Tommy odstrčil Zeusovi čumák od svého obličeje a znovu se hrdelně zasmál. Dokázal by si s tím uslintaným psiskem hrát klidně celý den. Došlo mu, že se mu předtím nevěnoval. Přehlížel ho, protože si na něj prostě nevzpomínal. I tak si připadal hrozně. Vůči té němé tváři to nebylo fér.
"Promiň, Zeusi. Jsem ten nejhorší páníček na světě." Podrbal zvíře za oběma ušima. Dostal za to pohlazení jazykem po celé tváři. Hezky od brady po čelo.
Otřel si dlaní obličej, zatímco se smál. Mezitím k němu přispěchala pomocnice z kuchyně a přinesla mu džbánek s pivem na zahnání žízně a duchapřítomně i namočený hadr, aby si mohl od Zeusových slin otřít obličej a ruce. Tommy se na děvečku usmál. Konečně poznával i tváře svých sloužících. Hrozně ho to potěšilo.
Napil se piva, které ho úžasně osvěžilo, otřel si obličej a dlaně a podal plátno zpět děvčeti. Poté se zadíval ke stáji. Před vraty stále ještě postával Zeus a Silver. Měl za to, že šel Adam koně ustájit, ale vrata byla zavřená.
Vyrazil napříč nádvořím ke koním, ty pak pohladil po krcích, protože se mu zdáli neklidní. Všiml si, že jsou vrata zavřená úplně a ještě zevnitř a postranní dveře byly pootevřené, takže Adam šel dovnitř určitě tudy. Už už měl našlápnuto, že se ke dveřím rozejde, když uslyšel zevnitř hlasy. Hned na to se vrata začala pomalu otevírat.
Adam kráčel mezi jejich křídly, rukama je tlačil před sebou, jako kdyby rozevíral svou náruč. Tommy by se do ní okamžitě rád schoval, ale za Adamem se ploužil štolba Martin s výrazem štvaného zvířete. Když ho Tommy uviděl, okamžitě na své přání zapomněl. Copak se uvnitř asi stalo?
"Pořádně je omyj a vytři do sucha. A dej jim nějakou laskominu," říkal Adam Martinovi. Tommy si se štolbou vyměnil slabý úsměv na pozdrav a kývnutí hlavou.
"Ano, pane." Zasalutoval Martin v pozoru. Adam se konečně podíval na Tommyho a usmál se.
"Chceš vidět Emu? Je v poslední kóji. Asi nemá smysl něco skrývat. Co jsme byli pryč, ti dva v sobě našli zalíbení." Adam se usmál, upřímně usmál, protože ho to víceméně těšilo a ukázal do vnitřku stáje. Martin už odváděl koně do jejich stání a Tommy na úplném konci zaznamenal nějaký pohyb.
"Jak to myslíš?" nechápal Adamova slova.
"Našel jsem je spolu v poněkud… důvěrné situaci." Při svých slovech Adam přistoupil k Tommymu blíž, rozhlédl se kolem a jistý si bezpečností svého budoucího úkonu, Tommyho pohladil po kříži a částečně po zadku. Cítil, jak se muž pod jeho dotekem zachvěl vzrušením.
"Ty z toho máš radost." Přivřel na něj Tommy podezíravě oči. "Máš z toho radost, protože jsi na Emu žárlil. Měl jsi strach, abych nedal přednost jí před tebou. Stačí, že tu bude moje manželka a teď Ema do toho…" Jestli chtěl Tommy říct ještě něco, nedostal šanci. Adam si ho prudce přivinul na tělo a políbil. A opravdu hluboce. Tommy jen lapal po dechu, když byl konečně propuštěn.
"Čím víc budeš mluvit, tím větší na tebe budu mít chuť. Když se tvoje rty rychle pohybují, jsou neuvěřitelně smyslné. Takže pro příště…"
"Dáváš mi do rukou hodně silné zbraně."
"Já to přece vím," ušklíbl se Adam. Tentokrát se po nádvoří rozhlédli oba dva, pak se na sebe podívali, usmáli jak dva spiklenci a znovu políbili.
"Měl bych jít Emu pozdravit." Tommy se velice nerad od Adama odtáhl. Věnoval mu poslední zamilovaný úsměv, než se otočil ke vchodu do stájí. Koně stáli už ve svých kójích a Martin zrovna Morfeovi stahoval ze hřbetu sedlo. Tommy si všiml, že se vedle něj krčí postava menšího vzrůstu. Musela to být Ema. Vstoupil do stáje a zamířil rovnou k ní.
Adam si mezitím sundal rukavice, a když k němu přispěchala děvečka se džbánkem piva, pořádně si přihnul. Měl nehoráznou žízeň.
"Bratře?" Ozval se za ním překvapený Neilův hlas. Adam se otočil a široce usmál.
"Neile." Rozevřel náruč a šel své krvi naproti. Objali se a poplácali po zádech. Když od sebe odstoupili, Neil nechal ruce na Adamových pažích a pořádně si ho prohlédl.
"Tuším dobré zprávy."
"Tušíš správně." Přikývl Adam. Pravdou bylo, že se mu zatím dařilo celkem úspěšně na lady Austinovou zapomínat. Dokud se nesetkají a také ona a Tommy, bude dobrovolně setrvávat v tomto růžovém oparu falešné naděje. Nechtěl, aby se té mladé dámě něco stalo, ale kdyby mu teď Neil řekl, že ještě nedorazila, vůbec by se nezlobil. A možná by ani nepátral po důvodu, proč ještě na Bodiamu není. Aspoň pár dnů by tuhle situaci takhle nechal, než by vyslal posla ke králi s otázkou, kde Tommyho nastávající vězí.
Kdyby to tak mohla být pravda. Ale oni přece takové štěstí mít nebudou. Čtyři roky jim to procházelo a teď je těm krásným dnům konec.
"Tvůj svěřenec si vzpomněl?" ujišťoval se Neil, že jsou jeho úvahy správné. Adam zakýval hlavou.
"Ty hradby, bratře. Už tehdy na nich byl zpečetěn náš osud a stalo se to znovu. Vzpomněl si tam. Chtěl přede mnou utéct a vybral si tohle místo a…"
"Vy dva jste námět na román, opravdu," ušklíbl se Neil.
"Obávám se, že bez lady Austinové to nebude úplně ono. Jaká je?" Adam přistoupil k bratrovi blíž, aby nemusel křičet a tudíž ani Neil. Co kdyby ta žena-vetřelec stála někde za rohem a poslouchala? Najedenkrát takovou situaci zažil na královském dvoře.
"No, víš, ona…" Neil se jakoby ošil, což se Adamovi nelíbilo, jenže bratr místo toho, aby pokračoval, pohlédl někam za něj a vytřeštil oči.
"Tommy?" zašeptal a vyrazil do stájí. Adam se konečně otočil také. Jeho svěřenec ležel na zemi. Horní část těla mu podpíral Martin, protože se mu ho asi podařilo zachytit, když pán k zemi klesal. Ema stála pořád na svém místě a krčila se u ohrady, ve tváři tak vyděšený výraz, že musel v jejích očích Tommy vypadat spíš jako duch, než člověk. Adam doběhl k místu dění dřív než Neil. Přiklekl k Tommymu a odstrčil Martina.
"Co se stalo, Tommy. Slyšíš mě? Odpověz mi, co se stalo?" Zatímco měl jeho horní polovinu těla položenou na stehnech, plácal ho dlaněmi po úplně bledých tvářích. Všechno bylo doposud v pořádku. Ještě před dvěma minutami se na sebe usmívali před stájemi.
"Zavolám chlapy," nabídl se Neil a už se řítil ven ze stájí.
"Ne!" křikl na něj Adam. "Vím, co se stalo. Nikoho nevolej." Zadíval se na bratra zoufale. Poté si Tommyho nabral do náruče a postavil se. Byl těžký. Všechno to oblečení a boty z něj dělaly téměř dvakrát těžšího muže, než když ho Adam poponášel coby svého milence nahého v soukromí. Ale do hradu to zase nebylo tak daleko, aby to nezvládl. V tuhle chvíli šlo jen o Tommyho boj a on byl jeho sekundant. Nikdo jiný by o tom vědět neměl. Napadla ho pouze Gréta, že by mu mohla udělat nějaký čaj na uklidnění, ale hned si vzpomněl, že by takové bylinky měl mít od ní ve svém pokoji. Tehdy mu je přece dala, když byl u ní na návštěvě.
Ke schodišti šel ještě čile, každý další schod s Tommym v náruči ale zdolával s větším a větším funěním. Neil běžel celou dobu za ním a vyptával se, co se to děje. Až když dorazili do Tommyho pokoje a Adam svého svěřence položil na postel, dostal krátkou, leč výstižnou odpověď.
"Vzpomněl si."
Adam sundal Tommymu boty a sedl si k němu. Pevně ho objal a začal kolébat jako matka plačící dítě, i když Tommy nebyl při vědomí. Adam věděl, co se stane, jakmile se Tommy probudí. Zase to budou spolu procházet znovu.
"Já myslel, že už si vzpomněl." Divil se Neil. Adam se na svého bratra podíval tak nešťastně, že se Neilovi chtělo z toho pohledu brečet.
"Ty nejhorší vzpomínky mu zatím zůstaly utajeny. Když si vzpomněl na smrt Dioné, položilo ho to stejně. Myslel jsem si, že si brzy odbude i to nejhorší, jeho znásilnění, ale nic se nedělo a úplně se mi to vykouřilo z hlavy. Asi i díky tomu, co nás mělo čekat doma."
"To je strašné." Zhrozil se Neil. "Věděl jsem, že to ponese těžko, ale až takhle? Bude v pořádku?" Také přistoupil k posteli a pohladil Tommyho po hřbetu dlaně.
"Já nevím, Neile. Myslím, že se ještě doteď nesmířil ani s Dioné." Povzdychl si Adam. "Mohl bys dojít ke mně, prosím? Ve skříni mám váček se sušenou meduňkou. Nech z ní udělat silný odvar, budeme ho potřebovat."
"Samozřejmě, hned to jdu zařídit." Neil přikývl a vydal se ke dveřím. U nich se ještě otočil. "Mimochodem. Nedořekl jsem předtím, co jsem ti chtěl povědět o lady Austin. Ta mladá dáma k nám ještě nedorazila. Vím, že tě to trápí a Tommyho taky, takže tuhle záležitost teď oba pusťte z hlavy. Hlavně ať se dá tvůj svěřenec zase do pořádku." S tím pokoj opustil.
Adam na zavřené dveře nevěřícně zíral. Nebylo možné, aby se jeho tajné přání vyplnilo. Absolutně to nemohl pobrat. Přitáhl si Tommyho blíž a pohladil ho po tváři.
"Slyšel jsi to, lásko? Není tady. Ještě nedorazila. Měli bychom poslechnout Neila, občas má skvělé nápady. Nebudeme se tím teď trápit, ano?" šeptal blízko u Tommyho rtů, které se pak pomalu pohnuly.
"Nebudeme," řekl Tommy tak tiše, že mu Adam ze rtů spíš odezíral. Adama zachvátila vlna radosti. Znovu si Tommyho přitiskl na hruď a pohladil po vlasech.
"Jsem tak rád, že jsi vzhůru. Už bude dobře, miláčku. Tahle byla poslední a nejhorší. Zvládneme to, společně. Jsem u tebe a pořád budu."
Adam věděl, že se tímhle způsobem Tommymu bude špatně dýchat, ale nedokázal ho pustit. Už ho nechtěl znovu ztrácet. Když si Tommy vzpomněl na Dioné, svět kolem nich jakoby zpustl. Místo krásných barev mělo všechno jen odstíny šedi. Ani okamžik, kdy se dozvěděl o Tommyho znásilnění mu nepřišel tak hrozný jako tenhle. A zase to měli prožívat znovu?
"Miluji tě, Tommy. Soustřeď se jen na tohle, všechno ostatní není důležité. Vnímej jen můj hlas," mluvil na něj Adam jemně.
"Ne…" vydechl Tommy a zatlačil sevřenými pěstmi do Adamova hrudníku. Většímu muži něco říkalo, že to není reakce na jeho uklidňování, ale přesto ho to vyděsilo. Nechal Tommyho, aby ho od sebe odstrčil. Poté se k němu blondýn přetočil zády, aniž by věnoval Adamovi jediný pohled a schoulil se do klubíčka. "Odejdi, prosím," řekl tiše. Adam se postavil vedle postele a nechápavě se na zoufale zkroucenou postavu svého milého zahleděl. Měl to tušit, aspoň trochu s tím počítat, že až se Tommy rozvzpomene na své znásilnění, bude to horší, než s Dioné, ale ani za nic nechtěl, aby ho od sebe odháněl. To přece nemusel.
"Nemůžu tě nechat samotného. Miluju tě."
"Běž pryč, Adame," trval si Tommy na svém. Adam v jeho hlase cítil slzy. Musel jich mít plné oči.
"Proč mě od sebe odháníš, lásko? Vím, co se ti stalo a měl bys mi o tom všechno říct, jinak se ti neuleví." Adam se odvážil kleknout na postel a pohladit Tommyho po rameni. Tělo menšího muže se napnulo jako tětiva. Adam stáhl prudce ruku, jako kdyby se o něj popálil. Tommy otočil tvář, v zakalených očích výhrůžné blesky.
"Vypadni odsud!"
"Ale…" Adam se celý roztřásl. Tommy na něj nikdy nemluvil takovým tónem. I když se pohádali tak moc, že spolu dokázali nekomunikovat třeba několik dnů, takhle hrubě s ním ještě nejednal.
"Ty mi nerozumíš, nebo co? Nech mě být a odejdi!" zavrčel Tommy a upřel při tom na Adama pohled plný nenávisti.
Muž slezl pomalu z postele, ve tváři nefalšovaný výraz zděšení a vyrazil ke dveřím. Nechtěly ho poslouchat nohy, měl pocit, že jsou ze dřeva. Co se to s Tommym stalo?
Když položil ruku na madlo, sám pro sebe se zamračil. Musel se uklidnit. Začínal se do něj dávat vztek. Tohle si přece nezasloužil.
"Jsem tvůj poručník," řekl si spíš pro sebe. Tommy mlčel. Adam akorát zaslechl jakoby šustění přikrývky. Otočil se tedy a přivřel oči. Tommy na něj nekoukal. Jeho prázdné oči byly zabodnuté kamsi do podlahy, nebo možná do kamenné zdi proti posteli, nehodlal to teď řešit.
"Jsem tvůj poručník," zopakoval. Jasně v Tommyho očích viděl, jak se mihlo několik lhostejných slůvek, která dávala dohromady ještě lhostejnější větu: no a co?! To ho dopálilo nejvíc.
"Nebudeš se mnou mluvit tímhle způsobem. To si vyprošuji. Dokud budeš žít na tomhle hradě, budeš se ke mně chovat slušně a mile, jak si jako tvůj poručník zasluhuji."
"Dobře," odpověděl Tommy jakoby nic. I v tomhle ujištění bylo něco, co se Adamovi nelíbilo. Tommyho chování nebylo normální. Dokázal pochopit, že jsou jeho myšlenky momentálně těžší než tíha viny jakéhokoliv zločince, ale proto tu přece byl, aby mu pomohl. Když se Tommy dozvěděl o Dioné, přijal jeho pomoc bez problémů. Tak proč to nešlo i teď? Co se v tom lese opravdu stalo?
Adam vyšel z komnaty a těžce se opřel o zeď vedle dveří. Zavřel oči a několikrát jemně bouchl temenem hlavy o kameny. Kéž by na všechno zapomněl on. A hlavně na to, jak přísný na Tommyho v jeho pokoji byl. Jejich vztah už dávno nevypadal tak, jak vypadat měl, v očích nezasvěcených lidí. Dovolili si k sobě v rámci svých vzájemných citů hodně. Kolikrát na sebe křičeli tak hrozná slova, že by se nejeden citlivější člověk sesypal. Ale všechno to pořád bylo myšlené s nadsázkou. Teď ovšem ne. Ten výraz v Tommyho očích. Běsy, které v nich měl. Jakoby Adam nahlédl do té nejtemnější duše, která kdy v člověku žila.
"Jsi v pořádku, Adame?" Neil se k němu blížil chodbou jak nějaký přízrak, ale to spíš jen Adam teď viděl všechno kolem sebe ještě šedší, než předtím. A to si myslel, že to snad ani už nejde.
"Nejsem." Adam zavrtěl hlavou, kterou poté sklonil, protože ho pomalu, ale jistě začal opouštět vztek a vracel se místo něj zmatek, obohacený navíc o pořádnou dávku zoufalství. A tahle kombinace si nemohla vyžádat nic jiného, než slzy, které Neil vidět nemusel. Pokud by ovšem nebyl příliš zvědavý. Když mladší muž přistoupil ke svému bratrovi, drze mu zvedl ukazováčkem bradu a zamračil se.
"Jaký to má smysl, zůstávat s člověkem, který v tobě vyvolává pouze slzy?" řekl tvrdě.
"To nemyslíš vážně," odsekl Adam a odehnal při tom i Neilovu ruku.
"Lepší vztek, než beznaděj, bratře. Samozřejmě, že to nemyslím vážně, ale nenechám tě, abys spadl do nějaké bezedné propasti a užíral se tím. Ať už je to cokoliv."
"Ani já nechci, ale copak to jde?" Adam praštil pěstí o zeď a konečně se od ní odtáhl. Poté narovnal záda a nespokojeně si mlaskl.
"Už nikdy nic takového neříkej."
"Jestli jsem tě naštval, je to jenom dobře," ušklíbl se Neil. "Teď mi pojď říct, co se stalo." Objal Adama kolem ramen a otočil ho k odchodu. Adam ještě naposledy pohlédl na zavřené dveře do Tommyho komnaty, v duchu si bolestně povzdychl a pak už se nechal Neilem odvést do svého pokoje.
Když uviděl na jídelním stolku pečené maso, vařenou zeleninu a kuchařovy vynikající bochánky, přemohla ho přece jen o něco lepší nálada. Odhodil svůj plášť na postel a ihned zasedl k jídlu.
"Tommy se zlobí," zkonstatoval Neil, když si sedal naproti Adamovi.
"Vyhodil mě z pokoje!" zavrčel Adam s plnými ústy.
"Jen klid, bratře, nikdo ti to nesní," utahoval si z něj Neil. Adam hltal, jako kdyby celý týden nic nejedl. Ale bylo to jen proto, že ho jídlo uklidňovalo. Pomáhalo mu.
"Nedivím se mu. Musí se cítit hrozně. Vzpomněl si na hrozné věci. Nevíme, co se v tom lese stalo, jak s ním zacházeli, kromě toho…" Neil nedořekl, nebylo to nutné.
Adam dožvýkal sousto, co měl v ústech a polkl. Rychle jídlo zapil hltem vína.
"To ne, Neile. Tys neviděl jeho oči. Vím, že to muselo být strašné, ale… Je v tom něco víc, něco, co si ani my neumíme představit. A Tommy taky ne. Věděl o tom, co se mu stalo, musel se na to podvědomě připravovat, ale v tom lese se toho muselo stát víc."
"Toho jsem se obával," připustil Neil. Oba muži se zamysleli, ale ani jeden na nic nepřišel. Co mohlo být ještě strašnějšího než znásilnění?
"Řekni mi, na co jsi na cestách přišel. Dozvěděl ses něco o prstenu? Umíral jsem tu nedočkavostí. Od Markuse žádné zprávy nepřišly. Každý den jsme očekávali lady Austin a ani ta se zatím neukázala. Je to všechno moc podivné."
"Prsten jsem nenašel, ale nějakou stopu mám. A nebude se ti líbit stejně jako mně," podotkl Adam trpce. Hned na to Neilovi vypověděl vše o vzácné bylince s nevítanými účinky a také o svém a Annině podezření na Charlese Howarda. Neil se nestačil divit.
"To je neuvěřitelné. Tak on ti to ještě pořád zazlívá? Ale vždyť jsi říkal, že se má u dvora dobře. Bude se přece ženit. Proč by něco takového dělal? A hlavně Tommymu?" uvažoval Neil. Když se na něj Adam podíval všeříkajícím pohledem, Neil se zhrozil.
"Bože, to mě nenapadlo. Měl jsi to odnést ty."
"Víš, jak mi je? Tommy je jen oběť. Jestli je to Howardova práce, tak trpí za mě. A já si ještě dovolím na něj křičet a peskovat ho," posteskl si Adam. Zalitoval svého jednání už ve chvíli, kdy si na Tommyho otevřel pusu tím chladným poručnickým způsobem. Neil se ho pokusil obhájit.
"Ty musíš pochopit jeho a on tebe. Ani jeden z vás to nemá lehké. Až se všechno vyřeší, zase bude dobře."
*
V chodbě hořelo jen pár loučí. Chabé světlo sotva vystačilo k osvětlení celého prostoru. Drobná žena se ohlédla za sebe a pak ze spirály jednu louč vytáhla. Vzduch byl čistý.
Za chůze se držela za pas. Měla ji tam. Dobře schovanou pod lněnou zástěrou, ušmudlanou od koňské a stájové špíny. Jednoduchou dýku bez zbytečných ozdob a drahých kamenů, zato pekelně ostrou. Před pár dny ji místní kovář vyrobil a pak se mu ztratila. Nešlo o žádný vzácný kousek a nebyla jediná z té sady, takže ji naštěstí nikdo nehledal.
Žena se zastavila před první komnatou, kterou po cestě míjela. Sice to nebyl cíl její cesty, ale moc dobře věděla, že až vykoná, co musí vykonat, muž, který byl uvnitř, ji zabije. A nebude mít slitování, protože láska nikdy nemá slitování. Ani čest.
Smutně se na dveře usmála a vyrazila dál.
To, co hledala, bylo až v dalším pokoji. Za ten čas, co na hradě Bodiam strávila, už ledasco věděla. Jaký je pán hradu, že ho mají všichni rádi a pro koho bije jeho srdce. Že se nejedná o ženu, ale o muže. Kupodivu jí to nepřišlo nemravné, pamatovala si u nich doma na jednoho pastevce koz, jak se tajně scházel se synem tkalce. Jednou je spolu viděla. Nevypadalo to divně, když se líbali a hladili, takže pokud měla pána domu a jeho milence za něco odsoudit, tohle nebyl ten důvod.
Zatřásla se silou vzpomínky, která jí probleskla hlavou. Ten den už to přestala počítat. Do večera se počet oněch záblesků ještě zvětší na dvojnásobek. Ale tentokrát by to mohlo být jiné. Protože změní pravidla podle svého. Musí to udělat, neměla jinou možnost.
Když došla k vytouženým dveřím, vsunula louči do trychtýře a jemně zaklepala na tvrdé opracované dřevo. Neslyšela zevnitř žádný zvuk, proto opatrně vstoupila.
Pokoj byl ponořený do útulného šera, protože byly zatažené závěsy a slunce v tuto dobu už svítilo na opačnou stranu hradu. Krb byl vyhaslý, čemuž se nedivila. V pokoji celý měsíc nikdo nebydlel a co věděla, chodil sem uklízet akorát jeden sluha, aby nebyla komnata cítit vlhkostí a zatuchlinou, až se pánové vrátí. Nikdo o jejich dnešním návratu dopředu nevěděl, kdyby ano, už by v krbu vesele praskal oheň a všude by bylo hotové pozdvižení. Možná by pro to, co musela udělat, měla lepší zázemí, ale takhle se musela spokojit s tím, co se nabízelo. Respektive s tím, kdo se nabízel.
Mladý pán ležel na posteli, schoulený do klubka a spal. Když žena procházela kolem paty postele, přetočil se na záda.
Byl hezký, to ano, ale jeho hezká a milá tvář nemohla nic změnit na jejím rozhodnutí. Stejně už bylo pozdě. Její život neměl žádnou cenu, tak na co ho prodlužovat?
Opatrně si klekla na kraj postele a vytáhla dýku z úkrytu. Pomalu ji přiložila k bílému krku a zavřela oči. Stačil jeden tah. Jeden pohyb rukou a bude po všem. Pomsta bude vykonána!
