém Snapeovi, líbila se mu jeho syrovost, mnohdy až nesnesitelná hrubost a nepřál si, aby se to nějak výrazně změnilo ve vztahu k němu. Možná akorát trochu otupilo. Ale toho by mohl dosáhnout za pomoci fyzického potěšení. Pokud se mu ovšem podaří toho umíněného starého bručouna svést.

Představoval si to, měl hned několik variant, jak to provést, ale v první řadě potřeboval, aby bylo všechno ostatní v pořádku. A to bohužel nebylo.

Bellatrix se jako mávnutím hůlky vrátila do jeho hlavy a Harry už se na to příjemné, co měl před očima předtím, nedokázal soustředit.

Mohla být Bellatrix viteálem? Proč by nemohla, on jím byl také. Celých sedmnáct let v sobě nosil kus Voldemortovy duše a neměl o tom ani tušení. Mohly ho k tomu navést sice jisté schopnosti, třeba hadí jazyk, nebo propojené myšlení a nepochybně to věděl i Brumbál, ale na tohle zkrátka nepomyslel. Ani když už o viteálech věděl.

Dokud se nepodíval do Snapeovy hlavy…

Ať už se to tomu nevrlému zmetkovi líbilo nebo ne, byl součástí Harryho života a Harry byl zase součástí toho jeho. Jakýmkoliv způsobem, teď nehrálo roli. Harry si dokázal utvořit vizi o různých druzích přímého kontaktu, ale nějak je nestihl domyslet do konce, protože se Snape začal probouzet.

Harry se rychle zvedl a přistoupil blíž, aby se nad mužem sklonil.

"Pane, vnímáte mě?" Nechtěl na něj vybafnout hned, musel ho chvíli nechat, aby se vzpamatoval, bohužel trpělivost byla jednou z vlastností, která Harrymu občas dost zoufale scházela. Asi jako nyní.

"To už jsem zase v pekle? Ano, musí to být peklo, kde jinde bych mohl slyšet hlas Harryho Pottera?"

"Takže jste v pořádku, zrovna jsem se chtěl zeptat," utrousil Harry poněkud znuděně a vrátil se na židli. Napadlo ho, jestli ten chlap vůbec někdy řekne něco, co by ho mohlo ještě překvapit.

Snape provázel Harryho pohledem, když se vzdaloval. Ta zvláštní, ale rozhodně ne špatná vůně, která s ním odešla… a také horký dech, když na něj mluvil… proč z toho byl zmatený a jakoby rozpolcený, že se to všechno odebralo pryč a zůstalo po tom podivné prázdno? Měl by být spíš zmatený ze snu, do kterého předtím upadl. Vždyť… se mu zdálo o Bellatrix; o tom, že má něco společného s tím viteálem, o kterém Potter neustále žvanil.

"Musíme si promluvit, Pottere." Profesor se snažil zatvářit zamračeně, ale naléhavost ze svého hlasu odmazat nedokázal.

"Toužím po tom od chvíle, co jste se probral. Myslím, jako probral ze smrti, ne teď…"

"Chápu," přerušil ho Snape ostře. "Nemám nejmenší zájem, ztrácet s vámi čas zbytečnou konverzací, takže mi bez přikrášlování a zveličování řekněte, co se stalo s Temným pánem a s Bellatrix Lestrangeovou."

"Zdálo se vám o ní? Byl jste mimo. Jako Trelawneyová, když má ty svoje divný stavy." Za poslední větu byl Harry odměněn hustokrutěpřísným pohledem s nádechem několika způsobů vražd. Mudlovských i kouzelnických. Potlačil chuť, protočit oči. "Všichni ve válce umřeli. Bellatrix i Voldemort. Myslel jsem, že je to jasné, když jsem naživu já," pokrčil Harry rameny. A určitě to i říkal, ne? Když se nad tím hlouběji zamyslel, došlo mu, že profesor musí být opravdu hodně zmatený. Dlouho před tím, než se to dozvěděl on sám, už Snape věděl, že je poslední Voldemortův viteál a že je nemožné, aby přežil, pokud chtěl Temného pána zabít. I věštba zněla jasně.

"Neustále bojuji s touhou, vytrhat si všechny vlasy, abych si vštípil, že jsem úplně normální, ačkoliv se mi nezdáte, Pottere."

"Prostě to dopadlo dobře, ale to už jsem říkal. Je rok a půl po válce, všechny okolnosti najdete v těch novinách. Proč jste řekl její jméno?" Harry se raději vrátil k tomu, co předcházelo Snapeově omdlení. Druhý muž odvrátil hlavu, jako kdyby se na Harryho nechtěl dívat. Téměř několik minut mu trvalo, než se rozpovídal. Tentokrát do toho mladší muž nezasahoval. Ne hned.

"Ztratíte o mně všechny iluze, Pottere," povzdychl si Snape. Tohle už Harryho překvapilo. Profesor se bál, že by v jeho očích klesl? Ale proč vlastně nehrát tu jeho hru s ním?

"Nemožné. Myslím, že víc už to nejde a v tom případě můžete pokračovat," pousmál se Harry jakoby nic. Snape ho opět spražil jedním ze svých zaručených Snapeovských pohledů typu jste-ještě-větší-hlupák-než-jsem-si-myslel a zase svůj zrak upřel na druhou stranu.

"Byl jsem Smrtijed…" začal bez skrupulí. Když se to tak vzalo kolem a kolem, jedna z věcí, které Harrymu imponovaly, byla Snapeova schopnost s ničím se zbytečně nepárat. S napětím očekával, co řekne starší muž dalšího, tedy doufal, že to bude něco, co ještě neví, protože tohle samozřejmě věděl. "Zabil jsem pár lidí ve službě Temnému pánovi…"

"Všechno je zapomenuto!" vyhrkl Harry. Snape otočil hlavu a nasadil výraz hodný mozkomora.

"Myslíte si, že mi na tom záleží? Měl jsem být mrtvý, byl jsem mrtvý, už je to jedno."

"Takže jste si v podstatě svůj trest odpykal," nebral Harry na jeho nevrlost zřetel. Snape mlčel, probodával ho těma svýma obsidiánovýma očima a dusné ticho bylo jako hororový bonus. Až Harry ztěžka polkl a zadíval se na okamžik jinam.

"Rodina Gustavových, Pottere, také tam jsme udeřili. Nebyla to významná rodina, muž, žena a jejich dcera. Zabil jsem otce, matku si vzala na starosti Bellatrix. Pak se otočila k tomu dítěti a zvedla hůlku. Pomohl jsem jí, zkřížili jsme kletbu…"

"To není pravda!" vykřikl Harry. Co se mu to snažil Snape nabulíkovat? Že byl schopný zabít malé dítě? Ano, byl ochotný zabíjet pro Voldemorta, aby si získal jeho důvěru, ale na dítě by nikdy hůlku nenamířil. Ne se smrtelnou kletbou.

"Řekl jsem vám, ať si neděláte iluze," ušklíbl se Snape zlověstně. Ani to Harryho neodradilo.

"Ne, vy nechcete, bych si je dělal, tak se uděláte horší. Nevěřím vám!"

"Na tom nezáleží!" štěkl Snape. "Co se vám snažím říct, je to, že ta zkřížená kletba možná zapříčinila vznik viteálu. Pokud bylo možné, aby se část duše Temného pána vtělila do vás, aniž by to věděl, pak se mohlo stát i tohle," vysvětloval mu Snape. Skoro u toho vrčel, jako kdyby si Harry stál na vedení, že to nepochopil hned. Na rozdíl od Snapea měl Harry přímo zlatou trpělivost.

"No dobře a co to tedy je?" zeptal se už klidněji.

"Oh, Pottere, jsem oslepen vaším oslnivým důvtipem. Jistě jste si všiml, že od svého probuzení nemluvím o ničem jiném, než o podobě svého viteálu, že?" Tentokrát už Harry oči protočil.

"Vzpomněl jste si, že jste ho vytvořil, tak jsem myslel…"

"Pro Merlina, Pottere, pokud už musíte myslet, tak ať to má pro nás nějaký užitek. Jen se domnívám, že tímto způsobem vznikl."
"Ale mohlo by to být něco v tom domě, ne? Nebo přímo v tom pokoji. Snažte se vzpomenout…"

"Myslíte na celé vybavení toho pokoje? Třeba na každý jednotlivý knoflík košile toho muže, co jsem zabil? Nebo záclony, nábytek, porcelán? Jen lustr měl na sobě dobrých sto křišťálů." Snape zavrtěl hlavou a dal Harrymu svým profesorským výrazem najevo, že rozlousknout tuto záhadu bude mnohem složitější, než namíchat lektvar dlouhověkosti, který mimochodem dokázal na jedničku zvládnout Merlin, na dvojku Snape, na trojku lékouzelník Ratsburry, jež už ale nežil a na čtyřku možná Hermiona Grangerová… po několika neúspěšných zdlouhavých pokusech.

"Co to dítě? Ta holčička?" zeptal se Harry nedočkavě. Snape nakrčil obočí.

"Co je s ní?"

"Nemohl se kus vaší duše přestěhovat do ní?"

"Schytala dvojitou kletbu, Pottere. To těžko!" odmítl Snape příkře.

"Já si pořád myslím, že mi neříkáte pravdu a dokud mi budete lhát, tak se k ničemu dalšímu nedobereme," hádal se Harry. Snape sevřel rty do přísné linky, v očích se mu zlověstně zablýsklo.

"Je mrtvá, Pottere!" sykl. Harry se prudce nadechl, chtěl znovu namítat, na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Však ona pravda na povrch vyleze. Jen doufal, že to bude brzy.

"Tak fajn,"

"Fajn," napodobil Snape jeho tón, jen do něj přidal hranou dětinskost a zase se podíval na druhou stranu.

"Dobře, takže to jméno - Bellatrix jste řekl jen proto, že by mohla být společným strůjcem vašeho viteálu?"

"Předpokládám, že ano," odvětil profesor unyle. Harry poznal, že už se o celé té záležitosti asi nechce bavit, ale nemohl s tím přece jen tak přestat. Tohle bylo důležité.

"Doufám, že to nic jiného neznamená," povzdychl si mladší kouzelník a podařilo se mu i více uvolnit. "Možná bych o takovém viteálu měl něco zjistit, asi to nebude klasický viteál,"

"Viteál je viteál, Pottere. Ani klasický, ani neobvyklý, nic takového neexistuje. Je to černá magie v její nejhorší podstatě. Vrátil jste mi život, ale až se společnost dozví, navzdory tomu, jak mě teď uctívá, že jsem stvořil viteál, jsem odsouzený k zatracení."

Harrymu se tahle pravda nelíbila. Počítal se svým zatracením, ale ne se Snapeovým, když se mu ho před rokem a půl podařilo očistit tak, že začal být pro někoho dokonce oblíbeným. To přece nemohl dopustit. Ovšem, když se ho chystal vzkřísit, tak s tím přece musel počítat, no ne? Byla to jediná pojistka, že se rituál povede. Že někde existuje Snapeův viteál.

"Kruci… podělal jsem to," připustil si konečně a schoval svou utrápenou tvář do dlaní.

"Hlavně se mi tu nerozbrečte, Pottere. Jsem si zcela jist, že dokážete čelit svým nerozvážným rozhodnutím, průpravu už máte," rýpl si Snape.

Harry neodpověděl. Pouze se zvedl ze židle, ani se na profesora nepodíval a zamířil do kuchyně, aby přinesl muži druhou porci čínských nudlí. "Vaše jídlo," položil mu podnos s miskou do klína a odebral se do obývacího pokoje. Když tenhle stan kupoval, nepřipadalo mu důležité, brát takový, co měl oddělené místnosti, ale tohle bylo poprvé, co toho litoval. A jelikož nechtěl kouzlit, musel přetrpět, že je na něj z ložnice vidět.

Zbytek dopoledne už spolu nepromluvili. Profesor svůj příděl jídla s nějakým tím remcáním snědl a poté se pustil do pročítání novin. Harry nakonec usnul na pohovce, protože neměl šanci spát v noci. Když se probudil, byl dezorientovaný; vyskočil z gauče a roztěkaně se rozhlížel kolem sebe, dokud se nestřetl s nezaujatým pohledem staršího muže. Snape akorát povytáhl obočí nad jeho chaotickým chováním a hned se zase vrátil ke čtení.

"Co vaše magie, pane?" zajímal se Harry, zatímco šel připravit něco k obědu. Moc na výběr toho neměl, ale nemohl si vyskakovat. Snad zítra... ano, zítra se pokusí zaletět do nejbližšího města a koupit nějaké lepší jídlo.

"To mě chcete provokovat?" zněla otázko-odpověď. Harry to hned nepochopil. Jen se zdvořile zeptal.

"Pane?" otočil se od kuchyňské linky k ložnici. Snape se tvářil jako na jejich společné hodině lektvarů, když se mladíkovi nepodařil nějaký lektvar.

"Jste si jistý, Pottere, že byste mě ještě viděl ležet v této posteli jako lazara, kdybych byl schopný magie? A že vy byste byl ještě naživu?" Při tom druhém řečnickém dotazu v Harrym hrklo. Málem by zapomněl na Snapeovu nenávist k němu. No tak to sotva. Snape vždycky vyhrožoval, ale nikdy neudělal nic, co by Harryho ohrozilo na životě. NIKDY!

"Ano, jsem si jistý, že bych byl pořád naživu. A i kdyby se vám magie vrátila, podle mě není nejlepší nápad ode mě odcházet. Tady jste v bezpečí, tam venku..." Harry se odmlčel a založil si ruce na prsou. "Moje bývalá přítelkyně, ředitelka McGonagallová a Lucius Malfoy. Snad vám ta tři jména stačí, abyste se držel zpátky."

"McGonagallová?" zkroutil profesor rty.

"Nečekal jsem, že vás vyděsí zrovna ona," uchechtl se Harry. No, Snapea by asi vyděsil každý bradavický profesor, který by měl nějaký zájem na tom, uhánět ho.

"Chci to vysvětlit, Pottere!" naléhal Snape křečovitě. Harry se opřel zadkem o linku a dal si ruce do kapes.

"Samozřejmě, taky bych se k tomu dřív nebo později dostal. S Ginny jsem žil, takže má o mě přirozeně strach. McGonagallová byla u toho, když jste se u mě doma probral, tušila, že se o něco pokusím a co se týče Malfoye, tomu jsem vzal krev, abych vás vzkřísil. Potřeboval jsem krev nepřítele a ta jeho... no, zabrala." Harry pokrčil ledabyle rameny, zatímco starší čaroděj z něj nespouštěl svůj neskrývaný zděšený zrak. Otevřel ústa, chtěl něco říct, jistě zopakovat to poslední jméno, ujistit se, že Harry nemluví jen do větru, ale jak bylo vidět, i vždy duchapřítomný muž, mohl být vyvedený z míry. A Harry takové okamžiky shledával jako velice lidské. Ač jich bylo poskromnu.

"Co jste to provedl, Pottere? Jste vážně tak stupidní?"

"Nejsem!" odsekl Harry. "A vážně už mě nebaví, jak mi pořád nadáváte. Řekl jsem vám, že důvody nejlépe znáte vy sám. To od vás bylo stupidní, předat mi ty zatracené vzpomínky a předpokládat, že s tím nic neudělám."

"Měl jste umřít v bitvě s Voldemortem!"
"Ale neumřel!" Harry se neovládl a zvýšil hlas. Jak dlouho se o tomhle budou ještě dohadovat? Při jejich náturách a horkých hlavách asi do konce jejich životů.

Harry napochodoval k posteli, nechtěl na Snapea křičet přes celý stan. "Vy zatraceně dobře víte, že to vím, Snape. A už vám muselo dojít, protože určitě nechcete, abych pochyboval o vaší inteligenci, že jsem vás nevrátil do života kvůli tomu, abych tu teď na vás ječel, jak jste neuvěřitelně zabedněný!"

"Neříkejte mi Snape..."

"Neříkejte mi Pottere!" sykl Harry vztekle, ruce zaťaté v pěst. A to si myslel, že už ho nedokáže vytočit nic, co ten starý mrzout řekne.

Oba muži se přeměřovali zlostnými pohledy. Harryho magie vířila. Cítil, jak mu vnucuje nejrůznější kletby, v touze seslat je na profesora. A nejhorší asi bylo zjištění, že by se mu to tentokrát podařilo i bez hůlky. Byl starší, zkušenější, měl za sebou válku, která ho posílila a dodala potřebnou kouzelnickou jistotu. Nemohl toho muže zabít, ale mohl mu hodně ublížit a Harrymu se vážně nelíbilo, že na to myslí s jistotou větší, než že večer zapadne slunce a ráno zase vyjde. Nenáviděl sám sebe za to, že dokáže cítit tak silnou nenávist.

"Zatraceně, Pottere, a co teď ode mě jako čekáte? Že vám skočím kolem krku a budu děkovat za nový život? A že ho prožiju s vámi v romantickém vztahu, každý den vám přinesu květiny a vyznám lásku? Fuj!" odfrkl si Snape znechuceně. Ne že by to chtěl Harry hned přiznat, ale ani jemu tento scénář příliš nevoněl. Jestli mu Snape jen jedinkrát přinese kytku, tak mu ji omlátí o hlavu a sám se půjde na ministerstvo udat za to, co udělal.

Harry si musel dobře promyslet svá další slova. Už jen z principu nemohl s tím mužem souhlasit, i když se mu takhle romantická představa nelíbila, rozhodně ne takhle přitažená za vlasy.

"Chci s vámi spát!" vypadlo z něj po dvou vteřinách toho nejtíživějšího ticha, jaké kdy mezi nimi nastalo. Ale určitě nebylo tak tíživé jako to, co následovalo. Snape zamrkal víčky, zalapal po dechu jako ryba, která se právě chytila do sítě a musela čelit vzduchu, jeho dlouhé prsty, jež celou dobu držely noviny, šokem zkameněly. A nic z toho se Snape nesnažil skrýt. Možná proto, že na to prostě neměl sílu.

"Vy jste tohle všechno udělal jen proto, že se mnou... chcete souložit?" vydechl konsternovaný muž. Harry by si býval tu chvilku upřímnosti rád užíval, kdyby se nesnažil vypozorovat ze Snapea, jak svou poznámku a otázku v jednom ve skutečnosti myslí. Ano, byl šokovaný, nepřipravený na takovou pravdu. Znělo to jako výčitka, jako předzvěst dalšího kázání o jeho nebetyčné hlouposti? Nebo ho aspoň na chvilku napadlo, že by to bylo vlastně docela fajn, mít důvěrný fyzický kontakt, když se tedy mají rádi, jen si to nechtějí přiznat a nejspíš ani nikdy nepřiznají? Upřímně, v tomhle byl Harry realista, možná větší, než kdokoliv jiný, kdo kdy toužil po nedosažitelné bytosti. Nedělal si naděje, že by mu to Snape někdy řekl.

"Mimo jiné... jo," odvětil Harry tak klidně, jak jen dokázal. Když se uvnitř konečně přestal třást zlostí a také vzrušením, protože jen mluvit o tom, byla pro něj zkouška odolnosti, pokusil se o vzpřímený a rozhodný postoj. Neustoupí, ať si říká Snape co chce.

Druhý muž odložil noviny stranou a ruce pak složil do klína. Mračil se, v očích už neměl překvapení, nýbrž něco, co by se dalo nazvat... no, nicneříkajícím výrazem. Harry vždy na Snapeovi obdivoval i jeho chladný klid, jelikož nikdo neuměl vytvořit ono zdání tak rychle jako on. Ještě po tak vášnivé debatě. Když se pak profesorova ústa otevřela a vyslovila tu větu, Harry věděl, že v jeho životě už klid nikdy nenastane.

"Fajn, Pottere, kdy začneme?"

Šťastné a veselé

Štědrý den je sice až zítra, ale přání jsem se rozhodla dát už dnes. Trochu horší zpráva je, že během svátků budu míň psát, ale vy to jistě pochopíte, měli byste si je pořádně užít, radovat se z dárků, z blízkosti rodiny, udržovat pohodu, sledovat stokrát shlédnuté pohádky v televizi a cpát se dobrotama, já udělam to samé :D

Tímto vám všem přeju krásné a pohodové Vánoce, hodně štěstí, zdraví a lásky.

A připojuju ještě jeden malý dáreček ;)

Vánoční trenýrky

Následující jednodílka vznikla na základě komentáře jedné čtenářky, která si přála, abych napsala nějaký dárek k Vánocům. Jelikož tuto povídku nepovažuju za bůh ví jak skvělou, byl to jen momentální nápad, rychle splácaný dohromady, dávám vám ji už dnes, prostě jako něco na odreagování. Třeba se vám bude i líbit, kdo ví :)

---

Adam a Tommy spolu chodili už několik týdnů. Samozřejmě tajně, protože ani jeden netoužil po zvýšené publicitě ještě takhle před Vánoci. Stačilo, že má Adam nabitý program koncerty a talk show snad v každé americké televizní stanici. A také tu bylo něco dalšího. Tommyho odchod z Adamovy skupiny, který fanoušci brali velmi rozmanitě. Reakce byly černé, bílé a nezvykle i šedé. Nikdo nepočítal s tím, že by se všichni shodli na tom, že to tak bylo pro Adamovu kariéru nejlepší.

Každopádně Adam, ani Tommy si tím hlavu nelámali, měli svých starostí dost s vlastními životy. A mimo jiné se blížily Vánoce…

Adam, jakožto žid Vánoce neslavil, ne v pravém slova smyslu, takže na Štědrý večer přislíbil účast v jedné losangeleské televizi, která vysílala vánoční speciál své divácky velmi oblíbené show. Ve skutečnosti ale toto namluvil pouze Tommymu. Měl v plánu ho v tu samou dobu, co bude pořad probíhat v televizi live překvapit.

Tommy na rozdíl od Adama totiž svátky slavil, ale hlavně kvůli své rodině. Na poslední zkoušce Adamovy nové skupiny před koncem roku se jen tak mimochodem svěřil se svými plány na štědrý večer. Večeře s mámou, sestrou, neteří a psem, pak mše v kostele, kterou jednou za rok přetrpěl, byl totiž ateista a pak zbytek večera strávený u televize. Slíbil Adamovi, že se na tu stanici bude dívat. No, díval by se tak jako tak, šlo přece o Adama.

Zpěvákův plán byl jasný. Počkat na Tommyho v jeho bytě a pak s ním náležitě oslavit noc plnou zázraků. Co si budeme povídat, Adam byl aktivní gay, ale od chvíle, co se s Tommym dali dohromady, zatím k ničemu vážnějšímu nedošlo. Tuhle noc to hodlal napravit a cítil, že i u Tommyho je to na spadnutí. A aby své překvapení udělal ještě zajímavější, přichystal si pro Tommyho speciální dárek…

Své auto nechal na nedalekém parkovišti, aby si ho Tommy při příchodu domů nevšiml. Byl sice trochu nápadný s tím velkým složeným kartonem, co nesl pod paží, ale jinak se oblékl dostatečně obyčejně, aby si nikdo nevšímal přímo jeho.

Adam měl klíč od Tommyho bytu už nějakou dobu, vlastně už to bylo pár let. Blondýn mu ho kdysi dal, byli nejlepší přátelé a tak si myslel, že by Adam jeden klíč mít měl, kdyby se náhodou něco stalo. Ne že by o takových chmurných věcech mluvili nahlas. Adam rychle zašel do chodby a pak už zamířil po schodech do prvního patra ke dveřím s označením 5B.

Jen co vklouzl do bytu, zhodnotil Tommyho vánoční výzdobu. Nějak to nepřeháněl, jen malý dekorační umělý stromek s napevno přidělanými ozdobami, sem tam nějaká girlanda nad dveřmi a pár svícnů, které jistě vyráběla jeho mamka. Ta se ve Vánocích vyžívala. Na stole v kuchyni stála mělká mísa plná vánočního cukroví a tradičně ozdobených perníčků. Adam byl v pokušení, jeden si vzít, ale ovládl se. Možná až něco vypotí, dnes v noci…

Nad tou myšlenkou se musel pousmát. Přišlo mu to neuvěřitelně kýčovité, to co se chystal udělat, ale přesto, že Vánoce neslavil, chtěl tenhle čas věnovat právě sobě a Tommymu ve vánočním duchu. Být jako dva obyčejní lidé, co oslaví svátky štěstí a pohody.

Když prošel celý byt, vrátil se do obýváku a pustil se do přípravy svého dárku. Na to potřeboval ten velký karton, který přitáhl sebou. Chvíli mu zabralo, než ho správně složil, ale výsledek ho pobavil a zároveň nadchl. Ještě na něj připevnil velkou mašli, kterou si přinesl v příruční tašce. Pohlédl na hodiny a zjistil, že má nejvyšší čas, připravit i sám sebe. Proto se začal rychle vysvlékat, dokud na něm nezůstaly červené saténové trenky. Vzal si kvůli nim i volnější kalhoty, protože normálně takové prádlo nenosil.

Shlédl svůj vzhled v zrcadle v ložnici, znovu se uchechtl, jelikož to shledával ještě větším kýčem, než když tuhle praštěnost vymýšlel a šel se "zabalit" do krabice. Pokud mu bude štěstí přát, Tommy se vrátí ve chvíli, kdy začne ten pořad v televizi, takže ho ani v nejmenší nenapadne, že by v té krabici mohl být on.

Nejhorší asi bylo, obklopit se tmou a čekat. Adamovi se to zdálo nekonečné.

O nějakých deset minut později zarachotil v zámku klíč. Adam cítil, jak se mírně roztřásl. Pořád uvažoval, jestli to byl dobrý nápad. Tommy si z něj určitě bude utahovat, no, na druhou stranu, jistě ho tím i značně vyšokuje a jeho blonďáček aspoň bude vědět, co očekávat. Tohle přece bylo jasné jak facka.

Do bytu vešly nějaké kroky, které… ani náhodou nepřipomínaly lehkou Tommyho chůzi. Adam ji přece znal, poznal by ji kdekoliv. Nemohl se moc hýbat, takže "strnul na místě" nebylo zrovna výstižné, ale bylo to přesně tak. Ony kroky totiž následovaly další a pak další a další a přidala se i šeptaná slova. Něco jako: "potichu… pospěšte si… zavřete ty dveře a zhasněte…" až celá ta palba, díky které Adam zapomněl i dýchat, skončila zmateným výrokem: "Co je tohle za krabici? Víte to někdo?"

Kéž by jen rozeznal ty hlasy, ale jak byl zavřený, zněly mu tlumeně a zahuhlaně, nedokázal je nikam s určitostí zařadit. Co ale věděl jistě, bylo to, že se někdo chystá odhalit překvapení v krabici, doslova cítil, jak ti lidé tam venku kolem ní krouží, prohlíží si ji, dokonce se trochu zakymácela, jak se jí začali i dotýkat. Netušil, jestli to bylo vysvobození, nebo prokletí, když někdo zahlaholil: "už jde" a v tu chvíli byl obrovský dar zapomenut. Tedy jen na dobu, než se venku ozvalo: překvapení a šťastné a veselé Vánoce, Tommy, a Adam poprvé poznal jeden z těch hlasů, který nepochybně patřil Terrancovi. Bylo možná skvělé, zjistit, že se v bytě nachází i jeho další skvělí přátelé, ale nedokázalo ho to uklidnit.

Nejdřív byl v bytě hrozný hluk a mumraj, Etta štěkala jak pominutá, lidé se překřikovali, znovu a znovu si přáli krásné svátky, samozřejmě i Tommymu, kterého jediného Adam neslyšel, asi proto, že jeho bývalý kytarista se nikdy neprojevoval příliš hlasitě a náhle všechno utichlo a Adam pochopil, že jde do tuhého.

"To je od vás?" Tommyho nejistý hlásek se prodral i k němu do krabice. Týdny snažení se o utajení jejich vztahu právě měly přijít vniveč. A ještě takovým způsobem.

"Už to tu bylo, když jsme přišli…" odpověděl mu Terrance. Následovalo ticho, poté se krabice pohnula a proužek světla zasvítil na Adamovy nahé nohy, když byla pozvednuta do výšky. Adam byl odjakživa tak trochu exhibicionista, však celebrity by to měly mít v krvi, ale tohle bylo moc už i na něj. Zavřel oči a odmítl je otevřít. Jeho tělo obalil jemný průvan, jenž vznikl rychlým pohybem kartonu. Nemusel se ani dívat, aby si domyslel, že už je venku z té kýčovité nástrahy v podobě obřího dárku a podle ticha, dokonce i Etta přestala štěkat, jen jakoby tichounce kňučela, nejspíš nad jeho zoufalým údělem, poznal, že se všechny pohledy upírají na něj a že se majitelé některých z nich dost drží, aby nevyprskli smíchy. No, jen si to představte, mít u sebe v bytě téměř nahého Lamberta, to se přece nestává každý den.

Adam konečně otevřel oči a samozřejmě se hned zaměřil na Tommyho, jehož pohled byl tak nečitelný, jak jen pohled někoho může být. Do užšího zorného pole vstoupil Adamovi i Terrance, který se vzpamatoval jako první.

"Neobvyklý dárek," poznamenal suše. Adam si dal ruce v bok. Že byl nahý a v tomto stavu i načapaný, nemusel hned působit jako hromádka neštěstí. Narovnal záda a zdvihl i bradu. A nezapomenul vypnout hruď. Několik žen, no a i pár mužů v místnosti si sborově povzdechlo. Rychlým pohledem Adam sesumíroval počet návštěvníků v Tommyho bytě na nějakých dvacet až pětadvacet. Přemýšlel jak dlouho bude trvat, dostat je odsud pryč.

"Snažím se být originální," podotkl Adam důležitě. Třeba ještě půjde celou situaci zachránit. Nemusí si přece všichni hned myslet, že chodí s Tommym. Ovšem, díky Terrancově pohledu se své naděje okamžitě vzdal. Bylo příliš pozdě.

"V tom případě jistě dovolíš…" Tmavý kamarád vytáhl z kapsy bundy mobil a namířil ho miniaturním objektivem na Adama. "… nevídám tak originální dárky každý den," dodal s cukajícími koutky. Naštěstí pro Adama, nikoho jiného nenapadlo si ho fotit. Asi byli příliš v šoku. Etta se rozběhla ke svému tajnému druhému páníčkovi, aby ho přivítala. Jí jediné bylo naprosto ukradené, že je nahý, hlavně pokud pořád voněl stejně a měl pro ni někde v kapse připravenou mlsku. V tu samou chvíli se konečně vzbudil i Tommy.

Adam se rozhodl zacouvat do nějaké jiné místnosti, nechtěl svým dárkem narušit oslavu - to byla samozřejmě lež, jen ať už všichni vypadnou - o které mu nikdo neřekl, no nejspíš proto, že měl být v televizní show. Takže… svým způsobem to chápal, Terrance si asi myslel, že by mu to bylo líto. Než však stačil dojít za doprovodu těžkopádného Ettina poskakování k ložnici, kde měl schované své oblečení, obývákem zazněl Tommyho důrazný hlas. Ten, který blondýn používal velmi málo.

"Všem děkuju, že jste přišli. Fakt jsem to nečekal a rád s vámi oslavím Vánoce, ale… snad jindy." Nato byl Terrancem poplácán po zádech s ujištěním "Jasně kámo." A pak už se všichni začali trousit ven, zatímco mezi tajnými potencionálními milenci se s každou vteřinou prohlubovalo napětí větší, než při vyhlašování Oskarů. Jako poslední odcházel právě Terrance, dohlížel na to, aby ostatní vypadli co nejrychleji, ale sám si u dveří neodpustil zastavení a mrknutí na Tommyho s tichým zkonstatováním "Já to věděl!" Když odešel i on, Tommy se pomalu otočil na Adama, rudého rozpaky.

"Tohle ti není podobné," zavrtěl hlavou. Etta při zaslechnutí pánova hlasu přestala s dotíráním na Adama a odebrala se ke gauči, který si zabrala pro sebe. Samozřejmě si jí ti dva vůbec nevšímali.

"Asi jsem se snažil, udělat něco, co mi není podobné. No, ale nemůžu se nezeptat. Je to aspoň dobré?" Adam se pokusil o opětovný vzpřímený postoj. Napadlo ho, že měl vlastně obrovské štěstí. Mohl se na Tommyho příchod připravit ještě důkladněji, což by se velice znatelně projevilo na těch volných červených trenkách. Ještě že to neudělal.

"Dáš si vaječňák?" zeptal se Tommy místo odpovědi a vyrazil do kuchyně, kde z lednice vytáhl láhev domácího vaječného koňaku. Adam ho zdráhavě následoval.

"Měl jsi být v té show…" poznamenal Tommy tiše, zatímco naléval koňak do skleniček.

"Lhal jsem, kvůli tomuhle," přiznal Adam. V rukách mu přistál malý pohárek se smetanově zabarvenou tekutinou hustší konzistence. Napil se a v duchu poděkoval za přítomnost rumu v nápoji, příjemně ho zahřál a také uvolnil.

"Je ti jasný, že teď už to nikomu nevymluvíme?" promluvil Tommy kamsi k oknu. Adam se rozhodl vzít situaci do svých rukou. Tommy měl vždy tendence příliš váhat nad vším. Kopl do sebe zbytek sklenky a odložil ji do dřezu. Tommy udělal to samé, Adam mu také vzal skleničku, což blondýna donutilo, aby se na něj konečně podíval. Pak už se ocitl v zajetí Adamových dlouhých paží, které ho k němu přitáhly a pevně stiskly.

"Ještě jsi mi neodpověděl, jestli je to dobrý," naléhal Adam se rty nalepenými k Tommyho uchu. Pod dlaní na blondýnově krku ucítil husí kůži. Jiný důkaz už snad ani nepotřeboval.

"Můžeš mi to říct v ložnici," dodal potěšeně a políbil Tommyho na lalůček. Blondýn se trhaně nadechl, ale neřekl nic. Adam vlastně ani na nějaká zbytečná slova nečekal. Teď ho víc zajímaly činy.

Chytil druhého muže za ruku a odvedl ho do ložnice. Tam ho shodil po zádech do postele a postavil se přímo nad něj. Aby si Tommy svůj dárek mohl znovu pořádně prohlédnout.

"Měl bys Terrancovi promazat mobil. Obávám se, že dostaneš příští rok speciální vánoční přání," ušklíbl se Tommy. Vypadal nad věcí, ale oči bloudily po Adamově nahém těle a obdivně se zasekly na saténových trenkách.

"Líbí se ti, co vidíš?"

"Myslíš tu samolibost?" opáčil blondýn pohotově.

"Můžu to ještě zredukovat, pokud bys měl pochybnosti," nebral Adam jeho provokaci na vědomí. Než by čekal na souhlas, svlékl si i trenky a hodil je po Tommym, kterému spadly na břicho. Druhý muž je schoval do dlaně.

Adam se k němu sklonil a donutil ho roztáhnout nohy. Když dosáhl na zapínání kalhot, udělal, co bylo potřeba, slezl opět z postele a za konce nohavic džíny z Tommyho stáhl.

"Zdá se, že máš na dnešek jasný plán," neodpustil si Tommy kousavý tón. "A ještě sis ho nechal celý pro sebe," dodal lehce vyčítavě.

"Překvapení přestává být překvapením ve chvíli, kdy ho tomu druhému prozradíš."

"Na překvapení tohohle druhu by měl bejt člověk připravenej," trval si Tommy na svém. Adam pochopil, že se blondýn trochu zlobí, ale doufal, že ho to brzy přejde.

"Fajn. Jak by ses připravil, kdybys o tom věděl?" dal mu Adam prostor. A že ho Tommy náležitě využil…

Nejprve Adama odvedl do koupelny, kde proběhla velice důkladná a nadmíru smyslná očista jejich těl. Když vylezli ven, byli už oba v pozoru a citliví na jakýkoliv další vzájemný dotek. Vrátili se do postele, tam jejich důvěrné sbližování pokračovalo v mnohem žhavějším rytmu. Jednou dosáhli orgasmu jen díky dotýkání a hlazení, podruhé už došlo na to, v co oba tajně doufali. Adam totiž nevěděl, že i Tommy se chystal tento večer prožít právě tímto způsobem. Měl totiž v plánu počkat na Adama doma, až se vrátí ze studia. Díky bohu, že ještě odvedl Ettu domů, jelikož ji k Adamovi vzít nechtěl. Teď by tam na Adama čekal zbytečně a Adam by čekal na něj tady. Někdo tam nahoře, ač na něj Tommy nevěřil, ho měl asi hodně rád.

"Snadno si zapamatujeme naše poprvé," pousmál se Adam, lebedíc si mezi Tommyho roztaženými stehny. Pomalu si razil cestu do jeho těla, nenásilně, něžně, ale s jasným cílem, ponořit se do něj, jak nejvíc to půjde.

"Už teď si nepamatuju, kdy jsme se dali dohromady," ušklíbl se Tommy provokativně. Hlídal se, aby třeba nevyjekl bolestí, nebo šokem, ale Adam byl tak ohleduplný, až ho za to málem začal proklínat, protože neměl žádný další důvod, si ho dobírat.

"Lžeš," pousmál se Adam, který jen silou vůle nezavřel oči nad tou úžasnou těsností, jež ho milimetr po milimetru začala pohlcovat.

Tommy si takové starosti nedělal, ne v okamžiku, kdy byl Adam uvnitř celý a pak z něj zase vyklouzl a další cestu si prorazil o něco rychleji. Zasténal, zaklonil hlavu a pak se ke druhému tělu důvěrně natlačil, toužíc po ještě těsnějším kontaktu. Nejprve dostal velmi procítěný polibek a nato ho Adam polaskal na krku. Tommy si ho za ramena přitáhl blíž, bez možnosti odtažení.

Chvíli jen zůstali tak, zvykali si, líbali se a usmívali se na sebe jako dva zamilovaní blázni, dokud byla vzájemná touha a rozkoš v mezích snesitelnosti. To Tommy Adama pobídl, aby pokračoval. Už nic neříkali, jejich povzdechy a sténání byly hlavní řečí, hned vedle řeči těla.

Udýchaní se pak svalili vedle sebe a po chvíli se k sobě zase přitulili, aby si před spaním popřáli krásné Vánoce.

Tommy se později v noci z postele vytratil. Vzbudila ho žízeň, tak se šel do kuchyně napít vody. Než se vrátil do ložnice, vzal to ještě přes předsíň. Ze své bundy za doprovodu tichého chichotání vytáhl saténové červené trenky a šel je vyhodit do koše. Ještě že měl Adam ten skvělý nápad s překvapením, protože on v sexy červených trenýrkách vypadal vážně směšně.

Krvavý polibek 8.

Ráda bych tento díl věnovala čtenářům, kteří komentují a dodávají mi tak chuť a motivaci pro psaní této, nikdy bych si nepomyslela, že to tak bude, složité povídky. Tedy děkuji: Market, Noir, Abequa, Steeeva, Nade, Weras, MOON a Mononoke.

---

Oddaloval tu chvíli, jak jen mohl. Nejprve šel umýt nádobí, poklidil kuchyňku a také obývák, snažil se vyhýbat tomu místu - ložnici - pohledem, ale nebyl ani zdaleka úspěšný. Vše, co dělal, bylo bez přítomnosti magie. V duchu myslel na Ginny a jejich setkání a také upřímnost, které ji vystavil. Napadla ho tři místa, kam by se mohli přemístit, až dojde na nevyhnutelné. Tedy na probuzení Snapea. Všude sice pobyl i s Hermionou a Ronem, na jejich cestě za viteály, ale to jedno bylo mnohem dál, než kde se nacházel teď. A přesně to potřeboval.
Po nějaké půlhodině zjistil, že už není nic, co dalšího by mohl udělat, aby se zabavil a proto přistoupil k posteli a neochotně zvedl hůlku.
"Finite," zahlaholil a zadržel dech. Profesor sebou zaškubal a prudce otevřel oči, které bez meškání upřel přímo na Harryho. A tentokrát Harry opravdu cítil, že na něj jdou mdloby, že ho ten pohled s každou vteřinou víc a víc oslabuje.
"Tohle už jste vážně přehnal, Pottere!" zavrčel Snape. Harry se přikrčil, měl pocit, jako kdyby se nad postelí něco zatetelilo, jako horký vzduch a ne bez důvodu ho ihned napadlo, že to musí být Snapeova navracející se magie. Sice velice slabá, ale byla tam.
"Moc se omlouvám, pane. Vážně! Nebudete mi to věřit, ale udělal jsem to z čistě praktických důvodů."
"Z čistě praktických důvodů jste se díval na mé nahé tělo? Asi máme každý úplně jinou představu o tom, co jsou to praktické důvody." Snape se s vypětím sil zvedl na lokty.
"Umyl jsem vás. Ve svém stavu byste do koupelny nedošel a nechci používat magii, pokud to nebude nutné," snažil se mu Harry vysvětlit ony praktické důvody. Po pravdě, Snape nebyl tak naštvaný, jak očekával. Ano, zabíjel ho tím svým ponurým pohledem jako vždy, ale po takové kletbě, kterou Harry doposud použil pouze na své nepřátele, se připravoval na hrubější odezvu.
"Vy jste mě… umyl?" vyjekl Snape. Oh, no, asi se radoval předčasně.
"Velmi rychle, pane, přísahám…"
"Vy jste se mě dotkl, i když jsem vás důrazně upozornil na to, že si to nepřeji?"

Harry ustoupil o krok dozadu. A pak o další a další, couval tak dlouho, dokud se neocitl v obývacím pokoji.
"Musíme pryč," oznámil nazlobenému muži, jehož tvář hrála všemi odstíny rudé. A to si Harry o Snapeovi vždycky myslel, že je zombie.
"O čem to mluvíte?" Změna tématu profesora nepřekvapivě zmátla.
"Tady už není bezpečno. Ginny vás viděla a to se nemělo stát. Nesmí vědět, kde jsme."
"Ginny? Wesleyová? Pottere, vážně si myslíte, že přede mnou můžete hovořit v hádankách? Že mi to bude stačit? Vraťte se sem a ihned mi řekněte, co se to děje?" zasyčel na něj Snape. Harry se chtěl vrátit a chtěl mu všechno vysvětlit, tedy všechno ostatní, co mu ještě neřekl, ale na tohle teď vážně nebyl čas.
Než stihl Snape cokoliv dalšího namítat, Harry jej s pomocí hůlky zvedl do vzduchu a odlevitoval ho před stan, samozřejmě zahaleného. Tam ho uložil na donesenou peřinu a pustil se urychleně do balení stanu. Když byl hotový a přistoupil ke Snapeovi - nutno podotknout, že profesor celou tu dobu nebyl vůbec zticha, jen se ho Harry snažil neposlouchat - muž na něj znovu zavrčel, což mělo znamenat, ve Snapeově slovníku něco jako: pokud se mě znovu dotkneš, nacpu ti do krku tlustočerva.
"Pokud se s vámi mám přemístit jinam, asi se to bez toho neobejde," podotkl Harry suše a položil staršímu muži ruku na rameno. Opět na cílové místo jen pomyslel, aby ho profesor neslyšel. I když, až se Snapeovi vrátí jeho magická síla, bude úplně jedno, kde budou. Rozčtvrtí ho, pak nacpe slibovaným odporným plazohlavatcem a pak ho ještě zadupe do země. Tím si byl Harry jistý, jako že se Harry Potter jmenuje.

* * *

Ginny napochodovala po svém bytě víc mil, než kolik by byla schopná uletět na koštěti při prodlouženém famfrpálovém zápasu. Vztekala se, zuřila, použila na Harryho tolik neslušných slov, že by se její matka divila, kde se to v dceři bere. V té oduševnělé, rozumné dívce, za kterou ji všichni považovali. Když se konečně zastavila a pohlédla na nečinný krb, bylo rozhodnuto. Musela za McGonagallovou. Přesvědčit ji, aby jí řekla všechno, co ví.
Díky Harryho nešťastnému chování nechala Minerva svůj krb v ředitelně napojený na ten Ginnyin, proto dívka neváhala, vstoupila do krbu a hodila pod sebe letax. Za vteřinu už stála v tom druhém, zatímco na ni ředitelka zmateně koukala.
"Slečno?! Co se stalo? Je něco s Harrym?" Ginny ji málem nenechala domluvit. Neměla v úmyslu na svou bývalou profesorku křičet, ale nahromaděná přemíra trpělivosti, za ten poslední rok a půl spustila stavidla.
"Ne, je úplně v pořádku! A momentálně mám neodbytnou chuť ho zabít," zasyčela dívka. I Minerva byla překvapena jejím pobouřením, nejen z důvodu, že Harry vzkřísil profesora lektvarů a zmizel s ním neznámo kam. Teď už to jistě věděla i její bývalá studentka.
"Viděla jste ho? Kde je?" nenechala se dívčinou zlostí vyvést z míry. Samozřejmě jí šla v ústrety, připravena jakkoliv zasáhnout, pokud by Ginny ztratila nervy víc, než by bylo únosné.
"Já nevím, kde je. Nějaký les, nebo co. A má tam ochrany proti sledování…"
"Ochrany? Merline! Jak se vám to podařilo zjistit?" vyzvídala McGonagallová netrpělivě. Ginnyina ramena se třásla, jak byla stále naštvaná, ale Minerva se jí pokusila poslat trochu své uklidňující magie, samozřejmě tak, aby si toho nejmladší Weasleyová nevšimla, takže po chvíli už byl postoj té mladé ženy poněkud uvolněnější.
"Byl v garáži. Pro něco se vrátil, ta voda začala vřít, tak jsem se ho snažila najít po celém domě podle jeho magie a podařilo se mi to ve chvíli, kdy už se přemisťoval. Nemohl nic dělat, už jsem se ho držela. Pak jsme se ocitli v tom lese a já na něj naléhala, co to má znamenat, proč tak najednou zmizel a pak mi ukázal ten stan a…" V tuto chvíli se Ginny zastavila ve svém zbrkle-stručném vyprávění a propíchla McGonagallovou tím nejvyčítavějším pohledem, jaký kdy Ginny Weasleyová uměla ze svých očí vyždímat. Profesorka věděla, že právě došlo na onu pravdu z nejpravdivějších. "Vy jste to věděla! Ale neřekla jste mi to! Prý mi to musí Harry říct sám. Zbláznila jste se? Zatajit mi něco takového?"
Minerva zvedla rázně ruku, aby dívku utnula. Jistě, chápala její rozhořčení, ale nebylo vhodné, aby s ní mluvila tímto tónem.
"Opatrně, mladá dámo, sice už nejsem vaší profesorkou, ale pevně věřím ve vaši disciplinovanost a úctu ke starším. Teď se posaďte, musíme si promluvit." Ukázala na nedaleké křeslo, kde i minule Ginny seděla, když byla s Harrym v Bradavicích na návštěvě. Ginny zatnula zuby, její rty se zkřivily v nesouhlasném gestu, ale neprotestovala a šla se posadit na určené místo. Byl jí nabídnut čaj, který odmítla. Asi by ho velice brzy na profesorku vychrstla.

Když se ředitelka usadila naproti ní, neokomentovala odmítnutý nápoj a nalila aspoň sobě, dusno v ředitelně by se dalo už téměř krájet.
"V první řadě se musíte uklidnit. I já musím, nemyslete si, že jsem v klidu, ačkoliv tak možná působím. Dovolte mi, abych udělala nějaká opatření… Protego Vox!" Profesorka mávla nad hlavou v širokém kruhu hůlkou a Ginny pocítila, že se kolem nich utvořila jakási průhledná bariéra. Došlo jí, že musí jít o kouzlo, které bude chránit jejich další rozhovor. Rychle zavzpomínala, co všechno už řekla a co všechno tudíž musely slyšet obrazy v pracovně a málem by se sama proklela za to, že před chvíli vyzradila Harryho úkryt, ač ne úplně konkrétně. Ano, byla na něj naštvaná, sama ho chtěla proklít, ale pořád ho měla ráda a věděla, že někdy se chová velmi nerozvážně, což jim koneckonců zachránilo život před Voldemortem. Musela na to pamatovat.
"Snažte se příliš negestikulovat, až budete mluvit, někteří zde dokážou odezírat," povzdychla si Minerva.
"Rozumím," přikývla Ginny svorně. Co jiného jí také zbývalo.
"Takže, co provedl, už víte, ale neznáte okolnosti…"
"Ale znám!" zamračila se Ginny. "Ale napadá mě, že ty okolnosti co znám já možná neznáte vy," odfrkla si znechuceně.
"Můžete mi to objasnit?"
"No nevím, jestli to není nad slunce jasné, že? Harry musel mít nějaký důvod, proč Sna… profeso… proč udělal, co udělal a určitě ho k tomu nedovedl pocit… viny?"
"A co tedy jiného?" Profesorka byla v šoku. Také nad tím přemýšlela, ale nenapadlo ji, že by Snapeovo vzkříšení mělo něco společného právě se slečnou Weasleyovou.

"Víte, ani já tomu nemohla uvěřit, on mi to vlastně Harry neřekl úplně na rovinu, jen naznačoval. Řekl mi, že… že ho má rád jiným způsobem a že… Merline pomoz, to on cítí stejně." Ginny se znovu roztřásla, Minerva neměla daleko k omdlení. Když uviděla na tváři toho děvčete první slzu, rychle jí vykouzlila kapesník, ale nebyla schopna jediného slova.
Jak k tomu došlo? Jak se něco tak nepravděpodobného mohlo stát? Vina na Severuse Snapea nakonec uvalena nebyla, Harryho svědectví zbavila jejího bývalého kolegu všech obvinění, včetně vraždy Albuse Brumbála, tedy i Harry musel vědět, co se skutečně stalo, ale aby to vedle rovnou k citům? Když se ti dva nesnášeli.
"Vzpomínky," popotáhla Ginny. "Předal mu prý i jiné vzpomínky, než ty, o kterých nám vyprávěl," dodala už téměř plačky. Minerva začínala chápat správnou povahu dívčina rozčarování. Harry jí nejspíš ve svých citech lhal. Asi ne vždy, ale později ano. Ale bylo to tak… neuvěřitelné.
"Je mi to moc líto, Ginny." Dívka jen zavrtěla hlavou a vysmrkala se. Profesorka jí dala trochu času, aby se vzpamatovala. Prostě jen mlčela a snažila se dívat jinam, dokud Ginny nepřestala plakat. I tak věděla, že se k tomuto nemilému tématu budou muset vrátit.

"Ty vzpomínky… Harry je někde musí mít schované, tedy pokud už se jich nezbavil…"
"Má doma myslánku," přikývla Ginny šokovaně. Proč se jen o tu věc nezajímala dřív? Přece věděla, že je v jejich skříni v obývacím pokoji. Jenže, jak nad tím začala více přemýšlet, nápad, podívat se tam, se jí líbil čím dál méně. Co by viděla? Jen to, co jí Harry už řekl a momentálně nebyla ve schopném stavu, poznat to na vlastní oči.
"Výborně. Půjdeme k vám domů a já se do ní podívám," rozhodla Minerva. To už bylo pro Ginny schůdnější řešení. Sama to prostě nedokáže.
"A teď se vrátíme k tomu důležitějšímu. Kde tedy jsou? Dokážete mi to místo nějak popsat?"
Ginny zavrtěla hlavou.
"Bohužel a myslím, že to nemá ani smysl. Řekl mi, že se hned přemístí jinam. Že mi nechce vymazat paměť. Chápu, že má strach. Sice nevím, jakým způsobem se mu to podařilo, ale rozhodně to nebude mít nic společného s dobrou magií, takže…"
"To tedy nemá, moje milá," povzdychla si McGonagallová. "Ve skutečnosti se mu podařilo nemožné. Udělal to samé, co jistý služebník Vy-víte-koho, když byl Harry ve čtvrtém ročníku. A bez jisté věci, té věci... jíž byl i on sám, by se to nepovedlo. Rozumíte mi?"
"Viteál?" zagestikulovala Ginny. Tedy snažila se samozřejmě o to, aby to nebylo moc nápadné. No, Minervě naštěstí stačilo i takové podání, aby dívce přikývla na souhlas.
"A to je nejspíš i důvod, proč se museli přemístit jinam, když jste to zjistila. K takovému… rituálu je zapotřebí několik věcí, to jistě víte a jednou z nich je i…"
"Krev nepřítele," odtušila Ginny. "Kdo je to? Bože, on se musel opravdu zbláznit. A já musela být úplně slepá, že jsem si ničeho nevšimla." Dívka neměla daleko k dalšímu pláči. Ta vždy vyrovnaná, odvážná mladá žena, byla zralá na sesypání. A Minerva se jí ani trochu nedivila.

"Ten člověk… je bývalý Smrtijed, jeden z hlavních stoupenců."
"Ten, který měl být už dávno zavřený v Azkabanu?" sykla Ginny zlostně.
"Ne všichni jsme obdarování tolika finančními prostředky, abychom si za ně mohli dovolit koupit třeba i… svobodu." Tím Minerva Ginny naznačila, že jméno, kterému se tak vehementně verbálně vyhýbají, je v obou myslích stejné.
"Od války se chová slušně, ale jen Merlin ví, jak musel svého kolegu nenávidět za jeho zradu. A bohužel se toho dohmátl i Harry," pokrčila Minerva rameny. Výraz kolega se jí nelíbil, ale momentálně neměla čas na vymýšlení správných synonym, když nemohla používat jména. A Ginny byla naštěstí natolik důvtipná, že nepotřebovala nakopnout, nebo tak něco, aby pochopila.
"Chrání nás před ním," zkonstatovala mladší žena zamračeně.
"Přesně tak. Nemyslím si sice, že by byl ten člověk ochotný udělat nějakou další špatnost, když nad ním visí hrozba Azkabanu, ale i tak by to byl velký risk."
"Ale Har… taky udělal špatnost. Co až se to provalí?" zhrozila se Ginny. McGonagallová si promnula unavené spánky, musela přemýšlet.
"Už jsem toho zažila ve svém životě dost, děvče. A také jsem se setkala s mnoha kouzelníky, kteří… jak to jen říct, prostě nakonec udělali něco, co bylo nad chápání všech ostatních. Tím nechci nic naznačovat, ale…" Minerva se odmlčela, znovu potrápila své mozkové buňky, aby svou domněnku vyjádřila tak vhodně, jak jen to půjde. "Zkrátka si myslím, že… náš hrdina… neuvažoval nad následky toho, co se chystal udělat a podle toho tedy soudím, podle jeho impulsivního chování, že… možná ani nemá v úmyslu se vrátit. Dokonce jsem přesvědčená, že si je tím v současné chvíli jistý. Více než svými famfrpálovými schopnostmi." A to už bylo co říct, blesklo Ginny hlavou. Vyjeveně na svou bývalou profesorku hleděla, neschopna slov. Jakože už Harryho nikdy neuvidí? Ale to přece… Co řekne své rodině, Hermioně… co celý kouzelnický svět, až se dozví, že Chlapec-který-přežil-a-porazil-Toho-jehož-jméno-se-neříká zmizel?
"Já to ale nemůžu nechat být. A ani vy to tak nechcete," utrhla se na profesorku. Tentokrát ji starší žena nepokárala, protože měla Ginny pravdu.
"Ne, to opravdu nechci. Jen mám takový pocit, že právě teď nemůžeme udělat vůbec nic. Snad jen… pokusit se najít vzpomínky, o kterých vám řekl. Třeba v nich najdeme nějaké vodítko. Mám totiž neblahé tušení, což není v případě černé magie nic ojedinělého, že pan movitý nebude tou největší hrozbou," posteskla si Minerva.
"Ne? A kdo tedy?" vytřeštila Ginny oči. Profesorka pouze zavrtěla hlavou a svěsila ramena. Dívce netrvalo dlouho, aby si její chmury vysvětlila správně.
"Snape?" špitla s hrůzou v očích. Víc nebylo třeba naznačovat.

* * *

Harry dokončil poslední ochranný štít, ještě se znovu rozhlédl po travnatém údolíčku, jež mírumilovně obklopovalo jeho strohý příbytek a zaplul do stanu, společně s vědrem vody, kterou si nabral z blízkého potoka. Dal část z ní vařit, aby mohl udělat čaj a opět nějaké těstoviny. Docela mu chutnaly instantní nudle, takže je Ginny občas došla nakoupit do mudlovského obchodu. Když odcházel z bytu, pobral všechny balíčky, co ve spíži našel.
"Čínskou polévku?" zvolal ke ztichlé ložnici. Po přemístění neřekl Snape ani slovo, což se Harrymu nezdálo zrovna normální, ale bylo to lepší, než když pořád bručel.
"Jo, já si taky dám," odpověděl si Harry sám a vyndal ze skříňky nad kuchyňskou linkou dvě misky, do nichž rozdrtil nudle a navrch je zasypal přiloženým kořením. Dokud se nezačala vařit voda, neotočil se. Udělal čaj, nechal nudle pořádně nabobtnat a s velkým podnosem se pak vydal do ložnice, nabídnout svému bývalému profesorovi strohou snídani.
"Musíte to skousnout, pane. Snad se mi časem podaří sehnat něco výživnějšího," zatvářil se omluvně. Snape ho ignoroval, tedy aspoň do téhle chvíle. Když se mu Harry pokusil položil tác do klína, zavrčel, avšak pohled upíral na druhou stranu.
"Nebudu jíst ten odporný chemický sajrajt. Ihned si to odneste."
"Ale nic jiného nemám, je mi líto. Obchod se slaninou a vajíčky je tak… pět set mil odsud," odvětil Harry mdle.
"A na co máte koště?"
"Nechci, aby mě viděl nějaký mudla," pokrčil Harry jakoby nic rameny. "Prostě to snězte, je to lepší než nic," pokusil se jít na muže s jemnějším tónem. Ten se mu konečně podíval do očí a Harrymu se najednou chtělo zvracet, jak se mu stáhl žaludek úzkostí. Ne, musel být silný. Snape od něj očekával, že bude silný a vzdorovitý, přece ho znal, ale tentokrát musí být ještě silnější. Protože už nic nebylo jako dřív. Tím spíš ten starý Harry Potter, o kterém si profesor lektvarů doteď myslel, že se vyžívá v extrémech a pozornosti.

"Proč jste mě vzkřísil? Co teď chcete dělat, Pottere? Skrýváme se jak nějací zločinci. Tedy beru zpět, vy jste zločinec. Teď už ano," neodpustil si Snape.
"Proč se mě musíte na něco takového ptát?" pozvedl Harry obočí. "Chcete snad konečně slyšet, jak to doopravdy je? Protože vy sám byste to nikdy nahlas nevyslovil? Protože jste ve skutečnosti srab?"
"Pouštíte se na tenký led, Pottere."
"To už vím dávno. Asi už ani jiný nebudu," mávl Harry volnou rukou, jakože je mu to ukradené.
"Jen by mě zajímalo, co se v té vaší zabedněné palici odehrávalo, když jste parazitoval na mém hrobu a snažil se mne dostat ven. A co se v ní odehrává teď, když víte, že jste v koncích. Ne, nemusíte říkat nic. Ono se v ní totiž vůbec nic neodehrává, což je pro Harryho celebritu Pottera naprosto typické!"
"Víte, že to vím!" pronesl Harry tak tajemným hlasem, až se z něj otřásl hrůzou i on sám. A co teprve prozřením, které dostihlo i profesora. Proč jinak by se tvářil jako někdo, komu právě vrazili do zadku něco mooooc velkého. No, pro Harryho nebylo těžké, představit si, že by se v tom hezkém zadku nacházel on sám a to by jistě pro onen zadek nebylo zas tolik nepříjemné. Ale k tomu se raději vrátí později. V soukromí… například koupelny.
"Mám vědět, že víte co?"
"Ale no tak, profesore, tím že se snažíte snížit mou inteligenci, akorát snižujete tu svou." Harry na něj přivřel oči, pak si došel pro židli, aby si mohl k posteli sednout. Nehleděl na to, že se Snape štítí vzít lžíci do ruky a jíst a sám se pustil do své chemické snídaně. V žaludku už mu pořádně kručelo.

"Ach, jak jen bych mohl, zvládnout něco tak komplikovaného, jako snížit vaši inteligenci, Pottere," ušklíbl se Snape. Harry mu úšklebek vrátil.
"Zamlouváte to. Je mi jasné, že musíte být v šoku. Možná jste to ani udělat nechtěl, prostě se to pomíchalo všechno dohromady a nakonec, stejně jste umíral, tak jste nemohl nic ztratit, proto pro vás musí být celá tahle situace neskutečná a traumatizující. Nepomohla vám ani smrt."
"Mlčte, spratku!" sykl Snape a při tom zvedl ruku. Očividně měl v úmyslu odmrštit misku s nudlemi hodně daleko.
"To se říká zlobivým malým dětem a to já, jak už jste si jistě stihl všimnout, nejsem." Harry se dostával do ráže. Proč by do sebe měl nadále nechat rýpat, když už nebyl student, a teď se dokonce dostal na temnou stranu? Voldemort si také servítky nebral a tím spíš se svými Smrtijedy. Tedy, ne že by byl Harry smířen s tím, aby ho někdo považoval na nového Temného pána, jen… zkrátka dospěl. Válka ho změnila, city ke Snapeovi ho změnily, už nebyl ten malý kluk, co nastavil druhou tvář, když chtěl někoho chránit. Nebyl nikomu nic dlužen.
"Budu vám říkat, jak se mi zlíbí. Sešel jste z cesty, unesl jste mě, nectíte vůbec žádné zákony…"
"Nesešel jsem z cesty. Vrátil jsem vás mezi živé. Kdybych to udělal s Voldemortem, tak by se možná o sejití z cesty mluvit dalo, ale… Oba víme, že jste nevinný…" V tu chvíli si Harry vzpomněl na noviny, které se mu podařilo ukořistit z garáže. Odložil misku i čaj na zem vedle židle a odběhl do obýváku, kde měl svůj váček. Vytáhl několik malých balíčků a neochotně je za použití hůlky zvětšil do normální velikosti. Někdy se to holt bez kouzel neobešlo. Pobral, co unesl a následně výtisky Denního věštce hodil Snapeovi do postele, k jeho nohám.
"Co je to?" zahřměl profesor. Harry nakrčil čelo.
"Ale no tak, pane, to už nepoznáte ani noviny?" Okamžitě byl zchlazen mrazivýma Snapeovýma očima, tak radši pokrčil omluvně rameny. "Psalo se o váš ještě po válce. Byl kvůli vám zahájen proces. Možná byste si to rád přečetl," pousmál se nejistě. Doufal, že tím aspoň trochu tomu nerudnému muži zvedne náladu. Samozřejmě nečekal vděk, ale snad by ho mohlo uklidnit, že na něj kouzelnická společnost nepohlíží jako na vraha a Smrtijeda. Tedy to druhé už mu nikdo odpárat nemohl, ale při procesu bylo rozhodnuto brát to jako polehčující okolnost, právě kvůli tomu, že se tak dostal blíže Temnému pánovi. V podstatě to bylo poprvé, co byl nějaký Smrtijed brán v dobrém slova smyslu. Že jím byl i v dávné minulosti už nikdo neřešil. Rita Holoubková se postarala o velmi srdceryvný příběh. Ano, Harrymu to sice lezlo na nervy, ale jen díky tomu i další kouzelníci přijali Snapeův komplikovaný život poněkud vstřícněji.

"Možná bych vás s těmi novinami mohl nechat chvíli o samotě, tedy pokud se při tom najíte," rozhodl Harry nekompromisně. Pochopitelně ho za to čekalo další pohrdavé ušklíbnutí. On přece nebude Snapeovi nařizovat, co má dělat. I tak vzal svou misku i hrneček a přesunul se do obývacího pokoje a sedl si k ložnici zády. Za chvíli za sebou uslyšel cinkání lžíce o porcelán a také šustění papíru. Bylo to takové nerozhodné a ostražité, tak dělal, že si toho vůbec nevšiml.
Uběhlo asi půl hodiny, Harry si dával s jídlem na čas, stejně nebylo kam chvátat. Aniž by do ložnice pohlédl, odnesl své nádobí do kuchyně a rychle ho umyl. Vnímal zvuky z toho prostoru neustále, jenže najednou tam bylo ticho. Než se stihl otočit od dřezu, aby se ujistil, že je všechno v pořádku, Snapeova porcelánová miska spadla na zem a roztříštila se.
"Profesore?" Harry vystřelil do ložnice jako šíp. Muž byl mimo a zmítal sebou, jako kdyby se mu něco strašného zdálo. Oči měl obrácené v sloup, že bylo vidět jen bělmo. "Profesore. Snape!" Harry odkopl střepy stranou a popadl muže za ramena. Zatřásl s ním, ale nepomohlo to. "Slyšíte mě? Co je s vámi?" Pocítil neuvěřitelný zmatek a také šok. Co když to mělo něco společného se vzkříšením? Nějaký vedlejší účinek? Ne, určitě to nic nebylo, jen Snape upadl do spánku a…

Náhle se oči staršího muže vrátily do normálu. Zíraly na Harryho, jako kdyby ho viděly poprvé. Ta hrůza, jež se v nich zračila, vydala za několik válek s Voldemortem najednou. "Pane, co je s vámi? Co se děje? Řekněte něco!" Harry stále zatínal prsty do mužových ramen, nedokázal ho pustit. Ten pohled mu byl povědomý a dokonce to nebylo tak dávno, co ho viděl. No jistě, včera večer, když Snapea myl a on se pak probral. V první chvíli se na něj díval tak zvláštním způsobem a také cosi říkal… Harry se pokusil vybavit ta slova a bylo to dost složité, protože se v tu chvíli obával o svůj život, ale ta krátká věta byla jednoduchá, celkem běžná… Něco se stalo.
"Viteál!" vyhrkl Snape, zcela ponořený do svého zděšení. Muselo to tak být, protože Harryho neokřikl, že se ho opět dotýká.
"Viteál?" zopakoval mladší muž nevěřícně. Snape ho nevnímal, jako kdyby tam Harry ani nebyl.
"Nevznikl normálním způsobem. Nestvořil jsem ho sám," drmolil ze sebe. Byl bílý jako stěna a Harry se po posledním oznámení začal zbarvovat do toho samého odstínu.
"Co tím myslíte? Takže si vzpomínáte, že jste ho stvořil? Co je to a kde ho najdeme?" třásl s ním Harry. Muž na něj zaměřil své skelné oči, v nichž téměř bez života doutnaly dva černé uhlíky, rozechvělé rty vyslovily jméno, jež Harrymu vrazilo dýku do zad. Tak bolestivé bylo, znovu jej slyšet.
"Bella… Lestrangeová…" V okamžik, kdy Snapeův hlas dozněl, se profesorova hlava svalila na polštář a Harry poznal, že už nemá smysl s ním znovu třást. Muž upadl do hlubokého spánku. Ovšem jediné, co byl mladší čaroděj schopen vnímat, bylo to jméno, které mu začalo vibrovat v hlavě jako rozvášněná zlatonka. Byla Bellatrix Lestrangeová, žena té nejtemnější minulosti oním viteálem? Ale jak by to bylo možné, když ve válce zemřela?

Harryho Snapeovo prozření, či co to bylo, natolik vyvedlo z míry, že doklopýtal k pohovce a ztěžka se na ni posadil. Něco svým neuváženým činem způsobil, něco, co na první pohled nebylo zřejmé, ale teď… teď se to projevilo a mělo to spojitost s člověkem, kterého Harry nenáviděl na stejné úrovni jako Voldemorta. Stále se chvěl, když pohlédl znovu k posteli, na které spal Snape. Co by nyní dal za jejich předešlý rozhovor o skutečných důvodech toho všeho?