Jack očima Gothow Motion potřetí

S luxusními Jackovými profilovkami se v posledních dnech roztrhl pytel. Tuhle dal na svůj FB s poděkováním za 30 000 následovníků :)

Zdroj: Jack E. Strify (FB)

Jack očima Gothow Motion podruhé

Nemožno nesdílet! :)

Zdroj: Jack E. Strify (FB)

Všechno nejlepší, Adame!

Připadá mi, že jsem tady stejný titulek psala před týdnem a ne před rokem. Je hrozný, jak to utíká.

Přeju za tenhle blog Adamovi všechno nejlepší k jeho krásným třicátým druhým narozeninám. Ať mu všechno vychází, ať najde novou lásku, která by zase nějaký ten pátek vydržela, ať mu nikdy nedojde inspirace a především, ať mu přeje zdraví. To je to nejdůležitější.

Happy B-day, Adame! <3

Připojuju několik obrázků, které se ke dnešku vztahují :)

---

Tuto koláž vytvořil česko-slovenský fanklub. Šlo o maďarský projekt, ale my jsme se k nim přifařili a nakonec celý obrázek tvořila Creative Sharka, jež má na starosti desing webu a-lambert.cz

Akorát je trochu smutné, že je na mapě tak málo Čechů a Slováků. Je nás tu určitě víc, ale buď o tom někteří nevěděli, nebo byli prostě leniví něco udělat. Já se rozmýšlela taky, protože se hrozně nerada fotím, ale nakonec jsem to přežila :D Škoda, škoda.

Další obrázek vytvořil jistý Chris Saunders a Adam mu při tom asistoval. To dole jsou Adamovy iniciály. Moc hezké!

Obrázek byl vytvořený u příležitosti Adamových narozenin a také nadace Nilea Rogerse, na kterou půjde výtěžek z prodeje tohoto díla. Je možné si obrázek zakoupit, buď jako reprodukci s Adamovým podpisem za 132 dolarů, nebo jako plakát za 32 dolarů. A to přímo ZDE

Jack Strify - Fix me (acoustic)

Tak nevím... Na tohle jsem posílala svůj peněžní dar? No doufám, že ne :D

Jack tu vypadá skvěle, o tom žádná a samozřejmě jsem ráda, že konečně zase s něčím vylezl, ale snad to není konečná. Taky je možný, že se na něj lidi vykašlali a peněz na klip se sešlo málo, takže natočil jenom tenhle jednoduchý.

No, posuďte sami...

Song dne - Single Tear

Dnešní song dne je pro povídku www.valleysecret.com ;)

Tommyho instagram...

Ne, tohle si opravdu nemůžu nechat pro sebe :D Tommy dal na svůj Instagram můj manip k povídce Masked Husband! A aby toho nebylo málo, Adam tomu dal "like" :))

Dokážete si asi představit, jak jsem happy!

Song dne - Wings

Birdy...

True Story 3.

Vím, že díly nejdou zrovna nejdelší, ale snad v nich pokaždé prozradím něco zajímavého. Taky mě to tolik nezatěžuje, protože mám v poslední době opět pocit, že jsem už všechnu svou fantazii vyčerpala.

---

Adam

Od Tommyho mířím rovnou domů. Následuje sprcha, tři cereální krekry zapité sojovým mlékem, kontrola twitteru a e-mailu a moje malá siesta s uvolněním napětí. Aspoň, že si ho můžu vyhonit, když už se nemůžu pořádně najíst.

Nedávno jsem se opět viděl se Saulim, protože měl v našem starém bytě ještě nějaké věci. Myslím, že žádná láska nikdy nemůže zrezivět a už vůbec ne teprve po půl roce, i když jsme se prakticky neviděli. Skončili jsme spolu v posteli. Jak jinak. A bylo to, jak jinak, dokonalý.

Namluvil jsem Saulimu, když jsme se rozcházeli, že s ním chci být pořád kamarád, ale nevím, jestli se do téhle fáze ještě někdy budu schopný vrátit. Když to tak vezmu, ve skutečnosti jsem v ní ani nikdy nebyl. Zamilovali jsme se téměř na první pohled. Neviděl jsem v něm kamaráda. Viděl jsem v něm "jeho". Moji lásku na delší čas. Na nekonečný čas. A na takové lásky se nikdy nezapomíná.

Od dubna je všechno jinak. Ano, spělo to k tomu už pár měsíců předtím, ale to jsme si to asi ještě nechtěli pořádně přiznat.

Necítím se ve své kůži, ale naštěstí to nikdo nepoznal. Snad jen těch pár prvních týdnů, kdy s tím všichni počítali. Okolí mi hodně pomohlo, ale tu největší bolest si pořád nosím v sobě. Věděl jsem přesně, jaký bude scénář, až se Sauli znovu objeví, protože si bude muset vyzvednout své věci. Rozdali jsme si to. Jako za starých časů. Nemluvili jsme při tom, jako kdybychom se báli říct něco, co by náš dosavadní vztah změnilo. Nechtěl jsem, aby poznal, že je v mým srdci pořád a třeba to nechtěl ani on.

Přesto to oba víme. Jsem si tím jistý.

Dokázali bychom se k sobě vrátit, jenže jak by to dopadlo příště?

Kolikrát se zastavím a zahledím někam do neznáma a přemýšlím. Je mi už skoro třicet dva. V tomhle světě jsem starý a nepomůže tomu vůbec nic. Ať už pocit na povrchu, nebo pod ním. Dostal jsem se pozdě do byznysu, jako muž působím v očích těch mladších daleko za zenitem. Jsou tu dvě roviny, které se neprotínají a já nevím, co s tím dělat.
Chci být úspěšný, ale kvůli tomu se musím hodně otáčet, což mi bere čas na soukromý život. Před pěti lety jsem si řekl, že moje pravé já nic neovlivní. Snažím se to dodržet, ale se životem už je to horší.

Čekal jsem, že to Sauli pochopí, jenže i jemu došla trpělivost. Vlastně nám oběma. Nikdy není vina jen na jedné straně a po těch několika hádkách jsem to musel konečně přiznat i sám sobě.

Mohla by být ta tichá válka mezi mnou a Tommym podnícená mým pečlivě skrývaným démonem, kterého si od rozchodu se Saulim držím ve svém srdci?

Mohla by být moje nevraživost součástí nějakého plánu, jak se z toho bludného kruhu dostat ven?

Ale proč tedy nejsem hnusný i na Ashley a ostatní?

Navleču si zpátky tepláky a hodím sebou na gauč. Netuším, kdy jsem vyvrcholil, nějak mě ten důležitý okamžik minul.

Klepání na dveře. Sakra, kdo by to mohl být? Jedině někdo z domu.

Jdu otevřít a cítím se dost mrzutě. Osoba za dveřmi mi ale vrátí na tvář ztracený úsměv, tedy ještě před údivem.

"Nancy?" zvednu obočí při pohledu na sympatickou tvář své nové sousedky Nancy Sinatrové.

"Zaznamenala jsem, že ses vrátil, Adame a určitě tu nemáš nic k jídlu, tak jsem ti něco přinesla." podává mi v alobalu zabalený talíř. "Kdyby sis chtěl popovídat o Oklahomě, tak klidně řekni. Něco jsem se tam v mládí najezdila."

"Jste hrozně hodná, Nancy, ale jsem unavený." zatvářím se omluvně. Rád bych si s ní pokecal, ale brzy sebou někde seknu a usnu.

"Nemyslela jsem hned, puso." napodobí afektovanou bukvici a pak odchází. Zmateně se podívám na talíř. Určitě to bude něco nehorázně dobrého a já to budu muset vyhodit a pak tvrdit, jak moc mi to chutnalo. Kdybych to jídlo mohl někomu poslat, udělal bych to, vážně.

Kdy naposledy jsem vlastně jedl skutečné domácí jídlo? Mně by stačilo jediné sousto a stal bych se utrženým ze řetězu a to opravdu nejde. Po rozchodu se Saulim jsem nabral asi pět kilo a teď to zase pracně schazuju. Nejhorší je, že média na mě vidí každý gram navíc. A fanoušci bohužel taky.

Odnáším talíř do kuchyně, kde ho pokládám na linku. Opírám se o ostrůvek za zády a mlsně si skrytou dobrotu pod alobalem prohlížím. Když jednou zhřeším, určitě se nic nestane. A i kdybych po tom přibral, přátelský sex se Saulim už mám za sebou a dřív než za pár měsíců si to nejspíš nerozdáme, takže to kilo navíc na mě nemá kdo poznat. A do té doby ho zase shodím. Budu běhat o pět minut déle každý den a všechno bude v pořádku.

Myslím, že to není ani tak slabá vůle, nebo zvědavost, jako rezignace, co mi dovolí odhrnout alobal a nakouknout pod něj.

Na talíři je čerstvý řecký salát s olivami a orestované kuřecí maso na způsob gyrosu. Beru si dobrotu do obýváku a zapínám televizi. Lepší tohle, než popcorn, nebo chipsy.

Nancy musí vědět, že se snažím jíst zdravě, jinak by mi nepřinesla něco takového. Zajímalo by mě, jestli je jí mě líto, nebo si prostě říká - jo, hochu, tohle je showbyznys. Ale nic lepšího už tě určitě nepotká.

Po jídle se uvelebuju na gauči do spací polohy a o minutu později už se mi zavírají víčka. Myšlenka na cestu do New Yorku, která mě pozítří čeká, mi vnese do žaludku svíravý pocit a ještě mě chvilku nechává bdělého. Spánek ji ale brzy přebíjí. Na tohle budu myslet až se pořádně vyspím.

Tommy

Moje první kroky po příchodu do bytu vedou k ledničce. Nevím proč, ale je to takový zvyk. Přijít domů, většinou po návratu z delší cesty a vzít si z lednice pivo. Mám v ní jehom to. Jídlo žádné, ale rychle si něco objednám.

Vytáčím oblíbenou restauraci za rohem, která má i donáškovou službu a objednávám si pořádně šťavnaný steak s americkými bramborami. Ještě dva čokoládové muffinky navrch a objednávka je kompletní. V restauraci už mě znají, takže se většinou ptají - jako obvykle, pane Ratliffe?

Mezitím si jdu dát rychlou sprchu, abych byl na tu dobrotu pěkně vyvoněný a uvolněný. V restauraci dělají dvěstěpadesáti gramové steaky, což je pro můj žaludek mnohdy pořádný záhul, ale nepolykám něco takového každý den, takže se tím netrápím. I tak se mě lidi ptají, kam do mě všechno to jídlo padá, že jsem pořád tak hubený.

Poslíček z restaurace dorazí o čtvrt hodiny později. Je to tak akorát, zrovna vylézám z koupelny. Když mi předává tašku, žulíme se na sebe, ale moc slov mezi námi nepadne. Jen pozdrav a díky. Taky už v té hospodě nějakou dobu pracuje, takže se nevidíme poprvé a asi se takhle prostě na všechny jejich stálé zákazníky žulí běžně.

Beru si jídlo do obýváku a sedám si s ním k televizi. Všiml jsem si, že mám ve skříňce ještě jedny chipsy, ale z těch bych se asi nenajedl. To radši pořádné jídlo.

Po deseti minutách jsou steak, brambory i oba muffiny v mém žaludku a já se můžu jít konečně vyspat. Jen co se probudím, napíšu té fanynce, abychom se domluvili na konkrétních věcech ohledně našeho setkání.

Chtěl bych se s ní vidět co nejdřív. Potřebuju poznat nějaké nové lidi, abych nemusel myslet jenom na ty, se kterými se vídám skoro každý den. Určitě by mi to pomohlo.

Netuším proč, ale poslední moje myšlenka před tím, než zavřu oči, patří Adamovi.

Symbol of Death 2.

Jsem ráda, že tomu dali aspoň někteří z vás šanci :)

---

Adam dostal chuť na cigaretu, ale oželel ji. Musel co nejdřív dojet do města a podívat se po Miu. Jenže slunce už bylo dávno schované za horami. Než dojede do vesnice, začne se stmívat.

Adam si uvědomil, že ani trochu nepřemýšlel nad nějakými dalšími plány bez Miu. Představoval si, že ho u chrámu vyzvedne a hned vyrazí zpátky. O vesnici mu nikdo neřekl. Ani ten historik v muzeu se o ní nezmínil. Ale těžko brát jeho úvahy za směrodatné, když ani pořádně nevěděl, kde se nachází chrám Guan Yu. Celá tahle cesta byla naplánovaná odhadem a Adam si konečně připustil to obrovské štěstí, že v rozsáhlých čínských horách našel jeden malý, neznámý chrám.

Spolkl chuť na nikotin, zařadil rychlost a vyrazil. Už z kopce viděl, že je vesnice obehnána jakousi hradbou. Asi to bylo u tak malých městeček normální a také účelové. Kol kolem se rozprostíraly skály. Kdyby se z nich uvolnily kameny, hradby je mohly aspoň částečně zastavit.

Adam se začal usmívat. Bylo až neuvěřitelné, že se dostal do takových míst. Stovky mil daleko od Chonggingu.

Neustále musel auto přibržďovat, protože ho údolí jakoby vcucávalo. Cesta se srovnala až několik metrů před hlavní bránou.
Adam zastavil a vystoupil z auta. Bylo zapotřebí bránu otevřít, ale nezdála se zamčená, byla jen přivřená. Obě její křídla byla zdobená kovanými a dřevěnými ornamenty, ve kterých poznal květy. Možná to byl druh nějakých čínských orchideí, napadlo ho.

Přiložil dlaň na pootevřené křídlo a zatlačil. Z levé strany k němu ale cosi dolehlo. Nějaký zvuk. Rychle stáhl ruku a otočil se k hradbě. Ten zvuk zněl jako ženský výkřik. Jenže žádnou ženu neviděl. Jen hromadu kamení, navalenou u zdi. Nejistě vykročil k největšímu balvanu a opatrně ho obešel.

Přímo za ním, v temném stínu, který obrovský kámen vrhal k zemi, ležela žena. Mladá Číňanka s rozcuchanými vlasy, které jí silou větru povlávaly kolem hlavy. Oběma dlaněmi hladila velké vyfouklé břicho, tiše skučela a povrchově dýchala. Vypadalo to, že bude každou chvíli rodit.

Adam zacouval dozadu, ale zakopl o menší kámen, takže padl pěkně tvrdě na zadek. Když chtěl zařvat bolestí, žena ho předběhla, protože jí začaly další kontrakce. Adam k ní natáhl ruku a jakýmsi neurčitým posunkem se ji pokoušel utišit, jenže to bylo marné.

"Uklidněte se, prosím." žadonil. Žena ho spražila naštvaným pohledem, jako kdyby mu rozuměla a snažila se mu říct, že takhle rodící ženy většinou křičí, ale pak Adamovi došlo, že ji spíš vytočil tón jeho hlasu.

Adam si klekl na kolena a pomaličku se k ní došoural blíž.

"Dojdu pro pomoc." vyhrkl chvilku po tom, co si ji se zaujetím několik vteřin prohlížel. Když se chtěl odtáhnout, žena ho chytila bolestivě za předloktí a stáhla ho zpátky. Začala mohutně kroutit hlavou a říkat nějaká nesrozumitelná slova.

"Ale já nevím, co mám dělat?" zmrzl Adam. Nechtěla po něm, aby ji rodil, že ne?! Žena náhle sevřela jednu ruku v pěst a jemně se s ní bouchla do břicha. Adam zpanikařil.

"Co to děláte?" chytil ji za zápěstí. Žena se ale vytrhla a udělala to znovu. Několikrát za sebou se takhle udeřila. Jako kdyby mu něco naznačovala, protože mu při tom vyzývavě hleděla do očí. Jenže, ať už se to Adam snažil jakkoliv obhájit, její gesto nevypadalo jako nic jiného, než ruka svírající nůž a bodající do břicha. Tohle po něm přece nemohla chtít. Určitě se zbláznila, nebo byla v nějakém deliriu.

Odhodlaně si vyhrnul rukávy své bundy a otřel si hřbetem ruky pot na čele. Svíral se mu žaludek, ale rozhodl se, že to ustojí. Žena se v dalším okamžiku prohnula v zádech a roztáhla kolena od sebe, až se Adam polekal. Musel být blázen, že na tuhle dohodu, sám se sebou, přistoupil. Dohoda zněla - pomůžu jí a pak ji dovedu do vesnice. Ale jak to chtěl vůbec udělat, když o porodech vůbec nic nevěděl? Snad jen to, kudy to dítě vyleze ven?

Na okamžik pevně zavřel oči a vydýchával se. Pak položil odhodlaně své dlaně na ženina kolena a roztáhl je víc od sebe. Tentokrát už se mu žaludek zvedl doopravdy a to dokonce tak moc, že musel své tělo odvrátit na stranu. Poté vrhl. Sice to byly jen žaludeční šťávy, protože celý den nic nejedl, ale i tak se mu nahrnuly slzy do očí.

Ano, Adam patřil mezi ty gaye, kterým se při pohledu na ženské genitálie zvedal žaludek. A ještě když byly takhle nepřirozeně napuchlé a rozevřené. Věděl, že jde o zázrak přírody a chtěl to tak brát. Opravdu si pořád v duchu opakoval, že musí té slabosti uniknout, ale okamžik překvapení si prostě vybral svou dlaň. Příště už to bude lepší, uklidňoval se.

"Omlouvám se!" vzdychl a otřel si pro změnu místo zpoceného čela ulepkané rty. Rychle sáhl do bundy a vytáhl balíček kapesníčků, aby se mohl vysmrkat a dostat svůj obličej aspoň z toho nejhoršího.

Ženě zrovna skončily další kontrakce, takže ho jen nevěřícně sledovala.

Adam odhodil balíček i špinavý kapesník stranou a znovu položil ruce na její nohy.

Najednou mu z paměti vyvstala vzpomínka na rodící ženu. Byla to ale jediná vzpomínka. A ještě na scénu z nějakého filmu, kterou nemohl považovat za důvěryhodnou. Přesto se k ní upnul, protože neměl jinou možnost. Podíval se na Číňanku pevným pohledem a pak začal povrchově dýchat s ní. Další kontrakce přišly jen o pár minut později.

Žena přivírala oči a tlačila bradu k hrudníku. Její čelo bylo celé vrásčité. Vypadala, jako kdyby ve vteřině zestárla o třicet let. Přitom ji Adam neodhadl na víc než dvacet. Vlastně ještě sama působila jako dítě, ale Asiatky tak většinou působily všechny.

"Netuším, co mám dělat, ale vy byste měla asi zatlačit." poradil jí. Žena na něj v bolestech vytřeštila oči. Samozřejmě mu nerozumněla jediné slovo.

"Tak jinak. Musíte zatlačit. Takhle!" Adam se narovnal a pak ztuhl. Ze všech sil napnul všechny svaly, které napnout šly a pevně stiskl víčka, aby se na to mohl víc soustředit. Kdyby to neudělal, asi by si vytlačil oči z důlků.

Žena ho napodobila a několik vteřin se jí podařilo svůj stav udržet. Pak povolila a opět se prudce rozdýchala.

"Tak je to dobře. Asi." přikývl Adam nejistě, ale cítil, jak ho uvnitř zaplavilo uspokojení. Určitě postupoval správně. Jenže to horší mělo ještě přijít. Pomoci tomu miminu ven z ženiny pochvy. To už ho tak klidným a spokojeným nenechávalo.

Zběžně si prohlédl dívčino oblečení. Měla na sobě takový ten typický čínský hábit, ale ne tolik zdobený, jak bylo možné vidět ve filmech, nebo na obrázích na google. Docela ho začínalo zajímat, s čím se ještě ve vesnici setká. Možná to byla taková ta víska, odtržená od civilizace. Kde lidé žili ještě se starými tradicemi a za skromných podmínek. Dívčiny šaty by tomu nasvědčovaly.

Znovu se jí zadíval do obličeje a povzbudivě se usmál.

"Tak to zase zkusíme, ok?" kývl a zadržel dech. Žena to po něm zopakovala a přitiskla bradu k hrudníku...

Adam musel mít nějaký výpadek vědomí, protože z ničeho nic držel ve svém náručí malý zakrvácený uzlíček, který se dožadoval jeho pozornosti ustavičným řevem. I když mělo miminko zalepené oči, natahovalo k němu ruce i nohy. Adam na něj chvíli jen nevěřícně zíral, než se duchapřítomně natáhl po balíčku s ubrousky a otřel z dítěte převážnou část krve. Poté si všiml, že je stále spojené s matkou pupeční šňůrou a opět se mu udělalo nevolno. Neměl ponětí, kde je ten čas, kdy dítě lezlo ven, ale tuhle část už mu z paměti nikdo vymazat nemohl.

Rychle vložil dítě ženě do rukou a rozběhl se k autu, kde měl schovanou sadu nářadí. Bylo mezi ním i pouzdro s nožem, který dostal od Lindseyho před cestou. Pak se začal prohrabovat ve svém batohu, i když pořádně nevěděl, co vlastně hledá. Až když mu v ruce přistála láhev s Absolut vodkou, pousmál se. Rozběhl se zpátky k ženě, která se ještě vzpamatovávala z porodu. Nůž polil alkoholem z obou stran a pak konečně přeřízl pupeční šňůru. Musel si představovat, že je to párek, nebo něco podobného. Už neměl co zvracet a naprázdno by to bolelo ještě víc.

Žena se rozbrečela, jenže ani trochu to nebylo štěstím, čemuž Adam samozřejmě nerozumněl. Mohlo snad to dítě pro ni znamenat problémy? Mohlo být nechtěné? Proto předtím ukazovala ta gesta?

"To bude dobrý." promnul ženě rameno a snažil se ji oblažit aspoň úsměvem.

"Sha." vyhrkla žena náhle a přitom ho chytila křečovitě za bundu.

"Cože?"

"Sha, sha!" vzlykala.

"Já ti nerozumím." kroutil Adam hlavou. Žena se znovu zhluboka nadechla, jenže v půli dechu se jí zavřely oči a hlava jí upadla na rameno. Omdlela.

"Ježiši Kriste, co s ní mám teď dělat?" Adam se ji pokusil poplácat po tvářích, ale nereagovala. Tep naštěstí nahmatal, to ho uklidnilo. Dítě, odpočívající v kolíbce z jejích paží, se znovu rozbrečelo a natahovalo k němu své drobné ručičky. Rychle ho od ní přebral a rozběhl se k autu, kde ho na zadní sedačce zabalil do jednoho ze svých triček. Pak se vrátil pro ženu. Naštěstí byla lehká jak pírko, takže ji mohl odnést v náruči. Posadil ji na přední sedadlo spolujezdce a šel otevřít bránu.

Musel ve městě co nejrychleji najít nějaký úřad. Nebo prostě někoho, kdo se o ženu i její dítě postará.

Symbol of Death - Miu

Na přání 1313 a Elly sem dávám svoji představu o Miu :)

Kdo si chce uchovat vlastní představu, ať se pod čáru nedívá :D

---

Symbol of Death 1.

Takže jsem se konečně dohrabala k nějakému tomu konceptu, podle kterého budu tvořit další hlavní povídku. Ta druhá, o real Adommy, je spíš takovým občasným projektem, ale na to už jsem upozorňovala na začátku.

SOD je první povídka na tomto blogu, která nebude ryzím slash počinem a představitelé v ní jsou fiktivními postavami, tedy kromě Adama. Je mi jasné, že by vás asi kompletně fiktivní story s neznámými tvářemi moc nezaujala a samozřejmě se tomu ani nedivím, když je tenhle blog výhradně o ff s Adamem. Jen jsem cítila, že potřebuju psát chvíli i jiný žánr, protože jsem z těch slaďáků opravdu přeslazená až hrůza :-D

Snad vás to chytne. Budu v to doufat.

---

Neděle. 18. srpna.

Adam zvedl ruku k hlavě a prohrábl si své splihlé vlasy. Posledních několik dní nepoužíval žádné vlasové přípravky, protože na to neměl náladu. V prstech jedné ruky svíral křečovitě volant a jeho pohled se upíral do dálky, aniž by v ní viděl něco konkrétního. Měl vztek na celý svět. Na toho zatraceného Rogera, který šéfoval jeho příteli a poslal ho do téhle díry. Na Miu, který se mu už několik týdnů neozval a donutil ho tím, aby všeho nechal a odletěl po něm pátrat na vlastní pěst. Měl vztek dokonce i na Lindseyho, jež mu vyšel tak ochotně vstříc. Kdyby mu nepomáhal, kdyby ho neujišťoval, že bude všechno v pořádku, tak...

Miu byl Adamův americko-asijský přítel. Jeho rodina odjakživa žila ve státech a měla americké občanství, ale uchýlila se k životu ve vyhraněných asijských čtvrtích. Miu se tenhle život nelíbil, chtěl se bavit s Američany a toužil si jednoho dne najít amerického přítele, kterého si nakonec našel.

Chodili s Adamem už bezmála tři roky. Jenže pracovní vypětí obou, jejich vztah prakticky nikam neposouval. Kdyby se snažili spočítat, kolik času z těch tří let strávili skutečně spolu, vyšlo by jim maximálně několik měsíců. Adam měl ale Miu natolik rád, že se ho nechtěl vzdát. A hlavně si nedokázal představit, že by něco takového napadlo Miu. Přesto tahle myšlenka uvízla v Adamově hlavě jako první, když si uvědomil, že se mu jeho přítel ze své další služební cesty přestal ozývat.

Něco se muselo stát. Miu už několik týdnů neposlal jediný mail, ani smsku. Jeho skype byl stále offline a telefonní číslo nedostupné. Adam si matně vzpomínal na podrobnosti, kterými ho Miu zahrnul, než odjel do Číny, kam ho poslali na další fotografickou misi.

Mladík pracoval už čtvrtým rokem v National Geografic a jeho práce zahrnovala především pořizování výjimečných fotografií z archeologických nálezů, památek a muzeí. V Chonggingu, kam odcestoval naposledy, bylo vyhlášené museum asijského tradičního umění.

Adam průběžně sledoval stránky National Geografic, kde měl Miu svůj vlastní sloupek. Ale ani tam už několik týdnů nic nepřibylo.

Iphone, zaklesnutý do plastového držáku, se rozezvoněl na celé auto. Adam zastavil u krajnice a rychle si telefon přiložil k uchu.

"Ahoj, Lindsey." pozdravil kamaráda, se kterým mluvil naposledy na letišti v Los Angeles, kde se loučili. Od té doby mu poslal akorát jeden mail, že dorazil do Chonggingu v pořádku.

"Tak jak to probíhá, Adame? Něco nového?" zeptal se ho muž.

"Všechno a nic. Víš, jak jsem ti povídal o tom hostelu, kde Miu bydlel? Musel jsem se vloupat do jeho pokoje, protože mě tam nechtěli pustit. Odhlásil se před třemi týdny a pak už se tam neukázal. Snažil jsem se tu Číňanku v recepci podplatit, ale byla neoblomná."

"Neblázni, člověče. Ještě tě budou stíhat za vloupání a pak tě zavřou. S čínskými úřady bych si nezahrával." varoval ho Lindsey.

"Já vím, ale co jsem měl dělat? Napadlo mě, že by Miu mohl v tom pokoji něco nechat. Našel jsem pod postelí fotku, ale netuším, jestli patřila jemu."

"Jakou fotku?"

"Je na ní chrám. Guan Yu. Ptal jsem se na něj v tom muzeu, kde Miu fotil. Je možné, že mu Roger nařídil jet tam, aby pořídil pár fotek. Ještě jsem s tím zmetkem nemluvil, protože mi nebere telefon. Ale právě tam mířím."

"A kde to je?"

"Nemám ponětí, nemohli jsme to v google vůbec najít. Když ti řeknu, že už jsem třetí den na cestě?"

"Ježiši." zalamentoval Lindsey. Adam si promnul unavený obličej dlaní a povzdychl si.

"Ztrácím naději, Lindsey. Proč se neozývá? Proč je jeho telefon nedostupný?"

"Třeba na místě, kde teď je, nemá signál. Nevzdávej to, Adame. Miu není zbrklý. Nejednal by unáhleně. Chceš, abych se na ten chrám podíval?" nabídl se kamarád.

"To budeš moc hodný. Poslední dva dny chytám maximálně mobilního operátora. O internetu si tu můžu nechat zdát. Nevím, jak ti to všechno oplatím." kousl se Adam do rtu.

Lindsey byl jeho dlouholetý kamarád a mimo to měl i dlouhé prsty, které dosáhly do míst, o kterých se jiným ani nezdálo. Zařídil Adamovi vízum, na které by musel čekat i několik měsíců. Protlačil ho do narvaného letu, jen aby mohl vyrazit co nejdřív.

"Neboj, já si to někdy vyberu." zasmál se Lindsey. "V práci to vzali dobře?"

"Ano. Mám spoustu dovolené. A Mandy se o všechno postará. Je na ni spoleh."

"Možná bys mi s ní na oplátku mohl konečně domluvit to rande." navrhl Lindsey.

"To bych mohl, ale rozhodnutí musíš nechat na ní. Neznám většího workoholika, než ji. Na nějaký soukromý život kašle. Někdy mám pocit, že jsou všichni chlapi v jejím okolí neviditelní."

"Ale ty ne, jsi její šéf, musí tě poslouchat."

"Hlavně jsem gay. Ode mě jí nehrozí žádný nebezpečí." ušklíbl se Adam.

"No dobře. Uvidíme, co na to řekne. Teď si s tím nedělej starosti a najdi toho malýho lumpa. A volej mi, pokud to bude možný."

"Jasně." slíbil Adam.

Rychle vrátil telefon do držáku a natáhl se po staré mapě, kterou mu věnoval muž z muzea, se kterým mluvil o chrámu. Když rozložil na několika místech potrhaný papír na volantu, zahleděl se na červenou tečku, jež si před cestou na mapě vyznačil. To byl výchozí bod. Přesněji Chongging. Poslední místo, kde byl Miu spatřen, než se po něm slehla zem. Od červeného bodu se táhla klikatá černá čára, vedoucí do světle hnědého pole, které znázorňovalo hory. Kol kolem nebylo jediné město. To poslední, v němž Adam strávil noc, najedl se a natankoval, se jmenovalo Yushu. Od rána nenarazil na jedinou známku života.

"Kde je tě konec, Miu." posteskl si a složil mapu do malého balíčku. Poté znovu vyrazil na cestu.

Krajina se měnila s téměř každým ujetým kilometrem. Adam musel poděkovat sám sobě, že si v autopůjčovně vybral duchapřítomně Toyotu Raw 4, protože jiné auto by takový terén nezvládlo. Zdolával příkré kopce, prašné i bahnité cesty, míjel malá jezírka a drobné lesíky plné neznámých stromů, které vypadaly jako obří bonsaje. Jakmile se ale dostal do nadmořské výšky nad jeden tisíc metrů, zeleň začala řídnout a nahradilo ji kamení. A mimo jiné mu začaly zaléhat uši. Po pravé straně se mezi horami táhla velká čínská zeď jako líně plazící se had. Kdyby účel jeho cesty nebyl tak zmatený, každou chvíli by se zastavil a žasl nad dokonalou scenérií, kterou nikde jinde vidět nemohl. Pořád věřil, že až se bude tou samou cestou vracet zpátky do civilizace a Miu bude sedět vedle něj, živý a v bezpečí, klidně si nějakou tu zastávku udělá. Teď ale nemohl.

Znovu se pokusil vytočit Rogera, Miu šéfa, ale opět mu to nebral. Když se podíval na displej svého telefonu, spatřil na něm jednu čárku signálu a baterie.

"Bezva." zavrčel a hodil telefon na sedadlo spolujezdce. Ještě, že měl v záloze náhradní baterii, kterou si pro jistotu dobil v Chonggingu.

Slunce na obzoru už klesalo za skaliska a oznamovalo nezvratnou skutečnost končícího dne. Adam přišlápl plynový pedál a trochu zrychlil. Jako kdyby mu něco našeptávalo, že se musí pokusit slunce dohnat, aby ho viděl zapadat co nejdéle.

Toyota se v kopci rozeřvala třemi tisíci otáček, na kterých se Adam držel, dokud nezdolal ten největší krpál. Naštěstí byl na podobné kopce zvyklý z Los Angeles. I tam měl silné auto, které muselo být schopné zvládnout neméně náročné výšlapy. Jakmile se rawka přestala bránit, Adam stáhl nohu z pedálu a přibrzdil.

Podařilo se mu ještě slunce chytit. Jeho ostré paprsky mu svítily intenzivně do očí a zároveň ozařovaly malé údolíčko za kopcem. Za pár minut však definitivně zapadlo a zanechalo na několik posledních okamžiků na vrcholcích hor nazlátlé žilky.

Teplo paprsků vystřídalo dunění větru. Adam cítil, jak se živel opírá do boků auta, ale momentálně mu to bylo jedno. S neskonalou úlevou hleděl na údolí pod sebou, které bylo plné malých domků a zahrádek. A jako třešnička na dortu, nad vískou trůnil krásný chrám Guan Yu se zdobenou pagodovou střechou. Rychle pohlédl na fotografii na čelním skle, kam ji přilepil žvýkačkou, aby ji měl celou cestu na očích a usmál se.

Přesně tohle hledal. Miu musel být tady!

True Story 2.

A máme tu Tommyho pohled :)

Bohužel nevím, jak se jmenuje přítel Ashley, tak jsem si jeho jméno vymyslela. Nikde jsem to nenašla, ale kdyby to třeba někdo věděl, určitě mi to napište. Díky ;)

---

Tommy

Těším se domů. Nemusím zrovna práci na silvestra. Ale na druhou stranu jsem s tou naší bandou docela rád.

Tedy... Jak se to vezme...

Domluvil jsem se s jednou holkou na rande. Je to moje fanynka. Poznali jsme se na twitteru. Pak jsme si napsali pár soukromých zpráv a pokecali na skype. Zatím mi přijde v pohodě, ale pokud při osobním setkání nebude, tak se holt spálím.

Vždyť já jsem na to machr. Mohl bych o smůle v lásce přednášet na univerzitách. Důležité je, že jsem si na to už zvykl. Radši se psychicky dopředu připravuju na to, že ta holka bude poděs. Lepší počítat s nejhorším.

Při snídani jsem si všiml, jak mě Adam opět probodával tím svým nenávistným pohledem. Osobně se dost držím, ale naštěstí nejsem tak výbušná povaha jako on. Zvykl jsem si na svoji smůlu a zvykl jsem si i na tohle.

Ani už nevím, kdy to vzniklo. Nikdo to moc neřeší. Hlavně, že se nehádáme. Aspoň teď.

Flashback

"Myslíš, že bys mohl používat jinou rtěnku, než černou? Já na tom pódiu nemám zrcadlo, abych se pak na sebe podíval, kde všude jsi mi ji rozmatlal po obličeji."

"Proč to neřekneš Sutanovi? Ten mě líčí."

"Řekni mu to ty!"

"Fajn! Co takhle s tím divadlem přestat úplně? Ty nebudeš mít černou pusu a mně zůstane makeup."

Konec flashbacku

Ne, tady to nezačalo. Špičkovali jsme se po vystoupeních na prvním turné skoro denně. Adam je perfekcionalista a nesnáší, když něco nejede podle plánu. A já byl vždycky takový ten rušivý element. Však mi to nejednou otřel o čumák.

Asi nemá smysl nad tím moc přemýšlet. Někde se stala chyba a ta se postupem času zvětšovala, až z toho vznikla propast tak hluboká, že jsme to prostě vzdali. Vzdali jsme snahu, aby se někdy zmenšila, nebo dokonce zmizela. Při takovém pracovním vypětí člověk ani moc nepřemýšlí nad nějakými osobními spory, aspoň já nejsem ten typ. Ale je fakt, že kdykoliv mi Adam řekne, co bych měl na veřejnosti dělat, přejede mi mráz po zádech.

Naposledy po mně chtěl, abych mu dal při focení ruku kolem ramen. Když si to vezmu zpětně, moc takových fotek nemáme. Možná má strach, aby tu nenávist na něm někdo nepoznal, tak si to chce pojistit. A taky si myslím, že to dělá podvědomě, že i on nad tím moc nepřemýšlí.

Uvidíme se nejdřív za šest dnů. Do té doby si od sebe zase odpočineme a další společné vystoupení určitě zvládneme bez hádek a ještě předvedeme našim fanouškům pořádnou show. Koneckonců, o to jde mně i Adamovi. A na to se vždycky soustředím, když na mě náhodou přijde nějaký splín, nebo zasáhne realita, která mi připomene, jak chladný je mezi námi vztah.

"Tommy?" Ashley si mě odchytí po přistání v Los Angeles před letištní halou. Dostanu přednášku. Určitě.

"Jo?" otočím se na ni, zatímco si urovnávám na zádech vak s nejoblíbenější kytarou. Všechny ostatní jsou ještě v letadle se zbytkem aparátu, který vyzvednou naši bedňáci, ale tuhle kytaru prostě nemůžu nechat bez dozoru. Má pro mě obrovskou cenu. Je něco jako králičí pacička na klíčích, nebo lapač snů nad postelí. Prostě talisman pro štěstí. Moje soukromá modla.

"Mluvila jsem ráno po snídani s Adamem. Je zvláštní, jak může být člověk jako on tak špatný herec. Všiml sis toho?"

"Ani ne." pokrčím rameny. Je mi ukradené, jak se Adam dokáže přetvařovat, hlavně když mu to všichni baští a já se pak nemusím tolik snažit.

"Řekla jsem mu, aby se víc kontroloval."

"Neřeš to tolik, Ashley." mávnu rukou.

Zrovna si nás někdo z haly vyfotil. Možná to na tom obrázku bude vypadat, že Ashley držím. Pohnul jsem rukou, takže bych se ani nedivil, kdyby to na tu dálku tak působilo. Ale co, s Philem se známe a on ví, co to obnáší, když má slavnou přítelkyni a že bych mu do ní nikdy nedělal.

Závidím jim. Pořád si dokážou udržet ten zdravý nadhled a nějaký bulvár je jim ukradený. Jenže dokázali by to samé, kdyby byli na mém místě? Nebo dokonce na Adamově?

"Nechci to řešit, jen mám pocit, že vám to občas musím připomenout." založí si ruce na prsou. Kousek od nás se ozve troubení klaksonu. Phil si přijel pro svou vyvolenou a odveze si ji na jejich ranč, o kterém nikdo neví, kde je, tudíž nehrozí, že by tam Ashley někdo mohl otravovat.

Další tichá závist.

"Díky. Budu na to myslet." přikývnu vzorně. Adam dostal přednášku, aby mě přestal tak okatě nenávidět a já byl upozorněn na to, že bych ho neměl tolik ignorovat. To jsem tedy zvědavý, jestli se my dva někdy shodneme.

"Dobře. Měj se, zlato." Ashley mě ještě políbí na tvář, krátce obejme a pak už spěchá do čekajícího auta. Její kluk mi zamává z okýnka, tak mu to oplatím. Někdy bych s ním zase rád zašel na pivo, ale vzhledem k tomu, jak pečlivě si hlídá soukromí, to nejspíš nehrozí.

"Nechceš hodit domu?" uslyším za sebou Adamův hlas. Ohlédnu se. Máme v patách tři maskovaný fotografy, takže proto ten zájem.

"Nemusíš se tolik přemáhat." špitnu a pak se s ním vydám po přechodu k dalšímu autobusovému ostrůvku. Až zmizíme v podzemních garážích, tahle hra skončí. Než je pustí dovnitř, my už budeme dávno pryč.

Bohužel mi nezbývá, než jeho nabídku přijmout. Předtím jsem na letiště přijel s Brianem, jenže ten po přistání chvátal pryč, že prý má ještě nějakou schůzku, ale ne mým směrem. Co jsem chtěl vlastně dělat? Čekat na zázrak?

Všimnu si, jak se Adam podívá na moji kytaru, ale nehne při tom ani brvou.

"Co máš v plánu teď?" zeptám se bez zájmu.

"Pozítří musím do New Yorku."

"Aha. Prý je tam sněhová kalamita." pronesu škodolibě.

"Hm." víc to nekomentuje. Ví, že to nemyslím dobře. Nebo spíš, že je mi to jedno. Já mám teď pár dní volno a hodlám si ho pořádně užít.

Když jsme v garážích, odložím kytaru na zadní sedadlo BMW, pak nastoupím. Nesnáším tyhle nevyhnutelný situace. Musím s ním vydržet v tak malém prostoru a bude to trvat nejméně půl hodiny, než mě vysadí doma.

Zase mlčíme. Adam se ozve jako první.

"Mluvila se mnou Ashley."

"Já vím." přikývnu.

"Je to těžký, ale jinou možnost nemáme." utrousí naštvaně.

"Kdyby byla jiná možnost, tak už tu nejsem."

"Jasně." Krátké poznámky, otázky a odpovědi. Tak takhle my spolu už několik měsíců komunikujeme. Někdy mi to přijde hrozně k smíchu a někdy naopak k pláči. Vím, že by bylo pro všechny jednodušší, kdybychom si to zkusili vyříkat a přijít na ten problém, proč spolu nedokážeme už normálně mluvit, ale to by se aspoň jednomu muselo chtít. Pro všechny by bylo jednodušší, kdyby bylo všechno při starém, ale ta cesta k tomu není ani trochu jednoduchá. Když ani nevíme, kde to všechno vzniklo.

"Co máš v plánu ty?" zeptá se mě na křižovatce, když čekáme na zelenou.

"Chci odpočívat a taky mám rande." přiznám mu.

"Ok." pokrčí rameny. I jemu je úplně fuk, co budu v dalších dnech dělat. Vidím to na něm. Ani se nesnaží něco předstírat. Je ke mně úplně lhostejný. Jako kdybych vedle něj vůbec neseděl.

Zbytek cesty si odbydeme v tichu. Adam mlčí, já mlčím, propast se opět zvětšuje a oběma je nám to volné. Když mě vysazuje před mým domem, skoro ho neslyším pozdravit. Dokážu si představit, jak moc se musel přemáhat, aby mi ten odvoz vůbec nabídl. A určitě se i ve skrytu duše modlil, abych to odmítl.

Beru si svou kytaru, bágl a jdu domů. Adam nečeká, až zajdu. Za chvíli už mizí za rohem a mně se konečně uleví. Ani koncerty nejsou tak vyčerpávající, jako tohle. Při hraní můžu myslet na milion dalších věcí a všímat si jen své kytary. Ale když jsme spolu v tak těsném prostoru, vždycky mám pocit, že mi dochází kyslík a někdo mi soustavně tlačí na hrudník.

Další vysilující práce za námi. Už teď se bojím, jak to bude příště. Musím nabrat síly. Musím se na to psychicky připravit.

Naštěstí ze mě všechno okamžitě padá, jakmile zapadnu do svého bytu. To je to, o čem jsem předtím mluvil. Dokážu na to nemyslet, protože to stejně nemá smysl. Dokážu se soustředit i na jiné věci, protože už jsem si za ty měsíce zvykl, že se to nezlepší. Nebudu si přece své volno kazit něčím takovým.

True Story 1.

Jak jsem včera psala, měla bych tu nový počin, který budu psát tak nějak průběžně, podle toho, co mě zrovna napadne, takže opravdu nečekejte pravidelné přidávání. Je to True Story, ne vždycky se u Adama něco děje :)

A taky, ne všechny tenhle námět potěší.

Takže uvidíme, co se z toho vyvine ;)

---

Adam

Na konci roku bývá všechno hektičtější. Čekání na letištích, odbavování, fronty, lidé... Kam se podívám, vidím nervozitu a rozruch. Nechci, aby to tak bylo, ale sám to neovlivním. Ani tím, že tomu všemu nepodlehnu.

Občas mě na sociálních sítích někdo polituje, že musím pracovat i v tuhle dobu, ale většinou je to někdo, kdo pak přijde na můj koncert. Kdyby si lidi nekoupili lístky a užívali si konec roku s rodinou, nebo s přáteli, měl bych volno i já. Ale možná by mě to ani nebavilo.

Už jsem si zvykl. Minulý rok jsem byl dokonce mimo státy. Silvestr jsem prožil na Bali a kdekdo si možná říkal - jo, ten se má, tam já se v životě nepodívám. Klidně bych si to s tím člověkem i vyměnil. Někdy mě vážně nebaví tolik cestovat. Ještě když pomyslím na svou pásmovou nemoc...

"Díky." otočím se na Tommyho, který mi právě sundavá ruku z ramene. Další focení za námi. Jeho ruka na mém rameni bude na momentce v Instagramu vypadat dobře.

"V pohodě." prohodí laxně a otočí se ke mně zády.

Jsme ti nejlepší kámoši, co kdy svět viděl. A podle některých jsme i něco víc. Píšou o nás, sní o tom, že jsme my dva spolu, že vedeme tajný vztah jak z románu a kvůli soukromí ho nechceme ukazovat na odiv. Vytváří se o nás příběhy plné lásky a porozumění a... žhavého sexu...

"Jdeme si někam sednout?" zeptá se Ashley.

"Mně se moc nechce." pokrčím rameny. Většinou mě koncert nabije energií, ale občas taky ne. Jako dneska.

"Já bych šel." ozve se Brian a Rick mu okamžitě přizvukuje. Všichni odchází, tedy kromě mě a Tommyho. Když zaklapnou dveře, můj kytarista se na mě otočí a přimhouří oči.

"To bylo naposledy."

"Taky si myslím. Aspoň do nějaký další akce." přivřu na něj oči úplně stejně.

"Pořád mám spoustu jiných možností."

"Nikdo ti v nich přece nebrání." utrousím uraženě a přejdu k zrcadlu. Zvláštní, vidět svůj obličej v odrazu a nemuset myslet na to, kde mám odličovací mléko. Od té doby, co jsem se přestal líčit, se cítím lehčí. Ale bohužel i zranitelnější.

"Promyslím si to." odsekne i Tommy a pak odejde. Jenom mávnu rukou a okamžitě na něj zapomínám. Měl bych ještě zavolat mámě a tátovi a popřát jim hodně štěstí do nového roku. Pak si půjdu lehnout, usmyslím si.

U snídaně se scházíme zase všichni. Hotel je jako ze škatulky a po nějaké noční akci na oslavu silvestra není nikde ani památky.

"Propásl jsi bouřlivou noc." oznamuje mi Ashley. Dokážu si představit, jakou měla noc asi ona. Dvě hodiny určitě seděla na drátě se svým mladým, protože nemohli být spolu. Ne, neskočím ti na to!

"Oslavil jsem konec roku po svém. Koncertem. To mi stačí." pokrčím rameny.

"Fakt tu byla super párty. Měl jsi jít s námi." přidá se i Brian. Jak je tak přejíždím pohledem, zatímco se rozplývají nad řádnou chlastačkou, skončím u Tommyho, který do sebe nezúčastněně láduje toust s míchanými vajíčky a kouká při tom někam do blba.

Okamžitě pohled vracím na Ashley. Už dlouho jsem Tommymu nevěnoval tak dlouhý pohled. To mi není podobné.

Po snídani se vracím na pokoj, abych si sbalil věci, protože máme být za hodinu na letišti. Ashley mě odchytne těsně před dveřmi.

"Adame."

"Jo?" otočím se na ní. Ruku na klice.

"Vím, že se oba snažíte, ale snažte se víc. I při zjevně běžný snídani vás může někdo vidět." Má ve tváři starostlivost, což mě u ní vůbec nepřekvapuje. Vždycky byla taková ta starostlivá kvočna. Od prvního okamžiku, co jsme se poznali. A vlastně jsem to ve skupině i docela přivítal. Tedy pokud nenarazila na tohle téma.

"Díky." zvednu jeden koutek a otočím se k ní zády.

"Vím, že je ti to jedno, ale nemělo by. Když už jste se pro tuhle hru rozhodli, měli byste ji hrát pořádně."

"Řekla jsi to i jemu?" obrátím se zpátky na ní a přivřu oči.

"Chystám se na to." přikývne důležitě.

"Fajn. Pohlídám si to. Uvidíme se před hotelem." zvednu unyle ruku na pozdrav a pak už mizím ve svém pokoji.

Celá naše banda to ví. Ví to i manažer, ale všichni taktně mlčí. Kromě Ashley, která má občas potřebu, připomenout mi, že bych měl být důslednější.

Kdyby se naše životy odehrávaly podle filmového scénáře, už by bylo všechno jinak, ale protože tohle je život, všichni se v tom tak nějak plácáme a neřešíme to. Neřešíme to, co vyřešit nejde. Necháváme to plynout a jen Ashley to občas naruší svou rolí dobrosrdečné a přičinlivé kamarádky. Když má zrovna náladu jí být.

Ano, má pravdu. Měl bych si dávat větší pozor na to, jak dlouho se na Tommyho dívám, protože dneska jsem to při snídani vážně přehnal. Jestli mě někdo pozoroval, musel okamžitě poznat, co se mi honí hlavou.

Problém je v tom, že už to nějakou dobu nedokážu ovlivnit. Takhle to prostě cítím, a když se nad tím zamyslím víc, většinou mě rozbolí hlava a sevře se mi žaludek. Takže jsem se naučil to neřešit vůbec, než bych si zadělal na vředy.
Vím o jednom radikálním kroku, který by tuhle šílenou, dlouhodobě táhnoucí se neřešitelnou situaci vyřešil, ale zatím se k němu nikdo z nás neodhodlal. A co si budeme povídat, zákon padajícího h.... v tom taky hraje svou roli.

Manažer mi nakonec řekl, ať to nějak zvládnu, že se umělci musí umět vyrovat s horšími situacemi a tak se s tím prostě vyrovnávám. Jak jen to jde. Jen mi Ashley občas šlápne na patu a tím obnoví puchýř, který se mi tam už nějakou dobu pořád dělá a nechce se zahojit.

Kdybych si uměl dupnout a projevit své skutečné emoce, vytekl by ze mě vodopád strašlivých vět a slov. Protože ne vždycky člověku stačí trpělivost na časový úsek, který musí přetrpět. Naštěstí si takové výlevy nechávám pro sebe. Pro klid hotelového pokoje, nebo na doma, kde mě nikdo neslyší.

Nesnáším ho! To on je ten puchýř, co mi hyzdí patu. Nesnáším, že se na něj musím usmívat a předstírat, že je můj nejlepší kamarád. Nesnáším vtipy o fanfiction, které musím dělat na pódiu. Nemůžu vystát jeho brnkání v zákusilí. Nemůžu se dívat na to, jak hází hlavou, když při mých písničkách paří. Vidím v jeho očích to prázdno a on musí vidět v mých to stejné. Už dávno jsme se na tom shodli. Ale nejsme schopní s tím něco udělat.

A managment je s tím spokojený. Nechce, aby se to měnilo, protože tohle je showbyznys. Budete ho dělat třeba i s člověkem, kterého nemůžete vystát, jen aby vaše tvorba měla tu nejlepší publicitu.

Všechno, co spolu děláme, je hra. Klameme své fanoušky. Klameme i sami sebe, ale aspoň o tom víme. Lidé z naší blízkosti se na to musí dívat. Sledují, jak se na sebe falešně usmíváme, jak bychom byli rádi, kdyby nám ruce upadly, pokud se předtím dotknou. Všechno je dopředu domluvené. Všechny společné fotky jsou jedna obrovská přetvářka. A všichni nám to žerou i s navijákem.

Už jenom kvůli fanouškům bych to chtěl změnit, ale nevím jak, když mi vedení dýchá na krk.

A nejhorší je, že si nemůžu vzpomenout, kdy to vzniklo. Už je to tak hrozně dávno, kdy jsem si poprvé řekl, že něco není v pořádku.

On se mnou vždycky hodně souhlasil, ale najednou začal mít jiné názory. Jako kdyby ty předchozí říkal jen proto, aby se mi zalíbil a udělal na mě dojem.

Opravdu se těším domů. Neuvidím ho přibližně týden. Budu mít sedm dnů na to, abych načerpal síly na další společné vystoupení. Sedm dnů čerpání síly na hodinu a půl dlouhý koncert.

Nedokážu si představit, jak zvládneme turné.

Rok koně

Rok 2014 připadl v čínském kalendáři na rok Koně. Před dvanácti lety, kdy na toto znamení připadl kalendářní rok naposledy, jsem se o čínský horoskop ještě nezajímala, ale musím říct, že se mi moje znamení - tedy Kůň, líbí o něco víc, než Lev. Možná je to právě i tím, že se říká rok Koně, rok Draka, rok Kohouta atd... Můžu to tedy brát tak, že tohle je můj rok a tudíž by mohl být lepší, než jiné roky. Ne vždy si ale člověk vystačí s pouhým pocitem :)

Přemýšleli jste někdy o tom, nebo jste si to třeba dokonce našli, v čem jsou narození vaši oblíbenci - umělci? Pohledem do minulosti jsem totiž zjistila, že si ve velké míře vybírám pro fanouškovství umělce, kteří k mému znamení pasují. Ať už k tomu lvímu, tak i k tomu druhému. A to, aniž bych po tom dopředu pátrala.

Například Adam, nebo Kame, jsou skvělým důkazem. Pes a Tygr. Vodnář a Ryba. To nemluvím o tom, jak se tato dvě znamení hodí k sobě :D Ale to už je takový bonus. A když půjdu ještě dál, například Jack je také Lev a ti k Vodnářům opravdu jdou :)

Jak to máte vy? Hodí se k vám vaši miláčci? ;)