Jasné ranní slunce už dávno proudilo okny do pokoje. Ozařovalo svými paprsky velkou postel s bílými přikrývkami a polštáři, ve kterých spal zachumlaný Jack. Dokonalé zátiší sledoval z pohovky před postelí Adam. Ano, bylo dokonalé... ale za jiných okolností by z té dokonalosti měl možná i radost.
Tělo nahého spícího muže se pohnulo. Nejprve byly intervaly mezi jednotlivými pohyby docela dlouhé, ale postupně se zkracovaly. Pak Jack konečně otevřel oči a jeho zrak zůstal upřený na dvoubarevný zdobený strop nad jeho hlavou. Adam si tiše odkašlal, aby upoutal jeho pozornost.
Mladší muž zvedl hlavu a hned na to se posadil. Peřina mu sjela z nahého trupu a odhalila spánkem pomačkanou bledou kůži včetně drobných růžových poupat, které ještě před nějakými osmi hodinami Adam opečovával a pochutnával si na nich. Jak málo stačilo, aby se člověku změnil celý svět... blesklo mu znovu hlavou.
"Dobré ráno." zavrněl Jack a podrbal se v už tak dost rozdrbaných vlasech. Proč musel být sakra tak sexy i po ránu, posteskl si Adam. "Co děláš tam? Proč nejsi tady?" zeptal se Jack. Nejdřív to působilo dost laxně, ovšem pak se blonďák očima konečně pořádně zasekl na Adamově tváři a do jeho očí se doslova zapíchl. Byl to přesně ten typ pohledu, který říkal - okamžitě pojď ke mně, nebo za sebe neručím.
Adam se opravdu zvedl, dokonce udělal k posteli několik váhavých kroků, těsně před ní se ale zastavil a spojil si ruce za zády.
"Chtěl bych se ti za něco omluvit." sklonil provinile hlavu.
"Za co?" nechápal Jack. Jak by to taky mohl pochopit, když Adam nic neprovedl, tedy aspoň nic, o čem by věděl.
"Udělal jsem něco, co jsem neměl." zvedl Adam pohled, aby zachytil Jackovu reakci. Mladšímu muži se rozšířily zorničky, ale pokusil se to na sobě nedat znát, takže raději rychle zamrkal. V tu chvíli Adamovi došlo, že je to přesně tak, jak si v noci domyslel, přesto že to ve zprávě od Mira nebylo napsané přímo. Ti dva spolu prostě spali, a i když to byl nejspíš úlet, který se neměl už v budoucnu opakovat, Adam se cítil podvedený. To, co řekl naposledy, měl říct Jack. Ale mohl v to aspoň doufat?
"Cos udělal?" naklonil se Jack blíž k němu. Adam se automaticky odtáhl. Mladšímu muži se přes tvář přehnal mráček překvapení a údivu a taky své tělo vrátil zpátky. Co se mohlo stát, že byl Adam najednou tak... chladný?
"Vlastně bych se komukoliv jinému za něco takového nemusel omlouvat tak rozsáhlým způsobem. Prostě bych řekl promiň a bylo by to." pokrčil Adam rameny.
"Cos udělal?" zamračil se Jack. Začínal být pořádně netrpělivý. Jestli se Adam dozvěděl o něm a Mirovi, pak musel pátrat celou noc, nebo mu někdo poslal anonymní zprávu. A to bylo dost nepravděpodobné!
"Opravdu jsem nechtěl, byl bych radši, kdyby to šlo nějak vrátit zpátky. A nejvíc v mojí hlavě..."
"Adame!" Jack se ze sedu zvedl na kolena. Peřina už zakrývala jen to nejintimnější.
"Přečetl jsem si zprávu od Mira ve tvým telefonu. Omylem jsem v noci vzal do ruky tvůj, protože mě vzbudil. Nepoznal jsem v první chvíli, že to není můj mobil..."
"Cože?" vydechl Jack. Z kolen upadl zpátky na zadek, očima bloudil kolem sebe, protože nebylo ani trochu představitelné podívat se teď na Adama. Co v té zprávě sakra bylo, že se černovlásek tvářil jako u mučení.
Rychle obrátil své tělo k nočnímu stolku a hrábl po mobilu. Zatímco si četl zprávu, Adam se vrátil k pohovce a posadil se na ní s nohou přehozenou přes druhou. V této poloze ale vydržel sotva pár vteřin. Opět začínal být neklidný, stejně jako v noci. Od té chvíle, co si přečetl zprávu nespal. Byl se projít po hotelu, došel si ven na cigaretu, i když přestal kouřit už někdy před deseti lety, pak posedával v pokoji a pozoroval spícího, nic netušícího Jacka...
"Adame... já ti to vysvětlím..." brblal Jack. I tak se na něj pořád bál podívat. Jak mu mohl něco takového vysvětlit? Někde v hloubi duše byl neskutečně rád, že na to Adam konečně přišel, protože aby mu to řekl sám, prostě neměl odvahu. Pořád to oddaloval a teď se to stalo. Jenže, v důsledku to pro něj bylo výhodné asi stejně, jako kdyby musel plánovat svůj comeback. Nula procent šancí. Nula procent naděje.
Věděl, že to podělal. Věděl, že to měl Adamovi říct dřív, než se něco takového stane. A nepomohl ani fakt, že se o tom Miro ve zprávě nezmínil přímo.
"To je v pořádku, nemusíš mi nic vysvětlovat." Adam se postavil a vložil si ruce do kapes.
"Nemusím?" podivil se Jack. Na zlomeček vteřiny v něm zaplápolal malinkatý plamínek štěstí. Z nuly se stalo jedno procento. Víc, než doufal.
"Počítám, že to bylo tu noc, co tě Miroslav fotil." ujišťoval se ještě Adam. Místo odpovědi Jack sklonil hlavu. Nechtěl říct ano, tušil, že podobné gesto bude stačit. A taky nepřemýšlel nad tím, jak se Adam dozvěděl zrovna tohle. Byl přece s Mirem už několikrát na place a kamarád se rád chlubil se svými výtvory.
Svůj pohled Jack zvedl, až když uslyšel pomalé kroky.
Adam mířil ke dveřím. Tam položil ruku na kliku a než promluvil, kousl se do rtu.
"Odcházím na snídani. Chci, abys byl pryč, až se vrátím." oznámil Jackovi tvrdě.
"Adame.." zašeptal Jack. To přece nemyslel vážně. Počítal s tím, že se bude zlobit, ale proč ho třeba neseřval, nebo mu nedal pár facek. Všechno by snesl, ale tohle přece Adam nemohl a určitě ani nechtěl udělat.
"Rád jsem tě poznal, Jacku. Sbohem!" Adam otočil klikou a rychle vyklouzl na chodbu. Zavřel za sebou opatrně. Jako kdyby vůbec nebyl naštvaný a nepotřeboval třísknout se dveřmi. Možná by mu to ale pomohlo, aby v sobě nedusil tolik svůj vztek a žárlivost.
Jack propaloval nečinné dveře nevěřícným pohledem. Prsty křečovitě svíraly bílou pokrývku, oči se začaly zalévat slzami a tlak, který cítil Jack v hrudi ho natolik sevřel, že se nemohl pomalu ani nadechnout.
Bylo to tak rychlé. Rychlejší rozchod snad ještě nezažil. Adam se musel trápit od chvíle, kdy ta zpráva přišla, možná ani nespal. Ale proč to proboha utnul takhle radikálně? Proč si o tom nechtěl aspoň promluvit?
Jack mu nechtěl ublížit, ale ublížil. V tu chvíli, kdy dovolil Mirovi, aby ho políbil a pak se ho zmocnil, byly jeho myšlenky sobecké a nečisté. Zasloužil si pohrdání, i přesto to nechápal. Měli se přece rádi. Rozumněli si a chemie mezi nimi byla tak silná... jenže možná to nebylo všechno...
Domů dorazil Jack o hodinu později. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, dal si rychlou sprchu a opustil Adamův pokoj. I cesta trvala o něco déle, než normálně. Protože měl strach, že se nedokáže soustředit, jel radši pomalu. Doma ho bohužel nikdo nečekal. Matka byla opět v čokoládovně a Jack to vlastně i přivítal. Neměl ponětí, co by jí teď mohl říct, až by to na něm poznala. Sice o Mirovi věděla, ale určitě nečekala až takový zvrat událostí, stejně jako on.
Problém byl v tom, že se s tím nedokázal vyrovnat. A ja by taky mohl? Chodil po domě, nikde neměl stání. Občas ho přemohl pláč a na tom místě se většinou i zhroutil. Poslal Adamovi jen během hodiny deset textovek, ve kterých se mu omlouval. Nemohl po něm chtít, aby ho vzal zpátky, ale chtěl, aby mu aspoň odpustil, aby si promluvili. Jen aby to nevzdali tak brzy. A když konečně domů dorazila jeho milovaná matka, rozplakal se jí na rameni...
Byly to ty nejhorší dny v jeho životě. Už chápal, jak se cítil Adam, když ho poslal pryč. Musel být hrozně zmatený, protože Jack se ani neobtěžoval říct mu důvod. On věděl, na čem je a přesto to neuvěřitelně bolelo. Jen po tom týdnu, co Adama znal, mu neskutečně chyběl. Nedokázal si představit, že by to tak mělo být napořád. Moc chtěl doufat, že až Adama přejde ta prvotní nejsilnější zlost, třeba se mu ozve, ale jak dny ubíhaly a nic se nedělo, stával se Jack víc a víc apatickým. Několikrát dokonce odmítl schůzku s Catherine, protože nechtěl jet do města. Až jeho matka tajně zařídila setkání v jejich domě. Nejprve s Catherine a pak s Mirem...
Jack jako všechny předchozí dny trávil většinu času v altánku v zahradě. Přenesl si tam starý ratanový otoman, deku, malé rádio a několik knížek. Do domu se chodil akorát umýt a vyspat. Nějaké jídlo mu bylo absolutně ukradené.
Pomalu už se stmívalo, rozsvítil tedy lampičku, aby na čtení lépe viděl a znovu se vrátil k nezajímavým slovům. Jindy knížky miloval, ale teď je nenáviděl. Věděl, že až se ze svého smutku jednou dostane, vždycky si při pohledu na jakoukoliv knížku vzpomene právě na tohle období. Přečetl zhruba dva odstavce, když zaslechl nějaký zvuk. Znělo to jako otevírání brány. Matka už byla doma, takže to musel být někdo jiný, koho pustila dovnitř. Před pár dny jí vyčinil za to, že pozvala Catherine. Snažil se před režisérkou působit v pohodě, ale pak matce vyhuboval, že ji pozvala za jeho zády. Doufal, že ji teď nepustila znovu, protože na pracovní záležitost neměl ani trochu náladu.
Nejprve mohl slyšet zvuk motoru auta, pak se na příjezdové cestě objevilo v celé své kráse. Černý ford s místní poznávací značkou. Auto z půjčovny. O řidiči nebylo pochyb, tohle auto už Jack jednou řídil a nebylo to tak dávno. Rychle zhasl lampičku a zaklapl knížku. Nechtěl, aby si ho Miro všiml hned, nechtěl, aby za ním šel a mluvil o tom všem. Prostě ho nechtěl vidět, jenže na útěk už bylo pozdě.
Vysoký blonďák zaparkoval vedle domu, tam co většina návštěv, vystoupil a zamířil rovnou ke schodům. Pak se otevřely dveře, ze kterých vyšla Jackova matka s úsměvem na tváři.
Jack je neslyšel, jen viděl trochu rozostřená gesta, jelikož měl na nose pořád brýle na čtení. Gesto, kterým jeho matka poslala Mira přímo do altánu ale přehlédnout nemohl. Bylo velice jasné a sevřel se mu při něm žaludek.
Sledoval, jak se Miro otáčí směrem, kterým matka ukázala, zdvořile děkuje s mírnou poklonou a odchází. Přímo jeho směrem.
Nemělo smysl se schovávat, takže rozsvítil znovu lampičku a vzal si do rukou zpátky rozečtenou knížku. Rozhodl se Mira ignorovat. Za celou tu dobu na něj vlastně ani moc nemyslel, ale kdykoliv si vzpomněl, popadl ho takový vztek, jak na Mira, tak na sebe, že se měl sto chutí zabít a Mira pochopitelně taky. On to podělal a Miro mu s tím pomohl. On přišel o všechno a Miro si v klídku žil dál svůj život. Tak kde byla spravedlnost?
"Ahoj." pozdravil blonďák. Jack neodpověděl. Jen zvedl oči, daroval Mirovi jeden nicneříkající pohled a zase je sklopil ke stránkám v knížce.
"Jak je?" zkusil to Miro znovu, opět žádná reakce. Sedl si tedy na malý taburet vedle otomanu a položil si ruce odpočinkově na stehna.
"Vím, že točíš až za dva týdny, ale myslel jsem si, že by ses mohl někdy přijet podívat dřív." navrhl mu Miro. Jack odložil knížku na malý stolek u své hlavy a posadil se. Byl připravený odejít, prostě se s Mirem teď nemohl bavit.
"Co je to s tebou, Jackie? Neodpovídáš na zprávy, nebereš mi telefony... Je to kvůli té noci?"
"Nic neříkej, Miro. A radši odejdi!" přerušil ho Jack náhle. Rychle vstal a vydal se z altánu ven, blonďák ho ale stihl chytit za zápěstí a Jack musel nedobrovolně zacouvat zpátky. Když se posadil, zahleděl se kamarádovi do očí. Ovšem víc, než vražedně.
"Co jsem provedl? Můžeš mi to laskavě říct? Těšili jsme se na to, že budeme spolu, když už jsem dostal tuhle super práci a mohl přijet do tvý rodnýho města a zatím jsme spolu byli jen dvakrát, jednou úplnou náhodou a podruhý, protože jsem se opil. Měli jsme naplánovaný společný večer a tys odešel už po půl hodině. Kdybych k tobě nepřijel nalitej, tak bych tě asi neviděl vůbec, že jo?!" Miro přestával mít dobrou náladu, bylo to na něm vidět a Jack si uvědomoval, jak moc pravdivé jeho výtky jsou. Co poznal Adama, nedokázal myslet na nic jiného a ani na nikoho jiného. Na všechno a na všechny kašlal. Třeba na to měl právo, ale ne v případě, že to lidé, kterých se to nepřímo týkalo, nevěděli.
"Jackie. Máma říkala, že se trápíš, ale důvod mi neřekla. Prý je to jenom na tobě. A já jsem přece tvůj nejlepší kamarád, tak mi řekni, co tě trápí! Zapomeň na to, co se stalo tu noc, jestli je problém tohle..."
"Jo, to je problém a kurva pořádnej!" zaprskal Jack. Miro zamrkal překvapením. Jeho malý blonďatý přítel málokdy používal takové výrazy. Muselo to být opravdu vážné.
"Jenom mi neříkej, že to pro tebe znamenalo něco víc... já vím, že jsem vedl všechny ty romantický řeči, ale byl jsem opilej..." zhrozil se Miro.
"Zapomeň, že bych s tebou chtěl mít vážnej vztah!" probodl ho Jack dalším nenávistným pohledem.
Miro na něj pořád koukal, čekal na vysvětlení, ale mohl mu ho Jack vůbec dát? Mohl s ním o tom mluvit, když ho momentálně nenáviděl?
"Proč mám pocit, že mě chceš každým svým pohledem zabít?" zeptal se kamarád opatrně.
"Protože to tak je." připustil Jack. "Chci tě zabít, i když svým způsobem za nic nemůžeš. Jenže se nemůžu zbavit pocitu, že se mi pak udělá aspoň trochu líp."
"Jackie, to zní hrozně. Musíš mi říct, o co jde, jinak odsud neodejdu!" naléhal na něj Miro. Pro jistotu si i přesedl blíž k Jackovi a chytil ho za ruku. Menší blonďák si chtěl odsednout, trhal svou ruku z Mirovy, ale kamarád ho prostě nepustil.
Stejně už bylo pozdě, zkoušet to utajit. Věděla to máma, věděl to Adam, tak proč ne Miro?
"Někoho jsem poznal..." svěsil Jack ramena jak hromádka neštěstí.
"Aha... a to je důvod, abys mě zabil?" zavtipkoval Miro. Jack na to nereagoval. Teď by byl Mira schopný zabít i jenom za tyhle kecy.
"Spali jsme spolu v době, kdy už jsem ho znal." zkusil to Jack trochu víc přiblížit.
"Co? A proč nic nevím?"
"Protože..." začal Jack odhodlaně, jenže nevěděl, jak by pokračoval. Jak by to Mirovi co nejlépe vysvětlil.
"Kdo je to?" zeptal se Miro jinak. Taky poznal, že se o tom Jackovi nemluví nejsnáz.
"No..."
"Tak kdo?" stiskl mu větší muž ruku víc.
"Adam." přiznal Jack. Miro přivřel oči, jako kdyby si potřeboval vybavit všechny Adamy, co zná.
"Lambert?" doplnil zkusmo příjmení. Jack přikývl.
"Proboha, jak dlouho ho můžeš znát? Vždyť přijel jen o den dřív než já." zhrozil se kamarád.
"To je pravda, my... nějak jsme se do sebe zakoukali na první pohled." objasnil to Jack odlehčenou formou.
"Co ve vašem případě znamená zakoukali na první pohled? Už jste spolu spali?"
"Miro!" zavrčel Jack.
"Tak jo, nebo ne? Jacku, tohle ti není podobný!" rozčílil se Miro.
"Proč pořád všichni říkáte, že mi něco není podobný? Copak mě tak dobře znáte?" Jack mu vytrhl ruku a postavil se. Paže si založil na prsou. "Zažil jsi to někdy? Ten pocit, že tohle je to pravý? Že jedině tohle může tvýmu životu dát smysl?"
"Ale co je to, to tohle?" nenechal se Miro odradit. Jack se na něj podíval z patra. Nechtěl mu věnovat milý pohled, ještě toho nebyl schopný.
"Adam!" odvětil klidně a jednoduše. Bylo jen pár věcí v jeho životě, které mohl říct s takovou jistotou a tahle mezi ně patřila.
"Takže ses zamiloval do Adama, jestli to chápu správně. A jak s tím souvisím já?" dožadoval se Miro další odpovědi.
"Když jsem byl u tebe na pokoji, tak... my už jsme spolu vlastně chodili. Já nevím, jak tomu mám říkat. Cítil jsem to tak, že ke mně patří a já k němu, i když jsme si to neřekli přímo. Přece jenom to byla moc krátká doba."
"A proč jsi mi sakra nic neřekl? Nezkoušel bych to na tebe, kdybych to věděl." vynadal mu Miro.
"Já myslel, že už jsi po tom toužil dávno!" zamračil se Jack. Něčím takovým se ho Mirovi podařilo zlomit.
"Je jedno, co jsem řekl. Nelíbí se mi, že tvrdíš, jaký jsi měl osudový pocit o vaší osudový lásce, když jsi mě neodstrčil. Nevěřím ti!"
"Odmítl mě!" přerušil ho Jack rychle. Věděl, že je to celé jeho chyba, ale nechtěl to slyšet takhle přímo. Bolelo to ještě víc.
"Jak odmítl?" nechápal Miro.
"Prostě mi dal kopačky. Řekl, že je to na něj moc rychlý a že si dáme pár dní voraz, jestli to pak budeme cítit stejně."
"Ty ses mu chtěl pomstít!" ukázal na něj kamarád prstem.
"Nechtěl!"
"Ale chtěl. Co to teda bylo jinýho než pomsta? Chtěl jsi snad mě? A teď mě nenávidíš, protože nedokážeš unést svou vlastní vinu, že jo? Dozvěděl se to? Řekl jsi mu to?" ryl do něj Miro nekompromisně.
Jack se k němu otočil zády, protože mu opět vytryskly slzy. To proto se s Mirem nechtěl bavit. Protože by si konečně musel připustit, že je to všechno jeho vina. Že si to posral jen on sám a nikdo jiný. Miro byl přece kamarád, neměl důvod mu lhát a mazat med kolem pusy.
"Skončil to." vydechl Jack. Podařilo se mu ještě říct pár slov, než se mu roztřáslo i hrdlo. Zabořil obličej do dlaní a v tu chvíli ho zezadu objaly silné Mirovy paže. Jen chvíli ho mačkaly, než si ho kamarád otočil čelem k sobě a schoval ho ve své velké nedobytné náruči.
"Promiň mi to." políbil Jacka do vlasů, zatímco konejšivě hladil jeho záda. "Beze mě by to provinění nemohlo být kompletní. Svedl jsem tě ve tvojí slabý chvilce. Byla to chyba, omlouvám se." Jack pevně stiskl víčka. Ty zatracené slzy prostě nešly zastavit. "Nejhorší asi je, že i já jsem to víceméně udělal kvůli pomstě." přiznal Miro. Jack se odtáhl a zadíval se příteli do tváře. Vypadala provinile. Miro se takhle moc často netvářil.
"I já někoho potkal, ale už v Rusku, toho asistenta, jestli si pamatuješ."
"Nikolaje?" hádal Jack.
"Jo. Právě jeho. Válčíme spolu každý den. Někdy je to v pohodě, jindy se mě snad i vědomě snaží přivést do blázince. Styděl jsem se ti o tom říct, protože jsi mě vždycky bral jako staršího bráchu, co si dokáže se vším poradit. Ale v případě toho zmetka jsem úplně v koncích. Ten večer jsem se ti to chystal říct, ale tys odešel, tak jsem se opil a..."
"Oba jsme se trápili, tak jsme to vyřešili po svém." zkonstatoval Jack smutně. "Je mi to líto, Miro. Pusť ho k vodě, jestli si z tebe dělá jenom loutku, se kterou chce manipulovat." poradil mu.
"Když já nemůžu. I když mě psychicky týrá, jsem do něj pořád blázen. A to, že spolu pracujeme, tomu taky moc nepomáhá." posteskl si vyšší muž.
Společně si sedli zpátky na otoman a chytili se za ruce.
"Jak dlouho už jste se neviděli?" zeptal se Miro.
"Skoro týden. Nejdřív jsem zkoušel psát, ale neodpověděl ani na jednu zprávu, tak jsem to vzdal."
"Musí mu být hrozně, když mě vidí na place. Jsem na natáčení dost často. Určitě mě chce zabít." ušklíbl se Miro.
"Třeba ne, třeba to ani necítil stejně jako já." zavrtěl Jack hlavou. Věděl, že to není pravda. Adam mu řekl, že ho má rád. Podnikl spoustu kroků, aby se k němu dostal. Šel i přes jeho mámu, to by jen tak někdo neudělal, protože by tím zároveň přiznal, že to myslí vážně. A Adam se toho nebál. Kdyby jen Jack trochu míň spěchal a trochu víc věřil. Včas by odstrčil Mira a oba by si ušetřili trápení.
"Co jestli se o mně dozví Nikolaj?" napadlo Jacka.
"Myslím, že z toho nebudu mít takový postih jako ty. A hlavně... co já vím, jestli to netáhne ještě s někým? Ani bych se tomu nedivil." pokrčil kamarád rameny.
"To je ten Miro, kterýho znám." dloubl do něj Jack loktem. Miro mu to ihned oplatil.
"Slib mi, že se teď uvidíme častěji. Klidně sem budu za tebou jezdit. Chci si udělat čas i na sebe a ne být pořád v patách jemu, aby mi nic neuniklo."
"Škoda, že se nemůžeš hnout z městečka. Ráno jsem si v jednom časopisu, co přinesla máma, všiml last minute plavby na zaoceánským parníku. Mohli jsme vyrazit spolu." Jackovi zasvítila očička. Po tom týdnu mu konečně něco připadalo o něco světlejší, než úplně černé. Miro většinou býval pro každou ztřeštěnost a teď, když se udobřili, mu to Jack konečně mohl nabídnout.
"To se dá zařídit. Přesunu těch pár focení, co mám v plánu až na další týden." navrhl Miro. Jackovy oči se rozzářily ještě víc.
"Opravdu? Můžeme strávit týden jenom spolu? Na moři?" chtělo se mu i zatleskat, jakou měl radost. Věděl, že je to jenom pomíjivý pocit, ale za každý takový byl teď neskonale vděčný.
"Ani nevíš, jak jsi mě potěšil, žes to navrhl. Kdy se odjíždí?" zajímal se kamarád.
"Zítra večer musíme být v přístavu v New Yorku."
"To zvládneme, zjistím nám letadlo."
"To udělám já. Hlavně se domluv s Catherine, aby nebyla naštvaná."
"Dobře, asi bych měl jít hned, abych se stihl sbalit." zvedl se Miro z pohovky. Jack udělal to samé a naposledy kamaráda objal.
"Buď na příjmu. Zavolám hned, jak zjistím náš let."
"Ok, zlato, pa!" Miro políbil Jacka na čelo a rozběhl se ke svému autu. Jakmile zmizel v zatáčce, posbíral Jack menší věci v altánku a vydal se domů. Nebylo mu o moc líp, než když Miro přišel, ale přesto se cítil povznesený a spokojený. Pořád tu pro něj byli lidé, kteří ho měli rádi a brali ho i s jeho chybami a prohřešky. Aspoň máma a Miro. A to pro něj právě teď bylo to nejdůležitější...
