Krvavý polibek 2.

Všem moc děkuju za komentáře!

---

Neměli zrovna moc času to s Ginny všechno probrat, ale Harry věděl, že tomu neujde. A též nepodlehl naivní představě, že by jeho naléhavý odchod nechala Minerva McGonagallová jen tak. Jak mohla přijít na to, na co se chystal? Měl snad Brumbál někde schované své vzpomínky a ona pak, jakožto nová ředitelka dostala právo, je vidět? Jinak si to Harry nedokázal vysvětlit a hlavně, tím že se ještě víc nesnažil všechno popřít, jí nejspíš tu jistotu dal. Co všechno asi věděla? O Snapeových citech určitě nic, ale Brumbál toho věděl víc než dost.

Ještě téhož dne večer za ním přiletěla její nádherná sova pálená, která mu ve svém elegantním zobáku předala další obálku s emblémem bradavického hradu. Harry tušil, co uvnitř najde a nechtěl to číst, bohužel mu nic jiného nezbývalo.

Harry,

Odešel jsi velice rychle, nestihli jsme se ani pořádně rozloučit. Prosím, vezmi si má slova k srdci. Já ti věřím, ale i ten sebezodpovědnější, sebezdrženlivější člověk může podlehnout obyčejnému pokušení. Buď na sebe opatrný a kdykoliv mne kontaktuj, pokud ucítíš potřebu, jednat v rozporu se zásadami.

Minerva

Harry odložil dopis na stůl vedle rozpracovaného lektvaru na pouštní horečku. A dlouho se na něj díval. Ředitelka musela být zoufalá. Napsala jen: Harry a Minerva. Zbytečnosti jako své příjmení, nebo oslovení drahý, které použila naposledy, jednoduše vynechala. Proč? Protože svůj vzkaz psala ve spěchu. A protože tím chtěla Harrymu naznačit, že je schopná takových dopisů poslat denně klidně tisíc, jen aby "nepodlehl." Však totéž už zažil těsně před nástupem do prvního ročníku. Na doručení jeho dopisu musel Brumbál tehdy využít snad všechny sovy v Británii. Kéž by mu to přišlo úsměvné. Tedy přišlo, ale ne teď.

Co ředitelka udělá, když neposlechne? Jak se ho bude pokoušet zastavit? A dovolí jí to?

Ne, ani kdyby Merlina prohlásili za mudlu, tak se svého plánu nevzdá.

Došlo jí vůbec, že mu poradila? Byla mnohem víc přímočará než Brumbál. Tedy, ve srovnání s ní nebyl Brumbál přímočarý vůbec.

Harry si měsíce lámal hlavu s tím, jak přivést zpět mrtvé. Pátral po Kameni mudrců, četl v zakázaných knihách, doufal, že najde lektvar, který to dokáže, i když by byl jistě velice těžký na přípravu. A i kvůli tomu musel získat Snapeovu učebnici zpátky, protože věřil, že v ní najde nějaké vodítko, cokoliv. Jenže, Minerva McGonagallová na to kápla. Dala mu poslední indicii, chybějící díleček jeho pracně složeného puzzle. Bože, stačilo, aby vyslovila ta slova a Harry měl sto chutí, třísknout se hlavou o skříň, nebo o zeď, jak si náhle uvědomil svou hloupost a nedostatečný důvtip.

Ty nejsi Pán zla, Harry. Ani Severus není…

Ne, opravdu nebyl Voldemortem, ovšem… Severus Snape byl smrtijedem. A zabil při své službě Voldemortovi asi řádku lidí. Co když…

Harry se ohlédl na dveře. Jen pro jistotu. Naštěstí Ginny za ním do jeho laboratoře chodila jen zřídka, nechtěla ho rušit, když pracoval. Sice se zatím o návštěvě Bradavic moc nebavili, Ginny jen zmínila Filche, že jí dýchal na krk, když hledala knihu v komnatě nejvyšší potřeby, ale jinak se ho na nic nevyptávala. Prozatím. A Harry teď netoužil po tom, aby na něm cokoliv poznala. Musel si to všechno pořádně promyslet, sestavit strategický plán a to mohl právě jen tady. Ve své laboratoři.

Otočil se zpět, jeho zelené oči plné dychtivosti a naděje se rozběhly po řádcích v učebnici. Ale ne po těch tištěných, nýbrž po ručně psaných Snapem. V tuto chvíli už ho nezajímal obsah, stejně podvědomě tušil, že bude muset najít jinou cestu, ale jen pomazlit se s tím rukopisem, představit si, jak bledé štíhlé prsty svírají černý brk a se zaujetím zapisují každé slůvko, každou ingredienci, nebo poznámku, bylo velmi příjemně rozptylující. Zvlášť když se před ním otevíraly nové možnosti.

Ty nejsi Pán zla, Harry. Ani Severus není…

Ne, ale k tomu, aby vytvořil viteál, přece Pán zla být nemusí.

"Harry?" za dveřmi se ozval Ginnyin opatrný hlásek, pak jemné zaklepání a nato se dveře pootevřely. Její přívětivá tvář se objevila ve škvíře. "Nezlob se, že tě ruším, ale nechceš toho už dneska nechat? Měl by sis odpočinout, pořád jenom pracuješ." Neznělo to jako výčitka. Jednoduše o něj měla starost, nemohl se jí divit, když tu strávil opět celé odpoledne.

"A-asi máš pravdu." Rychle se k ní otočil čelem, rozevřenou Snapeovu knihu za zády. Jistě by pochopila, že je teď ten malý hranatý zázrak středobodem jeho vesmíru, ale ve svém vlastním zájmu by to neměl přehánět.

A tak toho nechal a šel. A byl ten večer i noc tím nejlepším partnerem Ginny Weasleyové.

*

"Severusi, drahoušku, prosím…"

"Ne!"

Kolikrát už to slovo řekl? Připadal si jak kolovrátek.

"Válka se blíží, on to pochopí. Budeš litovat, že jsi to neudělal."

"Málem už jsem to udělal. Nesmím dovolit, abych ještě někdy podlehl tomu nicotnému pokušení, které z nás dělá slabochy."

Matka se zamračila, nesnášela, když její syn takhle mluvil, ale opakovat již řečené, už jí připadalo zbytečné.

"Tak dobře, co se stalo?" zeptala se trpělivě. Snape spojil ruce za zády a přikročil k obrazu blíž, obočí stále pokleslé, stejně jako jeho matky. Jak začal ale mluvit, jeho tělo postupně měnilo postoj.

"Brumbál mi řekl, co musím udělat. Požádal mě o tu hroznou věc a já…" spustil ruce podél těla. "Souhlasil."

"Uvědomuješ si, že je to nezbytně nutné." Připomněla mu matka.

"Ano, já vím, já jen…" teď už i svěsil ramena. "Pochopil jsem, co to znamená. Brzy bude konec. Ale nikdo z nás neví, pro koho. Když mu to povím, tak…"

"Říkal jsi, že jsi měl příležitost," přerušila ho matka nedočkavě. Profesor se otočil k obrazu zády.

"To měl. Potkal jsem ho na schodišti, když jsem od Brumbála odcházel. Uvědomil jsem si, že tohle je ta jediná chvíle, kdy mu můžu všechno říct, ale nic jsem neudělal. Jen jsem na něj hleděl, topil se v té smaragdové záři, která si mě nedůvěřivě prohlížela, a v hlavě mi kolovaly jen dvě věci. Chci tě a musím zabít Brumbála."

"Protože na ničem jiném už nezáleží," doplnila ho matka chápavě.

"Přesně tak," přikývl Snape. S povzdechem se svalil do svého oblíbeného křesla, aby v zápětí vyskočil na nohy jak čert z krabičky. "Myslíš si, že jsem blázen? Že bych byl schopný něco takového vyslovit?"

"Ne?" podivila se matka.

"To se mě ptáš?" zahučel Snape. "Copak já jsem typ člověka, který říká takové věci? Nikdy jsem neřekl, mám tě rád ani tobě," rozhodil paže kolem sebe.

"A nebylo by potěšující vědět, že to slyšet nepotřebuji? Že to vím?" usmála se žena na obraze.

"Jenže ty jsi moje matka. On, Potter, krucinál…"

Harry stiskl rty pevně k sobě. Hleděl do té popelavě bledé tváře a čekal. Protože věděl, co se bude ještě dít a netrpělivost byla tak silná.

"Harry…" sykl Snape.

"Ano, je to Harry, drahoušku. Má krásné jméno, které by jistě velmi rád slyšel vyslovit ty přísné rty, o kterých si doposud myslel, že nic hezkého vyslovit neumí," nabádala ho matka.

"Neumí a také to tak zůstane," zahřměl profesor. Harry nevydržel. Rozmáchl se rukou a udeřil do prázdna, tam kde se ve vzpomínce nacházela Snapeova tvář.

"Všechno by bylo jinak, ty zmetku!" Stejně ho nikdo nemohl slyšet.

Profesor se pochopitelně ani nepohnul. Do tváře se mu vkradla známá nevraživost a ledový chlad.

"Propásl jsem svoji šanci a je to jenom dobře. Nechci, aby mezi námi to jméno ještě někdy zaznělo," rozhodl.

"Jak si přeješ, drahý."

Poprvé a naposledy, co jsem ho slyšel vyslovit své křestní jméno ve vzteku, který neměl nic společného s nenávistí vůči mně. Ta vzpomínka, ač na první pohled působí méně sugestivně, než ty ostatní, ve mně pokaždé zanechá jakoby prázdnotu. Pocit nedýchatelna a beznaděje. A přesto se k ní stále musím vracet.

Ginny byla v práci, proto Harry využil příležitosti, aby si přehrál další vzpomínky. Když se vrátil z myslánky po téhle, ještě nějakou chvíli se cítil moc smutně. Snape to v podstatě vzdal. V tu chvíli, kdy řekl jeho jméno, byl už pevně rozhodnutý, si své tajemství nechat navždy pro sebe. Jako kdyby vyslovením toho jména ukázal nejvíc ze své slabosti a zalekl se toho.

Harry zavřel skříň a vydal se do laboratoře. Musel pokročit na svém složitém plánu. Nenechat se rozptylovat.

Nikdy nebyl příliš velký stratég, prostě něco vymyslet a jít to udělat, tím se většinou řídil, měl totiž pocit, že když si něco naplánuje, tak se to pokaždé zvrtne, ale v tomhle případě kompromisy dělat nemohl. Všechno do sebe muselo správně zapadnout.

A tak zasedl ke svému stolu, vzal do ruky brk a na zažloutlý pergamen začal psát:

Čtyři věci, které potřebuju... pak...

Místo

Čas

Následky

Rychle po sobě přečetl, co napsal a pustil se do podrobného popisu. Rozhodl se, že si první a poslední bod nechá na konec. Možná i proto, že už věděl, co musí do těch kolonek napsat.

Takže místo. Kde to jen provedu, zvažoval. Musí to být někde, kde ho nikdo nebude rušit. No jistě, Zobí ulice. Dům po Dursleyových byl stále prázdný. Věděl to díky Ginny, která pracovala se svým otcem na ministerstvu na odboru mudlovských věcí. Ten dům, po tom, co z něj Dursleyovi odešli, ne-li přímo utekli, byl stále na prodej, jako kdyby ho nikdo nechtěl. No, Harrymu to připadalo pochopitelné. Vracíval se tam každé prázdniny a vždy se něco stalo, co mohlo sousedům dát pocit, že s tím domem není něco v pořádku, nebo spíš s jeho majiteli. Co na tom, že byla použita paměťová kouzla. Drby se šíří rychle.

V pořádku, místo by tedy měl. A teď čas. Nejlepší by bylo, provést to v noci. Opatří dům tišícím kouzlem, aby nepronikl ven ani jeden atom jakéhokoliv zvuku. A musí si pospíšit, protože McGonagallová mu nejspíš začne hodně šlapat na paty. Ach, no jistě, Ginny se chystá strávit víkend v Doupěti. Ptala se ho, jestli pojede také, ale Harry se ještě nerozhodl. To kvůli práci na nějakých lektvarech, které měly své přesné postupy a vztahoval se na ně například úplněk, nebo v noci rozkvétající důležitá přísada. Shodou okolností byl úplněk v sobotu.

Netušil proč, ale přišlo mu to příznačné. Úplněk a rituál, který se chystal provést. Příznačné a magické.

Spokojeně zapsal na pergamen první dvě důležité indicie a pak se pustil do té první. Té poslední se chtěl zkrátka nějak vyhnout, alespoň prozatím.

Dlouho na ta slova koukal, v mysli si je přehrával stále dokola, ani je na ten pergamen nemusel psát, protože byla dána už v okamžiku, kdy na tenhle šílený plán sám se sebou přistoupil.

Věděl, co potřebuje, ale získat to, bylo o dost složitější, než místo a dostatek času.

Ruka se mu třásla, jak přidával jedno písmeno za druhým. Bylo mu z toho úzko, ale nedokázal přestat.

Měl jeden jediný týden. Sedm dní na získání nemožného, tím se ale nemohl nechat odradit, dokud pro to aspoň něco neudělá.

Nakonec se tedy vrátil k nadpisu Následky a za něj připsal strohé: zatím nevím. Víc se jím nezabýval.

Očima přelétl celý pergamen, poté se natáhl pro svou hůlku a s jemným mávnutím zašeptal: "Deternitus." Pergamen se zachvěl a podle očekávání zmizel. Jako kdyby nikdy nebyl napsán a tudíž neexistoval. Vzpomínka na něj ovšem zůstala v Harryho paměti. A schoval ji natolik hluboko, aby ji nikdo jiný, kromě něj nemohl najít. No, vlastně věděl ještě o jednom člověku, jenž by to dokázal, ale toho musel nejprve vzkřísit.

*

Od té chvíle nedokázal myslet na nic jiného. S Ginny se musel soustředit, ale jakmile ho nevnímala, utekl si do svých představ a pomyslných příprav. Následující týden se jí ještě jednou nenápadně zeptal, jestli je dům v Zobí ulici stále prázdný a také se vymluvil na víkend. Zdálo se, že s tím Ginny už počítala dopředu, nebyla příliš překvapená a ani naštvaná. Ginny vůbec nebývala naštvaná, někdy to i štvalo Harryho samotného. Možná ho měla hodně ráda, ale také ho litovala a dávala mu tolik své trpělivosti, kolik jen mohla. Kdo by to tak dlouho vydržel?

Od té osudné soboty a setkání s ředitelkou Bradavic, Harrymu každý den přišel dopis. Minerva psala v podstatě pořád to samé a on jí v různých obměnách stejně odpovídal. Kdyby jen tušila, jak blízko jí o týden později bude. Musel se vrátit do Bradavic, ale tentokrát bez jejího vědomí. A samozřejmě počítal s komplikacemi. Mimo to během týdne ještě zavítal na jeden starý kouzelnický hřbitov, ale to shledal poněkud snadnějším úkolem, ve srovnání s tím, co všechno ho ještě čekalo.

V sobotu ráno normálně vstal, posnídal s Ginny a přibližně v deset hodin se spolu rozloučili. Harry přidal i o něco delší polibek, možná z pocitu viny. Dívka pak odcestovala do Doupěte krbem. Jakmile Harry osaměl, trochu se ho zmocnila panika. Měl strach, že to nestihne. Času bylo příliš málo. Nejprve vyběhl do podkroví, protože tam měl všechno potřebné, co bylo nutné použít, aby se operace zdařila.

Přejížděl očima po velkém stole a šeptem si přeříkával jednotlivé předměty, jež před ním ležely.

"Dopis, mast, mnoholičný lektvar, dýka, uspávací esence, neviditelný plášť, truhlička s tajnou zbraní, provazy, kost…" Harry se otřásl hrůzou, když si náhle vzpomněl, jak k ní přišel. Musel na to přestat myslet. …a malý váček, který připomínal Hermioninu bezednou kabelku, jen nebyl tak zdobený. Harrymu se ho podařilo očarovat až asi na popáté. Znovu a znovu si v hlavě probíral ty věci, a jak je použije, dokud si neřekl stop a naskládal je všechny do váčku. Ne, už nebyla cesta zpátky. Ne v jeho případě. Mohl kdykoliv přestat, třeba i před samotným rituálem, ale Harry moc dobře věděl, že to neudělá. Pokud existovala i sebemenší naděje, že se mu to podaří, nechtěl to vzdát. A co víc, upřímně, Harry si porážku nepřipouštěl.

Z laboratoře si to namířil do komory, kde popadl své koště a přidal ho do váčku. Při odchodu z obývacího pokoje se naposledy ohlédl na zavřenou skříň a zvedl jeden koutek. Už ji nebude potřebovat. Všechny jeho vzpomínky už znal nazpaměť a po dnešní noci… začne vytvářet nové. Nové a především společné.

Zatetelil se nad tou představou blahem. Vždyť přece, on sám už neměl co ztratit, protože to nejdůležitější bylo dávno ztraceno. Ale cítil, že má šanci, získat zpět, co tak zoufale postrádal. Své právo na štěstí a vnitřní klid, který mu byl doposud odpírán.

*

Harry se po Londýně pohyboval jako mudla, využíval veřejnou dopravu, opravdu si oblíbil mudlovské doubledeckery, které jezdily po ulicích snesitelnou rychlostí a neměly tendence měnit svůj tvar, nebo nepřiměřeně rychle brzdit. Sice to sežralo spoustu času, ale na druhou stranu byl mimo dění kouzelnického světa, což se mu zrovna dnes velice hodilo. Patrovým autobusem dojel na nádraží London Bridge, tam nastoupil na vlak a nechal se odvézt do Orpingtonu. Zbaven městského shonu, netrpělivý a napjatý víc než kdy předtím, ukryl se před světem v lese za vesnicí a poprvé použil kouzlo, aby si z váčku přivolal své koště a neviditelný plášť. Jeho mise byla započata.

Nad hradem se snášel požehnaný klid. Ještě před týdnem Harrymu připadal zlověstný, teď za něj byl rád. Doletěl pod pláštěm až k hlavní bráně a opět schoval koště do váčku. Nahradil jej jednou z lahviček s mnoholičným lektvarem a truhličkou, jež se v jeho dlaních jakoby nervózně roztřásla. Součástí jeho plánu bylo počítat s tím, že je hrad neustále pod ochrannými kouzly a ředitelka McGonagallová má přehled o každém dění. Momentálně ji muselo zaujmout to, které se odehraje u hlavní brány.

Harry se zhluboka nadechl a ponechal kyslíkovou zásobu v plicích. Opatrně otevřel truhličku čelem od sebe a natáhl při tom ruce od těla. Dovolil si zavřít oči. V okamžiku, kdy se zachvěl zimou, je pomalu otevřel. Přestože šlo jen o bubáka v podobě mozkomora, to co se před ním vznášelo a upíralo na něj temný pohled pod kápí, necítil se o moc lépe. Ledový vzduch se opíral do jeho spánků, žadonil, škrábal prstíčkem, aby mohl proniknout dál, ale Harry mu to nedovolil. Musel sebe i falešného mozkomora udržet na jednom místě a zároveň dostatečně daleko od sebe, aby nepodlehl falešnému smutku a touze přeměnit ho na něco vtipného, nebo na něj nedej bože seslat patrona. Následné čekání pro něj bylo hotovým utrpením.

Trvalo to asi čtvrt hodiny, než se na konci příjezdové cesty objevilo několik světýlek, které se pohybovaly v houpavém rytmu. Harry přes sebe přehodil plášť a ustoupil stranou. Čím se světýlka přibližovala, tím zřetelněji slyšel i hlasy. Zatím šlo vše podle plánu.

"Snad by nám dali z ministerstva dopředu vědět, ředitelko," rozčiloval se školník Filch, který nesl ve své ruce lucernu. Žena vedle něj si svítila na cestu hůlkou, dlouhý plášť za ní vlál a vířil prach. Tvářila se rozhořčeně.

"Ano, pane Filchi, ani mně se to nelíbí," sykla. Harry bedlivě sledoval jejich kroky. Musel počkat, až budou co nejblíže, uspávací esence měla dosah jen několik metrů. Nepochyboval o tom, že McGonagallová jeho lest prokoukne, ale momentálně mu to bylo jedno, pokud se díky ní dostane zase o krok dál.

Najednou se ti dva zastavili a ředitelka přivřela oči.

"To není skutečný mozkomor, Filchi, je to… bubák!"

"Jste si tím jistá?" zabrblal školník. Očividně jejímu proroctví nevěřil. Místo vysvětlování Minerva švihla svou hůlkou.

"Ridiculus!"

Filch málem upadl na zadek, jak se lekl. Mozkomor sebou škubl do několika stran, otrhané cípy jeho pláště se zatřepotaly a pak se několikrát zatočil okolo své osy. Když se zastavil, před Minervou a Filchem povlával ve vzduchu docela obyčejný šedý hábit, doplněný o zářivě růžovou květinovou ozdobu v klopě. Ředitelka začala pátrat pohledem kolem brány. Harry zřetelně viděl, jak má jeho jméno na jazyku, ale už kvůli svému doprovodu ho nemohla vyslovit. Protože… by jeho i sebe dostala do problémů. Teď už si byl jistý, že toho ví mnohem víc, než jak se před týdnem tvářila.

"To měl být nějaký vtip?" zavrčel školník.

"Evidentně." Minerva namířila svou rozsvícenou hůlku na plášť, ale oči jí stále ujížděly k bráně. To byla poslední Harryho šance. Rychle vytáhl z váčku lahvičku s uspávací esencí a odzátkoval ji. Pak namířil na svůj nos hůlku a zašeptal: "Obliteratio."

Pravda, ucpávací kouzlo nebylo nic moc, měl omezené dýchání, ale fungovalo skvěle. Zatímco se těla jeho bývalé profesorky přeměňování a uzurpátora Filche kácela k zemi, on se na to mohl dívat a nic se mu nestalo. Uvědomoval si, co právě provedl, jenže, to by nesměl být posedlý svým plánem. Čekalo ho víc ještě strašnějších věcí, které musel provést, a tohle byla ve srovnání s tím prkotina.

Acciem si přivolal školníkovy klíče a odemkl bránu. Bubáka zavolal zpátky do truhličky a tu schoval do váčku. Neměl už by ji potřebovat.

Poklekl u těla ředitelky a vytrhl jí jeden vlas, který bez meškání vpravil do mnoholičného lektvaru a hned vypil. Po několika vteřinové bolestivé přeměně seslal na oba dospělé přenášecí kouzlo s cílem ředitelna. Pochopitelně přes ně ještě přehodil plášť, aby nebyli viděni.

Mnoholičný lektvar působil asi hodinu, ale uspávací dávka sotva dvacet minut. Navíc se potřeboval ředitelčina zájmu zbavit na celou noc, zatímco Filche chtěl ještě využít bdělého. Musel ho ve své současné podobě přesvědčit, že je všechno v pořádku.

V pracovně přenesl Minervu do jejího soukromého pokoje, kde také našel nějaké podobné šaty, do kterých se převlékl. Na noční stolek postavil otevřenou lahvičku s uspávací esencí, jejíž účinky měly díky formě pozvolného podávání trvat až do rána. Alespoň tak to měl Harry vypočítané. Poté si ještě klepl hůlkou na krk a vyslovil formuli pro změnu hlasu na ženský. Nebyl to sice hlas McGonagallové, ale v rámci možností musel postačit. Do hlavní místnosti se vrátil v okamžiku, kdy Filch poprvé otevřel své zmatené oči.

"Ředitelko?" podíval se na Harryho nechápavě, zvedajíc se nemotorně z křesla, kam ho Harry předtím uložil.

"Dovolila jsem si vás odnést zpět, nějak jste toho bubáka neustál." Harry se měl sto chutí usmát, ale tohle musel pro změnu ustát on.

"Cože? Ale…"

"Jděte spát, pane Filchi. Záležitost s bubákem prošetřím sama. Jsem si jistá, že jde jen o nějaké nedorozumění." Školník se moc k odchodu neměl, nicméně po přísném pohledu, který na něj Harry Minervinýma očima upřel, se otočil na patě a opustil ředitelnu. Hned, jak za ním zaklaply dveře, vyslovil Harry tichou omluvu a vyrazil ke krbu. Nejprve řekl cíl své cesty a pak pod sebe hodil letaxový prášek. O vteřinu později už vycházel z krbu v hlavní síni.

Věděl přesně, kam má jít a možná by to zvládl i ve své pravé podobě, ale ten týden, kdy připravoval svůj plán, došlo i na vedlejší úskalí a mezi ně nepochybně patřila ředitelčina opatření, nehledě na to, že jako Harry Potter by těžko vysvětloval, co v Bradavicích dělá, ještě takhle pozdě, pokud by někoho potkal.

"Ah, Minervo, je všechno v pořádku?"

Opravdu si myslel, že se mu podaří proklouznout, no, na poslední chvíli mu do cesty vstoupila profesorka Trelawneyová.

"Sybilo, vy ještě nespíte?" vyhrkl. Když to tak vzal kolem a kolem, počítal s mnoha okolnostmi, ale s učitelkou jasnovidectví ani omylem. Anebo s tím možná počítat nechtěl, protože jakékoliv setkání s ní v minulosti nikdy nevěstilo nic dobrého.

"Už jsem spala, ale měla jsem hrozný sen, který mě vzbudil. Myslela jsem si, že když se projdu, provětrám hlavu…"

"Nebyl by lepší meduňkový čaj?" navrhl Harry. Ihned se vraťte k sobě do pokoje, nabádal ji v duchu. Přece mu teď nepřekazí plány zrovna ona.

"To jistě, ale když vás vidím, nechtěla byste si to vyslechnout? Já… už dlouho jsem neměla špatné sny, ještě tak živé." Sybila vypadala opravdu znepokojeně. Harry si vnitřně povzdechl a postavil se přímo proti ní.

"Tak povídejte," vyzval ji.

"No, takhle narychlo, tedy… možná to byla zase nějaká věštba, jako ta minulá…"

"Pán zla je po smrti, Sybilo, už nám nic nehrozí," přerušil ji Harry ostře. Musel si dát dobrý pozor, aby neřekl Voldemort. Minerva sice byla schopná později to jméno vyslovit, ale pokud si dobře pamatoval, Trelawneyová u toho nebyla.

"Také se to netýkalo jeho, ale…"

"Koho?" vyštěkl Harry. Proč měl najednou zas ten divný pocit, jako tenkrát?

"Víte, ono je to těžké a sotva uvěřitelné, ale… já… viděla jsem v tom snu profesora Snapea…"

Harry ztuhl. Tak dobře, divný pocit, oprávněný pocit. Okamžitě musel pryč. Nechtěl už poslouchat žádné další věštby a podřídit jim svůj život. Bohužel Sybila pokračovala. "Nejdřív jsem si myslela, že je to jenom vzpomínka na něj, ale pak mi něco v tom snu začalo našeptávat, že se dívám na skutečnost, jakoby… vstal z mrtvých."

Harry nevěděl, kam s rukama. Nejdřív je chtěl omotat kolem krku profesorky Trelowneyové a zabránit jí mluvit uškrcením, ale když řekla to poslední, podivně se mu ulevilo. Co když to přece jen byla věštba? To by znamenalo, že se mu jeho plán podaří, no ne? A to snad stálo za upřímnou radost.

"Jistě to byl jen sen, Sybilo," promluvil, jak nejklidněji dokázal.

"Hm, asi máte pravdu, Minervo. Jen těžko by se tomu dalo uvěřit, že? Však pokud někoho vzkřísíte, musíte počítat s tím, že se to někde projeví, aby byla zachována rovnováha. Vlastně bych si ani nepřála, aby profesor Snape zase ožil, když by pak musel stejně znovu umřít… alespoň tak to bylo v tom mém snu," dodala váhavě.

Zatímco na ni Harry tupě zíral, profesorka se omluvila za zdržení a odešla. A ačkoliv bylo její zdržení v podstatě dost krátké, její slova se Harrymu vryla až do morku kostí. Navždycky.