Alan Rickman v Neobvyklém dobrodružství

Je tu někdo, tedy ze čtenářů Krvavého polibku, kdo si Snapea představuje jako Alana Rickmana? Já se přiznám, že u mě to tak je, asi potřebuju mít nějakou reálnou představu o svých postavách a koneckonců se to v případě Alana samo nabízí, že?

Pokud ho má někdo stejně rád jako já, doporučuji najít si film An Awfully Big Adventure, nebo také Neobvyklé dobrodružství z roku 1995. Nejenže se pobavíte nad výběrem jmen některých postav, viz. pan Potter, strýc Vernon, teta Lily, ale také se jistě můžete pozastavit nad tím, že film natáčel Mike Newell, tedy režisér HP a ohnivého poháru. Mimo jiné zde má pan Rickman několik milostných scén s velmi mladou ženou, dalo by se říct nezletilou a právě při těchto scénách si člověk může představit i to, co si doposud představit nedokázal... Více se o tom rozepisovat, nemá smysl :D

Není to žádný kasovní trhák, ale když už se tu o tom zmiňuju, jedná se v něm okrajově i o gay tématiku, bohužel ne v případě postavy, kterou hraje Rickman. No, někdy si říkám, jak je ten svět malý a jak může být všechno zvláštně propojeno.

Světla a stíny 6.

---

Zbytek noci Adam strávil čtením. Existovalo sice jen málo knih, které ještě nedržel v ruce, no, bývalý pán hradu, sir Laferty naštěstí vlastnil velmi rozsáhlou knihovnu, která takové knihy nabízela a Adam za ně byl vděčný.

V podstatě byl spokojený. Najedený, ukojený a brzy i příjemně unavený. Jen co nastane rozbřesk. Předtím ho ale čekala ještě návštěva jeho nového sluhy. A toliko potřebná koncentrace a sebeovládání, aby s ním dokázal mluvit klidně, bez chuti podniknout cokoliv nebezpečného, co by toho chlapce vytrhlo ze spárů jeho mladého života. Jistě, budou spolu mluvit o práci, to bylo příhodné a určitě bezpečnější. Adam sklonil na okamžik knihu a zadíval se do ostrých plamenů v krbu. Tolik vzpomínek, ale ani jedna se nepodobala té, kterou vytvářel v současné době.

Poznal spousty rozličných lidí; krásných, škaredých, zlých, důvěřivých… avšak nikdy nikoho takového, jako byl Tommy. A s jistotou to věděl už po těch třech dnech, co u něj mladík byl. Byla tu ta záležitost s tajemstvím, ale i něco jiného a to Adama znepokojovalo ještě víc. Upíři se nemohli zamilovat. Do krve člověka možná, ale do člověka samotného? Prošel už přece téměř celý svět, ale nikdy ještě nenarazil na upíra, který by dokázal ztratit hlavu pro smrtelníka.

Tedy, ne že by byl Adam právě zamilovaný, to ne, ale ten zvláštní neklid, paradoxně spojený s třepotáním jakýchsi křídel v břiše… to bylo možné u živých lidí, ne u mrtvých, kteří by neměli cítit vůbec nic. Ale Adam cítil a bylo to tak silné, až měl pocit, že se i jeho kůže barví do ruda a skutečná krev proudí jeho žilami. Věděl to už tehdy? Kolik to bylo vůbec let? Dvacet, dvacet jedna?

Zatřásl hlavou a znovu nahlédl do knihy. Přečetl asi tři řádky, když ji znovu sklonil a tentokrát odložil nadobro. Měl by se zabývat praktičtějšími věcmi, třeba tím, jak před svým novým sluhou skryje svou pravou identitu. Brzy bude Tommy zdravý, tedy v podstatě už byl, díky Adamově krvi, ale lord ho musel na lůžku ponechat trochu déle, aby to chlapci nebylo podezřelé. Viděl to tak ještě na jeden, maximálně dva dny. Ovšem co pak? On i Hana se přes den schovávali ve svých komnatách. Spali, museli spát, spánek byl vedle krve velmi důležitým upířím ochranným faktorem. Kdyby před den vůbec nespal, znamenalo by to ztrátu jeho vitality. Jinak řečeno, krev a spánek šly spolu ruku v ruce. Pokud by například po vydatném lovu nešel spát, následující noc by na tom byl stejně jako před lovem. Nedostatek spánku zkracoval intervaly mezi obdobími, kdy došlo na hlad. A Adam to zakusil nejedenkrát.

U Jamese problém nebyl, sotva jeden rok to před ním s Hanou tutlali, než mu řekli pravdu a dali na výběr, že prostě může odejít, pokud se bojí v jejich službách setrvávat. James ovšem zůstal a každý den jim věrně sloužil. Nikdy se ve své píli neunavil. Dlouhých dvacet pět let. Adam se hořce pousmál, s Jamesem to bylo velice snadné. U něj ho totiž jen málokdy napadlo, že by si dal jeho krev k večeři. Netušil proč, také mu voněl, Haně jakbysmet, ale nebylo to osudové, ne ve smyslu: tuhle krev musím mít stůj co stůj. Jako v případě Tommyho. Hana to věděla, jak se Adam cítí, alespoň v tomto směru a měla pravdu, když mu to vymlouvala, že pro něj bude utrpení, dýchat ten omamný pach každý den, ale Adam na to nedbal, muselo být po jeho, protože… tu ještě přece byla ta věc s jeho tajemstvím.

Když dostatečně sám sebe ujistil, že momentálně na to myslet nechce, znovu se vrátil k přemítání, jak vyzrát nad Tommyho důvtipem. Pár týdnů, možná měsíců to ututlat půjde, James bude blondýnovi tvrdit, že páni mají nějakou práci, jezdí ven, prostě cokoliv a v noci samozřejmě spí, ale co pak, až si Tommy uvědomí, že v podstatě slouží nikomu?

Adama napadlo, že pokud by měl k dispozici lepší přístup ke krvi, mohl by občas zůstat přes den vzhůru. Tedy jen, pokud bude venku zataženo. Ani slunce mu nedělalo bůh ví jak dobře. A další věc, na tohle všechno nebyl sám. Sdílel svůj prokletý život s Hanou, která měla stejné nároky, ne-li občas větší. Byla upírkou o několik desítek let kratší dobu než Adam. A stále nenasytná. Ale spíš to bylo i dáno tím, že svůj životní úděl vzala tak, jak by jej každý upír měl vzít. Bez výčitek a strachu z následků, protože v případě každého upíra existoval jej jeden následek. Peklo. Hana se zkrátka se svým osudem smířila a v podstatě si jej užívala. Na rozdíl od Adama. Kdyby byl jen z části takový jako Hana, možná by teď ten blonďatý anděl neležel v jeho posteli, ale hluboko pod zemí v lese. Bez jediné kapičky krve.

No, vlastně ne… kdyby byl jen z části takový jako jeho družka, tak Tommyho před třemi dny v tom lese vůbec nepotká…

Adam se zachvěl a smetl poslední myšlenku rázným fouknutím. Takže, pár měsíců to společnými silami nějak ututlají, rozhodl se. No, trochu při tom nápadu zapochyboval, jestli vůbec sám tak dlouho vydrží, vyhýbat se pokušení, ale i to jakoby odmávl rukou. Jen vzplanutí nejistoty, na chvilku, to se dá přežít, lidé to prožívali mnohem víc.

Prozatím se mu to zdálo jako dobrý plán. Využije nějakých nocí k tomu, že bude poctivě lovit, aby třeba další den nemusel jít spát. Tuláků a pochybných existencí se po Anglii potulovalo víc než dost. Jen se trochu víc snažit a neomezovat se pouze na okolí hradu. Ano, to by šlo, stejně se při svém bdění víceméně nudil. Už nebylo nic, co by ho překvapilo, nebo naučilo něčemu novému. To jediné, co mu teď připadalo opravdu důležité, byl člověk, spící v jedné z hostinských komnat. Thomas Ratliff.

Adam svým přemítáním nad blížícím se časem plným utrpení strávil ještě asi hodinu. Když pak vykoukl ven a podíval se na polohu měsíce, usoudil, že už nastala vhodná doba, aby navštívil svého pacienta. Tommy si musel začít zvykat, že bude vstávat brzo, ale jistě to pro něj nebude problém, protože pokud byl svému otci k ruce při vedení hospodářství, také musel časně vstávat. S tím se Adam vydal do jeho komnaty.

Po cestě potkal rozespalého Jamese, který se mu hluboce poklonil.

"Mylorde."

"Jamesi, dobré ráno." Adam vyloudil na rtech strohý úsměv. Podle spokojeného opětovaného úsměvu na tváři sluhy usoudil, že James poznal, co v noci dělal. Pro každého smrtelníka v jeho blízkosti bylo určitým uspokojením vědět, že se někde jinde nadopoval krví a tudíž dokáže být několik dalších dní příčetný. Nahlas to ovšem nikdy neprobírali, James byl natolik duchapřítomný, že to nebylo potřeba.

"Připravím Tommymu snídani?" zeptal se James. Adam přikývl.

"Chci, abys věděl, že ho nechám ještě tak dva dny odpočívat, pak ho můžeš zasvětit do jeho povinností. O tom si ještě promluvíme."

"Ano, pane," sklonil sluha pokorně hlavu. Poté se trochu nervózně zeptal.

"A lék? Kdy bude čas mu ho dát?" Ačkoliv byl James hodně zběhlý v bylinkářské praxi, o podávání léku musel rozhodnout jeho pán a ten tvrdil, že dokud nebude Tommy úplně zdravý, tak by to pro něj bylo nebezpečné.

"Také bych to viděl na ty dva dny. Určitě ještě počkáme. Máš ho dost?" zajímal se Adam.

"Ano, Mylorde. Zrovna včera jsem udělal nějaký do zásoby, jen… Asi budu muset na konci měsíce zajet do města a nakoupit suroviny, docházejí mi," přiznal James. Adam pozvedl obočí.

"Tak dobře. Hlavně to neodkládej." Podíval se na něj mírně přísně, načež James prudce zatřásl hlavou.

"Nebojte se, pane, ohlídám si to," slíbil. S tím se rozešli. James se vydal do kuchyně, aby připravil snídani, samozřejmě jen pro sebe a druhého sluhu a Adam pokračoval ve své cestě do hostinského pokoje, probudit Thomase.

Čím víc se ke komnatě blížil, tím víc se mu vracela vzpomínka jen několik hodin stará. Na hlavní síň, jeho s Hanou ve vášnivém sexuálním spletenci a Tommyho, který to vše viděl a dokonce se nepřímo zúčastnil. Adam předpokládal, že si mladík bude ze svého nočního povyražení něco pamatovat, ale v podstatě se snažil, aby to na něj působilo spíš jako sen, jen velice živý. Však i sny dokázaly ovládnout lidskou mysl a vložit na ni opar tajemna třeba na celý následující den.

Když vstoupil do potemnělé komnaty, jeho nový sluha ještě spal. Dřevo v krbu bylo téměř vyhaslé, jen skomíravě doutnalo, Adam se tedy pustil do jeho oživení a při tom čekal, až se Tommy vzbudí.

Mladík byl zachumlaný pod přikrývkou, jistě mu byla zima. Dnešní noc přinesla chlad a vlhko, takže se tomu Adam nedivil. Také se ne zrovna rozplýval nad tím, že Tommy nebyl schopný ani vstát, aby si udržel oheň a tím pádem nemusel mrznout. Asi ho bude muset nabádat k větší zodpovědnosti. Nejen nad svým vlastním zdravím.

Jakmile byl hotový, oheň už zase vesele plápolal a praskal, Adam přešel k posteli, rychle vykonal malý rituál s kapkou vlastní krve a pohárem vína a sklonil se nad spícím Tommyho tělem, ze kterého unikalo příjemné lidské teplo. Alespoň co si Adam pamatoval. Dlouze si ho prohlížel, dokázal být velmi trpělivý a vzít si na všechno dostatek času, však jemu neubíhal tak rychle jako smrtelníkům, proto si každou část toho mladého nezkaženého obličeje vychutnával tak dlouho, jak bylo potřeba. Dokud se mladík nezačal vrtět a to znamenalo, že se probouzí.

Adam usedl na křeslo vedle postele, přehodil jednu nohu přes druhou a mírně začal pohupovat chodidlem. Tommy se budil pozvolna. Zamlaskal a olízl si rty, asi je měl suché, pak přišly na řadu oči. Víčka se nejprve chvěla, stejně tak jeho dlouhé husté řasy, než je pomalu otevřel a zase zavřel. Tento postup zopakoval třikrát. Pak už mu nic nebránilo v tom, aby si začal všímat okolí a hlavně toho, že není v pokoji sám. Zmatený otočil obličej na svého lorda, zorničky se mu rozšířily překvapením. A ještě něčím, co Adamovi v ten moment připadalo jako… jako náznak studu.

Pamatoval si TO.

"Dobré ráno, Thomasi," zavrněl Adam. Mladík se kousl do rtu a posunul svůj zadek blíž ke druhému okraji postele. Tedy dál od Adama. Vtipné, pomyslel si lord. Tak trochu to připomínalo ty trapné chvíle po noci plné vášně s cizím člověkem, kdy jste měli pocit, že si musíte vykopat hodně hlubokou jámu a zahrabat se v ní, když nebylo zrovna možné utéct někam jinam. Ne, že by to jako upír osobně zažil. Ale jako smrtelník… ano, párkrát se mu to stalo.

"Dobré ráno, Mylorde," zakuňkal blondýn, skoro ho nebylo slyšet. Ruměnec na jeho tvářích mluvil jasně a Adam si to nebývale užíval. Chtěl, aby to mělo takové následky, a zároveň nechtěl. Tou druhou alternativou se teď ale nehodlal zabývat.

"Vyspal ses dobře?" zeptal se s pozdviženým obočím. Tommy lapl po kyslíku, vytřeštil oči a pak si urychleně stoupl vedle postele. Trochu zavrávoral, jak zapomněl, že bude velmi studená.

"Stalo se něco?" podivil se Adam na oko.

"Já… já…" koktal mladík, než se napřímil a ztuhl. "Už je mi dobře a asi bych neměl ve vaší přítomnosti ležet, Mylorde. Nehodí se to."

Adam našpulil rty a přivřel oči. Zvláštní způsob, jak si vyhnat z hlavy něco tak hezkého, jako vzpomínku na vlastní orgasmus. Ale měl s tím počítat. Nemohl Tommyho zlomit během jedné noci. Momentálně byl spíš vyděšený a nejistý si tím, co se vlastně dělo. Vždyť co pochopil jeho myšlenky a chování, neměl moc zkušeností se svým tělem. Bylo potřeba, aby si na to zvykl.

"Můžeš si zase lehnout? Prosím," požádal ho Adam vážným hlasem. Chvíli se nic nedělo, Tommy tam stál a hleděl na něj s tolika otázkami v očích, až se Adamovi chtělo zařvat, aby přestal tolik přemýšlet. Naštěstí ho mladík poslechl a vrátil se zpátky pod přikrývku. Stále ale zůstával na druhém kraji. Obavy mu prohloubily vrásku mezi obočím.

"Chtěl jsem ti říct, že si ještě jeden, možná dva dny poležíš, pak se můžeš směle vrhnout do práce. A také bych chtěl, abys každý den vstával přibližně v tuto hodinu. James také vstává takhle brzo, na hradě je spousta práce."

"Ano, pane." Tommy si přitáhl přikrývku až k bradě a pomalu přikývl. Adam tedy pokračoval.

"Všechno důležité o tvé práci ti řekne James. Je to dobrý služebník a můžeš se od něj hodně naučit, tak ho poslouchej a řiď se jeho radami."

"Ano, pane."

"Pokud jde o mě a mou paní, během dne nechceme být rušeni. Lady Lambertová si ráda čte a nesnese při tom hluk, já se musím věnovat finančním záležitostem. James ví, jak to chodí, stará se nám o jídlo, takže to ty dělat nemusíš." Adam se zabodl do Tommyho tváře svými šedými duhovkami a mladík ztuhle polknul. Nebylo pochyb, že poslední lordova slova měla vyznít jako jedno velké varování, na které je třeba si dávat pozor.

"Ano, pane," hlesl Tommy. Až teď se Adam znovu pousmál.

"V pořádku, to by bylo asi vše. A nyní mi tedy pověz, jak ses vyspal? Co tvá zranění? Nebolí tě nic? Mám tě prohlédnout?" Adama ani moc nepřekvapilo, když se po poslední otázce Tommy ještě víc přikrčil do rohu postele. No, vlastně to byl účel, že mu ji položil. Chtěl vidět reakci, která byla… vyloženě sladká.

"Ne, pane, jsem v pořádku, mohl bych začít pracovat už dnes. Nemusíte mě prohlížet!" Mladík poslední větu spíš vyprskl, než normálně vyslovil a znělo to víc než zoufale. Adam se neubránil úsměvu.

"Zdáš se mi neklidný, co se děje?" naléhal na něj.

"Nic," štěkl Tommy. Adam to nekomentoval, ale nelíbil se mu ten tón, musel Thomase trochu usměrnit.

"Nejsem zrovna moc zdatný v pochopení roztěkaných lidí, co mají sklony na mě štěkat," neodpustil si káravý tón. Mladík zbledl a začal lapat po dechu, jak se snažil najít slova omluvy.

"Ne, pane. Omlouvám se, nechtěl jsem na vás… štěkat… Odpusťte mi, prosím."

"Thomasi," přerušil ho Adam netrpělivě. "Takhle by to opravdu nešlo. Proč se mě bojíš? Jinak si totiž nedokážu vysvětlit tvé chování. Nejsem krutovládce, své služebnictvo chovám v úctě, pokud tak činí i oni, takže opravdu není žádný důvod k obavám." Ne, ty se mě nebojíš, ale bojíš se toho, jak na tebe působím.

A já jsem na tom v podstatě stejně.

"Ne-nebojím se vás, Mylorde," špitl Tommy. Adam jen krátce pohlédl do jeho mysli, aby se o těch slovech přesvědčil. Neměl v úmyslu číst mladíkovy myšlenky, ale podvědomě ho chtěl ovládat. Tak, jako on ovládal jeho.

"Dobře. Rád bych se tedy na tvá zranění podíval," kývl hlavou k jeho hrudi. Tommy opět vytřeštil oči.

"Ale, pane, přece… jsem váš sluha, neměl byste se o mě tolik starat…"

"Svlékni si košili," nařídil Adam bez ohledu na Tommyho protesty. Mladík ještě naposledy zalapal po dechu, než pevně stiskl rty k sobě a zamračil se. S tichým funěním a více než zjevným nesouhlasem se začal svlékat ze svého nočního úboru a navíc to dělal velmi prudce. Jeho pohyby byly vyloženě vzteklé. Bylo na něm vidět, že by tu zpropadenou košili i přikrývku nejraději hodil do krbu a také to chvíli vypadalo, že z postele sleze a postaví se, jak ho Pán Bůh stvořil přímo před Adama. No, naštěstí to neudělal. I tak byl pohled na jeho tělo, částečně skryté pod přikrývkou pro Adama utrpením, protože si velice jasně vybavil jejich noční nepřímé setkání.

Tommy myslel na to samé, ale nutil se, aby to tak nebylo, jelikož ho pálilo ve slabinách a měl pocit, jako kdyby se jeho tělo v těch místech stávalo o něco tvrdším. Nemohl se podívat dolů, tím by na to ještě víc upozornil, ale bylo to velmi podobné tomu, co cítil v noci ve svém snu a mnohokrát předtím, hlavně po ránu. Co když to přece jen sen nebyl? Ale pak by lord věděl. Věděl by to.

"Vypadá to dobře, ještě to namažu." Uslyšel vedle sebe ten sametový hlas, při kterém mu nevítaně naskočila husí kůže po celém těle. A nebylo to poprvé. Vše, co lord dnes ráno řekl, bylo podbarvené Tommyho pocitem, že jeho pokožka už nikdy nenabude obvyklé struktury. Po tom ovšem přišlo ještě něco horšího. Lordovy prsty, pokryté chladnou mastí se ho dotkly a Tommy měl najednou pocit, že i všechny jeho vnitřnosti změnily svůj povrch a jeho úd začal vibrovat. Zakousl se do rtu, nedívaje se na pánovy ruce a přeříkávajíc si v duchu modlitbu, aby ho ten nahoře ochránil před potupou. No, žel bohu bylo pozdě. Taková reakce se nedala zvrátit, ne, pokud byla stále podněcována.

"Máš tuhý kořínek, věděl jsem, že se zotavíš velice brzy. Poznám silné a zdravé muže," usmál se Adam. Tommy odvrátil hlavu a trhaně přikývl. Ano, byl silný a zdravý, ale ne teď. Teď byl slabý, bezmocný a umíral hanbou. A touhou. Dotknout se sám sebe tam dole, anebo jinak, chtěl, aby se ho lord tam dole dotknul, aby místo natírání masti na jeho hruď, přejížděl svými prsty po tvrdém svalu mezi jeho stehny. V duchu zatřásl hlavou. Nemůže to být jím, uklidňoval se. Právě jsem se probudil a takové stavy po probuzení mívám. Odezní to samo, jako vždycky.

I když si ta slova řekl ještě několikrát, nakonec ho stejně nepřesvědčila. Byl ale zděšený tím, že dokáže na lorda takhle reagovat. Byl přece muž. A byl jeho pán. A byl ženatý, měl nádhernou manželku, se kterou se v noci miloval v hlavní síni. A to velmi náruživě. Bože, co když o jeho tajné návštěvě věděla i ona? Tommy cítil, jak se mu do tváří vlévá horkost. Rty už měl pomalu rozkousané do krve. Lord ho natíral velmi pozvolna a díval se na něj, díval se tak intenzivně, že na něj ani nemusel otočit tvář a přesto to věděl.

"Tak dobře, ještě nohy," řekl najednou lord a Tommymu se zatmělo před očima.

"Ne," vyhrkl. Adam se chápavě pousmál.

"Bude to už jen chvilka. Vím, že je ti zima, to vydržíš." A pak uchopil přikrývku a mohutným pohybem ji z mladíka stáhl.

Jeho touhou rozbolavělý úd se zachvěl pod prudkým přívalem chladu a rudá ve tváři nabrala ještě temnější odstín. V tu chvíli už nevydržel, nedívat se na lorda. Třeštil na něj své vyděšené oči, na rtech další pokus o omluvná slova.

Adam tušil, co pod přikrývkou najde, proč jinak by se Tommy bránil jeho ošetřování víc než včera, ale nemohl si pomoci, potřeboval to vidět na vlastní oči.

"Ranní indispozice, to je v pořádku, Thomasi." Adam jakoby nic nabral na prsty další vrstvu masti a začal ji roztírat po ráně na stehnu. Cítil, jak se mladík pod jeho doteky chvěje, slyšel, jak přerývavě dýchá, i když se snažil krotit. Pokud vydrží ještě chvilku, pak… Ale bylo to těžké i pro něj. Tolik se ho chtěl dotknout právě tam, polaskat prsty celou délku, palcem zatlačit na špičku a pak jím rozetřít vlhkost. Tu dokonalou předzvěst věcí báječných a neodvratitelných. Jenže nemohl, pokud by to udělal, navzdory Tommyho jistě odmítavé reakci, neudržel by se.

Ta vůně, ta nevinnost, ta touha, obklopovala ho, z mladíkovy postele k němu natahovala své nenechavé paže, dlaně v prosícím gestu. Vezmi si mě, nech mě, abych tě celého naplnila…

Adam si uvědomil, že už nepohybuje rukou. Jeho oči se někde nad Tommyho pasem střetly s jaspisovými žhnoucími kamínky a zapletly do sebe tak, že nebylo možné se toho pohledu dobrovolně vzdát.

"P-pane, já…" vydoloval ze sebe mladík prosebným hlasem. "Prosím…" dodal udýchaně. "Co se to děje? Proč…"

Adam mlčel, jen se vpíjel do Tommyho hnědých očí svýma a dál ponechával svou dlaň položenou na jeho stehnu, jen kousek od toho místa. Stihl napočítat do tří, když se mladíkovo tělo roztřáslo o něco víc, na okamžik ztuhlo jako kámen a nakonec pokleslo na polštář za doprovodu mělkého rychlého dechu. Bleskovým pohledem zhodnotil, kam dopadlo Tommyho sémě a pak jej za pomoci malého kousku plátna opatrně setřel z jeho rozechvělého hubeného břicha.

Blondýnova tvář už nebyla rudá, byla bledá strachy. Nadíval se na Adama, raději odvrátil obličej na druhou stranu.

"Kdybych trval na té sázce, mohl bych se teď radovat z vítězství," zkonstatoval Adam. To už se na něj Tommy podíval. Ale ne proto, že by byl naštvaný z těch slov, ale protože nevěřil, jakým tónem to lord řekl. Byl něžný a jakoby potěšený a také trochu netrpělivý. Tommy si připadal hloupě, jak tam tak ležel, nechával ze svého těla stírat bílé kapky a konsternovaný přijímal lordův zvláštně zastřený pohled.

"Je mi to tak trapné, pane." Rychle se natáhl pro pokrývku a přetáhl si ji přes sebe, že mu zůstala venku jen hlava od nosu nahoru.

"Jsem muž, Thomasi. Jistě tě nepřekvapí, že i já mám jisté tělesné potřeby," ušklíbl se Adam.

"Ale počítám, že se na vás při tom nikdo nedívá," troufl si Tommy oponovat. Lord zvedl jeden koutek.

"Pokud nepočítáš lady Lambertovou…" řekl neurčitě. Adam musel sám sobě přiznat, že už toho je na něj trochu moc. Přál si, vidět svého nového sluhu v takové situaci, aby si ji uvědomoval i on sám, ale ačkoliv bylo jeho tělo mrtvé, nemohl přehlížet jisté pudy, které byly nedílnou součástí každého upíra. Jak jinak by si mohl užívat euforii ze sexu a krve? Bylo na čase odejít a ponechat Thomase jeho vlastním myšlenkám. Jistě bude všechno snazší, až mu James začne dávat lék. Adam v to doufal, i když si nebyl úplně jistý, zdali to pomůže ve všem.

Než se zvedl z křesla, podal Tommymu pohár s vínem. Mladík ho polovinu vypil a poděkoval. Stále byl bledý, ale líce se pomalu a jistě začínaly opět zbarvovat do příjemné růžové.

"Nedělej si z toho těžkou hlavu, Thomasi," řekl ještě, než definitivně odešel.

Dokázal si představit, jak se Thomas cítí, když se stal přímým účastníkem tak choulostivé události, sám to ještě v době své smrtelnosti zažil. Pamatoval si na muže jménem George, do kterého byl mladicky zamilovaný. Muž byl o dobrých patnáct let starší, ale vůči Adamovi, tehdy devatenáctiletému velice pozorný, milý a starostlivý. Jejich vztah byl zprvu přátelský. Adam hltal každé jeho slovo, miloval, když vyprávěl o cestování, nebo jejich společné projížďky. A pak, jednoho večera k tomu došlo. Byli na lovu, vrátili se unavení, přesto se společnost rozhodla oslavovat úspěšný lov. Adam se chtěl umýt a převléct do čistých šatů, služebnictvo ale nestíhalo, tak mu George nabídl svou komnatu, kde měl připravenou lázeň. A Adam to přijal. George navrhl, že by mu mohl umýt záda. Bylo to spontánní, zprvu nevinné, když klečel u nízké kádě a masíroval mýdlem Adamovu kůži. No, mladý muž byl ale nevybouřený, neměl doposud dívku a ke staršímu muži choval neidentifikovatelné city. Stačilo tak málo, aby pod těmi něžnými doteky vzplanul…

George neskrýval své potěšení a ještě tu noc ukázal Adamovi krásu milování. Jejich tajný vztah vydržel několik let.

Když Adam vzpomínal na George, pokaždé mu bylo trochu smutno a zároveň se cítil šťastně. Za ty roky, které směl s oním výjimečným mužem prožít, ač jich nebylo mnoho. Co by za to dal, kdyby směl někomu blízkému ukázat to, co před chvílí Tommy?

S ne zrovna příjemnou myšlenkou na svůj osud se vrátil do své komnaty a připravil se ke spánku. Zvážil, jestli by neměl jít spát za Hanou, ale nakonec to zavrhl. Asi jenom potřeboval být chvíli sám se sebou. Připomenout si, co Tommy v jeho životě znamená a že by se měl podle toho zařídit…

◊ ◊ ◊

Noc byla chladná, některé části údolí už pokrýval poprašek sněhu, velmi časného sněhu. Ta zářivě bílá však ve spojení se svitem měsíce mohla ukázat zbloudilým duším cestu. Zda do náruče smrti už nikdo neřešil.

Dia ušla ještě několik kroků, více už nezvládla. Padla na kolena do mokré, krystalkami pokryté trávy a zapřela se o dlaně, aby té únavě nepodlehla úplně. Tlak v břiše způsobil, že se jí zatmělo před očima. Zařvala z plných plic, úleva však nepřicházela. Naopak, bylo to stále horší a intervaly té bolesti se prodlužovaly. Kol kolem nebylo ani živáčka, který by ji slyšel a pomohl. Vlastně až na jednoho. Ale ten se zatím skrýval. Jako stín, v souladu s noční nepřívětivou přírodou postával za nedalekým stromem, z jeho hladových úst odkapávaly sliny. Predátor. Nepřítel, z nějž vycházející nebezpečí si Dia nedokázala ani představit.

Proč jen uprchla? Proč se otci nepostavila? Co by zmohl? Vyhrožoval, to ano, ale určitě to tak nemyslel a ona hloupá to nakonec vzdala. Vždy se dalo něco dělat. A teď, když se na ni Ron vykašlal… No, vlastně nevykašlal. Měl určité závazky a při jeho postavení se očekávalo, že za ně bude zodpovědný. V podstatě to chápala, jen se s tím nehodlala smířit.

Zima jí pronikla až pod kůži, přestávala cítit konce končetin, což bylo neblahé znamení. Musela co nejrychleji najít nějaké teplé místo a zahřát se, pokud by ovšem byla schopná vstát.

Když další bolest odezněla, přinutila se aspoň zvednout do vzpřímeného pokleku, měla by mít zase chvilku čas jít, jenže nová bolest se ozvala překvapivě brzy a byla tak šílená, že se Dia na té vlhké ledové zemi schoulila do klubíčka s jedinou touhou. Zemřít.

Zdálo se to nekonečné, ten čas, kdy jí bolest trhala zevnitř na kusy. Hlava jí třeštila, rty měla rozkousané do krve, hrdlo vyschlé a poškrábané, jak neustále křičela. Hloupá, hloupá, hloupá!

A pak se kousek od ní něco pohnulo a začalo se to přibližovat. Byla na kraji lesa, pomyslela si, že je to možná divoké prase, nebo vlk. A z celého srdce i svého bytí si přála, aby ji to zvíře zakouslo a zbavilo tak utrpení.

"Jen se uklidni, všechno bude dobré," promluvil k ní přívětivý mužský hlas. Nato ucítila na svém boku ruku. Byla stejně chladná jako zem, na které ležela, přesto se dokázala přinutit, přestat tolik křičet. Dech zůstal mělký, ale trochu zpomalil.

"Já… já… čekám dítě, ale… nevím, jestli ho chci. Ne, opravdu ho chci, ale tolik to bolí," skuhrala.

"Ano, já vím, vím, všechno bude dobré, slibuji," chlácholil ji ten muž, kterému neviděla pořádně do tváře, protože měl měsíc přímo za sebou. Mohla si prohlížet jen jeho siluetu.

"Kdo jsi?" zeptala se šeptem. Oči se jí přivíraly a chvíli je zase třeštila, jak se nemohla rozhodnout, zda se bát, nebo cizinci nevěřit. Ani jeden její pocit z toho muže nebyl pozitivní, ale bolest byla pořád silnější a vyhrávala nad jejím zdravým úsudkem.

"Ukaž, musím tě přetočit. Na záda." Muž nedbal její zbytečné otázky. Svlékl si plášť a položil ho na chladnou zem vedle ní. Pak ji chytil za zápěstí a převrátil na zadek, ač se jí to nelíbilo. Poloha, kdy si mohla na své obrovské břicho mačkat, byla poněkud pohodlnější, jestli se to tak dalo vůbec nazvat. Muž jí zatlačil do ramen a Dia se po několika vteřinách odporu položila. Horší to bylo ovšem s jejími koleny, které muž hbitě pokrčil a roztáhl od sebe.

"Ne!" zaprotestovala ostře.

"Já musím." Muž se sklonil víc nad ni a konečně jí dal nahlédnout do své tváře. Byl tak krásný a jeho výraz starostlivý… v tu ránu zapomněla, že by ho měla odstrčit. "Neboj se ničeho, za chvíli bude po všem. Dítě musí ven, je jeho čas." Měla pocit, že to ani nemluví s ní, nedokázala se na ty nádherné šedé oči vynadívat. Dokonce ani pořádně nevnímala, co jí to vlastně povídal a tak jen jemně přikývla a nechala ho, aby dokončil svůj poslední pohyb. Když jí mírně vyhrnul sukně, ovanul ji nepříjemný studený vzduch a naskočila jí husí kůže.

"Prosím. Dostaň ho ze mě." Muž zakýval hlavou.

"Musíš mu pomoct. Až řeknu, tak ze všech sil zatlačíš. Rozumíš mi?" naléhal. Dia zaúpěla, nová bolest se přihlásila o slovo.

"Už to nevydržím."

"Vydržíš, já ti věřím. Teď!" Jako na povel Dia stiskla zuby k sobě, zavřela pevně oči a napnula veškeré svalstvo, jaké kdy ve svém těle měla a věděla o něm. V necitlivých nohách i rukách ucítila silný tlak, jak se v těch místech znovu rozproudila krev. Také cítila, jak se její pánev roztahuje. Určitě ji to roztrhá; to co se dralo ven, bylo velké, přece to tudy nemohlo projít. Rozmačká dítěti hlavičku, zláme mu všechny kosti.

Zdálo se jí, že omdlévá, všechno bylo rozmazané, dokonce i tvář toho muže. Už ani ta bolest nebyla tak hrozná, anebo se možná blížila její smrt a matka vždycky říkala, že smrt bývá milosrdná.

Náhle její křik ustal, všechno se zklidnilo, dokonce přestal padat sníh a do toho mrtvolného napjatého ticha pronikl dětský pláč. Dia přestala vnímat úplně všechno, ostrou bolest ve svém lůně, zimu, i to že se nemohla pořádně nadechnout, kromě toho ustavičného dětského naříkání.

"Dej mi ho. Je to chlapec, nebo holčička? Prosím, dej mi ho." Natahovala k muži své zkřehlé, roztřesené paže.

"Chlapec," odvětil muž zastřeným hlasem. Die se na tom něco nelíbilo, ale byla natolik vyplašená a roztoužená, sevřít své dítě v náruči, že tomu nepřikládala žádnou váhu. Jen mi ho dej, prosím. Vlož ho do mých dlaní, ať ho k sobě můžu přitisknout. Bohužel se nic takového nestalo. Dětský pláč nebral konce, jenže se nepřibližoval, jak si zoufale přála, zato se nad ní znovu sklonil ten muž a prohlížel si ji. A než se vůbec stihla rozhodnout, zeptat se, co má tohle všechno znamenat, cizinec jí roztáhl nohy od sebe tak silně, že jí vykloubil jednu kyčel. Zařvala. Ohnala se po něm chabě rukou, samozřejmě to vůbec nepomohlo, byla příliš slabá, aby s ním mohla bojovat. Muž zmizel z jejího zorného pole a rameny se vecpal mezi její stehna. Poté se jí zakousl do vnitřní strany toho pravého.

Dia už neměla sílu znovu zakřičet, jenže jak náhle zjistila, vlastně se jí ani nechtělo. Jejím tělem se rozlilo příjemné horko, které jí dalo zapomenout, v jaké zimě se právě nachází. Bylo to tak hezké, tak uklidňující. Na co, že to před chvílí myslela? Aha, na nic, jen kdyby si mohla na chvíli zdřímnout, než zas půjde dál. A tak Dia usnula. Navždy.

Krvavý polibek 3.

---

Na ostrov uprostřed jezera letěl zachmuřený, v těle neutuchající svíravý pocit, který v něm zanechala poslední slova profesorky Trelawneyové. Mohl ten sen opravdu něco znamenat? Dal by se vykládat jako věštba?

O rovnováze přemýšlel neustále, však ředitelka mu o tom v dopisech také psala, ale Minerva McGonagallová nebyla profesorka věštění a ani ji nikdy neviděl a neslyšel jakoukoliv věštbu vyslovit. Pokud si někdy udělala čaj, tak jen proto, aby ho vypila. Na rozdíl od té podivínské osoby, které se nejednou podařilo do jeho hlavy nasadit brouka. A odkdy vlastně bral její slova vážně?

Musel na to přestat myslet, vždyť s takovými úvahami by neporazil ani motáka, natož Voldemorta.

Harry ucítil, že má pod sebou opět zem. Podíval se dolů a hbitě sklonil Kulový blesk, aby mohl přistát. Podařilo se mu to těsně u rohu bílého mohutného kamene, u nějž stál naposledy před rokem a půl. S úctou věnoval hrobu ředitele Brumbála dlouhý pohled a kouzelnickou modlitbu, poté se natočil čelem ke druhému kameni, jenž ležel, jakoby zapuštěný do trávy jen pár metrů opodál. Zde, na ostrově, byl ještě požehnanější klid než na hradě. Přestože Harry cítil, jak ho celé jezero včetně jeho obyvatel pozoruje. Oni se ale nedívali na Harryho Pottera, nýbrž na současnou ředitelku Bradavic, která jako jediná měla privilegium na ostrov vstoupit. Nebylo to tak vždy, ale Harry věděl, že právě teď to tak je, aniž by mu to musel někdo říct. Byl si jistý, že toto opatření platí už celý týden, přesněji od minulé soboty, kdy ředitelku navštívil. Jestli mu za tohle McGonagallová nezakroutí krkem a nezmění ho na nějakou hodně odpornou zvířecí havěť, pak by měl asi začít uvažovat o jejím zdravém rozumu. On sám by to udělal. Být na jejím místě.

Přistoupil blíž k druhému hrobu, jeho rty se zkroutily do smutného úsměvu. Rychle se ještě podíval na své hodinky, aby zjistil, že má už jen sotva pět minut a tak pozvedl hůlku. Tiše vyslovené zaklínadlo prolétlo chladným večerním vzduchem a prodralo se v bílých úzkých paprscích mezi základní a vrchní náhrobní kámen, který se začal náhle zvedat, jakoby levitoval. Slova jasnovidky přestala existovat, tak silný příliv víry Harry cítil. Najednou byla nicotná, pouhé tlachání pomatené osoby. A Harry se nad tím dokonce pousmál. Ne smutně, ale opravdu šťastně, protože tohle byl ten mezník, který musel překročit, aniž by zaváhal a povedlo se mu to.

Teď už nic nebylo nemožné. Překonal sám sebe a porušil všechno, co se prozatím porušit dalo. Hermiona by na něj nebyla pyšná, nikdo by nebyl, jenže jemu to bylo zkrátka fuk. Dosáhl svého.

Zobí ulice, Kvikálkov

Harry si prohlížel svůj stín na zdi, měl jasné kontury díky několika svícím rozestavěným po celé místnosti. Kdyby mu tehdy, co odsud odcházel naposledy, někdo řekl, že to naposledy není, vysmál by se mu. Tak mu to nějak prolétlo myslí, snad aby vyplnil čas.

Dům Dursleyových vypadal takhle prázdný divně. Teda Petunie si potrpěla na cetkách, malovaném porcelánu, pestrých tapetách a levandulové vůni, která už stihla za ty roky vyprchat. Kromě vůně bylo pryč i všechno ostatní. Komoda, židle, skříňky, stůl, který se rok co rok prohýbal pod narozeninovými či vánočními dárky Harryho bratrance, dokonce i ten příšerný kýčovitý gauč s květinovým potahem byl pryč. Bylo to pryč už tenkrát, ale to Harry neměl moc náladu ani čas, rozhlížet se kolem.

Mimoděk se podíval ke svým nohám. Na podlouhlý balík velikosti člověka. Doposud nenašel odvahu, nahlédnout dovnitř, sám netušil, čeho se bojí nejvíc. Mimo to, pořád ještě chyběla jedna přísada a na tu si musel počkat.

A tak si sedl vedle toho vaku a chvíli jen nepřítomně koukal na protější zeď. Pak ho napadlo, že by si mohl přichystat věci, aby tím později neztrácel čas. Podle všeho budou s poslední přísadou problémy, takže by se měl připravit a počítat s každou možností.

Vsunul ruku do váčku a postupně před sebe vyskládal dýku se zdobenou rukojetí, co dostal k posledním Vánocům od Rona, malý kotlík, do kterého by se stěží vešly dvě dávky Felix Felicis, klubko provazu a poslední věc, zabalenou v černém sametu. Rozbalil jej sice, ale té věci se nedotkl, stejně jako se tomu vyhýbal ve středu, kdy si pro ni byl. Jak tak koukal na ty čtyři věci a koutkem oka občas i na tu pátou, největší, zmocnil se ho na okamžik zmatek a nejistota.

Co když se to nepovede? Ne, byl si na devadesát devět celých devět procent jistý, že ano, ale co když přece ne? Co pak? To, k čemu se chystal, ten svůj plán, hraničící s šílenstvím, které se rovnalo hrůze, jíž podlehli rodiče Nevilla Longbottoma, neměl vůbec ničím podložený. Jen svou posedlostí a honbou za splašeným a nespravedlivým osudem. A snem. Poslední rok a půl pouze přežíval. Ukrajoval si z přízně Ginny, která ho držela v realitě, aby mohl sem tam komunikovat s okolním světem, ale jinak byl v podstatě mrtvý. Přišel o tolik lidí, které měl rád. Jaká tohle byla spravedlnost? Sirius byl jeho kmotr, ale za celý svůj život ho objal jen jednou. Na matku a otce si nepamatoval, nebyl si pořádně jistý, jestli ho měl rád ředitel Brumbál, po tom, co se ze Snapeových vzpomínek dozvěděl a nakonec sám Snape. Ten zatracený, sobecký, samolibý… zlý… zlý profesor lektvarů.

Co si jako myslel, když mu předával svoje vzpomínky? Dejme tomu, že všechno, co se týkalo Voldemorta mělo svůj účel, ale proč, u všech mozkomorů, se mu vyznal ze svých citů? A ještě tak příšerným způsobem? To si měl jako nechat líbit, nebo co? Tak to ani omylem. Proto ho musel přivést zpátky a…

Harry zjistil, že se třese vzteky. Občas tyhle stavy měl, to když se příliš zamyslel nad zvláštním dědictvím po Snapeovi. V tu chvíli mu chtěl nakopat zadek, chrstnout mu do obličeje nějaký hodně smradlavý lektvar a z toho jeho černého hábitu, který na sobě pořád nosil, si udělat do zásoby toaletní papír, kdyby náhodou došel, protože ho třeba Ginny zapomněla koupit. No, ale nejdřív by ten hábit musel mít, že?

Harry zalapal po dechu a podíval se na rozložené věci na podlaze. A kruci, v tom spěchu zapomněl na…

Než stačil ve své mysli doříct to slovo, z přední části obývacího pokoje, nebo spíš místnosti, která dřív obývacím pokojem byla, se ozvalo lupnutí a zatetelil se vzduch. Plameny svící se zachvěly a rozostřily Harryho stín. Mladík vyskočil na nohy, v pravačce pevně svíral svou hůlku, kterou namířil před sebe.

"Petrificus Totalus!" zakřičel. No, ještě že opatřil celý dům tlumícím kouzlem, asi dopředu tušil, že se bude chovat poněkud dramaticky.

"Pot…" Člověk před ním ani nestihl doříct jeho jméno a na místě zkameněl. Poté jeho tělo jako balvan upadlo na zem a Harry cítil, jak se mu ulevilo. Měl to jen tak tak. Z ruky jeho zajatce vypadl malý plochý amulet. Byla to bezvýznamná cetka, a přesto nebyla. Poprvé, co se Harrymu podařilo stvořit přenášedlo a byl na to zatraceně hrdý.

Odkopl přívěšek stranou a vytáhl z druhé zmrzlé ruky rozložený list pergamenu, ve kterém adresátovi přenášedlo poslal. I ten odhodil neznámo kam, ani jedno už nebylo důležité.

"Malfoyi!" zaskřípal zuby, vodové panenky ho upřeně sledovaly, měsíční svit pronikající škvírami mezi zataženými závěsy jim dodával diamantový třpyt. Byly velmi, velmi naštvané.

Harry k muži poklekl a zlehka se dotkl jeho dlouhých blond vlasů, jež teď ležely rozprostřené kolem jeho hlavy. Co se muselo Luciusi Malfoyovi nechat, bylo, že i po té dlouhé době stále vypadal skvěle a elegantně, dokonce i v momentu, kdy jako socha vytesaná z ledu, ležel pod Harrym.

"Ztratil jste ostražitost. Taková banalita..." Harry zamlaskal a šlehl pohledem po amuletu. "Přenášedlo," dodal potěšeně. "Přiznám se, že jsem se trochu obával, abyste na to skočil, ale jak se zdá, když už mezi námi není Voldemort, pro vás Pán zla, tak jste se přestal tolik bát." Harry tím nechtěl naznačit, že by Luciuse Malfoye nyní nepovažoval za zbabělce, spíš to mělo vyznít tak, že momentálně ho považuje za hlupáka. A bylo velmi potěšující, když za to na něj nebyla seslána žádná kletba. Což mu připomnělo ještě jednu důležitou věc. Malfoy neměl svou vycházkovou hůl s rukojetí hada, takže hůlku musel nosit jinde. Rychle ho prohledal a jen co ji našel, v tajné kapse jeho kabátu, odnesl ji raději do bezpečné vzdálenosti. Poté popadl klubko a vrátil se k tělu. Rychle ovázal Luciusovi kotníky a také trup, aby nemohl hýbat rukama. Když byl hotový, namířil na muže hůlku a pronesl: "Finite Incantatem." Led z těla jeho zajatce zmizel lusknutím prstů. I jeho tvář už nebyla tak bledá, vlastně přímo žhnula, neskrývanou zlostí.

"Ty jeden malý, zakrslý červe!" zahučel Malfoy. Harry se ušklíbl a jediným mávnutím hůlky zbavil muže hlasu. Znovu upevnil provazy, ale tentokrát kouzlem.

"Dostanete příležitost promluvit, pane. Jen co to tu dodělám. Pak vás pustím, slibuju," pokýval důležitě hlavou.

Harry na sobě cítil jeho zlostný pohled, když se vracel na své původní místo, muž musel mít na jazyku minimálně všechny tři kletby, které se nepromíjejí. Nevšímal si toho. Nejprve vzal malý kotlík a postavil jej do středu místnosti. Kouzlem Engorgio jej zvětšil do potřebné velikosti. V podstatě nádoba zabírala většinu středového prostoru. Pak v ní vytvořil vodu, jež sahala až po okraj. Všechna kouzla si Harry cvičil poslední týden a mnoho jich vylepšil i při studiu lektvarů, aniž by tušil, že se mu později budou víc než hodit. Když byl hotový, ohlédl se po Luciusovi a pousmál se.

"Možná už tušíte, co se chystám udělat a rozhodně vám nedovolím, abyste mi v tom zabránil. Přiznám se ale ke svým obavám, pane, jsem trochu nervózní, jestli jsem ve vašem případě volil správně."

Harry namířil hůlku na balík velikosti člověka a nechal ho vznést do výšky. Nato jej ve vzduchu přesunul nad nádobu a pak už hlavní ingredience upadla do vody, která se díky těžkému předmětu, pokud se to tak dalo nazvat, přelila přes okraj nyní už kotle, ne kotlíku a promáčela starý koberec v dosahu asi metru. Harry stihl uskočit, aby mu nezmáčela nohy.

Byl tak šíleně netrpělivý. Kdyby musel čekat ještě déle než jeden týden, určitě by se zbláznil. Ale teď, měl to všechno na dosah a poslední přísada ležela opodál a neslyšně vrčela. Znovu se cítil plný nezkrotné síly.

Popadl nůž a přešel k Malfoyovi. Bez varování mu vyhrnul rukáv a zasekl špičku dýky do jeho hladké kůže na předloktí. Muž nemohl křičet, ale ve tváři byl jasně vidět odraz bolesti a ještě většího rozhořčení. Harry nechal po čepeli stéct několik karmínových kapek a spokojen se otočil zpět ke kotli. Několika rychlými pohyby hůlkou pod ním vytvořil oheň a přivedl vodu k varu. Smočil v ní ostří nože, dokud nezůstalo čisté a lesklé.

"Krev nepřítele," pronesl tichým důrazným hlasem. Pohyb za jeho zády ho donutil otočit se.

"Copak?" pozvedl obočí. "Víte snad o někom vhodnějším?" dodal posměšně. Malfoy na něj třeštil své vodnaté oči a tváře mu hořely. V těch očích byl jasný vzdor, ale také výsměch, kterým se Harry ovšem nesměl nechat vyvést z míry.

Ano, bylo to bláznivé, šílené a nemožné, ale ne pro něj. Neexistoval jiný způsob, jak to zkusit. Všechny možnosti už vyčerpal, anebo ne přímo vyčerpal, ale shledal nevhodnými. V jejich kouzelnickém světě nebyl doposud umíchán lektvar, který by dokázal vzkřísit člověka. A Kámen mudrců se nacházel bůh ví kde a co víc, s jeho pomocí by nedosáhl požadovaného výsledku, jen jakési náhražky. Rituálu, který právě dospěl do svého konečného stádia, kdysi sám přihlížel. Nikdy na tu noc nemohl zapomenout, byla v jeho vzpomínkách stále tak živá, kdykoliv ji z paměti vytáhl. Proč by to nemohlo vyjít? Protože byl Harry Potter a tomu se moc dobrých věcí nestávalo? Ne, právě teď se rozhodl, že svůj osud změní a bylo mu jedno, jaké následky to bude mít. Zatím nevím se odhodlaně změnilo na: je mi to zatraceně fuk!

Vyrovnaný víc než kdy jindy, vybalil z černého sametu kost a hodil ji do kotle také. Pak přistoupil blíž a pronesl: "Ty, kosti z matčina těla, darovaná nevědomky, obrodíš svého syna!"

Harry nakrátko zavřel oči, voda v kotli začala bublat ještě víc, prskala na všechny strany, lačně se otírala o tělo ve svém středu a syčela. Harry zvedl levou ruku a také pravou, ve které stále držel dýku.

"Ty, maso služebníka, darované dobrovolně, oživíš svého... svého..." Harrymu na okamžik zkolaboval hlas. Co vlastně pro něj Snape byl? Jistě, on to věděl, byl pro něj vším, co si kdy dokázal představit, ale bude to tak cítit i on, pokud se rituál povede a pak proti sobě stanou tváří v tvář? Zhluboka se nadechl a znovu vyslovil, co bylo nezbytné. "Ty, maso služebníka, darované dobrovolně, oživíš svého... Mistra lektvarů."

Harry nepřemýšlel nad tím, jak směšně to asi znělo. Přiložil ostří nože ke kořeni svého malíčku a zatnul. Když ocel projela masem, bolestivě se kousl do jazyka. Tedy samozřejmě ne tak bolestivě, jako cítil bolest, která mu vystřelila od zasaženého místa na ruce do celého těla. Zkroutil se, pokrčil kolena, málem se zhroutil na zem a to ještě nebyl na konci. Rychle si vsunul mezi zuby svou hůlku a stiskl ji tak pevně, že si málem několik zubů vylámal a i hůlka zlověstně zaskřípala, jakoby se tomu náporu bránila. Aniž by se podíval na své budoucí doživotní zranění, znovu pohnul rukojetí nože a tentokrát svůj tah dotáhl do konce. Se zbytky reálného vnímání natáhl ruku před sebe a nechal do vody upadnout svůj prst, za kterým se vydalo i několik hutných kapek krve. Dovolil, aby se jeho tělo sneslo k zemi, vyplivl hůlku a zařval, aby si ulevil. Toť vše, nic dalšího už udělat nemusel.

Bolest ho zparalizovala. Na několik minut ho vyřadila z vědomí. Když se probral, nejprve si své zranění namazal mastí, aby se zatáhlo. Bez malíčku se dalo žít, nepotřeboval ho, byla to nicotná oběť pro něco tak velkého a... milovaného. Jak mast začínala zabírat, tlumila postupně i bolest a dovolila Harrymu opět rozumně uvažovat. Nejistě se ohlédl za sebe. Voda v kotli stále bublala a prskala, dokonce se mu zdálo, že ještě víc než předtím. Neohrabaně se vyškrábal do stoje a s napětím nakoukl do nádoby. Voda byla zbarvená do ruda, vlastně vypadala jako krev, byla hustá a neprůhledná, nic jiného se však nestalo. Tělo v jejím vroucím zajetí se nehýbalo, těžké jak kámen tam leželo, zabalené v hedvábném vaku bez jediné známky života.

Harry se prudce ohlédl po Malfoyovi, zdálo se mu, že se poněkud víc třese. Když přišel blíž, pochopil. Luciusova ramena se natřásala smíchem, který ale nemohl být slyšet, takže to vypadalo přímo děsivě. Společně s jeho výsměšným pohledem, který Harry tak dobře znal. Namířil na něj hůlku, aby mu rozvázal hrdlo. Malfoy se nejprve lekl, když ucítil, že má svolení mluvit a pak se rozesmál na celý pokoj.

"Zoufalý Potter, to mě podrž, jak dlouho už to je, co jsem naposledy hleděl na něco tak úžasného," vzdychal mezi smíchem.

"Sklapněte!" křikl Harry.

"Mám sklapnout? Teď, když jsi mi umožnil mluvit a... upřímně se zasmát? Ty musíš být vážně zoufalý, Pottere. Uříznout si vlastní malíček, aby ses Snapeovi pomstil. Nedivím se ti, zabil před tvýma očima tvého milovaného Brumbála, ale kdekdo by čekal, že jeho smrt budeš brát jako satisfakci. Ne, já vážně nemám slov, dovol, abych..." Malfoy se opět rozesmál.

Harry ho nevnímal. Jistě, že Lucius Malfoy neměl ani tušení, proč to všechno podstoupil, ale to teď bylo vedlejší. Žádný pohyb za jeho zády nasvědčoval, že se rituál nepodařil. Ne, tuhle možnost si přece nepřipouštěl, muselo to vyjít!

"Na druhou stranu, Pottere, Pán zla by měl z tebe určitě radost. Chystáš se vzkřísit všechny Smrtijedy? Pro příště bys mohl ale vynechat zrádce!" Luciusova blonďatá hlava kývla směrem ke kotli. "Jistě jsi to nevěděl, co? Že byl Severus Snape zrádce. Celou dobu pracoval pro Brumbála a před Pánem zla se tvářil, jak skvěle zneužívá důvěřivosti toho starého blázna..."

"Dost!" okřikl ho Harry. "Proč se to nepodařilo, co jsem udělal špatně?" Nehodlal s tím chlapem rozebírat své důvody a ani skutečnosti, které by mu jistě vyrazily dech. A co víc, považoval Malfoye za Snapeova největšího nepřítele, takže Lucius Smrtijed Malfoy měl ještě méně důvtipu, než si o něm Harry kdy myslel. Třeba na to časem přijde sám.

Malfoy pozvedl obočí a zavrtěl hlavou.

"To si vážně myslíš, že by někdo jako Snape měl žaludek na to, aby vytvořil viteál?"
"Co víte o viteálech?" zhrozil se Harry. No, asi s tím měl počítat.

"Co já vím o viteálech? Třeba o těch, které držely Pána zla při životě? Naivní hlupáku. Jen někdo tak mocný a zkažený do morku kostí je mohl vytvořit a ať už byl Snape jakýkoliv, nenáviděný všemi v Bradavicích, na něco takového prostě neměl. Cos čekal? Že ho vzkřísíš jako mého Mistra? Jak ses mohl vůbec opovážit ho s ním srovnat! Byl to proradný, úskočný had, bez loajality a..."

"Asi jako vy?" neudržel se Harry. Malfoy zasyčel, ale mlčel. Očividně nechtěl dát svému vězniteli za pravdu, ale okolnosti mluvily jasně.

"Vy jste ani k Pánu zla nechoval úctu, bál jste se ho, nenáviděl ho..."

"Pak jsi možná nenašel tu správnou krev pro svůj pošetilý pokus," ušklíbl se Malfoy. Harry ztuhl. Vážně byl přesvědčený, že většího Snapeova nepřítele by mezi živými nenašel. Mohlo to být ono? Anebo on nebyl tím správným služebníkem?

"Vzdej to, Pottere, i kdybych já byl tím pravým, to co potřebuješ, je Snapeův viteál. Možná měl tvůj učitel lektvarů slabost pro černou magii, ale tohle bylo moc i na něj. Nevěřím, že..." Oba muži náhle utichli, protože se za nimi rozhostilo tak mrtvolné ticho, že by se dalo krájet. Harry celou dobu napůl vnímal, jak voda v kotli stále bublá, ale najednou tomu tak nebylo. Pomalu se otočil a narovnal se. Oči se rozšířily zděšením a novým přílivem naděje. Kotel byl prázdný, po krvavé vodě ani památky, dokonce ani po těle Snapea. Pak ale uviděl jakýsi pohyb za nádobou. Jakoby se tam mihl líný stín.

"To... to... to není možné!" vykoktal ze sebe Malfoy. Harry ho ovšem neposlouchal. Vykročil kupředu, pěsti zaťaté, tělo roztřesené jako sulc, sotva ho nohy poslouchaly, ale šel. A pak to konečně spatřil. Tmavý obrys lidského těla, zabaleného do vlhkého šedého hedvábí, nehybně ležící přímo za kotlem.

Jak se dostal ven? Musel jedině vylézt, ale to by znamenalo, že... Bože, prosím!

Dopadl na kolena na mokrý koberec, bylo mu to ale jedno. Opatrně zvedl svou zdravou ruku a položil ji dlaní na záhyb těla, který rozpoznal jako rameno. Netušil, co čeká, možná teplou kůži, nebo alespoň ne tak studenou, jakou měla mrtvá těla. V první chvíli cítil vlhko, které jen stěží dokázal definovat jako studené nebo teplé. Pak ale ucítil ještě něco. Jakoby zachvění, nebo možná... Bože, to byla husí kůže. Droboučké vystouplé pupínky pod bříšky jeho prstů. Mohla se husí kůže objevit na těle mrtvého člověka? Ne, jaktěživ se s tím ještě nikdo nesetkal.

Krvavý polibek 2.

Všem moc děkuju za komentáře!

---

Neměli zrovna moc času to s Ginny všechno probrat, ale Harry věděl, že tomu neujde. A též nepodlehl naivní představě, že by jeho naléhavý odchod nechala Minerva McGonagallová jen tak. Jak mohla přijít na to, na co se chystal? Měl snad Brumbál někde schované své vzpomínky a ona pak, jakožto nová ředitelka dostala právo, je vidět? Jinak si to Harry nedokázal vysvětlit a hlavně, tím že se ještě víc nesnažil všechno popřít, jí nejspíš tu jistotu dal. Co všechno asi věděla? O Snapeových citech určitě nic, ale Brumbál toho věděl víc než dost.

Ještě téhož dne večer za ním přiletěla její nádherná sova pálená, která mu ve svém elegantním zobáku předala další obálku s emblémem bradavického hradu. Harry tušil, co uvnitř najde a nechtěl to číst, bohužel mu nic jiného nezbývalo.

Harry,

Odešel jsi velice rychle, nestihli jsme se ani pořádně rozloučit. Prosím, vezmi si má slova k srdci. Já ti věřím, ale i ten sebezodpovědnější, sebezdrženlivější člověk může podlehnout obyčejnému pokušení. Buď na sebe opatrný a kdykoliv mne kontaktuj, pokud ucítíš potřebu, jednat v rozporu se zásadami.

Minerva

Harry odložil dopis na stůl vedle rozpracovaného lektvaru na pouštní horečku. A dlouho se na něj díval. Ředitelka musela být zoufalá. Napsala jen: Harry a Minerva. Zbytečnosti jako své příjmení, nebo oslovení drahý, které použila naposledy, jednoduše vynechala. Proč? Protože svůj vzkaz psala ve spěchu. A protože tím chtěla Harrymu naznačit, že je schopná takových dopisů poslat denně klidně tisíc, jen aby "nepodlehl." Však totéž už zažil těsně před nástupem do prvního ročníku. Na doručení jeho dopisu musel Brumbál tehdy využít snad všechny sovy v Británii. Kéž by mu to přišlo úsměvné. Tedy přišlo, ale ne teď.

Co ředitelka udělá, když neposlechne? Jak se ho bude pokoušet zastavit? A dovolí jí to?

Ne, ani kdyby Merlina prohlásili za mudlu, tak se svého plánu nevzdá.

Došlo jí vůbec, že mu poradila? Byla mnohem víc přímočará než Brumbál. Tedy, ve srovnání s ní nebyl Brumbál přímočarý vůbec.

Harry si měsíce lámal hlavu s tím, jak přivést zpět mrtvé. Pátral po Kameni mudrců, četl v zakázaných knihách, doufal, že najde lektvar, který to dokáže, i když by byl jistě velice těžký na přípravu. A i kvůli tomu musel získat Snapeovu učebnici zpátky, protože věřil, že v ní najde nějaké vodítko, cokoliv. Jenže, Minerva McGonagallová na to kápla. Dala mu poslední indicii, chybějící díleček jeho pracně složeného puzzle. Bože, stačilo, aby vyslovila ta slova a Harry měl sto chutí, třísknout se hlavou o skříň, nebo o zeď, jak si náhle uvědomil svou hloupost a nedostatečný důvtip.

Ty nejsi Pán zla, Harry. Ani Severus není…

Ne, opravdu nebyl Voldemortem, ovšem… Severus Snape byl smrtijedem. A zabil při své službě Voldemortovi asi řádku lidí. Co když…

Harry se ohlédl na dveře. Jen pro jistotu. Naštěstí Ginny za ním do jeho laboratoře chodila jen zřídka, nechtěla ho rušit, když pracoval. Sice se zatím o návštěvě Bradavic moc nebavili, Ginny jen zmínila Filche, že jí dýchal na krk, když hledala knihu v komnatě nejvyšší potřeby, ale jinak se ho na nic nevyptávala. Prozatím. A Harry teď netoužil po tom, aby na něm cokoliv poznala. Musel si to všechno pořádně promyslet, sestavit strategický plán a to mohl právě jen tady. Ve své laboratoři.

Otočil se zpět, jeho zelené oči plné dychtivosti a naděje se rozběhly po řádcích v učebnici. Ale ne po těch tištěných, nýbrž po ručně psaných Snapem. V tuto chvíli už ho nezajímal obsah, stejně podvědomě tušil, že bude muset najít jinou cestu, ale jen pomazlit se s tím rukopisem, představit si, jak bledé štíhlé prsty svírají černý brk a se zaujetím zapisují každé slůvko, každou ingredienci, nebo poznámku, bylo velmi příjemně rozptylující. Zvlášť když se před ním otevíraly nové možnosti.

Ty nejsi Pán zla, Harry. Ani Severus není…

Ne, ale k tomu, aby vytvořil viteál, přece Pán zla být nemusí.

"Harry?" za dveřmi se ozval Ginnyin opatrný hlásek, pak jemné zaklepání a nato se dveře pootevřely. Její přívětivá tvář se objevila ve škvíře. "Nezlob se, že tě ruším, ale nechceš toho už dneska nechat? Měl by sis odpočinout, pořád jenom pracuješ." Neznělo to jako výčitka. Jednoduše o něj měla starost, nemohl se jí divit, když tu strávil opět celé odpoledne.

"A-asi máš pravdu." Rychle se k ní otočil čelem, rozevřenou Snapeovu knihu za zády. Jistě by pochopila, že je teď ten malý hranatý zázrak středobodem jeho vesmíru, ale ve svém vlastním zájmu by to neměl přehánět.

A tak toho nechal a šel. A byl ten večer i noc tím nejlepším partnerem Ginny Weasleyové.

*

"Severusi, drahoušku, prosím…"

"Ne!"

Kolikrát už to slovo řekl? Připadal si jak kolovrátek.

"Válka se blíží, on to pochopí. Budeš litovat, že jsi to neudělal."

"Málem už jsem to udělal. Nesmím dovolit, abych ještě někdy podlehl tomu nicotnému pokušení, které z nás dělá slabochy."

Matka se zamračila, nesnášela, když její syn takhle mluvil, ale opakovat již řečené, už jí připadalo zbytečné.

"Tak dobře, co se stalo?" zeptala se trpělivě. Snape spojil ruce za zády a přikročil k obrazu blíž, obočí stále pokleslé, stejně jako jeho matky. Jak začal ale mluvit, jeho tělo postupně měnilo postoj.

"Brumbál mi řekl, co musím udělat. Požádal mě o tu hroznou věc a já…" spustil ruce podél těla. "Souhlasil."

"Uvědomuješ si, že je to nezbytně nutné." Připomněla mu matka.

"Ano, já vím, já jen…" teď už i svěsil ramena. "Pochopil jsem, co to znamená. Brzy bude konec. Ale nikdo z nás neví, pro koho. Když mu to povím, tak…"

"Říkal jsi, že jsi měl příležitost," přerušila ho matka nedočkavě. Profesor se otočil k obrazu zády.

"To měl. Potkal jsem ho na schodišti, když jsem od Brumbála odcházel. Uvědomil jsem si, že tohle je ta jediná chvíle, kdy mu můžu všechno říct, ale nic jsem neudělal. Jen jsem na něj hleděl, topil se v té smaragdové záři, která si mě nedůvěřivě prohlížela, a v hlavě mi kolovaly jen dvě věci. Chci tě a musím zabít Brumbála."

"Protože na ničem jiném už nezáleží," doplnila ho matka chápavě.

"Přesně tak," přikývl Snape. S povzdechem se svalil do svého oblíbeného křesla, aby v zápětí vyskočil na nohy jak čert z krabičky. "Myslíš si, že jsem blázen? Že bych byl schopný něco takového vyslovit?"

"Ne?" podivila se matka.

"To se mě ptáš?" zahučel Snape. "Copak já jsem typ člověka, který říká takové věci? Nikdy jsem neřekl, mám tě rád ani tobě," rozhodil paže kolem sebe.

"A nebylo by potěšující vědět, že to slyšet nepotřebuji? Že to vím?" usmála se žena na obraze.

"Jenže ty jsi moje matka. On, Potter, krucinál…"

Harry stiskl rty pevně k sobě. Hleděl do té popelavě bledé tváře a čekal. Protože věděl, co se bude ještě dít a netrpělivost byla tak silná.

"Harry…" sykl Snape.

"Ano, je to Harry, drahoušku. Má krásné jméno, které by jistě velmi rád slyšel vyslovit ty přísné rty, o kterých si doposud myslel, že nic hezkého vyslovit neumí," nabádala ho matka.

"Neumí a také to tak zůstane," zahřměl profesor. Harry nevydržel. Rozmáchl se rukou a udeřil do prázdna, tam kde se ve vzpomínce nacházela Snapeova tvář.

"Všechno by bylo jinak, ty zmetku!" Stejně ho nikdo nemohl slyšet.

Profesor se pochopitelně ani nepohnul. Do tváře se mu vkradla známá nevraživost a ledový chlad.

"Propásl jsem svoji šanci a je to jenom dobře. Nechci, aby mezi námi to jméno ještě někdy zaznělo," rozhodl.

"Jak si přeješ, drahý."

Poprvé a naposledy, co jsem ho slyšel vyslovit své křestní jméno ve vzteku, který neměl nic společného s nenávistí vůči mně. Ta vzpomínka, ač na první pohled působí méně sugestivně, než ty ostatní, ve mně pokaždé zanechá jakoby prázdnotu. Pocit nedýchatelna a beznaděje. A přesto se k ní stále musím vracet.

Ginny byla v práci, proto Harry využil příležitosti, aby si přehrál další vzpomínky. Když se vrátil z myslánky po téhle, ještě nějakou chvíli se cítil moc smutně. Snape to v podstatě vzdal. V tu chvíli, kdy řekl jeho jméno, byl už pevně rozhodnutý, si své tajemství nechat navždy pro sebe. Jako kdyby vyslovením toho jména ukázal nejvíc ze své slabosti a zalekl se toho.

Harry zavřel skříň a vydal se do laboratoře. Musel pokročit na svém složitém plánu. Nenechat se rozptylovat.

Nikdy nebyl příliš velký stratég, prostě něco vymyslet a jít to udělat, tím se většinou řídil, měl totiž pocit, že když si něco naplánuje, tak se to pokaždé zvrtne, ale v tomhle případě kompromisy dělat nemohl. Všechno do sebe muselo správně zapadnout.

A tak zasedl ke svému stolu, vzal do ruky brk a na zažloutlý pergamen začal psát:

Čtyři věci, které potřebuju... pak...

Místo

Čas

Následky

Rychle po sobě přečetl, co napsal a pustil se do podrobného popisu. Rozhodl se, že si první a poslední bod nechá na konec. Možná i proto, že už věděl, co musí do těch kolonek napsat.

Takže místo. Kde to jen provedu, zvažoval. Musí to být někde, kde ho nikdo nebude rušit. No jistě, Zobí ulice. Dům po Dursleyových byl stále prázdný. Věděl to díky Ginny, která pracovala se svým otcem na ministerstvu na odboru mudlovských věcí. Ten dům, po tom, co z něj Dursleyovi odešli, ne-li přímo utekli, byl stále na prodej, jako kdyby ho nikdo nechtěl. No, Harrymu to připadalo pochopitelné. Vracíval se tam každé prázdniny a vždy se něco stalo, co mohlo sousedům dát pocit, že s tím domem není něco v pořádku, nebo spíš s jeho majiteli. Co na tom, že byla použita paměťová kouzla. Drby se šíří rychle.

V pořádku, místo by tedy měl. A teď čas. Nejlepší by bylo, provést to v noci. Opatří dům tišícím kouzlem, aby nepronikl ven ani jeden atom jakéhokoliv zvuku. A musí si pospíšit, protože McGonagallová mu nejspíš začne hodně šlapat na paty. Ach, no jistě, Ginny se chystá strávit víkend v Doupěti. Ptala se ho, jestli pojede také, ale Harry se ještě nerozhodl. To kvůli práci na nějakých lektvarech, které měly své přesné postupy a vztahoval se na ně například úplněk, nebo v noci rozkvétající důležitá přísada. Shodou okolností byl úplněk v sobotu.

Netušil proč, ale přišlo mu to příznačné. Úplněk a rituál, který se chystal provést. Příznačné a magické.

Spokojeně zapsal na pergamen první dvě důležité indicie a pak se pustil do té první. Té poslední se chtěl zkrátka nějak vyhnout, alespoň prozatím.

Dlouho na ta slova koukal, v mysli si je přehrával stále dokola, ani je na ten pergamen nemusel psát, protože byla dána už v okamžiku, kdy na tenhle šílený plán sám se sebou přistoupil.

Věděl, co potřebuje, ale získat to, bylo o dost složitější, než místo a dostatek času.

Ruka se mu třásla, jak přidával jedno písmeno za druhým. Bylo mu z toho úzko, ale nedokázal přestat.

Měl jeden jediný týden. Sedm dní na získání nemožného, tím se ale nemohl nechat odradit, dokud pro to aspoň něco neudělá.

Nakonec se tedy vrátil k nadpisu Následky a za něj připsal strohé: zatím nevím. Víc se jím nezabýval.

Očima přelétl celý pergamen, poté se natáhl pro svou hůlku a s jemným mávnutím zašeptal: "Deternitus." Pergamen se zachvěl a podle očekávání zmizel. Jako kdyby nikdy nebyl napsán a tudíž neexistoval. Vzpomínka na něj ovšem zůstala v Harryho paměti. A schoval ji natolik hluboko, aby ji nikdo jiný, kromě něj nemohl najít. No, vlastně věděl ještě o jednom člověku, jenž by to dokázal, ale toho musel nejprve vzkřísit.

*

Od té chvíle nedokázal myslet na nic jiného. S Ginny se musel soustředit, ale jakmile ho nevnímala, utekl si do svých představ a pomyslných příprav. Následující týden se jí ještě jednou nenápadně zeptal, jestli je dům v Zobí ulici stále prázdný a také se vymluvil na víkend. Zdálo se, že s tím Ginny už počítala dopředu, nebyla příliš překvapená a ani naštvaná. Ginny vůbec nebývala naštvaná, někdy to i štvalo Harryho samotného. Možná ho měla hodně ráda, ale také ho litovala a dávala mu tolik své trpělivosti, kolik jen mohla. Kdo by to tak dlouho vydržel?

Od té osudné soboty a setkání s ředitelkou Bradavic, Harrymu každý den přišel dopis. Minerva psala v podstatě pořád to samé a on jí v různých obměnách stejně odpovídal. Kdyby jen tušila, jak blízko jí o týden později bude. Musel se vrátit do Bradavic, ale tentokrát bez jejího vědomí. A samozřejmě počítal s komplikacemi. Mimo to během týdne ještě zavítal na jeden starý kouzelnický hřbitov, ale to shledal poněkud snadnějším úkolem, ve srovnání s tím, co všechno ho ještě čekalo.

V sobotu ráno normálně vstal, posnídal s Ginny a přibližně v deset hodin se spolu rozloučili. Harry přidal i o něco delší polibek, možná z pocitu viny. Dívka pak odcestovala do Doupěte krbem. Jakmile Harry osaměl, trochu se ho zmocnila panika. Měl strach, že to nestihne. Času bylo příliš málo. Nejprve vyběhl do podkroví, protože tam měl všechno potřebné, co bylo nutné použít, aby se operace zdařila.

Přejížděl očima po velkém stole a šeptem si přeříkával jednotlivé předměty, jež před ním ležely.

"Dopis, mast, mnoholičný lektvar, dýka, uspávací esence, neviditelný plášť, truhlička s tajnou zbraní, provazy, kost…" Harry se otřásl hrůzou, když si náhle vzpomněl, jak k ní přišel. Musel na to přestat myslet. …a malý váček, který připomínal Hermioninu bezednou kabelku, jen nebyl tak zdobený. Harrymu se ho podařilo očarovat až asi na popáté. Znovu a znovu si v hlavě probíral ty věci, a jak je použije, dokud si neřekl stop a naskládal je všechny do váčku. Ne, už nebyla cesta zpátky. Ne v jeho případě. Mohl kdykoliv přestat, třeba i před samotným rituálem, ale Harry moc dobře věděl, že to neudělá. Pokud existovala i sebemenší naděje, že se mu to podaří, nechtěl to vzdát. A co víc, upřímně, Harry si porážku nepřipouštěl.

Z laboratoře si to namířil do komory, kde popadl své koště a přidal ho do váčku. Při odchodu z obývacího pokoje se naposledy ohlédl na zavřenou skříň a zvedl jeden koutek. Už ji nebude potřebovat. Všechny jeho vzpomínky už znal nazpaměť a po dnešní noci… začne vytvářet nové. Nové a především společné.

Zatetelil se nad tou představou blahem. Vždyť přece, on sám už neměl co ztratit, protože to nejdůležitější bylo dávno ztraceno. Ale cítil, že má šanci, získat zpět, co tak zoufale postrádal. Své právo na štěstí a vnitřní klid, který mu byl doposud odpírán.

*

Harry se po Londýně pohyboval jako mudla, využíval veřejnou dopravu, opravdu si oblíbil mudlovské doubledeckery, které jezdily po ulicích snesitelnou rychlostí a neměly tendence měnit svůj tvar, nebo nepřiměřeně rychle brzdit. Sice to sežralo spoustu času, ale na druhou stranu byl mimo dění kouzelnického světa, což se mu zrovna dnes velice hodilo. Patrovým autobusem dojel na nádraží London Bridge, tam nastoupil na vlak a nechal se odvézt do Orpingtonu. Zbaven městského shonu, netrpělivý a napjatý víc než kdy předtím, ukryl se před světem v lese za vesnicí a poprvé použil kouzlo, aby si z váčku přivolal své koště a neviditelný plášť. Jeho mise byla započata.

Nad hradem se snášel požehnaný klid. Ještě před týdnem Harrymu připadal zlověstný, teď za něj byl rád. Doletěl pod pláštěm až k hlavní bráně a opět schoval koště do váčku. Nahradil jej jednou z lahviček s mnoholičným lektvarem a truhličkou, jež se v jeho dlaních jakoby nervózně roztřásla. Součástí jeho plánu bylo počítat s tím, že je hrad neustále pod ochrannými kouzly a ředitelka McGonagallová má přehled o každém dění. Momentálně ji muselo zaujmout to, které se odehraje u hlavní brány.

Harry se zhluboka nadechl a ponechal kyslíkovou zásobu v plicích. Opatrně otevřel truhličku čelem od sebe a natáhl při tom ruce od těla. Dovolil si zavřít oči. V okamžiku, kdy se zachvěl zimou, je pomalu otevřel. Přestože šlo jen o bubáka v podobě mozkomora, to co se před ním vznášelo a upíralo na něj temný pohled pod kápí, necítil se o moc lépe. Ledový vzduch se opíral do jeho spánků, žadonil, škrábal prstíčkem, aby mohl proniknout dál, ale Harry mu to nedovolil. Musel sebe i falešného mozkomora udržet na jednom místě a zároveň dostatečně daleko od sebe, aby nepodlehl falešnému smutku a touze přeměnit ho na něco vtipného, nebo na něj nedej bože seslat patrona. Následné čekání pro něj bylo hotovým utrpením.

Trvalo to asi čtvrt hodiny, než se na konci příjezdové cesty objevilo několik světýlek, které se pohybovaly v houpavém rytmu. Harry přes sebe přehodil plášť a ustoupil stranou. Čím se světýlka přibližovala, tím zřetelněji slyšel i hlasy. Zatím šlo vše podle plánu.

"Snad by nám dali z ministerstva dopředu vědět, ředitelko," rozčiloval se školník Filch, který nesl ve své ruce lucernu. Žena vedle něj si svítila na cestu hůlkou, dlouhý plášť za ní vlál a vířil prach. Tvářila se rozhořčeně.

"Ano, pane Filchi, ani mně se to nelíbí," sykla. Harry bedlivě sledoval jejich kroky. Musel počkat, až budou co nejblíže, uspávací esence měla dosah jen několik metrů. Nepochyboval o tom, že McGonagallová jeho lest prokoukne, ale momentálně mu to bylo jedno, pokud se díky ní dostane zase o krok dál.

Najednou se ti dva zastavili a ředitelka přivřela oči.

"To není skutečný mozkomor, Filchi, je to… bubák!"

"Jste si tím jistá?" zabrblal školník. Očividně jejímu proroctví nevěřil. Místo vysvětlování Minerva švihla svou hůlkou.

"Ridiculus!"

Filch málem upadl na zadek, jak se lekl. Mozkomor sebou škubl do několika stran, otrhané cípy jeho pláště se zatřepotaly a pak se několikrát zatočil okolo své osy. Když se zastavil, před Minervou a Filchem povlával ve vzduchu docela obyčejný šedý hábit, doplněný o zářivě růžovou květinovou ozdobu v klopě. Ředitelka začala pátrat pohledem kolem brány. Harry zřetelně viděl, jak má jeho jméno na jazyku, ale už kvůli svému doprovodu ho nemohla vyslovit. Protože… by jeho i sebe dostala do problémů. Teď už si byl jistý, že toho ví mnohem víc, než jak se před týdnem tvářila.

"To měl být nějaký vtip?" zavrčel školník.

"Evidentně." Minerva namířila svou rozsvícenou hůlku na plášť, ale oči jí stále ujížděly k bráně. To byla poslední Harryho šance. Rychle vytáhl z váčku lahvičku s uspávací esencí a odzátkoval ji. Pak namířil na svůj nos hůlku a zašeptal: "Obliteratio."

Pravda, ucpávací kouzlo nebylo nic moc, měl omezené dýchání, ale fungovalo skvěle. Zatímco se těla jeho bývalé profesorky přeměňování a uzurpátora Filche kácela k zemi, on se na to mohl dívat a nic se mu nestalo. Uvědomoval si, co právě provedl, jenže, to by nesměl být posedlý svým plánem. Čekalo ho víc ještě strašnějších věcí, které musel provést, a tohle byla ve srovnání s tím prkotina.

Acciem si přivolal školníkovy klíče a odemkl bránu. Bubáka zavolal zpátky do truhličky a tu schoval do váčku. Neměl už by ji potřebovat.

Poklekl u těla ředitelky a vytrhl jí jeden vlas, který bez meškání vpravil do mnoholičného lektvaru a hned vypil. Po několika vteřinové bolestivé přeměně seslal na oba dospělé přenášecí kouzlo s cílem ředitelna. Pochopitelně přes ně ještě přehodil plášť, aby nebyli viděni.

Mnoholičný lektvar působil asi hodinu, ale uspávací dávka sotva dvacet minut. Navíc se potřeboval ředitelčina zájmu zbavit na celou noc, zatímco Filche chtěl ještě využít bdělého. Musel ho ve své současné podobě přesvědčit, že je všechno v pořádku.

V pracovně přenesl Minervu do jejího soukromého pokoje, kde také našel nějaké podobné šaty, do kterých se převlékl. Na noční stolek postavil otevřenou lahvičku s uspávací esencí, jejíž účinky měly díky formě pozvolného podávání trvat až do rána. Alespoň tak to měl Harry vypočítané. Poté si ještě klepl hůlkou na krk a vyslovil formuli pro změnu hlasu na ženský. Nebyl to sice hlas McGonagallové, ale v rámci možností musel postačit. Do hlavní místnosti se vrátil v okamžiku, kdy Filch poprvé otevřel své zmatené oči.

"Ředitelko?" podíval se na Harryho nechápavě, zvedajíc se nemotorně z křesla, kam ho Harry předtím uložil.

"Dovolila jsem si vás odnést zpět, nějak jste toho bubáka neustál." Harry se měl sto chutí usmát, ale tohle musel pro změnu ustát on.

"Cože? Ale…"

"Jděte spát, pane Filchi. Záležitost s bubákem prošetřím sama. Jsem si jistá, že jde jen o nějaké nedorozumění." Školník se moc k odchodu neměl, nicméně po přísném pohledu, který na něj Harry Minervinýma očima upřel, se otočil na patě a opustil ředitelnu. Hned, jak za ním zaklaply dveře, vyslovil Harry tichou omluvu a vyrazil ke krbu. Nejprve řekl cíl své cesty a pak pod sebe hodil letaxový prášek. O vteřinu později už vycházel z krbu v hlavní síni.

Věděl přesně, kam má jít a možná by to zvládl i ve své pravé podobě, ale ten týden, kdy připravoval svůj plán, došlo i na vedlejší úskalí a mezi ně nepochybně patřila ředitelčina opatření, nehledě na to, že jako Harry Potter by těžko vysvětloval, co v Bradavicích dělá, ještě takhle pozdě, pokud by někoho potkal.

"Ah, Minervo, je všechno v pořádku?"

Opravdu si myslel, že se mu podaří proklouznout, no, na poslední chvíli mu do cesty vstoupila profesorka Trelawneyová.

"Sybilo, vy ještě nespíte?" vyhrkl. Když to tak vzal kolem a kolem, počítal s mnoha okolnostmi, ale s učitelkou jasnovidectví ani omylem. Anebo s tím možná počítat nechtěl, protože jakékoliv setkání s ní v minulosti nikdy nevěstilo nic dobrého.

"Už jsem spala, ale měla jsem hrozný sen, který mě vzbudil. Myslela jsem si, že když se projdu, provětrám hlavu…"

"Nebyl by lepší meduňkový čaj?" navrhl Harry. Ihned se vraťte k sobě do pokoje, nabádal ji v duchu. Přece mu teď nepřekazí plány zrovna ona.

"To jistě, ale když vás vidím, nechtěla byste si to vyslechnout? Já… už dlouho jsem neměla špatné sny, ještě tak živé." Sybila vypadala opravdu znepokojeně. Harry si vnitřně povzdechl a postavil se přímo proti ní.

"Tak povídejte," vyzval ji.

"No, takhle narychlo, tedy… možná to byla zase nějaká věštba, jako ta minulá…"

"Pán zla je po smrti, Sybilo, už nám nic nehrozí," přerušil ji Harry ostře. Musel si dát dobrý pozor, aby neřekl Voldemort. Minerva sice byla schopná později to jméno vyslovit, ale pokud si dobře pamatoval, Trelawneyová u toho nebyla.

"Také se to netýkalo jeho, ale…"

"Koho?" vyštěkl Harry. Proč měl najednou zas ten divný pocit, jako tenkrát?

"Víte, ono je to těžké a sotva uvěřitelné, ale… já… viděla jsem v tom snu profesora Snapea…"

Harry ztuhl. Tak dobře, divný pocit, oprávněný pocit. Okamžitě musel pryč. Nechtěl už poslouchat žádné další věštby a podřídit jim svůj život. Bohužel Sybila pokračovala. "Nejdřív jsem si myslela, že je to jenom vzpomínka na něj, ale pak mi něco v tom snu začalo našeptávat, že se dívám na skutečnost, jakoby… vstal z mrtvých."

Harry nevěděl, kam s rukama. Nejdřív je chtěl omotat kolem krku profesorky Trelowneyové a zabránit jí mluvit uškrcením, ale když řekla to poslední, podivně se mu ulevilo. Co když to přece jen byla věštba? To by znamenalo, že se mu jeho plán podaří, no ne? A to snad stálo za upřímnou radost.

"Jistě to byl jen sen, Sybilo," promluvil, jak nejklidněji dokázal.

"Hm, asi máte pravdu, Minervo. Jen těžko by se tomu dalo uvěřit, že? Však pokud někoho vzkřísíte, musíte počítat s tím, že se to někde projeví, aby byla zachována rovnováha. Vlastně bych si ani nepřála, aby profesor Snape zase ožil, když by pak musel stejně znovu umřít… alespoň tak to bylo v tom mém snu," dodala váhavě.

Zatímco na ni Harry tupě zíral, profesorka se omluvila za zdržení a odešla. A ačkoliv bylo její zdržení v podstatě dost krátké, její slova se Harrymu vryla až do morku kostí. Navždycky.

Světla a stíny 5.

Trochu žhavější díl... ;)

---

Nebyl se sebou spokojený. Ani co by se za nehet vešlo, na sebe nebyl hrdý. Za to, co právě udělal. Musel ztratit rozum, jeho mrtvý mozek posedl sám ďábel. Ano, to udělal už dávno, ale stále u něj byl jen na návštěvě. Nyní se usadil v jeho zkažené mysli s krutým výsměchem a nesmazatelnou vinou. Jako kdyby mu chtěl připomenout, kým je a hlavně, kým už nikdy nebude.

Adam se ukryl ve svém pokoji. Měl tak nelidský hlad, až mu to trhalo jeho chladné, žízní bolestivé žíly. S povzdechem usedl na kraj pelesti a schoval tvář do dlaní.

Ne, to se nikdy nestane. On tomu chlapci neublíží. Ani kdyby to mělo znamenat jeho zkázu, jakože přesně to očekával, neudělá nic, co by následně vedlo k tomu, aby z toho nádherného živoucího mladého těla vysál krev. Přesně to by se totiž stalo, kdyby svou malichernou sázku bral vážně. Žádný upír neměl problém, přejít od polibků rovnou ke kousnutí. Zvlášť pokud mu oběť hodně voněla a ještě měl velký hlad. Ano, přesně tak velký, jako právě Adam.

Vstal, prošel se po své komnatě, oči spočinuly na další várce knih pro jeho nového sluhu, ležící na stolku z druhé strany postele. Chtěl, aby se naučil pořádně číst, proto mu vybral z knihovny nějaké jednoduché romány, stejně jako ty předchozí. Při ležení člověku přijde čas nekonečný a Tommy se musel nějak zabavit.

Adama přestaly knihy okamžitě zajímat. Nebyly totiž tak skvělé a zároveň děsivé jako plán, který před chvílí narychlo vymyslel. Podepsal si jím rozsudek smrti. Ale té skutečné. Té, která ho zbaví i jeho neživého života.

Proč jen se nechal vyprovokovat tou krásnou, nevinnou tváří? Byl ostřílený muž, na bedrech téměř dvě stovky let zkušeností, dobrých i špatný. Nudných i přínosných. Všeho tak akorát, aby dokázal odolat představě, která byla jen o něco lákavější, než všechny ostatní.

Bohužel to tak nebylo. Nebyla jen lákavá, byla přímo monumentálně přitažlivá a on pochopil, že právě to je jeho trest. Ne za všechny jeho hříchy, které doposud spáchal, ale pouze za ten jeden. Za ten, za který měl pykat nejvíc.

Ještě byl čas. Mohl ho poslat pryč. Ale proč vlastně? To že mu ten chlapec vstoupil do života, mělo svůj důvod. Pokud se ho teď zbaví, za čas se někde objeví znovu a on bude ještě víc odolávat pokušení. Nikdy před tím neuteče.

Zaklepání vytrhlo Adama z myšlenek. A byl za to celkem i vděčný. Do komnaty vstoupila Hana ve svých loveckých šatech a dlouhém plášti s kapucí. Donutila ho svých příchodem vzdálit svou mysl blížící se katastrofě.

"Koně už na nás čekají," oznámila svému společníkovi netrpělivě. Adam si ji shlédl od hlavy k patě, měl opravdu překrásnou falešnou manželku. A mohl si s ní dělat, co chtěl a kdykoliv chtěl. Co takhle se zaměřit na tohle? Kdekdo jiný by to shledal více než dostačujícím řešením.

"Jak jsi to věděla?" zeptal se překvapeně.

"Jak jsem věděla, že máš hlad? Sama ho mám, už je to pár dnů a krve bylo málo pro oba dva. Mimo to, chceš mě snad učit znát tvé chutě po takové době?"

"Zamyslel jsem se, odpusť," omluvil se Adam. Nechtěl, aby se k tomu znovu vraceli, museli se najíst. "Pojďme tedy," zavelel. Ruku v ruce pak opustili jeho pokoj.

Nepotřebovali louče, aby viděli na cestu. Kdyby jejich vraní koně dokázali běžet potichu, byli by téměř neviditelní. Služebníci noci, jak se patří. Společníci tmy.

Adam si už příliš zvykl na pohodlí, které nabízelo lidské obydlí, zvlášť takové, na jakém se nacházeli teď. Dříve by si vystačil jen s větrem ve vlasech a svým koněm… a s lahodnou teplou krví zbloudilého tuláka, který se mu náhodou připletl do cesty. Ano, dříve by dokázal každou noc strávit někde jinde, protože upír… upír zkrátka nic jiného než krev nepotřebuje, marnivost a pohodlnost se však dotýkala i jeho. Byl už příliš unavený a znuděný, aby žil takovým kočovným životem. A ani Hana nevypadala, že by jí současný stav vadil.

Miloval jejich noční výlety za potravou, zároveň ale ve skrytu duše toužil po nějakém jednodušším a dostupnějším řešení. Jednou za čas by mohla přijít potrava až za ním. Hezky až pod nos, na stříbrném podnose. A také trochu vzrušená a zároveň nepřístupná, aby v její krvi kolovala kapka toho adrenalinu. Napadlo ho, jestli má Hana podobné myšlenky. Zdali i ji ještě stále baví, honit se po nocích za jídlem.

Než sebral odvahu, zeptat se jí, dorazili k okraji lesa.

"Nevezmeme to dnes z druhé strany?" navrhla.

"Možná ano. Z naší vesnice už se v noci do lesa jen tak někdo nevypraví, ale do další se to vlčí napadení určitě ještě nedoneslo," uvažoval Adam. Hana oddělila svou odpověď od jeho krátkou dramatickou pauzou.

"Také mě to napadlo."

Měsíc nad jejich hlavami opět ubýval a většinu hvězd i lunu tentokrát halila tmavá mračna, což nevěstilo nic jiného než déšť. Toliko běžný na anglické vysočině. Ani koním se vývoj typického počasí nelíbil, neklidně sebou vrtěli a dávali tím najevo svým pánům, aby byli ve svém rozhodování rychlejší.

"Jedeme." Adam si vzal na starost poslední slovo. Poté odklonili směr své jízdy na sever. Lemovali tlumeným klusáním les, zvedající se vítr se jim opíral do zad a zacuchával vlasy. Podzim v Anglii byl nevlídný a téměř na dosah. Adamovi ani Haně to nevadilo, lidem ale ano. Pokud nemuseli, neopouštěli své příbytky, tudíž sehnat nějaké to jídlo bylo o dost komplikovanější.

"Mám strach, že na nikoho nenarazíme. Brzy bude pršet," vyjádřil Adam své obavy.

"Pak budeme muset přejít na plán B," ušklíbla se Hana. Kůň pod jejím drobným pevným zadkem zaržál nespokojeností. Na jeho majestátnou hlavu dopadla první kapka.

"Plán B?"

"Jistě. Pořád se nám na hradě povaluje jedna hezky vonící dobrůtka. Chceš se snad trápit hlady a bolestmi, zatímco on se kolem tebe bude producírovat s pýchou hodnou tolik významného sluhy a mořit ovzduší svým vzrušujícím pachem?" rýpla si Hana.

"To už jsme probírali. A nechci se k tomu znovu vracet. Tomu chlapci se nic nestane!" Adam potlačil nutkání na svou společnici zvýšit hlas. Věděl, že ho bude provokovat, musel být neoblomný, ale zároveň klidný.

"Nedělej si starosti, drahý, jen tě škádlím. Kručí mi v žilách, dokázala bych teď vyprodukovat i méně příjemné a hlavně uspokojivé varianty našeho nasycení. Samozřejmě kromě těch čtyřnohých. Potřebuji pořádné jídlo."

"I já," přikývl Adam. Nemohl s ní v tomto případě být víc za jedno.

Opět jeli nějakou dobu mlčky. Pršet začalo pozvolna. Nejprve jen pár kapek, pak mrholení a lehký déšť, který se v závěru změnil v tak silný liják, že i upírům to bylo nepříjemné. Schovali se do staré polorozpadlé hájenky na kraji lesa, blízko u hlavní cesty vedoucí do další vesnice. Ani jeden z nich netušil, že jim bude tu noc přát štěstí. Nedoufali v to. Nedoufali v náhodu, jež jim do cesty postavila tulačku jménem Ria, která též hledala místo, kde by se před nepříznivým počasím schovala. Když vběhla do chatrče, jistě by si ani v těch nejhrůznějších snech nedokázala představit, jak rychle se její život v tu chvíli nachýlí ke konci.

Jelikož byla tma, nevšimla si hned dalších dvou dočasných nocležníků ve strohé místnosti. Žena, asi tak čtyřicetiletá, s mokrými vlasy a v potrhaném oblečení, se po vstupu na suchou půdu svezla na kolena a šeptem vyslovila zbožné díky. Adam otočil na Hanu tvář a pozvedl obočí. Pohledy si naznačovali, co mají udělat. Jestli se po nebohé ženě vrhnout hned, nebo ji nechat chvilku vydechnout. Nakonec zvítězilo to druhé. A to jen z důvodu, že nemohli vědět, odkud žena přichází. Kdyby šlo o obyvatelku vesnice a oni ji zabili, rozpoutalo by se peklo, které by skončilo dalším útěkem. Museli zkrátka počkat a vytáhnout z ženy potřebné informace.

Žena se odšourala po kolenou ke stěně a opřela se o ni zády. V tu chvíli se Adam pohnul, aby ji upozornil na to, že není v hájence sama. Tulačka se pochopitelně lekla a zcela přirozeně vyjekla. Okamžitě se začala sbírat na nohy.

"To je v pořádku, nemusíš odcházet. Také jsme se tu schovali před deštěm," zadržel ji Adam. Musel vstát, aby jí v odchodu zabránil. Žena se ve stisku jeho prstů na svých pažích zatřepotala jak chycený motýl, uklidňující vliv sugestivní mysli, o které neměla ani ponětí, ji však velmi brzy vrátil do stavu uvolnění. Znovu sklouzla na zem a žuchla sebou na zadek.

"O-omlouvám se, tohle není vloupání. Vím, že tahle hájenka je už dlouho opuštěná, občas se tu schovám…" Dozvuky nervozity ji nutily plácat páté přes deváté. Adam za sebou ucítil Hanin chápavý úsměv.

"Nikdo tě odsud nevyhazuje, klidně si odpočiň, venku je odporné počasí," hlesl a vrátil se na své místo. Tedy k protější stěně. Tma začala pomalu řídnout, oči smrtelnice postupně zachytávaly obrysy dvou lidí, sedící na zemi naproti. Také poznaly, že šaty těch lidí jsou nákladnější než její vlastní. A to o dost. Byli to snad nějací urození pánové?

Aby Adam ulevil jejím očím a zmírnil šok i napětí z nečekaného setkání, sáhl do své brašny, co měl přehozenou přes rameno a vytáhl z ní v koženém váčku potřeby na rozdělání ohně. Obě ženy tiše pozorovaly, jak si obratně počíná s křesadlem, pazourkem i troudnatcem. K vytvoření samotného ohně si Adam pomohl slámou, jež se povalovala na hliněné podlaze. Jakmile dostatečně rozfoukal chuchvalec doutnající suché trávy, zapálil svíci, kterou postavil doprostřed malé místnosti. Měkké nažloutlé světlo vneslo do hájenky falešný mír. Smrtelnice sice vytřeštila oči, když poprvé pohlédla na tváře těch vznešených pánů, ale také se hned uklidnila, protože už věděla, kdo na ni předtím mluvil a že vlastně vůbec nevypadá nebezpečně. Na mužovu společnici se zaměřila hned na to.

"Kdo jste?" zeptala se.

"Jsem lord Lambert a toto je má paní. Žijeme v hradu za lesem."

Smrtelnice na to neřekla nic, jen přikývla. Adam v duchu zajásal. Nemohla být zdejší, to by se jistě dotazovala, proč na hradě žije zrovna on a ne sir Laferty.

"A ty?" Adam měl právo na zpětnou otázku, takže se nezdráhal položit ji. Hlad mu stahoval hrdlo. Žena byla sice špinavá a její šaty páchly, krev měla ale čistou, voňavou a neodolatelnou. Musel si pospíšit, netrpělivost z jeho společnice by se dala doslova ždímat. A Hana byla schopná zakročit dříve, než by zjistil něco zásadního.

"Jsem Ria, pane. Byla jsem v té vesnici za kopcem. Pár dní jsem pracovala v hostinci na návsi, teď se vracím do Londýna," odvětila žena důvěřivě.

"Do Londýna? Ale to je pořádná dálka," ozvala se i Hana. "Jistě tam na tebe někdo čeká… tvá rodina," dodala se znatelnou netrpělivostí v hlase. Adam doufal, že ji zaznamenal jen on.

"Nemám rodinu, paní. Přišla jsem o muže před pěti lety, ani děti mi po sobě nenechal. Zvykla jsem si na kočovný život, vždy se najde někdo, kdo podá pomocnou ruku…"

Pokud chtěla ta hloupá, důvěřivá smrtelnice ještě něco říct, nedostala už k tomu příležitost. Stačilo pár vět, aby se Adam rozhodl a začal jednat. Zaútočil na ženu takovou rychlostí, že to v prvním okamžiku ani nepostřehla. Až když se válela na zemi na zádech a muž i jeho družka se skláněli nad ní, ostré bílé tesáky trčící z jejich dokořán otevřených úst, zpanikařila a rozkřičela se.

Hana jí zakryla pusu dlaní. Adam držel její ruce nad hlavou, kolenem zajišťoval, aby nemohla hýbat nohama.

"Musíš nám to odpustit. Jistě půjdeš do nebe, Bůh k tobě bude konečně milosrdný," zašeptal. Znělo to jako motlitba, nebo úryvek ze svaté knihy. Tulačka zamrkala řasami. Z očí se jí valily slzy jako hrachy, dokonce zmáčely hřbet Haniny ruky, což se upírce ani trochu nelíbilo. Nesnášela lidskou slabost. Měla raději vzdor a adrenalin. Když s ní její oběť zápasila a prala se o svůj život. Tahle žena to vzdala velice brzy. Adamova slova ji ukonejšila a slzy vypalovaly do její kůže další cejch hříchu.

"Neprodlužujme to," sykla a olízla si špičkou jazyka špičaté zuby a horní ret. Adam udělal to samé, bylo to něco jako malý rituál a pak se na zrníčko písku přesně na nebohou ženu oba vrhli. Hana si vybrala tepnu na krku, Adam zápěstí.

Upíří jed okamžitě umrtvil všechny ženiny smysly. Zvrátila oči v sloup a upadla do bezvědomí, ze kterého se už ale neprobudila. Tu úplně poslední kapičku si pro sebe uzmul Adam. Jejich hostina trvala tak krátce, že obyčejný smrtelník by do sebe nestačil nasoukat ani krajíc chleba.

Adam se odkulil od Rii a posadil se zády k ní, nechtěl se na ni dívat. Ano, cítil vinu, ale nejvíc za to, že ji necítí vůči té ženě, kterou právě připravil o život. Taková vina ve vině. Bylo to dost frustrující a samozřejmě to tak neměl poprvé. Jako když vás píchne výčitka až po tom, co něco provedete a přitom dopředu víte, že se tak jako tak dostaví.

Palcem a ukazováčkem si otřel rty. Vždy se snažil, aby nepřišla nazmar ani jedna kapka, ale při takové žízni to nebylo vůbec jednoduché. Olízl si prsty a na krátký okamžik znovu podlehl slasti a vzrušení, kterou mu rudá tekutina plná energie přinášela. Kdyby se s ním někdo přel, jestli je krev důležitější pro upíra, nebo pro člověka, snad by i život položil za pravdu na své straně.

Pomalu se ohlédl po Haně. Jeho družka prsty objímala své útlé bílé hrdlo a prudce dýchala, oči obrácené v sloup. Když si uvědomila, že je pozorována, pohlédla na Adama, neskrývajíc úlevu.

Od té chvíle nepromluvili. Adam se postaral o zničení důkazů o existenci té nebohé tulačky stejným způsobem, jako to dělával ve většině případů, tedy i naposledy v lese a pak se vydali s Hanou domů. Déšť nedéšť, čas je tlačil.

Po příjezdu se o koně postaral sám, nechtěl už budit Jamese. Jejich sluha měl své práce dost přes den a v noci musel odpočívat, takže Adam využil svou nově nabitou sílu k tomu, aby oba vraníky rychle vysušil, vyhřebelcoval a nakrmil. Hana na něj čekala v síni, na sobě stále mokré šaty.

"Proč ses nešla převléct?" podivil se.

"Copak, máš strach, abych se nenachladila?" pousmála se. Velice pomalu se otáčela kolem své osy u krbu. Nechávala na sebe účinkovat teplo ohně. Prsty si pročesávala vlasy, aby od sebe oddělila ty nejvíc zacuchané. Adam si stoupl vedle a také se několikrát otočil. Shledal to jako zbytečnou námahu. Musel by si do toho krbu rovnou vlézt, aby pocítil aspoň nějakou změnu. Samozřejmě mu vlhko nevadilo, ani to, že je jeho oděv těžký a studený, spíš ho zajímalo, co má Hana za lubem, když na něj počkala zde.

"Je ti dobře?" zeptal se, tušíc kladnou odpověď. Družka přikývla, rudé rty se zvlnily ve spokojeném úsměvu.

"Je mi skvěle. Pár dní zase bude," zkonstatovala. Poté se zastavila a pohlédla na svého společníka spodním pohledem. Její další slova v těch očích byla napsána, netřeba je vyslovit nahlas a Adam je okamžitě pochopil. Zvedl k Hanině tváři ruku a pohladil ji konečky prstů. Chladná, alabastrová pleť pod tím dotekem jakoby zrůžověla, ale bylo to jen zdání, něco, co si Adam musel představit, ovšem dokázal to velmi živě.

"Tady? Nebyly by naše komnaty pohodlnější?" ušklíbl se.

"Chceš se chovat rozumně?" dobírala si ho. Pouze zavrtěl nepatrně hlavou. Až se začne chovat rozumně, jeho život skončí.

Žena zvedla ruce k jeho krku. Hbitým pohybem svých něžných štíhlých prstíků rozvázala tkanici, která na Adamových ramenou držela těžký sametový plášť. S tlumeným žuchnutím spadl na zem. Jeho existence byla mrknutím oka zapomenuta.

Pak už se jejich rty setkaly. Polibky byly od začátku žádostivé a vášnivé, na nějakou romantickou předehru nezbýval čas ani chuť. Hana svlékla z Adama i kabát a dlouhou tuniku mu přetáhla přes hlavu. Protože veškeré jejich šatstvo bylo mokré, šlo to pochopitelně hůř, ale také to v obou milencích vyvolalo ještě větší netrpělivost a dychtivost.

Adam si bral Hanina ústa tvrdě, hrubými doteky okupoval její půvabné křivky, kousek po kousku z ní strhával živůtek vycházkových šatů, dokud nebyla od pasu nahoru nahá. Pak zaútočil na její plná ňadra. A v ten okamžik se v jeho hlavě rozezvonil jako zvon signál k akci, která si přímo žádala, aby ji od začátku do konce řídil svou vůlí a myslí. Akce jménem Tommy.

Vstaň a jdi do síně…

A Tommy opravdu vstal. Jako v mátohách se vysoukal ze své vyhřáté postele, sklouzl na chladnou kameninovou podlahu a vydal se ke dveřím.

Působilo to jako sen. Nikdy nebyl náměsíčný, nebo o tom aspoň nevěděl. Ale asi by mu někdo z rodiny řekl, kdyby se po nocích procházel třeba po vesnici, nebo jen po jejich skromném domku. Ten sen ho nabádal, nebo spíš hlas v něm… aby se zvedl a šel. Tam, kam ho nohy ponesou.

Uvědomoval si zimu, jež se opírala do jeho bosých chodidel a také do kůže, i přes tlustou lněnou noční košili. Jen v mizivých náznacích vnímal po obou stranách nepravidelný povrch kamenných stěn a mihotající se světlo loučí. Snad měl i oči zavřené, jakoby se na cestu nedíval on, ale někdo jiný, ovšem ten obraz se přenášel do jeho vlastní hlavy. Kráčel kupředu, posilněn neodbytným nutkáním, zvědavostí a nedočkavostí. K jasné vizi se přidala i zvuková kulisa, jež s každým krokem nabírala na hlasitosti.

A pak vstoupil do prostoru, který byl o dost větší, než jeho pokoj. Ona místnost na něj působila cize, nebyla to komnata, ani světnice, spíš sál s dlouhým stolem a mnoha židlemi a trůnem. Ano a s mnohem větším krbem, než jaký býval v ložnicích. Zklidnil krok, zastavil se. Zrak přivykl hřejivému přítmí. Rychlostí světla přenesl do mozku informaci o siluetě dvou nahých lidí, spojených mužským údem a propletenými jazyky, které ve volném prostoru zřetelně kmitaly. Zvuková kulisa dostala zcela nový rozměr a také jméno. Jeho rodiče. Občas tyto zvuky slyšel z vedlejšího pokoje, když si mysleli, že všechny děti spí. Možná Tommy nebyl sám, kdo poslouchal, ale zcela jistě byl z dětí Ratliffových jediný, kdo dostal právě příležitost to srovnat.

Poklesl v kolenou, jelikož se mu rozklepala. Pravá ruka se zachytila jednoho z kamenů, který trochu víc trčel ze zdi. Nemohl od té věci, od toho smyslného a tak reálného obrazu odvrátit oči. A přesto cítil, jak je jeho tvář horká a hraje všemi odstíny červené. Co když si ho všimnou? Jak mohl jít tak najisto, když ani neznal cestu? Do hradu ho pán donesl, byl po tom střetu s vlky v bezvědomí, takže jediné místo, které tu zde zatím znal, byl hostinský pokoj, jeho dočasná léčebná komnata.

Ne, musel to být sen. Jeho představivost vykradla i ty nejzazší kouty jeho paměti a splácala dohromady celou tuhle absurdní situaci. On by přece… Nebyl žádný slídil a chlípník, co se vyžívá v pohledu na jiné lidi, jak spolu… kopulují.

Bože, oni spolu opravdu… kopulovali!

Tommy si přitiskl roztažené prsty na hruď, protože začal trhaně dýchat. Chtěl se otočit, tak moc, že dokonce viděl svůj mozek, jak to nařizuje jeho nohám, ale něco silnějšího - co mohlo být silnějšího než lidská mysl? - se rozhodlo, že se nepohne ani o píď. Dokonce mu to něco nedovolilo ani zavřít oči, aby se na to nemusel dívat.

Tmavý obrys muže a ženy, za který mohl plápolající oheň krbu přímo za nimi, dával jejich siluetám, a spojení - pane bože, ten velký úd patřil lordovi? - nezvykle dokonalou auru přesnosti a výstižnosti. Vypadali jako černé sousoší, jen s tím rozdílem, že nebyli tak ztuhlí. Spíš naopak, žena se na muže přirážela velmi intenzivně, ačkoliv její poloha nevypadala vůbec pohodlně. Stála k lordovi bokem, jednu nohu vysoko zvednutou a podpíranou za kotník jeho rukou, tou svou se přidržovala opěradla robustního křesla na druhé straně, aby neztratila rovnováhu. Mužský úd do ní pronikal se stejnou vervou, tmavá silueta lordova profilu byla zakloněna a rty lehce pootevřené, aby jimi mohlo unikat tiché sténání. To ženino bylo o dost hlasitější. Když se k sobě naklonili, Tommy mohl opět vidět jejich jazyky, jak se o sebe lačně otírají a dorážejí. Nemohl se rozhodnout, co na něj víc působí, ale věděl, že hranice mezi tím je velmi tenká, ne-li neviditelná.

Co se to dotýkalo jeho rozvířené mysli a bránilo mu v odchodu? Co to jen bylo? Hlas? Možná. Někde v dálce zaslechl pevný mužský tón.

Dívej se!

A uč se!

Učit se? Přihlížet tomuhle? Nebo přímo tohle dělat?

Tommy si uvědomil, že zatíná prsty do kamene. Zlomil si nehet na malíčku a opravdu to zabolelo, protože to bylo až do masa. Jenže ta bolest byla nesrovnatelná s bolestí, která si z ničeho nic podmanila jeho klín. Tentokrát to nebyl hlas, ale stisk, tak vroucí a pevný, že už se neudržel na nohou. Poklesl, na poslední chvíli se zády opřed o kameny a po nich pak pomalu sklouzl k zemi. Oheň se nahrnul do jeho slabin a s každou vteřinou zesiloval. Silueta v jeho zorném poli - ano, stále mu nebylo dovoleno, aby byť na jediný okamžik uhnul pohledem - se začala více hýbat. Postoje se změnily, kontakt byl přerušen. Žena byla drsným způsobem přiražena ke křeslu, poté zatlačena do hlubokého předklonu, asi podobně, jako když ho jeho otec ohýbal přes koleno, když mu chtěl dát v dětství výprask. Muž poté přistoupil jejímu pěkně oblému pozadí a pohladil jej. S dalším úkonem Tommy rozhodně nepočítal. Lordova ruka se zvedla a pak sebou švihla přes ženin zadek. Blondýn nadskočil leknutím a roztřásl se. Žena ovšem nejevila známky utrpení. Zavzdychla ještě víc než předtím.

Uč se!

Hlas v jeho hlavě rezonoval jako bleskem zasažený strom. Zamrkal, olízl si suché rty, v hrdle ho zaškrábalo, jak ho měl vyprahlé. Čemu se měl probůh učit?

Přijímat rozkoš! Odpověděl hlas.

Tommy se prudce nadechl. Uměl přijímat přirozené lidské potřeby, jako dýchání, žízeň, hlad… ale přijímat rozkoš? Nebylo to to poslední, o čem mluvil lord, než opustil jeho komnatu?

Tommymu se rozsvítilo. Vzpomněl si a byl tou vzpomínkou zaskočený, protože nechápal, jak se mu mohla tak živě vplížit do spaní.

Jsem skálopevně přesvědčen, že ano.

Ano co?

Donutím tě, abys se mnou chtěl mít sex. Stejný, ne-li divočejší, na jaký se teď díváš.

A Tommy chtě nechtě opět upřel svou vnitřní pozornost na tmavou siluetu, která se chystala kopulovat v jiné poloze. A ne, nebyla o nic méně vzrušující, než ta předchozí.

Máš to marné, upozornil sám sebe v duchu. On chce, abys to viděl. A až se probudíš, zůstane ti jenom nutkavý pocit, že musíš něco udělat. Cokoliv, aby ses k němu dostal co nejblíže a žadonil o to, aby se tě dotýkal stejným způsobem. Už v tu chvíli Tommy věděl, jak moc to bude frustrující, i když mu to všechno připadalo divné a nepravděpodobné.

Civěl na ta dvě těla, jedno ohnuté do pravého úhlu přes opěradlo křesla a druhé, zběsile pronikající svou tlustou a dechberoucí délkou do jeho lůna. Tu ženu to muselo bolet, měla tak malé boky i zadek a lord byl oproti ní opravdu velký statný muž. No, vlastně i oproti němu. Jak by mohl někdy něco takového chtít? Jak se vlastně milují dva muži, když ani jeden z nich nemá to, co žena?

Tommy možná ani nechtěl odpověď na takovou otázku, jenže ti dva, u krbu, se ho na nic neptali. A dost dobře bylo možné, že jeho myšlenka byla právě zachycena a chystala se zhmotnit. Jak jinak by si vysvětlil, co se dělo pak?

"Chci cítit, jak jsi úzká," řekl lord. Žena se na něj ohlédla, tichý smích dolehl až k Tommymu.

"Chceš to takhle dělat s ním…" zavrněla jako kočka. Při tom se na Adama otočila celá a namáčkla se na jeho vysoké tělo.

"Těžko bych něco vynechal, kdyby mi dal příležitost," ušklíbl se lord, zatímco jeho velké dlaně putovaly po ženiných zádech a bocích. Cíl své cesty nakonec nalezly na jejích drobných půlkách, jež mazlivě prohnětly, než si lord svou dámu vysadil na sebe a ta mu omotala své nohy kolem boků.

"Bude to bolet," upozornil ji.

"Víš, že snesu cokoliv, drahý. Ale pokud jde o něj, měl bys mu dopřát čas."

"Nebudu ho šetřit jako tebe!" zavrčel a svým velkým nateklým údem bez varování zatlačil do středu jejích hýždí.

Tommymu se udělaly mžitky před očima. Jak pánův penis pronikal hrubě dovnitř ženina těla, ne do jejího lůna, ale do… zmocnila se ho taková panika, až mu vytryskly slzy. Tohle byl tedy mužský způsob milování? Že by někdy mohl toužit víc po tomhle, než po vodě, když bude umírat žízní? Opravdu tomu lord věřil?

Proč mu u všech svatých ale tolik škubalo v rozkroku? Proč se nedokázal soustředit na to, aby se na svůj klín nesoustředil?

Poddej se tomu! Pobídl ho hlas. A Tommyho ruka vyrazila ke svému cíli. Přeochotně, bez odmlouvání, zkrátka přesně tak, jak mu bylo nařízeno. A jak si to žádala vyšší síla a moc jeho těla.

Už ani nedokázal ten společný úkaz nazvat absurdním. Pokud ho jeho páni viděli, nejspíš přijde o své místo sluhy. Něco takového nejde vysvětlit slovy: promiňte, já nechtěl. Protože, to už by tady určitě nebyl. A že ho vedla nějaká ruka? Nějaký hlas? O to víc bude vypadat jako blázen. Tommy to vzdal. Došlo mu, že nemá smysl s tím bojovat, a stejně, jeho ruka už byla skoro dole.

Kluci ve vesnici tomu říkali mnoha způsoby; naleštit klacek, natřít tyčku, honit si ho, v závěru to bylo ale přesně to, čemu se Tommy všemožně vyhýbal, i když mu pár kluků řeklo, že to nic není, že si tím akorát dobře uleví. Nikdo s ním o těchto věcech nemluvil a s Ashley to probírat nechtěl, protože… prostě neměla to samé vybavení jako on.

Uvědomil si, že nemá šanci tomu ujít, dokud něco neudělá. Ano, došlo na slova jeho mužských přátel z vesnice. Ten podnětný obrázek u krbu, právě ten, který mu ještě před chvíli přišel neuvěřitelně děsivý a také obscénní, už se tak vlastně ani netvářil. Naopak, čím lord zrychloval, a žena vzdychala, tím silnější měl Tommy potřebu dotknout se sám sebe. A stisknout.

Blondýn táhle zasténal. Sice tiše, ale jemu to přišlo dost nahlas. Ovšem, nějak se mu najednou nechtělo krotit. Jestli ho mají vyhodit, tak si tuhle… věc… aspoň pořádně užije.

Stiskl víc, zasténal víc, hrdlo se mu svíralo a uvolňovalo, jazyk šmátral po patře a rtech ve snaze vše dostatečně navlhčit. Vlhkost, to bylo to, po čem Tommy toužil. A pak ji ucítil na své dlani, kterou se dotýkal tam dole. Díky té vlhkosti to tření najednou přestalo tolik pálit. Jeho dlaň klouzala po celé délce údu, nahoru a dolů, hladila žalud, bylo to tak… krásně vlhké, tak dobré. Proč už to neudělal dřív, proč se tomu tak bránil?

Přivřenýma očima stále hleděl na milující se pár, prsty si smyslně pohrávaly s tvrdým svalem. Nikdy pořádně nechápal, jak ta věc může tolik ztvrdnout. Ale pak by ji asi jeho lord nemohl vpravit do těla své… ženy…

Lord Lambert se z ničeho nic napřímil. Celou dobu držel ženu ve vzduchu a přirážel do ní, jeho ramena byla přirozeně trochu pokleslá, ale teď se narovnal jako dobře rostlý topol a zlehka přešel se svým živým nákladem ke zdi vedle krbu, jež zdobil velký, nákladný gobelín. Tam přitiskl svou lady prudce k pevnému základu a začal přirážet tak mohutně, že žena už nevzdychala, ale křičela. Tommy nedokázal spustit zrak z lordových pevných půlek, které měl teď ve svém zorném poli nejvíce. Zatínaly se a uvolňovaly. Jak pánův penis pronikal hluboko dovnitř těla ženy v pravidelných intervalech. Přistihl se, že sesynchronizoval pohyby své ruky s nimi. Jeho pánev vystřelovala proti vlastnímu sevření, dech se rytmicky ustálil. A pak… aniž by ještě tušil, co může přijít, ale nikdy by si nedokázal skutečně představit, jak výjimečné to může být, se jeho tělo roztřáslo a napnulo, roztřáslo, napnulo… a ztuhlo. A takový zvláštní, s ničím nezaměnitelný pocit, se mu rozběhl celým tělem jako hejno mravenců. A úd v jeho ruce sebou cukal, natékal a pak z něj vystříkla bílá lepkavá tekutina, která pokryla jeho prsty a on na to zíral, s touhou ochutnat to a pak klesnout na zem a usnout dlouhým, ničím nerušeným spánkem. Tak se najednou cítil vyčerpaný.

Jak mohl vědět, že právě prožil svůj první nesamovolný orgasmus?

Byl jsi skvělý, učíš se rychle. Teď se vrať do svého pokoje.

Hlas k němu promlouval mile, ovšem i pevně a nesmlouvavě. Tommy nemohl nic namítat. S vypětím sil se poskládal do polohy, která by se při troše dobré vůle dala nazývat stáním, a otočil se zády ke dvojici. Poté vyrazil chodbou zpět.

Adam prudce vydechl a Hana s ním. Byli na konci a bylo to divoké a drsné a… zkrátka přesně takové, jaké to měl rád. Opatrně postavil svou družku na zem a pohladil ji po vlasech.

"V pořádku?" zeptal se.

"Jistě, zacelím se tak rychle, že ani nemrkneš. Ale znovu tě musím upozornit na to, že on není my…"

"Ještě jsem neřekl, že to s ním budu dělat…"

"Máš to takhle rád, přiznej si to." Hana byla ještě trochu udýchaná, proto si sedla na křeslo, aby se zklidnila. Se zájmem si prohlížela Adamovo nahé krásné tělo, vlhkost na jeho údu, která se díky světlu z krbu smyslně leskla, byl to božsky ďábelský pohled, ďábelský proto, že na Adamově penisu ulpěla i její krev. Za něco takového už by se oba dávno smažili na hranici. S potěšením si uvědomila, že krev mizí. A stejnou rychlostí odcházela i bolest z jejího pozadí. Trochu pochybovala o tom, zdali by takovou věc muži dovolila i jako smrtelnice, ale také věděla, že muži to mají tam vzadu jinak. Že existuje jistý malý orgán v jejich těle, který správnou stimulací dokáže svého majitele rozdráždit do nepříčetnosti.

"Půjdu si vzít suché šaty a ty bys měla také." Adam posbíral své i Haniny mokré svršky a otočil se k odchodu.

"Ještě chvíli zůstanu, drahý," pousmála se Hana spokojeně.

Adam se zavřel do své komnaty. Nejprve se omyl, pak na sebe navlékl domácký oděv, tedy plátěné kalhoty a dlouhou volnou tuniku. Mokré šatstvo jak své, tak Hanino, rozprostřel kolem krbu, aby rychleji uschlo. S tichým povzdechem usedl na svou postel a natočil hlavu doprava.

Tam, za několika mohutnými zdmi, už zase poklidně odpočíval jeho nový sluha. Ten, jemuž před chvílí nařídil, aby přišel do hlavní síně a shlédl nejžhavější představení svého života. Jak báječné bylo, propojit s někým svou mysl, nabourat se do jeho vůle a ovládat ji. Adam se cítil neobyčejně silně a to nejen díky úspěšnému lovu, který s Hanou dnes v noci podnikli. Byl Tommyho pánem a tajným vládcem jeho myšlenek a činů. Cítil všechno, co cítil i mladík. Každé zaváhání, ale i odhodlání a co nejvíc, slast. Doposud nepoznanou rozkoš, která ho nakonec ovládala víc, než Adam. A tak to bylo správně. Tommy nesměl nabít pocitu, že ho k tomu lord nutil. Musel si uvědomit, že to co se stalo, bylo vlastně úplně přirozené. Jen obyčejná odezva jeho těla na vzrušující podněty.

Adam sklonil hlavu a kousl se do rtu. Proč to ale dělal? Proč tak moc pokoušel sám sebe? Tohle přece nemohl vydržet. Tommy byl tak… nádherně nevinný a zároveň chlípně smyslný, když tam tak seděl u té zdi a uspokojoval sám sebe. Mohl by si někdy připustit, že část Adamova chtíče prýštila i z vědomí, že je pozoruje? Sám se po něm několikrát ohlédl a ať už by se to Haně líbilo, nebo ne, i to ho popohánělo kupředu. Dokázal by se na to dívat znovu a znovu? Jen sledovat, jak Tommy laská své tělo, jak sám sebe přivádí k šílenství a nakonec… vrcholí. Ach dobrý Bože, je to tak krásná představa, nemohu se jí vzdát, jsem jen slabý upír se zvířecími pudy.

Adam kopal sám sobě hrob a věděl to. Ovládnout Tommyho mysl a ukázat mu, o co všechno přichází, byl pověstný hřebíček do rakvičky. A ne poslední.