Krvavý polibek 35.

Co k tomu dodat? Snad jen... jsem neskutečně šťastná, že jsem dokázala vypotit další díl :D

---

Bylo zvláštní, přiznat si něco takového. Zrzavé vlasy, pihami posetý obličej, to zatracené jméno začínající na dvojité vé… Dracův zamyšlený pohled se upíral na neurčité místo nečinného krbu, před nímž seděl na pohovce, kolena přitažená k trupu, paže obtočené kolem holení a neochotně si pořád dokola přehrával nejrůznější setkání s tou drzou holkou za několik posledních dní. Opravdu jich nebylo mnoho. Velice dobře si pamatoval to na Malfoy Manor, poté při společné večeři u ředitelky. Za méně podstatné považoval ta, kterých se účastnili i ostatní, protože… v takových chvílích neměl na studování zrzky zrovna čas. Ale pokud ho měl, šlo to s ním tedy pěkně z kopce.

Pro Merlina, byla to přece sestra toho trapáka Weasleyho, té nicky, která se akorát živila na Potterově slávě. Anebo ne? Draco přece neměl zapotřebí zjišťovat, jak to vlastně všechno bylo. Sám si udělal nějaký názor a ten byl pro něj směrodatný. A v případě Ronalda Weasleyho dospěl právě k takovému závěru. Čert to vem, jestli byla skutečnost jiná. Pro Draca byl ten ryšavec obyčejný ňouma, co měl nějakou nepochopitelnou záhadou, či náhodou okouzlující sestru, která se naprosto vymykala všemu, k čemu Draco kdy v souvislosti s tou zrzavou famílií došel. Byla jednoduše jiná. Tak stejná, co se vzhledových atributů týkalo a přitom naprosto odlišná.

A dostala se do jeho mysli i přes všechna úskalí, jimž byl v poslední obě vystavován. Na fakt, že je jeho kmotr opět naživu, už si celkem zvykl. To, co nyní viděl v jeho ložnici, bylo trochu horší, ale i tak měl pocit, že se s tím taky jednou srovná. Co jiného mu taky zbývalo, že? Ale city k někomu, koho už z principu celý život nenáviděl?

Jenže to bylo právě tohle… nejspíš…

Ten pevný stisk jakoby dlaně kolem svalu v hrudi; kolem svalu, co člověka akorát zradí, zvlášť když to nejméně čeká. A pak chvění. V rukách, nohách… v břiše.

No co? Weasleyová byla volná, ne? Potter ji vyměnil za postrach kouzelnického světa hned po Pánovi zla. Myslel si o tom své, Potter musel být zkrátka padlý na hlavu, že se takhle rozhodl, ovšem Draco už neměl sebemenší chuť mu to jakkoliv rozmlouvat.

Znuděně si přivolal z jídelního stolu karafu s sherry, které si nechal skřítkem přinést předchozí večer a do broušené sklenky trochu nalil. Obsah pak začal pomalu upíjet. Jak ho to naučil otec. Prý je to základ pro správné vystupování v pánských klubech. Ne že by Draco nějaký takový navštívil. Většinu svého dospívajícího života strávil zde, v Bradavicích a pak se s rodinou musel skrývat. Objevit se v takovém klubu bylo riskantní, tedy hlavně po válce. Smrtijedi už tam samozřejmě nechodili, zato zástupci strany světla ano a určitě by si nenechali ujít příležitost připomenout bývalým přisluhovačům Temného pána krutost války, kterou společně s ním vyvolali a vedli. Dracovi přišlo správné, že si to čas od času sám uvědomil. Nebyl příliš hrdý na doby minulé. Pochopitelně by to nikdy nahlas nepřiznal, to by přece ztratil svůj status zloducha, ale musel připustit, že žít pod krutovládou té užovky bylo šílené.

Při myšlence na svou hrdost ho píchlo u srdce. S takovou ho ta zrzka nikdy chtít nebude. Nebylo to tak, že by se do nějakého dobrodružství chtěl vrhnout hned, on prostě holky nenaháněl, většinou za ním chodily samy, ale u ní by to mohlo být vážně vzrůšo.

Ta holka nikdy nepoznala skutečný blahobyt; kouzlo pocitu, mít vše, na co si člověk vzpomene. Malfoyovi sice kvůli válce a přisluhovačství špatné straně prošli těžkými časy, kdy se o finanční nezávislosti zrovna mluvit nedalo, avšak stále měli nezanedbatelný majetek. Například ta stříbrná spona do vlasů po babičce by se Weasleyové mohla líbit. A pokud ne, tak musí být taky padlá na hlavu, uchechtl se Draco v duchu.

Bohužel ta úchvatná cetka, vykládaná křišťály se nacházela na Malfoy Manor, kde se momentálně nacházela i jeho šílená teta Bellatrix, takže nehrozilo, že by ji v nejbližší době mohl získat a následně zrzce předat. Jedině, že by si půjčil Potterův neviditelný plášť. Dlouhou dobu neměl o té věci vůbec tušení a asi nebyl sám, ale nyní, s vědomím, že taková zázračná a velmi užitečná věcička existuje, přehodnotit úvahy na záchranu jednoho stříbrného dárkového artefaktu nebylo zas až tak nemožné. A Potter by o tom ani nemusel vědět. Draco dost pochyboval, že by mu tak cenný plášť Nebelvír půjčil. Nehledě na to, že se ani nemohl zmínit, na co by ho využil. Možná pustil Potter zrzku k vodě, ale nějaké city k ní ještě cítit musel.

I když to shledával téměř zbytečným skutkem, vstal z pohovky a po zevrubném prohlédnutí pokoje se pustil do hledání neviditelného pláště důkladněji. Pořád měl malou naději, že ho Potter sebou nenosil všude.

*

Harry zamžoural víčky a pokoušel se ve své blízkosti najít cokoliv ostrého. Netrvalo dlouho, aby mu došlo, že bez jeho brýlí to půjde opravdu těžko. Jenže kde je měl? A kde vlastně byl?

Až kus těla, který rozhodně nepatřil jemu, avšak tvářil se tak, jelikož byl pevně a nekompromisně přitisknutý k jeho hrudi rozlouskl onu záhadu. Uvědomění, že je stále v komnatě svého bývalého profesora a hlavně se svým bývalým profesorem sdílí jedno lože, ho naplnilo trpkou euforií. Příchuť trpkosti měla díky stále odmítavému mužovu postoji, jenž vůči Harrymu upřednostňoval před otevřením se a Harry si dokázal představit, kolik to Severuse stojí energie, ale právě proto tu byla i ta euforie. Dostával víc, než kdy čekal, že dostane a už se tím zkrátka nehodlal trápit.

Cítil, jak se usmívá, zatímco prsty hladily útlou lektvaristovu paži. Pravidelné oddechování činilo z obávaného muže krotkou ovečku, protože když spal, nepůsobil vůbec nebezpečně, nebo nevrle. Harry si sice nemohl užívat jeho dokonalého hlasu, zato ho mohl hladit, kde se mu jen zachtělo a zároveň nebyl vystavován přísným mužovým pohledům. I když, buďme upřímní, i tvrdé zdi časem změknou, pokud na ně necháte dostatečně dlouho svítit jasné slunce a přidáte občas i vydatný déšť. Alespoň tahle zeď k tomu měla dispozice. A Harry to věděl.

Nechtělo se mu muže budit, jenže jednostranné dotýkání mu zkrátka nestačilo. Nejprve se natáhl na noční stolek a po hmatu našel svou hůlku, aby si zjistil, kolik je hodin. Usnuli oba dva, po tom nevkusném vpádu Malfoye a neměl páru, jak dlouho se oddávali spánku. Podle výhledu z okna to nedokázal posoudit. Když si vykouzlil čas, musel přivřít oči, aby jej přečetl, jeho zděšení bylo ovšem markantní, jakmile z levitujících čísel vykoukal, že se den přehoupl přes poledne a do večeře zbývá sotva pár hodin. Copak je někdo nemohl vzbudit?

Harry se vydatnému spánku nedivil, včerejší den i noc byli náročné, navíc po dni, stráveném v posteli se Severusem toužil, takže by si neměl stěžovat, ale tohle bylo příliš. Venku se zatím mohlo stát tolik věcí…

"Severusi," zašeptal směrem k tmavé skvrně vedle sebe, kterou odhadl na mužovu hlavu, obličejem zabořenou do polštáře. Snape se jemně zamrvil a vydal nějaký nesrozumitelný zvuk, bohužel to bylo vše, čím se projevil. Harry se vyprostil z jeho objetí a natočil se na bok.

"Severusi, no tak, spali jsme celý den," zacloumal mu mírně s ramenem.

"To je důvod, abys mě budil, Pottere?" vzdychl muž lehce namíchnutě, aniž by otevřel oči, nebo se jakkoliv jinak pohnul. Harry se zamračil.

"Evidentně už nemusím," odfrkl si a převalil se zpět na záda.

"Evidentně…" zopakoval Severus tlumeně a otevřel jedno oko. "Evidentně se blíží noc a v noci se co?"

"Kradou viteály z mudlovských domů," dodal Harry kysele. "Chceš snad celý život prospat?"

"Ten minulý jsem na to moc času neměl. Odpusť, že si to teď vynahrazuji. Ještě nějaké připomínky? Koneckonců jsi to byl ty, kdo navrhoval zůstat celý den v posteli," rozpovídal se Severus. Harry na něj otočil pouze tvář. Snažil se bez brýlí zaostřit Snapeův výraz. Možná se mu to jen zdálo, ale vypadal… pobavený? Šlo to vůbec?

"To jsem ale nemluvil o spaní," ohradil se mladší muž s přivřenými víčky. Čekal všechno - další sarkastickou poznámku; zaklení; to, že se muž otočí zády k němu… asi by vymyslel ještě dalších tisíc věcí, jimiž by ho druhý muž mohl ponížit, jenže to co Severus udělal, bylo na hony vzdálené Harryho představám. Lektvarista vrátil svou ruku na Harryho hrudník a poté jí sklouzl níž, k jeho pasu. Za ten si mladíka přitáhl k sobě a s tichým zapředením zabořil svůj dlouhý nos do rozcuchaných vlasů.

"Mohl bys být konkrétnější?" pobídl ho. Mladší muž se pod náporem toho smyslného hlasu zachvěl. Pod přikrývkou cítil teplo, které ze staršího muže sálalo. Vyzařovala z něj pokojná energie a spokojený spánek, jenž si právě dopřál. Harry se díky všem těm vlivům roztékal. Nemluvě o přímém tělesném doteku, kterého Severus svým nečekaným manévrem docílil.

"Vyčetl´s mi, že moc mluvím. Zkus si to domyslet," zdráhal se Harry. Nebyl si tím úplně jistý, ale neflirtovali spolu náhodou? Rozhodně to tak vypadalo. A o to víc, když Severus pokračoval ve svých výzvách.

"Existují věci, o kterých mluvit můžeš, pokud je k nim vhodná příležitost…"

"Myslíš jako teď?" Harry se málem udusil na svém zadrhnutém dechu. Snapeova ruka totiž pod přikrývkou sjela ještě níž, přesněji na jeho podbřišek. Musel si v duchu napočítat do tří, aby se uklidnil. "Mohl bys mi dát nějaký manuál, kdy smím a kdy nesmím mluvit? Člověk, aby se v tobě vyznal."

"Nápodobně, můj milý. Pořád mi ještě dlužíš jedno vysvětlení," připomněl mu Severus a tím ťal samozřejmě do živého.

Harry na sobě cítil vzrůstající vzrušení, ostatně vůči mužovým dotekům nedokázal být chladný, ale tohle téma mělo být ještě chvíli mimo dosah této ložnice. Položil pod peřinou svou dlaň na Severusovu, jež si pohrávala s chloupky jeho ohanbí, a tím ji zastavil.

"Mohlo mě to hned napadnout," posteskl si. Pak Snapeovu ruku shodil a odsunul se od muže zpět na svou polovinu postele. Tedy na tu dočasně svou. Když nad tím tak přemýšlel, společnou postel, která by říkala pane oběma, zatím neměli.

"Co tě mohlo napadnout?" zavrčel Snape. Harry na něj chvíli civěl, snažil se do svého zastřeného pohledu dát co nejvíc ze zklamání, které v něm právě kypělo, a poté se posadil a shodil nohy dolů.

"Že bys sám od sebe…" nedořekl. Svěšená ramena mluvila za vše.

"Že bych sám od sebe co, Pottere? Tě nechtěl svést? A co jsem právě teď dělal?" rozhořčil se lektvarista. Za okamžik ho Harry ucítil za sebou. Opět s ním přišlo to příjemné teplo, jež na něj mělo destruktivní vliv. Destruktivní především pro jeho sebeovládání. A to se ho Severus nemusel ani dotýkat.

"Chci vědět, co s Minervou kujete za pikle. Nelíbí se mi, že máte v této době přede mnou tajnosti. A teď se vrať zpátky pod peřinu!" nařídil mu striktně. Harry ztuhl do kamenné tvrdosti, bohužel ne dole. Tohle mu zkrátka nestačilo, aby se dokázal znovu uvolnit. Snape po něm chtěl dvě rozdílné věci. Ta jedna nepatřila do postele a ta druhá zkrátka nemohla fungovat s tou první.

"Jak dlouho se k tomu budeme vracet?" zeptal se. Věděl, že ta otázka je vyloženě hloupá, dokonce ještě předtím, než ji vyslovil, ale asi potřeboval čas, nebo co.

"Dokud mi neřekneš pravdu," zaznělo strohá odpověď za jeho zády.

"Věř mi, že víc by tě mělo znepokojovat, jak nám Malfoy vrazil do ložnice," ušklíbl se Harry. Vážně doufal, že mu to Snape zbaští.

"Chceš mě opít rohlíkem?" Hm, nezbaštil.

"Prostě to nech být, Severusi. Já potřebuju, abys mi aspoň trochu věřil." Harry natočil hlavu přes rameno a věnoval muži smutný pohled. "Proč jsi to musel zkazit?" poté se zvedl, dřív než by ho Snape stihl zadržet a neverbálním kouzlem si přivolal své šaty, které se ještě stále povalovaly po podlaze všude po pokoji. Když byl oblečený, nasadil si brýle a schoval svou hůlku do kapsy.

"Budu dole," zabrblal téměř neslyšně, než komnatu opustil.

Harryho ani moc nepřekvapilo, že ho Snape nezastavil. Tajemství mezi nimi viselo stále a ten holý fakt nemohl vymazat ani dobrý sex, ani touha zapomenout, či dožadovat se v takovém případě naprosté důvěry z druhé strany. Severus měl na své rozhořčení právo a Harry bohužel nevěděl, jak z celé té šlamastyky ven. Měl by zajít za Sarehem a vydolovat z něj nějaké jiné řešení, než že budou jeho bratrovi zamlčovat pravdu. S takovou by se také Snape mohl znovu uzavřít do sebe. Na druhou stranu, pořád tu byly následky, kterým by museli všichni čelit, pokud by se Shahova perská teorie prokázala být reálnou. Harry už o Severuse znovu přijít nemohl a v žádném případě mu nechtěl dát do rukou tak ničivou zbraň, jakou bylo jeho vlastní rozhodnutí.

Když se vrátil do komnaty, jež sdílel s Malfoyem, až ve dveřích si uvědomil, že tam bývalého Smrtijeda nejspíš najde, protože v horních komnatách už potkal pouze jeho matku.

Draco seděl u jídelního stolu a pochutnával si na krůtím sendviči. Vedle jeho talíře stála sklenice s tmavě hnědou bublinkovou tekutinou.

"Když budeš coca-colu pít moc často, zkazíš si zuby," varoval ho Harry unaveně.

"Vážně?" podivil se Malfoy. Už jen to bylo Harrymu podezřelé. Jindy by ho Malfoy nemilosrdně odpálkoval.

"Vážně. Je v ní hrozně moc cukru," odvětil blahosklonně. Nakonec, byli na stejné lodi, tak proč se k sobě nechovat trochu lidštěji? To dopolední extempore bývalému spolužákovi stejně už odpustil.

Blondýn odsunul sklenici stranou a podal si dýňový džus. Pak kývl hlavou.

"Přidáš se? Nebo už jsi jedl? Se Severusem?" zeptal se jakoby opatrně. Harry netušil, jak se k tak pokornému člověku chovat. Ne, když ho znal jako arogantního despotu, který nemusel pro kruté slovo daleko.

Nakonec za něj rozhodl hlad. Uvědomil si, že jedl naposledy včera večer před tou zpackanou misí.

"Rád," pousmál se a přisedl k druhému muži, který mu ihned přisunul talíř s lahodně vyhlížejícími sendviči. Harrymu zakručelo v žaludku. Nezdráhal se a rovnou si jeden trojhránek vzal. Zahučel v něm rychleji, než by stihl vyjmenovat přítomné ingredience. Druhý už jedl pomaleji.

"Měl jsi hlad," zkonstatoval Draco. Harry zakýval hlavou, nechtěl mluvit s plnými ústy.

"Tam za to se omlouvám. Netuším, co to do mě vjelo," pokračoval Malfoy, oči upřené na své prsty, nezaujatě hladíc povrch sklenice s dýňovým džusem. Harry dožvýkal sousto, spolkl ho a olízl si rty.

"Zapomeň na to…" mávl rukou. Draco však zavrtěl hlavou.

"Ne. Musíš si o mně myslet, že jsem blázen a idiot k tomu. A Severus taky."

"Divil bych se, kdyby sis totéž nemyslel o mně," pousmál se Harry povzbudivě. Vážně se chtěl někdo v jeho blízkosti nazývat bláznem a idiotem? Po tom, co vzkřísil mrtvého?

Malfoy se na něj podíval zpytujícím pohledem a pokrčil rameny. Tím bral Harry tuto záležitost za vyřízenou. Nechtěl už se k tomu vracet. Navíc měl na starosti jiné záležitosti.

Rozhodl se, že hned po jídle zajde za Shahem.

Draco naplnil džusem i druhou sklenici, která byla na stole, a posunul ji k Harrymu.

"Chutnají ti ty sendviče? Jiný nápad na večeři jsem neměl."

"Jsou skvělý," zahuhlal Harry. Chutnalo mu vše, co skřítci v bradavické kuchyni vykouzlili a nebylo to jen o vytříbené chuti, ale i o pokoře, se kterou si každé jídlo užíval. Kdyby někdo strádal do svých jedenácti jako on, byl by vděčný i za obyčejný chleba namazaný máslem. Jakmile dospořádal i druhý sendvič, bohatě jej zapil sladkou šťávou a spokojeně si pohladil břicho. Říhnout na plnou pusu se neodvažoval, ale udělal to aspoň diskrétně. Ulevit si zkrátka musel, po tak dobrém jídle.

"Jaký máš plán na večer?" zeptal se Malfoy. Harry se zamyslel. Krom návštěvy nového lektvaristy neplánoval nic. Se Severusem byli opět ve při a tu mohl vyřešit právě jen Sareh. Takže se jeho plány na večer odvíjely od následující návštěvy. Samotného ho ubíjelo, že se vlastně vůbec nic neděje. Bellatrix si odnesla falešný viteál a nejspíš teď soptila vzteky na Malfoy Manor. Způsoby, jakými se kdysi mohla dostat do Bradavic, už pro ni byly navždy uzavřené, Minerva se postarala o to, aby byl hrad zabezpečený do posledního kamene, takže akce z této strany už vůbec nehrozila a Harryho to jednoduše iritovalo. Připadalo mu, že má o dost víc svázané ruce, než když Voldemortův život závisel na viteálech, které Harry nedokázal celé měsíce nalézt. Moc si přál, aby se zase věci pohnuly kupředu.

"Prospal jsem celý den, takže budu mít asi hodně krušnou noc," zvažoval své možnosti. Nechtělo se mu před Malfoyem povídat o svých skutečných starostech. Možná by ho to ani nezajímalo.

"Hraješ šachy?" zajímal se Draco. Harry na něj zamžoural. Zdálo se mu, že se blondýnova tvář i přes brýle trochu rozostřila.

"Jasně. To je dobrej nápad," zazubil se.

"Nějaké seženu," navrhl Malfoy. Harry svraštil obočí.

"Co jsi říkal?" Kruci, seděli hned vedle sebe, ale on měl pocit, že ho slyší z hrozné dálky.

"Že ně…ké …ženu. Ty …tně sly…?"

"Cože?" Harrymu zničehonic tak hrozně ztěžkla víčka, že je sotva udržel otevřená. O nějakém zvuku si mohl nechat jenom zdát. Malfoyovy rty se otvíraly, ale on slyšel jen tlumená zpomalená slova, jakoby na něj druhý mladík mluvil pod vodou. Než stačil vyslovit další otázku, i když měl pocit, že ho to bude stát spoustu sil, horní půlka jeho těla se uložila na složené paže na stole a svět kolem něj se propadl do temnoty.

*

Tentokrát to bylo Harryho rameno, se kterým bylo cloumáno. Matně si uvědomoval, že zvedl ruku a toho, jež rušil jeho nádherný spánek bez snů, těch dobrých, ale i špatných, se od sebe snažil odehnat. Na chvíli byl klid, ale pak to začalo nanovo, ovšem mnohem důrazněji. Nyní už s jeho tělem ten dotyčný neurvalec regulérně lomcoval.

"Pottere, okamžitě se vzbuď!" přidalo se k tělesnému buzení i zvukové. Harry měl pocit, že mu to urve uši. A to si ještě před chvílí myslel, že vůbec nic neslyší.

"Jak dlouho mu budeš říkat příjmením, Severusi?" ozval se za Harryho hlavou další hlas. Ten první byl mužský, velmi důvěrně známý a druhý ženský. Přísný a kárající. Nemohli by se ti dva jít hádat jinam, problesklo Harrymu hlavou.

"Co na tom záleží, krucinál," zahřměl mužský hlas. Patřil Severusovi, to už Harry pochopil, ale že by ho kvůli volbě správného jména museli budit… Vlastně si na toho Pottera docela zvykl.

"Možná na tom nezáleží, ale je to vážně divné. Chci tě ubezpečit, že když ho budeš nazývat Harrym, rozhodně to nesníží tvou autoritu."

"A já tě chci ubezpečit, že tu nejsem kvůli tomu, abych si ověřoval vážnost okolí vůči mně," zaprskal Severus.

Harry té hádce nerozuměl ani za mák a připadala mu stejně absurdní, jako zněl Snapeův hlas. Už už se mu podařilo znovu propadnout do bezesné říše, když ho pevné prsty opět stiskly na rameni a zavrtěly jím.

"Harry, sakra, tak vstávej!"

Pořád mu ještě připadalo zvláštní, když Severus použil jeho křestní jméno, ale každopádně to vyloudilo na jeho rtech úsměv. I když se mu opravdu nechtělo, pomalu a s velkým úsilím pozvedl hlavu a pokusil se otevřít oči. Bez milosti byl v další vteřině chycen za ramena a postaven čelem proti vyššímu muži v černém, který ho musel podpírat, protože Harryho nohy byly z želé a kolena z rosolu.

"Prober se, no tak!" dostal políček přes tvář. Nebyla to velká rána, ani moc bolestivá, ale pomohla mu zostřit smysly.

"Co se děje?" vysoukal ze sebe nadmíru unaveným hlasem.

"Co se děje?" zatřásl s ním lektvarista. "Usnul jsi na stole, to se děje!" štěkl mu do tváře. Až sebou Harry cukl, jak se polekal. Jeho oči se mimovolně přesunuly na osobu, stojící kousek za Snapem. Ano, ten přísný hlas rozeznal správně. Ředitelka. Žena se na něj dívala téměř soucitně, ale také zmateně. Pak pohlédla krátce na svého bývalého kolegu a nakonec kamsi za Harryho.

"Severusi, počkej chvíli," požádala ho a přešla ke stolu. Harry byl mezitím usazen v nedalekém křesle.

"Ať tě ani nenapadne znovu usnout!" přikázal mu Severus. Kdyby nebyl tak šíleně ospalý a unavený, snad by mu i zasalutoval.

Nic netušíc pozoroval ty dva, kterak postávají u stolu a o něčem si vzrušeně povídají. A už vůbec nechápal, proč si mezi sebou podávají tu sklenici s jeho dýňovým džusem.

"Dala jsi mu bezesný spánek?" zaslechl rozhořčeného Severuse. Minerva se tvářila dotčeně.

"A co jsem měla dělat? Požádal mě o něj, že prý nemůže v noci spát, že má noční můry, co se jeho teta vrátila. Můžeme být rádi, že nešel rovnou za Poppy," rozčilovala se.

"Tak za ní půjdeme teď. Potřebuje neutralizační lektvar!" sykl Snape. Harry zbystřil. Že by mluvili o něm? Bezesný spánek, neutralizační lektvar… Něco mu našeptávalo, že to první právě koluje jeho krevním i nervovým oběhem a to druhé bude co nejdříve potřebovat. Nebo znovu usne.

"A co takhle použít něco ze zásob Sareha?" navrhla ředitelka. Snape zaskřípal zuby.

"A jak se k těm zásobám mám asi tak dostat, když neznám heslo?"

"U Merlina, Severusi, Sareh Shah je tvůj bratr. Copak ti to heslo neřekl?"

Ticho. Dokonce i Harry si uvědomoval, jak dusivým se v místnosti stalo. A stačila k tomu jediná, nezákeřně vyslovená otázka. V zápalu emocí totiž člověk dokáže říct i to, co neví. Ovšem Minerva věděla a Severus nebyl z těch, kterým by se dalo lhát.

"Kdo ti o tom řekl?" zahučel Snape divoce. Ředitelka sklonila hlavu, jakoby se styděla. Neřekla nic, přesto se mužův pohled stočil k Harrymu. Ten měl pocit, že už žádný neutralizující lektvar nebude potřebovat. Nyní byl dokonale probuzený. Alespoň duševně.

Snape se otočil zpět na Minervu, vrásky na čele hluboké jako zákopy na bitevním poli.

"Byl jsem v Sarehových komnatách, ale lektvary má zavřené v pracovně a i tu chrání heslo. To ovšem neznám. Nikdo jiný, než Poppy mě nenapadá," řekl rezignovaně. Minerva si povzdechla.

"Dobře, dojdu tam. Prosím… neudělej nic neuváženého. Víš, že Harry není typ člověka, který by chtěl svými činy ubližovat. Navíc, u mě je to dobře schované, musíš mi věřit," naléhala na něj ředitelka. Snape jen kývl hlavou, aniž by se na ni podíval. Minerva tedy přikývla také a odešla.

Harry nechápal, co se to děje. Scéna před ním, jakoby pocházela z nějakého mudlovského divadelního představení. Tak ji vnímal. Navzdory tomu se ale v jeho nitru cosi zachvělo a poté vložilo do jeho žaludku několik těžkých balvanů. Právě to mu dalo jasně najevo, že i kdyby to před ním bylo jen divadelní představení, on byl od začátku jeho součástí. A co víc. Měl zaděláno na pořádný problém.