Song dne - I Really Miss You

Aby jste sem nemuseli pořád chodit, tak oznamuju, že dneska další díl Runnin nebude. Opravdu u toho nevydržím sedět a ještě mě čeká návštěva šéfa :/ Tak vám aspoň posílám jednu pohodovou písničku od S Club 7 ;)

Runnin 10.

Konečně jsem zpátky! Doufám, že se na mě nezlobíte, ale okolnosti mě trochu pozdržely ve psaní. V první řadě jsou to ještě doznívající zážitky z Francie a pak jeden zdravotní problém, který už se se mnou táhne od Prideu :( Mám totiž zablokovaný záda a nejhorší je teď pro mě sedět u kompu, takže jsem tenhle díl psala na etapy. O Paříži bych sem chtěla dát nějaký článeček, pokud by byl zájem, ale musím ho nejdřív připravit a vybrat nějaký fotky, což bude nadlidský výkon. Nafotila jsem jich totiž kolem pěti set :D

No, prozatím pokročíme v příběhu. Dnešní díl nám zase něco málo objasní ;)

---

Adam postavil Kameho na zem a jeho ruce sklouzly k útlým bokům.

"Eh, omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo…" vytřeštil na něj oči plné zmatku. Kame ty své přivřel.

"Neomlouvej se za to nejlepší, co v sobě máš a dokážeš dát!" pokáral ho. Adam se podivil ještě víc.

"Tobě… to nevadí?"

"Jak by mi mohlo vadit něco tak pěkného?"

"Ale…"

"Mohl bych dostat trochu vody, prosím?" přerušil ho Kame. Adam začal těkat očima po jeho obličeji, pak přikývl a vydal se k lednici, ze které vytáhl láhev s vodou. Nalil dvě skleničky a jednu z nich Kamemu podal.

Když se menší muž napil, postavil skleničku vedle dřezu a svlékl si tmavě hnědý kabát, který odložil na jednu z židlí u stolu. Adam z něj celou dobu nespustil oči.

Působil už trochu sebejistěji, napadlo ho. Když u něj byl Kame naposledy, vypadal, že není ve své kůži, ale teď už to tu znal, takže možná proto. Na té lodi byl úplně jiný, možná i trochu arogantní, by se dalo říct. Dokázal se tak rapidně měnit, že Adamovi automaticky prolétlo hlavou, jestli nejsou náhodou dva.

"Pojďme si popovídat," vyzval ho Kame a otočil se k obýváku. Adam ukázal na pohovku, aby si sedli tam.

"Měl bych objednat tu večeři, začínám mít hlad. Dáš si se mnou?" zeptal se. Kame chvíli váhal, než přikývl. Očividně nechtěl být nikomu na obtíž. Adam se usmál a jen co dosedli, zavolal do oblíbené pizzerie. Když Amber mluvila o pizze, dostal na ni chuť.

"Tak o čem bys rád mluvil?" zeptal se Adam.

"O tobě," zahleděl se mu Kame upřeně do očí. "O tvé bolesti, která nikdy pořádně neodezní, dokud se o ni nepodělíš s někým dalším."

Adam ztuhl a sklopil zrak. Kame vzal jeho ruku do svých a promnul ji.

"U mě to zůstane. Nikdo další se to nedozví. Nebudu ti nic radit, ani tě poučovat. Prostě to řekni…" pobídl ho Kame.

"Nechci tím nikoho zatěžovat," zavrtěl Adam hlavou. Vzpomněl si, jak byl kvůli tomu na lodi rozhořčený, ale teď se zmohl akorát na slabý protest.

"Kdybych měl pocit, že mě to bude zatěžovat, tak ti nenabízím sám sebe jako vrbu," usmál se Kame. Hned na to zvedl jednu ruku a pohladil Adama po tváři. "Představ si, že by měl každý někoho jako já. Člověka, kterému můžeš říct úplně všechno…"

"Kamaráda…" vydechl Adam.

"Ano, kamaráda. Přece jsme se už domluvili na tom, že budeme přátelé."

"Ale před chvílí jsme se k sobě měli víc než jako přátelé," protestoval Adam. Kame se při té vzpomínce usmál. Když se díval na pohybující se Adamovy rty, které ho ještě před chvilkou líbaly, cítil uvnitř sebe příjemné chvění. Nejvíc v břiše.

"Chceš si stanovit nějaké hranice?" zeptal se.

"Hranice?"

"Ano. Chceš oddělit naše přátelství od… nevím, jak bych nazval to druhé…"

"Myslíš vztah? Nebo románek? Taky se tomu tak říká.."

"Románek," zopakoval po něm Kame zadumaně. Ještě se poškrábal prstem na bradě.

"Nechci," vydechl Adam a oplatil menšímu muži pohlazení po tváři. "Jen jsem nečekal, že… Byl jsi předtím tak nepřístupný a…"

"Neznal jsem tě," vysvětlil mu Kame.

"A teď už mě znáš?" zajímal se Adam. Nedokázal dát ruku dolů. Kame měl tak jemnou tvář, jako kdyby hladil satén.

"Chci vědět, co mého kamaráda trápí…" trval si Kame na svém. Adam si povzdychl a stáhl svou dlaň.

"Mohu ti to říct jako kamarádovi, ale jako milenci ne!"

"Proč ne?"

"Protože tě nechci odradit."

"Tomu nerozumím," kroutil Kame nechápavě hlavou. Adam se zamračil a mlaskl si.

"Prostě ti nemůžu nic slíbit. Nic víc, než co by teď mezi námi mohlo být. Kdysi jsem zavrhl lásku. Rozloučil jsem se s ní jednou pro vždy a rozhodl se, že i kdybych ji znovu potkal, už se ke mně nikdy nedostane!"

"A co bylo tamto?" Kame se překulil přes bok blíž k Adamovi a položil mu ruku kolem krku. Pak ho rychle políbil. Adam zavřel oči a ponořil se do polibku celým svým tělem i myslí. Ať už byl Kame kdokoliv, dokázal to. Uměl to s ním. A místo toho, aby to Adama děsilo, ho to naplňovalo obrovskou radostí. Na světě existoval člověk, který mu rozuměl, aniž by musel cokoliv říct. Bohužel to nemohl přiznat nahlas. Zpochybnil by svůj slib, který si před osmi lety dal. Mimo jiné v něm stálo, že sám sebe už nikdy nikomu neodevzdá.

"Před osmi lety jsem někoho ztratil," vydechl, když Kame propustil jeho rty. Původně chtěl namítat, že polibek samotný nemusí znamenat vůbec nic, ale najednou měl pocit, že by lhal hlavně sám sobě.

"Poslouchám…" zašeptal mu Kame do rtů. Poté se jemně odtáhl a znovu stiskl Adamovy dlaně ve svých.

"Jmenoval se Jack a chtěli jsme se vzít, jakmile by to zákon schválil. Miloval jsem ho tak moc, že jsem si nedokázal představit svůj život bez něj. Byl jsem jím posedlý. Můj Jack…" Adam se zasnil a při tom nakrčil obočí. Kame stiskl jeho ruce pevněji a pohladil je palci. Adam pokračoval ve vyprávění.

"V tý době ještě studoval a účastnil se různých výzkumných projektů na univerzitě i mimo ní. Domluvili jsme se ten večer, že si dojdeme na slavnostní večeři. Chtěli jsme oslavit naše zasnoubení, jenže… v ústavu, kde zrovna na něčem pracoval, došlo k výbuchu…" Tentokrát se Adam nezasnil, ale sklonil hlavu a jeho dech se roztřásl. Pořád to bylo moc živé. I po těch osmi letech nedokázal obrázek, který mu později nabídly zprávy v televizi, vymazat ze své paměti.

Nějaký turista si ústav zrovna natáčel na kameru a pak záznam poskytl losangelskému televiznímu kanálu, který ho zveřejnil v hlavních večerních zprávách. Adam v tu dobu přicházel k restauraci, kde měli s Jackem domluvenou schůzku. Hned vedle byl totiž obchod s elektronikou a celá jedna výloha nabízela televize a monitory. A všechny do jednoho byly puštěné. Nezůstal stát před výlohou sám. Bylo tam spoustu dalších zvědavců a v první chvíli budovu ústavu ani nepoznal, dokud se před ní neobjevil reportér…

Chytil si prvního taxíka a jel za Jackem. Celou dobu se modlil, aby v té části ústavu, kde k výbuchu došlo, jeho milý nebyl, ale hrůznou skutečnost už změnit nemohl.

"Nechtěli mě tam pustit, i když jsem policajt. Viděl jsem všude pobíhat agenty v černých kabátech, takže mi došlo, že si to vzala na starost FBI. Dodnes netuším, co se stalo, neměl jsem šanci se dostat k záznamům, hlídají je jako prezidenta, jistý ale je, že to Jack nepřežil. Zasáhla ho nějaká střepina. Vykrvácel do několika minut. Jeho tělo identifikovala jeho máma a ta mi to taky později potvrdila. Nechtěl jsem tomu totiž do poslední chvíle uvěřit."

"To je mi moc líto, opravdu." Kame stiskl Adamovu ruku ještě pevněji, a když Adam zvedl hlavu, dostal přátelský polibek na čelo.

"Pořád čekám, až to přebolí, ale někdy mám pocit, že je to stejný jako ten den, kdy se to stalo. Kdybych aspoň věděl, jak k tomu došlo. Kdo ten výbuch způsobil, nebo jestli to byla nehoda. Hrozně rychle to utichlo. Lidi se o tom snažili mluvit, ale všechny záznamy zmizely včetně toho videa, co natočil ten turista. Jako kdyby nikdy k ničemu nedošlo. Jackova máma to nechala být, ale já se v tom začal šťourat… A pak jsem najednou přestal a úplně obrátil. Sám svému chování nerozumím. Jeden den jsem byl celý zapálený do pátrání a další už mi to bylo jedno."

"Prostě jsi pochopil, že to nemá smysl a jen si tím ubližuješ," pokrčil Kame rameny. Adam ale zavrtěl hlavou.

"Ne, tak to nebylo. Pořád se tím trápím, pořád mám pocit, jako kdyby se to stalo včera. Jen mě přešla chuť hledat příčinu, i když bych to ve skrytu duše hrozně chtěl. Cítím to!" trval si Adam na svém. Kame pomalu přikývl. Slíbil Adamovi, že mu nebude radit ani mu cokoliv vyčítat, nebo ho poučovat a poslední poznámka byla na hranici. Proto se k druhému muži naklonil blíž a pohladil ho dlaněmi po tvářích.

"Nedokážu si představit ztrátu někoho tak blízkého. Nikdy jsem to nezažil." Zavrtěl hlavou.

"Ne?" přivřel Adam oči.

"Ne. Nemám rodiče ani žádné další příbuzné. Jsem úplně sám a ani si nepamatuju, že bych kdy někoho měl…" pokrčil Kame rameny.

Adama přemohla lítost tak velká, až se mu do očí nahrnuly slzy. Sice o někoho přišel, kdo mu byl víc než blízký, ale jinak měl pořád svou mámu i tátu a snad i nějaké ty přátele. Nikdy nepřemýšlel nad tím, jak by se cítil, kdyby je neměl. Kdyby nikdy nepoznal jejich bezpodmínečnou lásku.

"Vyrůstal jsi v dětském domově? Nezkoušel jsi někdy najít svou mámu?" zajímal se Adam. On by přece v tomhle směru mohl nějaké ty kroky podniknout. Nahlédnout do databáze, použít svou pravomoc při hledání…

"Já nevím," zavrtěl Kame hlavou.

"Co nevíš?" zamračil se Adam.

"Nevím, jestli jsem vyrůstal v dětském domově. Nepamatuju si své dětství a dospívání."

"Takže ztráta paměti?" vyhrkl Adam.

"Možná," zamyslel se Kame. "Spíš to mé vědomí i podvědomí vyhodnotilo jako nezajímavý zážitek a přinutilo mě zapomenout," hádal Kame.

Tentokrát své dlaně na jeho tváře položil Adam a zahleděl se mu do očí.

"Jsi hrozně zvláštní kluk, víš to? Nemáš pořádný jméno, žádný příbuzný, bydlíš na opuštěný lodi…"

"A pomáhám ti s chytáním zločinců…" doplnil ho Kame šeptem. Adam se pousmál a pohladil mladšího muže palci po rtech, které pak jemně políbil.

"Jsi zvláštní a výjimečný," zavrněl omámeně.

"To ty jsi výjimečný," pousmál se Kame. "Jsi silnější, než si myslíš. Dokážeš všechno, co chceš a…"

"Ne, nebudeme už se bavit o mně…" utišil Adam Kameho ukazováčkem na jeho rtech. "Můžeme se bavit o nás…"

"O nás?" zašeptal mladík.

Adam měl jasnou představu o tom, jak by jejich rozhovor "o nich" vypadal v reálu, ale krásnou vizi přerušil zvonek, respektive děvče s objednanou pizzou.

Rychle donášku vyřídil, ještě nechal dívce, která byla očividně v pizzerii zaměstnaná pouze brigádně slušné spropitné a vrátil se za Kame do obýváku.

"Máme tu jídlo. Máš hlad?" zeptal se. Mladík se na něj díval přes opěradlo pohovky, na kterém měl položené lokty. Jeho pohled nebyl ani trochu hladový, tedy ne hladový po jídle.

"Ne…" odvětil líně.

"No… mě taky přešel. Ale co s tím budu dělat?" kývl Adam bradou ke dvěma velkým placatým krabicím ve svých rukách.

"Můžeme si to sníst později… až si popovídáme o nás," navrhl Kame.

"Zdá se, že tě přemohla zvědavost," ušklíbl se Adam a odložil pizzu na stůl v kuchyni. Když si sedl vedle mladšího muže, usmál se na něj a zvedl obočí.

"Tak?"

"Tak? Ty jsi navrhl tohle téma," přivřel na něj Kame oči. Adam si promnul vyprahlé rty a do koutku toho spodního se nervózně zakousl. Jako kdyby takhle s Kame seděl na svém gauči poprvé.

"Já vlastně… mluvit nechtěl," přiznal.

"Ale to si moc nepopovídáme," ušklíbl se Kame. Adam si poposedl blíž a položil svou nedočkavou dlaň na mladíkovo stehno.

"Povídat se dá nejen slovy…"

"A jak ještě?" vydechl Kame.

"Třeba tělem," zašeptal Adam. Poté se naklonil k druhému muži tak blízko, že se několik zelektrizovaných černých a šedých vlasů zachytilo o sebe a konečně ho pořádně políbil. Přesně tohle byla totiž jeho představa rozhovoru "o nich". Nebo spíš jeho začátek. Byl rozhodnutý svého hosta nepustit, dokud se ve svém povídání nedostanou dál než k tomu, co už oba znali.

Nejprve Kameho jemně povalil na záda a pak ho obklíčil pažemi.

"Doufám, že se ti moje verze příběhu bude líbit,"

"Zatím se vyrovnávám s tím, že jsem jeho součástí," usmál se Kame. "… ale klidně vyprávěj. Rád si tě poslechnu," pobídl Adama povzbudivým hlasem.

Ačkoliv Kame občas působil, že neumí ani do pěti napočítat a že ho svět normálních lidí minul, v tomhle byl zatraceně zdatný. A možná si to ani sám neuvědomoval. Anebo naopak.

"Stačilo pár setkání, abych byl tebou posedlý. Co jsi se mnou udělal?" zvážněl Adam.

"Nic!" zavrtěl Kame hlavou.

"Já na kouzla nevěřím, Kame, už ne!" bránil se Adam. Stále se skláněl nad mladším mužem a navzdory všemu, co ho k němu přitahovalo, se nutil zůstat v bezpečné vzdálenosti, dokud naplno nepodlehne. Pak už by bylo pozdě, ptát se vlastního rozumu na radu.

"Musíš na ně věřit, jinak bych tu teď nebyl."

"Dřív to tak bylo…"

"Něčeho takového se nemůžeš jen tak vzdát. Říkal jsem ti přece, že v sobě máš hodně dobrého a s tím to souvisí," zamračil se Kame. Když natáhl k Adamově krku ruce a objal jej, větší muž konečně nechal své tělo, aby se uvolnilo a pokleslo níž.

"Tohle nebude obyčejnej sex, že ne?" zeptal se opatrně. Kame se pousmál a zavrtěl hlavou.

"Ne, nebude…" řekl tajemně a přitáhl si Adamovy rty k polibku.

Song dne - Halo

A když už má Jack dneska ty narozeniny, tak tohle je jistě příhodný song dne :)

Happy B-day, Jackie

Kdopak to má dneska narozeniny? No naše Jaqueline přece :)

Přeju všechno nejlepší a ať se zadaří s novým albem, Jackie <3

Pauzička

Dnes jsem začala psát s vervou další díl Runnin, ale bohužel jsem došla do místa, které nemohu napsat dřív, než se vrátím ze své dovolené v Paříži. A jelikož je to v povídce dost podstatná informace a neexistuje způsob, jak ji obejít, další díl Runnin bude... pokud se v pořádku vrátím, příští úterý.

Abyste tomu rozuměli... Už kdysi dávno jsem zjistila, že jsou moje povídky občas věštecké. Moje racionální já mi vždycky říká, že je to jenom blbá náhoda, když se stane něco, o čem jsem předtím psala, ale to druhé já, to pověrčivé, se kvůli tomu raději drží zpátky. Nemějte mi to za zlé, prostě nechci nic riskovat a aspoň se všichni budeme mít po neděli na co těšit. Když budu mít náladu, napíšu ještě nějakou rychlou jednodílku, ty bývají obvykle neškodné :) Můžete mi hodit tip ;)

Mějte se tu všichni krásně!

Runnin 9.

---

Flashback

Silná vůně praštila Adama do nosu. Otočil se a usmál.

"Koupil jsi čínský jídlo?" natáhl k muži, který stál za ním s několika krabičkami nedočkavě ruce. Dostal do nich příděl dvou krabiček a do jedné se hned pustil, zatímco druhou položil na stolek před sebou. Druhý muž si sedl na pohovku hned vedle.

"Nechtělo se mi nic vymýšlet k večeři," pokrčil rameny.

"To nevadí, tohle je stejně nejlepší jídlo, co znám," pochvaloval si Adam. Hned na to se muži hravě políbili.

"Ahoj,"

"Ahoj, baby…"

Večeře skončila rychlovkou na gauči. Mladší muž pak své drobnější nahé tělo rozprostřel po nahém těle toho staršího a většího a usmál se na něj.

"Co je novýho?" zeptal se.

"Nic zvláštního, dneska jsem vypsal asi dvacet pokut," povzdychl si Adam. Bylo to každý den skoro stejné. Vypisování pokutového bločku, pokárání řidiče, jednou nebo dvakrát za den zákaz další jízdy a odstavení auta, zkrátka rutina. V duchu si přál, aby se to jednou zlomilo. Zatím byl moc mladý na další postup, ale při vyšetřování nějakého závažnějšího případu si sám sebe už představit dokázal. Věděl, že to jednou přijde, když se bude snažit.

"Ty jsi ale přísný policajt," dobíral si ho menší muž svádivě. Adam ho objal kolem pasu a přetočil ho na záda. Když se na něj položil a zabořil mu tvář do krku, mladší muž zavrněl rozkoší.

"Hmm, to je moc příjemný, lásko," mumlal spokojeně. Adam ho políbil na tepnu a zvedl hlavu.

"Chci se tě na něco zeptat, Jackie," řekl opatrně. Sám to ještě neměl pořádně promyšlené, ale když si uvědomil, že tohle je otázka, kterou myslí smrtelně vážně, nic jiného v tu chvíli neexistovalo, než čekání na okamžik, kdy ji bude moci položit. Oslovený mladík přivřel oči a kousl se do rtu.

"Takhle zblízka jsi ještě nádhernější," zašeptal.

"A kdybys věděl, co vidím před sebou já," usmál se Adam. "To se ani slovy vyjádřit nedá,"

"Nech toho, budu zase v rozpacích," bránil se Jack se smíchem.

"Už musíš být zvyklý. Přece víš, jak moc tě miluju!" Adam se vrátil ke krku a znovu ho začal něžně oždibovat rty. Jackův dech se zrychlil, ruce si přitáhly většího muže co nejblíže, boky naléhavě vystřelily proti druhým…

"Vezmi si mě, lásko! Hned jak to bude možný, tak si mě vezmi za muže!" prosil Adam. Z otázky se stala tužba, která přebila všechny ostatní, jež Adam za celý svůj život měl. Sdílet svůj život s Jackem pro něj bylo prioritní. Už si nedokázal představit, že by to bylo jinak. "Slyšíš mě, Jackie? Vezmeš si mě? Prosím, odpověz!" vyzval ho, když nezaslechl žádnou odpověď. Zvedl hlavu, aby mu viděl do tváře. Jackův výraz byl nečitelný.

"Baby?"

"Jak se mě můžeš na něco takovýho ptát v tuhle chvíli? Copak ti můžu říct ne, když na mně ležíš a já jsem znovu nadržený?" pokáral ho Jack. Adam se kousl provinile do rtu.

"Zlobíš se na mě?" zeptal se opatrně. Jack zavrtěl hlavou, což Adamovi vytvořilo na rtech úsměv.

"Když takhle vrtíš hlavou, tak vůbec nevím, jestli to myslíš vážně, nebo mě jenom zkoušíš," postěžoval si Adam.

"To je matení nepřítele, miláčku. Po dvou letech společnýho soužití je fajn, když před sebou mají partneři ještě nějaký tajemství,"

"Copak já jsem tvůj nepřítel?" ohradil se Adam. Jack znovu zavrtěl hlavou a hned na to si přitáhl Adama zpátky ke svému krku.

"Moje odpověď je ano, lásko. Vezmu si tě! Jen co to znovu uzákoní, tak odjedeme do San Francisca a tam to provedeme. A pak spolu zůstaneme navždy!"

"Navždy!" zopakoval po něm Adam jako omámený. Zkusil si představit, jak by měl projevit svou radost, pokud by mu Jack řekl kladnou odpověď, ale realita ho překvapila. Tyhle věci se prostě dopředu plánovat nedaly. Byl ze svého přítele příliš hotový.

"A teď mě znovu pomiluj, než půjdeme spát," vyzval ho Jack svým jedinečným koketním hlasem…

Konec flashbacku

Adam zvedl svůj zmatený pohled ke Kameho tváři, orámované šedými vlasy. Čelo už opět zdobily (či hyzdily, nedokázal se rozhodnout, co je příhodnější) dva malé růžky, vykukující zpod husté ofiny.

"Co jsi zač?" vydechl.

"Kdo chceš, abych byl?" zeptal se Kame. Adam zavrtěl hlavou a neochotně se odtáhl.

"Jen jsi mi někoho připomněl. Ale to už je dávno, co jsem ho viděl," připustil Adam.

"Byl to tvůj přítel?" zajímal se mladík. Adam jemně přikývl. "A milenec?" dodal Kame. Adam se chvíli rozmýšlel, než zašeptal strohé ano.

"Co je s ním teď?" zajímal se Kame dál. Adam netušil, proč je k němu tak otevřený, ale najednou to chtěl všechno ze sebe dostat. Celý příběh jeho největší lásky života, který se odehrál před osmi lety. A přitom si slíbil, že už o tom nikdy mluvit nebude. Už tu bolest znovu zažívat nechtěl.

"Už nežije. Zemřel, kdysi…" Adam odvrátil tvář a několikrát se kousl do rtu, aby zahnal slzy, které se okamžitě začaly drát do očí. Myslel si, že už to má překonané, ale doposud o tom nemluvil tolik a ještě před někým dalším.

"To je mi líto. Jak zemřel?" Tohle byla rozhodující otázka, která Adama vrátila do stavu absolutní bdělosti. Odtáhl se od mladšího muže a postavil se do vzpřímeného, sebejistého postoje.

"Už musím jít! Jsem rád, že vím, kde bydlíš. Určitě se ještě ukážu." Adam si to namířil rovnou ke schodišti. Nemohl tu zůstat, Kameho přítomnost nějak dokázala, že měl potřebu se víc otevřít. A to nebylo dobře.

"Poručíku," zavolal za ním ještě Kame. Adam se otočil až na schodech, kde už cítil závan čerstvého vzduchu od oceánu. "Budu tady," usmál se Kame. Adam přikývl a rychle vrak opustil.

Celou dobu mu zběsile tlouklo srdce. Uklidnilo se až na promenádě, kde se Adam poprvé zastavil a odvážil otočit zpátky. Nedokázal si přestavit, že se do té staré lodi ještě vrátí. Momentálně to pro něj bylo to nejbolestnější místo.

Proč mu pohyb Kameho hlavy připomněl Jacka? Zapracovala snad paměť? Nebo měl zkreslené vzpomínky? Bylo to přece už tak hrozně dávno a on si vzpomněl zrovna na to, jak ho Jack trápil svou nečitelností.

Když dorazil domů, napustil si vanu plnou horké vody a na celou hodinu se zavřel v koupelně. Na večeři bylo ještě brzy, takže se po koupeli, při které i na chvíli zaspal, odebral do obýváku a pustil si televizi. Nakonec ji měl jen jako zvukovou kulisu, protože se rozhodl na svém služebním notebooku najít něco o německých dvojčatech. Došlo mu, že se na ně Kameho vůbec nezeptal. Prostě se mu to vykouřilo z hlavy. A hlavně to nebylo poprvé, co přestal myslet jako kriminalista v přítomnosti toho zvláštního kluka. Příště si bude muset dávat větší pozor a nepodléhat strašákům z minulosti a už vůbec ne vlastním pudům. To bylo prostě nepřípustné.

*

Kame seběhl ze schodů a zastavil se několik metrů před provizorní postelí, na které si spokojeně hovělo jeho dvojče.

"Co tu děláš?" zhrozil se. Druhý Kame se usmál a pak seskočil z postele.

"Někdo tu být musí, když se poručík Lambert rozhodne pro návštěvu," pokrčil mladík rameny.

"Ale on neví, kde bydlím, takže si nedělej starosti a vypadni," zavrčel Kame.

"Už to ví. Je mi líto…"

"Cože?" zaprskal Kame. Nasupeně došel až k dvojčeti, které chytil za ruku a zalomcoval s ní. "Jak to myslíš? On tu byl? A co jsi mu řekl? Co chtěl?"

"No… určitě mi nemůžeš vyčíst, že jsem se k němu přiblížil, jak sis tuhle přál. Protože on se přiblížil ke mně," ušklíbl se zlý Kame.

"To není pravda!"

"Ale je. Připomněl jsem mu ho. Věděli jsme, že k tomu jednou dojde. Vzpomněl si a složil se mi do náruče. Z toho šoku."

"Můj Bože," vydechl Kame. Protože ho přestaly poslouchat nohy, sedl si ke stolku a položil na něj horní část svého těla. "Co se ještě stalo?" zeptal se bezmocně.

"Už nic. Odešel ve spěchu. Přiznal se, že jsem mu připomněl jeho dávného přítele a milence, který už nežije a pak se ztratil. Ani se mě nezeptal na dvojčata, i když to měl určitě v úmyslu. Samozřejmě bych mu nic neřekl, to je tvoje práce…"

"Jdu za ním!" bouchl Kame zaťatou pěstí o dřevo.

"Opravdu? Ale právě jste se viděli," ukázalo zlé dvojče na sebe. "A neměl jsem růžky, schválně jsem se jich na chvíli zbavil. Abych ho zmátl. A taky jsem ho pokoušel, sváděl jsem ho!"

"Proč tohle děláš? Proč musíš všechno ničit?"

"Protože je to moje přirozenost, stejně jako tvoje je dělat dobro." Zamračil se druhý muž. "Dělej to, co ti bylo dáno a já budu dělat to samé. Jestli si s ním chceš něco začít, tak…"

"Právě, že nechci! Vždyť ho to pořád musí bolet," protestoval Kame.

"V tom případě si s ním začnu já!"

"Ne!"

"Už půjdu. Měl bych najít dvojčata a trochu je pošťouchnout, ať se v noci nezapomenou činit." Zlý Kame došel ke svému dvojčeti a poplácal ho po rameni. Pak spěšně odešel.

*

Adam měl zrovna namířeno do kuchyně, že si uvaří čaj, když se ozvalo zaklepání na dveře. Tentokrát už byl přesvědčený, že je to jeho sousedka, protože Kameho viděl před několika hodinami. Nasadil neupřímný úsměv, pořád mu do smíchu moc nebylo a šel otevřít.

"Ahoj Amber," pozdravil dívku mile.

"Ahoj Adame. Nezlob se, že ruším, ale došel mi olivový olej. Nemáš trochu na půjčení?" zeptala se sousedka. Adam si ihned pomyslel, že v další ulici je večerka, ale raději mlčel.

"Jasně, hned ti ho donesu," přikývl. Amber mu podala svůj hrneček a Adam šel do něj nalít trochu olivového oleje. Když se vrátil, dívka už stála za dveřmi v předsíni. Normálně se mu vetřela do bytu.

"Tady to je." Adam jí podal hrneček a položil ruku na kliku. "Promiň, mám nějakou práci…"

"Nezašel bys ke mně na kus řeči? Dělám pizzu. Recept na těsto mám od mamky. Umí tu nejlepší pizzu na světě," lákala ho k sobě. Ke dveřím se samozřejmě nepohnula, přesto, že jí bylo taktně naznačeno, že by měla odejít.

"Promiň, ale už jsem si jídlo objednal," omluvil se Adam a konečně otevřel. Jaké bylo jeho překvapení, když hned za dveřmi uviděl stát Kameho v tradičním outfitu. Amber si ho nejdřív nevšimla.

"A odkud? Třeba bys mi mohl něco doporučit," nechtěla se nechat odbýt. Adam zůstal koukat nevěřícně na Kameho. Proč za ním zase přišel?

"Eh… z tradiční japonské restaurace. Vidíš, už je tady!" ukázal na druhou nečekanou návštěvu. Dívka se otočila a zvedla obočí. "On… uvaří mi doma. Ta restaurace nabízí kuchaře až do domu," vysvětlil jí Adam. Poté chytil Kameho za paži a vtáhl ho dovnitř.

"Pojďte dál, kuchyně je támhle!" ukázal za sebe.

"Můžu se taky dívat? Tohle mě zajímá," hrnula se Amber hned za ním. Adam ji ale zadržel.

"Promiň, když tak někdy příště, jo? Zkouším to poprvé a taky bych musel připlatit. Měj se hezky, Amber!"

Adamovi se sousedku podařilo vytlačit na chodbu, ale její nechápavý pohled, když zavíral dveře, ho v hlavě strašil ještě nějakou chvíli. Vlastně do okamžiku, kdy doběhl do kuchyně, v jejímž středu stál zmatený Kame.

"Co tu děláš? Co po mně ještě chceš? Vyzvídat o mojí minulosti? Ale proč?" okřikl mladíka. Kame se přikrčil a zavrtěl hlavou.

"Já… přišel jsem se omluvit. Neměl jsem na tebe naléhat a… pokoušet tě." Sklonil studem hlavu a promnul si ruce před tělem. Působil věrohodně. Dokonce tak moc, že Adam zalitoval svého zvýšeného hlasu.

"Promiň, nechtěl jsem tak vyjet…" omluvil se. Kame zamával rukou před obličejem.

"To je v pořádku, máš na to právo, choval jsem se… děsně," připustil. Adam se usmál.

"Tak děsný to zase nebylo, nepřeháněj." Ne, ještě před pěti minutami by něco takového neřekl. Spíš naopak. Přemýšlel nad tím, kdyby se mu Kame dostal v tu chvíli do ruky, co by s ním udělal, protože vzpomínky na setkání na lodi dostaly úplně nové rozměry. Rozležely se.

Jenže teď tu před ním stál a Adam byl úplně klidný. Bez jediné částečky vzteku. Přitom mu jich muselo v krvi kolovat tisíce. A najednou byly všechny pryč.

"Vlastně je to všechno moje chyba. Příliš se zabývám minulostí a pak mám pocit, že za to můžou všichni ostatní."

Kame věděl, že jsou to jenom výmluvy. Ani nemusel vidět do Adamovy mysli, aby pochopil, že se právě vzpomínkám na minulost vyhýbá jak jen může. Jeho zlé dvojče to způsobilo. Mělo dar vytahovat z lidí to špatné a negativní, stejně jako měl on moc přebíjet to tím dobrým. Adam byl dobrý člověk odjakživa, nebyl tedy problém vrátit jeho náladu do klidu. Někdy ho ale napadlo, jestli ty dobré duše na tom nejsou hůř. Snadno podlehly smutku a beznaději. Nebo vině, která jejich vinou nebyla. Bylo mu za Adama těžko. Tak rád by ho zbavil utrpení.

"Můžeme na to zapomenout? Prosím. Už se to stalo a minulost stejně nezměníme, tak…" Kame si sundal klobouk a přistoupil k Adamovi blíž, aby se ho mohl dotknout na paži. Nejlépe fungoval přímý dotek. Cítil, jak z Adama odchází všechna negativní energie a usmál se. Jeho údělem bylo rozdávat radost, ale u Adama z toho měl mnohonásobně lepší a silnější pocit.

"Jak to, že jednou růžky máš a jindy ne?" Adam se zadíval Kamemu do očí, uvědomujíc si jeho horký dotek prstů na svém předloktí. Mozek mu radil, ať se ho rychle zbaví, že by neměl být tak důvěřivý, ale o kousek níž, v hrudi, se od ramene rozlévalo tak příjemné teplo, že by nenáviděl sám sebe, kdyby se ho dobrovolně vzdal.

"Dokážu se jich na krátkou chvíli zbavit,"

"Tak mi to ukaž," vybídl ho Adam. Kame zavrtěl hlavou, což Adamovi znovu vnuklo vzpomínku, na kterou teď myslet nechtěl. Kupodivu ten silný pocit, co měl prve, už tak silný nebyl. Jen mu to jakoby blesklo hlavou a zase odeznělo.

"Teď nechci!" odmítl Kame.

"Ale proč? Chtěl bych to vidět."

"Nejde to. Každá krása musí být něčím vyvážena, něčím nepěkným. Když mám růžky, tu krásu v sobě cítím, jak velkou má moc. Kdyby ji přebyla vnější krása, bylo by to moc špatné…"

"Ale odpoledne jsi je neměl,"

"Pak už víš, proč jsem se tak choval…" přivřel Kame oči. Poté se otočil k Adamovi zády a rozhlédl se po kuchyni.

"Je mi líto, ale neumím vařit," pronesl omluvně. Adam ho ovšem neposlouchal. Chytil ho za rameno a obrátil zpátky k sobě. Kame zavrávoral a začal padat rovnou na něj. Vyšší muž si ho k sobě rychle přivinul a o vteřinu později už Kameho chodidla povlávala ve vzduchu, protože si ho Adam přizvedl.

"Adame," vyhrkl Kame. Druhý muž se pousmál.

"Je hezký, slyšet svý jméno z tak krásných úst, který se chystám políbit,"

"Ale…" Kame sebou zamlel, jenže to nebylo nic platné. Měl spoustu schopností, ale nadměrná síla k nim nepatřila. Zvlášť, pokud byl v obětí někoho o dost silnějšího.

"Podvědomě se mi líbilo, jak jsi mě sváděl,"

"Nesváděl jsem tě, já…" Zbytek už Kame nedořekl, protože mu to znemožnily Adamovy rty. Stihl ještě zalapat po dechu, pak už se kyslík k jeho dýchacím cestám mohl dostat jen nosem. Jenže na to byl příliš vyděšený a také zmatený.

Nikdy nezažil dotek rtů, jenž někteří lidé považovali za nejkrásnější a neintimnější projev náklonnosti. Adamova ústa ho líbala a silné paže ho držely kolem pasu a stále nadzvedávaly. Nějakou chvíli pokoušel Adamovu výdrž, jenže nakonec zvítězila přirozenost a zvědavost. Ovinul ruce kolem krku druhého muže a zabořil mu prsty do vlasů…

Najednou si uvědomil, že předávat Adamovi dobro tímhle způsobem není vůbec špatné. Cítil, jak proudí přes jeho rty, přes konečky prstů i přes každou další část těla, kterou byl k Adamovi přitisknutý. A když se v jeho ústech objevil horký jazyk, který začal hladit ten jeho, měl pocit, jakoby se mu všechno to dobro vracelo zpátky, ovšem mocnější a opravdovější. Jakoby cirkulovalo mezi jeho a Adamovými otevřenými rty.

Do téhle chvíle ho jeho zlé dvojče přesvědčovalo, že mezi lidmi neexistuje nic jako láska, porozumění, naděje, nebo víra a Kame tomu ve své podstatě nevěřil, ale teď měl konečně důkaz. Sám na sobě cítil, jak silné lidské dobro může být. Jak silná může být víra, naděje a nejvíc láska. A zvlášť ta osm let potlačovaná…

Prague Pride očima Extasy

Netušila jsem, jak článek nazvat, aby mi sem přišlo co nejméně odpůrců, ale rozhodně se nestydím za to, že jsem včera, tedy 16. 8. 2014, byla podpořit LGBT komunitu na již tradičním Prague Pride.

Dopředu říkám, že komentáře typu, je to hnus atd… budu nemilosrdně mazat. V levém sloupci je upozornění, o čem tenhle blog je, takže vy, co tohle nemusíte, si rovnou dejte odchod. Nezajímají mě vaše předsudky a primitivní názory.

Česko ještě není tolerantní, to dokazují zablokované diskuze na zpravodajských serverech ke článkům o PP a přiznám se, že jsem s tím vlastně i počítala. Nechci přímo tvrdit, že jsem za to ráda, ale dokud ty diskuze budou zablokované, bude se PP pořádat. A který jiný den by si měl člověk připomenout, že život je i o lásce a radosti?

Protože to je ten nejsilnější dojem, který jsem si z Prahy odvezla!

A teď něco málo o průběhu. Průvod vycházel z Václavského náměstí a mířil na Letnou, kde probíhal hudební festival. Co mě dostalo, na úplném začátku, že jsem se na Václaváku potkala s klukem, kterého jsem skoro rok neviděla. Příběh našeho přátelství je na tenhle článek příliš dlouhý, takže jenom podotknu, že jsem z tohohle shledání měla obrovskou radost a už teď se mi po něm zase stýská :(

Nakoupili jsme nějaké vlaječky a směle vyrazili do průvodu. Pod sochou jsem si všimla odpůrců, ale v té změti lidí, kteří přišli podpořit LGBT vám to přijde spíš k smíchu. Kdybych nebyla celá paf z toho mumraje, šla bych si je snad i vyfotit a ještě bych se jim vysmála.

Jak jsme se pomalu courali kupředu, prošli jsme kolem několika alegorických vozů, zažili jsme jeden pořádný slejvák a asi v polovině cesty jsme se dostali až ke konci vlajky. Jsem hrdá na to, že jsem ji mohla chvíli nést. Kdo mě má na FB v přátelích, může se podívat na krátké video ZDE ;)

Děsila jsem se schodů na Letnou, už nejsem nejmladší a taky nejpohyblivější :D, ale kupodivu jsme to dali, tam jsme se pak setkali s několika Glamberty…

Na Pride jsem jela hned z několika důvodů. Chtěla jsem vědět, jaké to je, účastnit se něčeho tak důležitého a taky mě zajímalo, jak moc asi tahle obrovská show doléhá na ty, kteří se za ni stydí, přesto, že patří do menšiny. Slyšela jsem hodně názorů. Je mnoho gayů a lesbiček, kteří na PP nechodí proto, že si myslí, že je to shazuje. Mají pocit, že tímhle způsobem si respekt nezískají, ale věřte mi, že já se na to takhle nedívám. Až na dva opilé incidentíčky jsem se za celý den nesetkala s něčím, co by mě vyloženě pobuřovalo a měla jsem z toho pocit, že je to ostuda. Když si vzpomenu na jednu nejmenovanou vyhlášenou akci tady u nás, kam rodiče pouští své ratolesti pomalu až od osmnácti, kvůli tomu, že je to proslulá swingers párty, tak tohle byla naprostá pohoda. Jasně, když se pak lidi připijou, tak se to může zvrtnout, ale na které akci ne? Podstatný rozdíl mezi všemi akcemi a PP je v tom, že ať se podíváte na kohokoliv, on vám pohled vrátí s úsměvem. Usmálo se na mě za ten den tolik lidí, že by mi to vystačilo na celý rok. Nikdo na vás prostě nepřenáší negativní energii. Všichni, co byli v průvodu a dokonce i ti, kteří jenom stáli ve špalíru na chodnících, si to užívali. Ani jeden zákeřný pohled, ani jedno slovo výsměchu, prostě nic takového. Pro člověka jako já, který posměšky poslouchá od raného dětství, byl tohle doslova ráj.

A o tom je celý Prague Pride, abych to shrnula. Nejde jen o to, že něco podporujete, ale i o to, že zahodíte starosti a jdete mezi lidi, kteří udělali to samé. Prostě se jdete bavit, smát se, tančit, potkat přátele, které jste dlouho neviděli, seznámit se s jinými lidmi a ještě s dobrým pocitem, že děláte něco správného. Prague Pride je o barvách, soudržnosti a nejvíc o lásce. A přesně takhle ho vidí i Extasy ;)

Love and Peace!!

Runnin 8.

---

Ty nejsi on...

Zbytek noci toho Adam moc nenaspal. Měl živé sny, které ho pořád budily. Kame se v nich do něj strefoval míčky, jenže uvnitř nebyla obyčejná voda, ani smíchaná s vápnem, ale kyselina, která mu pokaždé během několika vteřin rozleptala kůži i maso. Po třetím snu, kdy to schytal rovnou do obličeje spánek vzdal. Sice se mu klížily oči, ale vydržel. Hned ráno vyrazil na stanici, jak měl domluveno s Erikem. Musel začít pátrat po dvojčatech s německým původem.

"Vypadáš nevyspale," prohlédl si ho kolega starostlivě. Adam jen zavrtěl hlavou a sesunul se na svou židli.

"Měl jsem hrozný sny. To ten útok včera a taky…"

"Hm?" zvedl Erik obočí, když se Adam zarazil.

"Kame," dořekl Adam opatrně.

"Co je s ním?" Erik se posadil na roh Adamova stolu a naklonil se k němu blíž. Jeho vůně objala Adama kolem ramen. Jakoby si ho přitáhla. Snažil se to nebrat na vědomí.

"Večer u mě byl. Když jsi odešel, tak…" ano, tohle může vynechat, na to jeho parťák určitě zvědavý není. "… a najednou klepání a za dveřmi stál on," dořekl Adam s pokrčenými rameny.

"A co chtěl?" podivil se Erik.

"No… to já nevím. Byl u mě, to vím, ale proč…"

"Dělali jste to?" vyhrkl parťák. Adam se zamračil, připravený říct rázné ne, jenže nemohl. Vždyť on nevěděl vůbec nic. Jestli s Kame jenom mluvil, nebo se mu ho podařilo dostat do postele. Všechno bylo možné, protože se mu z mysli od té chvíle občas vynořil nějaký útržek a mimo několika nejasných slov, viděl i Kameho ve své náruči. Jak k tomu došlo, kdo koho objal, bylo z toho něco víc… tyhle otázky si Adam položil už nejméně tisíckrát.

"Nevím," povzdychl si.

"Ty nevíš? Rozdáš si to se sexy slaďoušem a nepamatuješ si to?" kroutil Erik nevěřícně hlavou.

"Sexy slaďoušem? To je heterácký slovník?" dobíral si ho Adam. "A přesně, nepamatuju si to, jako kdyby mi vymazal paměť. Nechal mi akorát vzkaz, to je to jediný, co můžu považovat za skutečný." Adam vytáhl z kapsy lístek a ukázal ho Erikovi. Parťák si ho rychle přečetl a pak položil na stůl, při tom si promnul bradu.

"Eh… takže dvojčata," řekl si spíš pro sebe.

"Copak, ty něco víš?" vyvalil na něj Adam oči. Erik dal ruce před sebe a zamával jimi.

"Ne ne, nemám tušení, jak budeme v LA hledat německý dvojčata. Prostě mě to překvapilo. Proč zrovna německý dvojčata hází na lidi míčky s vápnem?"

"Nevolali už náhodou z laborky?" Adam si vzpomněl, že mu měli v laboratoři udělat rozbor materiálu, ze kterého byly míčky vyrobeny. Sice moc nevěřil tomu, že by ho to ve vyšetřování posunulo dál, ale postupy byly dané.

"Ještě ne. A to mi řekni, jak může šedovlásek vědět takovou informaci? Tak proč to nenahlásí normálně? Proč to řekl jen tobě a ještě tímhle způsobem?" ukázal Erik na vzkaz.

"Kdybych to věděl, tak ti to řeknu, věř mi, ale jsem z toho stejně tumpachovej jako ty. Přišel ke mně domů, mluvili jsme, taky jsme se objímali… ale víc nevím. Nedokážeš si představit, jak mě to štve!" Adam se z ničeho nic rozzuřil. Doma nemohl, protože mu něco bránilo, ale teď to šlo skoro samo. Jak to bylo možné?

"Moment…" vyhrkl, protože si to konečně uvědomil. Hrozně moc chtěl na Kameho u sebe doma zakřičet a vytřást z něj cokoliv, co by aspoň trochu vysvětlovalo kdo je, ale možná právě jeho přítomnost mu v tom zabránila. Tohle si pamatoval celkem dobře. A nebylo to poprvé, kdy se nedokázal na Kameho naštvat. Snad jen v tom baru…

"Co je?" zvedl Erik obočí. Adam se zamyslel a promnul si rty.

"Ale nic. Jdu do laboratoře. Hned jak přijdu, sepíšeme tu mou výpověď," navrhl parťákovi. Erik stihl jen přikývnout.

Adam vstoupil do laboratoře velice obezřetně a pomalu. Kdysi mu jedna laborantka, která už na stanici nedělala, vyčinila, když do laboratoře vběhl jak uragán. Řekla mu, že musí být opatrný. Lidé zde pracovali s téměř neviditelnými částečkami a jejich zničení, jakýmkoliv způsobem, třeba i obyčejným průvanem, by mohlo znamenat ztrátu důležitých důkazů. Prostě si od té doby dával pozor.

"Dobré ráno," pozdravil klidně.

"Dobré," odpověděla mu laborantka jménem Daisy Belowsová. Byla v laboratoři jediná a zrovna se na nějakou mini částečku koukala přes kukátko mikroskopu.

"Jdete kvůli těm výsledkům, poručíku?" zeptala se.

"Jo, kvůli těm míčkům," přikývl Adam a dovolil si udělat další krok. Žena, zhruba v jeho věku, ho vyzvala, aby se posadil naproti. Adam si zabral otočnou bílou židličku a předloktí položil vzorově na stůl.

"Takže, co máte?" zeptal se. Daisy odsunula mikroskop stranou a položila si před sebe nějaké desky. Ty rozevřela a otočila několik listů.

"Tady to je. Já ten rozbor nedělala, ale kolega, takže vám přečtu, co tu zanechal a případně odpovím na otázky, kdyby jste něčemu nerozuměl."

"Dobře," přikývl Adam. "Nerad bych vás zdržoval," dodal ještě omluvně. Daisy se poprvé usmála a také zakroutila hlavou.

"Počítala jsem s tím. Takže… složení toho míčku je takové… proteiny, alkaloidy, nějaký ten škrob, cukr, pryskyřice…"

"Zadržte, Daisy. Tohle mi nic neřekne," zarazil ji Adam. Žena zvedla obočí a podívala se na něj přísně.

"Však bych vám to pověděla i laicky, kdyby jste mě nechal domluvit. Stručně řečeno se jedná o stoprocentní přírodní latex, neboli kaučuk. Vyrábí se z něj 95 procent balónků na trhu. Tyhle balónky bude mít každé hračkářství ve městě a pokud jde o otisky, nic na zbytcích té gumy nebylo, takže pachatel použil rukavice. Z vnitřní strany se našly zbytky vápna…"

"Jo, to vím," přikývl Adam. "Včera večer jsem taky jeden schytal," vysvětlil laborantce, kterou to pochopitelně vyděsilo, přesto, že byla až do té chvíle celkem ledová a vyrovnaná.

"To je mi líto, poručíku."

"V pořádku, nic se mi nestalo a tu vodu jsem smyl včas. Žádné následky. Ovšem s tím, co zatím víme…"

"Není toho moc. Sady s vodními balonky prodávají na každém rohu. A co se týče toho vápna, jedná se o značku, kterou prodává každý obchod pro kutily."

"To je pech!" zavrčel Adam. Stejně to ale čekal. Proč házet nože, které mají ve většině případech své vlastní certifikáty, když lze člověku ublížit i mnohem jednodušším způsobem a hlavně nedohledatelným.

"I tak vám moc děkuju, Daisy." Adam se zvedl od stolu. Žena se na něj už podruhé usmála.

"To ne já, ale můj kolega, ten to dal přes noc dohromady. Vím, že z toho nejste moudrý, ale pokud bude pachatel pokračovat, možná bude časem potřebovat dokoupit zásoby, takže…"

"Jistě, přesně to jsem měl v plánu, díky," usmál se i Adam a s papírem s výsledky, který mu Daisy podala, laboratoř opustil. Zprávu pak vložil do desek s celým případem na svém stole a zamířil za Erikem.

"Tak co jsi zjistil?" zajímal se parťák. Adam mu ve stručnosti vypověděl všechno, co se dozvěděl od Daisy.

"To znamená, že by to chtělo obvolat hračkářství a upozornit je, aby dávali pozor na ty, co budou kupovat balónky a ještě se jim budou zdát podezřelí," uvažoval Erik.

"Něco takovýho jsem měl v plánu, hned jak mě vyslechneš," přikývl Adam.

Sepsání výpovědi trvalo přibližně hodinu. Adam pak vyhledal v obchodním rejstříku všechna hračkářství v LA a seznam donesl strážníkovi, kterého s Erikem dostali k ruce před několika měsíci. Muž se hned pustil do volání a slíbil, že jakmile bude hotov, dá Adamovi vědět na mobil. Parťáci pak vyrazili do bistra na oběd.

"Co budeš o víkendu dělat?" zeptal se Erik Adama.

"Zůstanu ve střehu, kdyby se náhodou ještě něco stalo a taky se pokusím najít Kameho. Nechci, aby vždycky on překvapil mě. Tentokrát to budu já, kdo si ho najde!" usmyslel si Adam.

"Jo, to je dobrej nápad," přikývl Erik. Adam si všiml, že to řekl bez obvyklého nadšení, které posledních pár dnů projevoval hlavně v souvislosti s tajemným šedovláskem. Napadlo ho, že už to Erika možná přestalo bavit, dohazovat mu ho. Upřímně, byl za to docela i rád.

"A ty? Co budeš dělat?" zajímal se i Adam. Erik se napil nealkoholického piva a usmál se.

"Dnes večer mám rande, no a jestli se protáhne až do zítra, tak tomu nebudu bránit."

"Jsi šťastlivec, člověče. Ženský se o tebe musí prát," hádal Adam.

"Ne vždycky na to mám náladu," zavrtěl Erik hlavou.

"A co takhle si vybrat jen jednu a s tou už zůstat napořád? Ty nechceš vztah?" vyzvídal Adam. Opravdu ho to zajímalo. Erikovi bylo už nějakých třicet osm. Vypadal sice dobře, zachovale a pořád sexy, ale ani on nemládl. Adam nevěřil, že by chtěl zůstat starým mládencem a užívat si do konce života s více ženami. To byl přece jeho úděl. Jednou, když bude mít štěstí, dožije s nějakým klukem, který ani nebude podle jeho představ, ale on si ho vybere, když ho ten druhý bude chtít, protože zůstat na stará kolena sám, byla ta nejděsivější představa. Co se týkalo lásky, v tu už nevěřil. Nedoufal, že ji ještě někdy potká.

"No, možná ta, co ji uvidím dnes večer… by za úvahu stála. Už jsme se párkrát viděli. Ale já hrozně nerad předbíhám a plánuju," ušklíbl se Erik. Adam chápavě přikývl. Nehodlal svému staršímu kolegovi mluvit do vztahů. A tohle znělo celkem rozumně.

"Budu držet palce, parťáku," usmál se a víc už se na nic neptal.

Muži se rozloučili o půl hodiny později. Adam šel rovnou domů, protože se chtěl na své pátrání převléct. A jelikož bylo teplo, zvolil bermudy a lehčí košili. Doplnil to slaměným kloboukem a brýlemi a kolem krku si pověsil kapsičku s penězi. Prostě dokonalý turista. A snad i nenápadný.

Nejdřív se vypravil na pláž, kde bylo doslova přelidněno. Sobota znamenala pro hodně lidí volný den, takže se většina obyvatel LA vypravila právě k vodě. Předpokládal, že by mezi všemi těmi polonahými nadšenci mohl jednoho hodně oblečeného, navíc s kloboukem a bílou holí zahlédnout, ale když procházel celou promenádu už po třetí, vzdal to.

Dav ho vyplivl u starého přístaviště. Adam se rozhlédl po žalostném doku plném starých lodních vraků a povzdychl si. Pořád ho něco táhlo k vodě, asi proto, že se mu tu Kame před pár dny ztratil, když ho sledoval, ale co by dělal na takovém místě? Byly zde jen vraky a hejna racků. Stačilo pár minut a Adama z jejich křiku rozbolela hlava.

Chvíli poseděl na břehu, na betonové zídce a pak si všechny ty lodě obešel. Tedy, bavilo ho to asi do poloviny doku, dál už se mu nechtělo, tak se vrátil.

Tohle místo dýchalo zvláštní atmosférou. Zatímco na promenádě a na pláži měl pocit, že se všude vznáší sex, tady to tak nebylo. A přitom byl od pláže jen pár kroků. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Ten pocit byl zvláštní směsice tajemna a napětí. Kdyby šel onen pocit převést do vůně, něco podobného už přece cítil. A nebylo to tak dávno.

Adam se otočil dokola a v tu chvíli ho uviděl. Stál na jedné z lodí a díval se na oceán. Jeho rozpuštěné šedé vlasy pročesával vítr a horní část těla, nahou a bledou, ozařovaly paprsky slunce. Kožené kalhoty sice držely na bocích, ale nejspíš jen silou vůle. Jejich pásek končil v místě, kde se pod kůží rýsovaly kyčelní kosti. Nohavice měl ohrnuté do poloviny lýtek a byl bos.

"Kame?" vydechl Adam. Na víc se prostě nezmohl. I když ho mladík na tu dálku nemohl slyšet, otočil se jeho směrem. Rty se roztáhly do potěšeného úsměvu, ruka se zvedla na pozdrav. Pak Kame zmizel v podpalubí.

Adam se rozběhl k lodi. Byl zmatený a přitom plný radosti. Nevzpomínal si sice na minulou noc, ale podvědomí mu říkalo, že by se měl z blízkosti mladšího muže radovat.

Po žebříku vylezl na palubu a pak se vydal ke vchodu, který vedl do útrob lodi. A tam ho konečně našel.

Kame seděl na čemsi, co připomínalo postel. Několik sudů bylo poskládaných u sebe a na nich ležela dřevěná deska. Mladík byl uvelebený uprostřed v tureckém sedu, ruce položené na stehnech. Zvědavě si Adama prohlížel.

"Tak jsi mě našel," zkonstatoval.

"Proč jsi v noci odešel tak narychlo?" zeptal se Adam. Snažil se na Kameho dívat, ale nedalo mu to, aby se nerozhlédl i po místě, kde nejspíš žil. Byl tedy bezdomovec?

"Musel jsem," odvětil mladík.

"Skoro nic si nepamatuju," zamračil se Adam. "Nemáš nějakou nadpřirozenou moc, že ne? Jako kdybys mi vymazal myšlenky."

"Copak ty věříš na nadpřirozenou moc? Nebo dokonce na nadpřirozené bytosti?" usmál se Kame. Adam udělal pár kroků dopředu a založil si ruce na prsou.

"Teď už mi řekneš, co jsi zač? Styděl ses snad za tohle?" rozmáchl se kolem sebe rukou. "Já proti bezdomovcům nic nemám, pokud nedělají potíže. Ale určitě bych ti mohl nějak pomoct. Najít práci, bydlení…"

"Tak jo," přikývl mladík hbitě.

"Jo?" Adama rychlá odpověď překvapila. Usmál se, aniž by chtěl.

"Fakt?"

"No, proč ne? Už mě nebaví bydlet tady, je to tu… hrozné," pokrčil Kame rameny. Adam přivřel oči a přistoupil ještě o něco blíž.

"Začíná se mi něco vybavovat…" zamyslel se. Kame pod svou hustou šedou ofinou zvedl obočí a v ten okamžik to Adamovi docvaklo. Natáhl k němu ruku a chytil ho za rameno, druhou mu odhrnul z čela vlasy.

"Kde jsou?" podivil se.

"A co myslíš?" nechápal mladík.

"No růžky. Měl jsi včera večer růžky na čele," vyhrkl Adam. Ani mu nepřišlo, že to zní opravdu šíleně. Jak by mohl mít někdo na čele růžky? Co když se mu to jenom zdálo?

"Občas je mám a občas ne. To je různé," pokrčil Kame rameny.

"Ale jak to?" Zatímco si Adam prohlížel mladíkovo čelo, o něco klidnější, že vzpomínka na růžky nepatřila do říše snů, Kame se pomalu zvedl na kolena a přišoural se až k okraji pelesti.

"Chtěl bys, abych je měl? Líbily se ti?" zeptal se pološeptem. Adam stáhl ruku a zkameněl. Ten hlas… zněl jako pohádka na dobrou noc, jako lahodná čokoláda, co se během chvilky dokáže rozpustit na jazyku.

On ho sváděl!

"Najednou nevadí, že se tě dotýkám?" natočil Adam hlavu do strany. Musel zůstat ledově klidný a zjistit, o co druhému muži jde. Tohle přece nebylo samo sebou. Včera se choval odtažitě a dnes…

Kame dosedl na paty a složil si ruce do klína. Jeho obličej byl přibližně v úrovni Adamova hrudníku. Jak se na něj díval zespodu, tím svým tmavým pohledem plným zájmu, vypadal jak malé štěně, které touží po pohlazení od páníčka. I když Adam nikdy psa neměl, napadlo ho, že takhle by se asi pejskař cítil. Prostě úplně v koncích.

"I tohle je různé. Moje nálady jsou nevyzpytatelné…"

"Na bezdomovce mluvíš až moc vybraně," pronesl Adam podezíravě.

"Nebyl jsem vždycky bezdomovcem." Usmál se Kame. Jeho dlaň se zničehonic objevila na Adamově boku a jemně stiskla.

"Co to děláš?" Adam se kousl do rtu a zamračil se. Přesto mladíkovu ruku neodehnal.

"Jen se tě držím. Mám strach, že utečeš."

"Ale to není můj zvyk, spíš tvůj," zachmuřil se Adam ještě víc.

"Dnes to nemám v plánu…" našpulil Kame rty. "Možná zase zítra," utahoval si z něj.

"Ty!" větší muž mu pohrozil prstem, jenže ztuhl v půlce pohybu, protože se Kame zvedl z pat. Najednou byl přibližně stejně vysoký a jeho obličej byl až nebezpečně blízko. A nejvíc Adama odzbrojila asi otázka, která pak zazněla.

"Jaké to je, líbat muže?" zeptal se Kame. Adam jenom zalapal po dechu.

"Můžu to zkusit?" pokračoval mladík v záludných otázkách. Alespoň pro Adama byly dost záludné, protože se ho zatím nikdo nezeptal. A ani on sám nad tím moc nepřemýšlel. Buď se mu to s tím a s tím líbilo, nebo ne, víc to neřešil.

"Jsi na kluky?" oplatil mu Adam otázkou. Kame zvedl i druhou ruku a připlácl ji Adamovi na bok.

"Myslím, že ano."

"Ty myslíš?"

"Cítím to tak," opravil se Kame.

"Tohle ale není můj styl. Jsi svědek… nebo spíš informátor, abych to nazval správným jménem. Já nemůžu s tebou…"

"Můžu tě pohladit?" Jako kdyby ho Kame neposlouchal. Přemístil pravou dlaň na Adamovu tvář a pohladil ji.

"Tvoje kůže je drsnější než moje,"

"Měl jsem s ní v mládí problémy," připustil Adam.

"To nevadí," usmál se Kame. Pak se dotkl bříškem palce Adamova spodního rtu. "Tohle je o moc lepší," pochvaloval si.

"Proč…?" vydechl Adam. Dotek byl příliš hezký a příliš žádaný, než aby naplno protestoval.

"Proč co?" nechápal Kame.

"Líbím se ti?"

"Nevím, asi ano. A co já tobě?" pozvedl Kame obočí.

"Vůbec se neznáme…"

"To bych netvrdil," zavrtěl mladík hlavou. Adam zpozorněl.

"Udělej to ještě jednou?"

"A co?"

"Zavrť hlavou!" pobídl ho Adam. Kame ho poslechl a hned na to se usmál. Adamovi se zatočila hlava.

"To není možný," vydechl a svalil se Kamemu do náruče. Menší muž měl co dělat, aby ho udržel.

"Co se stalo, poručíku Lamberte?" zeptal se vystrašeně. Adam ale nebyl schopný odpovědět, jen se tiskl ke Kameho tělu a v hlavně mu znělo pořád dokola jediné - tohle nemůže být pravda. Ty nejsi on...

Runnin 7.

---

Nebuď nedůtklivý...

Přesto, že měl Adam na sobě župan, který jeho postavu zakrýval téměř od hlavy k patě, připadal si nahý. Přemohl ho nepochopitelný stud, protože ještě před chvílí jeho ruka spočívala v klíně a hýbala se na popud představy, kterou měl právě teď přímo před očima. Až na to, že tahle reálná představa neměla rozpuštěné vlasy a na její hlavě opět trůnil klobouk.

"Kame?" zašeptal.

"Dobrý večer, poručíku Lamberte," pozdravil mladík a nervózně se usmál.

"Co tu děláš?" vyhrkl Adam další otázku. Kame se kousl do rtu a sklonil hlavu.

"Včera večer…"

"Jo? Přišel ses omluvit za ten náhlý odchod?" doplnil ho Adam bleskově. Kame k němu zvedl obličej a zkrabatil obočí.

"Já… eh… ano," vydoloval ze sebe. Adam si založil ruce na prsou a ustoupil stranou.

"Půjdeš dál?" vyzval Kameho. Když se dlouho nic nedělo, otočil se k nečekanému návštěvníkovi zády a vydal se zpět do obýváku. Dveře nechal samozřejmě otevřené.

Až po několika minutách, co si sedl na pohovku, za sebou uslyšel nejisté našlapování.

"Sedni si tady. Chceš něco? Pivo, colu, kafe, čaj…" nabídl Kamemu. Mladík se opatrně posadil na kraj pohovky, tedy asi metr od něj. Adam se znovu zvedl a zamířil do kuchyně, která byla naštěstí součástí hlavního pokoje, jen oddělená barem, takže na svého hosta stále dobře viděl. Vytáhl z ledničky dvě piva a vrátil se. Sedl si k němu blíž. Kame bohužel, nebo bohudík už dál nemohl. Adam si všiml, jak nahrbil ramena a jakoby se celý nervozitou zkroutil. Bylo to roztomilé, ale i znepokojující.

Podal mu pivo a sám si otevřel své. Nejdřív se napil a pak se na Kameho podíval. Zdálo se, že láhev drží v ruce poprvé.

"Nejde ti to otevřít?" zeptal se starostlivě. Mladík se zahleděl do jeho očí a pak krátce zavrtěl hlavou. Adam mu pivo vzal a otevřel. Když mu ho vrátil zpátky, čekal, dokud se nenapije.

"Chtěl jsem si pustit televizi. Můžeš se dívat se mnou, jestli chceš. Ani nevím, co dávají." Adam se ohnal po ovladači a zapnul lcédéčko, stojící na televizním stolku naproti sedačce. Jakmile se na černé obrazovce objevil obraz plný barev a z postraních reproduktorů začal do místnosti proudit zvuk, Kame se tak lekl, že naskočil a upustil láhev. Její obsah se po dopadu na koberec pod konferenčním stolkem začal hned vylévat. Mladík dopadl na kolena a snažil se tu spoušť nějak zachránit. Adam se natáhl po lahvi a zvedl ji. Pak doběhl do kuchyně pro utěrku a nakonec si klekl naproti své návštěvě.

"Nech toho, udělám to. Budeš mít ulepený ruce." Odehnal Kameho. Mladík na něj zůstal koukat, než mu došlo, že to, co ho vyděsilo, je stále v obýváku s nimi a mluví to lidskými hlasy. Zvedl hlavu a nevěřícně se zadíval na pohyblivý obraz, kde právě probíhala nějaká reality show.

"Co… co to je?" Zakoulel očima. I Adam zvedl hlavu a podíval se na program v televizi.

"Nějaká reality show. Myslím, že to bude něco jako Big brother," hádal.

"Big brother?" zopakoval Kame zmateně.

"Ty asi televizi moc nesleduješ, co? No, ani já ne. O tomhle jsem zatím jenom slyšel, ale neviděl jsem ještě ani jeden díl. Další stupidita, při který se národ baví tím, jak se banda lidí nemůže snést v jednom baráku." Povzdychl si a odnesl mokrou utěrku do koupelny, kde ji dal hned namočit. Po cestě zpátky vzal Kamemu nové pivo a raději mu ho i otevřel.

"Tady," podal mu láhev a zase si sedl na své místo.

"Byl jsi dnes za mnou na stanici?" zeptal se Adam po chvíli. Nemohl si nevšimnout, že pořad Kameho zaujal. Mladík ještě pár vteřin hleděl na obrazovku, než přesunul svůj zvědavý pohled na něj.

"Ano, byl, ale nenašel jsem… tě tam," přiznal.

"A kam jsi šel pak?"

"Já… no, sem," pokrčil mladík rameny. Adam našpulil rty a přivřel oči.

"Jak jsi věděl, kde bydlím?"

"Co?" zhrozil se Kame.

"No jak jsi věděl, kde bydlím? Neřekl jsem ti to. Tys mě sledoval?" Adam zvedl vyzývavě bradu a ovladačem, pro který se natáhl ke stolku, ztlumil zvuk. Rušil ho a rozptyloval jeho návštěvu.

"Ne, nesledoval jsem… tě," Kamemu šlo očividně pořád špatně tykání. Asi si ještě nezvykl, napadlo Adama.

"Ale nějak ses musel dozvědět, kde bydlím, když ses najednou ocitl na prahu mých dveří. A kde máš svou bílou hůl?" vyzvídal Adam.

"Hůl?" zopakoval opět Kame. Adam cítil, že asi začne brzy pěnit, jestli se co nejdřív nedozví něco kloudného, jenže ať chtěl sebevíc, skutečný vztek se nedostavoval. Jen pocit. Toužil zakřičet Kamemu do tváře, ať už ho konečně přestane tahat za nos a poví mu, kdo je a odkud pochází, jenže najednou nemohl.

"Včera jsi ji měl v baru a chránil sis ji, jako kdyby na ní závisel tvůj život. Taky jsi neměl na hlavě klobouk, přesto, že když jsme se viděli naposledy, tak sis ho hlídal úplně stejně jako… teď!" Adam natáhl ruku po klobouku na Kameho hlavě, mladík ale stihl včas uhnout. Dokonce se postavil, jen aby byl od Adamových prstů co nejdál. V tu chvíli Adamovi blesklo hlavou to, co říkal Erik. Něco v tom smyslu, že budou asi naladěni na stejnou strunu a že se na něj Kame dívá jak na svatý obrázek. Když se Adam pokusil jít ve svých myšlenkách ještě dál, musel se sám pro sebe zasmát. Představa sexu jich dvou, zatímco Kame by měl na hlavě pořád klobouk, byla tak směšná, až se chtělo Adamovi brečet. Až mu jeho parťák bude příště nutit své rozumy, tak mu to řekne. Nic proti kloboukům, ale všechno má své hranice.

"Co pod ním skrýváš? Včera jsi ho neměl," zkusil to Adam znovu. Kame zůstal stát na svém místě jako socha. S pivem v ruce působil komicky.

"Nic," vyhrkl.

"Nevěřím ti! A taky jsi mi ještě neodpověděl na to, jak jsi věděl, kde bydlím. Mimochodem, kde jsi byl dneska, přibližně okolo osmé hodiny? Já tě viděl, Kame. Viděl jsem přes ulici, jak mě hledáš na stanici a pak jsi zamířil do ulice, kde se poslední noc stal útok. Zmizel jsi mi tam a pak někdo napadl i mě. Nemáš s tím něco společnýho? Mluv!" Adam se zamračil a zvedl z gauče. Kame opět ustoupil a ještě dal ruce před sebe.

"Ano, hledal jsem tě, já… chtěl jsem s tebou mluvit a… věděl jsem, že jsi v tom bistru, viděl jsem tě, jak na mě koukáš přes výlohu…"

"Cože?" Adama zatrnulo v zátylku. Jako když se díval na nějaký horor, kde se objevilo něco hodně děsivého.

"Čekal jsem, až vyjdeš a budeš mě sledovat, stejně jako včera a nakonec jsem se schoval a sledoval jsem tě až k tobě domů, abych věděl, kde bydlíš. Ale čekal jsem, než odejde tvůj kolega…"

"Prosím?" To už bylo na Adama moc. "Takže jsi viděl, kdo mě napadl? Nebyl jsi to nakonec ty sám?"

"Ne!" vytřeštil na něj Kame oči. "Ano, viděl jsem, kdo to udělal a snažil jsem se je dostihnout, ale…"

"Je? Takže jsou opravdu dva?"

"Ano jsou dva. A vypadají úplně stejně! Běžel jsem za nimi, ale pak mi došlo, že tě zasáhli a dostal jsem strach… o tebe," vyhrkl mladík.

Tentokrát se stal solný sloup z Adama. Pokoušel se vstřebat Kameho oznámení, ale stejně tomu vůbec nerozuměl.

"Ty jsi měl o mě strach?"

"Ano. V té vodě je něco špatného, co lidem ubližuje…"

"Jak to, kruci víš?" zavrčel Adam. Proč se, sakra, nedokázal pořádně naštvat a zatřást s Kameho rameny. Co ho pořád brzdilo? Že by šok z toho, co se právě dozvěděl?

"Slyšíš, Kame? Jak víš, že je ta voda špatná? Odpověz!" Adam strčil menšímu muži před obličej výstražně ukazováček. Kame se na něj podíval, zvedl jedno obočí a šel si sednout zpátky na pohovku.

"Vím tolik věcí, že tebe by z nich rozbolela hlava," povzdychl si.

"Ale jak to? Co jsi zač, že toho víš víc než já?"

"Prostě to tak je!" ohradil se Kame. "A víc po mně vědět nechtěj, prosím!" podíval se na Adama zoufale.

"To sis ale vybral špatnýho člověka, můj milej zlatej. Jsem policajt. Moje práce je hledat důležitý informace o vyšetřovaných případech a ty něco víš, nebo jsi dokonce něco viděl. Zatajování důkazů je stejný jako kdybys ten zločin spáchal sám."

"Ale já nic neprovedl," hájil se Kame.

"Tak mi všechno řekni, hned teď!" poručil mu Adam. Kame chtěl zavrtět hlavou a nevšiml si, že se Adam ohnal po jeho klobouku. Než se stihl vůbec pohnout, byl z jeho hlavy pryč, přesněji v Adamových rukách, za jeho zády.

"Takže?"

"Vrať mi ho!" Kame se postavil a vrhl na Adama přísný pohled.

"Nevrátím. Dokud mi všechno neřekneš! Kvůli něčemu jsi přišel, tak ven s tím, vyklop to…" v ten okamžik se Adam zarazil a zadíval se nevěřícně na Kameho čelo, částečně skryté pod šedou ofinou.

"Co to je?" zašeptal s hrůzou v očích a natáhl k mladíkovi ruku. Kame se opět posadil, jen aby Adamově doteku unikl, jenže pak už neměl kam utéct a Adam se odbýt nenechal. Chytil ho za nadloktí a vytáhl zpátky na nohy. Druhou rukou mu odhrnul vlasy z čela a vytřeštil oči ještě víc.

"To jsou… co jsi, sakra zač? Čert?"

"Ne, nejsem čert!" zamračil se Kame.

"Tak co má tohle znamenat? Můj bože, to jsou rohy. To tam máš přilepený?" Adam se jednoho růžku dotkl špičkou ukazováčku, ale hned ho zase stáhl, jako kdyby se popálil. Když se ho dotkl podruhé, setrval na něm déle. Pak přidal i palec a pokusil se s tím zvláštním útvarem, který se na čelech normálních lidí nevyskytuje zahýbat. Nic, nepohnul se ani o milimetr.

"Tohle fakt nepobírám…" zakroutil Adam hlavou, připravený pustit Kameho paži, jenže dřív než to udělal, oči se zaklesly do hnědých, plných zvědavosti a pochopení a Adam měl najednou pocit, že jestli ho pustí, už nikdy se ho znovu nedotkne. A něco takového přece nemohl dovolit.

Náhle si uvědomil, že i Kame má na jeho paži ruku. Měl ji ve stejných místech, jako když se ho dotknul poprvé ve dveřích do vyšetřovny.

"Co jsi zač, Kame?" Náhlý klid, který ho ovládl, způsobil, že se svalil na pohovku. Menšího muže stáhl za sebou a pevně ho zmáčkl ve svém objetí.

"Nechci ti ublížit, musíš mi věřit," zašeptal mu Kame do ucha.

"Nechceš mi ublížit…" opakoval po něm Adam jako stroj.

"Všechno bude v pořádku,"

"Všechno bude v pořádku…"

"Nechceš se trochu prospat? Jistě jsi unavený," nepřestával ho Kame konejšit.

"Asi jo, fakt jsem trochu unavenej…" přikývl Adam. Pořád pod svými pažemi cítil Kameho drobné tělo. Ačkoliv chodil stále ve stejných šatech, neuvěřitelně voněl. Kam se na něj hrabal Erik. Protože tohle nebyla obyčejná vůně, byl to pach tajemna, pokušení a silného vzrušení. Podobnou kombinaci vůní Adamův nos ještě nikdy nezakusil. Ani tehdy…

Probudil se o několik hodin později. Na sedačce, přikrytý svou oblíbenou kostkovanou dekou, s ospalýma očima zaměřenýma na potichu běžící televizi. Jinak byl celý byt ponořený do tmy. Pomalu se zvedl na loket a natáhl se po mobilu, aby se podíval, kolik je hodin. Telefon mu oznamoval půl třetí v noci. Všiml si, že na stolku leží nějaký papír. Odložil telefon a vzal list mezi prsty. Stál na něm vzkaz, napsaný povědomým písmem. Až v tu chvíli Adamovi došlo, kdo byl večer v jeho bytě. Bohužel podrobnosti z návštěvy Kameho byly poněkud rozmazané. Skoro nic si nepamatoval. Raději se podíval zpátky na dopis.

Musel jsem odejít. Hledej dvojčata německého původu… K.

*

Kame nakráčel nasupeně do staré boudy, která sotva stála a kolem které se linul nechutný zápach a bez zastavení zamířil k rozvrzané posteli.

"Vstávej!" zatřásl s ramenem svého spícího dvojčete. Druhému muži se věru moc vstávat nechtělo, ale nakonec oči otevřel a dokonce se na vetřelce usmál.

"Přišel jsi brzy. Nečekal jsem to."

"A hned zase odejdu! Proč sis vybral dvojčata? Chceš na nás upozornit?" šťouchl Kame svého jmenovce do nohy.

"Nikdo o nás přece neví," pokrčil druhý Kame rameny.

"Poručík Lambert je hrozně zvědavý. Nebude mu to trvat dlouho a dojde mu to."

"Víš, že musím dělat, co musím, tak to prostě je," bránilo se ležící dvojče.

"Dobře, ale nevybírej si lidi, kteří nás mohou prozradit!" ohradil se Kame.

"Ti dva nás neprozradí. Brzy na ně přijde i poručík Lambert. Mimochodem, mluvil jsi s ním, že?" Druhý muž se na posteli posadil a žďuchl své dvojče do ramene.

"Nech mě!" odsekl Kame.

"No tak, byl jsi u něj doma? Byl, určitě," nenechal se muž odbýt.

"Tak dobře, byl… Ale vůbec na tom nezáleží,"

"Jak to, že ne? Jen my dva nejlíp víme, jak moc na tom záleží. Ty se staráš o jeho blaho a já o to, aby měl co dělat. Nebuď nedůtklivý a vyjdi mu trochu vstříc…" pobídl ho.

"Takhle to přece vůbec není," zamračil se Kame. "Vždycky si to pojmenuješ vlastními slovy," posadil se naštvaně na postel.

"Jen se to snažím udělat přijatelnější, bráško,"

"Neříkej to. Nejsme bratři."

"Ale jsme, už si to konečně přiznej!" zavrčelo zlé dvojče. "A teď mě nech vyspat. Musím být čilý na další misi." Vystrkal Kameho ze své postele a otočil se k němu zády. "Jdi si pohrát s poručíkem, protože až se do toho vložím já, tak…"

"Řekl jsem ti, abys ho nechal na pokoji."

"Mám na něj stejné právo jako ty. A teď zmiz!"

"Kame!" okřikl ho stojící muž. Bohužel se odpovědi nedočkal. Ještě chvíli se na své dvojče díval a pak to vzdal a odešel.

Runnin 6.

---

"Dobrý den, volám kvůli výsledkům vašeho pacienta pana Riverse." Adam se snažil v telefonu působit mile. Volal do nemocnice o něco dříve, než bylo domluveno. Už se ten den jednou na klinice svaté Anny zastavil a po ukázání odznaku se s laboratoří dohodl, že si bude moct o výsledky zavolat, pokud do telefonu udá heslo, které si dopředu stanovili.

"Dobrý den, to je poručík Lambert?" zeptala se žena na druhém konci.

"Ano, heslo je nula nula nula osm sedm šest em í čé e ká pět jedna," odrecitoval Adam vzorově.

"Skvělé, jste to vy, takže poručíku…" Ženě se evidentně tahle špionážní hra líbila, Adam jí to poznal na hlase. Bohužel, do nějakého Jamese Bonda měl daleko. To by musel dělat pod úplně jinou vládní organizací, v jiném státě a hlavně v jiném okrsku.

"Ano, jsem to já, už něco máte?" zeptal se Adam dychtivě.

"Ano, máme," přitakala laborantka. "v té vodě muselo být obsažené hašené vápno. Ne nijak moc, ale dost na to, aby to poleptalo pokožku. Budete chtít ty výsledky zaslat na stanici, nebo se pro ně zastavíte?" zajímala se žena. Adam zrovna rozjímal nad přítomností hašeného vápna ve vodě. Učili se o tom už ve škole, že je vápno nebezpečné, že může poleptal kůži. Takže podezření se rozšířilo i na děti. Prostě na každého, kdo kdy navštěvoval základní školu.

"Jestli to nebude problém, poprosím vás o zaslání. Nevím, kdy se tam k vám zase dostanu." Adam nasadil opět ten nejmilejší tón a žena ho napodobila.

"Samozřejmě, poručíku Lamberte. Hned to posílám."

"Děkuju vám, jste celá zlatá," polichotil jí. Žena slyšitelně pookřála.

Adam položil sluchátko do vidlice a sklonil se nad složku, kterou měl před sebou. Případ už byl schválený a kousky míčku, které našel na místě činu zrovna prověřovala jejich laboratoř. V tomhle případě si ale na výsledky musel počkat do druhého dne.

"Půjdeš už domů?" zeptal se Erik za jeho zády. Adam se prudce otočil. Polekal se, protože byl zabraný do svých úvah.

"Fuj, lekl jsem se, tohle mi nedělej," pokáral staršího kolegu na oko.

"Promiň, parťáku. Napadlo mě, že bychom mohli zajít na burgr a hranolky do našeho bistra," navrhl Erik. Adam opravdu uvažoval, že už půjde domů a od rána nic nejedl, ani na obědě nebyl. Vlastně měl v plánu, že si po cestě koupí něco k večeři a sní si to doma u televize. Erikova společnost mimo práci nebyla špatná nabídka. I když si včera musel přestat dělat naděje.

"Jo, proč ne," pokrčil rameny a zvedl se.

Muži vyrazili do jejich oblíbeného bistra přes ulici a tam si zabrali jeden ze zapadlejších boxů. Bylo z něj dobře vidět ven. Objednali si jídlo a zběžně probrali jejich nový případ. Adam Erikovi povyprávěl o všem, co se mu za celý den podařilo shromáždit.

"Asi by to chtělo projít stavební firmy," napadlo staršího muže. Adam se poškrábal na bradě.

"Kterou stavbu máš natolik dobře zabezpečenou, že se tam nikdo nedostane? Kdyby si pachatel ukradl sáček vápna, nikdo to nepozná. V té vodě ho nebylo moc. Taky to nepůsobilo hned a to je asi účel. Mimo to, vápno koupíš v každém obchoďáku…"

"Myslím si, že dnes v noci zaútočí znovu," uvažoval Erik. Adam mu dal přikývnutím za pravdu.

"I já si to myslím. Ten Rivers… nemá žádné nepřátele, kteří by se mu chtěli nějak mstít. V obchodě jsou s ním spokojení, je milý k zákazníkům, pracant. Schází se se svou sousedkou, jak mi přiznal. Prý ji má rád, ale ještě se jí nevyznal, jenom spolu randí. Když není vyklepanej jak osika, tak je to fajn chlapík." Pokrčil Adam rameny. Erik pozorně poslouchal každé jeho slovo a přikyvoval.

"Takže je jen oběť. Náhodný člověk, který se připletl ve špatnou dobu na špatné místo," začal polemizovat.

"Určitě si ho pachatel nevyhlížel dopředu. Co my víme, jestli se to nestalo ještě někomu a ten to prostě jenom nenahlásil? Protože třeba nějakého nepřítele měl a myslel si, že to bylo vyřizování účtů?" napadlo Adama.

"To je fakt," přikývl Erik. "Jsou horší zločiny, který lidi ze strachu, nebo z osobních důvodů nenahlásí, třeba znásilnění…"

"Toho bych se tu dočkat nechtěl, stačí, že se to děje v jiných okrscích," bránil se Adam.

"No a možná se tu nějaký stalo a dotyčná se to bojí oznámit," provokoval ho Erik. Mladší policista se na svého kolegu zaškaredil a mlaskl.

"Přestaň, Eriku, s tímhle se nežertuje…"

"Já taky nežertuju, ale máš pravdu, že k večeři se takový téma nehodí. Nechci se bavit jenom o práci, když už nám dneska padla."

"A o čem si chceš povídat?" zvedl Adam obočí.

"Co o tvým novým objevu s šedými vlasy? Neměli bychom mu místo Kloboučník spíš říkat šedovlásek? To zní roztomile," zahihňal se Erik jak nějaká filmová blondýna.

"Proč si mě dobíráš?" probodl ho Adam dotčeným pohledem.

"Moje dobírání je v pohodě, protože to myslím dobře. Líbí se ti, že jo? Ještě jsi mi neodpověděl. Chtěl bys ho…" Erik vykoukl z boxu a hned jak se vrátil očima k Adamovi, řekl:

"opíchat?"

"Eriku!" zavrčel Adam šeptem.

"Co je? Copak vy nemáte takový slovník?"

"Jaký slovník? Jsem snad mimozemšťan? Mám mluvit jiným jazykem? Ty nemluvíš sprostě? Ještě jsi žádnou ženskou neopíchal?" pustil se do něj Adam. Erik dal ruce před sebe a rozesmál se.

"No tak dobře, vzdávám se. Pořád se s tím ještě smiřuju, takže asi udělám občas nějakou chybu ve vyjadřování. Samozřejmě nejsi mimozemšťan, jen to chci mít z první ruky, když už mám teplýho parťáka. Na co se dívat na telku, nebo číst články na netu, když mi to můžeš říct ty?"

"Eriku, šukání mezi chlapama se neliší od toho, co znáš ty. Dneska chlapi běžně šukaj holky do zadku a ještě si u toho mlaskaj. Rozdíl je v tom, že ten chlap z toho aspoň něco má. U holky si tím moc jistej nejsem,"

"Jak to myslíš?" Erik měl oči navrch hlavy, když se Adama ptal. Adam nevěřil tomu, že tenhle hřebec neví nic o svojí anatomii.

"O tom někdy příště." Mávl rukou a pak do ní popadl vidličku, na kterou si napíchl několik hranolků.

"Je to snad tajemství?" nenechal se Erik odbýt.

"Není, jen se mi o tom nechce mluvit. V tomhle případě snad bude lepší, když si něco najdeš na tom netu. A začni mužskými pohlavními orgány…" poradil mu s mrknutím oka.

Dalších deset minut jedli mlčky. Adam občas vykoukl ven na protější stanici.

"Co uděláš, až ho zase uvidíš?" vrátil se Erik k šedovláskovi. Adam to nechtěl přiznat, ale tahle přezdívka se mu líbila víc než Kloboučník a hlavně, když naposledy Kameho viděl, už klobouk neměl a taky si rozpustil vlasy. Přesto, že byly šedé, vypadal úžasně. Zajímalo ho, jestli si je takhle přebarvil, nebo snad zažil nějaký šok?

"Chytím ho pod krkem a vytřesu z něj, co půjde. Už mě nebude tahat za nos," bouchl si Adam pěstí do stolu.

"Jsem na tebe zvědavej, parťáku. Kdyby tě tahal za něco jinýho, určitě by sis chrochtal." Zasmál se Erik.

"Už toho nech, Eriku. Dobře, líbí se mi, není tuctovej, ale my mimozemšťané to máme o dost složitější, když toužíme po jiným mimozemšťanovi. Za prvý ani nevím, jestli z jiný planety je."

"Myslím si, že jo, díval se na tebe tak!" řekl Erik vážně.

"Najednou jsi odborník na mimozemské vztahy?" rýpl si Adam.

"Co vidím, to vidím. A ty víš, že já vidím i to, co občas vidět není. Ale tady jsem si jistej, ten kluk se na tebe díval jako…"

"Jako?" pobídl ho Adam netrpělivě. Pokud šlo o vztahy, neměl rád, když se mu do nich někdo pletl, ale slyšet, že po něm někdo touží… to bylo něco jiného. Připadalo mu to víc skutečné, když se k tomu vyjádřil ještě někdo další.

"Prostě hezky," pokrčil Erik rameny. "Díval se na tebe hezky a s obrovským zájmem."

"Který ovšem nemusel být zaměřený na mě," dodal Adam zklamaně. Erik se nadechl, ale nakonec nic neřekl. I to byla možná pravda.

"Jsi hrozně hodnej, parťáku, ale nedělám si iluze. A hlavně bych ani neměl. Byl to přece svědek případu. Sám jsi říkal, abych nemotal soukromí a práci dohromady," připomněl mu Adam.

"Ale ten případ už je uzavřenej. Jestli budeš mít možnost si užít, tak neváhej."

"Nějak moc ti jde o moje blaho," podíval se na něj Adam podezíravě. Muž zamával rukou a usmál se.

"Když budeš v pohodě doma, budeš v pohodě i v práci. Nechci vystresovanýho parťáka," vysvětlil mu Erik. Adam si povzdychl.

"Neboj se, skotský už se ani nedotknu. Alespoň do příštího týdne."

*

Když vyšel Adam z bistra, automaticky se zadíval na jejich stanici přes ulici.

Tentokrát ho poznal i na tu dálku. Klobouk, kabát a šedé vlasy stažené do culíku. Mladý muž svou ladnou chůzí vešel dovnitř, odkud se za pár minut vynořil. Adama napadlo, jestli nehledal na stanici právě jeho. Když se začal Kame rozhlížet, Adam se pro jistotu schoval zpátky do bistra a díval se na něj přes výlohu.

"Tak můžeme." Uslyšel za sebou Erikův hlas. Kolega si ještě před odchodem musel odskočit.

"Počkej… podívej se," ukázal Adam ven.

"Páni, on tě asi hledal, ne?" podivil se Erik. Adam si oddychl, nebyl jediný, koho to napadlo. Už si o sobě začínal myslet, že je naivní.

"To nevím, ale můžu ho zkusit sledovat. Třeba mě dovede k sobě domů," uvažoval.

"Dobrej nápad. Mám jít s tebou, nebo to zvládneš sám?" zajímal se Erik. Adam věděl, že by se mu parťákova pomoc hodila, ale za prvé ho nechtěl obtěžovat a za druhé… co když se mu přece jen podaří Kameho dostihnout? Pak by si mohl pomyslet, že mu Erik překáží. Hrozně nerad by měl takové myšlenky v přítomnosti svého parťáka.

"Půjdu sám…" řekl nakonec.

"Taky na něj můžeš zavolat. Asi by to bylo jednodušší, pokud s ním chceš mluvit."

"Chci vědět, kde bydlí," trval si Adam na svém.

"Jak myslíš, já půjdu," oznámil mu Erik a rozešel se ke dveřím. Jakmile je otevřel, Adam se zaměřil zpátky na Kameho, kterého pohyb na protější straně zaujal. Dovnitř asi neviděl, ale podle chvilkové strnulosti to vypadalo, že Erika poznal. Krátkou chvíli ho provázel pohledem, pak jím přelétl bistro, několikrát sem a tam a nakonec se otočil k odchodu. Na úplně opačnou stranu. Když udělal krok, Adamovi to došlo. Viděl správně, že ho Kame hledal uvnitř? Musel ti to přiznat, dostalo ho to. Natolik, že se pár vteřin nedokázal ani pohnout.

Vyběhl z bistra a vrátil se na druhou stranu ulice v okamžiku, kdy byl Kame už u křižovatky. Naposledy ho sledoval k promenádě u pláže, ale teď šedovlásek mířil do centra města. Adamovi se ho podařilo úspěšně pronásledovat, než mu zmizel v ulici, kde se minulou noc stal Tal Rivers obětí míčku s vodou. Tam se zastavil a zatočil dokola. Místo lítosti, že se mu Kame opět ztratil, cítil zlost. Určitě to věděl a chtěl mu utéct. Anebo… byl tím pachatelem on.

Adam zamířil k prádelně u Lokyho. Její majitel zrovna zavíral.

"Dobrý večer, neviděl jste tu takového zvláštního kluka v klobouku?" zeptal se. Muž se na něj otočil a usmál se.

"Á, poručík Lambert, už jsme se dnes viděli," hlásil majitel prádelny. Adam se byl v prádelně dopoledne ptát, jestli pan Loky v noci něco neslyšel, nebo dokonce neviděl.

"Ah, ano," přikývl.

"Je to váš pachatel? Ten v klobouku?" zajímal se Loky.

"To nevím, pane. Snažím se na to přijít. Viděl jste ho, nebo ne? Musel tudy proběhnout před pár minutami," naléhal na něj Adam.

"Ne, promiňte, nikoho jsem neviděl," omluvil se Loky a pak zatáhl roletu, která kompletně zakryla výlohu jeho podniku. Postranními dveřmi zmizel v domě a Adam zůstal stát na ulici sám. Když se pohnul, cosi mu proletělo kolem hlavy. Ono těleso dopadlo na zeď protějšího domu a rozprsklo se. Byl to míček s vodou. Adam zalapal po dechu a otočil se několikrát dokola. Nikoho ale neviděl.

"Hej, kdo je tu?" zakřičel. V tom okamžiku mu druhý míček přistál přímo na krku. Cítil, jak se voda rozstříkla do všech stran. Něco málo přistálo v jeho vlasech velká část mu stekla pod tričko na záda.

"Kruci!" zanadával a prudce se otočil. Z jedné kapsy vytáhl kapesník a otřel si krk. Z druhé vylovil mobil a vytočil Erikovo číslo.

"Copak je, parťáku?" zeptal se unavený hlas.

"Potřebuju pomoct, Eriku, schytal jsem to!" zvolal Adam do telefonu.

"Co jsi schytal?" nechápal parťák.

"Míček! Na tom stejným místě jako včera v noci. Jeden se rozprskl o zeď, ale druhý mě zasáhl. A nikde nikdo. Potřebuju ihned někoho z laborky a sepsat s tebou hlášení. Nemůžu ho sepsat sám se sebou."

"Jasnačka, hned jsem tam, vydrž."

Když Erik zavěsil, Adam zavolal noční službě na stanici a požádal o laboranta kvůli vzorkům míčku a vody, kterou teď cítil na svých zádech. Do pěti minut byli všichni na místě.

"Sepíšeme to ráno, Adame. Musíš se jít ihned umýt, než se ti to dostane do kůže!" doporučil mu Erik. "Jestli chceš, tak ti ty záda umeju, mezitím mi můžeš říct, co se stalo," navrhl.

Adam se podíval po laborantovi a pak mu do připraveného sáčku vsunul kapesník nasáklý inkriminovanou vodou s typickým bílým kalem. Nebylo pochyb, že jde o škodlivou vodu pro lidskou kůži, ale ke každému napadení museli mít důkazy, pokud ho chtěli hodit na krk pachatelovi.

"Jak chceš," pokrčil Adam rameny.

"Kdybych nechtěl, tak ti to nenabízím, jdeme!" zavelel Erik. Než odešli, prohodili ještě pár slov s laborantem.

"Co se stalo? Prostě jsem pronásledoval Kameho a v týhle ulici jsem ho ztratil. Ptal jsem se Lokyho, jestli ho neviděl…"

"Majitele prádelny?" ujistil se Erik. Adam přikývl.

"Jo, a když Loky zavřel a zmizel v domě, v tu chvíli se to stalo. Jeho podezírat nemůžu, protože to přišlo z úplně jiné strany. Ten první míček mě minul. Otočil jsem se po směru a schytal jsem to zezadu do krku!"

"Takže byli dva. Jak jinak by se pachatel dokázal takhle rychle přemístit přes celou ulici. To by sis ho přece všiml, ne?" uvažoval Erik.

K Adamovi domů šli pěšky a Erik byl o něco vyšší, než jeho parťák, tudíž dělal i větší kroky a Adam měl co dělat, aby mu stačil.

"Jo, toho bych si všiml. Museli být dva, máš pravdu," připustil. Erik se po něm podíval a usmál.

"Nepodezíral jsi náhodou našeho tajemného šedovláska? Ztratil se ti přece v těch místech."

"Cože?" Adam se kousl do rtu. Přišlo mu to na mysl, lhal by, kdyby ne, ale jakmile dostal míčkem do krku, pustil to z hlavy. Kame by musel mít komplice. A na té tržnici šel přece po Akanishim. Nebyl na špatné straně.

"Snad jenom chvíli. Musel by se jedině rozdvojit," pokusil se to Adam zlehčit.

"I tak bych po něm šel víc než předtím. Třeba něco viděl, než z té ulice zmizel," napadlo Erika.

Jakmile dorazili k Adamovi, Erik ho zahnal do koupelny a nařídil mu, aby se svlékl. Adam se na svého parťáka nechápavě podíval.

"Hele, jestli tu někdo po někom pálí, tak ty po mně. Já tě neukousnu, nemusíš mít strach," ušklíbl se Erik. Adam se začal neochotně svlékat. Nahý pak vlezl do vany a podal parťákovi sprchovou hlavici. Připadal si hrozně. Nesoběstačně. Snad by se zvládl umýt sám, tohle bylo tak ponižující.

"Otoč se zády!" poručil mu Erik. Adam ho poslechl. Starší muž mu rozmatlal po zádech a krku prsty sprchový gel a pak ho začal mydlit houbou. Stačilo pár tahů a samozřejmě i přítomnost světlovlasého muže a to, že věnoval svou pozornost jeho tělu, aby se Adam naplno vzrušil. Když se podíval do svého klína, zhrozil se. Ztopořený úd mluvil jasně.

"Už by to mohlo být dobrý. Ostatně to uvidíš později, jestli už se to dostalo do kůže. Ale snažil jsem se." Erik vrátil hlavici do držáku a natáhl se pro velkou osušku.

"Otoč se ke mně," zavelel. Adam zavrtěl hlavou.

"Už to zvládnu sám, děkuju ti." Zvedl ruku od těla. Erik do ní vložil osušku a vytratil se z koupelny.

"Před chvílí jsem zažil šok a přitom se dokážu soustředit i na tohle?" zavrčel Adam naštvaně na svůj neukojený penis.

"S tímhle chlapem tě nic nečeká, tak si dej pohov. Nebudeš ani v jeho zadku, ani v jeho puse!"

"S kým si to tam povídáš?" ozvalo se pobaveně za dveřmi.

"Ale s nikým," zařval Adam zpátky. Raději vylezl z vany a rychle se otřel. Pak se zabalil do svého oblíbeného huňatého županu, který problém aspoň trochu skryl.

Nejistě vykoukl ven a pak vyšel. Erik stál v kuchyni u linky a vařil čaj. Tedy, dva čaje.

"Ty nepůjdeš domů? Určitě jsem tě vytáhl od něčeho důležitýho," promluvil na něj Adam opatrně. Parťák se otočil a usmál se.

"Napadlo mě, že je ti možná líto, že jsi šedovláska ztratil. Tak ti chci dělat chvíli společnost místo něj, pokud to nevadí."

"Jistě, že ne," odvětil Adam pohotově. "Jen… Nejsem prsatá kočička, co ráda vystrkuje drápky. Tedy, škrábání mi nevadí, ale…"

"Už dost. Ty taky nešukáš každý den, nebo jo?" zasmál se Erik.

"Posaď se sem…" Starší muž přešel s oběma hrnky do obýváku a sedl si na pohovku. Ukázal vedle sebe. "… a snaž se relaxovat," dodal. Adam na něj chvíli nevěřícně zíral, než si šel na své oblíbené místo sednout. Problém byl v tom, že Erik seděl moc blízko. Takhle se nemohl uvolnit nikdy.

Naštěstí na jeho erekci právě teď nepůsobila gravitace. Penis se mu pod županem připlácl k břichu. Sice to nebylo nejpříjemnější, ale raději vydrží tohle, než aby Erik poznal, že mu stojí.

"Nemusíš tu zůstávat, stejně jsem unavený," zkusil to Adam znovu.

"Vypijeme si spolu čaj a já pak půjdu," navrhl Erik a přehodil si jednu nohu přes druhou. Vytáhl z kapsy saka notýsek a zapsal si všechno, co mu Adam po cestě řekl.

"Děláš, jako kdyby mě někdo zmlátil. Dostal jsem jenom míčkem s vodou," ušklíbl se Adam. "A jsem policajt. Jen tak něco mě nevykolejí," dodal ještě.

"Od koho je ten klíček na tvým krku?" zeptal se Erik. Adam se prudce nadechl a zavřel bolestně oči.

"Už jsem ti to říkal, koupil jsem si ho," zalhal.

"Nesundal sis ho ani do sprchy. Nosíš ho celé dva roky, co tě znám."

"Tak proto jsi šel se mnou? Aby ses přesvědčil, že se sprchuju s řetízkem? Jako spoustu dalších lidí?" usmál se Adam.

"Jsem policajt, taky mě jen tak něco nevykolejí a k tomu všemu jsem i hodně zvědavý policajt. Moje sestřenice dostala kdysi prstýnek od jednoho kluka. Pustila ho k vodě kvůli jinýmu, do kterýho se pobláznila, protože byl ve škole kápo a dal jí najevo, že ji chce. Poznala až po čase, že to nebyl dobrý nápad a chtěla se tomu prvnímu klukovi omluvit, ale nestihla to, protože umřel. Sbíral se svým tátou jablka v jejich sadu a spadl ze stromu. Zlomil si vaz…"

"To je strašný," zhrozil se Adam.

"Jo, to je. Dodneška ten prstýnek nosí, i když už je šťastně vdaná a má dvě děti. Miluje svýho muže nade všechno, ale s tímhle se nikdy nesmířila. Pořád cítí vinu." Erik se k Adamovi natočil celým tělem a přivřel oči. Adam se odtáhl a nejistě usmál.

"Nemusíš mít strach. Nevyměnil jsem v mládí míň populárního kluka za krále školních plesů…" ušklíbl se.

"Existujou jiný důvody, proč lidi dělají, co dělají, třeba nosí celý život na krku řetízek, který jim něco připomíná."

"No jasně, moje mamka taky jeden nosí. Po mojí babičce. Je přesvědčená, že kdyby ho sundala, tak se stane něco hroznýho."

"Tak si ho sundej," přivřel Erik oči ještě víc.

"A proč?" vyhrkl Adam. Jestli teď nebylo poznat, že neříká o řetízku pravdu, tak už nikdy.

"Protože by ho to vápno mohlo narušit."

"Cože?" Adam zvedl ke krku prudce ruku a začal řetízek a hlavně klíček hladit konečky prstů. "Je v pořádku, že jo?" podíval se na Erika zoufale. Parťák se vrátil do původní polohy a napil se čaje.

"Věřím, že jednou mi budeš natolik věřit, že mi to řekneš. Vím, že sis ho nekoupil a že pro tebe má speciální hodnotu, ale jestli to má zůstat tajemstvím, budu to prozatím respektovat." Erik si povzdychl, než dodal:

"A neměj strach, vápno mu neublíží."

Adam se dlouho nehýbal, než se odhodlal natáhnout pro svůj hrneček s čajem. Cítil z Erikových slov výčitku. Jenže, jednou se zařekl, že už o tom ve svém životě neřekne nikomu jediné slovo a tenhle slib byl pro něj svatý. Erik by s tím stejně nic neudělal. Stalo se, bylo to pryč a čas otupil ostré hrany smutku. Nemohl o tom mluvit, protože by se ty hrany zase zbrousily.

"Jsem unavený, chtěl bych jít spát," zívl si a vrhl na Erika významný pohled. Druhý muž zvedl obočí a pak se zvedl sám.

"Tak dobře, uvidíme se v pondělí," bez protestů se vydal do předsíně.

"No jo, dneska už je vlastně pátek." Adam se snažil dusnou atmosféru zlehčit. Jeho problémy neměly s Erikem nic společného a ani on si jimi nechtěl kazit večer. "Stejně chci zítra zaskočit do práce, budou výsledky těch míčků. Konečně se možná dozvíme, odkud jsou."

"Tak se tam uvidíme? Šel bych taky, musím sepsat tu tvou výpověď," poplácal se Erik na náprsní kapse, kde měl schovaný notýsek. Zdálo se, že vyšetřovaní záhady Adamova přívěšku konečně zanechal. Adam ale tušil, že je to jen prozatím. Že jednoho dne znovu zaútočí.

"Třeba v deset? Podepíšu ti to," navrhl kolegovi. S tím se rozloučili.

Adam šel Erika vyprovodit, a když se vrátil do obýváku, znovu si sedl na gauč. Dopil čaj, postavil hrnek na konferenční stolek a podíval se na svůj klín, skrývající se pod županem.

Chvíli přemýšlel a pak lemy pláště rozhrnul. Jeho penis vyskočil ven jak čert z krabičky.

"To jsem dopadl. Už si nepamatuju, kdy naposledy tě držel v ruce někdo jinej než já. To bude nejmíň sto let," posteskl si. Aby to nezdržoval, stiskl svůj úd v prstech a začal pomalu pumpovat.

"Zatracenej Erik!" postěžoval si sám pro sebe. Jméno kolegy ale z jeho úst vylétlo spíš v podobě zasténání. Adam zaklonil hlavu a nechal ji klesnout na opěradlo pohovky. Volnou rukou se začal hladit na hrudi a břiše. Nejdřív přes župan a pak pod ním. Pod zavřenými víčky se zjevila tvář vysokého světlovlasého muže, která se ale z ničeho nic začala měnit. Jako když Harry Potter vypil mnoholičný lektvar. Chvilku to dokonce vypadalo nechutně, jako kdyby jeho mysl protestovala proti tomu, aby Erikovu tvář nahradila jiná a znetvořila ji. Nakonec se ale vzdala.

Uviděl ho přímo před sebou. Kameho. Šedé vlasy mu lemovaly obličej. Jejich světlá barva ještě víc podtrhla tmavost jeho velkých očí plných zvědavosti. Perfektně vykrojené rty měl pootevřené. Pozoroval Adama. Sledoval ho, jak si dělá dobře, jak se miluje sám se sebou a Adam si uvědomoval, jak moc ho to vzrušuje.

Když konečně otevřel oči, bylo po všem. Jeho dlaň, jeden lem županu a také místo pod pupíkem bylo potřísněno spermatem. Zmatený se rozhlédl po svém tichém obývacím pokoji. Měl pocit, že na okamžik upadl do bezvědomí. A že během toho okamžiku prožil orgasmus. Musel hodně namáhat hlavu, aby si vzpomněl, jak vlastně vyvrcholil a také, jaké to bylo. Tvář Kameho zůstávala stále pod jeho víčky. Kdyby to bylo možné, pomyslel by si, že mu někdo nalepil na jejich vnitřní stranu jeho fotografii.

Zaklepání na dveře Adama zvedlo z gauče. Ještě nebylo tak pozdě a jeho sousedka si občas přišla pro něco do kuchyně, když zrovna vařila. Určitě to byla ona. Věčně jí chyběla sůl, cukr, nebo vajíčko. V poslední době ji ale Adam začal podezírat, že chodí spíš za ním, protože se vždycky snažila zdržet na kus řeči. Nevěděla, že je gay, bydlela v domě teprve půl roku a Adam už si domů nepřivedl pánskou návštěvu hodně dlouho. Erik byl první asi po roce a půl.

Po cestě se zastavil v kuchyni a utrhl z role kuchyňských papírových utěrek dva papíry. Těmi se rychle utřel a vyhodil je do koše. V předsíni si ještě narychlo zavazoval župan. Před otevřením se na sebe podíval do zrcadla. Že jeho sousedka neměla šanci, neznamenalo, že by na sebe neměl dbát. Když otevřel, zkoprněl a na okamžik i zapomněl dýchat. Před jeho dveřmi nestála sousedka, ale Kame.