Zdravím všechny. Pro čtenáře Krvavého polibku tu mám zprávičku. Popojedeme, až dokončím Zámeckého pána. Tím se dostávám právě k tomuto dílku. Troufnu si tvrdit, že už míříme do finále. Tedy nejedná se o jednu, či dvě kapitolky, asi jich bude víc, ale sami pochopíte, podle dnešní části, že by se to mělo už brzy všechno vyřešit.
Pokusím se jednu kapitolku stihnout ještě tento týden, ten příští odlétám do Londýna a budu mít asi napilno, tak uvidíme... Děkuju všem za trpělivost ;)
Až před domem svých rodičů si Adam uvědomil, jak celou tu dobu kašlal na svou matku, která mu k takovému chování nezavdala jedinou příčinu. Pamatoval si na jejich poslední rozhovor. Nebyla tak odmítavá vůči jeho rozhodnutí se zámkem jako otec. A hlavně, neposlala na něj žádnou hysterku se synem na krku, ani jeho ex, u kterého si Adam stále nebyl jistý, o co mu vlastně jde. Jestli o něj, nebo o poklad, který měl pro něj v podstatě úplně nulovou hodnotu. Pokud mohl ten dopis, se kterým Tommy utekl někdo nazývat pokladem, pak jedině on a… jeho šílená matka.
Adam si v žádném případě nebyl jistý tím, že by se ji Tommymu podařilo přesvědčit, aby zámek nechala být. Viděl tu ženu sice jen jednou, ale dokázal si o ní udělat obrázek. A to i díky jejímu synovi. Ze začátku se na ni Tommy odvolával. Že ho poslala ona. Že… Dobře moc indicií k posouzení neměl, ale i tak. Tommyho matka nebyla tou správnou osobou, která by se dokázala o takové sídlo postarat. A pokud hledal spojitosti mezi Thomasem Ratliffem a jeho potomky, nenacházel zhola nic. Hlavně mu nebylo jasné, jak se pra předek mohl dostat k tomuhle dědictví. Musel by být jedině nějakým způsobem, tedy krevním způsobem spjatý přímo s Belmontem, nebo s jeho ženou. Proč mu Thomas tohle všechno nemohl prostě říct? Na co tajnosti, které vedly akorát k tomu, že nikdo nevěděl nic, ale problémy se přitom kupily jeden na druhý?
Adam se vyklonil z okénka svého auta k přijímači, na kterém bylo tlačítko pro ohlášení návštěv a repráček, do nějž pak musel promluvit, jakmile se z něj ozvalo "Ano? Kdo je tam?"
"Tady Adam, mohu dál?"
"Adame?" ženský hlas na druhém konci by poznal vždy a všude. Zapálilo ho v očích, když si k němu přiřadil matčinu starostlivou tvář.
"Ahoj mami, je táta doma?" zeptal se, ale to už brána před ním zabzučela a začala se otevírat. Počkal, dokud nebyl průjezd tak akorát široký na auto a vjel dovnitř. Známá štěrková cesta ho zavedla až před luxusní dvoupatrovou vilu se sněhobílou fasádou a mnoha okny. Jeho matka milovala slunce, jež bylo v Bostonu celkem vzácné, proto v každém pokoji muselo být dostatek denního světla. Pro tyto účely nechala Leila Lambertová zřídit i zimní zahradu. Tam se s Adamem viděli naposledy.
Jak dlouho už to bylo? Měsíc? Dva?
Adam vystoupil z auta v momentu, kdy se otevřely velké vchodové dveře a na zápraží vyšla půvabná žena ve smetanovém kostýmu, přes nějž měla přehozený šifonový šál ve stejné barvě. Adam měl pocit, že matku neviděl několik let, přestože vypadala stále stejně skvěle.
"Ahoj mami," pozdravil ji nejistě. Žena rozpřáhla ruce, aby ho přijala do své náruče, jenže pak pohlédla za jeho rameno a ztuhla.
"Můj bože. V tomhle teď jezdíš?" zhrozila se nad starým fordem, jež měl na několika dosti viditelných místech prasklinky prokvetlé rzí. I Adam se ohlédl, jako kdyby zapomněl, v čemže to k rodičům přijel, ale pak se usmál a pokrčil rameny.
"Je to problém? Mám ho postavit před bránu? Jaksi se ke zdejšímu prostředí nehodí, že?"
"Vyprošuji si tvůj sarkasmus, synu, nic takového jsem na mysli neměla," zamračila se Leila. Adam spolkl výčitky svědomí a pro jistotu navázal tam, kde se předtím matka zasekla. Spontánně ji objal a políbil do vlasů.
"Stýskalo se mi, mami," přiznal šeptem. Opět se mu nahrnuly slzy do očí, zvlášť když ho matka stiskla vroucněji.
"Tak půjdeme dovnitř, ano? Určitě jsi nepřijel jen, abys mi to řekl." Žena se od něj odtáhla a jako první vstoupila do domu, se synem za zády. Adam ji podezíral, že má také slzy na krajíčku, ale takticky odvrátila tvář, takže to nemohl vidět na vlastní oči.
Prošli vstupní halou s mramorovou dlažbou, na níž se klapající podpatky Leiliných lodiček rozléhaly s až mrazivou razancí. Adamova matka byla přímá žena, zásadová a okamžiky jako tyto to Adamovi vždy připomněly. Pokud začínal mít třeba pocit, že to tak není. Mlčky došli až do hlavního obývacího pokoje, kde se usadili na velké, světle hnědé pohovce ve tvaru C. O vteřinu později se do místnosti nahrnula Melanie, aby se zeptala, co si paní a pán budou přát jako občerstvení.
Adam oblíbenou hospodyni s úsměvem pozdravil, pracovala u jeho rodičů už hezkou řádku let, vlastně ještě v době, kdy v domě bydlel také a ne jednou Melanie zastala i úlohu chůvy a společnice. Samozřejmě ve vší počestnosti. Poprosil ji o vodu s citronem a zelený čaj.
Jakmile Melanie odešla, Leila se natočila ke svému synovi čelem a pozvedla obočí.
"Takže? Čemu vděčím za to, že sis na mě vzpomněl?" neodpustila si káravý tón. Adam věděl, že na něj má právo, proto se ani nenamáhal mlasknout, nebo protočit oči, čímž by dal najevo, že je mu to protivné.
"Musím mluvit s tátou," řekl na rovinu. Nechtěl věšet matce na nos bulíky. A co si budeme povídat, ani po té době, kdy byl na Belcourtu, ho nepřešel takový ten vnitřní vztek, se kterým kdysi z Bostonu odjel.
"Vrátí se asi za hodinu. Počkáš tu na něj?" zajímala se matka. Synovu přímočarost přešla bez poznámky.
"Můžu?"
"Samozřejmě. Ale jen pod podmínkou, že mi zatím všechno řekneš," umanula si.
Adam sklonil hlavu a povzdechl si.
"Není co říkat, mami."
"Jak to, že není?" vyjekla, až se Adam lekl. Upjatost, se kterou svého syna přivítala, Leilu konečně opustila. Nyní to byla ta správná matka. S nesobeckou starostí v očích, s upřímným zájmem ve tváři. "Co jíš? Kde spíš? Máš dost peněz? Nejsi nemocný? Vypadáš pohuble," zhodnotila ho jedním rychlým pohledem od hlavy k patě a zpět. Adam si nějak neuvědomoval, že by zhubl, ale je fakt, že ty džíny, které si dnes vzal, mu byly poněkud volnější. Pásek si musel zapnout o dvě dírky dál.
"Nedělej si starosti, je mi dobře. Jím pravidelně a taky dost spím. Všechno je v pořádku," ubezpečil ji. Matka už se nadechovala k protestu - Adam si dokázal představit, jak budou další půlhodinu řešit jeho hubnutí - takže ji utnul zvednutou rukou.
"Musím mluvit s tátou. Vím, že to asi nebude klidný rozhovor, ale je to moc důležité," vysvětlil jí.
"Týká se to toho prokletého zámku?" zamračila se.
"Není prokletý. Pořád tam bydlím a jak vidíš, žiju a taky mám všech pět pohromadě. Nehráblo mi," oplatil jí zamračení.
"Nechtěla jsem naznačit…"
"Já vím, že ne, mami. I tak jsem doufal, že to za tu dobu přejde aspoň tebe. Když u táty s tím počítat nemůžu." Adam se postavil, nedokázal v klidu sedět. Melanie mu zrovna přinesla pití. Poděkoval jí a čekal, dokud neodejde, aby mohl pokračovat.
"Budu teď k tobě hodně upřímný, mami. Ten zámek mi nepatří a v podstatě nikdy nepatřil. Má jiného majitele, ale je to trochu komplikované," přiznal.
"Ano, Eber mi něco řekl, ale víš, jak je tajnůstkářský," posteskla si Leila. Není jediný, přihodil si Adam v duchu trpce.
"Když jsem byl na zámku asi týden, přišel tam jeden kluk. Tvrdil, že má na zámek nárok, že je to jeho dědictví. Nechtěl jsem mu věřit, jenže…" Adam se zamyslel. Jak to nejlépe podat, aby se nemusel zmínit o Thomasovi? Jeho matka byla v jádru realistka a nemusela by těch jeho "všech pět pohromadě" akceptovat. "Ten kluk zkrátka vypadá úplně stejně jako tehdejší Belmontův sluha, Thomas Ratliff. Přiznám se, že mě to vyděsilo. Mají v Belmontově pracovně společný obraz. Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak bych tomu neuvěřil." Adam si promnul spánek a zhluboka se nadechl. "Každopádně jsem ho tam měl od té doby nastěhovaného až do včerejška. Pil mi krev, byl hrozný. Takový prosťáček, ale zároveň drzoun… eh…" muž se odmlčel a pohlédl na matku, která ho se zájmem pozorovala. Ještě s takovým tím výrazem - nepovídej, prosťáček? Drzoun? A?
"Co je?" přimhouřil oči. Leila se usmála.
"Nic, pokračuj," mávla ledabyle rukou. Adam využil té trapné chvilky a napil se vody.
Co všechno chtěl matce vlastně říct? Ano, měl v ní důvěru. Věděl, že nic z toho, co jí poví, nevyklopí za tepla otci, ale tak trochu se styděl. Nerad ukazoval slabost.
"Toho kluka na mě poslal táta. Přes jeho mámu. Takže táta musí vědět o tom, že zámek už někomu patří. Navíc se asi před týdnem objevil na Rhode Islandu i Max!" při posledních slovech ujel Adamovi hlas k více decibelům. Zkrátka se neudržel. A jak to mohl konečně někomu říct, povolil svému vzteku stavidla.
"Max?" zopakovala Leila nevěřícně.
"Ano, Max!" zakýval Adam horečně hlavou. "Je to celé šílené, mami. Proč táta nechce, abych ten zámek měl? Neil se přece dokáže o naše hotely postarat taky. Snad už jsem dokázal, že se o sebe umím postarat sám. Přijal jsem podmínky, které mi táta určil. Vzdal jsem se auta, renty, všeho, tak proč?"
"Uklidni se, Adame," pokárala ho matka. "A posaď se," nařídila mu. Muž klesl na pohovku s bolestným povzdechem. "Tvůj otec musel být vždy v centru dění a běda, pokud nad něčím ztratil kontrolu. Je to jediný a také nejlogičtější důvod, proč je tak vytočený z toho, že ses rozhodl jít vlastní cestou. Ano, Neil si vede velice dobře, Eber nemůže mít vůči němu jedinou výtku a navíc to tvého bratra baví, takže… pokud jde o mě, měj si svůj zámek, jestli ti na tom tak záleží a dělá tě to šťastného. Bohužel, já nic takového nevidím. Nejsi ve své kůži, přiznej to. Navíc, sám jsi řekl, že ten zámek patří někomu jinému. Co chceš tedy dělat?" naléhala na něj. Adam zavrtěl hlavou.
"Nevím. Ne přesně. V první řadě musím najít toho kluka, toho, co mu Belcourt patří. Včera odešel, bez jediného slova a já netuším, kde ho mám hledat. Jenom táta mi to může říct."
"A co pak?" zbystřila Leila. "Svůj byt jsi pronajal, pokud si vzpomínám a peníze?"
"To je mi teď upřímně ukradené, mami. Já nesmím dopustit, aby zámek dostala máma toho kluka. Ona je… prostě hrozná. Někdo takový nemůže dostat na starost takovou nemovitost…"
"Proč ti na tom tak záleží?"
"Protože…" Adam se rozjel celkem svižně, ale opět tu byla ta věc se slabostí. Ta, která měla zůstat schovaná i před matkou.
"Protože ten kluk…" nadhodila Leila mile a Adam zatajil dech. Opravdu byl tak průhledný?
"Protože ten kluk by to možná zvládl. Ale ona ne," doplnil matku skoupě.
"Ale pokud má na zámek nárok ona, co s tím uděláš?" naléhala matka dál. Adam věděl, že bude neodbytná do poslední chvíle. Aspoň že se nerozhodla pitvat jeho vztah k "tomu" klukovi.
"Netuším, ale nic nedělat taky nechci. Je mi jedno, jestli už se mnou táta nechce mít nic společného, ale potřebuju tuhle informaci. A doufal jsem, že mi s tím pomůžeš."
"Takhle nemluv, Adame. Táta tě má rád," zakabonila se. Adam se vnitřně sice zastyděl, ale navenek zůstal chladný a nepřístupný. Pokud tu byl někdo, kdo musel udělat první krok, pak to rozhodně nebyl on.
Z hlavní haly k nim dolehl zvuk zabouchnutých dveří a jakoby cupitání. To muselo patřit Melanii. Druhé kroky, pevné a důrazné byly bezpochyby pána domu. Když Eber Lambert rozrazil dveře do obývacího pokoje, Adam už několik vteřin nedýchal. A překvapivě jeho matka s ním.
"Aha, takže ten vrak venku je tvůj," zkonstatoval Eber suše při pohledu na zkoprněného syna. Adam se setkání podvědomě bál a v duchu počítal vteřiny, ale to, že otec dorazil o celých třicet osm minut dříve, mu udělalo čáru přes rozpočet. Nestihl se na to připravit.
"Tati," vyskočil z pohovky, jako kdyby hned vedle něj někdo práskl bičem. Tentokrát se postavila i Leila.
"Vracíš se domů, synu?" zeptal se Eber tak trochu posměšně, zatímco podával Melanii svůj kabát, aby ho uklidila. Ani hospodyně nevypadala ve své kůži, ale Adam to připisoval své neohlášené návštěvě.
"Ne. Ne úplně," vyhrkl Adam, překvapen tou navzdory ironii obsahující vstřícnou otázkou. "Musím s tebou mluvit," dodal, hned jak nalezl ztracený dech.
"V tom případě…" začal otec, už ne tak mile. "… si spolu nemáme co říct," doplnil odseknutím a zamířil ke dveřím, jež vedly do jeho pracovny.
Adam pohlédl zoufale na matku a pak se za hlavou rodiny rozběhl. Měl celkem štěstí, že mu otec nepráskl dveřmi před nosem, stihl včas zachytit kliku.
"Chci adresu té ženské, kterou jsi na mě poslal," zvolal při vstupu do místnosti. Eber dokráčel ke svému stolu a ležérně se za něj usadil.
"Jaké ženské?" tvářil se nechápavě. Adam přistoupil blíž, ucítil za sebou přítomnost matky. Prozatím nemohl počítat s její pomocí, ale už jen to, že tam byla také, ho uklidňovalo.
"Ztrácel bys někdy svůj čas s hlupákem?" zeptal se Adam ostře. Eber pozvedl obočí.
"Ne!" odtušil.
"Tak ho ze mě prosím nedělej!" sykl podrážděně Adam a založil si ruce na prsou. "Mluvím o té ženské, která má podle tebe nárok na Belcourt," vysvětlil, i když to bylo samozřejmě zbytečné.
"No a?" Eber se naklonil dopředu a položil na desku stolu obě předloktí schovaná v rukávech značkového šedého saka. Díky tomu vykoukly ven diamantové manžetové knoflíčky na bělostné košili. Mít takové, mohl by Adam Billa a Juanitu platit celý rok, ne-li déle.
"Chci její adresu," téměř vyhláskoval. Tak aby nebylo pochyb o tom, co po otci požaduje. A aby to nemusel říkat ještě potřetí.
"Na co ti bude?" štěkl Eber. Jeho sebeovládání bylo pryč. Adam věděl, ano cítil to až v kostech, že otec se v klidu dlouho neudrží. Že to všechno byla jen maska. Musel ho proklínat každičký den. Každou minutu od jejich nepříjemného rozchodu.
"Prostě mi ji dej. Když už nemá zámek patřit mně, chci se postarat o to, aby ho nedostala ona!"
"O čem to ksakru mluvíš?" Eber se definitivně neovládl a vstal. Dlaně nechal ležet na stole, jednu hned vedle koženého penálu se sadou keramických per, jež dostal od jednoho velmi vlivného investora, jehož jméno se neříká nahlas a druhou poblíž stříbrné krabičky na vizitky. Byla už letitá, ale stále zachovalá a byla na ní znát Melaniina starostlivost. Jistě ji cídila každý den.
Adam zatřepal hlavou a přitáhl v zamračení obočí k sobě.
"Myslíš si, že je mi jedno, kdo bude zámek dál spravovat, i když už tam nebudu? Myslíš si, že to celé byl jen nějaký rozmar bohatého synka? Ano, ten vrak venku je můj, jen můj, ne jako všechno, co jsem kdy měl, ale v podstatě mi to nikdy nepatřilo, i když jsem dřel jako mezek. Vždycky jsi mě chtěl vlastnit, to je fakt, který nemůžeš popřít, jenže já se ti vzepřel. Nešlo o ten zámek, že ne? Ale o to, že jsem chtěl něco jinak než ty. Dopadlo to podle tvých očekávání? Nemusíš se už dál zabývat synem, který ti není po vůli. Moje cesta už vede jinudy, otče. Chci jen adresu té ženské, nic jiného a pak ti půjdu z očí!" Adam se po celou dobu svého monologu pokoušel udržet hlas v jedné rovině, ale sám cítil, jak postupně padá do propasti s názvem lítost. Ač byl zvyklý na přepych a luxus, nikdy nebyl pokrytec a jeho vlastní slova ho zasáhla. Nechtěl to takhle skončit, avšak… tady šlo o víc, než jen o otcovu pokořenou ješitnost. Šlo o jeho život, o to, aby konečně udělal něco správně a hlavně sám. Ne pod vedením někoho jiného.
Eber klesl zpět do koženého křesla a sklonil hlavu. Ticho místnosti naplnilo dusno zoufalého očekávání a skryté naděje.
*
Tommy zíral do stropu už dobrou půl hodinu. S pokrčenou nohou a jednou dlaní, položenou na břiše, ležel na posteli ve svém skromném pokojíčku v bytě na čtvrté západní a přemýšlel. O Adamovi, o Belcourtu a o hádce, díky které se ještě pořád trochu třásl, protože se odehrála těsně předtím, než utekl z kuchyně a zavřel se tady. A lehl si do postele, aby další půl hodinu mohl sledovat omšelý, několik let nevymalovaný strop.
Jeho matka byla blázen. Občas přemýšlel, jestli ji má ještě aspoň trochu rád. Děti a vlastně ani matky, by si takové otázky pokládat neměly, přirozeně, jenže to se asi týká normálních dětí a normálních matek, napadlo Tommyho. Jeho matka nebyla ani normální, ani se nechovala jako matka, byla to hysterka a kurva a pro výčitku, že jí Tommy zkazil život, nikdy nešla daleko. Jakoby za to mohl on, že se kurvila a tím si ho vlastně uhnala. Nikdy nepoznal svého otce, a když se mámy zeptal, kdo to je, sama mu nedokázala odpovědět. V těch horších chvílích většinou odsekla, že to byl flákač a příživník, stejně jako jeho syn.
Tommy vytáhl zpod matrace dopis, který našel na Belcourtu. Pro jistotu ho schoval tam a ještě ho vložil do igelitového pytlíku, protože byl značně zchátralý. Ani po několikátém přečtení nemohl uvěřit slovům, jež byla v dopisu napsána.
Můj nejdražší dědici,
Toto je má poslední vůle, jíž píši při plném vědomí. Věř, že cesta k tvému dědictví nebude jednoduchá, ale s tímto dopisem se přece jen trochu usnadní.
Zámek Belcourt vždy patřil rodu Belmontů, dlouho však nikdo netušil, že hrabě skrývá jedno velké tajemství. Tajemství s prostým názvem Nevlastní bratr.
Kdybych poznal svého otce, jistě bych ho měl rád, ale tohoto štěstí jsem bohužel nedosáhl. Ne tak, jak bych si přál. Zato jsem měl velmi hodnou matku, pracovala jako kuchařka u Augusta Belmonta a milovala mne nadevše a já samozřejmě ji. Jak bych to jen napsal, aby to nevyznělo příliš hrubě? August Belmont nebyl zrovna vzor ctnosti. O rodinu se staral s neskonalou péčí, snad proto si dokázal obhájit občasné avantýry, jež obohacovaly jeho už tak nenudný život. Jednou z nich byla, ano jak správně tušíš, moje milovaná matka. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak k tomu došlo, což mě po odhalení pravdy tížilo, ale byla tu i jiná věc, neméně závažná. V mé krvi od mého početí kolovala krev rodu Belmontů.
Matka slíbila mému otci, že o tom nikomu nepoví, August Belmont se však na smrtelné posteli prořekl svému legitimnímu synovi a ten to nakonec pověděl mně. Bohužel mnohem později, než bych si zasloužil. Možná i on slíbil svému otci mlčet, ale budiž mu připsáno k dobru, že mě nechal žít ve své blízkosti.
Udělal ze mne svého nejbližšího sluhu. Pravda, neměl jsem se špatně; Oliver byl dobrý pán, nikdy jsem nezažil panskou šikanu, ani nepohodlí, nestrádal jsem, jen jsem netušil, že jsem celé roky žil vedle svého bratra. Když se Oliver podruhé oženil a přestěhoval na Brookholt, měl jsem jít s ním. V té době jsem konečně dospěl k plnému poznání. Snad díky výčitkám svědomí, snad pro klid duše, přenechal mi Oliver zámek Belcourt, nemovitost, která pro něj v době svého výkvětu znamenala nejvíce. Opustil mne velmi rychle a nechal na rozloučenou dopis s omluvou a vysvětlení situace. Tento dopis ze mne doslova ze dne na den udělal majitele honosného sídla, se kterým jsem nevěděl, co si počít. Nenesl jsem bratrův odchod dobře, brzy jsem onemocněl a… v té době jsem se rozhodl napsat tento dopis, aby bylo vše jasné pro budoucí generace.
Netuším, co bude za sto let, nevím ani, co bude zítra, jen nechci uvrhnout dny příští do stejného oparu nevědomosti, jakému jsem musel čelit sám.
Je tu jistá žena, jmenuje se Rosemary. Čeká moje dítě. Požádal jsem ji, aby se jmenovalo po mně. Aby mé rodné jméno zůstalo takzvaně v oběhu. Doufám, že ty, který toto nyní čteš, se jmenuješ Ratliff. A ještě něco. Měl bys nosit naše rodové znamení. Pět pih ve tvaru dvojitého vé, jako souhvězdí Kasiopeji. Moje matka jej měla také a i já jej podědil. Pokud jsi ta správná osoba, gratuluji. Belcourt musí být tvůj.
Doufám, že jsem tvou cestu k poznání tímto dopisem opravdu usnadnil. Pokud ne, upřímně lituji, víc udělat nemohu. S láskou tvůj… Thomas Ratliff.
Ps.: Dopis od Olivera Belmonta je uschován na bezpečném místě. Hledej v místech nejmilejších…
Tommy pomalu dočetl, složil chatrný list podle letitých záhybů a schoval jej do pytlíku. Ten opět ukryl pod matrací. Pak zvedl trochu hlavu a natáhl krk. Musel se snažit, aby dohlédl na to místo, ale už neměl pochybnosti jako poprvé, když to znamení na sobě našel. Na pravém lýtku, asi tak dva palce pod kolenní jamkou. Pět výraznějších pih ve tvaru písmene vé. Mateřské znaménko bylo na tak nedostupném místě, že si ho nikdy pořádně nevšiml. A pokud ano, považoval ho… no, jednoduše za shluk několika pih. Nejhorší asi bylo, nalézt to samé u matky.
Když se vrátil domů, strhla se v kuchyni bytu menší bitva. Matka nelitovala několika talířů, jež po něm hodila, a které se pochopitelně rozbily. Také letěl jeho směrem jeho oblíbený hrneček, malá skleněná vázička a plechový kastrůlek na mléko. Naštěstí vše minulo svůj cíl.
Hádka trvala dobrou čtvrthodinu. Tommy si vyslechl všechny nadávky, které mu kdy matka za jeho život dala, ovšem hezky pospolu a pak se opila.
To se stalo už včera, ale Tommymu to připadlo jako celé léta. Nesnášel tenhle byt, tu stísněnou atmosféru, která tu vždy panovala. A nejvíce ve chvílích, kdy si matka přivedla domů nějakého chlapa. Nevadilo by mu to, kdyby šlo o spořádané muže, jenže to by nesměl mít za rodiče někoho tak neskutečně zoufalého. Někdy mu jí bylo i líto. Třeba když ji její šamstr zbil. Měl by cítit zadostiučinění, ovšem na něco takového prostě neměl náturu. Ano, pořád ji měl rád, protože to byla jeho matka, někdy ale musí přece dojít trpělivost i jemu.
Když žena po vypití láhve vína a vodky pozvracela celý záchod a nakonec usnula, Tommy se vydal na výzvědy. Příčilo se mu, prohlížet její tělo a hledat ty zatracené pihy, naštěstí je našel na celkem přístupném místě. Nad loktem levé ruky. Jistě, byl rád, že ji nemusí celou vysvléct, v jednu chvíli se dokonce napůl probudila a cosi opilého prohodila, ale nalezení důkazu mu vzalo veškeré naděje.
Dnes byla na programu další hádka. Tommy se snažil matce vymluvit ten pošetilý nápad se zámkem. Pokoušel se jí nalhat, že to byla jen past na mladého Lamberta, kterou vymyslel jeho ješitný otec, aby svého syna donutil, vrátit se domů. Opět byl nazván několika nemilými jmény a opět byl na něj zvýšen hlas. Nakonec práskl dveřmi svého pokoje, kde se definitivně rozhodl, že takhle to dál nejde.
Bohužel netušil, co by měl teď udělat.
Zavřel oči a představil si Adamovu tvář. Šlo to snadno, měl toho hrozného chlapa zkrátka rád, a kdykoliv mu věnoval myšlenku, rozbušilo se mu srdce. Možná neměl odcházet tak narychlo, jenže… Mít Adam v ruce ten důkaz, odešel by sám, Tommy to cítil.
Přetočil se na bok, aby ze sebe vyvolané představy vytřásl a nahradil je jinými. Akorát že to nebylo tak snadné. Poslední měsíc byl pro něj zlomový. A zámecký pán se mu zakousl do duše a srdce příliš silně a vytrvale. Nečekal, že se to v příštích dnech, ne-li týdnech a možná i měsících změní.
Jeho myšlenky nenadále přerušil nějaký zvuk z kuchyně. Bouchly dveře, pak jeho matka zaječela jak smyslů zbavená. Co se to tam sakra děje?
Tommy vystřelil z postele a rozběhl se ke dveřím. Na jejich prahu ovšem přimrzl k podlaze. V kuchyni stál Adam, naproti němu Tommyho matka s brunátným obličejem, vlasy divoce rozevláté kolem hlavy a v ruce svírala váleček na těsto.
"Ahoj Tommy. Hezké přivítání," zkonstatoval Adam a střelil očima po té šílené ženské. Tommy pohled do jeho vlastních očí skoro nepostřehl, byl velmi rychlý. Jakoby se na něj Adam nechtěl dívat déle, než bylo nutné.
"Co tu děláš? Jak jsi zjistil naši adresu?" vyhrkl zmateně. Někde se musela stát chyba.
"Jen jeden člověk, kterého známe oba…" postrčil bradu k ženě. "… ví, kde bydlíte."
"Tvůj táta?" upřesnil to Tommy. Adam přikývl a zlověstně se pousmál.
"Takhle nějak jsem si to představoval, když jsem seděl v autě a připravoval se na tuhle návštěvu. Nezklamala jste," promluvil na adresu stále mlčící rozzuřené ženy. Ta se konečně vzpamatovala a zvedla ruku s válečkem víc.
"Jestli jste mi přišel oznámit, že si můžeme zámek vzít, budiž. Jestli ne, tak odsud vypadněte. Moji právníci se o to postarají," vyhrožovala Ratliffová. Adam se od srdce zasmál.
"Vaši právníci? Ti, co mi s nimi vyhrožoval i váš syn? Zdá se, že mají na práci důležitější věci. Zatím mě svou návštěvou nepoctili," smál se Adam, jakoby si právě vyslechl nejlepší vtip na světě.
Tommyho matce málem lezly oči z důlků a také to vypadalo, že jí každou chvíli praskne hlava. Blondýn tam stál jak solný sloup, neschopen slova. Ještě nikdy Adama nezažil tak sebevědomého. Od chvíle, kdy přišel do zámku, to byl uzlíček nervů. Nikdy se nezasmál takovým způsobem. Nikdy nežertoval. Byla tohle snad jeho pravá tvář? Ne, že by mu maska tvrďáka neslušela...
Adam se přestal smát a pozvedl obočí. Dal Ratliffové čas, aby zareagovala. Jenže žena se zmohla akorát na fyzickou reakci. Ohnala se po něm válečkem a skoro by ho i zasáhla, kdyby nebyl Adam pohotovější a nechytil ji v poslední chvíli za zápěstí. Váleček upadl na zem a naštípl se. Jeho oči neskutečně zchladly, i Tommy si toho všiml. Z tohohle Adama šel strach.
"Zítra, vy a váš syn, na Belcourtu, v pět odpoledne. Vyřídíme to jednou pro vždy."
"Co?" vyjekla žena. Adam pustil její ruku, nebo ji spíš odhodil a vyrazil ke dveřím. Na Tommyho už se nepodíval.
