Moji milí, věrní čtenáři. Znáte, jak se říká, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech? Když už jsem si myslela, že bych mohla nasadit nějaký pravidelný přísun kapitol, stala se mi nehoda s kotníkem. Já vím, že ho ke psaní nepotřebuju, ale moje nemohoucnost mě v mnoha ohlede zpomalila, to nemluvím o tom, že musím stále chodit do práce. Kdybych mohla být v klidu, doma, tak bych určitě psala! Doktoři mi předpověděli cca šest týdnů léčení. Na tuto dobu se to tu opět zpomalí, zkrátka do té doby, dokud se nedostanu zpět do svého běžného tempa. Prozatím si užijte další díl ZP.
Adam se naivně domníval, že jakmile lehne do postele, okamžitě zabere. Možná by to tak bylo, kdyby si ten proradný Ratliff nepůjčil jeho tělo a nešel za svým nejmladším žijícím potomkem. Aby se nechal opětovně svést.
Adam děkoval alespoň tomu kousku slušnosti, který se v duchovi skrýval, když už se jeho rozum vytratil neznámo kam, že to nenechal dojít dál. Nechtěl být zprostředkovatelem incestu, i když poněkud podivného a pro nezasvěceného jedince v podstatě nepochopitelného. Věděl to on, a to stačilo. Až se jednou Tommy dozví pravdu, tedy pokud vůbec, nejspíš se z toho pomátne na rozumu. Bylo by hodně divné, kdyby ne, přestože Adam to skousnul poměrně v pohodě a ani mu to netrvalo nijak dlouho. Ale možná za to mohl právě fakt, že Adam tenhle zámek kupoval včetně pověstí, které se o něm tradovaly. I když jim zprvu nevěřil
Hodil sebou na druhý bok a zamrkal na malý budík, stojící na nočním stolku. Díky fosforovým ručičkám viděl čas i v úplné tmě.
Půlnoc a pár minut. Naposledy, když se díval, bylo jedenáct. Už se v posteli převaloval dobré tři hodiny, a třebaže několikrát na pár minut usnul, nezdálo se, že by to mělo mít delšího trvání i příště. Zkrátka nemohl naplno usnout, protože nedokázal pustit z hlavy všechny ty myšlenky, co si tam vyšlapovaly cestičku, jakoby za sebou potřebovaly zanechat co nejhlubší stopy.
Jak by se jich mohl zbavit? Probral sám se sebou už všechny možnosti, ovšem žádná nebyla tím správným východiskem. Kdyby aspoň znal pravdu. To ho ubíjelo asi nejvíc. Že mu Thomas nemohl říct, jak je to s tím dědictvím vlastně doopravdy. Jistě, bylo tam nějaké krevní pouto, nějaký tajemný svazek, který způsobil, že Belmontova krev se rozlévala do budoucnosti. Dál a dál, na další a další potomky, jenže… s Ratliffovým jménem. Jak něco takového bylo vůbec možné?
Kruci, zítra ho čekal náročný den. Bude prohledávat celý zámek kvůli důkazu; měl by už konečně usnout.
Adam se probudil v půl deváté. Půlka jeho tváře byla pomačkaná od ruky, na které ležel a na ruce měl pro změnu vytlačené místo od tváře. I když nakonec spal dostatečný počet hodin, optimální pro normální fungování většinu dne, cítil se přetažený a nedospalý. Vstal a rovnou zamířil do koupelny, kde na sobě vykonal běžnou ranní hygienu včetně oholení do hladka. Kdyby nemusel včera k notáři, možná by se o holení pár dní ani nestaral. Maxovi jeho strniště nevadilo, říkal, že by vypadal naopak hodně sexy a Tommy… sex s ním byl příliš úlet, aby si blondýn mohl ještě vymýšlet, co se mu líbí a nelíbí na jeho příležitostném milenci. Adam nechtěl, aby k tomu znovu došlo. Ne že by ho Tommy nepřitahoval, ale už jen proto, aby Thomasovi neudělal škodolibou radost, si musel dát pohov. Ať si ho vydírá, jak chce, nebude s nikým spát na povel a už vůbec se nehodlá někomu podřizovat.
Připravil snídani pro dva. Dnes měli Juanita a Bill volno, takže s nimi nemusel počítat. Celkově se to hodilo i kvůli jejich pátrání. Aspoň se mu nebude nikdo plést pod nohy. Adam byl rozhodnutý s hledáním neskončit, dokud důkaz nenajdou. I kdyby měl zámek projít sem a tam třeba stokrát.
Jen co zasedl ke stolu, ozvalo se v předsíni klepání na dveře.
Jen co zasedl ke stolu, ozvalo se v předsíni klepání na dveře.
"Je odemčeno, pojď dál," zvolal ke dveřím, doufajíc, že ho Tommy uslyší a tudíž se nebude muset od jídla zvedat. Nečekal na blondýna, ale rovnou se do snídaně pustil. Když Tommy vstupoval do kuchyně, Adam už měl v sobě půlku housky.
"Dobrý ráno," pozdravil mladší muž.
"Dobré," zahlaholil Adam s plnými ústy. I tohle mu začínalo být totálně ukradené. Jestli dodržuje nějakou standardní etiketu, viz. mluvení s prázdnou pusou. Tommy na to stejně nedal a dělal to běžně, tak na co se snažit?
"Můžu?" optal se blondýn se zvednutým obočím, ukazujíc na židli u stolu, naproti Adamovi.
"Jo," vyhrkl Adam, až mu mezi rty proletělo pár drobečků.
"Stačilo kývnout," pousmál se Tommy nejistě. Poté si sedl a přitáhl si k sobě blíž talíř s několika již namazanými tousty máslem a marmeládou. Měl rád sladké snídaně, ale netušil, jak to poznal Adam.
Mlčeli. Adamovi to nebylo příjemné, měl pocit, že je v kuchyni slyšet každé jeho žvýknutí i polknutí a to samé Tommy, ale ani jeden nebyl schopný promluvit první. Adam pak sklidil ze stolu a zběžně umyl nádobí. Když se Tommy nabídl, že ho utře, druhý muž jen zavrtěl hlavou.
"Nech to okapat. Raději bychom měli začít," navrhl. Blondýn pokrčil rameny; svou pomoc v kuchyni nenabízel ani matce a pokud tedy Adam nechtěl, nehodlal se znovu vnucovat.
Vydali se do historické části zámku, první cíl byla pokladna, kde Adam vytáhl z malého trezoru náhradní klíče a ty Tommymu podal.
"Každý to vezmeme z opačného konce a sejdeme se někde uprostřed. Pak to uděláme naopak. Nějaké připomínky?" pozvedl obočí. Tommy si olízl suchý ret a zamračil se.
"To mi tolik věříš?"
Adam přivřel oči.
"A v čem bys mohl podvádět? Oba chceme ten důkaz najít, ty určitě víc než já. Nenechal by sis ho pro sebe. A pokud máš v úmyslu ho zfalšovat, nějaký fundovaný historik by to poznal, to se neboj."
"Nenapadlo mě, že bych ho mohl zfalšovat. Vždyť ani nevím, co to je," ohradil se blondýn. Adam si povzdychl. Měl toho na jazyku tolik, čím srazit Tommyho ego na podlahu pod svýma nohama a možná ještě hlouběji, ale nakonec to vzdal. Nemělo by to žádný význam.
"Počítám, že to bude dopis, možná dokonce poslední vůle, prostě nějaký hodně starý kus papíru," řekl rozvážně. Tommy si pokusil představit něco ve stylu pergamenu, i když to byla asi hloupost. Normální papíry se přece nezačaly používat až ve dvacátém století.
"Ok, jdu na to," zahlásil a vyrazil ke dveřím. Adam se za ním ještě nějakou chvíli díval, než se vydal na svou stranu. Pátrání bylo započato.
Netušil, že to bude tak těžké. Vlastně si to dopředu nepředstavoval, protože měl v hlavě jiné věci. Prohledat každý pokoj do posledního palce, bylo otázkou i několika desítek minut, pokud šlo například o knihovnu, nebo pracovnu. Musel vzít do rukou každou knihu, otevřít každý šuplík, nakouknout pod každou sošku, nebo i pod matraci. Důkaz mohl být kdekoliv. Adam si s hrůzou uvědomil, že kolem poledne má za sebou zatím pouze pět komnat a dalších dvacet bylo ještě před ním. Čas utíkal příliš rychle a dal mu o tom vědět i škemrající žaludek, který se dožadoval pravidelné stravy v podobě oběda. Adam byl ale neoblomný, nemohl si teď odskočit na kus žvance, musel pokračovat v hledání. Naštěstí byly některé pokoje méně vybavené, takže se v nich nezdržoval tolik jako v jiných. Bohužel, čím víc se blížil k tomu poslednímu a doposud neměl v ruce onen důkaz, tím zbytečnější se mu hledání zdálo. Několikrát dokonce nahlas vyzval Thomase, aby přestal dělat drahoty a dal mu nějaké znamení. Hledat důkaz v tak rozsáhlém sídle, bylo jako pátrání po jehle v kupce sena. Napadlo ho, jak si asi vede Tommy. Možná byl úspěšnější, i když Adam si pro sebe vybral tu půlku zámku, ve které se Belmont zdržoval častěji. Po nějaké době mu došlo, že to vůbec nemusí být směrodatné. Chvíli po sedmé večer byl s hledáním hotov a čekal v pokladně, až se vrátí blondýn. Tommy dorazil o půl hodiny později.
Muži na sebe nejprve několik vteřin mlčky hleděli, ani jeden nedokázal vyslovit otázku, která se přímo nabízela od samého začátku hledání a ani jeden si nedokázal vysvětlit, proč to tak je. Tommy pak jako první sklopil pohled a zavrtěl hlavou. Když se opětovně na Adama podíval, čekal, že mu dá muž znamení ve stejném duchu.
"Bohužel. Nic jsem nenašel." Adam se zatvářil poněkud omluvně, aniž by si to uvědomoval. Na jednu stranu ho to mohlo uklidňovat, ale na druhou… když už věděl, že Tommy je skutečný dědic a důkaz opravdu existuje, ho to naplňovalo obavami, co bude dál. Jak moc se do toho vloží jeho otec a Tommyho matka, aby ten důkaz nakonec přece jen dostali. Adamovi se nelíbila vize, že se budou po zámku producírovat vyšetřovatelé a naruší tak jeho klidný chod i Adamovo vydřené soukromí, o které mu šlo především. Věděl od začátku, že nenalezení důkazu bude znamenat pouze další problémy, o které absolutně nestál. Kdyby mu Thomas řekl, kde a co hledat, bylo by všechno přece o moc jednodušší. Tak by holt zámek na čas připadl Ratliffové a po čase jejímu synovi. A Adam mohl mít pokoj.
"Můžeme to zítra zkusit znovu," navrhl Tommy s nadějí v té své klukovské tváři. Adam si ho dlouho prohlížel, možná zvažoval, jestli to blondýn myslí vážně, nebo se mu jen snaží pochlebovat a lézt do zadku. V každém případě to bylo postavené na hlavu. Důkaz by znamenal, že zámek přestává být z minuty na minutu, ne-li ze vteřiny na vteřinu Adamův. Jenže Tommy to neřekl vůbec provokativně, jak by dalo očekávat. Opravdu se pokoušel dodat Adamovi naději a tmavovlasého muže napadlo, jestli si i on sám uvědomuje, jaké by mohly nastat potíže, kdyby se důkaz přece jen nenašel a do celé té záležitosti by začali vrtat ti nejhorší z nejhorších. Adam nikdy neměl o svém otci špatné mínění, samozřejmě ho miloval, ale ta jeho umíněnost a cílevědomost mu občas slušně lezla na nervy. Hlavně když si chtěl prosadit svou a otec trval na něčem jiném. Což v tomto případě platilo dvojnásob. A Tommyho matka? Stačilo, co Adam viděl a slyšel při prohlídce, kde se žena objevila. Za svůj život potkal spousty lidí a dokázal už odhadnout, co se v každém skrývá, alespoň částečně a ta ženská mu zkrátka nesedla. A to ještě nevěděl, s kým má tu čest.
"Jo, zítra to můžeme zkusit znovu," svolil a otočil se k odchodu. Blondýn ho ovšem chytil za rameno a pomalu obrátil zpátky.
"Najíme se spolu? Rád něco uvařím," nabídl se. Adam pohlédl rychle na jeho dlaň, která se jakoby omluvně vzdálila od jeho ramene, v blondýnových očích však převládala odhodlanost. Upřímně, bylo mu jedno, jak stráví dnešní večer. Hledání důkazu v něm zanechalo otupělost a laxnost a samozřejmě také únavu, díky které se ani nebyl schopný rozhodnout, co vlastně chce. Pokrčil rameny a očima naznačil, že je vyčerpaný, což Tommy takticky přehlédl. Místo toho se usmál a vykročil ke dveřím jako první.
"Udělám ti takovou večeři, že se budeš olizovat i za ušima," ušklíbl se sebevědomě. Adam netušil, že umí Tommy vařit, nikdy se nezmínil. Anebo se nezmínil schválně, aby doposud vařit nemusel. Zas ten divný pocit, že se mu mladší muž snaží zalíbit za každou cenu. Ne že by to Adamovi neimponovalo, ale proč to dělal? Kdyby se v něm skrýval duch jeho pra pra dědečka, tak by to možná pochopil, ale ten rozdíl už Adam dokázal poznat. Skrýval se pokaždé v očích. A pochopitelně v chování. Čímž se ovšem v tomhle případě řídit nemohl, když mu už tak připadalo na Tommym zvláštní.
Jakmile dorazili do bytu, Adam vyhledal útočiště svého obýváku a zanechal Tommyho v kuchyni samotného. Musel přiznat, že má hlad, ale to tajemství svěřil pouze sobě. A doufal, že ho neprozradí jeho hladový žaludek, takže bylo lepší se držet od blondýna dál. Tommy mezitím nakoukl do ledničky, aby zhodnotil skromné zásoby, které Adam den předtím nakoupil v obchodním domě. Pousmál se při pohledu na plastikovou krabičku, ve které byl schovaný donut s čokoládovou polevou. Pochyboval, že jej Adam koupil jemu, takže si ho nejspíš koupil pro sebe a možná na něj zapomněl. Tommymu to připadalo roztomilé. Chlap, který si zcela zjevně udržuje váhu i kondici, má v ledničce schovaný donut. Tommy měl sto chutí koblih vzít a přinést ho Adamovi až do obýváku, hezky naservírovaný na talířku společně s pořádně sladkým cappuccinem, ale samozřejmě to zavrhl. Nechtěl Adama provokovat. Ten by to totiž jako provokaci vzal. Raději se pustil do vymýšlení pořádného jídla k večeři z dostupných surovin. V lednici bylo trochu mletého masa a také nějaká zelenina. Ve skříňce nad dřezem našel ještě zabalené špagety. V další pak pár konzerv a nějaká dochucovadla. Nakonec jeho volbu vyhrály těstoviny s masovými knedlíčky v hořčičné omáčce.
Tommy si nepamatoval, kde tohle jídlo jedl a jak se vlastně dostal k receptu, který si dokonale vybavil, jen co se jeho oči zastavily na kelímku s hořčicí. Hlavně že dokázal uvařit plnohodnotnou večeři.
Slyšel po celou dobu televizi, kterou si Adam v obýváku pustil. Šlo o nějaký dokument o historii vozů Ford.
Tommy sám televizi nikdy moc nesledoval, ale pokud ano, také si vybíral dokumentární filmy. Tedy jen za předpokladu, že nedržela v ruce ovladač jeho matka, která se vyžívala v bizardních, občas až úchylných reality show, viz. Big Brother, Moje tlustá cikánská svatba, nebo Ztracení exotičtí mazlíčci. Jednou se s ní na něco díval a stačilo mu to.
Večeře byla hotová, když Tommy scedil těstoviny a rozdělil je do dvou hlubokých talířů. Navrch dal omáčku a masové karbanátky. Postavil jídlo na stůl a zavolal na Adama.
Černovlasý muž se vymotal z vedlejší místnosti poněkud mátožně. Vypadal, jakoby na chvilku usnul. Tommy se mu nedivil, měli za sebou dost náročný den. Navíc ne zrovna úspěšný.
"Co to je?" podivil se Adam nad hezky prostřeným stolem. Když připravoval večeři on, nesnažil se tolik o to, aby to vypadalo slavnostně. Nebylo co slavit.
"Večeře?" zkusil Tommy. Copak to nebylo zjevné? Trochu mu ta otázka srazila sebevědomí, dal si na vaření záležet, ale Adam se netvářil znechuceně, to spíš rozpačitě.
"Jo, já vím, co to je, jen…"
"Prostě se pojď najíst," vyzval ho Tommy rázně, než se Adam stihl vyžvatlat z toho, co měl na jazyku. Stejně to nevypadalo, že by se mu to podařilo ještě ten den.
Tommy pomalu nedýchal, jen co zasedli za zvuku vrzání židlí ke stolu a Adam si na vidličku až nepřirozeně lenivě namotal špagety. Podobně vláčně je i vsunul do úst a jeho výraz Tommymu napovídal, že je druhý muž více než podezíravý. Pak se ovšem jeho oči ztratily pod zavřenými víčky. To když se sousto setkalo s chuťovými pohárky Adamova jazyka. Nebylo pochyb, že ho chuť naprosto odzbrojila. Tommy měl pocit, že ho slyšel i tiše zasténat rozkoší. A i kdyby ne, ten obrázek před ním byl dostatečně výmluvný. Podařilo se mu Adama dostat na obyčejné jídlo.
"Je to dobrý?" ubezpečoval se. Prostě to chtěl slyšet. Adam si o něm od začátku myslel, že je neschopný budižkničemu. Ano, možná to tak působilo, ale to jen proto, že Tommy neměl důvod, snažit se Adamovi zalíbit. Pravda, netušil, proč to dělá teď, jen ho k tomu podvědomě něco nutilo.
"Ano, je to moc dobré," připustil Adam, hned co sousto polknul. Bez zaváhání si natočil na vidličku další a i Tommy se konečně pustil do jídla. Čekal na nevyřčené schválení a uvnitř ho zahřálo, když mu Adam večeři pochválil. Už ani nedoufal, že by od něj mohl slyšet něco povzbudivého a milého.
"Zítra začneme hned ráno, klíče si nech u sebe," promluvil Adam někdy v polovině večeře. Tommy dokousal karbanátek a přikývl.
"Co budeš dělat dneska? Mohl bych se s tebou dívat na televizi?" zeptal se s nejistým pohledem. Pak ještě dodal: "Mám rád dokumenty."
Adam pozvedl obočí a napíchl na vidličku masový knedlíček. Nedal najevo, že by si všiml Tommyho přiznání, že ho při vaření poslouchal, co v televizi sleduje.
"Asi půjdu spát, jsem unavený," zabrblal na půl úst a poté si je opět zaplnil tou skvělou manou. Neřekl by do blondýna takové kuchařské dovednosti. Bylo to jednoduše vynikající, hodno rozmlsaného jazýčku labužníka. A navíc rád sledoval v televizi to samé co on. Ani na dokumenty by ho netipoval. Bohužel byl poněkud otrávený z toho, že se jim nepodařilo nic najít a pomalu ztrácel naději. Byl si jistý, že prohledal každý kout a předpokládal, že i Tommy se snažil.
Najednou byl ten kluk Adamovi mnohem sympatičtější. Hezky se na něj koukalo, o tom žádná, ale když kolem sebe nemetal blesky v podobě vražedných pohledů a útočných slov, působil prostě mile. A pro milé kluky měl Adam vždycky slabost. Však Max byl jasným důkazem, dokud se z něj nevyklubal snob jako poleno. Možná by to společné sledování televize mohl ještě zvážit. Nic se přece nestane, když náhodou u televize usne.
"Neslibuju, že vydržím dlouho. Teď jsem se ještě dobře najedl, takže to vidím tak na úvodní titulky a padnu za vlast," pokrčil rameny. Tommyho tvář se rozzářila nadšením, dokud si neuvědomil, že by to nemusel dávat tolik na odiv.
"V pohodě, taky to asi zabalím brzy. Ale nemám v domku televizi, tak… A proč si neudělat hezký večer," blekotal.
Adam sklidil mlčky ze stolu, stejně jako ráno snídani. Byl příjemně sytý, ještě by snesl skleničku dobrého vína. Toho, co si včera otevřel. Proto vytáhl láhev z lednice a rozlil zbytek vína do dvou skleniček, které pak odnesl do obýváku. Tommy smyl rychle nádobí a následoval ho. Když viděl, jak se Adam rozvalil na pohovce, chtělo se mu udělat to samé, ale nebyl si jistý, jak by na to zámecký pán reagoval, proto si pro sebe zabral jen roh gauče a tam zůstal sedět, jako kdyby spolkl pravítko.
Adam mu podal skleničku a celého si ho shlédl.
"Tolik to zase nepřeháněj. Večeře se ti povedla, ale jinak na mě nemusíš nic hrát."
"Ale já nic nehraju," ohradil se Tommy. Adam se ušklíbl a zapnul televizi. Tommy by se možná hádal dál, ale uvědomil si, že na to ani jeden už dnes nemají sílu, takže povolil ramena a nahrbil se. Přesně tak, jak to míval ve zvyku, když se maximálně uvolnil.
Nedokázal z Adama spustit oči, ten chlap byl fakt zvláštní. Tommy moc dobře věděl, že k tomu, aby se na něj začal dívat úplně jinak, dopomohlo Adamovo rozhodnutí, dobrovolně mu přenechat zámek. V té chvíli se to nějak zlomilo. Taky se spolu vyspali a zkuste se po takové zkušenosti na člověka, se kterým sdílíte intimní minulost dívat stejně jako předtím. To prostě nejde, ani kdybyste se na hlavu postavili.
Tommyho svrběla ruka, jak ji chtěl k Adamovi natáhnout a dotknout se ho. Třebas jen konečky prstů pohladit jeho loket, nebo hřbet dlaně. Jenže po tom včerejším fiasku se zkrátka neodvažoval. Adam za ním přišel do domku, omluvit se. Málem se nechal svést a pak… pak se něco stalo, na co si Tommy nevzpomínal. To co následovalo po tom výpadku, by stručně nazval šílenstvím. Adam byl prostě divný, mluvil zmateně a vypadal vyděšeně. Nic, z čeho by mohl mít Tommy dobrý pocit. Před pár dny možná, ale teď už ne.
Byl trochu překvapený sám ze sebe, když si uvědomil, že svévolně pokládá skleničku na stůl a snaží se zadkem posunout blíž k Adamovi. Muž si toho buď nevšiml, nebo předstíral. Pak k němu Tommy přisunul pravé koleno. Když se ho letmo dotkl, Adam sebou cukl. Nutno podotknout, že blondýn neměl nejmenší ponětí o tom, co dávají v televizi. Nějaký dokument mu byl totiž momentálně ukradený.
"Jsem hrozně ospalej," zazíval Tommy a své oznámení doplnil o další pohyb. Položil si hlavu na Adamovo rameno.
"Možná by sis měl jít lehnout k sobě," zkonstatoval Adam suše. Blondýn se nesouhlasně zavrtěl.
"Když mi sebou půjčíš svoje rameno, mohl bych o tom přemýšlet," utrousil, už se zavřenýma očima. Cítil na sobě pohled tmavovlasého muže, který ovšem neudělal nic, čím by ho od sebe vypudil. Tommy prostrčil ruku pod jeho paží a udělal to samé i s druhou, jen z opačné strany. Nakonec si pod sebe složil nohy.
"Tommy," uslyšel nad sebou Adamův rozechvělý hlas. Bohužel, nebo bohudík nelhal. Spánek se o něj začal pokoušet od chvíle, kdy dosedl na pohovku a představa, že by se měl postavit na nohy a zase normálně fungovat, třebaže jenom dojít z bodu A do bodu B, byla přímo noční můrou. Nepotřeboval sexuální blízkost, stačila mu tahle. Vůně Adamova těla, jeho teplo, jeho pravidelný dech… už to byla celá věčnost, kdy se naposledy k někomu tulil.
"Jen si trochu zdřímnu a půjdu. Slibuju," zabrblal z polospánku. O půl minuty později už spal jako zabitý.
Tentokrát to byl Adam, kdo se nedokázal uvolnit. Ztuhlý civěl na obrazovku běžící televize, vnímajíc teplo druhého těla a spokojené odfukování mezi pootevřenými Tommyho rty. Několikrát se v duchu přemáhal, aby se na blonďatého mladíka neotočil. Neměl tušení, co v televizi dávají. Při závěrečných titulcích ze sebe opatrně stáhl Tommyho ruce a s přidržováním jeho těla, aby se muž neprobudil, se postavil a nabral si ho do náruče. Nemohl se s ním táhnout až do zahradního domku, proto ho odnesl do své postele v ložnici, s úmyslem, vrátit se zpátky na pohovku a strávit dnešní noc tam. Mladík se ovšem nechtěl pustit jeho krku. Adam měl co dělat, aby na něj nepadl, když se zvedal a paže si ho přitáhly zpátky. Tommy něco zabručel ze spaní, ale nebylo tomu rozumět. Nakonec se Adam svalil vedle něj a s rezignovaným povzdechem přes ně přetáhl peřinu. Jestli dostane ráno opět pojeb, že spolu spali v jedné posteli, tak Tommymu utrhne hlavu, usmyslel si.
*
Tommy se ráno probudil jako první. Hned mu došlo, že je oblečený. Tričko měl na sobě tak nějak podivně zkroucené a kalhoty stažené téměř do poloviny zadku. Kolem svého pasu ucítil obtočenou teplou paži, která musela patřit jedině Adamovi. Navzdory tomu, že neměl tušení, kdy předchozí večer usnul a jak, si až překvapivě brzy uvědomil, kde nyní leží a s kým. A co hůř, neznepokojilo ho to. Vlastně byl trochu frustrovaný, že je oblečený v šatech, ve kterých včera celý den hledal po zámku důkaz. Tudíž mezi nimi k ničemu nedošlo. Nebylo to tak, že by si něco plánoval, ale určitě by se nezlobil, kdyby v současné době ležel v Adamově posteli nahý a příjemně ukojený. Pak si ovšem na něco vzpomněl.
Bylo to jako blesk z čistého nebe. Odkulil se od Adama na záda a následně na druhý bok. Postupoval velice pomalu, dokud na něm spočíval byť jen malinký kousek mužovy paže. Jakmile byl z dosahu doteku, vyskočil na nohy a začal couvat ke dveřím, strkajíc ruce do všech kapes, které měl na svých kalhotách. Ulevilo se mu, až když sáhl do té zadní, na levé půlce zadku.
Cítil, jak mu spadl ze srdce obrovský kámen. I tak se pořádně uklidnil až ve svém prozatímním útočišti, tedy v zahradním domku, kam se dal poté na ústup. Pečlivě za sebou zamknul a znovu strčil ruku do kapsy kalhot, odkud vytáhl nezvykle poskládaný starý papír, popsaný úhledným kudrnatým písmem. Netušil, proč Adamovi nic neřekl, ale ten zdánlivě nevinný předmět v jeho dlani mluvil jasně. Měl nárok na zámek Belcourt a na této skutečnosti už nemohl nikdo nic změnit. Měl důkaz a nevěděl, co s ním.
