Zámecký pán 28.

---

Adamův plán měl spoustu nedostatků a trhlin, ale co taky mohl vymyslet lepšího. V tak krátkém čase? Když odjížděl od svých rodičů, s adresou Ratliffových, měl vytřeštěné oči na silnici před sebou a ústa dokořán. Dokázal to! Zlomil svého otce! Poprvé v životě.

Víc spolu nemluvili, Adam si vtiskl adresu do paměti, objal matku na rozloučenou a odešel. Teprve v autě mu to pořádně došlo.

Před tou ženskou se zvládl držet, nemohl dopustit, aby měla pocit převahy a uvolnil se až ve chvíli, kdy se vrátil znovu do auta. Tommyho ztrápenou tvář před očima.

Na co asi myslel? Přijde zítra? Přijme výsledek jeho plánu, pokud se mu ho podaří dotáhnout do konce podle svých představ? Právě to byly ty nedostatky a trhliny. Lidský faktor - chování, které nemohl předvídat dopředu. A upřímně, Tommyho v podstatě vůbec neznal. Během té doby, co strávil na zámku, mu ukázal hned několik svých tváří. A Adam netušil, kterou z nich si vybrat. Která byla ta pravá?

Domů dorazil večer. Celkově to byl náročný den. Cesta do Bostonu a zpět mu zabrala skoro čtyři hodiny. Do toho nervy, jak ho otec přijme, jak ustojí návštěvu u Ratliffových… Zdánlivě vše proběhlo v pořádku, až Adama napadlo, jestli by ho to nemělo spíš znepokojit.

Zaparkoval na začátku příjezdové cesty, zamkl a vyrazil k hlavnímu vchodu. Na vratech viselo upozornění, že je dnes zavřeno. Strhl ceduli a zmačkal ji. Zítra musí napsat novou, protože na prohlídky ještě nebude mít čas. A pozítří? Bůh ví, co bude pozítří….

Na cestě k bytu ho provázelo ticho. Napadlo ho, že by si měl dostatečně užít dočasného klidu, jelikož brzy už se ho nedočká. Možná je tohle poslední noc, kterou zde stráví.

Adam opustil hlavní nádvoří a vstoupil do chodby, která vedla ven na zahradu a také k jeho bytu. Na okamžik měl pocit, že zahlédl škvírou pootevřených dveří světlo. Všechno se v něm sevřelo, v zahradním domku někdo byl. Opatrně došel ke dveřím a rozšířil mezeru. Viděl dobře, v domku se svítilo. Že by se Tommy vrátil? Ale neměl klíče a také žádný dopravní prostředek, s jehož pomocí by se sem dostal dříve než Adam.

Muž přistoupil k osvětlenému oknu z pravé strany a přitiskl se zády ke zdi. Pak se naklonil na bok a natáhl krk. Úleva a zároveň zklamání ho donutilo uvolnit ramena, která měl doposud napnutá. Nebyl to Tommy. Uvnitř domku seděl u stolu, neznámé knížky a sklenky skotské Charles Wallas. Jeho správce, toho času na dovolené u své sestry v Londýně. Tedy zjevně už ne.

Adam zaklepal a bez čekání vstoupil dovnitř.

"Charlesi, kde se tu berete?" Druhý muž se pohotově otočil a široce usmál. Ihned šel zámeckého pána přivítat s nataženou rukou.

"Adame, tak rád vás zase vidím." Vřele si potřásli a chvíli se na sebe zubili jak dva týpci nadopovaní koláčky s marihuanou. Adam toho chlapa zkrátka rád viděl. Byl první, kdo ho v zámku přivítal, bez jakýchkoliv úskoků. Upřímně a hlavně mile. Charles k Belcourtu zkrátka patřil. Asi jako šlehačka k dortu, nebo měsíc k nebi.

"Jak bylo v Londýně?" zajímal se Adam. Správce ho vyzval, aby si sedl a mezitím přinesl další sklenici, do které nalil poctivé dva panáky. Přiťukli si a Adam se konečně po dlouhé době cítil aspoň trochu spokojený. Snadno to mohl porovnat s napjatosti, jíž byl denně vystavován. Teď mu bylo dobře a whisky příjemně hřála. Bylo to jako na začátku. Jen on, Charles a Belcourt.

*

Strávili spolu skoro tři hodiny. Charles vyprávěl o Londýně, Adam přihazoval své vlastní zážitky, několikrát už v Anglii služebně byl a pak se, chvilku před půlnocí vypravil domů. Do své postele. Dopřát si zde naposledy spravedlivý spánek. Možná měl trochu strach, aby se vyspal dobře, ale jen co padl do peřin, okamžitě usnul. Ráno pozval Charlese na snídani k sobě.

Muži seděli naproti u stolu a mlčky jedli. Správci se podařilo po cestě z letiště nakoupit nějaké potraviny.

"Několikrát jsem se vás včera zeptal, co je tu nového a vždycky jste to něčím zamluvil," spustil Charles nekompromisně. Adam polkl těžce sousto a vykulil na muže oči.

"Eh, no… asi…"

"Otravoval vás ještě ten duch?" nadhodil správce. Kdybyste jen tušil, pomyslel si Adam suše.

"Charlesi, je toho moc, co vám musím říct. Nečekal jsem, že se vrátíte zrovna teď. O pár dní později by to možná bylo všechno jednodušší. Protože… to už tady nebudu," přiznal Adam křečovitě. Vykulení očí se nyní týkalo druhého muže. Adam se chápavě usmál a pokračoval. "Zámek mi nepatří, jeho majitelé se jmenují Ratliffovi, dnes se s nimi setkáte. Je mi to hrozně líto, Charlesi, ale možná budete muset odejít se mnou," posteskl si Adam. Pravdou bylo, že na správce vůbec nemyslel. Jak odjel do Evropy a domek si zabral někdo jiný a všechny ty problémy a situace okolo… pustil ho prostě z hlavy.

"A mají ti Ratliffovi nějaký důkaz? Zámek jste koupil vy. Vím, jak jste po něm toužil, byl jsem přece celou dobu u toho. Tohle snad nemohou udělat!" oponoval Charles.

Adam podobnou reakci očekával, Charles byl stejně věrný Belcourtu jako on a také byl typem muže, kterého by si ten mladší dokázal představit jako chápajícího otce. Ať už řekl tomu biologickému cokoliv, ve skutečnosti o něj nechtěl přijít. A ani ho nechtěl vyměnit za Charlese. Jenže… něco takového potřeboval celou dobu slyšet. Mohl svou paměť rozebírat jak chtěl, nikdo za ten poslední měsíc a něco nebyl na jeho straně. Nikdo neřekl, že to nejde, aby Adam o svůj milovaný zámek přišel. Nikdo pro něj neměl konejšivá slova. Jen útočná, výchovná a negativní. Nedej Bože, aby si stěžoval a litoval se, to ani náhodou, už byl se svým novým údělem smířený, ale Charles ho prostě chápal. A to stačilo!

"Mohou. Zámek byl na prodej, protože se o potomcích nevědělo, ale teď…"

"Jak to dokážou? Mají snad závěť?" rozčílil se správce.

"Pokusím se něco vymyslet, abyste nepřišel zkrátka, Charlesi," slíbil Adam. Muž se zatvářil ublíženě.

"Pokud jde o mě, pane Lamberte, mohu se klidně vrátit zpět do Londýna. Náhodou se mi tam docela líbilo…" Oslovení příjmením zabolelo.

"Nemyslel jsem to tak," sklopil mladší muž provinile oči. Nastalé ticho bylo v podstatě očekávané.

"Co budete dělat? Přece si váš sen nenecháte vzít!"

"Já ale nemám jinou možnost," protestoval Adam. Bylo hezké, že má konečně spojence, avšak v zásadě šlo pouze o dobrý pocit, ne o řešení jeho problémů.

"Zajímalo by mě, co je ten důkaz," odfrkl si Charles. V tu chvíli vypadal jako malé trucovité dítě, a to Adama celkem pobavilo. Neměl by věšet hlavu a trápit se. Pořád tu byl jeho plán, a dokud ho nerozjede, nedozví se, jestli bude mít úspěch nebo ne. Akorát že zrovna teď potřeboval Thomase. Bez něj měl šanci na úspěch doslova nulovou.

"Kus papíru. Hodně starý, tak sto let," přiznal Adam. Charles pozvedl obočí.

"Takže přece jen závěť? Ale jak to, že o ní notář nevěděl?" nechápal.

"Je to bohužel hodně zamotané," povzdychl si Adam. Byl sice za správce rád, ale neměl ani trochu náladu na vysvětlování.

Thomasi, potřebuju tě! Okamžitě!

"Pokud nebudu muset, tak odsud neodejdu, takže trochu toho času ještě mám…"

"Charlesi," vydechl Adam zoufale.

"Tak co chceš?" zamračil se správce. Druhý muž zalapal po dechu.

"Thomasi?" Tentokrát to bylo ještě rychlejší a nepředvídatelnější než minule. Adam nestačil zírat.

"Jak jsi věděl, že…"

"Ráno jsi v koupelně několikrát zopakoval moje jméno v souvislosti s otázkou života a smrti. Nebo jsi myslel mého pra pra vnuka?" zkoušel ho duch. Ramena živého muže se zvedla a zase klesla.

"Nečekal jsem, že se ještě objevíš. Po tom posledním… rozhovoru…" V duchu dal oné výměně názorů jiná jména, ale nechtěl Thomase naštvat. Potřeboval ho pro svůj plán.

"Třeba věřím na druhé šance. Tak?" vyzval duch Adama zvednutým obočím.

*

I Adam věřil ve druhé šance, tedy pokud v tom viděl nějaký smysl. Jenže koho by se týkala ta, kterou by dal on? Jedině Ratliffové a... zasloužila si ji vůbec ta kráva? Zatímco seděl ve své kanceláři a čekal na osudovou návštěvu, jeho hlava vstřebávala události toho dne, kterých nebylo zrovna málo. A všechno musel zařídit jen během několika hodin. Přišlo mu, že od rána, kdy mluvil s Thomasem uteklo víc jak několik hodin. Přišlo mu to jako několik dnů. A pátá se rychle blížila.

Muž srovnal papíry, vstupenky, své poznámky k výkladu; překontroloval obsah kasy, příjmy a výdaje. Naštěstí všechno sedělo, takže to mohl odevzdat s čistým svědomím. Napadlo ho, že by si něco nechal, však všechny peníze vydělal sám, ale nechtěl ještě víc problémů, než už měl. Nějak se už pak o sebe postará, zadoufal.

Tommy a jeho matka měli zpoždění. Museli přijet autobusem, linka se asi někde zdržela. Dorazili o deset minut později a přesně s takovou náladou, na jakou se Adam duševně celý den připravoval. Ratliffová na něj spustila už ve dveřích, Tommy šel za ní, hlavu pokorně skloněnou, vyhýbající se přímému pohledu do Adamových očí.

"Tak o co jde? Vzdáváte se zámku dobrovolně?"

Adam jim vyšel z kanceláře naproti a než odpověděl, nepatrně přikývl.

"Ano."

Krátké, leč ostré nadechnutí přišlo od Tommyho. Adam se ho snažil ignorovat, ale něco ho zkrátka k tváři blonďatého rošťáka přitahovalo. V jejich bytě nebyl dlouho, tam dokázal odolat, jenže teď… jakoby neměl na vybranou. I tak se víc zaměřil na ženu. Samozřejmě s obrovským sebezapřením.

"Fajn, takže máte sbaleno a ještě dnes vypadnete. Nečekala jsem, že to bude tak snadný," ušklíbla se Ratliffová. Do podloubí vstoupil zrovna Charles. Adam správce v rychlosti představil. Ženinu nevymáchanou hubu přehlížel.

"Tohle je Charles, správce. Staral se o Belcourt ještě v době, kdy byl zavřený. Byl bych rád, kdyby mohl zůstat," oznámil překvapené dvojici. Ti dva dnes viděli staršího muže poprvé. Tommy měl ve tváři otázku, proč o něm Adam nemluvil (nebo možná mluvil, ale ještě v době, kdy nesnášel poslouchat jeho hlas), ovšem nahlas nic neřekl.

"To se ještě uvidí. Z čeho bych ho asi tak platila?" zaskřípala Ratliffová zuby. Charles si nervózně přešlápl a Adama přemohl stud za ženino chování. Přesto, že s ní neměl nic společného a tudíž za to nemohl.

"Lidé si začínají zvykat, že je zámek otevřený pro veřejnost. Může se vám to hodit. I když…" Adam se nyní celým svým bytím zaměřil na Tommyho. "Vlastně chci, aby zámek připadl Tommymu. Jinak se zase rozloučíme," vysvětlil ženě svůj záměr.

"Tomu budižkničemu?" vypískla Ratliffová. "To nepřipadá v úvahu!"

Tommy prudce vydechl a při nádechu se mu rozšířilo chřípí. Proč sakra nic neřekne, zapřísahal ho Adam v duchu. Měl by se přece bránit. Pokud má někomu zámek přenechat, pak jedině jemu.

Vzniklá situace byla natolik dusná a negativní, že se Adamovi orosilo čelo a zpotily dlaně, načež musel ve svém nitru bojovat s démonem zvaným vztek. Aby tu ženskou nechytnul pod krkem. Prý budižkničemu, to už byl vrchol.

"V tom případě…" Muž ukázal rukou k hlavním dveřím. Charles zakroutil očima. Bylo na něm vidět, že by nejraději vyklidil pole.

"Nikam nejdeme!" dupla si Ratliffová.

"Tommy, nebo nikdo. A klidně na mě pošlete ty své právníky. Nemáte vůbec nic, čím byste mi dokázala, že je zámek váš. Nebo snad ano?" uhodil na ni Adam.

"Já…" žena se zarazila, protože hrozilo, že začne koktat. "On mi řekl, že to tak je. Že zámek patří nám…"

"Kdo? Kdo vám to řekl?" zahřměl Adam. Pochopitelně to věděl, ale asi to potřeboval slyšet i z jiných úst. Navíc se od včerejšího odjezdu od rodičů mlátil do hlavy, že se otce nezeptal na podrobnosti. Jak to například zjistil on? I když, nebylo už to jedno?

"Nezměním, co jsem řekl. Musí to být Tommy," rozhodl Adam definitivně. Podívali se na sebe a blondýn zavrtěl nevěřícně hlavou.

"Proč tohle děláš?" zašeptal. Ratliffová zmateně střílela pohledem z jednoho na druhého, díky čemuž Adamovi došlo, že Tommy se o nich dvou matce nezmínil. Však, ono asi nebylo co zmiňovat, sblížili se sexuálně a něco takového se do světa netroubí. A zvlášť pak labilním matkám.

"O co tu krucinál jde?" prskla Ratliffová.

Adam neznal její křestní jméno, ale o to snadněji ji v duchu mohl nazývat vším možným. Nejvíc se mu asi zalíbil výraz kráva, ten seděl dokonale.

Teď teprve začne zábava, pomyslel si. Až se ta kráva dozví, že s ním její synáček spal… dvakrát…

"Nevím proč. Možná už jsem jenom unavený a nebaví mě to," přiznal Adam. Ženiny otázky si nevšímal.

"Jenže, já…" začal Tommy. Jeho ruka se hrozivě ztratila v kapse. Adam tušil, co v ní má schovaného.

"Tvůj pra praděda by nikdy nepřistoupil na to, aby měla zámek ona!"

"Můj pra…"

"Jeho kdo?" zamračila se Kráva.

"Thomas Ratliff. Muž, který tento zámek vlastnil jako první," vysvětlil Adam. Neměl ponětí, co je v tom prokletém dopisu, ale když se na Tommyho zadíval, jeho obličej mu naznačil, že se ve svém odhadu asi moc nesekl. Prozatím mladíkova ruka zůstávala v kapse. Jako kdyby na něco čekal.

"Takže zámek musím dostat já. Dokud žiju, může si ten spratek nechat zajít chuť," rozmáchla se žena kolem sebe rukama.

"Možná, ale řeknu to naposledy. Pokud někdo, rozhodně ne vy!" zasyčel Adam.

Charles si netrpělivě odkašlal. Jakoby tím odstartoval ticho, které si všichni vzali k přemýšlení. Dokonce ani Ratliffová znovu nevyjela, jak pro ni bylo typické. Ale tvářila se tedy hrozně. Kdyby pohledy zabíjely, tak… no, však to znáte.

To co následovalo zhruba po půl minutě urputného mlčení, nemohl takhle přesně předvídat ani Adam. Ratliffová mu náhle vytrhla z rukou klíče a rozběhla se na nádvoří. Všichni ostatní samozřejmě utíkali za ní. Bohužel byla rychlejší a jen co zapadla do vchodu na opačné straně zámku, zamkla za sebou, aby ji už nikdo nemohl pronásledovat.

"Co to kurva dělá?" zavřískal Tommy. Adam si nemohl odpustit poznámku.

"Teď? Tos na ni nemohl takhle zařvat předtím?" Odpovědí mu byl vražedný Tommyho pohled. Všichni tři muži zůstali stát před dveřmi. O pět vteřin později se přímo nad jejich hlavami ozvalo tříštění skla. Kdyby se nepřitiskli ke zdi, minimálně jeden z nich by byl zasažený polstrovanou židlí z devatenáctého století, která vyletěla oknem. Pochopitelně skončila rozmlácená na kusy, tudíž na odpis.

"Do prdele," zakvičel Tommy. Adam téměř nedýchal a Charles se třásl jak osika.

"Co je to za ženskou? Řekne mi to konečně někdo?" dožadoval se.

"Moje psychotická matka," povzdechl si Tommy. "Kdybych tak mohl říct, že s ní nemám nic společnýho," dodal lítostivě. Adam se rychle vzpamatoval.

"Tohle jí jen tak neprojde!" zavrčel a zalomcoval klikou. Kde měl zatraceně ty druhé klíče?

Scéna jak z filmu o italském manželství trvala asi čtvrt hodiny. Během ní letěly z oken ještě nějaké obrazy, mimochodem velmi vzácné, dalších pár židlí, dvě zrcadla, kus dřevěného obložení a jeden křišťálový lustr zhruba deseti tisícové hodnoty. Dohromady Adam odhadl škodu na čtvrt milionu dolarů. A nemohl zapřít, že jeho srdce krvácí, když vidět tu spoušť, která se hromadila na nádvoří, poté, co byla vyhozena z prvního patra severního křídla, přesněji z hlavní jídelny. Bohužel tomu nemohl zabránit, dočista zapomněl, kam dal druhé klíče. Ty, které předtím půjčil Tommymu.

*

Charles přecházel před dveřmi do zámku sem a tam; už nějakou chvíli se nic nedělo.

"Tohle přece nemůže. Musíme zavolat policii, Adame. Rozbíjí váš majetek, za to by měla jít do vězení," rozčiloval se. Adam zavrtěl rezolutně hlavou.

"Nechci zase další problémy, copak jich nemám dost? Představa toho, že budu chodit po soudech a… Moji matku by to zklamalo."

"Hrozně mě to mrzí," posteskl si Tommy a po zdi se svezl k zemi, kde si přitiskl kolena k tělu. Vypadal jako hromádka neštěstí. "Nikdy jsem se k tomu neměl nechat přemluvit. To díky mně získala odvahu."

"To je hloupost," okřikl ho Adam. "Ta ženská je neurotička a evidentně touží po životě v přepychu, aniž by hnula prstem. Tohle spískal můj táta. Má na lidi čuch a u ní přesně věděl, na jakou strunu zahrát, aby mu vyšla vstříc. Kdyby mi aspoň řekl, kde ty informace získal…" poslední větu řekl Adam spíš v zamyšlení. Bude mu to ještě dlouho vrtat hlavou, tím si byl jistý.

"Co mám teda dělat? Zničit ten dopis? Chtěl jsem to udělat…" ujišťoval ho Tommy. Charles se zastavil v půli pohybu a zůstal na něj civět.

"Takže opravdu ta závěť existuje? Celou dobu jsem si myslel, že mě taháte za nos, Adame," podíval se na mladšího muže káravě.

"Vypadalo to tak snad?" ohradil se Adam dotčeně.

Tommy sáhl znovu do kapsy a dopis pak podal Adamovi. Ten jej opatrně rozbalil, aby neponičil papír.

"Páni," zakýval uznale hlavou, jen co dočetl poslední slovo. "To je prostě bomba," neodpustil si. A nejhorší pro Tommyho asi bylo, že to Adam myslel upřímně. On mu ten zámek vážně chtěl přenechat. Bez boje, bez dalšího dohadování… Ani se nesnažil ten dopis zpochybnit.

"Můžu?" podíval se na něj Adam zpytavě, když chtěl papír půjčit Charlesovi. Tommy jen pokrčil rameny. I správce nevěřil vlastním očím a pronesl několik obdivných slov.

Najednou se za nimi prudce otevřely dveře a z nich vyšla rozcuchaná žena, která vypadala asi podobně, jako čarodějnice po dlouhém letu na koštěti. V obličeji měla nevěřícný, téměř šílený výraz.

"Co se to tu stalo?" vydrmolila ze sebe při pohledu na polámané cennosti na kamenné dlažbě. Do Tommyho vjela zlost.

"Ty nevíš? Vyházela jsi to z okna, bůh ví, cos udělala nahoře," seřval ji na dvě doby. Žena se přikrčila, očividně svého syna takhle ještě nezažila.

"Ale to nemůže být pravda, nic takovýho bych neudělala…"

"Já bych přece jen tu policii zavolal, Adame," navrhl Charles znovu. Ratliffová na něj vytřeštila oči.

"Ale proč? Když říkám, že to nemám na svědomí, tak prostě nemám!" křičela. Adam se po všech přítomných věcně podíval a pak kývl hlavou k jiným dveřím. K těm, které vedly do chodby a dále do jeho bytu.

"Jdeme, ihned," zavelel a vykročil. Nemusel se ohlížet, cítil oba muže i ženu, jak ho poslušně následují.

Zastavili se v jeho kuchyni. V obývacím pokoji se tlumeně svítilo, což přitáhlo Tommyho pozornost.

"Je tu někdo další?" zeptal se zvědavě. Adam měl pocit, že v jeho hlase zaznamenal tón žárlivosti, ale spíš si to jen namlouval.

"Ano, někoho tu mám. Amando?" zvolal směrem ke dveřím do obýváku, kde se o tři vteřiny později objevila mladá žena s podezíravým výrazem v očích. Když uviděla Tommyho, její zorničky se rozšířily, ale po slabém trhnutí hlavy se vše vrátilo do normálu.

"Zdravím," zvedla ruku na pozdrav. Adam jí věnoval úsměv. Tommy přivřel oči.

"Já vás přece znám, vy jste…"

"Ano, to jsem. Adam mi toho musel hodně vysvětlit, než jsem přistoupila na další návštěvu zde. Ale musím připustit, že prozatím se vyvíjí velmi slibně. Račte dál." Amanda ustoupila ke straně, aby mohli všichni projít do obýváku. Ratliffová si opět něco remcala pod fousy, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.

V pokoji nebylo na první pohled nic mimořádného, jak každý nějakým svým osobitým způsobem očekával. Pouze na konferenčním stolku ležel otevřený notebook a vedle něj stál hrnek s nedopitou kávou, která patřila Amandě.

"Něco tu mám, chtěli byste to vidět?" usmála se žena na překvapenou skupinu v čele s Ratliffovou. Pak si všichni posedali na gauč, aby na monitor notebooku viděli a Amanda stiskla příslušnou klávesu. Adam zůstal stát za pohovkou, ruce založené na prsou.

Možná už Tommy tušil, co na monitoru uvidí, ale vidět to ve skutečnosti, bylo dechberoucí. Jeho matka, jako výtržník a deviant, s výrazem naprostého šílenství, které by vyděsilo i ostříleného psychiatra v léčebně na Ostrově, ničila vše, co jí přišlo pod ruku. Přesně na to se všichni dalších patnáct minut dívali a nikomu, tedy dokonce i Adamovi a Amandě, jakožto objektivnímu člověku, to nebylo příjemné. Jakmile záznam skončil, následovalo dlouhé ticho a po něm se na stole před Tommyho matkou objevil papír s jasnou a stručnou hlavičkou. Prohlášení o dědickém právu.

"Podepište to a ten záznam zničím," podával jí Adam pero. Ratliffová upírala pohled před sebe, jako kdyby se jí Adamova slova vůbec netýkala.

"Počítal jsem předběžně škody. Máte zbytečných dvěstě padesát tisíc dolarů?" pokračoval muž v nátlaku. Zase nic, jen zarputilý výraz a rudé tváře. Zrovna když se Adam nadechoval k dalším slovům, žena se prudce nadechla a naklonila se dopředu. Vztekle vytrhla pero Adamovi z prstů a do spodní kolonky naškrábala své jméno. O šestnáct vteřin později byla pryč.