Krvavý polibek 32.

Děkuji za komentáře!

---

"Proč je to vždycky takhle?" zeptal se Harry, studujíc strukturu kůže na svých rukách položených v klíně.

"O čem jsi mluvil s ředitelkou?" zněla odpověď z druhé strany stolu. Mladík zvedl pohled ke Snapeovi a vyklenul obočí. Ucítil svíravý pocit, že jsou si s druhým mužem zase o něco vzdálenější. Přitom naposledy, v té prefetské koupelně se zdálo, že bude zase na chvíli všechno v pořádku.

"To se tě netýká," odvětil Harry vyhýbavě. Snape položil dlaň na stůl, druhou ruku nechal schovanou pod stolem. Vždy působil tak přísně. Nejen, že bylo Harrymu divně z té odtažitosti, ale i představit si, jak se s tímhle mužem miluje, bylo v současné chvíli nemožné. Zároveň to tak moc chtěl. V posledních dnech měl na starosti jiné věci, do jeho života vstoupila další osoba, která pořádně zamíchala kartami, takže intimnosti byly z běžného programu vypuštěny. Pokud mu je ovšem někdo násilím neobnovil.

"Dovol, abych to zrekapituloval. Byl jsem mrtvý, ty jsi mě vzkřísil. Díky tvé krvi a mému viteálu jsme nyní spojeni s Luciusem Malfoyem. Poslední týden jsme se připravovali na získání viteálu. Mohl bys mi tedy říct, co z toho se mě konkrétně netýká? Ptal ses snad Minervy na její oblíbené bonbony? Protože to opravdu vědět nepotřebuji."

Harry na Severuse civěl jak na nějaké monstrum. Skoro už by zapomněl na jeho pověstný sarkasmus. Mluvili spolu za těch posledních několik dnů tak málo, že ho na něj Snape nestihl použít. Do jednoduchých vět o pár slovech ho asi neuměl aplikovat a sdělit mu tímto způsobem informace o svém bratrovi bylo zřejmě tabu. To bylo naposledy, kdy spolu opravdu mluvili a Harrymu to připadalo jako sto let.

"Proč je to vždycky takhle?" zopakoval Harry tvrdošíjně svou původní otázku.

"A jak?" štěkl Snape. Harry si o něm vždy myslel, že trpělivost je jednou z jeho silných stránek, ne snad zrovna k vlastnímu prospěchu, ale takové lidi odjakživa obdivoval. Tenhle Snape na něj neustále zvyšoval hlas, káral ho, ponižoval. Bylo to svým způsobem stejné a nebylo, jak si Harry pamatoval ze svých školních let. Proč s vámi někdo jedná takhle? Jaký k tomu má důvod?

"Že ze mě uděláš totálního idiota," zkonstatoval Harry suše.

"Možná to dělat ani nemusím," neodpustil si Severus. A to Harrymu stačilo. Hrneček, který celou dobu pevně svíral v prstech, odhodil na stůl, až káva vystříkla na druhého muže a při zvedání sebou vzal i stůl samotný, takže se převrhl, aniž by to plánoval, taktéž na Snapea. Dřív než se bývalý lektvarista stačil z té spouště vzpamatovat, byl už Harry u dveří.

"Končím s tebou. Vrátit tě mezi živé, byla největší chyba mého života. Ty se prostě nezměníš!" vykřikl mladík vztekle. Bohužel už měl druhého muže v patách, takže ani nestihl otevřít dveře. Nacouval k nim a přitiskl se zády, zatímco Snape ho obklíčil rukama z obou stran. Na několik vteřin zapomněl i dýchat. Nikdy totiž pořádně nepochopil, co se mu na té škaredé tváři líbí.

"A tys to snad chtěl? Abych se změnil? Nezamiloval ses do pokřiveného, věčně zatrpklého, ošklivého profesora, který ti dělal ze života peklo, protože tvůj otec byl zákeřná arogantní svině? Cos čekal, že dostaneš? Nového Snapea? Krásného, tokajícího? Prince z pohádky?" syčel lektvarista. Harry na něj třeštil oči. Ten chlap byl vážně odporný, když nad ním měl moc.

"Moje matka!" vydechl Harry. Bylo to to první, co ho napadlo. A také jediný spásný argument, který mohl použít. Snape jeho narážku ovšem zprvu nepochopil.

"Co je s tvou matkou?" zabručel. Jeho velký nos už se dotýkal toho Harryho. Tak málo stačilo, aby…

"Měl jsi ji přece rád," začal Harry opatrně, postupně ale do svého hlasu přidával zjevnou jistotu. Jistotu lásky, kterou Lily rozdávala a také sklízela. "Taky ses k ní choval takhle? Nazýval jsi ji idiotem, zmetkem, nebo snad spratkem? Jak často musela čelit tvému sarkasmu? A pokud jsi byl v té době jiný, proč takový nemůžeš být znovu? Teď? Nechci, aby ses měnil, jen… Já vůči tobě cítím úctu a respekt. Proč to nemůže být vzájemné?"

Harry měl problém udržet své oči ve stejné ose, jako byly Snapeovy, ale snažil se. Pokud by uhnul pohledem, jeho krátký projev by působil jako snůška nesmyslů.

Snape zkřivil rty do pohrdavého úšklebku.

"Respekt, Pottere? Víš, co znamená, nechat odpočívat v pokoji? Respektoval jsi to, když jsi mě házel do toho kotle?" vyjel po něm.

Harry zatnul svaly a vší silou od sebe muže odstrčil.

"Tak promiň, do prdele! Omlouvám se! Je mi to líto, posral jsem to. Kolikrát se ti mám ještě omluvit?" Harry dupal po místnosti sem a tam, pěsti zaťaté, tvář křečovitě staženou a v nitru tornádo z vnitřností. "Vím, že tu být nechceš, už mi to došlo. Byl jsem naivní hlupák. Věřil jsem, že teď to bude jiné. Protože tě miluju, jasný?!" Mladík se zastavil; při posledních slovech se zkrátka musel na Snapea podívat. Muž z něj nespustil oči ani na zlomek vteřiny.

"Pottere!"

"Harry! Jsem Harry, krucinál. Slyšel jsi, co jsem právě řekl, Severusi? Miluju tě a je mi úplně jedno, co se se mnou stane, když tu ty nebudeš. Chtěl jsem jenom kousek něčeho i pro sebe. Kousek zasranýho štěstí! Jak často ses ty nechoval sobecky? Je tak těžký pochopit city? Že kvůli nim občas děláme hloupý věci?"

"Harry, uklidni se, prosím!" Rázný návrat současného majitele sklepní komnaty Shaha byl na jednu stranu uvítán vstřícně a na druhou tiše proklet. Harryho kolena se změnila v rosol, takže kdyby ho lektvarista nezachytil, asi by se skácel k zemi. Shah, zatímco podpíral mladíka v podpaží, se podíval na svého bratra. V očích takové blesky, že by se za ně nemuselo stydět ani bouřkové nebe.

"Slyšel jsem ho, jak křičí. Co jsi mu zase řekl? Varoval jsem tě, Severusi," zaskřípal Shah zuby. Harry stále prudce dýchal a měl pocit, že mu musí srdce každou chvíli vyskočit z těla. Něco mu bylo přiloženo ke rtům - lahvička - tak to pozřel a nechal Shaha, aby ho uložil na pohovku. Cítil se tak šíleně vyčerpaný a bez života. Jaký mělo vlastně smysl žít, když se jeho život skládal z neustálých hádek a omluv a vědomí, že to nejspíš už nikdy neskončí?

"Mluvili jsme o tom snad v noci málo, Severusi? Ano, Harry je silný a dokázal velké věci, ale taky je to jen devatenáctiletý kluk, co touží po lásce a pochopení. Chceš, aby se z něj stalo to samé, co z tebe? Chceš, aby zanevřel na všechno hezké?"

Harry Shahův proslov opět vnímal jakoby vzdáleně, lektvar už asi začínal zabírat. Slabě vnímal i zhoupnutí gauče, když se na něj někdo usadil. Pak byla horní polovina jeho těla zvednuta a uložena do mužského klína. Připadal si jako hadrová panenka, neměl sílu protestovat, i když si uvědomoval, že nechce, aby se s ním jednalo jako s křehkou květinkou. Bohužel se jeho rty nechtěly hýbat a taktéž víčka, která měl nyní zavřená, takže se nemohl podívat, komu to příjemné tělo, na kterém se nalézá, patří. V jeho vlasech se náhle ocitly prsty a začaly se jimi něžně probírat. Matně se mu vybavila vzpomínka na Ginny, která to občas také dělala. Když třeba večer usínal v jejím klíně a ona si četla.

"Uděláš to, až bude při plném vědomí? Víš, že tě vnímá jen napůl…"

Co má Snape udělat, až budu při plném vědomí? Já snad nejsem? Jen se cítím malátný a unavený…

"Už spí." Snape zhodnotil Harryho stav a podíval se na Shaha. Druhý muž se nad ním ještě pořád tyčil jak hora. Nebo spíš bublající sopka, která co nevidět exploduje.

"Vím, o čem to celé je, Severusi. Čím víc na něj budeš zlý, tím rychleji ho od sebe odpudíš. Mám pravdu? Ale podívej se na sebe. Laskáš ho ve vlasech, tiskneš k sobě. Nesneseš pomyšlení, že by si začal se mnou. Pořád ho chráníš, stejně jako kdysi a navíc ses do něj zamiloval. Merline, vždyť je to přirozené. Dokážeš si představit, jak by to tu vypadalo, kdyby jen polovina čarodějů uvažovala jako ty?" Shah si přivolal křeslo a usadil se na něj, přímo naproti pohovce. "Vídali jsme se tak málo, nemohl jsem tušit, co skutečně prožíváš, ale kdybych si té tvé zahořklosti všiml dřív, tak…"

"Aspoň jeden z nás dvou musí mít rozum," zavrčel Snape. Sareh měl trochu obavy, aby se bratrova výbušnost nepřenesla na poklidně spícího Harryho, ale navzdory ostrému dialektu v hlase, Snapeova ruka stále hladila Harryho vlasy s něhou a trpělivostí. Byl to úžasný obrázek, Shahovo srdce plesalo radostí, jenže pouze polovičatou. Až se Harry probudí, bude jeho bratr opět morousem, co nejde pro zlé slovo daleko.

"Řekni to, Severusi," vyzval svého staršího sourozence. Snape zvedl pohled od tmavé rozcuchané kštice, kterou se bohužel nepodařilo zkrotit ani hlazením a vyklenul obočí.

"Co mám říct?" nechápal. Sareh protočil očima a mlasknul.

"Ty víš co. Pokud ne jemu, tak aspoň mně. Řekni to!" vyzval ho Shah znovu. Severus našpulil rty, čímž je k sobě i pevně stiskl. Jakoby je už nehodlal znovu použít.

"Klidně odejdu, jestli ti vadím i já. A on tě stejně neslyší."

"Nech toho, Sarehu," odsekl Snape. Mladší bratr se ovšem odradit nenechal.

"No tak. Řekni - Harry, mám tě rád, a důvod, proč na tebe pořád hulákám, je ten, že mi na tobě záleží a tohle je můj způsob, jak to dát najevo…"

"Bože, za co?" povzdechl si Snape. Shah se vědoucně usmál.

"Promlouval jsem ti do duše celou noc, takže chci vidět výsledky. Nemusíš mu zrovna posílat zamilovaná psaníčka, nebo bonbony, ale aspoň omezit počet použitých nadávek bys vážně mohl."

"Myslíš, že to dělám schválně? Já nikdy nedělám nic bezdůvodně," sykl starší bratr. Sareh si prohrábl své dlouhé lesklé vlasy a při tom je odhodil z ramene.

"Pak by mě tedy zajímalo, za co si Harry takové jednání zasloužil. Pochopil jsem, že se ti už za to vzkříšení omluvil. Pokud jde o mě, nemůžu mu být vděčnější, že to udělal. Na rozdíl od něj, na tebe se nikdo nezlobí, že jsi zase mezi živými."

"Co to má znamenat?" zamračil se Snape. Shah se sebejistě pousmál.

"Jen to, že si Harry zřejmě myslí, že si zasloužíš žít. A netvrď mi, že chceš tak jednoznačný projev lásky a úcty přehlížet. Dostal jsi druhou šanci, která se neodmítá. A nechci slyšet, že jsi o ni neprosil. Nebudeš přede mnou pohrdat Harryho city. Jestli s ním nehodláš být, tak mu to řekni na rovinu." Sareh měl bohužel pocit, jako kdyby v noci s bratrem vůbec nic nevyřešili. Hádali se podobně, akorát proti Severusovi nepoužil tak silné argumenty a útok na svědomí. Nyní na něj bratr pouze zíral a nevypadalo to, že by se připravoval na zpětnou reakci. Shah si to přebral jako svolení sám od sebe bratra ještě trochu potrápit.

"A připrav se na to, že jestli ho necháš, tak ho budu dobývat já. Neznám toho chlapce nijak dlouho, ale už teď vím, že mladý muž jako on, si zaslouží tu nejlepší péči."

"On není žádná bonsaj, Sarehu. Nepřeháníš to trochu?" napružil se Snape.

"Sžírá tě ta představa? Jak vedle mě uléhá a probouzí se každé ráno v mé náruči? Víš, že dokážu být působivý. Zamiluje se do mě, ani nemrkneš," zazubil se na bratra. Snapeovo obočí se stáhlo k sobě. Typická vráska mezi ním se ještě víc prohloubila.

"Ano, máš oproti mně mnoho kvalit, především těch fyzických…"

"Takže?" vybídl ho Shah vítězně. Severus se podíval na spícího mladíka a pak zpátky na bratra. Poté se zvedl, samozřejmě s Harrym v náruči a ukázal bratrovi, jak vysoko dokáže držet bradu, když chce vzbudit bojovný dojem.

"Takže přes nás přehoď Potterův plášť, ať se můžeme beze svědků vrátit do našich komnat."

*

V Harryho vědomí zavládl chaos, když se o nějaké tři hodiny později vzbudil. Světlo, jež se opíralo do jeho víček, bylo na sto procent denní, takže už nemohl být ve sklepení. Jenže to, na čem ležel, se ani vzdáleně nepodobalo "jeho" gauči v přidělené komnatě ve třetím patře.

Zatímco sbíral odvahu k otevření očí, vylučovací metodou zjišťoval, kde se nachází. Sklepení tedy nepřipadalo v úvahu a ani komnata, protože i kdyby v ní přece jen spal a byl by bílý den, Malfoy by ho nečinně povalovat nenechal. Pohodlná matrace pod ním byla zaručeně součástí postele. Jenže jaké postele… čí? Shahovy ne, když už se nenalézal ve sklepení. Merline, asi se mu brzy zatočí hlava z toho přemýšlení. Přitom stačilo jen… zvednout ta zatraceně těžká víčka.

"Čekáš, že na tebe někdo vybafne, když otevřeš oči?" ozvalo se po jeho pravici bez problémů identifikovatelným barytonem. Harry sebou trhl, buďme upřímní, tohle nečekal.

Najednou už víčka tak těžká nebyla, zato pohled na muže, sedícího na křesle u okna s knihou v ruce zabolel asi tak, jako kdyby mu na nohu spadla kovadlina.

Snape odložil knihu na parapet, lokty opřel o dřevěné opěrky a spojil prsty před obličejem do stříšky. Ano, dělával to, stejně jako Brumbál a Harrymu to připomnělo staré časy. Když ještě netušil, že se do tohoto muže jednou zblázní na život a na smrt. Co by na to asi ředitel pověděl? Jak by se tvářil? Pocity obrazu nemohl brát za směrodatné a možná to ani ředitelka Brumbálovi neřekla.

"Máš hlad? Dole jsi nic nesnědl," zkonstatoval Snape. Jeho spodní temný pohled přilepil Harryho pozadí k posteli, přestože měl v úmyslu utéct.

"Ani ne, já… musím na záchod," vyhrkl Harry. V tu samou chvíli si uvědomil, že je to vlastně pravda. Stupeň intenzity té potřeby byl přibližně v místě - za pět minut nebudu myslet na nic jiného.

Snape oddělil prsty a jednou rukou ukázal ke dveřím.

"Prosím."

Harry by se velice rád pohnul, jenže jeho tělo bylo jak pod kletbou Petrificus - dokázal pouze mrkat a vydávat zvuky. Jediné, co si přičítal k dobru, byl fakt, že je pod peřinou oblečený. Tedy, nešlo o typické oblečení, které běžně nosil. Jeho tělo bylo stále zahalené v té příšerné předpotopní babičkovské noční košili. Jak se vůbec dostal sem? Nic si nepamatoval. Tohle musela být přece Snapeova ložnice v přidělené komnatě ve čtvrtém patře. Je dost dobře možné, že se za dveřmi srazí s někým z Malfoyů. Merline, a to opravdu nechtěl. Copak to Severusovi nedošlo?

"Copak? Chceš, abych ti vykouzlil nočník?" pozvedl starší muž jedno obočí. Harry celý zrudl. Dokázal by před Snapeem vykonat tuhle běžnou potřebu? Nejhorší asi bylo zjištění, že to profesor neřekl ani s náznakem sarkasmu, ani cynismu, ani ironie, prostě se jenom zeptal. Jako když se na ulici někoho zeptáte na čas.

"Ne, jen…" Harry se náhle prudce otočil za sebe. Naposledy svou hůlku viděl na nočním stolku v Shahově ložnici, dočista na ni zapomněl, když se se Snapeem hádal. Skvělé, byla tady, společně s brýlemi, jež si bleskově nasadil. Mimochodem fajn zjištění, že se může zase hýbat. Pohlédl zpátky, teď už na ostrého Snapea a pokrčil rameny.

"Nějak se mi nezdá představa, že bych se na chodbě, nebo v obýváku potkal s Luciusem a Narcissou. Navíc v noční košili," přiznal své obavy. Snape si ho rychle shlédl.

"Ve svlékacích formulích jsi celkem obstál, co si vzpomínám," podotkl. Harrymu se ani nestačila vrátit jeho barva a už zase rudl. To s ním Snape flirtoval? Ne, hlavně už se nenech zmást svou naivitou.

"V těch možná ano, ale ne v převlékacích. Řekl bych, že tohle budou ve skutečnosti moje normální šaty. Mohl bys to prosím vrátit zpátky? Mám takový neblahý pocit, že bych z té košile dokázal vytvořit maximálně růžové tričko s modrými motýlky." Harry se konečně vysoukal z postele a postavil se k jejím nohám. Byl to jen okamžik, ale i díky němu mu uniklo, že se Snape pousmál.

Severus vytáhl hůlku a neverbálním kouzlem vrátil Harrymu jeho původní oblečení, které bylo po Shahově zásahu po noční misi čisté a zbavené trhlin. I tak se Harry stále neměl k odchodu. Copak to Snapeovi nevadilo? Sice si naposledy před Malfoyovými tykali a hádali se jak staří manželé, ale to pořád nic nedokazovalo. Ne tolik, jako když za chvíli vyjde z profesorovy ložnice. A pokud to vzal zpětně, Snape se vždy k němu choval tak, aby si nikdo nemohl nic domyslet.

"Možná bych si měl vzít svůj neviditelný plášť," uvažoval Harry a hned se po něm začal rozhlížet. Měl by být v jeho váčku. Kde měl vlastně svůj bezedný váček?

"V zásuvce. Ale nechápu proč," ozval se Snape.

Harry veškerý svůj současný cenný majetek vytáhl z šuplíku a rozprostřel plášť před sebou.

"Nechceš přece, aby mě viděli," odtušil. V ten moment se zarazil a natočil obličej k oknu. Nebyl tohle náhodou sen? Vždyť oni na sebe ještě ani jednou nezvýšili hlas.

"Jestli to tak chceš, půjdu s tebou a otevřu ti dveře," navrhl Snape.

"Ne, to ty to tak nechceš," zavrtěl Harry hlavou. Jednoznačně musel snít. Reálný Snape by se s ním o něčem takovém nedohadoval ani pět vteřin.

Místo odpovědi se starší kouzelník postavil a schoval svou hůlku do rukávu. Pak se hbitými kroky vydal k Harrymu. Nejprve překvapeného mladíka chytil za zápěstí a poté s ním zamířil ke dveřím, kde teprve si Harry uvědomil, co se to vlastně děje. Jenže na návrat už bylo pozdě. Z protější ložnice právě vycházel Lucius, jehož prvotní pohled padl na spojené ruce lektvaristy a jeho kdysi nejvíce nenáviděného žáka.

Harrymu došla slova, v podstatě se ani nesnažil něco říct, protože by to stejně nemělo smysl. V Zobí ulici se zdálo, že Luciuse přesvědčil o své oddanosti Snapeovi, jen ne v takovém smyslu, jaký mu musel dojít nyní. A Severus jeho ruku ani tak nepustil, naopak, veškeré naděje na vymluvení se z toho zazdil tím, že zápěstí vyměnil za dlaň. A nakonec to ještě stvrdil odhodlaným pohledem do Luciusových očí.

Harry na tom byl obdobně jako blondýn. Nezmohl se vůbec na nic. Nechal se odtáhnout chodbou až do obýváku, kde ho Severus za doprovodu nechápavého Narcissina výrazu vtlačil do koupelny. Dracova matka seděla na pohovce a také četla nějakou knihu. Po tomto výstupu byla ovšem zapomenuta.

Harry zůstal stát za dveřmi jako solný sloup. Měl to k záchodové míse sotva pár kroků, ale nedokázal si ani rozepnout poklopec, natož k nádobě dojít. To se k němu Snape právě přiznal?

Netušil, jak dlouho v té koupelně byl, ale asi déle, než by bylo potřeba, soudě dle naléhavého klepání na dveře. Snape ale neklepal naléhavě.

"Až budeš hotový, očekávám tě u sebe," bylo mu před dveře sděleno. Pak se ovšem přidal ještě jeden hlas.

"Severusi?" Narcissa zněla přímo šokovaně.

"Narcisso," vrátil jí Snape s ledovým klidem a nadhledem a pak už Harry slyšel jen vzdalující se kroky.

Harryho prsty se neohrabaně pustily do boje s kalhotami. Tohle všechno bylo prostě příliš divné, než aby to byla pravda. A on tomu musel přijít na kloub. Těžko říct, kam se náhle ztratilo předsevzetí, držet se od Snapea dál. Za dvě minuty už pelášil zpátky, cítíc v zádech zděšené pohledy Narcissy a Luciuse. Jenže tentokrát už mu to bylo jedno. Snape se choval podezřele, tohle se mu vůbec nepodobalo.

Jen co za sebou zabouchl dveře ložnice, založil si ruce na prsou.

"Kdo jsi?" vyhrkl.

"Máš pocit, že by se za mě chtěl někdo vydávat?" ušklíbl se starší kouzelník. I on měl ruce založené na hrudi a ostražitě si Harryho měřil. Ty oči nejvíce svědčily o tom, že patří pravému Snapeovi, ale Harry tomu pořád nemohl uvěřit.

"Ty se přece nikdy nepodceňuješ," zavrčel Harry. Nato se Snape ušklíbl ještě hrozivěji.

"Já znám svou cenu… Harry. To tys ji poněkud přecenil…"

"Neříkáš mi Harry!"

"Uklouzlo mi to."

"Proslulému a neomylnému mistrovi lektvarů se to nestává."

"Vážně? Skutečně mě tak dobře znáš?"

Harry byl v koncích. V něčem Snape připomínal muže, kterého vídával v jeho vlastních vzpomínkách, když rozmlouval s matkou. Sice i tehdy používal příkrý tón a mračil se jak deset čertů, ale jeho hlas vykazoval jasné známky zájmu. Zájmu o muže, kterého miloval, ač to nikdy pořádně nepřiznal.

Harry shodil ruce podél těla a povzdechl si.

"Víš, vlastně je to dost smutný," poznamenal sklesle.

"Prosím?" nechápal Snape.

"Je smutný, že ti musí někdo celou noc promlouvat do duše, aby ses ke mně začal chovat jako k člověku. Co bych si počal, kdybys neměl bratra?" Ani Harry se nebál použít sarkasmus a také měl pocit, že právě teď se to perfektně hodí. "Ne snad?" ujistil se ještě. Pak se odhodlaně otočil zpět ke dveřím.

Jeho nohy udělaly dva chabé kroky. Tělo sice zůstalo v pohybu, ale bez Harryho přičinění se vydalo na opačnou stranu. Téměř se vznášel, když letěl pozadu zpátky, přesněji přímo na Snapea. Zarazil se až o jeho vysoké černě oděné tělo a následně byl k muži prudce otočen čelem.

"Jsi nevděčný malý spratek!" zafuněl Severus, černé uhlíky zapíchnuté do těch Harryho třpytících se zelených. Mladíka napadlo, že by se měl začít bránit, ale místo toho se jeho ruce opřely o Snapeovy paže a zatnuly do nich prsty.

"Měl by sis na to konečně zvyknout…"

"To nebyla nadávka, idiote!" zavrtěl Severus nepatrně hlavou.

Harryho slabé "já vím" zaniklo v polibku a pevném objetí…

Zámecký pán 22.

Zdravím při neděli. Tak tu máme zase nějaký ten můj spisovatelský pokus a tentokrát je to pokračování k povídce Zámecký pán. Abych vás uvedla do obrazu, co se dělo naposledy, Adam a Tommy na to vlítli v Belmontově ložnici. Adam měl zrovna namířeno k notáři, aby nechal zámek přepsat na Tommyho, no a panu Ratliffovi se to jaksi rozleželo v hlavě a snažil se Adama zadržet, protože dostal strach, že už by se nemusel vrátit. Dnes si můžete přečíst, co se dělo pak.

---

Sledovat pořád jedno a to samé místo, třeba i jen pět minut v kuse, může člověku lézt na mozek. A to i v případě, kdy se do myšlenek připlete něco mnohem zajímavějšího.

Adam si díky fotografické paměti vtiskl cedulku na dveřích před svýma očima do nesmazatelného zákoutí svých mozkových závitů. Přitom na štítku nebylo nic moc obdivuhodného. A hlavně už ji viděl. Stálo na ní - Gordon Zemekis - notář - a dnes to bylo poprvé, co ho muž za dveřmi nechal čekat. Proto se na ni díval tak dlouho.

Adam to chápal, neměl domluvenou oficiální schůzku. Všechno se to událo tak rychle - jeho rozhodnutí přenechat zámek Belcourt Tommymu, odchod zpět domů, ponížení před otcem - A Zemekis byl velmi vytížený notář. Vlastně bylo štěstí, že si na něj udělal čas ještě dnes.

Znovu mu prolétlo hlavou, že jakmile tohle vyřídí, odejde ze zámku nadobro. A nemohl se při té myšlence ubránit vzpomínce na události, kterých byl přímým účastníkem těsně před tím, než se za notářem vypravil.

Byl to Tommy a ne jeho pra pra dědeček, s kým zhruba před dvěma hodinami souložil. Bylo to jeho tělo a jeho mysl a Adam stále nechápal, proč k tomu došlo, i když to věděl. Do této chvíle ho Ratliff nesnášel, nebo se tak aspoň tvářil. Nařkl ho ze znásilnění, chtěl jeho zámek… Najednou ale otočil. Nabídl mu práci, provizi, ze které by se dalo normálně žít, a slíbil mu, že zámek prodá jemu, až k prodeji dojde. A nakonec ho svedl.

Poprvé Adam odpoutal svůj zrak od té zatracené cedulky na dveřích a zadíval se na své ruce. Právě ty pak Tommyho odstrčily, když se ho blondýn snažil zadržet…

Flashback

"Já vím, že tam musíš, přece tě nebudu držet, když na mě chceš nechat přepsat můj zámek…" Tommy se škodolibě ušklíbl, jeho tvář ale zůstala v tomto stavu snad jen dvě vteřiny. Pak se zamračil a Adamovi přejel mráz po zádech. Možná to bylo ale zimou v pokoji. Teplo sblížení odcházelo tak rychle. A euforie bohužel také. A nezachránil to ani fakt, že se mu právě právoplatný majitel zámku přiblížil tak moc, jak jen to lze. "Ty se nevrátíš," dodal Tommy. Teplota v Belmontově ložnici klesla o dalších asi padesát stupňů.

"A cos čekal? Že se spolu vyspíme a všechno půjde tak, jak to chceš ty?" zabručel Adam s tváří otočenou k oknu. Bylo mu zatěžko, dívat se na blondýna, když používal tak tvrdý tón. Ještě po tak dobrém sexu. Navíc mu přišlo nepatřičné se k druhému muži tolik tisknout, když se ho chtěl v podstatě zbavit. Nemělo to samozřejmě nic společného s momentálním stavem jeho mysli. V posteli Tommy ušel, dokázal si představit, udržovat s ním takový vztah i do budoucna, jenže nebylo to trochu málo proti faktu, že mu bude brzy podřízený?

Adam byl ambiciózní muž, mohl si to dovolit, celý život tvrdě makal, aby dosáhl nějakého postavení a úcty od otce. Že si vybral k životu nakonec správcovství chátrajícího zámku, už byla věc jiná, ale stále to mělo hodně společného s jeho cílevědomostí a ambicemi. Ano, chtěl toho ještě hodně dosáhnout, jen na poli, které mu bylo pocitově bližší. Adam miloval historii a tu o Belcourtu už znal nazpaměť. Přitom ho nenudila, spíš jí byl posedlý čím dál víc. Zdálo se nemyslitelné, aby vše, co doposud ve svém životě zvládl, i navzdory složitosti, obětoval muži, se kterým nyní ležel v posteli. Protože zatímco s Maxem to mohlo být stále jen o sexu, s Ratliffem to bude o podřizování se. O vědomí, že už tu není doma a nic mu tady nepatří.

Ne, to prostě nikdy nepřekousne. To se raději vrátí domů a položí hlavu na otcovský špalek. Možná dostane zpět i své milované Porsche a zase mu bude patřit pár hotelů. Sice se to se zámkem nedalo srovnat, ale Adam zkrátka potřeboval, aby mu aspoň něco říkalo "pane."

Necítil na sobě ochotu, když se začal soukat od Tommyho. Blondýn ho chytil za loket, tak se mu Adam jemně vymanil.

"Udělal si dnes na mě speciálně čas. Nemůžu přijet pozdě," vykrucoval se. Tommy se posadil. Prozatím se Adama znovu zadržet nepokusil.

"Padesát procent," zahlaholil. Z těch slov prosakovalo zoufalství, ale Adam se ho rozhodl ignorovat.

"Promiň, ale nemůžu to udělat. Tohle není můj styl." Rychle se začal oblékat. Pokud se zde nebude dlouho zdržovat, mohl by ještě stihnout sprchu. Po sexu a před tak důležitou schůzkou by se hodila.

"Co není tvůj styl? Vyspat se s někým víc než jednou? Ale se mnou už jsi to udělal," zahýkal Tommy. Adam si jeho tělo, napůl přikryté těžkou prachovou peřinou shlédl a přivřel oči. To bylo poprvé, co ho někdo nařkl z toho, že se kurví. Přitom takových případů zažil opravdu málo. Snad jen jednou, dvakrát si to s někým rozdal náhodně a pak už toho dotyčného nikdy neviděl.

Svým způsobem měl rád stereotyp. A nerad si zvykal na nové potřeby svých milenců. Sex na jednu noc byl fajn, ale ne vždy to klaplo, jak by si přál, protože samozřejmě nevěděl, co by ten druhý doopravdy chtěl. Po druhém pokusu to vzdal a vrhl se do vztahu s Maxem.

Jenže oni se tu bavili o něčem jiném. Nebo hlavně on. Tommy evidentně praktické věci neřešil, možná to nedělal nikdy, tak proč s tím začínat právě teď?

"Tak za prvé. Bývám monogamní, pokud mám vztah. A když ho nemám, tak se snažím najít někoho, kdy by ho se mnou mít chtěl. Co není můj styl, je to, že se hrozně nerad podřizuju. A přesně to mě čeká, až se vrátím od notáře s papírem v ruce, že zámek patří někomu jinému. Budu upřímný, pořád tomu nevěřím, ale od chvíle, co tu jsem, se to mnoha lidem nelíbí, takže bude nejlepší vyklidit pole, což znamená, že… ne, už se nevrátím. A nezmění na tom nic ani fakt, že to s tebou bylo fajn a že mi chceš dát slušnou provizi. Promiň." Adam se nasoukal do černých džínů a přes hlavu přetáhl košili, které pak přímo na sobě upravil límeček. Tommy se mezitím posunul blíž.

"Nechal bych to, jak to je, ale…"

"Cože tak najednou?" podivil se Adam. Tommy si otráveně mlaskl, očividně mu Adamova nedůvěra lezla na nervy.

"Poslala mě sem máma. Sám jsi uznal, že jestli někomu zámek patří, tak jí, protože já jsem na řadě, až…" zaklepe bačkorama, domysleli si oba. "Tak mi teda pověz, co mám dělat, když neexistuje jiná možnost?"

"Ale proč bys měl toužit po jiné možnosti? Ta otázka tu byla, když jsem se zámku vzdát nechtěl. Teď odcházím dobrovolně. Je to přesně tak, jak jste s matinkou chtěli. Tolik jsi mi dával najevo, že tu nejsem vítaný…"

"Víš co? Tak jdi do prdele!" odsekl mu Tommy, aniž by ho nechal domluvit. Adama ten náhlý přechod na nevraživost překvapil. Nečekal to. Co po něm Tommy vlastně chtěl?

Cítíc mírnou nervozitu, pokrčil rameny, nazul si boty a vykročil ke dveřím. Bohužel se dostal pouze k položení ruky na kliku. Tommy ho zezadu objal. Tak jak ho předtím Adam zanechal v posteli. Nahý, naštvaný, udýchaný a navíc hrozně sexy, nebo alespoň tak na něj to zbrklé obětí působilo.

"Tommy," zašeptal Adam. Blondýnův dech ho pošimral za límečkem košile.

"Vrať se, Adame," vyhrkl Tommy polohlasně. "Určitě to bude nějakou chvíli trvat, než uznají, že je zámek náš. Pořád tu budeš velet ty."

Adam se ve svírajících pažích otočil k Tommymu čelem. Druhý muž nechal své ruce klesnout k tělu, což samozřejmě upoutalo pozornost toho vyššího. Tentokrát už nic nebylo schované. Vše, čeho se ještě před chvílí dotýkal - a to mnoha způsoby - na něj křičelo touhou po nové akci.

Nevydržel. V dlaních sevřel Tommyho tváře a hrubě ho políbil. Tak moc se chtěl do té postele vrátit. Nebyla daleko, jen udělat pár kroků a přestat na všechno myslet. Jenže to by se nikam nedostal.

Když se odtáhl, dovolil si krátký pohled do blondýnových očí. Víc jak několik vteřin bohužel nezvládl. Pak od sebe stále přitisknuté nahé tělo odstrčil a vypadl z komnaty dřív, než se Tommy stihl nadechnout k dalšímu protestu.

Konec flashbacku

A tak tu teď seděl, na chodbě, před kanceláří Gordona Zemekise a přehrával si tu scénu před odchodem pořád dokola. V jednom měl Tommy pravdu. Přepsání nemovitosti je skoro stejně tak zdlouhavé a komplikované, jako její koupě. Jestli odsud dnes odejde s nějakým papírem, bude to potvrzení, že je celá věc v řízení. Žel, ani to Adama příliš neuklidňovalo. Akorát se to potáhne a jeho život se bude víc a víc proplétat s tím Tommyho, až ho to jednou celého pohltí a pak…

"Pane Lamberte?"

"Co? Eh, promiňte, zamyslel jsem se." Adam vyskočil do pozoru, provinile civíc na Zemekisovu udivenou tvář. Vůbec si nevšiml, že by vyšel ze dveří.

"To je v pořádku. Omlouvám se, že jste musel čekat tak dlouho. Pojďte dál," vyzval Adama ke vstupu. Mlčky se odebrali do kanceláře, načež Zemekis nepromluvil, dokud se Adam neuvelebil v přiděleném křesle.

"Co vás ke mně přivádí, pane Lamberte?" zeptal se starší muž trpělivě.

"Můj zámek, pane. Objevily se nové skutečnosti…" Adam se před schůzkou připravoval na to, jak rychle to všechno na Zemekise vychrlí, jenže realita byla o tolik jiná. Zvlášť když se na toho muže díval, nedokázal se přinutit, říct vše najednou. Jako kdyby se mu v krku udělal obrovský knedlík.

"Ano?" Zemekis pozvedl obočí v očekávání. Až to řeknu, bude to jako naskočit do rozjetého vlaku, který se řítí neznámo kam a cílová stanice v nedohlednu, pomyslel si Adam trpce. Jenže měl na vybranou? Neudělá to teď, bude to muset udělat jindy. Čím víc to bude natahovat, tím hůř pro jeho sebeovládání.

"Před několika dny se na zámku objevil muž, který tvrdí, že má na něj nárok. Chtěl jsem ho vyhodit, zavolat policii, jenže - a to je na tom to nejděsivější - ten člověk vypadá jako Belmontův sluha - Thomas Ratliff." Adam si dlaní promnul tvář. Jen vyslovit těch pár vět ho stálo neskutečně mnoho sil.

Se zaujetím se zadíval na notáře, který ty věty právě vstřebával.

"Velmi zajímavé," zamračil se druhý muž posléze. Adam se rozhodl, že si existenci ducha Thomase Ratliffa ponechá pro sebe. Zemekis by to nemusel přijmout dobře.

"Ano, to je. Bohužel je tu ještě matka toho muže, která ho do zámku vyslala. Jsem si jistý, že jsem ji viděl na jedné prohlídce. Asi obhlížela terén. Každopádně bych vsázel na to, že je to práce mého otce…"

"Což nemění nic na tom, že je to možná pravda, že ano." Notář pokýval důležitě hlavou a Adam ho napodobil. Dal sobě i druhému muži chvilku na rozmyšlenou, než znovu promluvil.

"Už jsem se rozhodl. Vzdám se Belcourtu. Nechci potíže," navrhl schůdnou alternativu. Samozřejmě hlavně pro sebe. Možná to tak přece jen bude lepší, napadlo ho.

"Víte, že to není jen tak. Dědické právo musí být ověřené a to nebude hned. Navíc, neříkal jste, že je ten muž podobný sluhovi pana Belmonta? To přece neznamená, že má na zámek nárok. Musel by být jeho potomek…"

"Belmont prý nemohl mít děti," zaskřípal Adam zuby. Už si nepamatoval, jestli to slyšel od Thomase, nebo jeho pra pra vnuka, ale co na tom záleželo.

"To je možné, ale opět, pane Lamberte... snažíte se mi tu naznačit, že pan Belmont možná požádal svého věrného sluhu, aby on a jeho manželka… Chápete, co chci říct? Ani v takovém případě nevzniká automaticky dědický nárok, muselo by to být nějakým způsobem prokázáno. A obávám se, že pouhá podoba nestačí, zvlášť pokud nemáme důkaz, že Belmont skutečně svého sluhu o takovou věc požádal."

Adam nakrčil čelo a snažil se ze vzpomínek vydolovat vše, co mu k tomu Tommy řekl. Zmínil se o tom, že by měl důkaz? Padlo tam něco takového? Mluvil o právnících, to ano, ale o důkazu asi ne, nevěděl jistě. On sám samozřejmě věděl, že Tommy na zámek nárok má, jenže neřekl mu to nikdo jiný, než jeho pra pra děda a to přece nemohl použít.

"Já už nechci," vydechl Adam zoufale. Notář na něj vytřeštil oči.

"Stalo se něco, pane Lamberte?" začal zmatkovat. Dokonce se připravoval, že se zvedne a obejde stůl. Místo toho nakonec nabídl Adamovi vodu.

Muž na několik loků sklenici vyprázdnil a vrátil na stůl.

"Omlouvám se, je toho na mě moc. Ten chlap bydlí v zahradním domku, výhrůžky nezabraly a já už nemám sílu se s ním neustále hádat a žádat ho, aby odešel. Nehledě na to, že jestli se jeho dědické právo opravdu prokáže, budu muset odejít. Nechce se mi na to čekat!" vysvětlil Adam své obavy. Notář se zatvářil chápavě.

"Rozumím vám, pane Lamberte. Vím, jak moc jste po Belcourtu toužil a že se to podepsalo i na vaší rodinné pohodě. Nicméně, věřím, že jste silný muž, který se jen tak něčeho nezalekne. Vydržte ještě chvíli, hned zařídím, aby začalo vyšetřování. Dokud nebude znám výsledek, jste stále majitelem a na tom nikdo nic nezmění," ubezpečil ho Zemekis.

*

Adam si notářovo ujištění přehrával v hlavě celou cestu domů. Když dorazil k zámku, nevystoupil hned, jen vypnul motor a zůstal sedět za volantem. Belcourt nebyl velký, ani pompézní, ale byl jeho. Necelý hektar opravdového štěstí. Dokázal by to tvrdit i o některém z rodinných hotelů? Nejspíš ne. Neřekl Tommymu, jestli se vrátí, ale teď neměl na výběr. Zámek byl pořád jeho a nejspíš ještě bude, dalších několik měsíců. Měl by se podle toho tedy zařídit.

A poslat Tommyho Ratliffa pryč.

Problémem bylo, že Adam znal i tu nejdůležitější část tajemství; tu, kterou mu prozradil duch Tommyho pra předka. Mohl se skutečně bát jeho výhrůžek? Thomas chtěl, aby Tommy na zámku zůstal společně s Adamem. Jediné řešení, jak se vyhnout pravdě, bylo odejít, což ale nyní Adam nemohl.

Nevystupovalo se mu z auta zrovna lehce a jeho kroky vázly, když kráčel k hlavnímu vchodu, na kterém visela informační cedule, že se dnes prohlídky nekonají. Původně chtěl oznámení strhnout, při práci by přišel na jiné myšlenky, ale nakonec ji tam nechal a zamkl za sebou. Byl duchem jinde, těžko říct, jak by jeho výklad dopadl, proto bylo lepší, nechat pro dnešek zavřeno. Raději to, než si udělat špatnou reklamu. Zvěsti o kastelánovi, který mele páté přes deváté, by se roznesly rychlostí tornáda.

Jen pro jistotu zkontroloval svou kancelář za výdejním okénkem a pak už zamířil domů. I tam se zamkl a také pozavíral všechna okna.

Když byl u posledního, v obývacím pokoji, neudržel se a pohlédl ven, na zahradní domek. Tommy měl okna otevřená a jedním bylo dokonce vidět trochu dovnitř. Adam spatřil jen blondýnovy nohy. Muž musel ležet na pohovce. Ale nespal. Jeho chodidla sebou cukala v jakémsi nepravidelném rytmu.

Adam rychle dovřel okno a otočil se k němu zády. Nechápal svůj náhle zrychlený dech a pot na dlaních. Měl snad podvědomě strach říct Tommymu, co mu pověděl notář? Anebo to souviselo s něčím jiným? S vidinou, že tu s ním bude muset žít dál?

Kdyby to bylo možné, zavře se ve svém bytě do doby, kdy bude znám výsledek vyšetřování. Zemekis mu mimo jiné řekl, že podobné vyšetřování probíhá před každým prodejem nemovitosti, zvláště tak drahé a s dlouhou historií. Právě proto, aby se předešlo podobným nepříjemnostem. Samozřejmě bylo provedeno i u Belcourtu a na nic podezřelého se nepřišlo. Adama napadlo, že by tedy vyšetřování nemuselo trvat tak dlouho, pokud už jednou proběhlo. Prostě jen zkontrolují, co předtím a bude to. A pak, až to bude mít černé na bílém…

Co pak? Když nesměl Tommyho vyhodit?

Adam nakoukl do ledničky a zhodnotil, že bude muset dojít nakoupit, což automaticky vedlo k tomu, aby se podíval i do své peněženky. Ta zela podobnou prázdnotou. Veškeré peníze z prohlídek měl zavřené v sejfu v horní kanceláři, kam se mu teď nechtělo, protože by musel opustit svůj byt a přitom se stále zdržovat na půdě Belcourtu. Odjet do města na nákup, mu přišlo ideální. Aspoň na chvíli se ztratit a nemít Tommyho na očích. Ani v blízkosti. Naštěstí byly nějaké peníze na účtu, takže v obchodě použije kartu.

Vyměnil košili za tričko a sako za koženou bundu a vyrazil. Nakonec se v obchodním domě zdržel dobré dvě hodiny, ač nakupování potravin zrovna nemusel. Většinou ho totiž přemohlo pokušení a koupil si něco hodně nezdravého. Vzhledem k tomu, že musel šetřit, vyhrálo to balení dvou donutů, plněných oříškovou nutelou. Měli je zrovna v akci.

Jeden snědl už v autě a druhý si nechal na doma, ke kafi. Viděl to na odpoledne strávené u televize. A hlavně zabedněný ve svém bytě. Nehodlal na Tommyho klepání reagovat, pokud by se ho rozhodl zase otravovat.

Jak si naplánoval, tak se stalo. Věděl, že by měl nabídnout jídlo i Juanitě a Billovi… a tomu malému zmetkovi, ale tentokrát mu nedělalo nejmenší potíže, hrát si na mrtvého brouka. Věřil, že jeho zaměstnance automaticky odradí cedule na hlavních dveřích. Co se týkalo Tommyho, obrnil se trpělivostí.

Klid mu vydržel až do nějakých čtyř hodin. Byl zrovna zabraný do pořadu o francouzských zámcích, když se bytem prohnalo rázné zaklepání na dveře. Adam zůstal sedět na pohovce, kde byl pohodlně rozvalený už několik hodin, jen změnil trochu polohu a natáhl se pro skleničku s vínem. Klepání se ozvalo znovu. Jakoby nic se napil a zesílil trochu zvuk.

"No tak, Lamberte, já vím, že tam jsi!" dolehl k němu Tommyho tlumený hlas.

"Nezájem," zabručel si Adam pod vousy. Očekával další zaklepání, ale nyní už přišlo od okna. A dokonce přímo v obýváku. Tommy musel slyšet přes dveře televizi.

"Ihned otevři. Teď se budeš přede mnou schovávat?" hulákal na něj blondýn přes sklo. Přes záclony nemohl dovnitř vidět moc dobře.

Adam zafuněl nevolí, postavil skleničku na stolek a vstal. Celé odpoledne se dopoval ignorací a odtažitostí, tak snad mu to teď přijde k užitku, pomyslel si. Došel do kuchyně a vytáhl z ledničky sáček naplněný nějakým jídlem, které připravil při obědě. Otevřel okno, Tommy k němu hned přiskočil, Adam mu tedy vrazil svačinu do rukou.

"Tvoje jídlo, dobrou chuť!" A zase okno zavřel.

Zavládlo ticho, pochopitelně. Jeho chování Tommyho překvapilo. Zmateně koukal na balíček ve svých rukách a stejně se pak zadíval i na zavřené okno. Vydrželo mu to sotva jedno mrknutí oka. Jeho obličej poté nabral rudou barvu, což děsivě kontrastovalo s jeho světlými vlasy.

"Otevři mi, ty idiote! Já ti na tvoje jídlo seru, jasný?!" Na férovku hodil balíček proti oknu. K Adamově štěstí se nerozbilo, ale tenhle pokus o dobití jeho milovaného domova ho vytočil. Prudce okno otevřel a natáhl po Tommym ruku. Stál dost blízko na to, aby ho Adam mohl chytit za tričko pod krkem. Několika hodinové cvičení v ignoraci a odtažitosti přišlo vniveč.

"Ještě jednou to uděláš, tak tě zadupu do země! Vezmi si svoje jídlo a vypadni!"

"Co to s tebou je?" zajíkl se Tommy. Ne, že by ho Adam škrtil, spíš pořádně vyděsil. A ten jeho vražedný pohled v očích ještě víc. A nezměnilo se to, ani když ho pustil. I když to vypadalo, že se Adam trochu uklidnil.

"Prostě si vezmi to jídlo a jdi k sobě. Chci být sám," zabručel a chystal se okno znovu zavřít.

"Počkej! Jak jsi dopadl u notáře? Myslel jsem, že už se nevrátíš," snažil se ho Tommy zastavit. Adam se zlověstně usmál, zatímco si položil volnou ruku na bok.

"To by se ti líbilo, že jo? Tak abys věděl, notář zahájil vyšetřování. Dokud nebude uzavřený, jsem majitelem zámku já." Adamův úsměv sice po krátké chvilce pohasl, ale aspoň trochu té škodolibé radosti mu zůstalo. A Tommy ho v ní podpořil, protože se tvářil vážně sklesle.

"To mě teď teda vyhodíš?" zeptal se opatrně. Adam se zamračil a pohlédl někam za blondýna.

"Dělej si, co chceš," odvětil po chvíli a zavřel okno.

Čekal, jestli na něj Tommy znovu nezaklepe, ale nic takového už se nestalo.

Krvavý polibek 31.

Děkuji za komentáře a zde máte další díleček :)

---

Události posledních několika minut se mu v hlavě roztočily jako řetízkový kolotoč. Ne že by na něm někdy Harry byl a mohl tudíž popsat k tomu hodící se pocit. Spíš si představil každý z kroků jako jednu sedačku a pak to, jak se mu jedna po druhé míhají před očima.

Zaměnit viteál za repliku se mu podařilo na jedničku s hvězdičkou. Použít Shahův prášek iluze zvládl také skvěle, ovšem pak… To venku by mohl nazvat stručně řečeno zmatkem. Dohadování s Bellatrix, vyhýbání se jejím kletbám a pak to směšné dětinské handrkování o falešný viteál se Snapem - to byla jednoduše katastrofa. Ovšem pokud k sobě měl být Harry upřímný, tak nějak to vlastně chtěl. Díky jeho nešikovnosti se koule dostala do rukou Bellatrix a pravý viteál byl tím pádem v bezpečí. Právě teď v Harryho kouzelném váčku. Musel uznat, že měl srdce až v kalhotách, když čarodějka přivolala kouli k sobě. Kdyby řekla accio viteál, letěl by k ní Harry jako namydlený blesk i se svým skromným zavazadlem.

Díky ředitelčině duchapřítomnosti se přemístili právě včas, než by Bellatrix falešný suvenýr rozbila a zjistila tak, že se jedná o podvrh.

Jenže co teď? Snape se na něj díval jako na to největší nemehlo na světě a McGonagallová se na něj raději nedívala vůbec. A říct jim, že v podstatě pravý viteál zachránil, nemohl. Visela nad ním Shahova hrozba, že poví o jejich malém úletu svému bratrovi. Harry stále pochyboval o tom, že by mu Snape ztropil žárlivou scénu, na druhou stranu, to co se mezi nimi odehrálo v domě těch mudlů, k tomu nemělo daleko.

Harry se rozhodl přinutit své myšlenky, aby si daly od Snapea na chvíli pokoj. Obrátil se k ředitelce, která se zrovna připravovala k vykročení, přece jen by se měli co nejdříve schovat uvnitř. Bellatrix je mohla pronásledovat.

"Co bude s tím domem?" zeptal se. Všichni tři se dali do pohybu; Minerva pohodila neurčitě hlavou.

"Ještě dnes v noci se tam vrátím a napravím, co půjde," pronesla jakoby myšlenkami mimo.

"Není to nebezpečné? Chci jít s vámi," nadhodil Harry. Čím víc se přibližovali k hradu, tím větší na ty dva dostával vztek. Proč mu něco neřekli, proč ho neseřvali? Na Snapeovi bylo vidět, že by to udělal velmi rád, jenže po celou dobu jejich hbité chůze mlčel.

"Zvládnu to sama. A Bellatrix se na tom místě už neobjeví. Nemá důvod."

Harryho se zmocnila panika. Až Bellatrix zjistí, že se jí dostal do ruky falešný viteál, možná se do toho domu vrátí. Bude mít dvě možnosti na výběr. Buď si myslet, že ho má u sebe Harry, nebo že zůstal právě v tom domě. Nemohl tam pustit ředitelku samotnou.

"Musím s vámi mluvit," vyhrkl. Všiml si, že se po něm Snape krátce ohlédl, ale nehodlal to řešit. Komu jinému mohl to tajemství svěřit? McGonagallová ho pochopí. A hlavně, nepoběží hned za Snapem, aby mu všechno za tepla vyklopila. Někdo musel znát pravdu. Jiná věc byla, jak bude ředitelka reagovat na to, že si viteál ponechá Shah. Rozhodně ji nepovažoval za zbrklou osobu a věřil, že jakmile se dozví, že je možná viteál pro Snapeův život nebezpečnější, než si původně mysleli, zachová se rozvážně. I tak mu něco říkalo, že bude chtít mít tu zatracenou kouli u sebe.

"Nepočká to do zítra?" zeptala se ředitelka na půl úst. Jako kdyby s Harrym nechtěla vůbec mluvit a v podstatě ho vůbec nevnímala.

"Nepočká," protestoval Harry. Proti nim se z hradu vyřítila skupinka čtyř lidí. Ginny a všichni Malfoyovi. U Merlina, až se oni dozvědí, že to podělal, tak ho minimálně zabijí. "Prosím, je to důležité!" naléhal na Minervu.

Konečně byli na nádvoří, takže mohli zvolnit krok.

"Jste v pořádku?" vyšla jim Ginny vstříc s ustaraným obličejem. Harry neměl moc čas, prohlížet si jejich zevnějšky, ale když to v rychlosti udělal, docela se zhrozil. Všichni tři byli celí zaprášení od omítky, která na ně díky Bellatrixiným kletbám padala. Vždy pečlivě upravený ředitelčin účes vzal za své, všude kolem obličeje jí povlávaly uvolněné pramínky šedých vlasů. Její tmavě zelený hábit byl na několika místech potrhaný, taktéž ten Snapeův. Sebe si Harry moc neprohlížel, ale táhlo mu na koleno, takže musel mít na kalhotách díru. Proto tedy Ginny vypadala tak vyděšeně. Možná čekala komplikace, ale ne v takovém měřítku. "Co se stalo?" Rychle k Harrymu přiskočila a chytila ho za ramena. Několikrát ho natočila do obou stran, aby se ujistila, že není nikde viditelně zraněný, pak zhodnotila i ředitelku a Snapea. Tedy jen pohledem.

Harry se kousl do rtu. Nastal čas pravdy. Bude muset nahlas vyslovit, jak to celé zpackal. Bude muset promluvit o tom, čemu se od jejich přemístění vyhýbali.

"Bellatrix nás vyhmátla," oznámil překvapené zrzce i jejímu blonďatému doprovodu.

"A kruci," vydechla Ginny. Harry by asi použil mnohem ostřejší slovo na vystižení oné situace, ale bohatě stačilo, že si ho pro sebe řekl v duchu. Cítil se hrozně. Pravý viteál měl sice u sebe, jenže nikdo další to nevěděl a ani vědět nesměl. Musel prostě stůj co stůj mluvit s ředitelkou o samotě.

"Sebrala nám ho," pokrčoval Harry v sypání popela na vlastní hlavu. "Tedy mně. Upadl mi a ona si ho přivolala. Pak jsme se přemístili," vypověděl své bývalce a také té snobské rodině hlavní body jejich výpravy. Lucius se prudce nadechl, ale oheň nakonec vyletěl z Dracových úst.

"Já to vždycky věděl, že jsi idiot!" prskl. Harry měl dokonce pocit, že mu chce jednu vrazit, takže sebou cukl a ustoupil o krok dozadu. Fajn, musí si to vyžrat, když si to takhle uvařil.

"Já… omlouvám se, byla to… nehoda." Co na to taky mohl říct jiného? Přiznat, že to byl vlastně úmysl? Hned by se na něj všichni sesypali a možná do něj i nalili násilím veritasérum, kdyby jim nechtěl říct podrobnosti. Jakože opravdu nechtěl.

"Jak jsi mohl porazit Temného pána?" vyjekla Narcissa. Ani ona neměla daleko k tomu, aby se po Harrym vrhla. A musel uznat, že na něj působila mnohem děsivěji, než její nadutý syn. Zcela zjevně ji svrběla ruka s hůlkou, aby ji proti němu nenamířila.

"Prostě se stalo, už s tím nic nenaděláme," rozhodil bezradně ruce. Pak se znovu podíval netrpělivě na Minervu. "Paní ředitelko, prosím!" zaúpěl.

"O co tu jde, Pottere?" promluvil konečně i Snape. Právě teď Harry jeho přitažlivý baryton vůbec nepostrádal.

"To se tě netýká!" odsekl mu. Že to bylo asi poprvé, co mu před Malfoyovými nevykal, bylo to poslední, s čím si hodlal zatěžovat hlavu.

"Jak to se mnou mluvíš, spratku!" Ach ano, Snapeova trpělivost právě naplnila pohár po okraj. Muž chytil Harryho za paži a zatřásl s ním. Tak teď. Konečně mu k tomu taky něco řekne, Harry o tom nepochyboval. Čekal na to. Až Snape vypění a bude mu jedno, že ho při tom uvidí všichni ostatní.

"No tak, vynadej mi, že jsem to posral!" Harry měl pocit, že slyšel vnitřní ředitelčin hlas, který v plném rozsahu nesouhlasil s jeho vyhroceným slovníkem, ale i tohle mu bylo jedno.

"Měl jsi mi tu kouli dát!" Snape s ním znovu zatřásl.

"A proč? Abys ji rozbil a nechal se zabít přímo tam?"

"Mohl jsem zabít ji. Přímo tam!" oponoval Snape vztekle. "Už mohlo být po všem, ty idiote!"

Harry byl sice zvyklý na pojmenování tohoto druhu, ale aby to musel slyšet dvakrát za sebou v jedné minutě, to tedy ne.

"Vážně? Jsi si tím tak jistý? Všiml sis už, kam až tě dostala ta tvoje arogance? Ta tvoje neomylnost?"

"Varuju tě, Pottere, takhle se mnou mluvit nebudeš!" Kdyby pohledy dokázaly zabíjet, byl by Harry na místě mrtvý. Protože i ten Dracův na desáté příčce jeho vražedných pohledů měl do toho Snapeova daleko. Prudce se staršímu kouzelníkovi vytrhl, hodil po něm neviditelným pláštěm, který bleskově vytáhl z váčku a vykročil k hlavnímu vchodu do hradu.

"Paní ředitelko, vážně je to důležité!" zavolal za ní a ještě přidal do kroku.

"Já tomu nerozumím," slyšel za sebou zmatenou Ginny. Bohužel nic nemohl říct ani jí, takže bylo zbytečné se zabývat nějakým přemýšlením, jak jí to co nejlépe vysvětlit. Jednou se pravdu dozví, jednou ano.

*

Harry na ředitelku počkal před chrličem. Došla ho o chvilku později. Minerva byla sice ještě čiperná, ale na mladé chlapecké nohy samozřejmě neměla.

"Harry." Věnovala mu zamyšlený pohled a pak vyslovila heslo do svého teritoria. Než je schodiště vyneslo ke dveřím do ředitelny, Harry už heslo dávno zapomněl. Minerva ho pustila před sebou a pak za ním pečlivě zavřela a umístila kolem nich několik ochranných a diskrétních kouzel. Nabízené místo u stolu Harry odmítl. Nemohl si sednout, cítil, že má neklidné nohy a vůbec všechno uvnitř něj se kroutilo a protestovalo proti jakékoliv snaze uklidnění. Minerva zůstala také stát a napjatě se na Harryho zahleděla. Mladík sáhl do váčku a vytáhl skleněnou kouli, kterou pak, položenou na své dlani, ukázal profesorce. Minerva neskrývala překvapení. Zato Snape by se to snažil zamaskovat svou tradiční ledovou maskou.

"Co to má znamenat?" vydechla. Harry stiskl kouli v prstech a nechal paži spadnout k tělu.

"Tohle je pravý viteál. Bellatrix má falešný. Vyměnil jsem je. Stihl jsem udělat repliku a vzít ji sebou," vysvětlil. Ve skrytu duše zadoufal, že bude ředitelce stačit pouze část vysvětlení, v podstatě po ničem dalším pátrat nemusela, ale to by nesměla být Minerva McGonagallová, adekvátní nástupce Albuse Brumbála a Severuse Snapea na postu ředitele Bradavic, aby to tímhle skončilo.

"Mohu ho ještě vidět?" nastavila Harrymu svou dlaň s dlouhými štíhlými prsty. Mladík kouli položil na určené místo a zamračil se. Pozná to hned, nebo jí to bude chvíli trvat?

"Víš, na co zrovna myslím, že?" pozvedla obočí. Takže hned.

"Kouzlo iluze," řekl. "pozitivní," dodal ještě. Minerva umístila zlověstný suvenýr mezi palec a i zbylé prsty a zvedla ho před svůj obličej.

"Neuvěřitelné," vydechla téměř obdivně. I Harry byl z Shahova prášku vyvedený z míry. Fungoval překvapivě skvěle. "S ničím takovým jsem se ještě nesetkala," přiznala ředitelka.

"Ani já ne," přikývl Harry. Pronikavé oči se na něj zahleděly skrz skleněnou kouli.

"Jak se ti to podařilo?" Ano, to byla předvídatelná otázka. Harry si ovšem odpověď připravit nestihl. Protože ta, která by ho vytáhla z téhle bryndy, by musela mít lživý základ.

"Je to nějaký speciální prášek iluze. Dostal jsem ho od…"

"Od?" vyzvala ho Minerva rázně.

"Od profesora Shaha." Harry sklonil hlavu, cítil, že se mu tváře zbarvily rudě. "Prosím, paní profesorko. Bellatrix má falešný viteál a až to zjistí, půjde po tom pravém znovu. Možná se vrátí i do toho domu. Nesmíte tam dnes v noci jít. To je to, co jsem vám potřeboval říct." Poté se Harry odvážil opět zvednout tvář. Minerva už před obličejem kouli neměla, ale pohled na něj upírala stále.

"Proč ti dal profesor Shah ten prášek? A proč jsi tohle nemohl říct i Severusovi?" zeptala se čarodějka neoblomně. Harry si povzdychl. Teď dojde na lámání chleba.

"Protože chce ten viteál ukrýt u sebe. Je přesvědčený, že jakmile bude viteál zničený, Snape zemře." Harry se vnitřně zarazil. Bože, bude muset McGonagallové říct i to, že ti dva jsou bratři? Ale to mu Snape nikdy neodpustí.

Ředitelka přivřela oči, jako kdyby Harryho slova pečlivě zvažovala a snažila se vytvořit nějaký závěr.

"Vím, že jsou Sareh a Severus přátelé… tak tedy proto? Jsou víc než přátelé, Harry?" zeptala se přímo. Harry si vzpomněl, že si ředitelce postěžoval kvůli svému podezření na milostný vztah mezi oběma lektvaristy, ale rozhřešení spolu už neprobírali. Jaksi na to nebyl čas.

"Ne, nejsou," vydechl Harry. "Profesor Shah, on… On je Snapeův bratr," vysoukal ze sebe. Ředitelce málem spadla brada až na podlahu. Očividně to pro ni byl ještě větší šok, než že v ruce drží pravý viteál.

"Bratři?"

"Ano. Eileen Snapeová je matka obou. Severus to tajil záměrně. Nechtěl bratra vystavovat nebezpečí. Kdyby se to dozvěděl Voldemort…"

"Chápu," přikývla Minerva. Harry se jí zadíval prosebně do očí.

"Severus se to nesmí dozvědět. Že jsem vám to prozradil. Kdybych nežárlil, nikdy by mi to neřekl. Vzal si to do hrobu i před tím rokem a půl."

Do Harryho se opět pustil vztek. Mohl by mít, prosím pěkně úplně normální partnerský vztah s úplně normálním člověkem? Který ho nebude nazývat spratkem, idiotem a Potterem a občas k němu bude i upřímný? Vážně by to bral. Copak chtěl tak moc?

Minerva stále vypadala trochu rozhozeně, Harry pochopil, že se ještě pořád smiřuje s přílivem nových, ne zrovna uklidňujících informací.

"Předpokládám, že profesor Shah má nějaké informace ohledně viteálu, které se mi ještě nepodařilo najít."

"Slíbil mi důkaz!" vyhrkl Harry. "Důvod, proč chce ten viteál ukrýt před svým bratrem je ten, že…"

"Že by s jeho zničením Severus neváhal. Ano, to mě také napadlo," posmutněla Minerva. "Myslím, že si v tomhle případě nemusíme nic nalhávat, Harry. Severus je velmi hrdý člověk a před rokem a půl obětoval svůj život za dobrou věc. Musí se cítit špatně. Dostal šanci, o kterou nežádal, a kterou by bez mrknutí oka odmítl, kdyby byla volbou." Žena si založila ruce na prsou, skleněnou kouli stále třímala v prstech.

I když to bylo pro Harryho těžké, musel s ní souhlasit. Nejhorší asi byla ta bolest, která se mu usídlila v hrudi. Proč to všechno vlastně dělal, když muž, kterého miloval, nechtěl žít? Co když jednu hrozbu zažehnají a Snape se přesto vystaví další? Dobrovolně?

"I tak věřím, že je v něm pořád i kousek sobce, který si chce aspoň něco málo urvat pro sebe. Přece kdyby nebylo mě a mé matky…" Harry vlastně nevěděl, jak to správně rozvinout, jen si zkrátka nehodlal připustit, že něco takového chce Snape celým svým bytím. Vždyť on v podstatě vyzrál na smrt a na Voldemorta také. Kdyby ten parchant ještě žil a viděl, co se právě teď děje, byl by vzteky bez sebe.

Minerva si znovu začala prohlížet viteál, dokonce s ním zatřásla, aby se uvnitř rozvířil umělý sníh. Když promluvila, působilo to spíš jako úvaha.

"Nenapadlo tě, Harry, nechat ho jednoduše odejít? Nebo mu aspoň dopřát právo volby?"

Harry na ni vytřeštil oči.

"Ne!" odmítl rázně. "To prostě neudělám. Nejsem zvědavý na jeho důvody, zvlášť když jsou určitě absurdní. Viděl jsem jeho vzpomínky. Můžete si myslet cokoliv, ale Severus zemřít nechtěl," trval si na svém. Pak natáhl před sebe ruku s jasnou výzvou, že chce viteál vrátit. Minerva zaváhala, než mu ho podala zpět.

"Zvaž to, Harry. Jaká je vyhlídka na život s člověkem, který chce něco jiného než ty?"

"A vy chcete, aby byl zase mrtvý?" bránil se Harry. Copak ona ani trochu nevěřila tomu, že by tu mohla být možnost, že by chtěl Snape žít?

"Není důležité, co chci já, ne v tomto případě. Ale pokud půjdu do důsledku, je v mém nejlepším zájmu, chránit kouzelnický svět, nebo alespoň jeho dorosteneckou část. Možná nebudeš šťastný a to mě trápí. Možná budou mí studenti v ohrožení, až Bellatrix zaútočí a to mě velmi rozzlobí. Chápeš, co tím chci říct?" Nebylo třeba bližšího vysvětlení, Harry to chápal výborně.

"Jo, rozumím tomu. I tak chci ještě šanci. Jestli se to nezmění, pak… to vzdám, slibuju!"

Minerva zdráhavě přikývla. Nebyla k tomu svolná, to Harry poznal, ale přistoupila na jeho podmínky. Víc si ani přát nemohl.

"Nepůjdete do toho domu, že ne? Nebo alespoň ne dneska," žadonil.

"Rodina se vrací až v neděli, takže to provedu zítra," ujistila ho Minerva. Harry by nejraději ten dům nechal, jak byl, ale rozuměl zodpovědnosti, kterou čarodějka ctila. Ti lidé neměli s jejich problémy nic společného. Nezasloužili si, vrátit se do polorozbořeného domova.

Než se otočil k odchodu, položila mu ředitelka ještě jednu otázku.

"Jak tě profesor Shah přesvědčil, abys ten viteál dal zrovna jemu?"

Harry se zasekl v půlce pohybu a podíval se na ženu poněkud vyhýbavě.

"Je to přece jeho bratr," zatřásl hlavou. O tom nešťastném polibku a vydírání se nikdy nikdo nedozví. "Dobře. Dobrou noc, Harry."

Mladík měl pocit, že mu to McGonagallová ani náhodou nezbaštila, jenže naštěstí počítal i s tímhle. A navíc byl moc unavený na to, aby si ředitelčinými pochybnostmi nechal zaplnit mozek. V rychlosti jí též popřál dobrou noc a pak už pelášil pryč. Musel za Shahem, aby mu předal viteál. A pak? Děj se vůle Merlinova.

*

Ve skutečnosti Harry oddaloval svůj návrat do komnaty. Věděl, že si od Draca ještě vyslechne svoje a nebude to nic pěkného. Také se obával setkání se Snapem. Ta hádka v domě mudlů zůstala otevřená, ovšem co se týkalo dalších věcí, ty byly ještě závažnější. A zeptat se Snapea, jestli chce vlastně žít, bylo Harrymu natolik zatěžko, že se s ním ani nechtěl vidět.

Když ho nový lektvarista vpustil do svých soukromých pokojů, stále byl duchem jinde. Jako nějaký stroj předal skleněnou kouli Shahovi a pak si bez dovolení sedl na pohovku.

"Dáš si skleničku?" zeptal se kouzelník chápavě.

"Jo, ale něco pořádnýho. Co mi nespálí krk," narážel Harry na ten odporný anýzový fujtajbl, který mu dal Shah minule. Dostal sklenku s jantarovou tekutinou a jen co se ujistil, že je to skotská whisky, nalil si celý obsah sklenky do pusy. Taky pálila, ale příjemně. Stále cítil ten vnitřní neklid, kterého se ne a ne zbavit, ani po rozhovoru s ředitelkou. Doufal, že mu alkohol pomůže.

"Náročná mise?" zajímal se Shah. Pak nad Harrym několikrát mávl hůlkou a tím vrátil jeho vzhled do původního stavu. Zmizel prach i díra na kalhotách, za což mu Harry poděkoval tím, že k němu natáhl ruku s prázdnou sklenicí a přidal vyzývavý pohled, který mu měl zajistit další dávku. Sice mu Shah znovu nalil, ale netvářil se na to nijak vstřícně.

"Doufám, že umíš pít," neodpustil si. Harry si tentokrát pouze usrkl a než promluvil, vytvořil několikavteřinovou dramatickou pauzu.

"Neumím vůbec nic. Jsem packal," zabrblal.

"Packal?" zopakoval Shah nechápavě.

"Jo. Myslí si to o mně teď všichni. Protože jsem dopustil, aby mi Bellatrix vyfoukla viteál."

Lektvarista se ohlédl za sebe. Odložil prozatím skleněný suvenýr na poličku ke svým lahvičkám a artefaktům, než jej schová na bezpečné místo. Z Harryho přiznání byl zmatený.

"Ne, tohle je pravý viteál. Já tam tu repliku nenechal, když nás Bellatrix našla a Snape a McGonagallová s ní šli bojovat. Málem mě dovnitř nepustili, to by byl konec," povzdychl si.

Shah od Harryho přijal opět prázdnou sklenici a zavrtěl hlavou.

"To stačí!" odmítl mu nalít další.

"Accio skotská!" nenechal se mladík odradit. Láhev mu plynule vylétla vstříc a Harry ji lehce chytil mezi prsty. Nejdřív ho napadlo, že si přivolá i skleničku, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Otevřel uzávěr a přihnul si rovnou z láhve.

"Jestli se ti podařilo dát Bellatrix falešný viteál, pak nechápu, proč jsi tak zoufalý a toužíš se kvůli tomu opít." Ano, Shah se pokusil Harrymu skotskou vzít, jenže mladík měl zatím ještě dobré reflexy, samozřejmě i díky famfrpálu a vyhnul se mu.

"Vždyť jsem ti to řekl. Všichni si myslí, že jsem to zpackal."

"To není ten důvod!" zavrčel Shah. "Ne, když víš, že to není pravda. I když jim to nemůžeš říct, to není důvod k otravě alkoholem. Dej mi tu láhev!" Další pokus vyšel stejně jako ten první. Harry si uvědomil, že na pohovce nebude před Shahem v bezpečí, proto vstal a postavil se za její opěradlo.

"Prostě mě nech ožrat. Jsem dospělej!" zavrčel na druhého muže zlostně. Rychle si dopřál dalších několik loků ohnivé vody. Bylo víc než příjemné, jak ho začalo prostupovat teplo a pocit klidu. I když falešného. Zítra si tu bolest užije taky, tak proč ji ještě trochu neoddálit?

"Vím, že se mnou nesouhlasíš, ale řekl jsem ti, jak se věci mají…" začal k němu Shah promlouvat mírnějším tónem.

"A není to jedno? Tedy co si já nebo ty myslíme? Jestli chce Snape umřít a my mu v tom bráníme, v čem je náš úmysl lepší?" Harry naproti tomu hlas zvýšil. Měl pocit, že musí křičet, aby mu bylo rozumět, aby ho bylo slyšet. Shah pohodil hlavou, až se mu vlasy rozletěly na všechny strany.

"Jestli jsem to pochopil správně, můj bratr nikdy neměl moc na vybranou. Copak s tím chceš teď začít? Zeptáš se ho, co chce a při první příležitosti udělá chybu. Protože nebude vědět, jak si na to zajít."

"To o něm máš tedy hezké mínění. Severus není nesvéprávný, jen oficiálně mrtvý!" štěkl Harry. Láhev v ruce mu právě přišla vhod. A tekutina ubývala velmi rychle.

"Taky tě má rád, ale nikdy ti to neřekne," oplatil mu Shah stejně rozhořčeně. Harrymu se vzteky rozšířilo chřípí, skoro se na dalším loku whisky udávil.

"Myslíš, že to nevím? Že na to beznadějně nečekám každou chvíli, když jsme spolu? Můžu si namlouvat, že jsou to jen slova, ale já… Kurva, já ho přece miluju a vím, že on mě taky!" Harry nad svými slovy zkoprněl. Řekl to s takovou jistotou a přitom si ještě před pár dny myslel, že jsou jejich city ovlivňovány krevním poutem. A právě to přiznal před Snapeovým bratrem, kterému už nechtěl prozradit ani kolik je jedna plus jedna.

"Tak se mi tu přestaň opíjet a běž mu to říct. Jestli existuje důvod, který by ho mohl udržet mezi živými, musí ho znát!"

"Bude mu to jedno," zavrtěl Harry hlavou. Jenže asi moc prudce, protože se mu náhle zamotala a pak už se mladík poroučel k zemi. Zatracená whisky, zrádná jak celý klan Smrtijedů.

Když se jakž takž probral, ne že by jeho vnímání okolí mělo reálnou podstatu, jeho tělo bylo přitisknuté k lektvaristovi, který se ho snažil zvednout. Poněkud vzdáleně uslyšel zvuk podobný zaklepání. Všechno měl zkrátka zkreslené a navíc se mu chtělo hrozně smát a také brečet. A nejvíc asi spát. Než nadobro upadl do absolutního spánku, dolehl k němu ještě nový hlas a s ním divoký rozhovor.

"Můžeš mi vysvětlit, co dělá Potter u tebe?"

"Štve tě to?"

"Ne!"

"Fajn. Tak jestli na mě nemáš nic důležitého, rád bych ho teď uložil do postele."

"Cože?"

"Je opilý!"

Chvíle ticha.

"Jak se stihl takhle rychle opít? Vrátili jsme se sotva před hodinou."

"A tys ho nechal samotného? Řekl mi, že to dopadlo katastrofálně. Cos čekal, že udělá? Spíš si myslím, že jsi na něm nenechal jedinou nit suchou, že?"

"Kruci, Sarehu, pořád vykřikuje, jak je dospělý, tak snad něco ustojí."

"Ano, je dospělý, ale ty s ním podle všeho stále jednáš jako se svým studentem. Musíš sakra rozlišovat, s kým mluvíš. Máš ho snad rád…"

*

Když Harry opět začal vstřebávat okolní svět, bylo už všude ticho. Matně si vzpomínal na chaotický sen a také na dva dohadující se hlasy, než usnul. Toho starého protivu by poznal kdykoliv a kdekoliv. I kdyby kolem nich jezdilo sto buldozerů a do toho se jim nad hlavami prohánělo hejno draků, prskajících oheň a řvoucích jak na lesy, poznal by Snapeův hlas a hlavně ten nadřazený tón, který byl jeho nedílnou součástí. Protože ho nevynechal ani v rozhovoru s bratrem. Také to ale mohlo být tématem, na které narazili. Harry evidentně permanentně Snapeovi zvyšoval krevní tlak.

Jakmile se pokusil zapojit i fyzickou schránku, ozvala se přirozeně bolest hlavy následkem kocoviny. Přitom neměl pocit, že by toho vypil nějak moc. Jenže to byl jeden lok sem, jeden támhle. Jak se se Shahem hádal, nestíhal ještě sledovat, kolikrát si tu zpropadenou flašku přiložil ke rtům.

Bolavýma očima zabloudil k nočnímu stolku, na kterém ležela jeho hůlka a nějaká lahvička. Ta stála na malém kousku pergamenu. Harry si nádobku vzal a rychle si přečetl vzkaz. Už dopředu tušil, co na něm bude.

Vypij to. Zabere do minuty.

Sice tam nebylo napsáno, na co že to má zabrat, ale Harry nebyl naivní, aby věřil, že i Sareh Shah si aspoň jednou za život neprožil kocovinu. Odzátkoval lahvičku a celý její obsah vypil. Málem ho pak obrátil na koberec, jak byl lektvar odporný. Při neohrabaném vylézání z postele si všiml, že má na sobě velice staromódní bílou noční košili. A jeho oblečení bylo v nedohlednu. Na okamžik ho zachvátila panika, že ho snad Shah viděl nahého, jenže o vteřinu později si uvědomil, že je mu to vlastně jedno. To, před čím v noci utíkal, se s plným, neopitým vědomím opět přihlásilo o celou jeho pozornost a bazírovat na nějaké diskrétnosti mu přišlo prostě banální a zbytečné. Hůlkou si vytvořil rychlý tempus, aby zjistil, že je teprve nějakých pět hodin ráno. Myslel si, že spal mnohem déle.

Harry opatrně pootevřel dveře a nakoukl do tichého obýváku, který s ložnicí sousedil. Samozřejmě už mu došlo, že nespal ve svém přiděleném pokoji, ale když uviděl současného lektvaristu sedět na pohovce a s ním i toho minulého, připadal si poněkud nepatřičně. Co se asi všechno stalo, od chvíle, kdy upadl do komatu?

Co nejjemněji proklouzl škvírou, v duchu prosíc o svůj neviditelný plášť, když si ho ti dva všimli. Snape už se nadechoval k proslovu.

"Vy jste vůbec nespali?" předběhl ho Harry s nevinně pronesenou otázkou.

"Chvilku ano," vzal si Shah hlavní slovo. Poté ukázal na stolek u krbu, kde stála konvice, nejspíš s kávou a nějaké jídlo. "Posluž si," vyzval Harryho s úsměvem. Mladík vykročil ke stolku, po cestě se snažil nenápadně zachytit místo, kam včera Shah odložil viteál. Předmět byl pryč.

"Možná by ses už mohl jít taky vyspat, Severusi. Brzy bude celý hrad na nohou. Vidíš, nic mu není, je v pořádku, střízlivý…"

Harry zvolnil krok a podíval se na Snapea. Muž byl jako obvykle nerudný a zakaboněný, ale po tom, co řekl jeho bratr, ještě navíc zbledl. Pokud to tedy šlo. On tu na něj čekal celou tu dobu, až se vzbudí? Proč? Aby ho mohl znovu nazývat idiotem?

"Pokud ti to nevadí, také bych si dal rád kávu." Na to jak se tvářil, zněl Snapeův hlas vyrovnaně a tentokrát i celkem mile. Pochopitelně v rámci jeho možností.

Harry sebou trhl, když se starší z bratrů zvedl a namířil k němu. Usadil se u stolku a ukázal rukou na druhou židli. Mladík si ji tedy zabral, ale ani trochu z toho neměl příjemné pocity. Posléze mu byl přisunut již naplněný šálek horkou kávou a talířek s toastem.

Když si vzpomněl, jak hezky spolu ti dva předtím mluvili, byl ze současné situace rozhozený. A možná to tak bylo jen kvůli němu. Mohl Severus vážně žárlit? Shah se ho snažil z nějakého důvodu zbavit. Anebo jen myslel na jeho dobro? Pravda, člověk, o kterém si všichni myslí, že je půl druhého roku po smrti, by se tu neměl producírovat jen tak. Ani pod neviditelným pláštěm. Tedy alespoň ne v době, kdy je na hradě frmol.

Harry po očku sledoval Snapea, jak upíjí svou kávu a občas očima přelétl i k Shahovi. Druhý kouzelník je neskrytě pozoroval. Něco se mezi nimi muselo v noci stát. Možná se pohádali.

"Doufám, že už si to fiasko nevyčítáš, Harry," promluvil Shah nejprve na něj.

"Když to nebudu mít na talíři každý den, možná se s tím i někdy smířím," pokrčil Harry rameny. Ne nadarmo na sobě ucítil Snapeův pohled.

"Myslíš, že ti to bude vyčítat někdo jiný? Nejsi neomylný. Nikdo nejsme," opáčil Shah. Ta provokace byla jasná jako facka, teď už jen počkat na reakci Snapea. Harry se napřímil, protože ho osvítilo uvědomění. Než usnul, něco takového Shah svému bratrovi řekl. Že s ním nemůže jednat jako se studenty.

"Já vím, ale někdo si myslí, že jsem mnohem víc než neomylný," nebral si Harry servítky. Snape ztuhl. Poté dost necitlivě postavil šálek na talířek.

"Mohl bys mi připravit ten lektvar, o který jsem tě žádal?" podíval se na Shaha.

"Myslíš ten lektvar, který bys byl schopný uvařit lépe než já?" ušklíbl se Sareh. Harrymu z téhle atmosféry nebylo zrovna dobře, jenže neměl odvahu do ní zasahovat. Znovu už ne.

"Prostě se ztrať, buď od té lásky!" zavrčel Snape. Harry střelil pohledem po Shahovi, jak se na takový tón bude tvářit. Dvakrát mu to tedy nebylo, přesto vstal a vydal se ke dveřím do své laboratoře. Harry usuzoval, že by mohla být právě tam. On znal pouze tu školní, kde se snažil za dohledu Snapea naučit nitrobraně.

"Jestli se na něj jen křivě podíváš, pak budeš mít co dělat se mnou," sykl ještě Shah, než zmizel z místnosti. Harry měl co dělat, aby nevystřelil za ním. Nechtěl už žádné hádky a už vůbec ne pře mezi bratry, kteří si do této chvíle byli natolik blízcí, že by se nedokázali ani navzájem poslat do háje. Opravdu to vypadlo, že pokaždé zkazí, na co sáhne.

Krvavý polibek 30. 2/2

pokračování...

---

Harry se vrátil do svého pokoje. Draco ještě nebyl zpátky, takže usuzoval, že se setkání s McGonagallovou protáhlo. Anebo ještě setrvával se svými rodiči o patro výše. Nevadil mu klid, potřeboval ho na přemýšlení a ani náhodou neměl teď náladu na Malfoyovy rozmazlené výlevy.

Posadil se na pohovku a znovu si prohlédl oba flakonky od Shaha. Ten "dobrý" měl modrou barvu a celkově na Harryho působil víc pozitivně, než ten druhý, i když mu zelená, ač typická zmijozelská barva nikdy nevadila. V hlavě se mu tvořily scénáře, jak to vlastně provede, aby Snape a ředitelka nic nepoznali, jenže ani jeden mu nepřipadal reálně proveditelný. Ne, pokud je bude mít oba za zadkem. Musel pracovat s tím, co má. Tedy s faktem, že v domě budou sami. Na to jediné se asi mohl spolehnout. Kdyby se zeptal Rona, nebo Freda, určitě by mu něco poradili. Bohužel se mu při představě vyprávění o svém vztahu k obživlému bývalému lektvaristovi svému nejlepšímu kamarádovi sevřel žaludek. Dokud to půjde, ututlá to. Dokud jsou Ron a Hermiona mimo hru, je to tak lepší, pomyslel si. Jedna myšlenka střídala druhou, navazovaly na sebe a bylo přímo nevyhnutelné, aby se dostavila i vzpomínka na to, proč musí nyní vymýšlet složité plány, aby Snapeovi zabránil ve zničení vlastního viteálu.

Polibek. A ne jen tak ledajaký.

Kdyby šlo o pusu, Harry by poslal Shaha do háje, s tím jeho nestoudným vydíráním, jenže tohle se podobalo obyčejné puse asi tolik, jako bišonek vlkodlakovi. Harry možná pochyboval o tom, že by se Snape zlobil, že by dokonce žárlil, ovšem měl opravdu žaludek na to, aby ho pokoušel? Aby riskoval, že by mohl mít Shah pravdu? Jestli existoval důkaz o ojedinělém viteálu, jestli cenou za Snapeův život byl i život Bellatrix Lestrangeové…

Harry vzhlédl, protože zaznamenal, že se pohnula klika. Netušil proč, ale v tu chvíli ho napadlo, že Snape musel přece cítit to samé co on, ve chvíli, kdy ho Shah políbil. Vůbec mu nedošlo, že ho mohla usvědčit jeho vlastní krev. Copak se s tím Snape svému bratrovi nesvěřil?

Dveře se pomalu otevřely a pak se do pokoje protlačilo útlé tělo Draca Malfoye, zády k Harrymu. Mladík dával pozor, jestli ho z chodby někdo nesleduje. Harry si oddychl. Za prvé proto, že by se teď nezvládl podívat Snapeovi do očí, pokud by to byl on a za druhé, že po svém příchodu neobnovil ochranná kouzla. Už by to blondýn pocítil na vlastní kůži a neodnesl by si to nikdo jiný, než opět Harry.

"Jaký to bylo?" zeptal se laxně Malfoye, který opatrně zavíral dveře. Oslovený se prudce otočil a protočil očima.

"Přestaň mě děsit!" vynadal mu.

"No tak promiň, že tu vůbec jsem," zamračil se Harry. Kdyby si tak mohl vlézt do svého pokoje, ale ne, on musel počkat, až se milostpán uráčí odejít. Pak teprve bude mít tuhle místnost pro sebe a to ještě s rizikem, že se to rozmazlené hádě může každou chvíli objevit znovu.

"To je jedna z věcí, kterou ti asi neprominu nikdy. Že jsi!" utrousil Draco podrážděně.

"Spadl ti snad chrlič na nohu? Co jsi nabručenej?" nechápal Harry. Tohle nemohlo mít nic společného s ním. Poznal, kdy se s Dracem špičkují, a kdy je skutečně naštvaný. A on byl zaručeně to druhé. Jenže Harry se s ním naposledy viděl někdy před hodinou a něco a to se pouze špičkovali. Možná mu něco řekl otec, nebo matka, nebo…

"Jestli jsi rýpal do Ginny a ona ti to vrátila svým typickým způsobem, tak se vlastně vůbec nedivím, že máš náladu pod psa. A dobře ti tak," provokoval. Ginny byla sice mírumilovná osoba, ale nikdy si nenechala nic líbit. A od takového floutka už vůbec ne.

Malfoy mu věnoval jeden ze svých vražedných pohledů, stupeň vražednosti na stupnici od jedné do deseti asi na osmé úrovni a hodil sebou na gauč vedle Harryho.

"Kdyby jen to, ale naši se asi zbláznili…"

"Tos zjistil až teď?" podivil se Harry. Tentokrát to byl stupeň deset.

"Nedloubej do mě, Pottere, nevíš, co dokážu," zaprskal Malfoy jako kočka.

"Ne vůbec. Strávil jsem posledních skoro devět let víc s tebou, než se svými příbuznými. To těžko můžeš tvrdit o člověku, kterého neznáš. Ale dobře, už nebudu rýpat. Co se stalo?" rozhodl se Harry pro smířlivý tón. Malfoy ho chvíli pozoroval, než se natočil víc na krb a zatnul ve tváři všechny svaly.

"Táta hladil mámu nohou pod stolem," přiznal. Harry beze studu vyvalil oči a zalapal po dechu.

"Cože?" No kruci, takže to fakticky fungovalo. Krevní pouto o sobě dalo opět vědět. Myslel si, že se bude víc týkat zranění, hojení, tedy spíš fyzických faktorů, ale tohle byl jasný důkaz. Ne že by to bylo něco uklidňujícího.

"Nechtěj, abych to opakoval," podíval se na něj Draco ostře.

"Ne, v pohodě, jenom…"

"Bože, to je tak trapný. Když jsou sami, ať si dělají, co chtějí, ale přede mnou, před Weasleyovou a McGonagallovou…" Malfoy se zarazil ve své litanii a znovu upřel na mlčícího Harryho, který momentálně sváděl bitvu se svým svědomím, tázavý pohled. "Počkat!" Draco rychle zamrkal, jeho zorničky se přesto nepřestávaly rozšiřovat. "Můj otec je diplomat, nikdy by nic takového neudělal před někým dalším. A matka jakbysmet. Může za to to krevní pouto, že jo?"

Rozmazlený, to ano, ale navíc ještě chytrý. Nic, co by se Harrymu hodilo do krámu.

Černovlasý kouzelník pokrčil rameny.

"Co já vím," řekl lhostejně. Bohužel Malfoy měl na to jiný názor. Rozhodně se tím chtěl zabývat dál.

"Jestli mého otce něco podpořilo v tom, aby to udělal, muselo to být to vaše podělané krevní pouto. A spojený jsi s ním jen ty a Snape!" naléhal na Harryho. Druhý mladík zavrtěl rezolutně hlavou.

"Nesváděj to na mě, jak bych asi mohl tvýho otce k něčemu takovýmu vyprovokovat? Nebo Snape? Nebuď směšný…"

"Já jsem směšný? Jestli to funguje, jak si myslím, tak sis v tu dobu musel dělat dobře, nebo Snape. Tys byl u… U koho jsi vlastně byl?"

Harry cítil, že se do toho začíná zamotávat čím dál víc. A Malfoy byl neoblomný. Viděl na něm, že si půjde za svým, dokud toho nedosáhne.

"To je fuk!" zahřměl Harry a prudce vstal. Napadlo ho, že by mohl utéct do koupelny, Draco ho ale chytil za zápěstí a stáhl zpátky, div, že na něj Harry neupadl.

"U koho jsi byl? Co jsi tam dělal?" vrčel mu Draco do obličeje.

"To je moje věc!" Krucinál, jestli na něj bude Malfoy naléhat ještě víc, všechno mu vyklopí. Musel rychle něco vymyslet. Draco a ani jeho rodiče se nesměli dozvědět, že viteál je tentokrát jiný, a že je téměř jisté se zbavit Bellatrix jeho pouhým zničením. Vsadil by klidně i svou hůlku na to, že by se nerozmýšleli ani vteřinu. A pokud bude předstírat, že by mohl něco mít se Sarehem Shahem, Snape se to určitě brzy dozví a to také nemohl potřebovat. Ovšem, jestli to nesvede na sebe, půjde Draco pátrat po původci těch náhlých otcových emocí jinam, přesněji ke Snapeovi.

Harry si uvědomil, že se dostal do začarovaného kruhu a v podstatě k tomu nepotřeboval ani vyslovit žádné zaklínadlo. Někdy si lidé dokázali dost dobře uškodit i sami.

"Tak fajn, způsobil jsem to já," vyhrkl po dalším vražedném Malfoyově pohledu - stupeň devět. "Chodím do prefektské koupelny. Je tam klid a… No prostě si napustím vanu a pak… Bože, nechtěj po mně detaily, copak ty to neděláš?!" zabručel podrážděně. Snad tahle výmluva pomůže a už mu ten hajzlík dá pokoj.

Malfoy odtáhl horní polovinu těla od Harryho a nakrčil obočí.

"Dělám a určitě bych takhle nevyváděl, kdyby se na to někdo zeptal," dušoval se. Harry se uchechtl.

"Tak o tom silně pochybuju. Jsi chytlavej na všechno."

"Co řekneš ty," opravil ho Draco. Na tom něco je, pomyslel si Harry. Sám to cítil podobně. Důležité ale bylo, že se zdála hrozba zažehnána.

"Jo, to by mě asi překvapovat nemělo," utrousil Harry a pokusil se znovu vstát. Draco už ho nezastavil, ale Harry si byl jistý, že jeho předchozí neklid a i ten pevný stisk Malfoyových prstů na zápěstí museli cítit jak Lucius, tak Snape.

"Nechceš zase objednat Coca Colu?" zarazil ho Draco tentokrát slovně. Harry pozvedl obočí.

"Vážně? Ale nebudeš mi znovu nadávat, že nemůžeš v noci spát," navrhl.

"To se ještě uvidí," potřásl Malfoy důležitě hlavou. Harry tou svou jen nevěřícně zavrtěl.

*

Jedna hrozba byla sice zažehnána, ale další, mnohem horší, se blížila. A Harry to moc dobře věděl. Snape se mu ten večer neozval, ačkoliv s tím tak trochu počítal. Pokud se jeho rozbouřené hormony přenesly na Malfoye seniora, muselo to tak být i u Snapea. Na druhou stranu mu to poskytlo jistou satisfakci vůči Shahovi. Kdyby byl Severus tak moc žárlivý, jak si lektvarista myslel, určitě už by se dožadoval vysvětlení. Anebo chystal nějakou jinou akci a tohle měl být ten pověstný klid před bouří.

Pro Harryho to znamenalo, být neustále ve střehu. Usínal s pocitem viny a s ještě silnějším se druhý den probudil. Svou dopolední směnu v knihovně prožil duchem nepřítomný; dokonce i Ginny mu musela něco zopakovat víckrát, protože ji nevnímal. Vyzvídala, proč je takový, ale Harry se zatvrdil a nakonec to svedl na strach z blížící se noční výpravy do domu mudlů.

Opravdu se toho bál a k jeho smůle se večer přiblížil tak rychle, že se na to nestačil ani psychicky připravit.

V devět hodin večer se všichni zainteresovaní sešli v horní komnatě, aby si ujasnili plán.

"Rozhodla jsem se, že půjdeme jen já, Harry a Severus. Ginny, vy zůstanete tady," začala McGonagallová.

"Ale paní ředitelko," chtěla zrzka protestovat, přísný ženin pohled ji ale zarazil. Dívka nakrčila vzdorovitě bradu, nic dalšího však neřekla.

"Čím více lidí, tím větší riziko nebezpečí. Musíme to udělat rychle. Bellatrix si možná zjistila ty samé informace. Nebudeme si nic namlouvat, určitě už po všech pátrá." Minerva se nyní podívala postupně na každého z rodu Malfoyů. Lucius měl evidentně něco na srdci.

"Rozdíl mezi vámi a mou švagrovou je ten, že ona nebude čekat, až ti mudlové někam odjedou. Prostě si pro ten viteál dojde hned a třeba tu rodinu i zabije."

"Ano, na tom se shodneme," přikývla ředitelka klidně. "Přesto mám stále naději, že se k těm nejdůležitějším informacím ještě nedostala. A už brzy se to dozvíme najisto. Harry…" její pohled padl na tichého bývalého studenta. Harry cítil, že se na něj podívali i ostatní, ale nejvíc mu asi vadil Snapeův pohled, kterému se od začátku setkání vyhýbal.

"Ano, paní profesorko?" Harry se zahleděl do očí výhradně jí. Nesměl ucuknout a ukázat tak nervozitu.

"Nezapomeň svůj plášť, budeme ho potřebovat," ujišťovala se. Harry poplácal malý váček u svého pasu a pousmál se.

"Samozřejmě."

Úsměv mu byl oplacen, pak se McGonagallová opět zaměřila na všechny.

"Počítám, že to nebude trvat dlouho. Až odejdeme, počkejte asi tak půl hodiny a jděte nám naproti k hranicím pozemků. Pro případ, že bychom měli v patách nepřítele. A mějte hůlky v pohotovosti," dodala důrazně.

Harry si uvědomil, že už jsou v pohybu, až když kráčel mezi Snapem, schovaným pod pláštěm a ředitelkou k hranicím bradavických pozemků. Naštěstí nikoho nepotkali, bylo už po večerce a ten, jenž nejčastěji porušoval školní řád, nebo zákaz vycházení z koleje, to nyní dostal téměř příkazem. Alespoň tak si Harry připadal. Ještě včera se na tuto výpravu těšil. Bylo pochopitelné, toužit po zničení viteálu, což mělo zajistit, aby se Bellatrix Lestrangeová vrátila, kam patřila, ovšem po setkání se Shahem a po zjištění nových okolností, se Harrymu zdálo, že má nohy jak z olova a nechtějí ho nést. Navíc ten Snapeův pohled. Provázel ho od jejich předchozího setkání na každém kroku. Dokonce i teď, když byl muž schovaný pod pláštěm, se Harrymu zdálo, že ho pozoruje. K čemu asi dospěl ve svých myšlenkách po tom včerejším hormonovém záchvatu? Draco nevěděl, za kým Harry jde, nemohl to tedy Snapeovi s jistotou říct, pokud mu vůbec něco řekl. Možná k tomu ani neměl příležitost.

Jakmile překonali hranici pozemků, Snape ze sebe prudce stáhl plášť a vrazil ho Harrymu zmuchlaný do ruky. Mladík jej rychle nacpal do váčku, ovšem tentokrát se tomu pohledu do očí nevyhnul. Snapeovy zorničky jiskřily. Proč, to věděl jen on sám, ale Harrymu se to ani trochu nelíbilo. Něco mu říkalo, že bude pod drobnohledem i po celý čas akce v domě mudlů a to by byla, mírně řečeno čára přes rozpočet. Navíc netušil, co si na něj chystá ředitelka.

Přemístili se přímo před cílový dům, který v mírné záři nedaleké pouliční lampy, vypadal skoro až ponuře. Jistě k tomu přispěla i skutečnost, že uvnitř nikdo nebyl a tudíž byla všechna světla zhasnutá. McGonagallová vykročila k brance, vsazené do světle hnědého plotu jako první. Harryho napadlo, zdali použije na mudlovský zámek kouzelnou formuli a jestli to vůbec jde. U Dursleyových to nikdy nezkoušel, když ho strýc Vernon zamykal v jeho pokoji.

Se zatajeným dechem pozoroval svou bývalou profesorku, jak zvedá ruku s hůlkou a míří s ní na zámek branky. Jednoduše zašeptala Alohomora a vrátka se s tichým zaskřípáním otevřela. To samé následovalo u hlavních dveří. Tam se také ředitelka na Harryho znovu otočila.

"Počkáš tu na nás, Harry," rozhodla. Mladému muži vylétlo srdce až do krku. Tohle byl ten nejhorší plán, jaký ho mohl potkat.

"Co? Ale…"

"Musím viteál nahradit replikou. Ty budeš hlídat." K té replice nic jiného neřekla, ale Harry věděl, že naráží na jeho mizerné schopnosti v hodinách přeměňování. Pravda, o tom se s ní dohadovat nechtěl, stejně by nezvítězil, jenže jak se měl tedy dostat dovnitř před nimi, najít co nejrychleji viteál a nahradit ho předmětem na chlup stejným? Ta snadnější varianta by samozřejmě nastala, kdyby mohl jít sám. Nemusel by ještě vytvářet repliku pro mudly.

"Nějaký problém, Pottere?" ozval se konečně i Snape. Jeho chladný tón Harryho zmrazil na kost. Jako kdyby se vrátili o několik let zpátky do učebny lektvarů. Upřel na bývalého profesora vzdorovitý pohled a zamračil se.

"Ano, mám problém. Nechci být odsunutý stranou, jen proto, že jsem v přeměňování zrovna nevynikal a že jsem z vás nejmladší," zatvrdil se.

"Ale ty nejsi odsunutý stranou, Harry. Někdo venku hlídat musí, kdyby se…"

"Kdyby se tu náhodou objevila Bellatrix?" skočil mladík ředitelce do řeči. Minerva pohlédla nervózně na Snapea a pak zpět na Harryho, který se rozhodl pokračovat ve svých argumentech. "Jestli se tu objeví a zasáhne mě nějakou kletbou, budete křísit jak mě, tak jeho!" ukázal prstem na Snapea. "Navíc jsem se v přeměňování procvičoval. Už nejsem takové nemehlo jako dřív!" dupl si.

"To přece nikdo netvrdí," zavrtěla profesorka hlavou.

"Umím číst mezi řádky, paní profesorko," trval si Harry na svém, pak ale nasadil psí pohled a přidal do hlasu co nejvíc pokory. "Prosím, nechte mě to udělat. Já tohle všechno spískal. Musím to napravit. Prosím!" žadonil. Na to se Minerva opět podívala po svém kolegovi, jako kdyby čekala na jeho podporu a vyjádření. To ticho a napětí by Harry nikomu nepřál zažít. Ani jeden z nich si nedokázal představit, co prožívá, s čím se uvnitř sebe pere a jak moc se musí přemáhat, aby na oba neposlal Mdloby na tebe. Protože to byla ta nejzazší možnost, ke které by se musel v případě nouze obrátit. Shah ho před ničím takovým nevaroval, protože ani on netušil, do čeho Harry jde, pokud chce získat pravý viteál. Mladík měl pocit, že mu někdo uvnitř těla drtí vnitřnosti nějakým svíravým kouzlem. Málem na ty dva vyvrátil svou večeři. Trvalo jim to příliš dlouho.

"Já jdu dovnitř v každém případě, Minervo. Vy se zařiďte, jak chcete," odsekl Snape a aniž by čekal na nějakou reakci, vykročil do temné předsíně, hůlku připravenou k vytvoření světla. Ředitelka vypadala zmateně, asi ještě nebyla rozhodnutá. Harry se prosmýkl kolem ní, čímž vlastně rozhodl za ni.

"Slibuju, že to nezvrzám!" otočil hlavu přes rameno a věnoval Minervě povzbudivý, ovšem neveselý úsměv.

"Jestli ano, pak tě čeká školní trest, Harry. A je mi úplně jedno, že už nejsi student. Dám tě na starosti panu Filchovi," odvětila přísně. Mladík se při té představě otřásl, ale navenek nedal nic znát.

"Dobře, to beru. Budeme hned zpátky," slíbil ještě a pak už se rozběhl za Snapem. Musel ten viteál najít dřív než on a také bylo potřeba staršího muže nějak zabavit, aby si nevšiml výměny.

Harry i Snape mlčeli, zatímco mapovali svými naléhavými kroky mudlovský obývák křížem krážem. Několikrát měl Harry pocit, že možná cítil přítomnost magie, ale dost dobře to mohl být i Snape, protože nedokázal rozeznat, jestli je ona magická energie dobrá nebo zlá. Viteál by se projevil ryze špatně a na nic takového ještě nenarazil. Co se týkalo lidské negativity, tak ta ze Snapea vyzařovala na sto honů. Harry byl přesvědčený, že už si na ni zvykl, když ono se tak dobře zapomíná na špatné věci.

"Kde jsi včera večer byl?" ozvalo se asi po pěti minutách hledání od Snapea zavrčení. Harry stál zrovna u jedné poličky s rodinnými fotografiemi. Ztuhl s pohledem na společnou fotku otce, matky a batolete, která mu trochu připomínala tu, jež dostal v albu od Hagrida v prvním ročníku a zakousl se do spodního rtu.

"Na návštěvě," přiznal.

"U koho?" sykl Snape. Harry cítil jeho přítomnost za svými zády, přesto to působilo, jako kdyby Snape vůbec nemluvil na něj. Musel jít s pravdou ven. Jen si ji trochu poupraví, byli přece se Shahem kolegové.

"U tvého bratra," odpověděl. "Pozval mě na skleničku, když… se teď dělíme o jedno místo." Kde je ten zatracený viteál? Už aby ho našel a vypadl odsud. Tohle vypadalo, že se bude chtít Snape zase hádat.

"Vskutku. A jaké to bylo? Setkat se s mým bratrem mimo práci?" ptal se starší muž dál.

Harry znovu přelétl všechny fotografie a otočil se. Při tom ho zaujala další police, v prosklené vitríně, na druhé straně pokoje. Bylo na ní také spoustu předmětů a izolované sklem, k němu nemusely posílat vůbec žádnou energii. Že ho to nenapadlo hned.

Suverénně prošel kolem Snapea a zvedl ruku, že skříňku otevře. Na poslední chvíli ale pohyb zvolnil, aby si pořádně promyslel své další kroky. Rozptýlit Snapea, poté rychle zjistit, co ten viteál je, změnit jiný předmět na identický a provést maskovací kouzlo s iluzemi…

"Bylo to fajn," pokrčil Harry rameny. "Takové přátelské setkání," dodal ledabyle.

"Vážně? A o čem jste si povídali?" Snapeův hlas byl až moc hladký, což mělo Harryho zmást.

"O blbostech," vyhrkl. "Nic důležitého." Tak teď! Rychle otevřít skříňku a soustředit se na magii.

"To mě zkoušíš, Pottere?" Harry byl náhle chycen za paži a obrácen čelem k profesorovi. V černých duhovkách se zablýsklo varování. "Víš, co dokáže to naše zatracené krevní pouto. Nesnaž se mi lhát. Zachtělo se ti mladšího? Nebo si myslíš, že mě k něčemu donutíš?" prskal Snape. Harry na něj třeštil oči. Žárlivá scéna? To snad…

"Donutím k čemu? Tohle je tvé mínění o mně? Jeden na mě kašle, tak půjdu za jiným?"

"Takže to přiznáváš!" vedl si Snape svou.

Harry zatřepal hlavou. Jak se měl z tohohle vykroutit?

"A ty? Kašleš na mě, to víme oba, tak se to nesnaž popřít. A ne, nejsem takový zoufalec, abych hledal útěchu jinde. Jen jsme si povídali. Ještě řekni, že ti to není jedno. Prosím tě!" Harry se vytrhl z pevného stisku Snapeových prstů, bohužel byl chycen za druhou paži a mnohem silněji. Dost se hlídal, aby nevyjekl nahlas.

"Cítil jsem to."

"A co? Tak to řekni!" vyzval ho Harry netrpělivě. Snape na okamžik ztratil svou ostražitost ve tváři, Harry moc dobře věděl, co to znamená. O takových věcech nikdy otevřeně nehovořili, ne mimo postel, takže ho překvapilo, když starší muž znovu promluvil.

"Vzrušení. Cítil jsem vzrušení," zavrčel. Harry se neudržel a uhnul pohledem. Potřeboval spásnou myšlenku, jakoukoliv.

"Lucius," vyhrkl.

"Co je s ním?" štěkl Snape.

"Prý měl včera večer choutky, hladil Narcissu nohou pod stolem, když byli u McGonagallové na návštěvě. Řekl mi to Draco," vydoloval ze sebe. Očividně tím donutil Snapea k přemýšlení, ovšem ne na dlouho. I radost byla zatím předčasná.

"Takže jsi to cítil taky," zkonstatoval muž příkře. Kruci, přemýšlej Harry, nějak se z toho vykroutit musíš.

"Možná. Já nevím. Nevím jistě. Asi jo," koktal. Snape se zhluboka nadechl, zřejmě na to chtěl něco říct, ale Harry ho naštěstí předběhl. "Měl jsem takový pocit, v jednu chvíli. Čekal jsem na Shaha v jeho obýváku, něco dodělával v laboratoři. Jenže to netrvalo dlouho, tak jsem na to hned zapomněl," lhal, jako když tiskne. Jestli Snape neskočí ani na tohle, pak už… "Mohli bychom najít ten viteál a vypadnout?" pokusil se změnit téma.

Severus přivřel podezíravě oči, evidentně to pro něj ještě nebylo vyřešené, jenže ohlušující rána, která k nim dolehla z venku, smazala veškerou dusivou atmosféru, vznášející se kolem. Aby ji nahradila jinou, přímo nedýchatelnou. Snape pustil Harryho ruku a rozběhl se ke dveřím do předsíně. Mladík zůstal stát na místě jako zaražený. V pokoji se na setinu vteřiny rozsvítilo jako při bouřce, protože někdo venku použil další kouzlo. Musel okamžitě jednat.

Bez dechu se otočil k vitríně a otevřel ji. Síla černé magie se po něm natáhla jako ruka zombie a chytila ho za všechno citlivé, co v těle měl. Přitáhla si ho, začala našeptávat slova, která nedávala smysl. Bolelo to, i tak nepřestal pátrat. Očima těkal po kýčovitých porcelánových figurkách, po hrníčcích, suvenýrech z dovolených, až se zastavil na jednom, který vypadal dostatečně nevinně a zároveň magicky. Byla to skleněná koule s replikou bavorského zámku na stříbrném podstavci, který na sobě měl přilepený plastický erb a nápis Neuswannstein.

Jakmile ji vzal do dlaně, všechna bolest se mu nahrnula do hlavy. Tohle muselo být ono, měl pocit, jako kdyby ho obklopilo temno. Jako černý šifónový smuteční šál s příslibem smrti. Trochu s koulí zatřásl, okamžitě se zaplnila umělými sněhovými vločkami.

Harry na vteřinu zavřel oči, aby se zkoncentroval. Nesměl negativní magii dovolit, aby ho ovládla. Pak sáhl do váčku a vytáhl lahvičky od Shaha. Otevřel modrou a mírně posypal kouli téměř neviditelným práškem. Okamžitě se dostavil účinek v podobě iluze klidu. Bylo to jen povrchové, cítil, jak pod kouzlem stále bublá zlo a snaží se iluzi pokořit. Schoval viteál do svého váčku a nahradil jej obyčejným příborovým nožem, který se mu podařilo schovat při večeři.

Venku se znovu zablýsklo. Harry se roztřásl. Muselo už utéct spoustu času, bůh ví, co se tam dělo a jak moc to bylo vážné. Položil nůž na kraj police a namířil na něj hůlkou. "Mutatio Bulbus!" zašeptal. K jeho velkému překvapení se kouzlo podařilo napoprvé. Koule sice nebyla úplně stejná, jako její předchůdkyně, ale důležité bylo, aby vyzařovala zlo, čehož dosáhl tím, že ji posypal pro změnu práškem ze zeleného flakonku. Poté se zběsile rozběhl ven…

Čelní strana domu byla pod palbou silných Bellatrixiných kouzel. Některá okna už byla vysklená a dokonce chyběl kus levého rohu. Harry tomu místu nemohl věnovat příliš své pozornosti, i tak si ale všiml, že byl zasažen dětský pokoj. Když vyběhl na zápraží, ocitl se mezi Snapem a McGonagallovou, kteří se snažili Bellatrixiny kletby odrážet. Samozřejmě hlavně ty, jenž byly namířené přímo na ně.

"Kdes byl, Pottere?!" zahřměl Snape. Harry se rozhodl, že odpovídat nebude, nebyl na to čas. Začal metat kletby jednu za druhou na Bellatrix, která je s přehledem odrážela. Neměli šanci se odsud dostat, dokud měla navrch a hlídala každý jejich krok.

"Hej, Bellatrix, tohle je zbytečný!" zvolal Harry. Čarodějka se hrozivě zasmála a vystřelila přímo na něj. Kletba naštěstí proletěla těsně kolem jeho hlavy, ale nestalo by se tak, kdyby neuhnul.

"Ale není, Pottříčku. Dej mi, co chci a nějak se domluvíme," křikla.

"Když to zničíš, budeš stejně smrtelná jako Snape!"

"Správně! Pak ho budu moci konečně zabít. Zrádce!"

Harry nikdy nepochyboval, že je Bellatrix Lestrangeová šílená, ale pokaždé, když jí hleděl do tváře, zmocňovalo se ho zoufalství. Ona byla zlem ve své nejčistší podobě, pokud se to tak dalo vůbec říct. V její přítomnosti se cítil téměř totožně, jako kdyby kolem něj poletovalo deset mozkomorů. Plán, který se mu zrodil v hlavě, sice nebyl z nejgeniálnějších, ale napadlo ho, že by díky němu mohli aspoň získat víc času.

"Anebo on tebe!" pokračoval jakoby nic v jejich ostrém rozhovoru, zatímco na sebe stále stříleli kletby a dům za jejich zády se řídil do záhuby.

"Pottere. Dej mi ten viteál!" sykl na něj Snape.

"Abys ho rozbil a rozdal si to s ní hned tady? Ani náhodou!" odmítl Harry.

"Je to můj viteál, takže mi ho okamžitě dej," prskal starší muž. McGonagallové se při střelbě podařilo ještě protočit panenkami. Celá situace neměla daleko k absurdnosti.

"Mohli byste se hádat někde jinde? Máme tu něco na práci, pokud jste si nevšimli," okřikla je. Muži ji ovšem nevnímali. Snape se natáhl po Harryho ruce, aby mu viteál vytrhl, mladík s ní stihl cuknout jen tak tak. Bohužel mu koule vypadla z ruky a za doprovodu zatajených dechů všech přítomných dopadla na měkkou rohožku, takže se nerozbila.

"Accio skleněná koule," vykřikla Bellatrix. Předmět se s rozvířeným sněhem uvnitř prudce vznesl a vyrazil ke svému cíli. Harrymu se zatmělo před očima a obrátil žaludek, ale záhy pochopil, že je to důsledek náhlého přemístění.

Když se vzpamatoval, jeho nohy se nacházely v trávě a přímo před ním se tyčil Bradavický hrad.