Runnin 9.

---

Flashback

Silná vůně praštila Adama do nosu. Otočil se a usmál.

"Koupil jsi čínský jídlo?" natáhl k muži, který stál za ním s několika krabičkami nedočkavě ruce. Dostal do nich příděl dvou krabiček a do jedné se hned pustil, zatímco druhou položil na stolek před sebou. Druhý muž si sedl na pohovku hned vedle.

"Nechtělo se mi nic vymýšlet k večeři," pokrčil rameny.

"To nevadí, tohle je stejně nejlepší jídlo, co znám," pochvaloval si Adam. Hned na to se muži hravě políbili.

"Ahoj,"

"Ahoj, baby…"

Večeře skončila rychlovkou na gauči. Mladší muž pak své drobnější nahé tělo rozprostřel po nahém těle toho staršího a většího a usmál se na něj.

"Co je novýho?" zeptal se.

"Nic zvláštního, dneska jsem vypsal asi dvacet pokut," povzdychl si Adam. Bylo to každý den skoro stejné. Vypisování pokutového bločku, pokárání řidiče, jednou nebo dvakrát za den zákaz další jízdy a odstavení auta, zkrátka rutina. V duchu si přál, aby se to jednou zlomilo. Zatím byl moc mladý na další postup, ale při vyšetřování nějakého závažnějšího případu si sám sebe už představit dokázal. Věděl, že to jednou přijde, když se bude snažit.

"Ty jsi ale přísný policajt," dobíral si ho menší muž svádivě. Adam ho objal kolem pasu a přetočil ho na záda. Když se na něj položil a zabořil mu tvář do krku, mladší muž zavrněl rozkoší.

"Hmm, to je moc příjemný, lásko," mumlal spokojeně. Adam ho políbil na tepnu a zvedl hlavu.

"Chci se tě na něco zeptat, Jackie," řekl opatrně. Sám to ještě neměl pořádně promyšlené, ale když si uvědomil, že tohle je otázka, kterou myslí smrtelně vážně, nic jiného v tu chvíli neexistovalo, než čekání na okamžik, kdy ji bude moci položit. Oslovený mladík přivřel oči a kousl se do rtu.

"Takhle zblízka jsi ještě nádhernější," zašeptal.

"A kdybys věděl, co vidím před sebou já," usmál se Adam. "To se ani slovy vyjádřit nedá,"

"Nech toho, budu zase v rozpacích," bránil se Jack se smíchem.

"Už musíš být zvyklý. Přece víš, jak moc tě miluju!" Adam se vrátil ke krku a znovu ho začal něžně oždibovat rty. Jackův dech se zrychlil, ruce si přitáhly většího muže co nejblíže, boky naléhavě vystřelily proti druhým…

"Vezmi si mě, lásko! Hned jak to bude možný, tak si mě vezmi za muže!" prosil Adam. Z otázky se stala tužba, která přebila všechny ostatní, jež Adam za celý svůj život měl. Sdílet svůj život s Jackem pro něj bylo prioritní. Už si nedokázal představit, že by to bylo jinak. "Slyšíš mě, Jackie? Vezmeš si mě? Prosím, odpověz!" vyzval ho, když nezaslechl žádnou odpověď. Zvedl hlavu, aby mu viděl do tváře. Jackův výraz byl nečitelný.

"Baby?"

"Jak se mě můžeš na něco takovýho ptát v tuhle chvíli? Copak ti můžu říct ne, když na mně ležíš a já jsem znovu nadržený?" pokáral ho Jack. Adam se kousl provinile do rtu.

"Zlobíš se na mě?" zeptal se opatrně. Jack zavrtěl hlavou, což Adamovi vytvořilo na rtech úsměv.

"Když takhle vrtíš hlavou, tak vůbec nevím, jestli to myslíš vážně, nebo mě jenom zkoušíš," postěžoval si Adam.

"To je matení nepřítele, miláčku. Po dvou letech společnýho soužití je fajn, když před sebou mají partneři ještě nějaký tajemství,"

"Copak já jsem tvůj nepřítel?" ohradil se Adam. Jack znovu zavrtěl hlavou a hned na to si přitáhl Adama zpátky ke svému krku.

"Moje odpověď je ano, lásko. Vezmu si tě! Jen co to znovu uzákoní, tak odjedeme do San Francisca a tam to provedeme. A pak spolu zůstaneme navždy!"

"Navždy!" zopakoval po něm Adam jako omámený. Zkusil si představit, jak by měl projevit svou radost, pokud by mu Jack řekl kladnou odpověď, ale realita ho překvapila. Tyhle věci se prostě dopředu plánovat nedaly. Byl ze svého přítele příliš hotový.

"A teď mě znovu pomiluj, než půjdeme spát," vyzval ho Jack svým jedinečným koketním hlasem…

Konec flashbacku

Adam zvedl svůj zmatený pohled ke Kameho tváři, orámované šedými vlasy. Čelo už opět zdobily (či hyzdily, nedokázal se rozhodnout, co je příhodnější) dva malé růžky, vykukující zpod husté ofiny.

"Co jsi zač?" vydechl.

"Kdo chceš, abych byl?" zeptal se Kame. Adam zavrtěl hlavou a neochotně se odtáhl.

"Jen jsi mi někoho připomněl. Ale to už je dávno, co jsem ho viděl," připustil Adam.

"Byl to tvůj přítel?" zajímal se mladík. Adam jemně přikývl. "A milenec?" dodal Kame. Adam se chvíli rozmýšlel, než zašeptal strohé ano.

"Co je s ním teď?" zajímal se Kame dál. Adam netušil, proč je k němu tak otevřený, ale najednou to chtěl všechno ze sebe dostat. Celý příběh jeho největší lásky života, který se odehrál před osmi lety. A přitom si slíbil, že už o tom nikdy mluvit nebude. Už tu bolest znovu zažívat nechtěl.

"Už nežije. Zemřel, kdysi…" Adam odvrátil tvář a několikrát se kousl do rtu, aby zahnal slzy, které se okamžitě začaly drát do očí. Myslel si, že už to má překonané, ale doposud o tom nemluvil tolik a ještě před někým dalším.

"To je mi líto. Jak zemřel?" Tohle byla rozhodující otázka, která Adama vrátila do stavu absolutní bdělosti. Odtáhl se od mladšího muže a postavil se do vzpřímeného, sebejistého postoje.

"Už musím jít! Jsem rád, že vím, kde bydlíš. Určitě se ještě ukážu." Adam si to namířil rovnou ke schodišti. Nemohl tu zůstat, Kameho přítomnost nějak dokázala, že měl potřebu se víc otevřít. A to nebylo dobře.

"Poručíku," zavolal za ním ještě Kame. Adam se otočil až na schodech, kde už cítil závan čerstvého vzduchu od oceánu. "Budu tady," usmál se Kame. Adam přikývl a rychle vrak opustil.

Celou dobu mu zběsile tlouklo srdce. Uklidnilo se až na promenádě, kde se Adam poprvé zastavil a odvážil otočit zpátky. Nedokázal si přestavit, že se do té staré lodi ještě vrátí. Momentálně to pro něj bylo to nejbolestnější místo.

Proč mu pohyb Kameho hlavy připomněl Jacka? Zapracovala snad paměť? Nebo měl zkreslené vzpomínky? Bylo to přece už tak hrozně dávno a on si vzpomněl zrovna na to, jak ho Jack trápil svou nečitelností.

Když dorazil domů, napustil si vanu plnou horké vody a na celou hodinu se zavřel v koupelně. Na večeři bylo ještě brzy, takže se po koupeli, při které i na chvíli zaspal, odebral do obýváku a pustil si televizi. Nakonec ji měl jen jako zvukovou kulisu, protože se rozhodl na svém služebním notebooku najít něco o německých dvojčatech. Došlo mu, že se na ně Kameho vůbec nezeptal. Prostě se mu to vykouřilo z hlavy. A hlavně to nebylo poprvé, co přestal myslet jako kriminalista v přítomnosti toho zvláštního kluka. Příště si bude muset dávat větší pozor a nepodléhat strašákům z minulosti a už vůbec ne vlastním pudům. To bylo prostě nepřípustné.

*

Kame seběhl ze schodů a zastavil se několik metrů před provizorní postelí, na které si spokojeně hovělo jeho dvojče.

"Co tu děláš?" zhrozil se. Druhý Kame se usmál a pak seskočil z postele.

"Někdo tu být musí, když se poručík Lambert rozhodne pro návštěvu," pokrčil mladík rameny.

"Ale on neví, kde bydlím, takže si nedělej starosti a vypadni," zavrčel Kame.

"Už to ví. Je mi líto…"

"Cože?" zaprskal Kame. Nasupeně došel až k dvojčeti, které chytil za ruku a zalomcoval s ní. "Jak to myslíš? On tu byl? A co jsi mu řekl? Co chtěl?"

"No… určitě mi nemůžeš vyčíst, že jsem se k němu přiblížil, jak sis tuhle přál. Protože on se přiblížil ke mně," ušklíbl se zlý Kame.

"To není pravda!"

"Ale je. Připomněl jsem mu ho. Věděli jsme, že k tomu jednou dojde. Vzpomněl si a složil se mi do náruče. Z toho šoku."

"Můj Bože," vydechl Kame. Protože ho přestaly poslouchat nohy, sedl si ke stolku a položil na něj horní část svého těla. "Co se ještě stalo?" zeptal se bezmocně.

"Už nic. Odešel ve spěchu. Přiznal se, že jsem mu připomněl jeho dávného přítele a milence, který už nežije a pak se ztratil. Ani se mě nezeptal na dvojčata, i když to měl určitě v úmyslu. Samozřejmě bych mu nic neřekl, to je tvoje práce…"

"Jdu za ním!" bouchl Kame zaťatou pěstí o dřevo.

"Opravdu? Ale právě jste se viděli," ukázalo zlé dvojče na sebe. "A neměl jsem růžky, schválně jsem se jich na chvíli zbavil. Abych ho zmátl. A taky jsem ho pokoušel, sváděl jsem ho!"

"Proč tohle děláš? Proč musíš všechno ničit?"

"Protože je to moje přirozenost, stejně jako tvoje je dělat dobro." Zamračil se druhý muž. "Dělej to, co ti bylo dáno a já budu dělat to samé. Jestli si s ním chceš něco začít, tak…"

"Právě, že nechci! Vždyť ho to pořád musí bolet," protestoval Kame.

"V tom případě si s ním začnu já!"

"Ne!"

"Už půjdu. Měl bych najít dvojčata a trochu je pošťouchnout, ať se v noci nezapomenou činit." Zlý Kame došel ke svému dvojčeti a poplácal ho po rameni. Pak spěšně odešel.

*

Adam měl zrovna namířeno do kuchyně, že si uvaří čaj, když se ozvalo zaklepání na dveře. Tentokrát už byl přesvědčený, že je to jeho sousedka, protože Kameho viděl před několika hodinami. Nasadil neupřímný úsměv, pořád mu do smíchu moc nebylo a šel otevřít.

"Ahoj Amber," pozdravil dívku mile.

"Ahoj Adame. Nezlob se, že ruším, ale došel mi olivový olej. Nemáš trochu na půjčení?" zeptala se sousedka. Adam si ihned pomyslel, že v další ulici je večerka, ale raději mlčel.

"Jasně, hned ti ho donesu," přikývl. Amber mu podala svůj hrneček a Adam šel do něj nalít trochu olivového oleje. Když se vrátil, dívka už stála za dveřmi v předsíni. Normálně se mu vetřela do bytu.

"Tady to je." Adam jí podal hrneček a položil ruku na kliku. "Promiň, mám nějakou práci…"

"Nezašel bys ke mně na kus řeči? Dělám pizzu. Recept na těsto mám od mamky. Umí tu nejlepší pizzu na světě," lákala ho k sobě. Ke dveřím se samozřejmě nepohnula, přesto, že jí bylo taktně naznačeno, že by měla odejít.

"Promiň, ale už jsem si jídlo objednal," omluvil se Adam a konečně otevřel. Jaké bylo jeho překvapení, když hned za dveřmi uviděl stát Kameho v tradičním outfitu. Amber si ho nejdřív nevšimla.

"A odkud? Třeba bys mi mohl něco doporučit," nechtěla se nechat odbýt. Adam zůstal koukat nevěřícně na Kameho. Proč za ním zase přišel?

"Eh… z tradiční japonské restaurace. Vidíš, už je tady!" ukázal na druhou nečekanou návštěvu. Dívka se otočila a zvedla obočí. "On… uvaří mi doma. Ta restaurace nabízí kuchaře až do domu," vysvětlil jí Adam. Poté chytil Kameho za paži a vtáhl ho dovnitř.

"Pojďte dál, kuchyně je támhle!" ukázal za sebe.

"Můžu se taky dívat? Tohle mě zajímá," hrnula se Amber hned za ním. Adam ji ale zadržel.

"Promiň, když tak někdy příště, jo? Zkouším to poprvé a taky bych musel připlatit. Měj se hezky, Amber!"

Adamovi se sousedku podařilo vytlačit na chodbu, ale její nechápavý pohled, když zavíral dveře, ho v hlavě strašil ještě nějakou chvíli. Vlastně do okamžiku, kdy doběhl do kuchyně, v jejímž středu stál zmatený Kame.

"Co tu děláš? Co po mně ještě chceš? Vyzvídat o mojí minulosti? Ale proč?" okřikl mladíka. Kame se přikrčil a zavrtěl hlavou.

"Já… přišel jsem se omluvit. Neměl jsem na tebe naléhat a… pokoušet tě." Sklonil studem hlavu a promnul si ruce před tělem. Působil věrohodně. Dokonce tak moc, že Adam zalitoval svého zvýšeného hlasu.

"Promiň, nechtěl jsem tak vyjet…" omluvil se. Kame zamával rukou před obličejem.

"To je v pořádku, máš na to právo, choval jsem se… děsně," připustil. Adam se usmál.

"Tak děsný to zase nebylo, nepřeháněj." Ne, ještě před pěti minutami by něco takového neřekl. Spíš naopak. Přemýšlel nad tím, kdyby se mu Kame dostal v tu chvíli do ruky, co by s ním udělal, protože vzpomínky na setkání na lodi dostaly úplně nové rozměry. Rozležely se.

Jenže teď tu před ním stál a Adam byl úplně klidný. Bez jediné částečky vzteku. Přitom mu jich muselo v krvi kolovat tisíce. A najednou byly všechny pryč.

"Vlastně je to všechno moje chyba. Příliš se zabývám minulostí a pak mám pocit, že za to můžou všichni ostatní."

Kame věděl, že jsou to jenom výmluvy. Ani nemusel vidět do Adamovy mysli, aby pochopil, že se právě vzpomínkám na minulost vyhýbá jak jen může. Jeho zlé dvojče to způsobilo. Mělo dar vytahovat z lidí to špatné a negativní, stejně jako měl on moc přebíjet to tím dobrým. Adam byl dobrý člověk odjakživa, nebyl tedy problém vrátit jeho náladu do klidu. Někdy ho ale napadlo, jestli ty dobré duše na tom nejsou hůř. Snadno podlehly smutku a beznaději. Nebo vině, která jejich vinou nebyla. Bylo mu za Adama těžko. Tak rád by ho zbavil utrpení.

"Můžeme na to zapomenout? Prosím. Už se to stalo a minulost stejně nezměníme, tak…" Kame si sundal klobouk a přistoupil k Adamovi blíž, aby se ho mohl dotknout na paži. Nejlépe fungoval přímý dotek. Cítil, jak z Adama odchází všechna negativní energie a usmál se. Jeho údělem bylo rozdávat radost, ale u Adama z toho měl mnohonásobně lepší a silnější pocit.

"Jak to, že jednou růžky máš a jindy ne?" Adam se zadíval Kamemu do očí, uvědomujíc si jeho horký dotek prstů na svém předloktí. Mozek mu radil, ať se ho rychle zbaví, že by neměl být tak důvěřivý, ale o kousek níž, v hrudi, se od ramene rozlévalo tak příjemné teplo, že by nenáviděl sám sebe, kdyby se ho dobrovolně vzdal.

"Dokážu se jich na krátkou chvíli zbavit,"

"Tak mi to ukaž," vybídl ho Adam. Kame zavrtěl hlavou, což Adamovi znovu vnuklo vzpomínku, na kterou teď myslet nechtěl. Kupodivu ten silný pocit, co měl prve, už tak silný nebyl. Jen mu to jakoby blesklo hlavou a zase odeznělo.

"Teď nechci!" odmítl Kame.

"Ale proč? Chtěl bych to vidět."

"Nejde to. Každá krása musí být něčím vyvážena, něčím nepěkným. Když mám růžky, tu krásu v sobě cítím, jak velkou má moc. Kdyby ji přebyla vnější krása, bylo by to moc špatné…"

"Ale odpoledne jsi je neměl,"

"Pak už víš, proč jsem se tak choval…" přivřel Kame oči. Poté se otočil k Adamovi zády a rozhlédl se po kuchyni.

"Je mi líto, ale neumím vařit," pronesl omluvně. Adam ho ovšem neposlouchal. Chytil ho za rameno a obrátil zpátky k sobě. Kame zavrávoral a začal padat rovnou na něj. Vyšší muž si ho k sobě rychle přivinul a o vteřinu později už Kameho chodidla povlávala ve vzduchu, protože si ho Adam přizvedl.

"Adame," vyhrkl Kame. Druhý muž se pousmál.

"Je hezký, slyšet svý jméno z tak krásných úst, který se chystám políbit,"

"Ale…" Kame sebou zamlel, jenže to nebylo nic platné. Měl spoustu schopností, ale nadměrná síla k nim nepatřila. Zvlášť, pokud byl v obětí někoho o dost silnějšího.

"Podvědomě se mi líbilo, jak jsi mě sváděl,"

"Nesváděl jsem tě, já…" Zbytek už Kame nedořekl, protože mu to znemožnily Adamovy rty. Stihl ještě zalapat po dechu, pak už se kyslík k jeho dýchacím cestám mohl dostat jen nosem. Jenže na to byl příliš vyděšený a také zmatený.

Nikdy nezažil dotek rtů, jenž někteří lidé považovali za nejkrásnější a neintimnější projev náklonnosti. Adamova ústa ho líbala a silné paže ho držely kolem pasu a stále nadzvedávaly. Nějakou chvíli pokoušel Adamovu výdrž, jenže nakonec zvítězila přirozenost a zvědavost. Ovinul ruce kolem krku druhého muže a zabořil mu prsty do vlasů…

Najednou si uvědomil, že předávat Adamovi dobro tímhle způsobem není vůbec špatné. Cítil, jak proudí přes jeho rty, přes konečky prstů i přes každou další část těla, kterou byl k Adamovi přitisknutý. A když se v jeho ústech objevil horký jazyk, který začal hladit ten jeho, měl pocit, jakoby se mu všechno to dobro vracelo zpátky, ovšem mocnější a opravdovější. Jakoby cirkulovalo mezi jeho a Adamovými otevřenými rty.

Do téhle chvíle ho jeho zlé dvojče přesvědčovalo, že mezi lidmi neexistuje nic jako láska, porozumění, naděje, nebo víra a Kame tomu ve své podstatě nevěřil, ale teď měl konečně důkaz. Sám na sobě cítil, jak silné lidské dobro může být. Jak silná může být víra, naděje a nejvíc láska. A zvlášť ta osm let potlačovaná…