Zámecký pán 26.

Další díleček... :)

---

Dopolední směna utíkala Adamovi celkem rychle. Až na poslední půlhodinu, kdy musel po zámku provádět třídu páťáků z místní školy. Děti samozřejmě výklad nezajímal, takže vyrušovaly a přiváděly tím Adama k šílenství.

Poslední půlhodina se tak oproti předchozím prohlídkám táhla jako rozteklý sýr na pizze. Zájemce, kteří přišli těsně po poledni, poslal do nedaleké vyhlášené hospůdky na oběd. Měl přece polední pauzu, a co nejdřív musel mluvit s Tommym. Přes to zkrátka nejel vlak.

Adam zatáhl závěs na výdejním okénku, schoval kasu do trezoru, ten zamkl a pak už pelášil k sobě co bytu. Zatímco prováděl, v duchu vymýšlel, co by tak asi mohl udělat dobrého k obědu. Z toho mála, které nabízela jeho věčně prázdná lednice. Po cestě ke dveřím zavadil pohledem o zahradní domek. Ta situace v kanceláři byla vážně divná, ale i tak nechápal Tommyho chování, že tak dětinsky utekl. Adam by si nakonec pořádek zjednal, kdyby k tomu dostal od blondýna trochu prostoru. Takhle odešel dřív, než mohl vidět, jak se vypořádal s Maxem.

Ne že by ho občas nenapadlo, se k němu vrátit - pokud šlo o ty hezké chvíle, taky jich bylo dost a Adam měl na co vzpomínat - ale fakt, že Max ví o averzi jeho otce vůči zámku a vůbec vůči celému tomu nápadu, ho naštěstí vždy vrátil na zem, jen co na něj pomyslel. Už by to neklapalo a navíc, do jedné řeky se dvakrát vstupovat nemá.

Nakoukl do ledničky a opět, snad již po tisící za tu dobu, co zde žil, zvážil své možnosti. Na poličkách leželo trochu sýra, kousek šunky, pak rajské a jedna malá cibule. Kelímek smetany měl den po spotřebě, což by nemělo vadit. Naštěstí ve skříňce nad dřezem našel i nějaké těstoviny, které rychle uvařil a smíchal s nakrájenými ingrediencemi z ledničky. Směs dal nakonec do trouby zapéct. Nemohl vydržet, aby se alespoň jednou, či dvakrát nepodíval z okna na zahradní domek. Copak asi Tommy dělá. Měl s ním absolvovat prohlídky, odkoukat si fígle, naučit se zajímavosti za pochodu, ale Max to prostě zkazil. Snad teplý oběd pomůže, zadoufal Adam. Celou dobu pečení stepoval u trouby a hypnotizoval těstoviny, aby se co nejrychleji dopekly. Při vyndávání zapékací misky se málem opařil. Postavil nádobu na sporák, rychle si přivoněl a spokojený se svým výkonem vyrazil za Tommym, aby ho pozval k jídlu.

Bohužel se ho nemohl doklepat. Zkoušel to několikrát, než vzal za kliku. Opět bylo otevřeno, stejně jako ráno a i nyní zel vnitřek domku prázdnotou. Pomalu vstoupil dovnitř.

"Tommy?" vyslovil opatrně. Muž mohl být v koupelně, nebo na toaletě. "Chlape, kde jsi? To pořád trucuješ? Maxe už jsem vyhodil. Už tu nebude otravovat," sliboval, zatímco dělal mravenčí krůčky víc do nitra obýváku, ložnice a kuchyně v jednom. Už byl skoro u gauče, když si něčeho všiml na stole. Byl to velký svazek klíčů a také nějaký složený papír. Klíče půjčil včera Tommymu kvůli hledání důkazu a ten list… Pomalu ho zvedl a rozložil. Stál na něm strohý vzkaz.

Adame,

Je čas, abych se zdekoval a odešel. Důkaz neexistuje a moje naivní matka nemá vůbec představu, jak vést takový zámek, aby ještě mohl dalších pár desetiletí stát. Vím, že jsem proti ní tákhle malinkatý, ale i tak se jí pokusím přesvědčit, aby tý šaškárny nechala. Jsi dobrý zámecký pán, nikdo by to nezvládl líp.

Měj se. Tommy

"Cože?" vyhrkl Adam. Přečetl si ty řádky ještě znovu a znovu a znovu, ale nenašel v nich žádný skrytý význam, ani slova se neposkládala jinak, když je rentgenoval pohledem. Tommy byl zkrátka pryč a nechal po sobě tohle ubohé psaní na rozloučenou. Nic víc.

Znamenalo to tedy, že je zámek jeho? Navždy? Ale co když to Tommy nedokáže? Co když svou potřeštěnou matku nepřesvědčí? Na tom stejně nezáleželo, zase měl naději a ta mu zvedla natolik náladu, že se dokonce široce usmál.

Adam tam stál, uprostřed zahradního domku, v ruce držel dopis od blondýna, jež posledních několik týdnů otravoval jeho život a usmíval se jako idiot, kterému vrátili zřízenci v ústavu pro choromyslné hračku. Když se však vzpamatoval, uvědomil si, že jeho úsměv polevuje. Postupně koutky jeho rtů vadly a vadly, až zůstaly hluboko pod hlavní osou rtů, doplněny o několik zamračených vrásek na čele.

"Ten idiot!" zavrčel Adam, cítíc nepříjemné pálení v očích. Co to sakra bylo? Špatný vzduch? Nebo nějaká muška? Odhodil list na stůl vedle klíčů a zamrkal víčky. V tu chvíli za sebou ucítil pohyb.

Byla to Juanita. Držela v ruce papír a s pozdviženým obočím si ho pročítala, jako by se nechumelilo.

"Juanito?" vytřeštil na ni Adam oči. Jakmile uklizečka zvedla svůj pohled k němu, pochopil.

"Tohle jsme si nedomluvili, pane Lamberte!" Pane Lamberte? A kruci, Ratliff musel být hodně namíchnutý.

"Nemůžu za to," hájil se Adam. Zdvižená ženina ruka mu zamávala listem před obličejem.

"Jak to, že ne? Něco je špatně, když Tommy odešel, to mi nevymluvíš," pokárala ho Juanita až nepřiměřeně vysokým hlasem. Kdyby neměl Adam všech pět pohromadě a nebyl už několikrát svědkem něčeho takového, asi by ten ústav pro duševně nemocné vyhledal sám. Ta žena byla děsivá.

"Prostě odešel. Pochopil, že nemá smysl ten důkaz hledat. Oba jsme ho hledali a nic. Možná ani neexistuje a já ti na to jenom hloupě skočil," rozčílil se Adam.

"Existuje!" vykřikla Juanita. "Napsal jsem ho, takže to vím. A je na něm černé na bílém, že Tommy má na zámek nárok!"

"Tak proč mi do prdele neřekneš, kde ten dopis je? Už jsme ho dávno mohli mít. Jestli je to něčí vina, tak jedině tvoje. To ty zatajuješ něco tak důležitého. Kruci…" Adam si zajel divoce prsty do vlasů a pak zatřásl hlavou. "Už mě to nebaví. Tahle hra na schovávanou. Řekni, kde ten dopis je!" štěkl na ženu. Ta se zamračila ještě víc.

"Najednou ho chceš? Najednou by se ti Tommy hodil?"

"Cože?" Adam nevěřil vlastním uším. Měl pocit, že se mu brzy rozskočí hlava, jak mu v ní hučelo. No dobře, bylo mu to líto. Tommy přece nemusel odejít tak narychlo. Mohl na něj počkat a promluvit si o tom.

"Dej už mi konečně pokoj, jasný? Tenhle zámek jsem koupil za svý poctivě vydělaný peníze. Chtěl jsem ho dlouho, tak jsem si splnil sen, protože byl na prodej. A pak se tu ukážeš ty a…"

"A co?" vyjekla Juanita. Adam zalamentoval rukama.

"Co co. Vytahuješ minulost, která je nepodstatná. Proč jsi s tím přišel až teď? Proč ne v době, kdy byl zámek volný? Mohl jsi komukoliv z těch, co ho spravovali podsunout nápad, hledat ten dopis. Ale tys počkal, až tu budu já. Copak to nechápeš? Jak je to pošahaný? Dokud jsem nebyl majitelem, měl jsem pokoj, ale jakmile jsem se sem nastěhoval, všichni se na mě sesypali. Co tohle je? K čemu to všechno je?" Adam dupal po místnosti sem a tam, skoro si rval vlasy z hlavy. Navíc se přestal kontrolovat v mluvě a to ho pekelně štvalo. Jenže si nedokázal pomoct. Vážně toho měl už plné zuby. Měl sto chutí třísknout dveřmi, vzít si to málo osobních věcí, které si sem přinesl a odjet někam hodně daleko. Kde by už nikdo nikdy nevyslovil jméno Belcourt, nebo Belmont. A taky že to udělá, hned teď, rozhodl se.

Jeho rázný krok samozřejmě nezůstal nepovšimnutý. Juanita za ním utíkala, až se jí sukně pletly mezi nohy.

"Kam jdeš?" křikla po něm. Adam se zastavil ve dveřích.

"Odcházím. Než tohle, to budu radši zametat někde peróny!" odsekl.

"Takže to vzdáváš? Zbabělče!" zvolala žena vítězně. Adam se otočil, v očích blesky.

"Cos to řekl?" v hrdle mu zabublala skutečná zloba.

"Že jsi zbabělec. Stejně jako ten můj hloupý pravnuk Tommy. Oba utíkáte, než abyste se postavili problému," vedla si Juanita svou. A určitě k tomu, aby byl Adam méně naštvaný, nepomohlo ani to, že si dala vzdorovitě ruce v bok.

"Jakýmu problému? Já tu žádný problém nevidím, ty jo? Zámek není můj, nemám tu co pohledávat," nahodil Adam nafrněný výraz.

A teď se ukaž ty… ty hrdino bez tváře a těla.

Dlouhou dobu na sebe jen koukali a soptili, div že jim neunikala z nozder pára jako k boji připraveným drakům. Adam věděl, že měl odejít hned, ale teď nemohl ucouvnout. Bylo to, kdo z koho. První, kdo uhne, prohrává. Dřív míval z toho prázdného výrazu v očích člověka, kterého Thomas ovládal zvláštní pocit, ale ten už dávno přebil vztek, jenž na ducha měl, kdykoliv se znovu potkali. Už se ho nebál. Už ne, ať mu vyhrožuje čímkoliv.

"Tommy má ten dopis. Našel ho," promluvila žena tak vyrovnaným klidným hlasem, až Adamovi naskákala po celém těle husí kůže. Anebo to bylo z toho oznámení.

"Co?" vydechl. Stále si hleděli do očí, ty Adamovy byly však maximálně vyděšené. To přece nemohla být pravda. Tommy by mu to řekl. Ne, on by mu tím dopisem omlátil obličej, tím si byl jistý.

"Našel ho, ale neřekl ti o tom. Dnes se něco stalo, co ho donutilo udělat to rozhodnutí. Nechápu, proč utekl. Proč napsal do toho dopisu všechny ty nesmysly, které nic neznamenají. Proč nešel za notářem a nedal ten dopis rovnou jemu. Jediné, co mě napadá, je…" Juanita se odmlčela a zkroutila rty. Jako kdyby nechtěla pokračovat.

"Co sakra? Tak už mi konečně řekni něco podstatnýho. Pořád jenom kroužíš okolo jak sup nad mršinou. Baví tě to? Takhle mě napínat?" vynadal mu Adam. Juanita zvedla jedno obočí a zatvářila se dotčeně.

"Že tě má rád, ty blbče. Co jiného by ho k tomu vedlo? A jestli ti to nedošlo doteď, tak se nedivím, že se nakonec sebral a odešel. Co by z tebe taky měl, že ano?!"

Následovalo další ticho a vzduch kolem Adama ztěžkl přítomností několika molekul dusíku navíc. Proč by mu Thomas něco takového řekl? Že by měl pravdu? Nebo ho chtěl jen šokovat? Nejhorší na tom asi bylo, že spousta věcí, které Tommy za poslední dobu udělal, by Thomasovým slovům odpovídalo. Choval se jinak, toho si Adam všiml okamžitě. Pokusil se ho svést (což se mu i povedlo). A naštval ho Max a ty jeho vlastnické a snobské řeči. Kterého člověka s probuzenými city by to nenaštvalo? Stačilo, aby si to Adam představil u sebe a hned měl vztek.

I tak tomu ale nemohl uvěřit.

"Jak rád?" vypadlo z něj. Juanita protočila oči.

"Tedy, že budeš až tak natvrdlý, to by mě ani ve snu nenapadlo," rýpla si. I Adam udělal nějaký posunek, který by se dal nazvat dotčeným a udělal krok zpět do domku. Nejprve zpražil Thomase alias svou uklizečku vyčítavým pohledem a pak se usadil ke stolu. Nepřítomně si začal pohrávat se svazkem klíčů.

"Jestli je to tak, měl mi to říct. Já přece nejsem žádný necita. Navíc… taky mi na něm docela záleží," poslední větu řekl spíš jako jedno slovo a ještě ji zahuhlal, jako kdyby nechtěl, aby mu Thomas rozuměl.

"Cos říkal?" vyzvala ho Juanita trpělivě. Adam zabořil hlavu mezi ramena víc a kousl se do rtu.

"Že mi Tommy není lhostejný. Alespoň myslím. Já jenom…"

"Co?"

"Asi teď nedokážu myslet na takové věci. Jsem od malička naprogramovaný na to, abych řešil pracovní záležitosti. Můj otec říkával, že dobrá práce a výsledky jsou nejdůležitější. To ostatní prý přijde samo. Nikdy jsem nemusel řešit své soukromí…"

"Tak asi nikdy právě teď skončilo," usmála se žena shovívavě.

*

Adam se vrátil do svého bytu. Ze stolu v zahradním domku přemístil dopis a klíče od Tommyho na stůl ve své kuchyni a stejně jako v prvně zmiňovaném se i doma ke stolu usadil a začal si se svazkem bezmyšlenkovitě pohrávat.

Jak nečekaně Juanita přišla, tak i odešla a s ní samozřejmě Thomas. V podstatě už nebylo co dodat, akorát, že Adam stále nevěděl, na čem je. A co vlastně cítí. Vážně se tím nikdy příliš nestresoval. Když byl s Maxem, tak s ním zkrátka byl, nebylo nic mezi tím. Jak už si jednou sám pro sebe řekl, nehodlal se do toho vztahu vrátit. Byl jednou pro vždy ukončený a teď to záviselo na Maxovi. Aby to konečně pochopil.

Tommy byl kapitola sama o sobě, ovšem pořádně zamotaná a rozhodně neukončená. A s tím se Adam nějak nedokázal smířit. Rád měl věci vždy vyřízené. Bohužel netušil, kde by mohl Tommyho nyní hledat. Neznal jeho adresu, ani telefon. A pochyboval, že by něco věděl jeho pra pra děda. Jediná cesta vedla k člověku, se kterým se Adam ještě nějakou dobu nechtěl setkat, protože věděl, jak by to setkání dopadlo. Jenže měl na vybranou? Stačilo zavřít oči a viděl toho blonďatého výrostka před sebou. Jak se rozčiluje, jak mu nadává, ale také jak se usmívá, nebo červená… jak děkuje za snídani, kterou mu jen o pár dní dříve div že nehodil na hlavu.

Adam si těžce povzdychl. Tommy měl na zámek nárok a důkaz si odnesl sebou. Adam nemohl v Belcourtu žít, když to věděl.

Bude muset za otcem, neexistovalo jiné řešení.

Krvavý polibek 35.

Co k tomu dodat? Snad jen... jsem neskutečně šťastná, že jsem dokázala vypotit další díl :D

---

Bylo zvláštní, přiznat si něco takového. Zrzavé vlasy, pihami posetý obličej, to zatracené jméno začínající na dvojité vé… Dracův zamyšlený pohled se upíral na neurčité místo nečinného krbu, před nímž seděl na pohovce, kolena přitažená k trupu, paže obtočené kolem holení a neochotně si pořád dokola přehrával nejrůznější setkání s tou drzou holkou za několik posledních dní. Opravdu jich nebylo mnoho. Velice dobře si pamatoval to na Malfoy Manor, poté při společné večeři u ředitelky. Za méně podstatné považoval ta, kterých se účastnili i ostatní, protože… v takových chvílích neměl na studování zrzky zrovna čas. Ale pokud ho měl, šlo to s ním tedy pěkně z kopce.

Pro Merlina, byla to přece sestra toho trapáka Weasleyho, té nicky, která se akorát živila na Potterově slávě. Anebo ne? Draco přece neměl zapotřebí zjišťovat, jak to vlastně všechno bylo. Sám si udělal nějaký názor a ten byl pro něj směrodatný. A v případě Ronalda Weasleyho dospěl právě k takovému závěru. Čert to vem, jestli byla skutečnost jiná. Pro Draca byl ten ryšavec obyčejný ňouma, co měl nějakou nepochopitelnou záhadou, či náhodou okouzlující sestru, která se naprosto vymykala všemu, k čemu Draco kdy v souvislosti s tou zrzavou famílií došel. Byla jednoduše jiná. Tak stejná, co se vzhledových atributů týkalo a přitom naprosto odlišná.

A dostala se do jeho mysli i přes všechna úskalí, jimž byl v poslední obě vystavován. Na fakt, že je jeho kmotr opět naživu, už si celkem zvykl. To, co nyní viděl v jeho ložnici, bylo trochu horší, ale i tak měl pocit, že se s tím taky jednou srovná. Co jiného mu taky zbývalo, že? Ale city k někomu, koho už z principu celý život nenáviděl?

Jenže to bylo právě tohle… nejspíš…

Ten pevný stisk jakoby dlaně kolem svalu v hrudi; kolem svalu, co člověka akorát zradí, zvlášť když to nejméně čeká. A pak chvění. V rukách, nohách… v břiše.

No co? Weasleyová byla volná, ne? Potter ji vyměnil za postrach kouzelnického světa hned po Pánovi zla. Myslel si o tom své, Potter musel být zkrátka padlý na hlavu, že se takhle rozhodl, ovšem Draco už neměl sebemenší chuť mu to jakkoliv rozmlouvat.

Znuděně si přivolal z jídelního stolu karafu s sherry, které si nechal skřítkem přinést předchozí večer a do broušené sklenky trochu nalil. Obsah pak začal pomalu upíjet. Jak ho to naučil otec. Prý je to základ pro správné vystupování v pánských klubech. Ne že by Draco nějaký takový navštívil. Většinu svého dospívajícího života strávil zde, v Bradavicích a pak se s rodinou musel skrývat. Objevit se v takovém klubu bylo riskantní, tedy hlavně po válce. Smrtijedi už tam samozřejmě nechodili, zato zástupci strany světla ano a určitě by si nenechali ujít příležitost připomenout bývalým přisluhovačům Temného pána krutost války, kterou společně s ním vyvolali a vedli. Dracovi přišlo správné, že si to čas od času sám uvědomil. Nebyl příliš hrdý na doby minulé. Pochopitelně by to nikdy nahlas nepřiznal, to by přece ztratil svůj status zloducha, ale musel připustit, že žít pod krutovládou té užovky bylo šílené.

Při myšlence na svou hrdost ho píchlo u srdce. S takovou ho ta zrzka nikdy chtít nebude. Nebylo to tak, že by se do nějakého dobrodružství chtěl vrhnout hned, on prostě holky nenaháněl, většinou za ním chodily samy, ale u ní by to mohlo být vážně vzrůšo.

Ta holka nikdy nepoznala skutečný blahobyt; kouzlo pocitu, mít vše, na co si člověk vzpomene. Malfoyovi sice kvůli válce a přisluhovačství špatné straně prošli těžkými časy, kdy se o finanční nezávislosti zrovna mluvit nedalo, avšak stále měli nezanedbatelný majetek. Například ta stříbrná spona do vlasů po babičce by se Weasleyové mohla líbit. A pokud ne, tak musí být taky padlá na hlavu, uchechtl se Draco v duchu.

Bohužel ta úchvatná cetka, vykládaná křišťály se nacházela na Malfoy Manor, kde se momentálně nacházela i jeho šílená teta Bellatrix, takže nehrozilo, že by ji v nejbližší době mohl získat a následně zrzce předat. Jedině, že by si půjčil Potterův neviditelný plášť. Dlouhou dobu neměl o té věci vůbec tušení a asi nebyl sám, ale nyní, s vědomím, že taková zázračná a velmi užitečná věcička existuje, přehodnotit úvahy na záchranu jednoho stříbrného dárkového artefaktu nebylo zas až tak nemožné. A Potter by o tom ani nemusel vědět. Draco dost pochyboval, že by mu tak cenný plášť Nebelvír půjčil. Nehledě na to, že se ani nemohl zmínit, na co by ho využil. Možná pustil Potter zrzku k vodě, ale nějaké city k ní ještě cítit musel.

I když to shledával téměř zbytečným skutkem, vstal z pohovky a po zevrubném prohlédnutí pokoje se pustil do hledání neviditelného pláště důkladněji. Pořád měl malou naději, že ho Potter sebou nenosil všude.

*

Harry zamžoural víčky a pokoušel se ve své blízkosti najít cokoliv ostrého. Netrvalo dlouho, aby mu došlo, že bez jeho brýlí to půjde opravdu těžko. Jenže kde je měl? A kde vlastně byl?

Až kus těla, který rozhodně nepatřil jemu, avšak tvářil se tak, jelikož byl pevně a nekompromisně přitisknutý k jeho hrudi rozlouskl onu záhadu. Uvědomění, že je stále v komnatě svého bývalého profesora a hlavně se svým bývalým profesorem sdílí jedno lože, ho naplnilo trpkou euforií. Příchuť trpkosti měla díky stále odmítavému mužovu postoji, jenž vůči Harrymu upřednostňoval před otevřením se a Harry si dokázal představit, kolik to Severuse stojí energie, ale právě proto tu byla i ta euforie. Dostával víc, než kdy čekal, že dostane a už se tím zkrátka nehodlal trápit.

Cítil, jak se usmívá, zatímco prsty hladily útlou lektvaristovu paži. Pravidelné oddechování činilo z obávaného muže krotkou ovečku, protože když spal, nepůsobil vůbec nebezpečně, nebo nevrle. Harry si sice nemohl užívat jeho dokonalého hlasu, zato ho mohl hladit, kde se mu jen zachtělo a zároveň nebyl vystavován přísným mužovým pohledům. I když, buďme upřímní, i tvrdé zdi časem změknou, pokud na ně necháte dostatečně dlouho svítit jasné slunce a přidáte občas i vydatný déšť. Alespoň tahle zeď k tomu měla dispozice. A Harry to věděl.

Nechtělo se mu muže budit, jenže jednostranné dotýkání mu zkrátka nestačilo. Nejprve se natáhl na noční stolek a po hmatu našel svou hůlku, aby si zjistil, kolik je hodin. Usnuli oba dva, po tom nevkusném vpádu Malfoye a neměl páru, jak dlouho se oddávali spánku. Podle výhledu z okna to nedokázal posoudit. Když si vykouzlil čas, musel přivřít oči, aby jej přečetl, jeho zděšení bylo ovšem markantní, jakmile z levitujících čísel vykoukal, že se den přehoupl přes poledne a do večeře zbývá sotva pár hodin. Copak je někdo nemohl vzbudit?

Harry se vydatnému spánku nedivil, včerejší den i noc byli náročné, navíc po dni, stráveném v posteli se Severusem toužil, takže by si neměl stěžovat, ale tohle bylo příliš. Venku se zatím mohlo stát tolik věcí…

"Severusi," zašeptal směrem k tmavé skvrně vedle sebe, kterou odhadl na mužovu hlavu, obličejem zabořenou do polštáře. Snape se jemně zamrvil a vydal nějaký nesrozumitelný zvuk, bohužel to bylo vše, čím se projevil. Harry se vyprostil z jeho objetí a natočil se na bok.

"Severusi, no tak, spali jsme celý den," zacloumal mu mírně s ramenem.

"To je důvod, abys mě budil, Pottere?" vzdychl muž lehce namíchnutě, aniž by otevřel oči, nebo se jakkoliv jinak pohnul. Harry se zamračil.

"Evidentně už nemusím," odfrkl si a převalil se zpět na záda.

"Evidentně…" zopakoval Severus tlumeně a otevřel jedno oko. "Evidentně se blíží noc a v noci se co?"

"Kradou viteály z mudlovských domů," dodal Harry kysele. "Chceš snad celý život prospat?"

"Ten minulý jsem na to moc času neměl. Odpusť, že si to teď vynahrazuji. Ještě nějaké připomínky? Koneckonců jsi to byl ty, kdo navrhoval zůstat celý den v posteli," rozpovídal se Severus. Harry na něj otočil pouze tvář. Snažil se bez brýlí zaostřit Snapeův výraz. Možná se mu to jen zdálo, ale vypadal… pobavený? Šlo to vůbec?

"To jsem ale nemluvil o spaní," ohradil se mladší muž s přivřenými víčky. Čekal všechno - další sarkastickou poznámku; zaklení; to, že se muž otočí zády k němu… asi by vymyslel ještě dalších tisíc věcí, jimiž by ho druhý muž mohl ponížit, jenže to co Severus udělal, bylo na hony vzdálené Harryho představám. Lektvarista vrátil svou ruku na Harryho hrudník a poté jí sklouzl níž, k jeho pasu. Za ten si mladíka přitáhl k sobě a s tichým zapředením zabořil svůj dlouhý nos do rozcuchaných vlasů.

"Mohl bys být konkrétnější?" pobídl ho. Mladší muž se pod náporem toho smyslného hlasu zachvěl. Pod přikrývkou cítil teplo, které ze staršího muže sálalo. Vyzařovala z něj pokojná energie a spokojený spánek, jenž si právě dopřál. Harry se díky všem těm vlivům roztékal. Nemluvě o přímém tělesném doteku, kterého Severus svým nečekaným manévrem docílil.

"Vyčetl´s mi, že moc mluvím. Zkus si to domyslet," zdráhal se Harry. Nebyl si tím úplně jistý, ale neflirtovali spolu náhodou? Rozhodně to tak vypadalo. A o to víc, když Severus pokračoval ve svých výzvách.

"Existují věci, o kterých mluvit můžeš, pokud je k nim vhodná příležitost…"

"Myslíš jako teď?" Harry se málem udusil na svém zadrhnutém dechu. Snapeova ruka totiž pod přikrývkou sjela ještě níž, přesněji na jeho podbřišek. Musel si v duchu napočítat do tří, aby se uklidnil. "Mohl bys mi dát nějaký manuál, kdy smím a kdy nesmím mluvit? Člověk, aby se v tobě vyznal."

"Nápodobně, můj milý. Pořád mi ještě dlužíš jedno vysvětlení," připomněl mu Severus a tím ťal samozřejmě do živého.

Harry na sobě cítil vzrůstající vzrušení, ostatně vůči mužovým dotekům nedokázal být chladný, ale tohle téma mělo být ještě chvíli mimo dosah této ložnice. Položil pod peřinou svou dlaň na Severusovu, jež si pohrávala s chloupky jeho ohanbí, a tím ji zastavil.

"Mohlo mě to hned napadnout," posteskl si. Pak Snapeovu ruku shodil a odsunul se od muže zpět na svou polovinu postele. Tedy na tu dočasně svou. Když nad tím tak přemýšlel, společnou postel, která by říkala pane oběma, zatím neměli.

"Co tě mohlo napadnout?" zavrčel Snape. Harry na něj chvíli civěl, snažil se do svého zastřeného pohledu dát co nejvíc ze zklamání, které v něm právě kypělo, a poté se posadil a shodil nohy dolů.

"Že bys sám od sebe…" nedořekl. Svěšená ramena mluvila za vše.

"Že bych sám od sebe co, Pottere? Tě nechtěl svést? A co jsem právě teď dělal?" rozhořčil se lektvarista. Za okamžik ho Harry ucítil za sebou. Opět s ním přišlo to příjemné teplo, jež na něj mělo destruktivní vliv. Destruktivní především pro jeho sebeovládání. A to se ho Severus nemusel ani dotýkat.

"Chci vědět, co s Minervou kujete za pikle. Nelíbí se mi, že máte v této době přede mnou tajnosti. A teď se vrať zpátky pod peřinu!" nařídil mu striktně. Harry ztuhl do kamenné tvrdosti, bohužel ne dole. Tohle mu zkrátka nestačilo, aby se dokázal znovu uvolnit. Snape po něm chtěl dvě rozdílné věci. Ta jedna nepatřila do postele a ta druhá zkrátka nemohla fungovat s tou první.

"Jak dlouho se k tomu budeme vracet?" zeptal se. Věděl, že ta otázka je vyloženě hloupá, dokonce ještě předtím, než ji vyslovil, ale asi potřeboval čas, nebo co.

"Dokud mi neřekneš pravdu," zaznělo strohá odpověď za jeho zády.

"Věř mi, že víc by tě mělo znepokojovat, jak nám Malfoy vrazil do ložnice," ušklíbl se Harry. Vážně doufal, že mu to Snape zbaští.

"Chceš mě opít rohlíkem?" Hm, nezbaštil.

"Prostě to nech být, Severusi. Já potřebuju, abys mi aspoň trochu věřil." Harry natočil hlavu přes rameno a věnoval muži smutný pohled. "Proč jsi to musel zkazit?" poté se zvedl, dřív než by ho Snape stihl zadržet a neverbálním kouzlem si přivolal své šaty, které se ještě stále povalovaly po podlaze všude po pokoji. Když byl oblečený, nasadil si brýle a schoval svou hůlku do kapsy.

"Budu dole," zabrblal téměř neslyšně, než komnatu opustil.

Harryho ani moc nepřekvapilo, že ho Snape nezastavil. Tajemství mezi nimi viselo stále a ten holý fakt nemohl vymazat ani dobrý sex, ani touha zapomenout, či dožadovat se v takovém případě naprosté důvěry z druhé strany. Severus měl na své rozhořčení právo a Harry bohužel nevěděl, jak z celé té šlamastyky ven. Měl by zajít za Sarehem a vydolovat z něj nějaké jiné řešení, než že budou jeho bratrovi zamlčovat pravdu. S takovou by se také Snape mohl znovu uzavřít do sebe. Na druhou stranu, pořád tu byly následky, kterým by museli všichni čelit, pokud by se Shahova perská teorie prokázala být reálnou. Harry už o Severuse znovu přijít nemohl a v žádném případě mu nechtěl dát do rukou tak ničivou zbraň, jakou bylo jeho vlastní rozhodnutí.

Když se vrátil do komnaty, jež sdílel s Malfoyem, až ve dveřích si uvědomil, že tam bývalého Smrtijeda nejspíš najde, protože v horních komnatách už potkal pouze jeho matku.

Draco seděl u jídelního stolu a pochutnával si na krůtím sendviči. Vedle jeho talíře stála sklenice s tmavě hnědou bublinkovou tekutinou.

"Když budeš coca-colu pít moc často, zkazíš si zuby," varoval ho Harry unaveně.

"Vážně?" podivil se Malfoy. Už jen to bylo Harrymu podezřelé. Jindy by ho Malfoy nemilosrdně odpálkoval.

"Vážně. Je v ní hrozně moc cukru," odvětil blahosklonně. Nakonec, byli na stejné lodi, tak proč se k sobě nechovat trochu lidštěji? To dopolední extempore bývalému spolužákovi stejně už odpustil.

Blondýn odsunul sklenici stranou a podal si dýňový džus. Pak kývl hlavou.

"Přidáš se? Nebo už jsi jedl? Se Severusem?" zeptal se jakoby opatrně. Harry netušil, jak se k tak pokornému člověku chovat. Ne, když ho znal jako arogantního despotu, který nemusel pro kruté slovo daleko.

Nakonec za něj rozhodl hlad. Uvědomil si, že jedl naposledy včera večer před tou zpackanou misí.

"Rád," pousmál se a přisedl k druhému muži, který mu ihned přisunul talíř s lahodně vyhlížejícími sendviči. Harrymu zakručelo v žaludku. Nezdráhal se a rovnou si jeden trojhránek vzal. Zahučel v něm rychleji, než by stihl vyjmenovat přítomné ingredience. Druhý už jedl pomaleji.

"Měl jsi hlad," zkonstatoval Draco. Harry zakýval hlavou, nechtěl mluvit s plnými ústy.

"Tam za to se omlouvám. Netuším, co to do mě vjelo," pokračoval Malfoy, oči upřené na své prsty, nezaujatě hladíc povrch sklenice s dýňovým džusem. Harry dožvýkal sousto, spolkl ho a olízl si rty.

"Zapomeň na to…" mávl rukou. Draco však zavrtěl hlavou.

"Ne. Musíš si o mně myslet, že jsem blázen a idiot k tomu. A Severus taky."

"Divil bych se, kdyby sis totéž nemyslel o mně," pousmál se Harry povzbudivě. Vážně se chtěl někdo v jeho blízkosti nazývat bláznem a idiotem? Po tom, co vzkřísil mrtvého?

Malfoy se na něj podíval zpytujícím pohledem a pokrčil rameny. Tím bral Harry tuto záležitost za vyřízenou. Nechtěl už se k tomu vracet. Navíc měl na starosti jiné záležitosti.

Rozhodl se, že hned po jídle zajde za Shahem.

Draco naplnil džusem i druhou sklenici, která byla na stole, a posunul ji k Harrymu.

"Chutnají ti ty sendviče? Jiný nápad na večeři jsem neměl."

"Jsou skvělý," zahuhlal Harry. Chutnalo mu vše, co skřítci v bradavické kuchyni vykouzlili a nebylo to jen o vytříbené chuti, ale i o pokoře, se kterou si každé jídlo užíval. Kdyby někdo strádal do svých jedenácti jako on, byl by vděčný i za obyčejný chleba namazaný máslem. Jakmile dospořádal i druhý sendvič, bohatě jej zapil sladkou šťávou a spokojeně si pohladil břicho. Říhnout na plnou pusu se neodvažoval, ale udělal to aspoň diskrétně. Ulevit si zkrátka musel, po tak dobrém jídle.

"Jaký máš plán na večer?" zeptal se Malfoy. Harry se zamyslel. Krom návštěvy nového lektvaristy neplánoval nic. Se Severusem byli opět ve při a tu mohl vyřešit právě jen Sareh. Takže se jeho plány na večer odvíjely od následující návštěvy. Samotného ho ubíjelo, že se vlastně vůbec nic neděje. Bellatrix si odnesla falešný viteál a nejspíš teď soptila vzteky na Malfoy Manor. Způsoby, jakými se kdysi mohla dostat do Bradavic, už pro ni byly navždy uzavřené, Minerva se postarala o to, aby byl hrad zabezpečený do posledního kamene, takže akce z této strany už vůbec nehrozila a Harryho to jednoduše iritovalo. Připadalo mu, že má o dost víc svázané ruce, než když Voldemortův život závisel na viteálech, které Harry nedokázal celé měsíce nalézt. Moc si přál, aby se zase věci pohnuly kupředu.

"Prospal jsem celý den, takže budu mít asi hodně krušnou noc," zvažoval své možnosti. Nechtělo se mu před Malfoyem povídat o svých skutečných starostech. Možná by ho to ani nezajímalo.

"Hraješ šachy?" zajímal se Draco. Harry na něj zamžoural. Zdálo se mu, že se blondýnova tvář i přes brýle trochu rozostřila.

"Jasně. To je dobrej nápad," zazubil se.

"Nějaké seženu," navrhl Malfoy. Harry svraštil obočí.

"Co jsi říkal?" Kruci, seděli hned vedle sebe, ale on měl pocit, že ho slyší z hrozné dálky.

"Že ně…ké …ženu. Ty …tně sly…?"

"Cože?" Harrymu zničehonic tak hrozně ztěžkla víčka, že je sotva udržel otevřená. O nějakém zvuku si mohl nechat jenom zdát. Malfoyovy rty se otvíraly, ale on slyšel jen tlumená zpomalená slova, jakoby na něj druhý mladík mluvil pod vodou. Než stačil vyslovit další otázku, i když měl pocit, že ho to bude stát spoustu sil, horní půlka jeho těla se uložila na složené paže na stole a svět kolem něj se propadl do temnoty.

*

Tentokrát to bylo Harryho rameno, se kterým bylo cloumáno. Matně si uvědomoval, že zvedl ruku a toho, jež rušil jeho nádherný spánek bez snů, těch dobrých, ale i špatných, se od sebe snažil odehnat. Na chvíli byl klid, ale pak to začalo nanovo, ovšem mnohem důrazněji. Nyní už s jeho tělem ten dotyčný neurvalec regulérně lomcoval.

"Pottere, okamžitě se vzbuď!" přidalo se k tělesnému buzení i zvukové. Harry měl pocit, že mu to urve uši. A to si ještě před chvílí myslel, že vůbec nic neslyší.

"Jak dlouho mu budeš říkat příjmením, Severusi?" ozval se za Harryho hlavou další hlas. Ten první byl mužský, velmi důvěrně známý a druhý ženský. Přísný a kárající. Nemohli by se ti dva jít hádat jinam, problesklo Harrymu hlavou.

"Co na tom záleží, krucinál," zahřměl mužský hlas. Patřil Severusovi, to už Harry pochopil, ale že by ho kvůli volbě správného jména museli budit… Vlastně si na toho Pottera docela zvykl.

"Možná na tom nezáleží, ale je to vážně divné. Chci tě ubezpečit, že když ho budeš nazývat Harrym, rozhodně to nesníží tvou autoritu."

"A já tě chci ubezpečit, že tu nejsem kvůli tomu, abych si ověřoval vážnost okolí vůči mně," zaprskal Severus.

Harry té hádce nerozuměl ani za mák a připadala mu stejně absurdní, jako zněl Snapeův hlas. Už už se mu podařilo znovu propadnout do bezesné říše, když ho pevné prsty opět stiskly na rameni a zavrtěly jím.

"Harry, sakra, tak vstávej!"

Pořád mu ještě připadalo zvláštní, když Severus použil jeho křestní jméno, ale každopádně to vyloudilo na jeho rtech úsměv. I když se mu opravdu nechtělo, pomalu a s velkým úsilím pozvedl hlavu a pokusil se otevřít oči. Bez milosti byl v další vteřině chycen za ramena a postaven čelem proti vyššímu muži v černém, který ho musel podpírat, protože Harryho nohy byly z želé a kolena z rosolu.

"Prober se, no tak!" dostal políček přes tvář. Nebyla to velká rána, ani moc bolestivá, ale pomohla mu zostřit smysly.

"Co se děje?" vysoukal ze sebe nadmíru unaveným hlasem.

"Co se děje?" zatřásl s ním lektvarista. "Usnul jsi na stole, to se děje!" štěkl mu do tváře. Až sebou Harry cukl, jak se polekal. Jeho oči se mimovolně přesunuly na osobu, stojící kousek za Snapem. Ano, ten přísný hlas rozeznal správně. Ředitelka. Žena se na něj dívala téměř soucitně, ale také zmateně. Pak pohlédla krátce na svého bývalého kolegu a nakonec kamsi za Harryho.

"Severusi, počkej chvíli," požádala ho a přešla ke stolu. Harry byl mezitím usazen v nedalekém křesle.

"Ať tě ani nenapadne znovu usnout!" přikázal mu Severus. Kdyby nebyl tak šíleně ospalý a unavený, snad by mu i zasalutoval.

Nic netušíc pozoroval ty dva, kterak postávají u stolu a o něčem si vzrušeně povídají. A už vůbec nechápal, proč si mezi sebou podávají tu sklenici s jeho dýňovým džusem.

"Dala jsi mu bezesný spánek?" zaslechl rozhořčeného Severuse. Minerva se tvářila dotčeně.

"A co jsem měla dělat? Požádal mě o něj, že prý nemůže v noci spát, že má noční můry, co se jeho teta vrátila. Můžeme být rádi, že nešel rovnou za Poppy," rozčilovala se.

"Tak za ní půjdeme teď. Potřebuje neutralizační lektvar!" sykl Snape. Harry zbystřil. Že by mluvili o něm? Bezesný spánek, neutralizační lektvar… Něco mu našeptávalo, že to první právě koluje jeho krevním i nervovým oběhem a to druhé bude co nejdříve potřebovat. Nebo znovu usne.

"A co takhle použít něco ze zásob Sareha?" navrhla ředitelka. Snape zaskřípal zuby.

"A jak se k těm zásobám mám asi tak dostat, když neznám heslo?"

"U Merlina, Severusi, Sareh Shah je tvůj bratr. Copak ti to heslo neřekl?"

Ticho. Dokonce i Harry si uvědomoval, jak dusivým se v místnosti stalo. A stačila k tomu jediná, nezákeřně vyslovená otázka. V zápalu emocí totiž člověk dokáže říct i to, co neví. Ovšem Minerva věděla a Severus nebyl z těch, kterým by se dalo lhát.

"Kdo ti o tom řekl?" zahučel Snape divoce. Ředitelka sklonila hlavu, jakoby se styděla. Neřekla nic, přesto se mužův pohled stočil k Harrymu. Ten měl pocit, že už žádný neutralizující lektvar nebude potřebovat. Nyní byl dokonale probuzený. Alespoň duševně.

Snape se otočil zpět na Minervu, vrásky na čele hluboké jako zákopy na bitevním poli.

"Byl jsem v Sarehových komnatách, ale lektvary má zavřené v pracovně a i tu chrání heslo. To ovšem neznám. Nikdo jiný, než Poppy mě nenapadá," řekl rezignovaně. Minerva si povzdechla.

"Dobře, dojdu tam. Prosím… neudělej nic neuváženého. Víš, že Harry není typ člověka, který by chtěl svými činy ubližovat. Navíc, u mě je to dobře schované, musíš mi věřit," naléhala na něj ředitelka. Snape jen kývl hlavou, aniž by se na ni podíval. Minerva tedy přikývla také a odešla.

Harry nechápal, co se to děje. Scéna před ním, jakoby pocházela z nějakého mudlovského divadelního představení. Tak ji vnímal. Navzdory tomu se ale v jeho nitru cosi zachvělo a poté vložilo do jeho žaludku několik těžkých balvanů. Právě to mu dalo jasně najevo, že i kdyby to před ním bylo jen divadelní představení, on byl od začátku jeho součástí. A co víc. Měl zaděláno na pořádný problém.

Zámecký pán 25.

---

Adam cítil podivné prázdno, když ve své posteli Tommyho ráno nenašel. Do kuchyně se doslova vlekl, všechno dělal dvakrát pomaleji než obvykle, i běžnou ranní hygienu. Nechtělo se mu zdržovat se snídaní. Nakonec to vyřešil toastovým chlebem a tím, co si na něj kdo dá, tedy v mezích zásob ledničky a spíže.

Čekal ho další pracovní den. Nemohl nechat věčně zavřeno, prohlídky byly jediným zdrojem jeho příjmů. Pokud šlo o hledání důkazu - pokladu, musel další pokus nechat až po zavírací době.

Připravil na stůl nádobí pro dva a nějaké to jídlo a pak se vypravil do zahradního domku, aby Tommymu oznámil, že se může přijít najíst. Bohužel na jeho klepání nikdo nereagoval.

"Tommy? Jsi tam?" Nic, žádná odezva. Zkusil vzít za kliku a s překvapením zjistil, že je otevřeno. Místnost uvnitř našel prázdnou. A také uklizenou, což u Tommyho nebylo zrovna běžné. Vrátil se do svého bytu, kde ho napadlo, že by mohl také zavolat svému správci. Nemluvil s ním už dobré dva týdny a určitě ho zajímalo, kdy se chystá od své sestry v Londýně vrátit.

S přemáháním do sebe nasoukal jeden toast s máslem a marmeládou, poté umyl nádobí a vydal se do své úřadovny, aby vše připravil na dnešní prohlídky. Samozřejmě ani na chvilku nepřestal myslet na Tommyho a nejrůznější možnosti, kde by se blondýn mohl nacházet. Při opouštění bytu si uvědomil, že dal Tommymu včera náhradní klíče kvůli hledání. Naivně doufal, že najde některé prostory zámku v jejich původním stavu.

První zádrhel byl v zámku dveří, vedoucích do kanceláře. Byl odemčený. Další zádrhel si poklidně hověl na Adamově židli a probíral se poznámkami k výkladu. Vedle poznámkového bloku ležely připravené vzorově srovnané vstupenky. Rozdělené podle cen a slev.

"Co tu děláš?" vyhrkl Adam. Tommy se pousmál a kývl hlavou k sešitu.

"Opakuju si výklad," odvětil jakoby nic. Že je v něm jen malinká dušička před Adamem skrýval. Věděl, že současného zámeckého pána překvapí. Jen si netroufal odhadnout, jestli v dobrém, nebo ve zlém.

Adam se ovšem zatvářil rozpačitě, což bylo tak od každého trochu.

"Aha… No a co snídaně?"

"Nemám hlad, díky. Vezmu si něco později," pokrčil Tommy rameny. Druhý muž nakrčil čelo, evidentně nevěděl, co na to říct. Byl zvyklý na drzého spratka, který se domáhal svých práv, aniž by mohl se stoprocentní jistotou říct, že je má. Ne na příjemného mladíka, jenž se mu právě chystal pomáhat s kastelánstvím a nechtěl ho zatěžovat s hladovým krkem navíc. Už pár dní se Tommy choval takhle divně a Adam netušil, co si o tom má myslet.

"No tak dobře. A chceš tedy provádět?" zeptal se opatrně.

"Pokud by ti to nevadilo, rád bych to zkusil. Třeba odpoledne. A dopoledne bych s tebou chodil, abych si to okoukal," navrhl Tommy.

Adam za sebou zavřel dveře a opřel se zadkem o stůl.

"Připravuješ se na vlastní provoz?" rýpl si. Tommy odsunul sešit stranou a přivřel na něj oči.

"Možná," řekl neurčitě. "Nemělo by mě nic překvapit, ne?" dodal. Adam si jeho tvář dlouho prohlížel, Tommy měl pocit, že se mu snaží pohlédnout až do mozku, i když to bylo samozřejmě nemožné. Blondýn ten upřený pohled ovšem vydržel déle. Druhý muž se totiž zadíval k okénku a zataženému závěsu, za kterým se mihl stín. Nejspíš první nedočkaví návštěvníci, napadlo oba.

"Už otevřeme?" vytrhl ho Tommy z úvah. Adam se podíval znovu na něj.

"Ještě chvilku. Řekni mi, kdy byl zámek postavený," vyzval Tommyho nečekaně k podání jedné z nejzásadnějších informací při výkladu. Blondýn pootevřel pusu, kde se mu očividně zastavil vzduch, směřující do plic.

"Osmnáct set devadesát čtyři," odvětil trochu zmateně. Adam zvedl jeden koutek a pokývl hlavou.

"Dobře. A s výstavbou se začalo…"

"O tři roky dřív," doplnil ho Tommy pohotově. Opět dostal pochvalu v podobě přikývnutí.

"Použité styly?"

"Francouzská renesance, gotika…"

"Stačí si pamatovat tyhle dva," poradil mu Adam.

"OK," vydechl Tommy, očekávajíc další otázku. V hlavě mu to šrotovalo jako při nějaké důležité zkoušce. Neabsolvoval jich sice mnoho, ale tahle chvíle mu připomněla všechny.

Přesto že měl mysl plnou otázek, vzorečků a cizích pojmů, jeho oči se najednou zaměřily na Adamovy rty. Uvědomoval si, že mu něco říká - neptal se ho, naštěstí - ale Tommy nebyl schopný ta slova uchopit a jakkoliv vyhodnotit. Po chvilce mu došlo, že už Adam nemluví, jen vyděšeně sleduje jeho oči, kam směřují. Když se náhle Tommy prudce zvedl ze židle a tím mezi nimi zkrátil vzdálenost, Adam se lekl. Pohyb jeho těla vzad však zastavily blondýnovy paže, kterými si ho přitáhl zpátky.

"Spali jsme spolu, ale pusa je problém?" zeptal se šeptem. Adamovy zorničky se nepatrně rozšířily. Důležité bylo, že se prozatím nepokoušel Tommyho odstrčit.

"Chceš mi dát pusu?"

"Nevšiml sis toho?"

Tommy byl jeho rty fascinován. Když to vzal kolem a kolem, asi ještě nikdy nebyl jinými rty tolik unesen, jako těmi Adamovými. Pokud vůbec něčím dalším. Když si stoupl a Adam uhnul, sám se trochu polekal, ale nenechal se tím odradit. Neexistovalo východisko z této situace. Dokud se nezmocní těch rtů, čas se prostě dál nepohne. Ani oni dva.

Tommy nepřemýšlel nad tím, kdy k té změně ve vnímání druhého muže došlo, ale velmi silně si uvědomoval, že to tak prostě je a jiné už nebude. Výhledově určitě ne.

Blondýn provlékl svou ruku kolem Adama a zapřel ji o stůl, o který se druhý muž opíral. Tím se mu podařilo, že se na Adama natiskl a zároveň nedovolil, aby se odtáhl.

"Vedu si dobře? Myslíš, že to zvládnu?" zavrněl Tommy svůdně. Ta otázka byla čistě řečnická. Jen něco říct, cokoliv a propůjčit tomu nádech smyslnosti, kterou by daný protějšek mohl snadno vyhodnotit a nesplést se.

"Velmi jasně si pamatuju chvíle, kdy ti tohle všechno bylo ukradené. Včetně mě," zkonstatoval Adam odměřeně. Tommy věřil, že je to jen póza, která má Adama před ním ochránit, ale rozhodně nechtěl zpochybňovat i samotnou Adamovu vůli.

"Minulé chvíle jsou minulé chvíle," oponoval. Adam se stále tvářil nepřístupně, ale po tomto výroku jeho výraz nepatrně zjihl.

"Co tím chceš říct?" zeptal se. Blondýn zavrtěl hlavou a přiložil ke svým rtům ukazováček jako gesto mlčení, nebo také umlčení. Jeho upřený pohled se nejprve kochal lehce vyděšeným Adamovým a poté opět sklouzl k těm smyslným rtům, jež tolik toužil políbit od chvíle, kdy muž vstoupil do kanceláře. Za okýnkem sice čekali první návštěvníci, ale Tommymu to bylo upřímně jedno.

Přivřel oči a nabídl Adamovi svá víc než přístupná ústa. Netlačil na něj, alespoň ne tímto způsobem, pokud nepočítal své boky, břicho a stehna. Ucítil slabý záchvěv úzkosti, když se několik vteřin nic nedělo, pak ovšem Adam vábení podlehl a vše, co doposud Tommyho tížilo a týkalo se rozporů s Adamovou přístupností, jednoduše zmizelo. Jako pára nad hrncem.

"Chtěl bych si to s tebou rozdat přímo tady…" sykl blondýn vzrušením. Mačkal se na druhé tělo dostatečně intenzivně, aby ho všude vnímal a bohužel si nemohl pomoci, aby s tím přestal.

"Což je šílenství," doplnil ho Adam zastřeným hlasem.

Tommy se pousmál do polibku. Čekal něco podobného, něco blízkého realitě a zdravému rozumu. Adam byl takový, vždy minimálně jednou nohou na zemi, i kdyby se ta druhá vznášela na tom nejvyšším obláčku. Svým způsobem to bylo roztomilé, ale vlastně i otravné.

"V tom případě jsem tu správně," ušklíbl se blondýn provokativně a prohloubil polibek. Jednou rukou hladil Adama po zádech a tou druhou drze zamířil na zadku za jeho kalhoty. Vyšší muž byl nucen odpoutat se od stolu, o který se doposud opíral, aby zpřístupnil Tommymu vytoužený prostor. Jakmile si prsty našly to nejteplejší místečko a začaly jej laskat, přední část Adamova těla se začala závratnou rychlostí zvětšovat. A přímo proti Tommyho podbřišku, což blondýn okomentoval spokojeným zamručením.

"Venku čekají lidé," zasípal Adam roztržitě.

"S tímhle chceš otevřít?" dobíral si ho Tommy. Nemusel na mužův poklopec ukázat, stačilo, že se o něj jen trochu otřel a vysloužil si za to další bolestně vzrušené zakňourání.

Tommy nepotřeboval mnoho, aby si udělal o druhém muži obrázek. Vzrušovali se navzájem, jen zde stále byly neshody v jiných směrech, na kterých bude třeba pracovat, aby si šli jednoho dne na ruku. Minimálně jako přátelé. Problém byl v tom, že Tommy po nalezení důkazu, že zámek patří jemu, netušil, jak se nyní k Adamovi chovat. Nedokázal mu jen tak oznámit, že má dopis od svého pra pra dědečka, který byl… Ne, dokonce ani on tomu nedokázal uvěřit. Celou dobu si myslel, že jeho matka blufuje. Spolčila se přece s Adamovým otcem, to on jí dal na zámek tip. Věděl to tedy i on? Nebo jen střílel od boku? Kéž by se s ním mohl setkat a říct mu, jak hluboký cit Adam k zámku chová. Že by bylo velmi nerozumné se dál pokoušet o to, aby o něj přišel. Tommy byl momentálně ten poslední člověk, který chtěl Adama o zámek připravit. Vlastně to vůbec nechtěl a od rána nedělal nic jiného, než že přemýšlel, jak ten dopis sprovodit ze světa a přesvědčit zainteresované, že žádný důkaz neexistuje. Svést Adama byl dobrý způsob, jak zapomenout na chmurné myšlenky. Alespoň na chvíli.

"Vážně Tommy, tohle není nejlepší nápad. Necháme si to na večer," vydechl Adam. Jeho hlas byl roztřesený, tón nejistý a zmatený a Tommy z něj neměl dobrý pocit.

"Ještě jsem se nesetkal s gayem, který by tolik přemýšlel nad tím, jak se vzdát sexu, když ho má na dosah ruky."

"O tom to není," zavrtěl Adam hlavou. Jejich rty byly stále velmi blízko u sebe. Tommy na těch svých cítil ohřátý Adamův dech i chuť, která se mu ještě před chvilkou povalovala na jazyku.

"Do otvíračky je ještě deset minut. Dost času na…"

"Adame?" Tlumený hlas za dveřmi a následné zaklepání vzaly Tommymu z úst všechna další slova, která chtěl říct. Mužský hlas mu byl povědomý, ale nedokázal si ho nikam přiřadit. Než stihl Adam odpovědět, dveře se otevřely a vpustily kluka, o kterém se Tommy domníval, že už ho nikdy neuvidí. Nebo spíš v to hodně doufal.

"Maxi?" Adam vypadal pořádně vyvedený z míry. Dokonce od sebe blondýna odstrčil a Tommy byl naneštěstí stejně šokovaný, takže ho v první chvíli ani nenapadlo, že by se bránil. Nakopl ho pohrdavý pohled, který mu druhý blondýn věnoval.
"Ah, to jsi ty," zkonstatoval Adamův ex znuděně. "Myslel jsem, že už tě tu nenajdu," dodal natolik kyselým tónem, že Tommy akorát zalapal po dechu.

Nikdy si o bohatých syncích nemyslel nic hezkého, ale částečně se uklidňoval tím, že se nechává ovlivňovat předsudky. No, od téhle chvíle už ne.

"Proč jsi přišel, Maxi?" zeptal se Adam úsečně. Možná až moc, aby mu to Tommy uvěřil. A další výrok ho v tom bohužel ještě podpořil.

"Nečekal jsi, že to naše poslední setkání v hotelu nechám jen tak být, že ne?" zeptal se Max dotčeně.

"Setkání v hotelu?" zopakoval Tommy užasle. Takže Adam se se svým ex zase stýká? Bože, opravdu ze sebe dokázal udělat takového pitomce?

"On ti o tom neřekl? Že jsme se dali znovu dohromady?" popíchl Max už tak dusnou atmosféru. Tommy neměl sílu se na Adama ani podívat. Ano, byl to on, kdo Adama svedl, kdo přišel jako první s iniciativou, ale i když se jeho názory na druhého muže několikrát změnily, jeden zůstával neměnný. Nikdy by Adama nenazval zrádcem.

Mohl ho přece odmítnout. Mohl se vytasit s dost závažným argumentem, který by Tommy snad i dokázal akceptovat. Anebo by o něm aspoň věděl. Že není jediný, kdo o něj stojí a kdo s ním spí.

"Asi na to zapomněl," utrousil Tommy a hned na to kancelář opustil. Slyšel dost na to, aby přehodnotil své myšlenky ohledně nalezeného důkazu. Jestli mu mělo něco pomoci, rozhodnout se, pak to bylo právě tohle.

*

"Co to mělo znamenat, Maxi?" obořil se Adam na mladíka, jen co za Tommym bouchly dveře. "Nejsme znovu spolu a ani nebudeme. Přiznal ses mi k tomu, o co ti jde a já nechápu…"

"Promiň, Adame, ale nemůžu tě vidět v blízkosti té socky. Oba víme, že máš na víc," přerušil ho Max zvýšeným hlasem. Adam zrudl vzteky.

"To snad posoudím já, na co mám. A jestli ještě jednou toho muže nazveš sockou, tak tě chytnu za prdel a vyhodím ven!"

"Můžu ho tedy nazvat něčím jiným? Myslím, že bych našel ještě spoustu jiných výrazů, které by se k němu hodily. Třeba příživník, lúza, bezdomáč…"

"Dost!" vybuchl Adam. "Ihned zmlkni, nebo se neznám!" zvedl před Maxův obličej výstražně ukazováček. Mladík si založil ruce na prsou a odfrkl si.

"Ty jsi asi úplně ztratil rozum. Vyměníš mě za něco takového?" kývl hlavou ke dveřím. Vyšší muž zatnul pěsti. Chřípí se rozšířilo neskrývanou zlobou.

"Nikoho jsem nevyměnil. Nechodíme spolu, a jestli si myslíš, že tímhle chováním změníš můj názor, tak jsi ten rozum ztratil ty. Teď laskavě odejdi a už se nevracej!"

"Adame!" vyjekl Max podrážděně.

"Zmiz Maxi, nebo mi ujede ruka."

"Chci si o tom promluvit!" trval si blondýn na svém.

Adam vždy obdivoval jeho kuráž, ale teď mu tak silně lezla na nervy a rozčilovala ho, že se musel chytit stolu, aby Maxovi nedal pár facek. Ne že by hájil přímo Tommyho, to ne, přece k němu neměl nějaký vřelejší vztah, ale Max se choval prostě příšerně. Byl tatínkův miláček. Jeho otec na něj nikdy ruku nevztáhl a postaral se o to, aby měl synáček vše, na co si vzpomene. Ani Adam nikdy nouzí netrpěl, ale jeho peníze byly tvrdě vydřené a ani na okamžik nepřestal být vděčný za to, že dostal do začátku podporu své rodiny. Tu, jež byla pro Maxe automatická.

"Jsi rozmazlený fakan, který by si zasloužil pořádný výprask. A tvůj táta taky. Za to, že ti ho nikdy nedal! Vypadni, už tě nikdy nechci vidět!" Adam popadl menšího muže za paži a odvlekl ho ke dveřím. Max se samozřejmě bránil. Zatímco ho Adam táhl k hlavnímu vchodu, na očích všem čekajícím návštěvníkům, blondýn prskal a škubal sebou, jako kdyby ho odváděli na popravu. Venku se ovšem změnil na pokorného beránka.

"Adame, prosím, nevyháněj mě, nemyslel jsem to tak," žadonil. Adam se zamračil a pozorně si přeměřil Maxovu tvář. Nevěřil mu ani nos mezi očima, ale potřeboval se ujistit. I kdyby Max ronil slzy, ty zlé oči by ho usvědčily vždycky. Byl čas za tímhle vztahem udělat tlustou čáru.

"Ne Maxi, už tě zpátky nechci, oba musíme jít dál. Vyřiď mýmu tátovi, ať si najde jiný způsob, jak mě odsud vyštvat, ale že se budu stejně pořád bránit. Čau!" Adam rychle přetočil ceduli na hlavních dveřích na stranu, kde stálo oznámení: Další prohlídka za hodinu, poté zabouchl Maxovi před nosem a završil to tím, že zamkl. Nevěřil, že by Max vydržel čekat další hodinu a s tím se vrátil do své kanceláře, aby mohl konečně začít prodávat lístky.

Chtěl zajít za Tommym, došlo mu, že s jeho pomocí při provádění asi nemůže počítat, ale toužil se mu za Maxe aspoň omluvit. Naneštěstí to musel nechat na později, protože zájemci o prohlídku už vypadali značně netrpělivě. Umínil si, že to vyřídí hned při obědě a už v tu chvíli věděl, že ho čekají dvě nekonečné hodiny.

Krvavý polibek 34.

Tento díl jsem psala celých čtrnáct dní a nečekejte žádné zázraky. Před nedávnem jsem si přivodila úraz nohy. Mohlo by se zdát, že bych to šlo využít ke psaní, jenže já s tím chodila dál do práce a jak se zpomalilo moje tempo, nestíhala jsem vůbec nic. Tenhle díl jsem psala asi tím stylem, že jsem každý den vypotila jeden odstaveček. Aby toho nebylo málo, museli jsme kvůli mojí šikovnosti zrušit zájezd do Londýna. Ano, do studií HP a ani to se neobešlo bez komplikací. Těžko říct, jestli ještě někdy uvidíme peníze, které jsme cestovce už zaplatili. Nakonec to dopadlo tak, že jsme začali plánovat cestu do Londýna na vlastní pěst. A to není o tom, jenom zajednat zájezd u cestovky. To si musíte zajistit sami letenky, hotel, transfery, studio atd... Takže můj čas se momentálně skládá ze tří etap. Práce, plánování dovolené a spánku. Stručně řečeno se omlouvám za nečinnost na tomto blogu. Než odjedeme do Londýna, asi to lepší nebude. Je mi líto.

Mějte se krásně.

---

Dal bych všechna kouzla našeho světa za to, abych tu mohl ležet jen o pět minut déle. Dal bych všechny své vzpomínky za tuhle jedinou, aby mi zůstala navěky.

Tváří se, že jsem mu lhostejný, ale to jak mě drží, jakým způsobem se se mnou miluje…

*

Harry ležel k Severusovi zády, tělo k tělu pevně přitisknuté, dotýkající se paže a dech pronikající rozcuchem tmavých vlasů až na samotnou kůži. Prsty mladšího muže hladily Snapeovo předloktí, které si Harry troufale přivlastnil. Tmavé chloupky ho šimraly na bříškách. Pousmál se.

Copak se asi dělo v ložnici přes chodbu? Harry byl vždy hodně zvědavý, však do jakých potíží už ho to dostalo, ale tohle si asi nechá ujít, napadlo ho. Důvod, proč se zajímal, byl jediný. Chtěl mít od Malfoyových pokoj a netoužil po dalším vydírání. Řešil dost svých vlastních starostí, ale bohužel se s nimi nemohl nikomu svěřit. Jak dlouho bude trvat, než na něj Snape bude znovu naléhat, aby byl k němu upřímný? Co když mu nalije do pití veritasérum? Byl by toho Severus schopný? Kdysi mu něco takového potíže nedělalo. Když byl Harry v pátém ročníku, lektvarista poskytl té otřesné růžové ropuše snad všechny zásoby lektvaru pravdy, co vlastnil. Kvůli vyslýchání studentů.

Harry neznal nikoho, v jehož duši by se i po devíti letech vyznal méně. Severus byl nejnepředvídatelnější člověk, s jakým se kdy ve svém životě setkal.

I když si někde ve skrytu vlastní duše velmi vzdáleně uvědomoval, že starší muž by se k jinému muži takhle asi nechoval, netroufal si odhadnout, jak by se Severus zachoval v krajní situaci.

Určitě to napětí nevydrží věčně. Bude po něm chtít vysvětlení. Zvlášť jestli jim Bellatrix půjde po krku. A Harry nepochyboval, že se to bude stupňovat. Přece už ta šílená ženská musela zjistit, že viteál není pravý.

Harry se v duchu zavrtěl. Držel se, aby to neudělal i navenek, protože muž za ním by si toho zajisté všiml. A Harrymu se vyloženě příčilo, kazit tuhle hezkou chvilku další hádkou. Protože tak by ten rozhovor jistojistě skončil. Jako vždy.

Bohužel bylo teprve dopoledne, nemohl se rozvalovat celý den v posteli, ať už jim Narcissa vyhrožovala čímkoliv.

Harry usměrnil pohyb svých prstů do pravidelných kroužků a trhaně se nadechl k otázce.

"Splnili jsme to?" zeptal se potichu. Stále se snažil nepohnout, muž za ním však jeho tuhost nesdílel. Naopak, otřel se o mladšího kouzelníka celou plochou svého nahého těla a téměř neslyšně zavrněl. Harrymu naskákala husí kůže. Nemohli by přece jen v posteli ještě zůstat a dát si to znovu? Třeba dvakrát, třikrát… neustále! Proč by museli vlastně vylézat, když neměli ani jeden nic na práci? Proč tlačit na pilu právě teď, když se pohroma stejně nezadržitelně blížila a vývoj událostí nešel zvrátit?

"Překvapí tě, když řeknu, že vůči Narcissině požadavku cítím upřímnou lhostejnost?" pošimral Harryho zátylek Severusův dech. Mladík se pousmál.

"Ne," přiznal a v duchu připsal Snapeovi bod za to, že i po sexu dokáže být stejný jako vždy. Jestli šlo o bod k dobru, či ke zlu, asi nebylo už tolik podstatné. "Můžeme zůstat v posteli?" nabídl muži opatrně svou vizi ideálně stráveného dne.

"Nebudeš dnes v knihovně?"

"Je omezený provoz. A odpoledne slouží Sareh," odvětil Harry poslušně.

Rád poslouchal Severusův hlas, ale v tuto chvíli zatoužil pohlédnout i do jeho očí. Otočil se tedy pod jeho paží a nesměle se pousmál. Snape se překulil na záda, jako kdyby nechtěl, aby mu byl mladík tak blízko. Jenže nebylo už to zbytečné? Odtahovat se?

"Přestaň," ušklíbl se Harry hravě a pohladil muže po hrudi. Severus se na něj nedíval, předstíral, že s obrovským zájmem sleduje pro Harryho absolutně nezáživná sametová nebesa nad postelí. Když lektvarista nereagoval, políbil ho Harry na rameno a opřel si o něj bradu.

"Proč se tolik přemáháš? Před chvílí byl tvůj penis v mém zadku. A jsem přesvědčený, že bys ten můj v sobě taky snesl, takže nechápu…"

Harry se zarazil, když se Snapeovy rty našpulily. Netušil, jak si to interpretovat. Jako vzdor, odmítnutí, nebo naopak něco pozitivního. Ale to při našpulených rtech asi nebylo běžné, že?

Harryho největším problémem bylo, že nikdy neodhadl, kdy přestat. A to se vším, do čeho se vrhal s vervou. Poslední rok a půl byl Severus jeho prioritou číslo jedna. No, vlastně už jiné priority neměl, protože mu prostě nepřišlo nic tak důležité jako tenhle muž. Proto v jeho případě nehodlal dělat nic napůl.

Sebral odvahu, aby dokončil, co rozmluvil. Nejprve se ale přimazlil co nejblíže, takže se jeho rty dotýkaly hebké kůže na mužově krku.

"Chci být tvou součástí," zašeptal smyslně a pro jistotu se připravil na nejhorší možnou odpověď. Kéž by dal Severus aspoň trochu najevo, že ho jeho hlas dokáže vzrušit, stejně jako to platilo v opačném případě. Možná i proto, že profesor toho moc nenamluvil, si Harry užíval každé slovo, zvlášť pokud nešlo ruku v ruce s těmi sarkastickými.

Bez dechu sledoval reakci staršího muže, která se ovšem projevila pouze v podobě znovu pozvednutého obočí a ještě musel dávat velký pozor, aby si toho vůbec všiml.

I když mu na tom nepřišlo vůbec nic veselého, jeho koutky se zvedly do úsměvu. Pravda, nebyl moc sebejistý, spíš nadějný. Harry pohladil celou plochou dlaně mužova prsa a prstem obkroužil jednu z odhalených bradavek. Stačil i tento krátký dotek, aby se scvrkla do sametově hebkého, lahodně vyhlížejícího kopečku, jenž Harry toužil okamžitě ochutnat. Naklonil se blíž a olízl jej. Kůže pod jeho prsty a rty se nepatrně napnula a ticho ložnice podbarvilo Severusovo přísně hlídané, přesto prudké nadechnutí. Mladík nepochyboval, že jeho jazyk má na staršího kouzelníka ten nejlepší vliv. Schoval tvář mezi bledé prsní svaly, aby zakryl další z vítězných úsměvů. Když se pak na muže podíval, málem se v jeho černých očích ztratil.

"Neřekneš mi na to nic?" pokusil se své rozpaky schovat za slova. Lektvarista přivřel oči, čímž Harryho znejistěl ještě víc.

"Někdy moc mluvíš." Severus zvedl ruku a konečky prstů se dotkl Harryho líce. Zjevně svůj poznatek nemyslel zle, mladík jen netušil, jak si ho vyložit a zda se vůbec vztahuje k jeho otázce.

Proč musel být Severus tak tajemný? Jistě, mělo to své kouzlo, ale v určitých chvílích by dal Harry třeba i všechnu svou magickou moc za to, aby byl muž otevřenější.

"Možná jen neumím některé věci vyjádřit jinak než mluvením," pokrčil rameny.

"Možná u některých věcí vyjádření netřeba," zamračil se Severus.

Harry se pokoušel té hádance přijít na kloub, jenže jeho upřednostňované naivní já mu podsouvalo jedinou možnost, které zároveň nemohl uvěřit.

Zkoncentroval všechno své odhodlání a přenesl tělo na to druhé. Známý erotický pocit se dostavil v okamžiku, kdy se jejich údy potkaly.

"Nejsem moc těžký?" dobíral si Severuse, nepřestávajíc hlídat výraz v jeho tvrdé tváři. Muž ho nečekaně chytil za boky a překulil oba do opačné pozice. Zlověstně se při tom ušklíbl.

"A co já?" provokoval Harryho, zatímco se jeho boky vtlačily mezi Harryho stehna a bez prodlení začaly dorážet za pomoci vzorových kopulačních pohybů. Mladík se zakousl do spodního rtu a zaúpěl. Ten chlap měl navrch vždycky. I v době, kdy byl mrtvý, dlel nad Harryho životem a ovlivňoval ho. Mohl nad ním vůbec někdy zvítězit? Přinutit ho udělat něco jinak?

"Jako pírko," zasténal mladší kouzelník, snažíc si udržet alespoň kousek tváře nad věcí. Nepochyboval, že Snape to napětí vycítí, nemohl být přece z kamene, ale doufal, že si ho kvůli tomu nebude znovu dobírat. "Všiml sis, že se vyhýbáš odpovědím, na které bys mi musel odpovědět negativně?" vydoloval ze sebe ještě. Bylo těžké mluvit souvisle, když v jeho klíně vládl žár a byl neustále přiživován druhým mužem. Mohl ho ze sebe shodit, ano, ale ještě se nechtěl adaptovat do role regulérního blázna. Zatím stačilo, že si to o něm myslí všichni ostatní. "Hm? Ani na to mi nic neřekneš?" vyhrkl Harry. Jeden z cílených doteků byl obzvlášť silný. Zabrnělo ho z toho celé tělo. Severus se sklonil a políbil mladšího muže na krk. Ačkoliv to bylo velmi příjemné a podněcující, Harry si odmítavě mlaskl.

"To nezamluvíš, ani…"

"Používej mozek, Pottere, vážně to není tak těžké," zavrněl mu Snape do kůže. "Myslíš, že bych ti nedokázal říct ne? Že se v tomhle směru něco změnilo?" dodal ještě potišeji.

Harry celý zcepeněl. Dlaň, kterou hladil druhého muže po zádech, ustala ve svém pohybu a oči se rozšířily zděšením i uvědoměním zároveň.

"Ty…" začal opatrně, bohužel už své poznání nahlas nevyslovil, protože k nim dolehlo velmi rozrušené bušení na dveře. Znatelně se chtěl Severus k obtěžování vyjádřit, protože se pořádně nadechl, jenže nevítaná návštěva z druhé strany dveří zařvala Alohomora a pak se dveře rozletěly dokořán. Vytřeštěné světle modré duhovky vetřelce se v první chvíli od intimního obrázku před sebou nechtěly ani odtrhnout.

"U Merlinových bradavic!" vyjekl Draco, jež si dovolil do ložnice vpadnout bez vyzvání, ba co více, bez dovolení.

"Ihned vypadni, Malfoy!" zařval Harry, zatímco se rukama, šmátrajícíma kolem sebe pokoušel najít přikrývku, pod kterou by sebe a Severuse schoval. Absolutně nechápal, proč jim ten rozmazlený skrček vpadl do pokoje.

"Věděl jsem to! Nebo aspoň tušil!" vyplivl Draco.

"No a?" zahřměl Severus. Stále byl napůl na Harrym. I když jeho tvář nedokázala zrudnout, ne tak, jako u jiných lidí - samozřejmě nikdo netušil, jak to dělá - Harry cítil, že je z této situace opravdu velmi nesvůj.

"No a? Tohle celé je jen vaše soukromá hra, že jo?" Draco téměř poposkočil, jak byl vzteklý. "Neví se to od začátku?" ušklíbl se Harry. Konečně se mu podařilo nahmatat cíp peřiny, takže ji přes oba ihned přetáhl. "Proč tak vyvádíš, Malfoyi? Koneckonců tohle byl nápad tvojí mámy. Možná bys měl jít plakat na její rameno," utahoval si z něj.

V ten samý okamžik se vedle mladíka objevila zmíněná žena. Její tváře byly zrudlé, rozpuštěné plavé vlasy rozvrkočené, v očích měla nezvykle zasněný výraz. Harrymu nikdo nemusel říkat, co se před chvílí dělo v protější ložnici. A potěšil ho pocit satisfakce, se kterým se znovu podíval na mladého Malfoye. Tak, aby to jeho bývalý spolužák zaručeně poznal. "Tvoje matka nám to poručila," řekl Harry pevným hlasem. Severus se vedle něj zavrtěl. Naštěstí už se stihl překulit na stranu, což mladší kouzelník uvítal. Bránit se naštvanému šílenci, zatímco se vám bouří hormony, bylo téměř stejně složité, jako vykouzlit Patrona.

"A i kdyby ne, Draco, nic z toho není tvá starost," řekl lektvarista až nezvykle mírně. Za mladým mužem a jeho matkou se mihla další postava. Nebylo pochyb, že jde o Luciuse, který se synovým výstupem zjevně nechtěl mít nic společného.

"Draco pojď, já ti to vysvětlím." Narcissa chytila syna za loket a zatahala. Blondýn se ovšem nehodlal pohnout z místa.

"Ne! On pustil k vodě Weasleyovou a vzkřísil jeho. A použil k tomu mého otce. A já se mám teď klidně dívat, jak se spolu peleší?"

"Dívat se nemusíš, nikdo tě nezval!" zaprskal Harry, který začínal být také pořádně dopálený. Rozvaloval se v posteli se svým bývalým profesorem lektvarů, nahý a mezi dveřmi stála většina jeho přeživších nepřátel a dívala se na ně. Nesnášel narušování soukromí, stejně jako když ho lidé titulovali hrdinou kouzelnického světa, nebo Chlapcem, který dvakrát přežil. Tohle bylo navíc příliš intimní, aby se o to chtěl s někým dělit. A stále nechápal, proč Malfoy tolik vyšiluje.

"Draco, přestaň dělat scény a pojď!" zatahala Narcissa za synovu paži. Harry v ní nepoznával ženu, která je před nějakou hodinou přišla vydírat. Tohle byla osoba, kterou si pamatoval z války. Starostlivá kvočna, člověk žijící jen pro svou rodinu. Přišla si na své, možná už kolem sebe nepotřebovala šířit strach.

Mladík odmítavě zavrčel, ale nakonec se matkou nechal odtáhnout na chodbu. Severus za nimi jedinou myšlenkou zabouchl a opětovně zamkl. A Harry věděl, že tentokrát to kouzlo nikoho dovnitř nepustí. Ano, věděl, že se na to může spolehnout.

*

Draco dosupěl do hlavní komnaty, kde sebou hodil na pohovku a zlostně zafuněl.

"Tak vysvětluj!" pobídl matku vztekle. Žena se postavila přímo nad něj, s rukama na bocích a s přivřenýma očima.

"Ty první. Nechápu, co to do tebe vjelo. Celá tahle situace je absurdní, už nějaký den to přece víme. Nemyslím zrovna to, čemu jsi byl právě svědkem, ale musíš uznat, že to dává smysl. Ty... žárlíš?" Narcissa se sama podivila svému náhlému zjištění a po napruženosti se okamžitě slehla zem. "Draco?" naléhala. Mladík nakrčil čelo a oči se jakoby provinile odpoutaly od matčiny tváře.

"Ne!" odmítl její nařčení. Periferním viděním zaregistroval, že si jeho matka zapletla paže na prsou. Nesnášel u ní tenhle postoj. Ten typický rodičovský.

"Proč jinak bys ale ztropil takovou scénu? Víš, že se mnou můžeš mluvit na rovinu, zlato." Narcissa zmírnila tón a povolila i ruce; sama věděla, že takhle na syna působí příliš přísně. Naznačila mu, že si chce sednout také, Draco ji tedy po chvilce zvažování pustil vedle sebe.

"Pokud nežárlíš, máš výčitky svědomí," zkonstatovala žena. Znala svého syna a měla už přece zkušenosti s lidskou povahou. Lidé, kteří se zlobí, aniž by věděli důvod, či o něm chtěli otevřeně mluvit, jsou většinou naštvaní na sebe.

Musí v tom být něco jiného, pomyslela si Narcissa. Její syn byl přece Malfoy. Nezlobil se sám na sebe, pokud k tomu neměl opravdu závažný důvod.

"Výčitky svědomí? Netuším, o čem to mluvíš, matko," odfrkl si Draco. Tentokrát se Narcissa zatvářila shovívavě. Bylo jí jasné, že se od mladého a navíc velmi hrdého a sebevědomého aristokrata nedozví pravdu hned. Nejlepší by asi bylo, nechat ho ve vlastních výčitkách takzvaně vykoupat a počkat, až se rozpovídá sám. Pokud by ovšem nebyla tak nesnesitelně zvědavá.

"Myslím si, že tvůj vztek s Potterem a Severusem nesouvisí. Myslím si, že jsi došel k nějakému zjištění, které tě děsí a tohle je tvůj způsob, jak se před tím schovat. Přiznej, že mám pravdu. Vychovala jsem tě. Znám tě celých devatenáct let."

Draco po matce střelil ostražitým pohledem a v tu chvíli pochopil. Že před ní s pravdou nikam neuteče. Že ji ani nepotlačí, ani nespolkne, ani nezapomene. Že zkrátka půjde ven a v ten samý okamžik se mu neskutečně uleví.

Šlo o mladou Weasleyovou. Ta žába se mu dostala pod kůži. A to spolu netrávili zrovna moc času. Na škole s ní do kontaktu přišel jen zřídka, byl zaslepený svou nenávistí vůči jejímu bratrovi, vůči Potterovi a dalším a ona, ač byla součástí Brumbálovy armády, dokázala jít do každé akce jako někdo, kdo nosí neviditelný plášť. Alespoň tak si to Draco po té době vybavoval. Zážitky z války musely jednoho dne vyblednout a dát příležitost novým, už ne tolik bouřlivým a nutně nenávistným. A zatímco čas utíkal a mnoho lidí, včetně Draca se zastavilo v době minulé, válečné, Ginevra Weasleyová vyrostla v silnou, nezávislou ženu. V krásnou ženu.

Draco nechápal, jak spolu mohou být. Potter a Snape. Sice si na homosexuální vztahy udělal vlastní názor, který měl například s názorem jeho otce jen málo společného, ale ti dva… Vždyť se nesnášeli. A ten věkový rozdíl… A jejich původní koleje. Zmijozel a Nebelvír…

Kruci!

"Draco?" uslyšel vedle sebe přívětivý matčin hlas. Prudce se po ní otočil, jakoby ho právě uhranula.

"Máš pravdu, mami," vydechl.

"Vážně?" Narcissa vypadala zaskočená. Asi nečekala, že to její syn přizná tak brzy. Bohužel se nic dalšího nedozvěděla. Mladík se z pohovky zvedl a vyrazil ke dveřím z komnaty. Neřekl jí, v čem měla pravdu, ani kam má namířeno. Prostě odešel a nechal ji tam zmatenou sedět na pohovce.