Krvavý polibek 30. 2/2

pokračování...

---

Harry se vrátil do svého pokoje. Draco ještě nebyl zpátky, takže usuzoval, že se setkání s McGonagallovou protáhlo. Anebo ještě setrvával se svými rodiči o patro výše. Nevadil mu klid, potřeboval ho na přemýšlení a ani náhodou neměl teď náladu na Malfoyovy rozmazlené výlevy.

Posadil se na pohovku a znovu si prohlédl oba flakonky od Shaha. Ten "dobrý" měl modrou barvu a celkově na Harryho působil víc pozitivně, než ten druhý, i když mu zelená, ač typická zmijozelská barva nikdy nevadila. V hlavě se mu tvořily scénáře, jak to vlastně provede, aby Snape a ředitelka nic nepoznali, jenže ani jeden mu nepřipadal reálně proveditelný. Ne, pokud je bude mít oba za zadkem. Musel pracovat s tím, co má. Tedy s faktem, že v domě budou sami. Na to jediné se asi mohl spolehnout. Kdyby se zeptal Rona, nebo Freda, určitě by mu něco poradili. Bohužel se mu při představě vyprávění o svém vztahu k obživlému bývalému lektvaristovi svému nejlepšímu kamarádovi sevřel žaludek. Dokud to půjde, ututlá to. Dokud jsou Ron a Hermiona mimo hru, je to tak lepší, pomyslel si. Jedna myšlenka střídala druhou, navazovaly na sebe a bylo přímo nevyhnutelné, aby se dostavila i vzpomínka na to, proč musí nyní vymýšlet složité plány, aby Snapeovi zabránil ve zničení vlastního viteálu.

Polibek. A ne jen tak ledajaký.

Kdyby šlo o pusu, Harry by poslal Shaha do háje, s tím jeho nestoudným vydíráním, jenže tohle se podobalo obyčejné puse asi tolik, jako bišonek vlkodlakovi. Harry možná pochyboval o tom, že by se Snape zlobil, že by dokonce žárlil, ovšem měl opravdu žaludek na to, aby ho pokoušel? Aby riskoval, že by mohl mít Shah pravdu? Jestli existoval důkaz o ojedinělém viteálu, jestli cenou za Snapeův život byl i život Bellatrix Lestrangeové…

Harry vzhlédl, protože zaznamenal, že se pohnula klika. Netušil proč, ale v tu chvíli ho napadlo, že Snape musel přece cítit to samé co on, ve chvíli, kdy ho Shah políbil. Vůbec mu nedošlo, že ho mohla usvědčit jeho vlastní krev. Copak se s tím Snape svému bratrovi nesvěřil?

Dveře se pomalu otevřely a pak se do pokoje protlačilo útlé tělo Draca Malfoye, zády k Harrymu. Mladík dával pozor, jestli ho z chodby někdo nesleduje. Harry si oddychl. Za prvé proto, že by se teď nezvládl podívat Snapeovi do očí, pokud by to byl on a za druhé, že po svém příchodu neobnovil ochranná kouzla. Už by to blondýn pocítil na vlastní kůži a neodnesl by si to nikdo jiný, než opět Harry.

"Jaký to bylo?" zeptal se laxně Malfoye, který opatrně zavíral dveře. Oslovený se prudce otočil a protočil očima.

"Přestaň mě děsit!" vynadal mu.

"No tak promiň, že tu vůbec jsem," zamračil se Harry. Kdyby si tak mohl vlézt do svého pokoje, ale ne, on musel počkat, až se milostpán uráčí odejít. Pak teprve bude mít tuhle místnost pro sebe a to ještě s rizikem, že se to rozmazlené hádě může každou chvíli objevit znovu.

"To je jedna z věcí, kterou ti asi neprominu nikdy. Že jsi!" utrousil Draco podrážděně.

"Spadl ti snad chrlič na nohu? Co jsi nabručenej?" nechápal Harry. Tohle nemohlo mít nic společného s ním. Poznal, kdy se s Dracem špičkují, a kdy je skutečně naštvaný. A on byl zaručeně to druhé. Jenže Harry se s ním naposledy viděl někdy před hodinou a něco a to se pouze špičkovali. Možná mu něco řekl otec, nebo matka, nebo…

"Jestli jsi rýpal do Ginny a ona ti to vrátila svým typickým způsobem, tak se vlastně vůbec nedivím, že máš náladu pod psa. A dobře ti tak," provokoval. Ginny byla sice mírumilovná osoba, ale nikdy si nenechala nic líbit. A od takového floutka už vůbec ne.

Malfoy mu věnoval jeden ze svých vražedných pohledů, stupeň vražednosti na stupnici od jedné do deseti asi na osmé úrovni a hodil sebou na gauč vedle Harryho.

"Kdyby jen to, ale naši se asi zbláznili…"

"Tos zjistil až teď?" podivil se Harry. Tentokrát to byl stupeň deset.

"Nedloubej do mě, Pottere, nevíš, co dokážu," zaprskal Malfoy jako kočka.

"Ne vůbec. Strávil jsem posledních skoro devět let víc s tebou, než se svými příbuznými. To těžko můžeš tvrdit o člověku, kterého neznáš. Ale dobře, už nebudu rýpat. Co se stalo?" rozhodl se Harry pro smířlivý tón. Malfoy ho chvíli pozoroval, než se natočil víc na krb a zatnul ve tváři všechny svaly.

"Táta hladil mámu nohou pod stolem," přiznal. Harry beze studu vyvalil oči a zalapal po dechu.

"Cože?" No kruci, takže to fakticky fungovalo. Krevní pouto o sobě dalo opět vědět. Myslel si, že se bude víc týkat zranění, hojení, tedy spíš fyzických faktorů, ale tohle byl jasný důkaz. Ne že by to bylo něco uklidňujícího.

"Nechtěj, abych to opakoval," podíval se na něj Draco ostře.

"Ne, v pohodě, jenom…"

"Bože, to je tak trapný. Když jsou sami, ať si dělají, co chtějí, ale přede mnou, před Weasleyovou a McGonagallovou…" Malfoy se zarazil ve své litanii a znovu upřel na mlčícího Harryho, který momentálně sváděl bitvu se svým svědomím, tázavý pohled. "Počkat!" Draco rychle zamrkal, jeho zorničky se přesto nepřestávaly rozšiřovat. "Můj otec je diplomat, nikdy by nic takového neudělal před někým dalším. A matka jakbysmet. Může za to to krevní pouto, že jo?"

Rozmazlený, to ano, ale navíc ještě chytrý. Nic, co by se Harrymu hodilo do krámu.

Černovlasý kouzelník pokrčil rameny.

"Co já vím," řekl lhostejně. Bohužel Malfoy měl na to jiný názor. Rozhodně se tím chtěl zabývat dál.

"Jestli mého otce něco podpořilo v tom, aby to udělal, muselo to být to vaše podělané krevní pouto. A spojený jsi s ním jen ty a Snape!" naléhal na Harryho. Druhý mladík zavrtěl rezolutně hlavou.

"Nesváděj to na mě, jak bych asi mohl tvýho otce k něčemu takovýmu vyprovokovat? Nebo Snape? Nebuď směšný…"

"Já jsem směšný? Jestli to funguje, jak si myslím, tak sis v tu dobu musel dělat dobře, nebo Snape. Tys byl u… U koho jsi vlastně byl?"

Harry cítil, že se do toho začíná zamotávat čím dál víc. A Malfoy byl neoblomný. Viděl na něm, že si půjde za svým, dokud toho nedosáhne.

"To je fuk!" zahřměl Harry a prudce vstal. Napadlo ho, že by mohl utéct do koupelny, Draco ho ale chytil za zápěstí a stáhl zpátky, div, že na něj Harry neupadl.

"U koho jsi byl? Co jsi tam dělal?" vrčel mu Draco do obličeje.

"To je moje věc!" Krucinál, jestli na něj bude Malfoy naléhat ještě víc, všechno mu vyklopí. Musel rychle něco vymyslet. Draco a ani jeho rodiče se nesměli dozvědět, že viteál je tentokrát jiný, a že je téměř jisté se zbavit Bellatrix jeho pouhým zničením. Vsadil by klidně i svou hůlku na to, že by se nerozmýšleli ani vteřinu. A pokud bude předstírat, že by mohl něco mít se Sarehem Shahem, Snape se to určitě brzy dozví a to také nemohl potřebovat. Ovšem, jestli to nesvede na sebe, půjde Draco pátrat po původci těch náhlých otcových emocí jinam, přesněji ke Snapeovi.

Harry si uvědomil, že se dostal do začarovaného kruhu a v podstatě k tomu nepotřeboval ani vyslovit žádné zaklínadlo. Někdy si lidé dokázali dost dobře uškodit i sami.

"Tak fajn, způsobil jsem to já," vyhrkl po dalším vražedném Malfoyově pohledu - stupeň devět. "Chodím do prefektské koupelny. Je tam klid a… No prostě si napustím vanu a pak… Bože, nechtěj po mně detaily, copak ty to neděláš?!" zabručel podrážděně. Snad tahle výmluva pomůže a už mu ten hajzlík dá pokoj.

Malfoy odtáhl horní polovinu těla od Harryho a nakrčil obočí.

"Dělám a určitě bych takhle nevyváděl, kdyby se na to někdo zeptal," dušoval se. Harry se uchechtl.

"Tak o tom silně pochybuju. Jsi chytlavej na všechno."

"Co řekneš ty," opravil ho Draco. Na tom něco je, pomyslel si Harry. Sám to cítil podobně. Důležité ale bylo, že se zdála hrozba zažehnána.

"Jo, to by mě asi překvapovat nemělo," utrousil Harry a pokusil se znovu vstát. Draco už ho nezastavil, ale Harry si byl jistý, že jeho předchozí neklid a i ten pevný stisk Malfoyových prstů na zápěstí museli cítit jak Lucius, tak Snape.

"Nechceš zase objednat Coca Colu?" zarazil ho Draco tentokrát slovně. Harry pozvedl obočí.

"Vážně? Ale nebudeš mi znovu nadávat, že nemůžeš v noci spát," navrhl.

"To se ještě uvidí," potřásl Malfoy důležitě hlavou. Harry tou svou jen nevěřícně zavrtěl.

*

Jedna hrozba byla sice zažehnána, ale další, mnohem horší, se blížila. A Harry to moc dobře věděl. Snape se mu ten večer neozval, ačkoliv s tím tak trochu počítal. Pokud se jeho rozbouřené hormony přenesly na Malfoye seniora, muselo to tak být i u Snapea. Na druhou stranu mu to poskytlo jistou satisfakci vůči Shahovi. Kdyby byl Severus tak moc žárlivý, jak si lektvarista myslel, určitě už by se dožadoval vysvětlení. Anebo chystal nějakou jinou akci a tohle měl být ten pověstný klid před bouří.

Pro Harryho to znamenalo, být neustále ve střehu. Usínal s pocitem viny a s ještě silnějším se druhý den probudil. Svou dopolední směnu v knihovně prožil duchem nepřítomný; dokonce i Ginny mu musela něco zopakovat víckrát, protože ji nevnímal. Vyzvídala, proč je takový, ale Harry se zatvrdil a nakonec to svedl na strach z blížící se noční výpravy do domu mudlů.

Opravdu se toho bál a k jeho smůle se večer přiblížil tak rychle, že se na to nestačil ani psychicky připravit.

V devět hodin večer se všichni zainteresovaní sešli v horní komnatě, aby si ujasnili plán.

"Rozhodla jsem se, že půjdeme jen já, Harry a Severus. Ginny, vy zůstanete tady," začala McGonagallová.

"Ale paní ředitelko," chtěla zrzka protestovat, přísný ženin pohled ji ale zarazil. Dívka nakrčila vzdorovitě bradu, nic dalšího však neřekla.

"Čím více lidí, tím větší riziko nebezpečí. Musíme to udělat rychle. Bellatrix si možná zjistila ty samé informace. Nebudeme si nic namlouvat, určitě už po všech pátrá." Minerva se nyní podívala postupně na každého z rodu Malfoyů. Lucius měl evidentně něco na srdci.

"Rozdíl mezi vámi a mou švagrovou je ten, že ona nebude čekat, až ti mudlové někam odjedou. Prostě si pro ten viteál dojde hned a třeba tu rodinu i zabije."

"Ano, na tom se shodneme," přikývla ředitelka klidně. "Přesto mám stále naději, že se k těm nejdůležitějším informacím ještě nedostala. A už brzy se to dozvíme najisto. Harry…" její pohled padl na tichého bývalého studenta. Harry cítil, že se na něj podívali i ostatní, ale nejvíc mu asi vadil Snapeův pohled, kterému se od začátku setkání vyhýbal.

"Ano, paní profesorko?" Harry se zahleděl do očí výhradně jí. Nesměl ucuknout a ukázat tak nervozitu.

"Nezapomeň svůj plášť, budeme ho potřebovat," ujišťovala se. Harry poplácal malý váček u svého pasu a pousmál se.

"Samozřejmě."

Úsměv mu byl oplacen, pak se McGonagallová opět zaměřila na všechny.

"Počítám, že to nebude trvat dlouho. Až odejdeme, počkejte asi tak půl hodiny a jděte nám naproti k hranicím pozemků. Pro případ, že bychom měli v patách nepřítele. A mějte hůlky v pohotovosti," dodala důrazně.

Harry si uvědomil, že už jsou v pohybu, až když kráčel mezi Snapem, schovaným pod pláštěm a ředitelkou k hranicím bradavických pozemků. Naštěstí nikoho nepotkali, bylo už po večerce a ten, jenž nejčastěji porušoval školní řád, nebo zákaz vycházení z koleje, to nyní dostal téměř příkazem. Alespoň tak si Harry připadal. Ještě včera se na tuto výpravu těšil. Bylo pochopitelné, toužit po zničení viteálu, což mělo zajistit, aby se Bellatrix Lestrangeová vrátila, kam patřila, ovšem po setkání se Shahem a po zjištění nových okolností, se Harrymu zdálo, že má nohy jak z olova a nechtějí ho nést. Navíc ten Snapeův pohled. Provázel ho od jejich předchozího setkání na každém kroku. Dokonce i teď, když byl muž schovaný pod pláštěm, se Harrymu zdálo, že ho pozoruje. K čemu asi dospěl ve svých myšlenkách po tom včerejším hormonovém záchvatu? Draco nevěděl, za kým Harry jde, nemohl to tedy Snapeovi s jistotou říct, pokud mu vůbec něco řekl. Možná k tomu ani neměl příležitost.

Jakmile překonali hranici pozemků, Snape ze sebe prudce stáhl plášť a vrazil ho Harrymu zmuchlaný do ruky. Mladík jej rychle nacpal do váčku, ovšem tentokrát se tomu pohledu do očí nevyhnul. Snapeovy zorničky jiskřily. Proč, to věděl jen on sám, ale Harrymu se to ani trochu nelíbilo. Něco mu říkalo, že bude pod drobnohledem i po celý čas akce v domě mudlů a to by byla, mírně řečeno čára přes rozpočet. Navíc netušil, co si na něj chystá ředitelka.

Přemístili se přímo před cílový dům, který v mírné záři nedaleké pouliční lampy, vypadal skoro až ponuře. Jistě k tomu přispěla i skutečnost, že uvnitř nikdo nebyl a tudíž byla všechna světla zhasnutá. McGonagallová vykročila k brance, vsazené do světle hnědého plotu jako první. Harryho napadlo, zdali použije na mudlovský zámek kouzelnou formuli a jestli to vůbec jde. U Dursleyových to nikdy nezkoušel, když ho strýc Vernon zamykal v jeho pokoji.

Se zatajeným dechem pozoroval svou bývalou profesorku, jak zvedá ruku s hůlkou a míří s ní na zámek branky. Jednoduše zašeptala Alohomora a vrátka se s tichým zaskřípáním otevřela. To samé následovalo u hlavních dveří. Tam se také ředitelka na Harryho znovu otočila.

"Počkáš tu na nás, Harry," rozhodla. Mladému muži vylétlo srdce až do krku. Tohle byl ten nejhorší plán, jaký ho mohl potkat.

"Co? Ale…"

"Musím viteál nahradit replikou. Ty budeš hlídat." K té replice nic jiného neřekla, ale Harry věděl, že naráží na jeho mizerné schopnosti v hodinách přeměňování. Pravda, o tom se s ní dohadovat nechtěl, stejně by nezvítězil, jenže jak se měl tedy dostat dovnitř před nimi, najít co nejrychleji viteál a nahradit ho předmětem na chlup stejným? Ta snadnější varianta by samozřejmě nastala, kdyby mohl jít sám. Nemusel by ještě vytvářet repliku pro mudly.

"Nějaký problém, Pottere?" ozval se konečně i Snape. Jeho chladný tón Harryho zmrazil na kost. Jako kdyby se vrátili o několik let zpátky do učebny lektvarů. Upřel na bývalého profesora vzdorovitý pohled a zamračil se.

"Ano, mám problém. Nechci být odsunutý stranou, jen proto, že jsem v přeměňování zrovna nevynikal a že jsem z vás nejmladší," zatvrdil se.

"Ale ty nejsi odsunutý stranou, Harry. Někdo venku hlídat musí, kdyby se…"

"Kdyby se tu náhodou objevila Bellatrix?" skočil mladík ředitelce do řeči. Minerva pohlédla nervózně na Snapea a pak zpět na Harryho, který se rozhodl pokračovat ve svých argumentech. "Jestli se tu objeví a zasáhne mě nějakou kletbou, budete křísit jak mě, tak jeho!" ukázal prstem na Snapea. "Navíc jsem se v přeměňování procvičoval. Už nejsem takové nemehlo jako dřív!" dupl si.

"To přece nikdo netvrdí," zavrtěla profesorka hlavou.

"Umím číst mezi řádky, paní profesorko," trval si Harry na svém, pak ale nasadil psí pohled a přidal do hlasu co nejvíc pokory. "Prosím, nechte mě to udělat. Já tohle všechno spískal. Musím to napravit. Prosím!" žadonil. Na to se Minerva opět podívala po svém kolegovi, jako kdyby čekala na jeho podporu a vyjádření. To ticho a napětí by Harry nikomu nepřál zažít. Ani jeden z nich si nedokázal představit, co prožívá, s čím se uvnitř sebe pere a jak moc se musí přemáhat, aby na oba neposlal Mdloby na tebe. Protože to byla ta nejzazší možnost, ke které by se musel v případě nouze obrátit. Shah ho před ničím takovým nevaroval, protože ani on netušil, do čeho Harry jde, pokud chce získat pravý viteál. Mladík měl pocit, že mu někdo uvnitř těla drtí vnitřnosti nějakým svíravým kouzlem. Málem na ty dva vyvrátil svou večeři. Trvalo jim to příliš dlouho.

"Já jdu dovnitř v každém případě, Minervo. Vy se zařiďte, jak chcete," odsekl Snape a aniž by čekal na nějakou reakci, vykročil do temné předsíně, hůlku připravenou k vytvoření světla. Ředitelka vypadala zmateně, asi ještě nebyla rozhodnutá. Harry se prosmýkl kolem ní, čímž vlastně rozhodl za ni.

"Slibuju, že to nezvrzám!" otočil hlavu přes rameno a věnoval Minervě povzbudivý, ovšem neveselý úsměv.

"Jestli ano, pak tě čeká školní trest, Harry. A je mi úplně jedno, že už nejsi student. Dám tě na starosti panu Filchovi," odvětila přísně. Mladík se při té představě otřásl, ale navenek nedal nic znát.

"Dobře, to beru. Budeme hned zpátky," slíbil ještě a pak už se rozběhl za Snapem. Musel ten viteál najít dřív než on a také bylo potřeba staršího muže nějak zabavit, aby si nevšiml výměny.

Harry i Snape mlčeli, zatímco mapovali svými naléhavými kroky mudlovský obývák křížem krážem. Několikrát měl Harry pocit, že možná cítil přítomnost magie, ale dost dobře to mohl být i Snape, protože nedokázal rozeznat, jestli je ona magická energie dobrá nebo zlá. Viteál by se projevil ryze špatně a na nic takového ještě nenarazil. Co se týkalo lidské negativity, tak ta ze Snapea vyzařovala na sto honů. Harry byl přesvědčený, že už si na ni zvykl, když ono se tak dobře zapomíná na špatné věci.

"Kde jsi včera večer byl?" ozvalo se asi po pěti minutách hledání od Snapea zavrčení. Harry stál zrovna u jedné poličky s rodinnými fotografiemi. Ztuhl s pohledem na společnou fotku otce, matky a batolete, která mu trochu připomínala tu, jež dostal v albu od Hagrida v prvním ročníku a zakousl se do spodního rtu.

"Na návštěvě," přiznal.

"U koho?" sykl Snape. Harry cítil jeho přítomnost za svými zády, přesto to působilo, jako kdyby Snape vůbec nemluvil na něj. Musel jít s pravdou ven. Jen si ji trochu poupraví, byli přece se Shahem kolegové.

"U tvého bratra," odpověděl. "Pozval mě na skleničku, když… se teď dělíme o jedno místo." Kde je ten zatracený viteál? Už aby ho našel a vypadl odsud. Tohle vypadalo, že se bude chtít Snape zase hádat.

"Vskutku. A jaké to bylo? Setkat se s mým bratrem mimo práci?" ptal se starší muž dál.

Harry znovu přelétl všechny fotografie a otočil se. Při tom ho zaujala další police, v prosklené vitríně, na druhé straně pokoje. Bylo na ní také spoustu předmětů a izolované sklem, k němu nemusely posílat vůbec žádnou energii. Že ho to nenapadlo hned.

Suverénně prošel kolem Snapea a zvedl ruku, že skříňku otevře. Na poslední chvíli ale pohyb zvolnil, aby si pořádně promyslel své další kroky. Rozptýlit Snapea, poté rychle zjistit, co ten viteál je, změnit jiný předmět na identický a provést maskovací kouzlo s iluzemi…

"Bylo to fajn," pokrčil Harry rameny. "Takové přátelské setkání," dodal ledabyle.

"Vážně? A o čem jste si povídali?" Snapeův hlas byl až moc hladký, což mělo Harryho zmást.

"O blbostech," vyhrkl. "Nic důležitého." Tak teď! Rychle otevřít skříňku a soustředit se na magii.

"To mě zkoušíš, Pottere?" Harry byl náhle chycen za paži a obrácen čelem k profesorovi. V černých duhovkách se zablýsklo varování. "Víš, co dokáže to naše zatracené krevní pouto. Nesnaž se mi lhát. Zachtělo se ti mladšího? Nebo si myslíš, že mě k něčemu donutíš?" prskal Snape. Harry na něj třeštil oči. Žárlivá scéna? To snad…

"Donutím k čemu? Tohle je tvé mínění o mně? Jeden na mě kašle, tak půjdu za jiným?"

"Takže to přiznáváš!" vedl si Snape svou.

Harry zatřepal hlavou. Jak se měl z tohohle vykroutit?

"A ty? Kašleš na mě, to víme oba, tak se to nesnaž popřít. A ne, nejsem takový zoufalec, abych hledal útěchu jinde. Jen jsme si povídali. Ještě řekni, že ti to není jedno. Prosím tě!" Harry se vytrhl z pevného stisku Snapeových prstů, bohužel byl chycen za druhou paži a mnohem silněji. Dost se hlídal, aby nevyjekl nahlas.

"Cítil jsem to."

"A co? Tak to řekni!" vyzval ho Harry netrpělivě. Snape na okamžik ztratil svou ostražitost ve tváři, Harry moc dobře věděl, co to znamená. O takových věcech nikdy otevřeně nehovořili, ne mimo postel, takže ho překvapilo, když starší muž znovu promluvil.

"Vzrušení. Cítil jsem vzrušení," zavrčel. Harry se neudržel a uhnul pohledem. Potřeboval spásnou myšlenku, jakoukoliv.

"Lucius," vyhrkl.

"Co je s ním?" štěkl Snape.

"Prý měl včera večer choutky, hladil Narcissu nohou pod stolem, když byli u McGonagallové na návštěvě. Řekl mi to Draco," vydoloval ze sebe. Očividně tím donutil Snapea k přemýšlení, ovšem ne na dlouho. I radost byla zatím předčasná.

"Takže jsi to cítil taky," zkonstatoval muž příkře. Kruci, přemýšlej Harry, nějak se z toho vykroutit musíš.

"Možná. Já nevím. Nevím jistě. Asi jo," koktal. Snape se zhluboka nadechl, zřejmě na to chtěl něco říct, ale Harry ho naštěstí předběhl. "Měl jsem takový pocit, v jednu chvíli. Čekal jsem na Shaha v jeho obýváku, něco dodělával v laboratoři. Jenže to netrvalo dlouho, tak jsem na to hned zapomněl," lhal, jako když tiskne. Jestli Snape neskočí ani na tohle, pak už… "Mohli bychom najít ten viteál a vypadnout?" pokusil se změnit téma.

Severus přivřel podezíravě oči, evidentně to pro něj ještě nebylo vyřešené, jenže ohlušující rána, která k nim dolehla z venku, smazala veškerou dusivou atmosféru, vznášející se kolem. Aby ji nahradila jinou, přímo nedýchatelnou. Snape pustil Harryho ruku a rozběhl se ke dveřím do předsíně. Mladík zůstal stát na místě jako zaražený. V pokoji se na setinu vteřiny rozsvítilo jako při bouřce, protože někdo venku použil další kouzlo. Musel okamžitě jednat.

Bez dechu se otočil k vitríně a otevřel ji. Síla černé magie se po něm natáhla jako ruka zombie a chytila ho za všechno citlivé, co v těle měl. Přitáhla si ho, začala našeptávat slova, která nedávala smysl. Bolelo to, i tak nepřestal pátrat. Očima těkal po kýčovitých porcelánových figurkách, po hrníčcích, suvenýrech z dovolených, až se zastavil na jednom, který vypadal dostatečně nevinně a zároveň magicky. Byla to skleněná koule s replikou bavorského zámku na stříbrném podstavci, který na sobě měl přilepený plastický erb a nápis Neuswannstein.

Jakmile ji vzal do dlaně, všechna bolest se mu nahrnula do hlavy. Tohle muselo být ono, měl pocit, jako kdyby ho obklopilo temno. Jako černý šifónový smuteční šál s příslibem smrti. Trochu s koulí zatřásl, okamžitě se zaplnila umělými sněhovými vločkami.

Harry na vteřinu zavřel oči, aby se zkoncentroval. Nesměl negativní magii dovolit, aby ho ovládla. Pak sáhl do váčku a vytáhl lahvičky od Shaha. Otevřel modrou a mírně posypal kouli téměř neviditelným práškem. Okamžitě se dostavil účinek v podobě iluze klidu. Bylo to jen povrchové, cítil, jak pod kouzlem stále bublá zlo a snaží se iluzi pokořit. Schoval viteál do svého váčku a nahradil jej obyčejným příborovým nožem, který se mu podařilo schovat při večeři.

Venku se znovu zablýsklo. Harry se roztřásl. Muselo už utéct spoustu času, bůh ví, co se tam dělo a jak moc to bylo vážné. Položil nůž na kraj police a namířil na něj hůlkou. "Mutatio Bulbus!" zašeptal. K jeho velkému překvapení se kouzlo podařilo napoprvé. Koule sice nebyla úplně stejná, jako její předchůdkyně, ale důležité bylo, aby vyzařovala zlo, čehož dosáhl tím, že ji posypal pro změnu práškem ze zeleného flakonku. Poté se zběsile rozběhl ven…

Čelní strana domu byla pod palbou silných Bellatrixiných kouzel. Některá okna už byla vysklená a dokonce chyběl kus levého rohu. Harry tomu místu nemohl věnovat příliš své pozornosti, i tak si ale všiml, že byl zasažen dětský pokoj. Když vyběhl na zápraží, ocitl se mezi Snapem a McGonagallovou, kteří se snažili Bellatrixiny kletby odrážet. Samozřejmě hlavně ty, jenž byly namířené přímo na ně.

"Kdes byl, Pottere?!" zahřměl Snape. Harry se rozhodl, že odpovídat nebude, nebyl na to čas. Začal metat kletby jednu za druhou na Bellatrix, která je s přehledem odrážela. Neměli šanci se odsud dostat, dokud měla navrch a hlídala každý jejich krok.

"Hej, Bellatrix, tohle je zbytečný!" zvolal Harry. Čarodějka se hrozivě zasmála a vystřelila přímo na něj. Kletba naštěstí proletěla těsně kolem jeho hlavy, ale nestalo by se tak, kdyby neuhnul.

"Ale není, Pottříčku. Dej mi, co chci a nějak se domluvíme," křikla.

"Když to zničíš, budeš stejně smrtelná jako Snape!"

"Správně! Pak ho budu moci konečně zabít. Zrádce!"

Harry nikdy nepochyboval, že je Bellatrix Lestrangeová šílená, ale pokaždé, když jí hleděl do tváře, zmocňovalo se ho zoufalství. Ona byla zlem ve své nejčistší podobě, pokud se to tak dalo vůbec říct. V její přítomnosti se cítil téměř totožně, jako kdyby kolem něj poletovalo deset mozkomorů. Plán, který se mu zrodil v hlavě, sice nebyl z nejgeniálnějších, ale napadlo ho, že by díky němu mohli aspoň získat víc času.

"Anebo on tebe!" pokračoval jakoby nic v jejich ostrém rozhovoru, zatímco na sebe stále stříleli kletby a dům za jejich zády se řídil do záhuby.

"Pottere. Dej mi ten viteál!" sykl na něj Snape.

"Abys ho rozbil a rozdal si to s ní hned tady? Ani náhodou!" odmítl Harry.

"Je to můj viteál, takže mi ho okamžitě dej," prskal starší muž. McGonagallové se při střelbě podařilo ještě protočit panenkami. Celá situace neměla daleko k absurdnosti.

"Mohli byste se hádat někde jinde? Máme tu něco na práci, pokud jste si nevšimli," okřikla je. Muži ji ovšem nevnímali. Snape se natáhl po Harryho ruce, aby mu viteál vytrhl, mladík s ní stihl cuknout jen tak tak. Bohužel mu koule vypadla z ruky a za doprovodu zatajených dechů všech přítomných dopadla na měkkou rohožku, takže se nerozbila.

"Accio skleněná koule," vykřikla Bellatrix. Předmět se s rozvířeným sněhem uvnitř prudce vznesl a vyrazil ke svému cíli. Harrymu se zatmělo před očima a obrátil žaludek, ale záhy pochopil, že je to důsledek náhlého přemístění.

Když se vzpamatoval, jeho nohy se nacházely v trávě a přímo před ním se tyčil Bradavický hrad.