Krvavý polibek 8.

Ráda bych tento díl věnovala čtenářům, kteří komentují a dodávají mi tak chuť a motivaci pro psaní této, nikdy bych si nepomyslela, že to tak bude, složité povídky. Tedy děkuji: Market, Noir, Abequa, Steeeva, Nade, Weras, MOON a Mononoke.

---

Oddaloval tu chvíli, jak jen mohl. Nejprve šel umýt nádobí, poklidil kuchyňku a také obývák, snažil se vyhýbat tomu místu - ložnici - pohledem, ale nebyl ani zdaleka úspěšný. Vše, co dělal, bylo bez přítomnosti magie. V duchu myslel na Ginny a jejich setkání a také upřímnost, které ji vystavil. Napadla ho tři místa, kam by se mohli přemístit, až dojde na nevyhnutelné. Tedy na probuzení Snapea. Všude sice pobyl i s Hermionou a Ronem, na jejich cestě za viteály, ale to jedno bylo mnohem dál, než kde se nacházel teď. A přesně to potřeboval.
Po nějaké půlhodině zjistil, že už není nic, co dalšího by mohl udělat, aby se zabavil a proto přistoupil k posteli a neochotně zvedl hůlku.
"Finite," zahlaholil a zadržel dech. Profesor sebou zaškubal a prudce otevřel oči, které bez meškání upřel přímo na Harryho. A tentokrát Harry opravdu cítil, že na něj jdou mdloby, že ho ten pohled s každou vteřinou víc a víc oslabuje.
"Tohle už jste vážně přehnal, Pottere!" zavrčel Snape. Harry se přikrčil, měl pocit, jako kdyby se nad postelí něco zatetelilo, jako horký vzduch a ne bez důvodu ho ihned napadlo, že to musí být Snapeova navracející se magie. Sice velice slabá, ale byla tam.
"Moc se omlouvám, pane. Vážně! Nebudete mi to věřit, ale udělal jsem to z čistě praktických důvodů."
"Z čistě praktických důvodů jste se díval na mé nahé tělo? Asi máme každý úplně jinou představu o tom, co jsou to praktické důvody." Snape se s vypětím sil zvedl na lokty.
"Umyl jsem vás. Ve svém stavu byste do koupelny nedošel a nechci používat magii, pokud to nebude nutné," snažil se mu Harry vysvětlit ony praktické důvody. Po pravdě, Snape nebyl tak naštvaný, jak očekával. Ano, zabíjel ho tím svým ponurým pohledem jako vždy, ale po takové kletbě, kterou Harry doposud použil pouze na své nepřátele, se připravoval na hrubější odezvu.
"Vy jste mě… umyl?" vyjekl Snape. Oh, no, asi se radoval předčasně.
"Velmi rychle, pane, přísahám…"
"Vy jste se mě dotkl, i když jsem vás důrazně upozornil na to, že si to nepřeji?"

Harry ustoupil o krok dozadu. A pak o další a další, couval tak dlouho, dokud se neocitl v obývacím pokoji.
"Musíme pryč," oznámil nazlobenému muži, jehož tvář hrála všemi odstíny rudé. A to si Harry o Snapeovi vždycky myslel, že je zombie.
"O čem to mluvíte?" Změna tématu profesora nepřekvapivě zmátla.
"Tady už není bezpečno. Ginny vás viděla a to se nemělo stát. Nesmí vědět, kde jsme."
"Ginny? Wesleyová? Pottere, vážně si myslíte, že přede mnou můžete hovořit v hádankách? Že mi to bude stačit? Vraťte se sem a ihned mi řekněte, co se to děje?" zasyčel na něj Snape. Harry se chtěl vrátit a chtěl mu všechno vysvětlit, tedy všechno ostatní, co mu ještě neřekl, ale na tohle teď vážně nebyl čas.
Než stihl Snape cokoliv dalšího namítat, Harry jej s pomocí hůlky zvedl do vzduchu a odlevitoval ho před stan, samozřejmě zahaleného. Tam ho uložil na donesenou peřinu a pustil se urychleně do balení stanu. Když byl hotový a přistoupil ke Snapeovi - nutno podotknout, že profesor celou tu dobu nebyl vůbec zticha, jen se ho Harry snažil neposlouchat - muž na něj znovu zavrčel, což mělo znamenat, ve Snapeově slovníku něco jako: pokud se mě znovu dotkneš, nacpu ti do krku tlustočerva.
"Pokud se s vámi mám přemístit jinam, asi se to bez toho neobejde," podotkl Harry suše a položil staršímu muži ruku na rameno. Opět na cílové místo jen pomyslel, aby ho profesor neslyšel. I když, až se Snapeovi vrátí jeho magická síla, bude úplně jedno, kde budou. Rozčtvrtí ho, pak nacpe slibovaným odporným plazohlavatcem a pak ho ještě zadupe do země. Tím si byl Harry jistý, jako že se Harry Potter jmenuje.

* * *

Ginny napochodovala po svém bytě víc mil, než kolik by byla schopná uletět na koštěti při prodlouženém famfrpálovém zápasu. Vztekala se, zuřila, použila na Harryho tolik neslušných slov, že by se její matka divila, kde se to v dceři bere. V té oduševnělé, rozumné dívce, za kterou ji všichni považovali. Když se konečně zastavila a pohlédla na nečinný krb, bylo rozhodnuto. Musela za McGonagallovou. Přesvědčit ji, aby jí řekla všechno, co ví.
Díky Harryho nešťastnému chování nechala Minerva svůj krb v ředitelně napojený na ten Ginnyin, proto dívka neváhala, vstoupila do krbu a hodila pod sebe letax. Za vteřinu už stála v tom druhém, zatímco na ni ředitelka zmateně koukala.
"Slečno?! Co se stalo? Je něco s Harrym?" Ginny ji málem nenechala domluvit. Neměla v úmyslu na svou bývalou profesorku křičet, ale nahromaděná přemíra trpělivosti, za ten poslední rok a půl spustila stavidla.
"Ne, je úplně v pořádku! A momentálně mám neodbytnou chuť ho zabít," zasyčela dívka. I Minerva byla překvapena jejím pobouřením, nejen z důvodu, že Harry vzkřísil profesora lektvarů a zmizel s ním neznámo kam. Teď už to jistě věděla i její bývalá studentka.
"Viděla jste ho? Kde je?" nenechala se dívčinou zlostí vyvést z míry. Samozřejmě jí šla v ústrety, připravena jakkoliv zasáhnout, pokud by Ginny ztratila nervy víc, než by bylo únosné.
"Já nevím, kde je. Nějaký les, nebo co. A má tam ochrany proti sledování…"
"Ochrany? Merline! Jak se vám to podařilo zjistit?" vyzvídala McGonagallová netrpělivě. Ginnyina ramena se třásla, jak byla stále naštvaná, ale Minerva se jí pokusila poslat trochu své uklidňující magie, samozřejmě tak, aby si toho nejmladší Weasleyová nevšimla, takže po chvíli už byl postoj té mladé ženy poněkud uvolněnější.
"Byl v garáži. Pro něco se vrátil, ta voda začala vřít, tak jsem se ho snažila najít po celém domě podle jeho magie a podařilo se mi to ve chvíli, kdy už se přemisťoval. Nemohl nic dělat, už jsem se ho držela. Pak jsme se ocitli v tom lese a já na něj naléhala, co to má znamenat, proč tak najednou zmizel a pak mi ukázal ten stan a…" V tuto chvíli se Ginny zastavila ve svém zbrkle-stručném vyprávění a propíchla McGonagallovou tím nejvyčítavějším pohledem, jaký kdy Ginny Weasleyová uměla ze svých očí vyždímat. Profesorka věděla, že právě došlo na onu pravdu z nejpravdivějších. "Vy jste to věděla! Ale neřekla jste mi to! Prý mi to musí Harry říct sám. Zbláznila jste se? Zatajit mi něco takového?"
Minerva zvedla rázně ruku, aby dívku utnula. Jistě, chápala její rozhořčení, ale nebylo vhodné, aby s ní mluvila tímto tónem.
"Opatrně, mladá dámo, sice už nejsem vaší profesorkou, ale pevně věřím ve vaši disciplinovanost a úctu ke starším. Teď se posaďte, musíme si promluvit." Ukázala na nedaleké křeslo, kde i minule Ginny seděla, když byla s Harrym v Bradavicích na návštěvě. Ginny zatnula zuby, její rty se zkřivily v nesouhlasném gestu, ale neprotestovala a šla se posadit na určené místo. Byl jí nabídnut čaj, který odmítla. Asi by ho velice brzy na profesorku vychrstla.

Když se ředitelka usadila naproti ní, neokomentovala odmítnutý nápoj a nalila aspoň sobě, dusno v ředitelně by se dalo už téměř krájet.
"V první řadě se musíte uklidnit. I já musím, nemyslete si, že jsem v klidu, ačkoliv tak možná působím. Dovolte mi, abych udělala nějaká opatření… Protego Vox!" Profesorka mávla nad hlavou v širokém kruhu hůlkou a Ginny pocítila, že se kolem nich utvořila jakási průhledná bariéra. Došlo jí, že musí jít o kouzlo, které bude chránit jejich další rozhovor. Rychle zavzpomínala, co všechno už řekla a co všechno tudíž musely slyšet obrazy v pracovně a málem by se sama proklela za to, že před chvíli vyzradila Harryho úkryt, ač ne úplně konkrétně. Ano, byla na něj naštvaná, sama ho chtěla proklít, ale pořád ho měla ráda a věděla, že někdy se chová velmi nerozvážně, což jim koneckonců zachránilo život před Voldemortem. Musela na to pamatovat.
"Snažte se příliš negestikulovat, až budete mluvit, někteří zde dokážou odezírat," povzdychla si Minerva.
"Rozumím," přikývla Ginny svorně. Co jiného jí také zbývalo.
"Takže, co provedl, už víte, ale neznáte okolnosti…"
"Ale znám!" zamračila se Ginny. "Ale napadá mě, že ty okolnosti co znám já možná neznáte vy," odfrkla si znechuceně.
"Můžete mi to objasnit?"
"No nevím, jestli to není nad slunce jasné, že? Harry musel mít nějaký důvod, proč Sna… profeso… proč udělal, co udělal a určitě ho k tomu nedovedl pocit… viny?"
"A co tedy jiného?" Profesorka byla v šoku. Také nad tím přemýšlela, ale nenapadlo ji, že by Snapeovo vzkříšení mělo něco společného právě se slečnou Weasleyovou.

"Víte, ani já tomu nemohla uvěřit, on mi to vlastně Harry neřekl úplně na rovinu, jen naznačoval. Řekl mi, že… že ho má rád jiným způsobem a že… Merline pomoz, to on cítí stejně." Ginny se znovu roztřásla, Minerva neměla daleko k omdlení. Když uviděla na tváři toho děvčete první slzu, rychle jí vykouzlila kapesník, ale nebyla schopna jediného slova.
Jak k tomu došlo? Jak se něco tak nepravděpodobného mohlo stát? Vina na Severuse Snapea nakonec uvalena nebyla, Harryho svědectví zbavila jejího bývalého kolegu všech obvinění, včetně vraždy Albuse Brumbála, tedy i Harry musel vědět, co se skutečně stalo, ale aby to vedle rovnou k citům? Když se ti dva nesnášeli.
"Vzpomínky," popotáhla Ginny. "Předal mu prý i jiné vzpomínky, než ty, o kterých nám vyprávěl," dodala už téměř plačky. Minerva začínala chápat správnou povahu dívčina rozčarování. Harry jí nejspíš ve svých citech lhal. Asi ne vždy, ale později ano. Ale bylo to tak… neuvěřitelné.
"Je mi to moc líto, Ginny." Dívka jen zavrtěla hlavou a vysmrkala se. Profesorka jí dala trochu času, aby se vzpamatovala. Prostě jen mlčela a snažila se dívat jinam, dokud Ginny nepřestala plakat. I tak věděla, že se k tomuto nemilému tématu budou muset vrátit.

"Ty vzpomínky… Harry je někde musí mít schované, tedy pokud už se jich nezbavil…"
"Má doma myslánku," přikývla Ginny šokovaně. Proč se jen o tu věc nezajímala dřív? Přece věděla, že je v jejich skříni v obývacím pokoji. Jenže, jak nad tím začala více přemýšlet, nápad, podívat se tam, se jí líbil čím dál méně. Co by viděla? Jen to, co jí Harry už řekl a momentálně nebyla ve schopném stavu, poznat to na vlastní oči.
"Výborně. Půjdeme k vám domů a já se do ní podívám," rozhodla Minerva. To už bylo pro Ginny schůdnější řešení. Sama to prostě nedokáže.
"A teď se vrátíme k tomu důležitějšímu. Kde tedy jsou? Dokážete mi to místo nějak popsat?"
Ginny zavrtěla hlavou.
"Bohužel a myslím, že to nemá ani smysl. Řekl mi, že se hned přemístí jinam. Že mi nechce vymazat paměť. Chápu, že má strach. Sice nevím, jakým způsobem se mu to podařilo, ale rozhodně to nebude mít nic společného s dobrou magií, takže…"
"To tedy nemá, moje milá," povzdychla si McGonagallová. "Ve skutečnosti se mu podařilo nemožné. Udělal to samé, co jistý služebník Vy-víte-koho, když byl Harry ve čtvrtém ročníku. A bez jisté věci, té věci... jíž byl i on sám, by se to nepovedlo. Rozumíte mi?"
"Viteál?" zagestikulovala Ginny. Tedy snažila se samozřejmě o to, aby to nebylo moc nápadné. No, Minervě naštěstí stačilo i takové podání, aby dívce přikývla na souhlas.
"A to je nejspíš i důvod, proč se museli přemístit jinam, když jste to zjistila. K takovému… rituálu je zapotřebí několik věcí, to jistě víte a jednou z nich je i…"
"Krev nepřítele," odtušila Ginny. "Kdo je to? Bože, on se musel opravdu zbláznit. A já musela být úplně slepá, že jsem si ničeho nevšimla." Dívka neměla daleko k dalšímu pláči. Ta vždy vyrovnaná, odvážná mladá žena, byla zralá na sesypání. A Minerva se jí ani trochu nedivila.

"Ten člověk… je bývalý Smrtijed, jeden z hlavních stoupenců."
"Ten, který měl být už dávno zavřený v Azkabanu?" sykla Ginny zlostně.
"Ne všichni jsme obdarování tolika finančními prostředky, abychom si za ně mohli dovolit koupit třeba i… svobodu." Tím Minerva Ginny naznačila, že jméno, kterému se tak vehementně verbálně vyhýbají, je v obou myslích stejné.
"Od války se chová slušně, ale jen Merlin ví, jak musel svého kolegu nenávidět za jeho zradu. A bohužel se toho dohmátl i Harry," pokrčila Minerva rameny. Výraz kolega se jí nelíbil, ale momentálně neměla čas na vymýšlení správných synonym, když nemohla používat jména. A Ginny byla naštěstí natolik důvtipná, že nepotřebovala nakopnout, nebo tak něco, aby pochopila.
"Chrání nás před ním," zkonstatovala mladší žena zamračeně.
"Přesně tak. Nemyslím si sice, že by byl ten člověk ochotný udělat nějakou další špatnost, když nad ním visí hrozba Azkabanu, ale i tak by to byl velký risk."
"Ale Har… taky udělal špatnost. Co až se to provalí?" zhrozila se Ginny. McGonagallová si promnula unavené spánky, musela přemýšlet.
"Už jsem toho zažila ve svém životě dost, děvče. A také jsem se setkala s mnoha kouzelníky, kteří… jak to jen říct, prostě nakonec udělali něco, co bylo nad chápání všech ostatních. Tím nechci nic naznačovat, ale…" Minerva se odmlčela, znovu potrápila své mozkové buňky, aby svou domněnku vyjádřila tak vhodně, jak jen to půjde. "Zkrátka si myslím, že… náš hrdina… neuvažoval nad následky toho, co se chystal udělat a podle toho tedy soudím, podle jeho impulsivního chování, že… možná ani nemá v úmyslu se vrátit. Dokonce jsem přesvědčená, že si je tím v současné chvíli jistý. Více než svými famfrpálovými schopnostmi." A to už bylo co říct, blesklo Ginny hlavou. Vyjeveně na svou bývalou profesorku hleděla, neschopna slov. Jakože už Harryho nikdy neuvidí? Ale to přece… Co řekne své rodině, Hermioně… co celý kouzelnický svět, až se dozví, že Chlapec-který-přežil-a-porazil-Toho-jehož-jméno-se-neříká zmizel?
"Já to ale nemůžu nechat být. A ani vy to tak nechcete," utrhla se na profesorku. Tentokrát ji starší žena nepokárala, protože měla Ginny pravdu.
"Ne, to opravdu nechci. Jen mám takový pocit, že právě teď nemůžeme udělat vůbec nic. Snad jen… pokusit se najít vzpomínky, o kterých vám řekl. Třeba v nich najdeme nějaké vodítko. Mám totiž neblahé tušení, což není v případě černé magie nic ojedinělého, že pan movitý nebude tou největší hrozbou," posteskla si Minerva.
"Ne? A kdo tedy?" vytřeštila Ginny oči. Profesorka pouze zavrtěla hlavou a svěsila ramena. Dívce netrvalo dlouho, aby si její chmury vysvětlila správně.
"Snape?" špitla s hrůzou v očích. Víc nebylo třeba naznačovat.

* * *

Harry dokončil poslední ochranný štít, ještě se znovu rozhlédl po travnatém údolíčku, jež mírumilovně obklopovalo jeho strohý příbytek a zaplul do stanu, společně s vědrem vody, kterou si nabral z blízkého potoka. Dal část z ní vařit, aby mohl udělat čaj a opět nějaké těstoviny. Docela mu chutnaly instantní nudle, takže je Ginny občas došla nakoupit do mudlovského obchodu. Když odcházel z bytu, pobral všechny balíčky, co ve spíži našel.
"Čínskou polévku?" zvolal ke ztichlé ložnici. Po přemístění neřekl Snape ani slovo, což se Harrymu nezdálo zrovna normální, ale bylo to lepší, než když pořád bručel.
"Jo, já si taky dám," odpověděl si Harry sám a vyndal ze skříňky nad kuchyňskou linkou dvě misky, do nichž rozdrtil nudle a navrch je zasypal přiloženým kořením. Dokud se nezačala vařit voda, neotočil se. Udělal čaj, nechal nudle pořádně nabobtnat a s velkým podnosem se pak vydal do ložnice, nabídnout svému bývalému profesorovi strohou snídani.
"Musíte to skousnout, pane. Snad se mi časem podaří sehnat něco výživnějšího," zatvářil se omluvně. Snape ho ignoroval, tedy aspoň do téhle chvíle. Když se mu Harry pokusil položil tác do klína, zavrčel, avšak pohled upíral na druhou stranu.
"Nebudu jíst ten odporný chemický sajrajt. Ihned si to odneste."
"Ale nic jiného nemám, je mi líto. Obchod se slaninou a vajíčky je tak… pět set mil odsud," odvětil Harry mdle.
"A na co máte koště?"
"Nechci, aby mě viděl nějaký mudla," pokrčil Harry jakoby nic rameny. "Prostě to snězte, je to lepší než nic," pokusil se jít na muže s jemnějším tónem. Ten se mu konečně podíval do očí a Harrymu se najednou chtělo zvracet, jak se mu stáhl žaludek úzkostí. Ne, musel být silný. Snape od něj očekával, že bude silný a vzdorovitý, přece ho znal, ale tentokrát musí být ještě silnější. Protože už nic nebylo jako dřív. Tím spíš ten starý Harry Potter, o kterém si profesor lektvarů doteď myslel, že se vyžívá v extrémech a pozornosti.

"Proč jste mě vzkřísil? Co teď chcete dělat, Pottere? Skrýváme se jak nějací zločinci. Tedy beru zpět, vy jste zločinec. Teď už ano," neodpustil si Snape.
"Proč se mě musíte na něco takového ptát?" pozvedl Harry obočí. "Chcete snad konečně slyšet, jak to doopravdy je? Protože vy sám byste to nikdy nahlas nevyslovil? Protože jste ve skutečnosti srab?"
"Pouštíte se na tenký led, Pottere."
"To už vím dávno. Asi už ani jiný nebudu," mávl Harry volnou rukou, jakože je mu to ukradené.
"Jen by mě zajímalo, co se v té vaší zabedněné palici odehrávalo, když jste parazitoval na mém hrobu a snažil se mne dostat ven. A co se v ní odehrává teď, když víte, že jste v koncích. Ne, nemusíte říkat nic. Ono se v ní totiž vůbec nic neodehrává, což je pro Harryho celebritu Pottera naprosto typické!"
"Víte, že to vím!" pronesl Harry tak tajemným hlasem, až se z něj otřásl hrůzou i on sám. A co teprve prozřením, které dostihlo i profesora. Proč jinak by se tvářil jako někdo, komu právě vrazili do zadku něco mooooc velkého. No, pro Harryho nebylo těžké, představit si, že by se v tom hezkém zadku nacházel on sám a to by jistě pro onen zadek nebylo zas tolik nepříjemné. Ale k tomu se raději vrátí později. V soukromí… například koupelny.
"Mám vědět, že víte co?"
"Ale no tak, profesore, tím že se snažíte snížit mou inteligenci, akorát snižujete tu svou." Harry na něj přivřel oči, pak si došel pro židli, aby si mohl k posteli sednout. Nehleděl na to, že se Snape štítí vzít lžíci do ruky a jíst a sám se pustil do své chemické snídaně. V žaludku už mu pořádně kručelo.

"Ach, jak jen bych mohl, zvládnout něco tak komplikovaného, jako snížit vaši inteligenci, Pottere," ušklíbl se Snape. Harry mu úšklebek vrátil.
"Zamlouváte to. Je mi jasné, že musíte být v šoku. Možná jste to ani udělat nechtěl, prostě se to pomíchalo všechno dohromady a nakonec, stejně jste umíral, tak jste nemohl nic ztratit, proto pro vás musí být celá tahle situace neskutečná a traumatizující. Nepomohla vám ani smrt."
"Mlčte, spratku!" sykl Snape a při tom zvedl ruku. Očividně měl v úmyslu odmrštit misku s nudlemi hodně daleko.
"To se říká zlobivým malým dětem a to já, jak už jste si jistě stihl všimnout, nejsem." Harry se dostával do ráže. Proč by do sebe měl nadále nechat rýpat, když už nebyl student, a teď se dokonce dostal na temnou stranu? Voldemort si také servítky nebral a tím spíš se svými Smrtijedy. Tedy, ne že by byl Harry smířen s tím, aby ho někdo považoval na nového Temného pána, jen… zkrátka dospěl. Válka ho změnila, city ke Snapeovi ho změnily, už nebyl ten malý kluk, co nastavil druhou tvář, když chtěl někoho chránit. Nebyl nikomu nic dlužen.
"Budu vám říkat, jak se mi zlíbí. Sešel jste z cesty, unesl jste mě, nectíte vůbec žádné zákony…"
"Nesešel jsem z cesty. Vrátil jsem vás mezi živé. Kdybych to udělal s Voldemortem, tak by se možná o sejití z cesty mluvit dalo, ale… Oba víme, že jste nevinný…" V tu chvíli si Harry vzpomněl na noviny, které se mu podařilo ukořistit z garáže. Odložil misku i čaj na zem vedle židle a odběhl do obýváku, kde měl svůj váček. Vytáhl několik malých balíčků a neochotně je za použití hůlky zvětšil do normální velikosti. Někdy se to holt bez kouzel neobešlo. Pobral, co unesl a následně výtisky Denního věštce hodil Snapeovi do postele, k jeho nohám.
"Co je to?" zahřměl profesor. Harry nakrčil čelo.
"Ale no tak, pane, to už nepoznáte ani noviny?" Okamžitě byl zchlazen mrazivýma Snapeovýma očima, tak radši pokrčil omluvně rameny. "Psalo se o váš ještě po válce. Byl kvůli vám zahájen proces. Možná byste si to rád přečetl," pousmál se nejistě. Doufal, že tím aspoň trochu tomu nerudnému muži zvedne náladu. Samozřejmě nečekal vděk, ale snad by ho mohlo uklidnit, že na něj kouzelnická společnost nepohlíží jako na vraha a Smrtijeda. Tedy to druhé už mu nikdo odpárat nemohl, ale při procesu bylo rozhodnuto brát to jako polehčující okolnost, právě kvůli tomu, že se tak dostal blíže Temnému pánovi. V podstatě to bylo poprvé, co byl nějaký Smrtijed brán v dobrém slova smyslu. Že jím byl i v dávné minulosti už nikdo neřešil. Rita Holoubková se postarala o velmi srdceryvný příběh. Ano, Harrymu to sice lezlo na nervy, ale jen díky tomu i další kouzelníci přijali Snapeův komplikovaný život poněkud vstřícněji.

"Možná bych vás s těmi novinami mohl nechat chvíli o samotě, tedy pokud se při tom najíte," rozhodl Harry nekompromisně. Pochopitelně ho za to čekalo další pohrdavé ušklíbnutí. On přece nebude Snapeovi nařizovat, co má dělat. I tak vzal svou misku i hrneček a přesunul se do obývacího pokoje a sedl si k ložnici zády. Za chvíli za sebou uslyšel cinkání lžíce o porcelán a také šustění papíru. Bylo to takové nerozhodné a ostražité, tak dělal, že si toho vůbec nevšiml.
Uběhlo asi půl hodiny, Harry si dával s jídlem na čas, stejně nebylo kam chvátat. Aniž by do ložnice pohlédl, odnesl své nádobí do kuchyně a rychle ho umyl. Vnímal zvuky z toho prostoru neustále, jenže najednou tam bylo ticho. Než se stihl otočit od dřezu, aby se ujistil, že je všechno v pořádku, Snapeova porcelánová miska spadla na zem a roztříštila se.
"Profesore?" Harry vystřelil do ložnice jako šíp. Muž byl mimo a zmítal sebou, jako kdyby se mu něco strašného zdálo. Oči měl obrácené v sloup, že bylo vidět jen bělmo. "Profesore. Snape!" Harry odkopl střepy stranou a popadl muže za ramena. Zatřásl s ním, ale nepomohlo to. "Slyšíte mě? Co je s vámi?" Pocítil neuvěřitelný zmatek a také šok. Co když to mělo něco společného se vzkříšením? Nějaký vedlejší účinek? Ne, určitě to nic nebylo, jen Snape upadl do spánku a…

Náhle se oči staršího muže vrátily do normálu. Zíraly na Harryho, jako kdyby ho viděly poprvé. Ta hrůza, jež se v nich zračila, vydala za několik válek s Voldemortem najednou. "Pane, co je s vámi? Co se děje? Řekněte něco!" Harry stále zatínal prsty do mužových ramen, nedokázal ho pustit. Ten pohled mu byl povědomý a dokonce to nebylo tak dávno, co ho viděl. No jistě, včera večer, když Snapea myl a on se pak probral. V první chvíli se na něj díval tak zvláštním způsobem a také cosi říkal… Harry se pokusil vybavit ta slova a bylo to dost složité, protože se v tu chvíli obával o svůj život, ale ta krátká věta byla jednoduchá, celkem běžná… Něco se stalo.
"Viteál!" vyhrkl Snape, zcela ponořený do svého zděšení. Muselo to tak být, protože Harryho neokřikl, že se ho opět dotýká.
"Viteál?" zopakoval mladší muž nevěřícně. Snape ho nevnímal, jako kdyby tam Harry ani nebyl.
"Nevznikl normálním způsobem. Nestvořil jsem ho sám," drmolil ze sebe. Byl bílý jako stěna a Harry se po posledním oznámení začal zbarvovat do toho samého odstínu.
"Co tím myslíte? Takže si vzpomínáte, že jste ho stvořil? Co je to a kde ho najdeme?" třásl s ním Harry. Muž na něj zaměřil své skelné oči, v nichž téměř bez života doutnaly dva černé uhlíky, rozechvělé rty vyslovily jméno, jež Harrymu vrazilo dýku do zad. Tak bolestivé bylo, znovu jej slyšet.
"Bella… Lestrangeová…" V okamžik, kdy Snapeův hlas dozněl, se profesorova hlava svalila na polštář a Harry poznal, že už nemá smysl s ním znovu třást. Muž upadl do hlubokého spánku. Ovšem jediné, co byl mladší čaroděj schopen vnímat, bylo to jméno, které mu začalo vibrovat v hlavě jako rozvášněná zlatonka. Byla Bellatrix Lestrangeová, žena té nejtemnější minulosti oním viteálem? Ale jak by to bylo možné, když ve válce zemřela?

Harryho Snapeovo prozření, či co to bylo, natolik vyvedlo z míry, že doklopýtal k pohovce a ztěžka se na ni posadil. Něco svým neuváženým činem způsobil, něco, co na první pohled nebylo zřejmé, ale teď… teď se to projevilo a mělo to spojitost s člověkem, kterého Harry nenáviděl na stejné úrovni jako Voldemorta. Stále se chvěl, když pohlédl znovu k posteli, na které spal Snape. Co by nyní dal za jejich předešlý rozhovor o skutečných důvodech toho všeho?