Zámecký pán 23.

---

Sáček se svačinou. Zasraný jídlo, na kterým teď nikomu nezáleží. Ať si ho strčí třeba do ….

Tommy se znovu podíval na balíček, jenž toho za posledních několik minut zažil víc než nějaký fackovací panák. Nejprve letěl do Tommyho dlaní, poté letěl proti oknu, pak na zem… ať uvnitř bylo cokoliv, půlka z toho už musela být v kašovitém stavu.

Proč se zase Adam choval tak odtažitě a nepřátelsky? Co se dozvěděl u notáře?

Tommy měl radost, že se zámecký pán vrátil, ale jak mohla mít delšího trvání, když došlo k takové konfrontaci? Za těchto okolností se přece nemohl radovat; musel přemýšlet, co tomu hňupovi zase přelítlo přes nos, zvlášť když nedostal ani náznak nějakých informací.

Posadil se na gauč, nebo sebe na něj spíš hodil. Nohy se mu ovšem tak moc třásly vztekem a rozpolceností, že se za nějakou chvíli zase zvedl a udělal k tomu osudnému balíčku, ležícímu na stole, kde ho předtím zanechal, pár rázných kroků. Rozcupoval papír jako nějaký hladový pes. Nejprve mu v rukách skončily máslové sušeny, soudě podle obalu, ale to bylo taky to jediné, co zůstalo neporušeno. Obsah byl rozdrolený na prášek.

Pak pečivo. To se zdálo neporušené, stejně jako balený salám a sýr. Ne, neměl hlad, jen si potřeboval na něčem vybít zlost. A tak vzal jednu housku a hodil s ní proti dveřím. Za pečivem pak letělo i všechno ostatní, takže Tommy neměl šanci slyšet zaklepání, které se z druhé strany ozvalo. Až když zaznělo podruhé, strnul a vytřeštil na dveře oči.

"Dál!" zavrčel. Do zahradního domku vstoupil Adam. S klidnou tváří, takovou, co u něj Tommy snad ještě neviděl, se podíval na spoušť na podlaze a pak až na Tommyho.

"Přijmeš mou omluvu, že se občas chovám jak idiot?" zeptal se tmavovlasý muž. Tommyho zornice se rozšířily ještě víc.
"Cože?" nevěřil vlastním uším. "O čem to mluvíš? Ani kdyby vymysleli výraz speciálně pro tebe, nebude dostatečně výstižný a věř mi, že idiot je málo!" Kdyby Tommy mohl, tak Adama přímo tady zadupe do země. Kretén jeden. Najednou se tváří, jako kdyby se nic nestalo.

"Ano, já vím, opravdu se omlouvám, prostě nejsem ve své kůži. Od té doby, co se handrkujeme o zámek, jsem pořád nervózní a vystresovaný. Rád už bych to celé měl za sebou," přiznal.

"Tak to jsme minimálně dva," odfrkl si Tommy spíš pro sebe. Nebylo mu moc příjemné, že na něj Adam pořád kouká. Tak zvláštně si ho prohlížel, jakoby… to ani nebyl on. Se zachmuřeným obočím se šel posadit na pohovku a musel v duchu zkonstatovat, že už se mu tolik neklepou nohy. Jestli to způsobil Adamův příchod a jeho omluva…

"Možná bych tě měl teď nechat o samotě," navrhl Adam a začal se otáčet, že odejde. Tommymu se sice nelíbil ten upřený pohled, ale i představa, že už se na něj takhle dívat nebude, ho dráždila. Občas zkrátka nevěděl, co vlastně chtěl.

"Počkej. To teď jen tak odejdeš?" vyhrkl. Adam se zarazil a pokrčil rameny.

"Bude to lepší, ne? Naštval jsem tě, nedivil bych se, kdyby ses na mě chtěl chvíli zlobit," uvažoval.

"Naštveš mě, když mě tu necháš samotnýho. Dneska už jsem se tě jednou doprošoval, aby ses vrátil. Obvykle takovou věc udělám jednou za život, tak tu koukej zůstat! Tady!" Tommy ukázal na místo vedle sebe na pohovce, kterému věnoval zmatený pohled i Adam, než k němu udělal nejistý krok. Když se vedle něj posadil, jeho póza nebyla ani zdaleka podobná té typické Lambertově, jakou Tommy očekával. Adam byl všechno, jen ne připosraný hošánek, který se lekne i toho, když mu na nose přistane moucha. Vážně byl trochu divný.

"Řekneš mi, co se dělo u notáře, nebo o tom prostě jen nechceš mluvit? Já to pochopím, není nutný na mě hned kvůli tomu křičet," ujistil Tommy Adama. Vyšší muž přikývl a nepatrně povolil ramena, která měl do té chvíle neuvěřitelně napnutá. Tak, že si toho samozřejmě všiml i Tommy. "A uvolni se trochu, vždyť jsi hrozně napjatý!" Tommy se překulil na kolena a natlačil se co nejblíže k Adamovi, takže se k němu musel druhý muž otočit zády. Blondýn se bez prodlení pustil do masírování jeho ztuhlé šíje.

"No vážně, to je hrůza, jak takhle můžeš vůbec fungovat?" huboval ho. Ucítil, jak se svaly pod jeho prsty ještě víc napnuly, tak Adama výchovně plácnul. Ten zvuk se místností rozléhal ještě pár minut, ale možná to tak jen působilo, protože mezi muži zavládlo ticho. Tommy Adama masíroval, dával si opravdu záležet a černovlásek se postupně uvolňoval. Dokonce měl Tommy pocit, že v jednu chvíli zavrněl slastí. Nemuselo by být špatné, si tímto způsobem připravit úrodnou půdu pro sebe. Stále ještě vzpomínal na ráno toho samého dne. Kdy s Lambertem poprvé při plném vědomí souložil. Netušil, proč si nepamatuje i ten minulý sex a také mu díky tomu připadalo příhodné se zlobit a obvinit Adama ze znásilnění, jenže tím, co se stalo dnes, jakoby to anuloval a oni začali od samého začátku. Už nemohl říct ani půl slova, nemohl protestovat, i kdyby sebevíc chtěl. Odvíjelo se to všechno jiným směrem, než by čekal a Tommy pochopil, že teď už to může jenom akceptovat.

Jak se tak soustředil na pohyby svých prstů, nemohl si nevšimnout, že jimi Adama začíná masírovat více pod lemem trička. Adamova kůže byla teplá, ale některé úseky, jakoby pod jeho bříšky studily. Tommy se sklonil a nasál vůni Adamových vlasů a posléze i pokožky. Nevadilo mu, že se nosem o tu hebkou konzistenci i otřel, ani to, že se Adam opět napnul a nepatrně sebou škubl.

"Ššš, to je v pohodě, uklidni se," zašeptal Tommy konejšivě. Lehce otřel rty o střed samotné Adamovy šíje a pak jimi začal postupovat k uchu.

"Tommy…"

"Co kdybys mi řekl něco hezkýho?" vyzval ho blondýn jemně, nevšímajíc si naléhavého tónu Adamova hlasu. I ráno musel být víceméně splachovací vůči jeho odmítavosti, jinak by se do té Belmontovy ložnice ani nedostali. Pomalu vsál jeho ušní lalůček a polaskal ho. Ruce nechal klesnout k Adamovu pasu a vsunul mu je pod tričko.

"Tommy, já… nemůžu…"

"Copak? Bolí tě hlava? Máš svoje dny? Ale to říkají ženský," utahoval si z něho blondýn. Než stihl Adam zareagovat, Tommy si přelezl do jeho klína a přisál se mu ke rtům. O vteřinu později byl hrubě odstrčen, div že nespadl na zem. Adam ho svalil na pohovku vedle sebe a postavil se.

"Thomasi!" zasyčel, v očích všechen vztek světa. A co hůř, rozhlížel se kolem sebe, nedíval se přímo na nositele toho jména, ačkoliv Tommy nesnášel, když se mu ta říkalo a v posledních dnech se zdálo, že to Adam respektuje.

"Co je to s tebou?" vykřikl a postavil se také.

"Tohle bylo fakt podlé, Thomasi. Už to nikdy nedělej!"

"Co?" nechápal blondýn. Adam se konečně podíval do jeho očí. Byl rozlícený do nepříčetnosti.

"Málem jsi svedl svého pra pra dědečka!" vyjekl jak hysterka. Do Tommyho se daly horko a zima zároveň. To si snad Adam dělal srandu. Asi mu přeskočilo.

"Jsi blázen?"

"Já? Přijde ti normální, že jsem za tebou přišel, po tom, co jsem ti zavřel okno před nosem? Myslíš, že bych to fakt udělal?" zvyšoval Adam hlas čím dál víc. A Tommy samozřejmě nechtěl zůstat pozadu.

"Takže ty jsi nepřišel z vlastní vůle? Někdo tě k tomu donutil?" zhrozil se. Adam se kolem sebe rozmáchl rukama.

"Nikdo mě k ničemu nutit nebude!" ohradil se ostře.

"Tak proč jsi teda přišel, když jsi nechtěl?!" křičel Tommy. "Jestli tu být nechceš, tak okamžitě vypadni. Nechápu, o čem to tu mluvíš, o nějakým pra pra dědečkovi. To jsou teda hodně chabý výmluvy, ty hajzle."

"Thomasi!" sykl Adam podrážděně, načež se blondýn před ním postavil do pozoru a pak zase povadl.

"Přece nebudu spát se svým vlastním pravnukem!" štěkl, v očích ten prázdný výraz, který Adam vídal jen u osob, jež byly v Thomasově moci. Už ani neměl sílu na ducha křičet.

"Na to jsi měl pomyslet dřív, než jsi napadl moje tělo. Co sis myslel? Tvůj povedený příbuzný mě ráno svedl, bylo evidentní, že to udělá znovu. Netuším, co ho k tomu vede, ale…"

"Tebe nenapadlo, že by si tě mohl oblíbit? Vždyť je to tak jasné."

"Takže jsi to očekával. A teď od toho dáváš ruce pryč. Fakt perfektní načasování!" odfrkl si Adam znechuceně. Tommy zvedl vzdorovitě bradu.

"Chtěl jsi utéct. Neříkej mi, že jsi celé odpoledne nevymýšlel způsob, jak se z toho vykroutit a hodit Tommymu všechno na hrb."

"Ale vždyť je to jeho zámek, sám jsi mi to řekl, tak co bych tu ještě pohledával? Nechci se s mým celoživotním snem takhle loučit. Postupně. Sledovat, jak mi uniká mezi prsty a já s tím nezmůžu vůbec nic!" Adam už začínal být zoufalý. Co od něj ten zatracený a hlavně mrtvý Ratliff vlastně chtěl? Proč tak moc lpěl na tom, aby zůstal na zámku, který ani nepatřil jemu? Ano, ještě před pár dny byl rozhodnutý bojovat, ale velice brzy zjistil, že stejně nemá šanci.

"Přemýšlel jsi někdy o tom, že původní majitel zámku se jmenoval jinak, než jak se jmenuje člověk, který na něj má teď nárok?" zeptal se Tommy s přivřenýma očima. Adam ty své přivřel taky, ale podezřením. Když si tu poslední informaci přehrál v hlavě několikrát za sebou, sevřel se mu žaludek.

"Ale to… tedy…" koktal. Nevěděl, jak položit otázku, aby mu to Thomas vysvětlil.

"No schválně, Adame? Víš o Belmotnovi všechno, dokázal bys jeho jméno vyslovit bez mrknutí oka, kdyby tě někdo v noci náhle probudil a za celou dobu tě nenapadlo, že se Tommy jmenuje jinak?" ušklíbl se blondýn. Adama to dopálilo. Proč si z něj ten zatracený duch ještě utahoval? Nestačilo, že ho mohl vydírat?

"Proč mi to říkáš? Nakonec to tedy bude jinak? Tommymu zámek nepatří? Snažíš se mě uklidnit a ošálit, abych neodcházel?" mračil se Adam.

"Ne, nebudu ti lhát, patří mu, větší nárok snad na něj ani mít nemůže, nebo spíš jeho matka. A to je jeden z důvodů, proč tě tady potřebuji. Vím, že se o něj nikdo nepostará lépe jak ty, ale pokud připadne té hrozné ženské, bude s ním i s celou jeho historií amen. Ona ti ho zpátky neprodá, s tím nepočítej. Bude hledat způsob, jak z něj vytěžit ještě víc a to ty si nemůžeš dovolit. Tommy takové ambice nemá a už mu došlo, jak jsi pro Belcourt důležitý."

Adam zvedl ruku, aby Thomase zastavil v jeho proslovu.

"Co dokáže, že zámek patří skutečně Ratliffům?" dožadoval se.

"O pokladu už jsem ti přece říkal," pousmál se Thomas. Adam zkoprněl.

"Ten poklad je důkaz? A věděl jsi, že pokladem se nazývají věci, které by přišly k užitku každému? Nejen určitým osobám? K čemu mi bude poklad, který mě o zámek připraví?"

"Krucinál Adame, copak to nechápeš? Vím, že ti můj potomek není lhostejný. Vědomě ho shledáváš hrozbou, ale podvědomě hledáš někoho, kdo by s tebou tenhle zámek sdílel, kdo by tu s tebou žil a ne jen kvůli tomu, že jsi zámecký pán. Není Tommy ten ideální? Jsem si jistý, že oddanost svému pánovi zdědil po mně. Možná to teď tak nevypadá, ale…"

Adam na něj civěl jak na nějakého úchyla.

"Takže tohle všechno je jenom kvůli tomu, abych se dal s Tommym dohromady? To jsi nějaký dohazovač, či co? Kuplíř?" zaskřípal Adam zuby. "Je mi zle ze všech těch intrik a nechápu, jak jsem se do nich mohl nechat zaplést. Ihned mi řekni, kde je ten důkaz!" Adam se po Tommym vrhl a chytil ho pod krkem. Bohužel v ten stejný okamžik Thomas zmizel a v nazlobených Adamových pažích se ocitl nic netušící a pořádně vyděšený Tommy.

"Adame? Co to děláš?" zasípal blondýn díky nedostatku vzduchu. Jeho oříškové oči byly plné zmatku a rozčarování. Za prvé netušil, kam se na posledních několik minut poděla jeho mysl a za druhé ho Adam právě teď škrtil. Určitě to šlo vyřídit po dobrém, ten jejich komplikovaný vztah a ne hned násilnou cestou. Dobře, zapomeneme na těch pár facek, které už si stihli vzájemně uštědřit. Adam od jeho krku stáhl prsty tak rychle, jakoby se popálil. Poté se svezl na židli u stolu a zabořil obličej do dlaní.

"Promiň," špitl.

"Proč jsi to udělal? Co jsem provedl? Čím jsem tě naštval?" dožadoval se Tommy hned odpovědí. Adam zavrtěl hlavou, neměl k tomu co říct. Málem se o Thomasovi prořekl - předtím v zápalu vzteku a to by téhle situaci vůbec nepomohlo.

"Promiň, nepřemýšlel jsem. Ale vím jistě, že jsem na tebe nechtěl vztáhnout ruce kvůli něčemu takovému."

Adam na Tommyho trochu natočil tvář, pokusil se o zpytující pohled. Nečekal to, když k němu Tommy přistoupil a pohladil ho po zádech.

"Mohli bychom si o tom konečně pořádně promluvit? O zámku, o tobě a mně, o… prostě o všem. To, že se spolu budeme pořád hádat, k ničemu nepovede," navrhl. Adam si povzdechl.

"Ale o čem chceš vlastně mluvit? Všechno už bylo řečeno. Brzy přijedou vaši právníci, ne? Jestli se prokáže, že je zámek tvůj a tvé mámy, tak budu muset odejít."

"Ale já chci, abys tu zůstal!" dupl si Tommy. Adam se téměř hystericky zasmál.

"A co s tím zmůžeš, když má na zámek nárok tvoje matka?" Adam už nevěděl kudy kam. Všechno bylo dané, v podstatě vyřešené. Jakmile někdo objeví ten důkaz, přijde o zámek. A Tommy si ani neškrtne, protože podle vyprávění byla jeho matka pěkná kráva. Překvapilo ho, co řekl blondýn potom, vlastně na něj zůstal zírat téměř bez dechu.

"A co když důkaz nebude? Chci říct, mohl by se ztratit, nebo tak něco. A moje máma bude mít smůlu. To by přece za úvahu stálo…"

"Ty ses musel asi zbláznit," štěkl Adam. "To ho jako ukradneme, nebo co?" Kruci, kdyby mu aspoň Thomas řekl, co tím důkazem je? A kde ho má hledat. Jediné vodítko byl celý zámek. Ano, budova s šedesáti komnatami. Jen z té představy se mu udělalo nevolno. Ne snad, že už by ho nenapadlo důkaz zničit, pokud by ho opravdu našel.

Ano, bylo tu několik možností. Buď zůstane důkaz nenalezen, pak ale musel očekávat, že se celé to dědické vyšetřování potáhne, protože pochyboval, že by to Ratliffová nechala jen tak, nebo se najde a potom bude muset tu ženskou zabít, aby měl na zámek nárok Tommy. Anebo se prostě bude klidit z cesty a všichni budou spokojení. Tedy on až poté, co se s tím nějak vyrovná. Nechtělo se mu navíc ještě přemýšlet nad tím, jak je vůbec možné, že by měl zámek patřit Ratliffům, ale něco mu říkalo, že za tím budou nevyřešené rodinné vztahy. Jen netušil, proč mu Thomas neřekl pravdu. Proč kolem všeho pořád dělal takové tajnosti. Dávno už zámek mohl patřit jeho pravým majitelům a Adam by se o něj tudíž nikdy nezajímal.

"Ty víš, co je ten důkaz?" zeptal se Tommy opatrně. Adam pozvedl obočí.

"Neměl bys to vědět ty? Pokud si vzpomínám, tak jsi vykřikoval něco v tom smyslu, že s ním přijdou vaši právníci," připomněl mu Adam kousavě. Blondýn sklopil jakoby provinile pohled.

"Moje máma toho napovídala hodně, než mě sem poslala, taky jsem ale věděl, že to nemá z vlastní hlavy, někdo to musel napovídat jí…"

"Ano, můj otec." I tak musel jednat na základě aspoň něčeho. Náhodné informace; díky neznámému zdroji, který si najal… všechno bylo možné. Adam si Tommyho chvíli prohlížel a pak pokrčil rameny. Stejně by se to nějakým způsobem brzy provalilo.

"Ten důkaz je někde tady. Nevím, kde přesně a co to je, ale pokud se hned pustíme do pátrání, mohli bychom mít náskok," navrhl Adam. Blondýn zalapal po dechu.

"Jak to víš?"

"Na to se mě neptej. Nemůžu ti to říct." Vyšší muž se zvedl od stolu. "Teď si půjdu lehnout, mám toho za celý den víc než dost." Aby svá slova umocnil, ještě si zívl. Tommymu se jeho náhlý odchod ani trochu nelíbil, jenže dožadovat se znovu, aby zůstal, mu přišlo už nad rámec jeho hrdosti. Ten den to udělal dvakrát.

"Fajn, jak chceš, dobrou," rozloučil se s Adamem naprosto lhostejně a pak se opět svalil na pohovku. Alespoň, že jejich nynější rozchod nebyl tak bouřlivý jako ten minulý, pomyslel si smutně, když znovu pohlédl ke dveřím, kterými Adam zrovna zmizel. Od zítra začnou hledat ten důkaz a věci se pohnou kupředu. S touto myšlenkou usnul.