Světla a stíny 22.

Děkuji všem za komentáře a trpělivost s touto povídkou, která nepřibývá zrovna pravidelně. Už vás nechci zatěžovat svými problémy, které mi občas do psaní vstoupí. Prostě už to nebude jako dřív, kdy jsem mohla psát každý den. Na druhou stranu, přestat psát úplně rozhodně nechci, což zní docela povzbudivě, ne? :)

Také bych ráda poděkovala čtenářce Karin G., která se vrhla do některých z mých minulých povídek a poctivě komentuje každý díl. To je opravdu obdivuhodné a hrozně milé, právě pro autora. Nemyslete si, že nevidím komentáře ke starým příspěvkům. Chodím na svůj mail každý den, takže mám dokonalý přehled.

Ale teď už popojedeme ;)

---

V domě Tommyho rodiny se ještě svítilo. Nebylo příliš pozdě, stmívalo se dřív, protože se blížila zima. Uvnitř chalupy v hlavní místnosti kolem stolu ve vlněných plédech posedávalo celé osazenstvo žijícího Ratliffova rodu, samozřejmě kromě Tommyho. Všichni popíjeli horké výluhy z bylinek a povídali si. Ze spárů pece se slabě kouřilo, bylo poznat, že je velmi roztopená. Kéž by jako on necítili chlad, pomyslel si blondýn, když na své milované příbuzné nahlížel skrz okno. Nedokázal vyjádřit svou úlevu, když je v tom domě všechny uviděl. Hana ještě neudeřila. Tommy nemohl zůstat v klidu, Bůh ví, co měla za lubem, ale teď se tím zabývat nehodlal. Od téhle chvíle na svou rodinu dá sám pozor. Nedovolí nikomu a zvlášť té pomstychtivé ženštině, aby se mstila na nevinných lidech.

"Jsou v pořádku," zkonstatoval Adam, který stál mlčky celou dobu za Tommym. Při svých slovech mu položil ruku na záda, jimž věnoval uklidňující krouživý dotek. Blondýn slabě přikývl, Adam mohl v jeho myšlenkách jasně slyšet slova díků a byl za to rád. Hrozba byla na chvíli zažehnána. Od teď si musí dávat na Hanu pozor. Kéž by to šlo vyřešit jednou pro vždy. Bohužel ani on nevěděl, co vlastně chce. Aby Hana zůstala? Nebo odešla? Nemohl se na ni vykašlat, stála po jeho boku sto padesát let!

Dívali se dovnitř ještě několik minut, pak se vydali konečně domů.

Hrad, ve kterém žili všehovšudy čtyři lidé, působil opravdu ponuře, Tommy už si na své nové živobytí ale zvykal. Ve skutečnosti byl spokojený, že se mohl vrátit, i když z toho neměl dobrý pocit, co se týkalo dalších nejistých událostí.

Na zápraží vyšel James, jakmile vstoupili na nádvoří. Musel je vidět z hradeb.

"Lorde Lamberte, Tommy," hluboce se prvnímu oslovenému poklonil, u toho druhého se zatvářil trochu ostražitě. Bylo na něm vidět, že si nemůže zvyknout na nové skutečnosti, možná se ho i trochu bál, protože samozřejmě díky dlouholetému soužití s upíry věděl, jak jsou ti novorození nebezpeční. Blondýn jeho strach vycítil. Lidský strach měl specifický pach, který už se naučit znát. A stačilo k tomu zabít tři nevinné smrtelníky.

"Jamesi. Neměj prosím obavy, nemám v úmyslu tě…"

"Omlouvám se, Tommy, jestli to tak vypadalo," přerušil ho James rychle. Tommy znovu nasál jeho vůni a všiml si ještě něčeho. Strach naštěstí ustupoval.

"Co je to?" zeptal se Adama. "Takový zvláštní… pach," zamračil se.

"To je můj lék. Potlačuje přirozenou lidskou vůni, která upíry přitahuje," vysvětlil mu James. Mladík si vzpomínal, že mu o tom Adam vyprávěl. Lék měl přesné dávkování a pro upíry byl v podstatě smrtelný, pokud by ho pozřeli. Akorát měl dojem, že na něj, jako na novorozeného nezabírá. Že by už se měnil? Po tak krátké době?

Tommy měl pocit, jako kdyby byl upírem celé jedno století a ne týden, nebo jak dlouho už to bylo. Čas mu najednou připadal hrozně zbytečný, bezvýznamný. Jediné, z čeho měl dojem, že by si to měl úzkostlivě hlídat, bylo střídání dne a noci. Minuty, hodiny, dny… to vše mu bylo lhostejné. Adam jeho myšlenky slyšel, ale neřekl nic. Jen mu stiskl konejšivě rameno, protože vycítil z mladíka trochu zmatek.

"Neměl bych to cítit, že ne?" ujišťoval se.

"Ne v takové míře," přikývl Adam. "Novorozenému upírovi trvá několik měsíců, než ho lék začne chránit," podotkl Adam.

"Smrdí mi to," přiznal blondýn a nakrčil nos.

"Pak je to jenom dobře. Okolnosti bych neřešil," pohladil ho starší upír po zádech. James se znatelně uvolnil. Uvědomil si, že mu od nového upíra nehrozí žádné nebezpečí.

Všichni tři muži vstoupili do hlavní síně a James se hned ujal přiložení polen do krbu.

"Lady Hana?" vyzval ho Adam.

"Je ve svém pokoji, pane. Mám pro ni dojít?" nabídl se. Adam zvažoval, jestli je to dobrý nápad, ale asi by to neměli protahovat. Bylo nutné projednat nějaké záležitosti a to co nejdřív.

"Ano," přikývl. James se znovu poklonil a odešel do křídla s ložnicemi. Tommy se posadil ke krbu do jednoho z křesel a zahleděl se na plápolající oheň.

"Nechci zle, Adame," povzdychl si.

"A chceš být se mnou?" zajímal se starší upír tajemně, zatímco k němu pomalu mířil. Tommy dlouho nic neřekl, měl pocit, že takové téma nepotřebuje slova. Jen činy. I tak se po druhém muži podíval a zvedl koutky do smutného úsměvu.

"Víš, že ano."

Holé zkonstatování Adama pochopitelně potěšilo. Jeho úsměv byl proti blondýnovu docela spokojený. Jak jen spokojený u upíra může být.

"Potom to nech prosím na mně. Ani já nechci zle. Věřím, že Hana nakonec dostane rozum a podvolí se."

"Chceš, aby s námi zůstala," posteskl si Tommy. Adam přistoupil blíže ke krbu a nakonec se posadil do křesla naproti mladíkovi.

"Nejde o to, co chci, ale co je nutné pro bezpečí nás všech. Pro tvé bezpečí," vysvětlil Adam. Blondýn si ta slova nechal přehrát znovu v hlavě, aby se ujistil, že si je správně vyložil a přikývl.

"Se mnou nebude problém. Tedy…" nějak nebyl schopný to dokončit, aniž by se trochu nerozčílil.

"Ano?" pozvedl Adam obočí. Tommy se podíval jinam, byl ze svých myšlenek nesvůj a také si byl jistý, že je Adam musel slyšet.

Nevím, jestli se o tebe dokážu s někým dělit, přiznal v duchu.

Udělám vše pro to, aby k tomu nemuselo dojít, slíbil Adam.

"Adame? Už jsi zpátky? Thomasi." Krvavá lady nakráčela do hlavní síně jako sama královna. Přinesla sebou nezaměnitelné dusné aroma, jež se okamžitě podepsalo na následující atmosféře. Tommy těžce polknul a sklopil zrak, neměl sílu se na ni podívat. Adam sice věděl, co se stalo, ale nebyl tam. Nemohl tušit, jak se Tommy cítil, když vysával toho chlapa. Když byl v podstatě přinucený to udělat, protože byl vydírán. A aby toho nebylo málo, další události na to nepřímo navazovaly. Útěk znamenal pro Tommyho další zkoušku, ve které neobstál. Adamova blízkost v hojné míře pomáhala, ale nebyla všemocná. A v tuto chvíli se její vliv smrskl na minimum. Tommy se bál, i když si nebyl jistý, jestli to jako upír dokáže. Jestli je to skutečný strach, nebo jen nějaký tomu podobný pocit.

"Také jsem se vrátil," oznámil blondýn ženě a věnoval jí krátký, zdráhavý pohled. Ona mu ho oplatila zlověstným ušklíbnutím.

"To vidím," zavrkala. Adam se postavil a založil si ruce na prsou. Tak trochu se při tom přesunul do Tommyho zorného pole. Nebylo pochyb o tom, že se ho snaží chránit. Hana si toho samozřejmě všimla a zasmála se. "No tak, Adame, já mu přece neublížím. Je upír jako my, nemůžu to udělat, ani kdybych… chtěla," pozvedla obočí. Adam si vzpomínal, v jakém spěchu minulou noc z hradu odcházel a v jakém duchu se nesl jejich poslední rozhovor. Nebylo to nic milého a klidného, ale ten den, co strávil s Tommym, ho donutil, vyrovnat se s nově získanými informacemi o postoji své družky a proto zatím zůstával nad věcí. I tak ale nechtěl, aby byl jeho milenec jakkoliv ohrožen. Jeho tělo se před něj postavilo zcela automaticky. Ochranitelský pud v sobě Adam nikdy zapřít nemohl. Zvlášť když toho muže za sebou miloval celým svým bytím.

"Chceš to, vím to. A pokud ne jemu, tak někomu, kdo je mu blízký. Hano, musíme si o tom promluvit," navrhl Adam tak smířlivě, jak jen dokázal.

Tommymu se nelíbilo, že byl vystrčen za tenhle pomyslný kruh vyřizování účtů a postavil se. Adam ho přece nemusel chránit, sám byl upír a uměl mluvit a… nehodlal Haně dopřát to potěšení, vidět ho, jak se krčí v koutě strachy.

"Řekl jsem mu to," oznámil jí příkře. Žena okamžitě přesunula svou pozornost na něj. Očí jí zaplály neskrývanou nenávistí. Už se to nesnažila zastírat. Tommyho jen zajímalo, jestli to tak bylo od samého začátku, kdy na hrad přišel, nebo až od jeho přeměny v upíra. Možná až pak, protože jako smrtelník pro ni nepředstavoval takové ohrožení jejího pouta s Adamem. "Nechci žádné rozbroje, Mylady, opravdu ne," přidal do svého hlasu trochu té vstřícnosti. Třeba to po dobrém půjde lépe, než po zlém. Ale dělit se s ní nebude, na to ať zapomene. Teď je Adam jeho!

"A jak by sis to asi představoval, Thomasi?" zeptala se žena s urozenou grácií. Oči sice vypovídaly o zášti, ale jinak se netvářila, ani nemluvila nikterak nepřátelsky. Musel to být další z jejích manévrů, jak se dostat k jádru věci, jak šokovat v tu správnou chvíli.

"Nechci se s tebou rozdělit," vstoupil do toho znovu Adam. Hana pohnula očima, aby je přesunula zpět na něj a přivřela je.

"Ale on nechce, abychom se o tebe dělili," kývla upírka k druhému muži hlavou, aniž by se na něj podívala. Poté pokračovala. "Myslíš, že mu nevidím do hlavy? Je tak předvídatelný, že mu ani nemusím číst myšlenky, stačí se na něj podívat. A i kdyby se dělit chtěl, proč bych na to měla dobrovolně přistupovat? Sto padesát let, Adame. Copak to pro tebe nic neznamená?"

"Ty víš, že znamená a hodně, nesnaž se to zpochybnit," probodl ji vyčítavým pohledem. Hana uhnula, trpitelský výraz jí z tváře ale nezmizel.

"Teď ale po mně chceš, abych se tě vzdala. Ne snad?" zamračila se. "Co mám podle tebe udělat? Odejít?"

"To jsem neřekl," ohradil se Adam ostře. Musel si zachovat chladnou hlavu, takže se následně prudce nadechl a cokoliv dalšího chtěl dodat, raději spolkl.

Tommy věděl, že by se do toho neměl plést, to on tu byl vetřelec a po pravdě se Haně nedivil, že zuří, ale ona byla tak… krásná a soběstačná a silná, mohla mít na každém prstě deset milenců. A Tommy neměl v úmyslu zasahovat do jejího přátelství s Adamem. Jen prostě nesnesl představu, že by spolu spali.

"Prosím, já… omlouvám se," sklonil hlavu, jakoby se styděl. Adam i Hana se na něj podívali. Blondýn nechal hlavu v tom samém úhlu, jen pozvedl oči. "Způsobil jsem tolik potíží, nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo," přiznal provinile.

"Tommy," zašeptal Adam. Přitom položil mladíkovi dlaň na kříž. Hana si toho gesta všimla a celkem pochopitelně ji rozzuřilo ještě víc.

"Tak proč se nevrátíš ke své rodině? Oh, už vím, ona to vlastně není tvá rodina," zaprskala. Adam na ni vytřeštil oči. I Tommymu neušel ten jízlivý tón.

"Ale je! Pořád tam patřím, i když jsem se stal upírem. Jenže… žít s nimi nemůžu, to víte sama, Mylady," vrátil jí nadřazený pohled.

"Tak jsem to nemyslela," ušklíbla se upírka. Adamovy oči se rozšířily ještě víc, přesně věděl, kam jeho družka míří a nemohl pochopit, jak…

"Prosím?" nechápal Tommy. Žena si dala ruce v bok a zprudka se nadechla, až se její bujné poprsí málem vyvalilo z upnutého živůtku ven.

"Ty mu to neřekneš, Adame? Jistě jsi to věděl celou dobu," pobídla svého bývalého druha. Muž zaskřípal zuby. Takhle se to Tommy dozvědět neměl. A absolutně netušil, jak se to mohla dozvědět Hana. A hlavně, kolik toho asi věděla?
"Co mi máš říct, Adame?" otočil se Tommy celým tělem na něj. Samozřejmě s pozvednutým obočím zvědavostí. Starší upír stále hleděl na ženu.

"Musela jsi tam být, nebo jsi včera v noci navštívila vesnici," hádal. Hana se pousmála.

"To druhé. Netušila jsem, že přede mnou máš nějaké tajemství, ale teď mi to do sebe zapadá ještě víc, než dřív. Ta vůně, která tě tak zasáhla. Znáš ji už nějakou dobu, že? Možná i něco přes dvacet let, je to tak?" naléhala na něj. Tommy byl zmatený. O čem to ti dva mluvili.

"Co tím myslíte? Vy jste byla ve vesnici? Ale… moje rodina je v pořádku…"

"Chtěla jsem si s nimi jen promluvit, drahý chlapče. Nemusíš mít strach… zatím," šibalsky na něj mrkla. Tommy netušil, jestli mu může ztuhnout krev v žilách, ale ta divná tíha, kterou náhle cítil, by asi mohla být něco podobného.

Adam si kousal ret. Takhle to bylo špatně. Chtěl to říct Tommymu sám, ve vhodnou chvíli. Měl počítat s tím, že Hana bude podlá, vždyť taková byla vždycky. Akorát nikdy vůči němu. Ihned mu došlo, o co jí jde. Pokud se Tommy celou pravdu dozví od někoho jiného, bude na něj naštvaný. Možná ho i opustí. A v to jistě doufala i Hana.

"Tvůj otec ve skutečnosti tvůj otec není, Thomasi," vzala si upírka hlavní slovo. Adam se totiž k ničemu neměl. Nepomohlo by, kdyby to řekl sám, protože hlavní chyba byla už v tom, že to nikdy Tommymu ani nenaznačil. A podle všeho Hana pochopila, odkud vítr vane. Že tajemství otcovství není ten nejzávažnější problém. Byla to smrt Tommyho skutečné matky. Smrt způsobená Adamem.

Mladík na ni nevěřícně zíral. Musela si z něj utahovat. Asi byla hodně zoufalá. Ale proč by na něj šla s něčím takovým?

"To je přece hloupost," nervózně se zasmál. Žena ho napodobila, než se její rty opět sevřely do úzké přísné čárky.

"Dostal tě. Před dvaceti lety cestoval se svou ženou do města a zastavil se v jedné vesnici na nocleh. Lidé, kteří jeho a tvou matku nechali u nich přespat, měli hodně dětí. A několik týdnů zpátky jim přibylo další, které už ale nedokázali uživit. Tak ho nabídli tvému otci. Svěřil se mi, že se s tvou nevlastní matkou dlouho pokoušeli o vlastní dítě…"

"Moji skuteční rodiče se mě vzdali, protože nás bylo už moc?" vykřikl Tommy.

"Ne! Ti dočasní rodiče tě našli na kraji vesnice, někdo tě tam odložil. Nemohli tě tam nechat, tak si tě vzali, ale brzy zjistili, že uživit další krk je nad jejich síly. Když se pak objevil tvůj současný otec, který se smutně díval na početnou rodinu, po které tak toužil, ale nebylo mu přáno, nabídli mu tebe. Nezaváhal ani na vteřinu," vysvětlila mu Hana.

Mladík chvíli kmital pohledem z jednoho upíra na druhého a pak si šel sednout zpět do křesla. Byl tak šokovaný tou novou informací. Jeho otec ve skutečnosti jeho otec nebyl. Takže ani matka. Ani jeho sourozenci. Byli to všichni úplně cizí lidé. Ale nikdy si nepřipadal, že by nebyl milovaný. Jeho dětství, ačkoliv poznamenané těžkou prací na statku, bylo krásné a vzpomínal na něj rád.

Adam Hanu probodával přímo vražedným pohledem. Tolik jí chtěl zakroutit krkem, donutit vypít Jamesův lék, cokoliv, co by jí zavřelo ústa. Přikazoval jí svýma vzteklýma očima, aby už byla zticha. Tohle musel vyřídit jen on sám.

"Co s tím má společného Adam? Věděl jsi o tom?" Tommy po něm střelil koutkem oka. Upíří kůže byla normálně bledá, ale ta blondýnova úplně zbělala, včetně rtů, které se normálně pyšnily krásným nachovým odstínem.

"Ano," připustil starší upír. "Ale nemyslím si, že by se o tebe tvá rodina starala špatně. Jen jsi neměl to štěstí, abys poznal tu pravou," pokusil se to ještě naposledy zachránit. Tommy zíral do plamenů v krbu a něco si mumlal pro sebe. Znělo to jako… komu na tom záleží, nikdy jsem ji nepoznal.

"Můj otec… ehm, on věděl, kdo byli mí skuteční rodiče? Nebo aspoň ti, od kterých si mě vzal? Řekli mu to?" zajímal se blondýn lehce zastřeným hlasem. Adam poznal, že je v šoku. Nemohl být v lidském šoku, ale ani ten upíří se nesměl podceňovat. A už vůbec ne zlost, která měla brzy nastat.

Další vyprávění si vzala na starost opět Hana.

"Neznali přesnou totožnost, jen se domnívali. Neslo se to krajem spíš jako fáma, než skutečný příběh. Povídalo se, že tvá matka utekla těhotná ze své vesnice, aby se vzepřela svému otci, jenže od té doby ji nikdo neviděl. Zmizela, ale objevilo se dítě, hodně lidí si to dávalo do souvislostí." Hana přešla ke druhému křeslu a posadila se. "Nejspíš zemřela při tvém narození, Thomasi." Její tvrdá slova pronikala do Tommyho mysli jako jeden dřevěný kůl za druhým. Věděl, že by ho skutečné kůly zabily, stejně jako slunce, nebo Jamesův lék, ale tohle opravdu bolelo. Nikdy svou skutečnou matku nepozná.

"I kdyby zemřela, někdo přece musel najít její tělo." Usilovně přemýšlel, proč to dopadlo takhle. Pokud by opravdu zemřela, našli by ji. A pokud ne, jistě by utekla i se svým dítětem. Vzdala se ho tedy? Utekla, ale bez něj? Odložila ho, aby se o něj postarali jiní lidé? Znamenal pro ni něco bolestného? Co už nikdy nechtěla vidět, či se k tomu vracet?

Adam slyšel každou Tommyho zmatenou myšlenku. Pokud právě teď někdo cítil bolest, byl to on. Sám se kdysi potýkal s rodinným utrpením, takže chápal, jak moc je to pro mladíka těžké. Musel se s tím nějak srovnat a on mu chtěl být oporou. Jenže bude o ni Tommy ještě stát, až se dozví celou pravdu?

Hanin vyzývavý pohled mu napověděl, že je čas konečně odkrýt to děsivé tajemství, které si přes dvacet let nosil v sobě. Jinak by to udělala ona, tím si byl jistý. Pořád netušil, jak si to celé mohla domyslet, ale nikdy nepodceňoval její důvtip. Byla po čertech chytrá. Musela si to dát všechno dohromady díky němu a jeho neopatrnosti.

"Tommy." Muž přistoupil ke svému milenci blíž a položil mu dlaň na rameno. "Tvá matka… ona…" Mladík zvedl hlavu, pohlédl mu do očí. Adam nebyl nerozhodný typ člověka, teď ale každé další jeho slovo znamenalo těžkou zkoušku. "Sama ten porod nikdy nemohla přežít." Nechal se slyšet. Blondýn pozvedl obočí.

"Ano, to já chápu, muselo to pro ni být složité, ale nedává to smysl, chápeš? Pokud by ten porod nepřežila, našli by mě u ní, našli by její tělo, nebo snad ne? A vy jste říkali, že zmizela a já byl odložený u nějaké vesnice," přel se.

Adam nepochyboval, že má mladík šok. Zatím mu nic nevyčetl. Ano, díval se na něj jinak, ale ten očekávaný výbuch teprve přijde. Až se Tommy z nových informací vzpamatuje.

"Nepřežila ho, Tommy," oznámil mu Adam zlomeně. "Protože… já… zabil jsem ji," přiznal konečně.

Výraz na Hanině tváři mluvil za vše. Triumfální vítězství jí rozjasnilo pohled a zvedlo koutky rtů. Takhle spokojenou už ji Adam hodně dlouho neviděl. Zato Tommyho obličej vyjadřoval pravý opak. Mladík opět začal cukat očima z jednoho na druhého. Snad, aby se ujistil o pravdivosti posledních vyřčených slov.

"Cože?" div, že se nerozkašlal, jak ta otázka v jeho krku zachrčela. Instinktivní trhnutí ramenem, na kterém měl Adam stále položenou dlaň, bylo předvídatelné, jen si to blondýn v první chvíli asi neuvědomoval naplno.

"Nehodlám se vymlouvat. Ano, byl jsem v té době zoufalý a ona… Oh, kruci, byla to největší chyba mého života, Tommy. Uviděl jsem ji na kraji toho lesa, unavenou a ztrápenou, jak se svíjí porodními bolestmi. Věděl jsem, že je to zakázané území; upír, který napadne budoucí matku, nebo nedej Bože její dítě, už nikdy nenajde klid, ani kdyby se od té chvíle vydal cestou světce. Také jsem vzdoroval do poslední chvíle a ona… potřebovala pomoc, jinak bys nepřežil ani ty. Bylo to silnější než já. Všude bylo spoustu krve, neovládl jsem se."

Adam padl na kolena a natáhl se po mladíkových dlaních, aby je sevřel ve svých. "Vím, že to nemůžu nijak odčinit, lásko moje. Chtěl jsem ti to říct, jen jsem čekal na vhodný okamžik. Nic to nemění na tom, co k tobě cítím. Co jsem cítil už tehdy. Tvoje vůně, tvoje čistota a nevinnost nás znovu svedly dohromady."

"Oh, to je tak dojemné," odfrkla si Hana znechuceně. Tommy ji nevnímal, sledoval ruce, které ho držely. V jeho tváři se nepohnul jediný sval.

"Tommy, řekni něco. Klidně na mě křič, nebo mě zbij, máš na to dost síly, abych opravdu trpěl, jen nebuď tak apatický. Prosím?!" V okamžiku, kdy Adam dořekl poslední hlásku, Tommy jeho ruce s odporem smetl ze svých.

"Už se mě nikdy nedotýkej!" zavrčel. Křik nebo facka by byly rozhodně milosrdnější, pomyslel si Adam trpce. Ale asi měl čekat i takovou reakci. Dokonce na Tommym viděl, že bojuje s nutkáním, zabodnout mu dřevěný kůl přímo do srdce. A možná by se nedivil ani tomu, kdyby byl při úsvitu vstrčen na zápraží. Nechtěl zemřít, ale zasloužil by si to. S hrůzou si uvědomil, že Tommy zablokoval své myšlenky. Neslyšel vůbec nic, jen ticho. Tak zlověstné a bolestivé.

Blondýn se otočil k Haně a zkřivil rty do pohrdavého tvaru.

"Dosáhla jste svého, Mylady. Brzy odejdu," řekl přiškrceným hlasem. Pak už se propletl mezi křesly a razil si cestu k chodbě s komnatami. Adam ho nemohl nechat takhle odejít.

"Tommy, prosím, vím, že se na mě zlobíš," podařilo se mu ho chytit za paži. Mladší upír si dotěrné prsty změřil pichlavým pohledem a pak se zaměřil opět na Adamův obličej.

"Něco jsem řekl, tys špatně slyšel?" trhl rukou a tím tu Adamovu odhodil. "Zavraždil jsi moji matku. Je jedno, že jsem ji neznal, byla moje krev. A navíc jsi to přede mnou tajil. Řekni, bavíš se dobře? Vždycky jsi dostal, co jsi chtěl? Tak teď ne, rozumíš!" Tommyho hrozivý hlas změnil jeho vlastníka na rozzuřenou bestii v těle na první pohled nevinného blonďatého muže. Adam ustoupil, protože se lekl. Věděl, že bude Tommy zuřit, ale nyní z něj šel strach. Jeho vražedný pohled by smrtelníka jistojistě zabil na místě.

Bylo by to lepší, kdyby mu řekl pravdu už dřív? Dost o tom pochyboval.

Tommy znovu švihl pohledem i po Haně, než se otočil na patě a opustil hlavní síň. Adam už se na Hanu neobrátil. Nemusel jí hledět do tváře, aby cítil její vítězství.

"Dám mu tolik času, kolik bude potřebovat," sykl.

"Jak myslíš, drahý," podotkla Hana se znatelným nadhledem. Myslela si o tom své, což mělo Adama ještě víc srazit k zemi. A bohužel… srazilo.