Chci opět všem, kteří komentují, poděkovat za obrovskou podporu, kterou ve vašich komentářích nalézám. Omlouvám se, že přidávám díl o dva dny později, s mým časem je to prostě jak na horské dráze... ale kdo to tak nemá? V dnešní době? :)
Nevím, jestli vás dnes potěším, podle reakcí jsem pochopila, že by se vám asi líbilo, aby se to mezi nimi už někam pohnulo, no... vzhledem k tomu, že to do konce máme ještě docela daleko, to budu muset trochu zkomplikovat. Oh, komplikace mi vážně nevadí... pokud nejsou moje :D Ale v povídkách se v nich vyžívám a ještě víc jejich následným řešením. Takže mě, prosím, nekamenujte :)
Jo a na konci se můžete podívat na podobiznu mé představy Sareha Shaha ;)
Harry za sebou ucítil pohyb, pak jeho paže a trup objala jiná, o něco silnější než jeho. A také delší. Bože, jak krásně se do ní vešel a jak příjemné bylo, být pod ní schovaný. Horký dech lektvaristy ho pošimral za uchem, když se starší muž namáčkl k jeho zádům a tím si ho k sobě s konečnou platností přitiskl. Harry se zadíval k oknu. Pořád bylo dopoledne, ale oběd se nezadržitelně blížil a s ním i návštěva Ginny a další povinnosti v podobě slíbené pomoci s knihovnou. Přál by si mít víc času. Na sebe, na Severuse, na jejich… vztah.
Na chvíli zavřel víčka a přehrál si těch pár úžasných okamžiků, jichž se docela nedávno zúčastnil. Však ještě pořád uklidňoval svůj dech…
Jeho život mohl být jeden velký propadák, ale aby se cítil ještě mizerněji, umožnil mu prožívat tak silné orgasmy, že měl Harry pokaždé chuť nad sebou zaplakat. Co to bylo za spravedlnost? Jestli má ten zmrvený život jít do háje, tak se vším všudy. Proč pokaždé, kdy má potřebu se vším skončit, když se cítí tak hrozně pod psa a zbytečný, se stane něco takového?
Nechápal to. Život jako takový by ho měl trestat. Za to, že si s ním pohrával, že o něm rozhodoval, jako kdyby byl nějaký… Bůh. Místo toho mu strčil do postele tohohle chlapa.
Harry se kousl do rtu, stačil jediný obrázek vzpomínky a byl znovu vzrušený. To bylo poprvé, co… ah, Merline… Snape mu to udělal pusou. Ale jak! Harry se domníval, že se o sebe budou zase jen třít a líbat se, že on udělá dobře lektvaristovi, pořád žil v představě, že zahořklý mistr prostě nedokáže oplácet nic pěkného, že je na to příliš sobecký, jenže muž ho překvapil. Zlíbal ho všude, na hrudi, na břiše; obdaroval svými polibky celý jeho obličej, včetně jizvy a pak… pak…
Mladík schoval tvář do dlaně a ztěžka spolkl hluboký povzdech. Jeho penis v Severusových horkých ústech. Mistrův jazyk, laskající ho; obvykle přísné rty pečující o citlivá varlata… Kruci, bylo to tak… nádherné.
"Už mi povíš, co se děje?" ozvalo se za ním nevšedně milým hlasem, který se ke Snapeovi vůbec nehodil. Anebo spíš na něj Harry prostě nebyl zvyklý.
"Řekl jsem ti to. Všechno to na mě začíná doléhat. Nikdy jsem nemohl dopředu naplánovat svoje pocity, jen jsem si myslel, že to zvládnu, ale to není totéž, jako zakusit to na vlastní kůži," připustil Harry. Mistrovo mlčení mu dalo víceméně za pravdu. Místo zbytečných slov, kterých ostatně nikdy neměl moc nazbyt, přes ně přetáhl přikrývku a zahalil je tak do příjemného tepla, které mělo na svědomí i blízké položení jejich těl. Harry na své kůži cítil tu Snapeovu, včetně každého chloupku, svalu a samozřejmě i mužova svůdného přirození, jež se momentálně tisklo k jedné z jeho půlek.
Neměl problém přijmout ve svých představách takové uspořádání, dokázal by to i v reálu, ale jestli za to mohla jeho nebelvírská povaha, nebo něco jiného, zkrátka se nechtěl dát tak snadno. Zatím ne. Ale tohle mu opravdu nevadilo, bylo to tak hezky intimní… mile důvěrné.
"Proč se na mě nepodíváš?" vytrhl ho Severus z myšlenek. Harry si uvědomil, že tuto polohu po jejich milování zvolil sám. Aby se nemusel druhému muži dívat do očí. Aby mu dal co nejméně možností poznat, že se skutečně něco děje. Že ho sžírá nenávist vůči sobě samému společně s až nelidskou žárlivostí.
Harry se neochotně otočil, Snape ho pevně zmáčkl v pase a přitiskl k sobě jejich napůl vzrušené klíny. Hluboké tmavé oči samozřejmě vyhledaly ty mechově zelené a upřeně se do nich zahleděly.
"Je to takhle v pořádku?"
"Nemusíš být milý. Vím, jaký jsi, tohle ti není podobné," ohradil se Harry.
"Takže budeš spokojenější, když na tebe budu zlý?" ujišťoval se Snape. Jeho tvář byla nečitelná. Jen ty oči v sobě měly cosi… vyzývavého.
"Nemusíme po tom mluvit. Sex nám evidentně jde, tak bych to nechal na této úrovni. Milenecké povídání není styl ani jednoho z nás…"
"Jak si přeješ," přikývl Snape s mírným úšklebkem, po chvilce se ale znovu nadechl. "Myslel jsem, že ti jde přesně o tohle. Něžný sex, sentimentální řečičky… láska…"
"Že se podle těch svých domněnek chováš."
"Co chceš ty, nemusím chtít já. Jen konstatuji, Pottere. Jsi takhle spokojený? Je to podle tvých představ? Zmýlil jsem se?" Severus odhrnul mladšímu muži pramínek tmavých vlasů z čela a lehce zavadil palcem o jeho jizvu. Mladík se zachvěl. Mohla být na tom místě jedna z jeho erotogenních zón?
"Ty se přece nemýlíš…"
"Vidíš? Už komunikujeme. Povídáme si jako skuteční milenci," pousmál se Snape hořce. Že by v jeho hlasu bylo něco přípustného, to tedy ne. Harry ale poznal, že se přece jen snaží tu jízlivost aspoň trochu skrýt, aby nebyla tak okatá.
"Můžeme mlčet?" navrhl a raději zavřel oči. Problém byl v tom, že Snape neměl v úmyslu, nechat ho na pokoji. Harry se stále nacházel v lektvaristově pevném objetí a pořád měl jeho obličej blízko svého a pořád na něj druhý muž dýchal a jeho rty se téměř dotýkaly jeho tváře… Jak by mohl předstírat, že zde leží sám?
"Jistě," přikývl Severus. Prsty volné ruky se zabořily do Harryho rozcuchaného vrabčího hnízda a promasírovaly napjatou pokožku.
"Proč jsi tak… hodný?" zašeptal Harry. Vážně si musel tuhle otázku pokládat? A dokonce ji vyslovit nahlas? Bylo to jasné jako facka. Snape měl výčitky. Dokonce i sebestředný člověk jako on, dokázal cítit něco tak lidského. Protože Harryho podváděl. Ve skutečnosti myslel na krásného Sareha Shaha, na svého bývalého milence, se kterým se včera znovu setkal. A aby Harry nic nepoznal a neudělal mu nedej bože žárlivou scénu, tak se mu raději věnoval a byl… milý.
"Pokud se musíš ptát…"
"Ano musím!"
"Pak jsi možná ještě nic nepochopil," dodal Snape klidně. Harry se zamračil.
"Jak mám chápat něco, co nedává smysl?" Rychle se vymanil z mužovy náruče a posadil se k němu zády.
"Řekni, že jsi tohle nechtěl, Pottere. Ležím s tebou nahý v posteli, snažím se přijít na to, co přeletělo přes ten tvůj roztomilý nebelvírský nosánek."
"A já ti mám být za to vděčný?" štěkl Harry. "Tohle je tedy moje odměna? Že mi bude vaše eminence připomínat, jak jsem byl naivní?"
"Věděl jsi, do čeho jdeš. Možná sis neuměl představit, jak to bude složité, postavit se novým pocitům, ale pokud jde o mě, tak s čím jsi počítal?"
Ne s dalším milencem! Řekl si Harry sám pro sebe v duchu. A také jsem nepočítal s tím, že to skutečně vyjde. Že se se mnou budeš milovat jako rovnocenný partner. Že mi poskytneš tolik pozornosti.
Harry už byl tak zmatený z toho všeho, že ho rozbolela hlava. Pokoušel si to shrnout, hezky popořadě probrat sám se sebou, co se zatím stalo a co skutečně očekával.
Zamiloval se do Snapea na základě mistrových vzpomínek, a když přistoupil na tu šílenost se vzkříšením, myslel si, že by se mohlo něco změnit. Že už se Snape nebude chovat tak hrubě, když byl podle všeho zamilovaný také. Jenže až s odstupem času Harry viděl, jak hluboce se v sobě spletl. Snapeova komplikovaná osobnost v jeho vzpomínkách byla silně zakořeněná, tak si ji pamatoval a ani nové poznatky na tom nemohly nic změnit. Ne hned. Proto muži nevěřil. Kdyby na scénu nevstoupil tajemný mistr lektvarů Sareh Shah, možná by začal konečně pochybovat, ale takhle…
Harry si uvědomil, že když na něj Snape útočí, dokáže být víc nad věcí, než když je hodný. Těch situací zatím nebylo mnoho, většinou nejvíc v posteli, ale i tak patřily k těm nervóznějším. Sám tvrdil, že nechá minulost být, ale neřídil se tím. Kdyby nevěděl o vztahu mezi Snapem a Shahem, dokázal by to přijmout snáz?
Proč se prostě nezeptá? Co by tím ztratil? Snad svou hrdost? Jestli ho Snape zpovídal kvůli jeho záměrům v souvislosti se vzkříšením, muselo mu dojít, že si Harry dělá určité nároky na to, co, nebo spíš koho vzkřísil. I kdyby mu do tváře vykřičel, že už se s tím hezounem nikdy nesetká, Snape na to nemohl říct ani půl slova. Byl jeho, do prdele. Snape byl Harryho a nikoho jiného.
Mladší kouzelník svěsil ramena a povzdychl si. Asi by měl konečně něco říct.
"Myslel jsem si, že získám muže, kterého…"
"Miluješ?" doplnil ho Snape. Harry si nevšiml pohybu za sebou. Když na jeho ramenou přistály velké mistrovy dlaně, trhl sebou. Ale nesetřásl je.
"Kterého jsem si vysnil," opravil Snapea.
"Pak asi dělám něco špatně. Anebo jsem jen sám sebou?" hádal starší kouzelník. Harry v tom slyšel provokaci. Opět byla ale násilně potlačována. Snape se prostě nezmění. A tím, jak se snažil nebýt tak hnusný, to ještě zhoršoval.
"Vysnil jsem si někoho, kdo neexistuje, teď už to vím," připustil Harry. "I kdybys ke mně něco cítil, i kdyby to byla pravda, co jsem viděl v tvých vzpomínkách, neměl jsem na to spoléhat. Jsem naivní, hloupý Nebelvír." Nyní už se Harry doteku mistrových prstů vzepřel a postavil se. Nechtěl se v ložnici zdržovat, proto přes sebe natáhl pouze župan, rychle si nasadil brýle, které se někdy mezi polibkem na jeho hruď a první přítomností jedné části jeho těla v ústech druhého muže ocitly na nočním stolku, než se znovu otočil ke Snapeovi. Bylo fajn, vidět ho ostře, ale tím víc si mohl projasnit svou vizi o výrazu v jeho tváři. "Sex s tebou je úžasný, připouštím, ale už po tobě nebudu nic chtít. Nevím, co jsem si myslel. Změnit Severuse Snapea? Donutit ho, aby mě miloval, tajně doufat, aby mi to řekl? Tohle prostě nejsi ty. Už se nemusíš snažit, Severusi. A omlouvám se za všechno. Kdybych měl obraceč času, vrátil bych to…" Harry si pevně uvázal pásek županu a zamířil ke dveřím. Provázelo ho jen dusné ticho. Měl pocit, že Snape snad přestal i dýchat.
Takhle to ale bylo nejlepší. Nemohl možná zvrátit vzkříšení, mohl dát však Snapeovi svobodu.
Harrymu se udělalo nevolno, opřel se o zeď hned vedle dveří do své ložnice. Druhý kouzelník zůstal uvnitř, nešel za ním, asi se ale nebylo čemu divit. Harry konečně rozsekl tuhle neřešitelnou situaci.
Miloval toho hrdého muže nade vše, ale chtít po něm, aby se změnil, aby potlačoval svou přirozenost, třeba i kvůli někomu jinému, z důvodu vlastních výčitek svědomí… to si prostě na triko vzít nehodlal.
Jak by mohl s někým takovým žít? Sledovat den po dni, jak se ovládá, dusí v sobě svůj sarkasmus, který k němu neodmyslitelně patřil. Teď už to Harry chápal. Oni pro sebe nikdy nebyli stvoření. Ne, tímto způsobem. Byli předurčeni pro to, aby se hádali, aby se provokovali a nenáviděli. Ne milovali.
Harry si vzpomněl, že chtěl jít po snídani na procházku. Lepší čas si snad ani vybrat nemohl. Jen na chvíli vypadnout a smířit se někde v klidu se svým rozhodnutím. Pak si odbude se Snapem oběd, nezbytnou návštěvu Ginny a až půjde odpoledne za ředitelkou ohledně práce v knihovně, požádá ji o jinou komnatu. A bude doufat, že to Minerva nebude chtít nějak podrobně vysvětlit a rozmazávat.
*
Severus se vrátil do obývacího pokoje ve chvíli, kdy už byly komnaty prázdné. Vlastně čekal, až Harry odejde, i on potřeboval přemýšlet. A nejvíc o mladíkových slovech.
Ať to převracel z jakékoliv strany, vycházelo pořád to samé. Potter se s ním… rozešel.
Dal mu volnost.
Kopačky.
Vale…
Merline, ale proč? Proč?!
Severusi, copak jsi to ještě nepochopil? Že máš čest s tím nejnebelvírovatějším Nebelvírem?
Ten kluk nechce, aby ses změnil.
V podstatě mu řekl, aby zůstal stejně zahořklý jako dřív, jenže zároveň pochopil, že v takovém případě jim to nikdy nemůže klapat. Zatracený Potter! Copak si ničeho nevšiml? Je pochopitelné, že se nikdy úplně nezmění, to ale neznamenalo, že jsou jeho city stejné jako před dvěma lety. Že si nepřipouští ty malé, přesto významné krůčky, které už od jeho vzkříšení ušli.
Jistěže nehodlá být zlý na muže, kterého mi… se kterým sdílí intimnosti.
Severus měl vlastní zkušenosti se zlobou i po čas milostných hrátek. Mezi Smrtijedy to bylo naprosto normální. Žádné city, ani náklonnost, jen ryzí sex. A pokud se smíchal s touhou po moci, mohl se spolehnout na krutost, jež ho bude doprovázet. Tohle ale nebyl jejich případ. Ne posledních několik dní. Ne během sexu.
Severus přešel k oknu s výhledem na zamračenou podzimní přírodu a tmavé jezero. Připadal si podobně. Taky tak černě a ponuře. Přitom už nebyl důvod takový být. Nemusel nic hrát, nemusel předstírat, nemusel být k nikomu loajální, nemusel být s nikým svázaný nezrušitelným slibem…
Přiznej si to, trestal jsi ho. Ty první dny… tvůj přístup k tomu klukovi byl… odporný. Protože sis myslel, že přesně tohle jsi TY! Možná jsi a možná taky ne. Možná jen hledáš sám sebe v téhle nové přítomnosti.
Minerva, ta malá Weasleyová, Harry… nepadla od nich jediná výčitka vůči minulosti. Pokud byl někdo postaven na pranýř, tak Harry. Severus chápal chlapcovo rozčarování ze sebe samého. Konečně mu docházelo, do čeho se pustil, s čím si zahrával. Jenže ani to mu nebylo podobné, aby to tak rychle vzdal.
Severus nesnášel, když nevěděl, na čem je. Co se kolem něj děje, proč se lidé chovají, jak se chovají. Iritovalo ho to, přestože si jistě všichni v jeho okolí vždy museli myslet, že je příliš sobecký a sebestředný na to, aby si všímal ostatních. Potter ale nebyl ostatní, byl to mladý muž, který se vzdal všech svých nebelvírských zásad, aby ho vrátil zpět mezi živé. Kvůli citům.
Severus si musel přiznat, že se zcela jistě zasekl v minulosti. A nebylo se čemu divit. Poslední lidé, které před smrtí viděl, byl Potter, Grangerová, Weasley, Voldemort a… had Nagini. Všichni byli spojeni s válkou, s napjatým obdobím, které navždy poznamenalo jejich životy. Přitom ti samí lidé, v současnosti, se chovali, jako kdyby nikdy k žádné válce nedošlo. Měli rok a půl na to, smířit se se ztrátami, s novou kouzelnickou érou. A on se s tím musel srovnat během jednoho týdne.
Ne, to nebyl ten hlavní problém. Naopak bylo celkem osvěžující, opakovat si, že Temný pán už není, Nagini už není, že ve světě chaosu zavládl klid a mír, že se kouzelnická společnost potýká s banálními potížemi, které dokáže spravit tým odborníků, nebo jeden či dva bystrozoři. Kdyby nebylo znovuzrozené Bellatrix, tak…
Severusovi se zkrátka nelíbila Potterova letargie a začínal mít neblahý pocit, že s Lestrangeovou to nemá vůbec nic společného. Ani s tím, že se k němu konečně začal chovat trochu ohleduplně. Jenže co ho tedy mohlo odradit? Na sex si nestěžoval a Severus věděl, že mladému muži nejde jen o tělesné potěšení, vždyť i proto se snažil být… příjemnější. Že v tom neuměl zrovna dost dobře chodit, mu nikdo nemohl přece zazlívat. Po všech těch letech perfektně vytrénované odtažitosti a apatie. Ne že by na tom chtěl něco měnit, ale všechny ty okolnosti…
Potter…
Ty dychtivé zelené oči, krásné mladé tělo, toužící tělo, nebelvírská vznětlivost, úsměv…
Měla jsi pravdu, matko. A i kdyby ne, nemohl bych ho ten poslední týden přehlížet. Nemohl bych ignorovat fakt, že mi společnost dělá atraktivní mladík, který po mně touží. A čím víc po něm toužím já, tím snazší je, ignorovat fakt, že jsme kdysi byli nepřátelé. Nyní se to zdá tak malicherné. Už na tom nezáleží!
Tak proč mi nevěří? Proč nechce, abych se k němu choval lépe? Vím, že nikdy nebudu úžasný společenský muž, se kterým by se mohl chlubit, dokážu být ale něco jiného. Muž, který ho vždy ochrání a nedopustí, aby se ten malý rarach někdy nudil. I kdyby to znamenalo, že se denně minimálně dvakrát pohádáme.
Severus si založil ruce na prsou a zamračil se. Přijde tomu na kloub. Asi by bylo zajímavé, jít s kůží na trh, přiznat se Potterovi ke všemu, na co právě myslel, ale na to bude ještě času dost. V první řadě z něj vytáhne důvod náhlé změny jeho nálady. A už mu nespolkne to, že za to může Bellatrix a výčitky. Ani náhodou. Kdyby měl přístup k lektvarům, pár kapek veritaséra by…
Oh, kruci, Sareh!
Severus se zatvářil spokojeně. Na úsměv to nebylo, protože nešlo tak úplně o čistou hru, ale v tomhle případě si za to Potter mohl sám. Neměl si vymýšlet a ještě se s ním rozejít. Od mistra lektvarů, bývalého Smrtijeda a muže s majetnickými sklony v jednom se bez závažného důvodu prostě neodchází!
Jeho milovaný Sareh mu poskytne lektvar, díky kterému z umíněného Nebelvíra vytáhne pravdu.
Bohužel místo dalšího rozhovoru, který by stejně asi nikam nevedl (bez potřebného lektvaru), přivedl Potter na oběd mladou Weasleyovou. Předtím, jak odpověděl na půl pusy, se byl projít u jezera. Ginevra se přišla zeptat na Malfoy Manor; při jídle si tedy povídali o sídle, jak bývalo zabezpečené a jak jsou uvnitř rozmístěné jednotlivé místnosti. Dohodli se, že musí svůj zátah podniknout co nejdříve, protože Potter měl pouze jeden neviditelný plášť a dům, ve kterém se možná nacházel Severusův viteál, bude prázdný už nadcházející víkend. Weasleyová měla tedy na dopravení Luciuse Malfoye do Bradavic pouhé dva dny.
Když se oběd nachýlil ke konci, Severus zadoufal, že dívka odejde a on si bude moci s Harrym konečně promluvit, mladík se však omluvil, že musí za ředitelkou ohledně své brigády v knihovně a odešel společně se zrzkou.
Byl čas, uchýlit se k radikálnímu řešení.
*
Harry musel na Minervu čekat, dokud se nevrátí z oběda ve Velké síni. Ředitelčina skřítka Mimi měla povoleno, pustit ho do pracovny, takže momentálně seděl před hlavním stolem, trochu nervózně si pohrával se svými prsty a koutkem oka pozoroval obraz s Albusem Brumbálem. Bývalý ředitel spal, Harry ho nechtěl budit, ale určitě by se nebránil tomu, aby si promluvili o současné situaci. McGonagallová přišla o deset minut později.
"Ještě jste spolu nemluvili?" zeptala se, když viděla, jak Harry po obrazu pokukuje.
"Minule tu nebyl," zamyslel se nad svou poslední návštěvou této komnaty. Minerva se pousmála.
"Pořád někde lítá. Nemůže mi mít za zlé, když o něm říkám, že je… roztržitý," pokrčila rameny.
"Nebýval takový," napadlo Harryho.
"Ne, ale myslím, že si to užívá," usmála se potutelně. "Půjdeme hned do knihovny?" převedla řeč jinam. Harry se zavrtěl a na okamžik udělal upřeným pohledem rozbor svých rukou v klíně. Když se na ředitelku znovu podíval, měla pozvednuté obočí očekáváním.
"Je možné, abych dostal jinou komnatu?" skousl si ret. Minerva přivřela oči a natočila tvář do strany. Zcela očividně zkoumala na jeho obličeji důvod takové žádosti.
"Víš, že budu chtít vědět, proč," varovala ho.
"Záleží na tom? Tedy… nechtěl jsem být hrubý, omlouvám se." Harry si hned uvědomil, že ta první slova vyřkl poněkud afektovaně. Minerva za jeho problémy nemohla. Potřeboval od ní pomoc už po několikáté a měl by se podle toho chovat.
"Zkus mi povědět, co se děje, Harry. Víš, že spolupracujeme. Od Severusova návratu jsme v tom spolu, tak proč ses takhle rozhodl?" pobízela ho vlídně. Tvářila se, že se jí předchozí tón nedotkl.
"Budete si o mně myslet, že jsem blázen," posteskl si Harry.
"Na tu myšlenku už jsem si zvykla, mladý muži. Nemůže to být horší než tvé idealistické a hlavně již uskutečněné plány," pousmála se chápavě. Harry si vzal dalších pár minut na rozmyšlenou. Neměl strach, že by se mu ředitelka vysmála, jen… prostě se cítil trapně. Dělal to všechno pro to, aby... byl Snape zpátky a teď bude chtít od něj pryč. Prostě šílené.
"Nemůžeme být spolu. Snape, on…" Harry se zhluboka nadechl. "Prostě to neklape. Myslel jsem si, že jen potřebujeme čas, ale…" To už se mladík postavil, protože byl na klidnou polohu vsedě příliš nervózní. Když začal přecházet podél stolu, ředitelka ho stále se zájmem sledovala a trpělivě čekala na další doznání.
"Jsem v háji, paní profesorko. Z toho všeho. Než se objevila Bellatrix, bylo to relativně v pohodě, ale teď… Uvědomuju si, co jsem způsobil a vím, že to není žádná klukovina, která by šla potrestat klepnutím přes prsty, nebo školním trestem s Filchem. O snadné nápravě ani nemůže být řeč. Já… Bože, jsem na sebe tak hrozně moc naštvaný!" Harry si zajel prsty do vlasů. Cítil se opravdu hrozně, ale ani před Severusem se nedokázal takhle rozohnit. Protože měl strach, že mu to lektvarista akorát tak potvrdí a ještě omlátí o hlavu. Ne že by takové pokárání nebylo na místě. Ředitelka to ale neřekne škaredě. Nebude ho sice chválit, ale ani ho ponižovat.
"Chápu tě," pověděla Minerva s vlídností sobě vlastní. Harry se na ni podíval, ta slova celkem zahřála, ta další už ovšem méně. "Na druhou stranu, Harry, Severus je dospělý, rozumný muž, a pokud jde o důležitou věc, věřím, že dokáže být spravedlivý. Nebo ti to snad vyčítá? Je na tebe zlý? Myslím, že už se ve svém minulém životě potýkal s mnohem nepříjemnějšími událostmi," uvažovala.
"Řekl mi, že nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem," odvětil Harry po pravdě.
"To je racionální přístup," pokývala ředitelka hlavou.
"Ne, to není. Ne v jeho případě. Měl mě už dávno proklít, nechat vydrhnout celou koupelnu kartáčkem na zuby, já nevím, cokoliv!" zaprotestoval Harry ohnivě.
"Mohla jsem udělat to samé, ale neudělala. Chceš vědět, proč?" nabídla se. Harry horlivě přikývl. "Protože jsi také dospělý, Harry. Uvědomuješ si svá rozhodnutí i chyby. Já i Severus, dokonce i Ginny jsme tu od toho, abychom tě podpořili, až se je rozhodneš napravit."
"Jenže já je v první řadě neměl vůbec udělat!" ohradil se Harry. Bože, nemohl ani poslouchat svůj vlastní hlas, jak se mu příčil.
"Uklidni se, prosím. Na co chceš jinou komnatu? Zavřít se v ní a podrobit se pokání? Harry, to je nesmysl, ty se tomu musíš postavit čelem. A nesmíš zapomínat, že Severus je v tom s tebou. On se své zodpovědnosti nikdy nevzdá!"
"Nechci být jeho zodpovědnost, tou jsem byl celých sedmnáct let!" vykřikl Harry.
Minerva na něj upírala své velké zmatené oči, schované za brýlemi, na čele o několik starostlivých vrásek více.
"Co se stalo, chlapče?" zeptala se téměř šeptem. Harry prudce dýchal, dlaně sevřené do pěstí. Naštěstí měl dost příčetnosti na to, aby si dával pozor na opětovné otlaky od nehtů. Už nechtěl další Snapeovo zpovídání, proč byl zase naštvaný.
"Viděl jsem je," špitl. Sám zaznamenal, kolik v jeho hlase bylo bolesti a zklamání. Minerva samozřejmě nechápala, co tím myslel.
"Koho, Harry?" Také se postavila a naklonila se naléhavě přes stůl, ruce zapřené o desku.
"Severuse a Shaha!" vyhrkl mladík. "Včera jsem se vydal na průzkum, vzal jsem si plášť. Když jste mluvila o novém mistrovi lektvarů, zaujalo mě to, chtěl jsem ho vidět. Sledoval jsem ho do jeho učebny a pak… Severus tam za ním přišel. Objali se. Sakra!" zaklel Harry a svalil se zlomeně na křeslo. Ředitelka mlčela, očividně byla v šoku.
"Věděla jsem, že se znají, ale…"
"Ano, přesně, znají se a ne málo," povzdychl si Harry. "Všechno to bylo zbytečné. Vzkřísil jsem ho pro někoho jiného. Všechno to byla lež, slyšel jsem, co jsem slyšet chtěl a ne pravdu. A on teď… Je na mě hodnější. Myslím, že má výčitky. Netuším, co se pak stalo, utekl jsem, nemohl jsem se na to vřelé shledání dívat, bylo to…"
"Harry, to je mi líto." Minerva rychle obešla svůj stůl a přistoupila k mladšímu kouzelníkovi, aby mu promnula konejšivě rameno. Harry se zhroutil do křesla, oči zvlhlé vztekem a třásl se. Ředitelka si přivolala židličku a posadila se k němu. "Může to být jeho dobrý známý. Shah je přece také lektvarista. Lidé ze stejného oboru k sobě vždy mají o něco blíže," chlácholila ho.
"Jistě, Shah je mistr lektvarů, stejně jako Severus. A je jistě sečtělý, vysoce inteligentní a také velmi hezký, což nemůžeme popřít ani já, ani vy," vyhrkl Harry. Pořád ještě nedokázal ředitelce úplně odpustit, že ho před tím nevarovala dopředu. Ale nezáleželo na tom tolik, aby se o tom zmínil. Ne teď.
"Ah, drahý chlapče, asi jsem tomu poslednímu přívlastku nevěnovala tolik pozornosti. Jsem už v létech a nekoukám po mladých čarodějích tímto způsobem," pokusila se trochu zlehčit situaci. "Nicméně, to že k sobě mají tak blízko, ještě neznamená, že by mezi nimi mohlo být romantické pouto…"
"A co jiného?" vzepřel se Harry jejím argumentům. Protože měl své a ty byly mnohem silnější. "Kdyby to nebyl jemu blízký člověk, vyhledal by ho? Před chvílí jste řekla, že je Severus dospělý a rozumný muž. Musí si uvědomovat, jaké riziko by znamenalo, kdyby ho někdo uviděl, když má být dávno po smrti. On tomu muži bezmezně věří. A zkuste to vyvrátit!" zadíval se jí vyzývavě do očí. Ředitelka mlčela, na tohle opravdu neměla žádný protiargument. Buď byl Sareh Shah Snapeův velmi blízký přítel, nebo… milenec.
"Mohou být přátelé," zkusila to ještě. Harry zavrtěl hlavou.
"Byl jsem tam. Viděl jsem, jak se na sebe dívali. Snape… on… na mě se takhle nikdy…" odmlčel se a odvrátil tvář, protože ho znovu zapálilo v očích. "Prosím, potřebuju jiný pokoj, paní profesorko. Bude to tak lepší, nechci, aby měl profesor kvůli tomu výčitky. Je to jediná šance, jak mu prozatím poskytnout volnost. Ode mě."
"Harry," vydechla Minerva. Mladík se nadechl a kousl se do rtu, bradu křečovitě zkrabacenou.
"Stejně by měl brzy dorazit Malfoy. Nedokážu si představit, jak bychom tam všichni tři mohli fungovat," trval si na svém.
"Nemůžete si ublížit," zavrtěla ředitelka hlavou.
"Jestli je to Harryho rozhodnutí, drahá kolegyně, vyhovte mu," ozval se za nimi Brumbálův pevný hlas. Oba živí kouzelníci k němu vzhlédli a čekali na další slova. Bývalý ředitel však pouze pokynul hlavou a laskavě se usmál. Minerva se postavila a nechala svou židli odlevitovat zpět k jídelnímu stolu, odkud si ji předtím přivolala.
"Dobře, Harry. Šesté patro není tak frekventované. Až budeš s madam Pinceovou v knihovně, nechám ti připravit jeden z pokojů a přenést věci z dolní komnaty," navrhla. Harry se smutně pousmál.
"Děkuju, paní profesorko."
_______________________
