Zámecký pán 22.

Zdravím při neděli. Tak tu máme zase nějaký ten můj spisovatelský pokus a tentokrát je to pokračování k povídce Zámecký pán. Abych vás uvedla do obrazu, co se dělo naposledy, Adam a Tommy na to vlítli v Belmontově ložnici. Adam měl zrovna namířeno k notáři, aby nechal zámek přepsat na Tommyho, no a panu Ratliffovi se to jaksi rozleželo v hlavě a snažil se Adama zadržet, protože dostal strach, že už by se nemusel vrátit. Dnes si můžete přečíst, co se dělo pak.

---

Sledovat pořád jedno a to samé místo, třeba i jen pět minut v kuse, může člověku lézt na mozek. A to i v případě, kdy se do myšlenek připlete něco mnohem zajímavějšího.

Adam si díky fotografické paměti vtiskl cedulku na dveřích před svýma očima do nesmazatelného zákoutí svých mozkových závitů. Přitom na štítku nebylo nic moc obdivuhodného. A hlavně už ji viděl. Stálo na ní - Gordon Zemekis - notář - a dnes to bylo poprvé, co ho muž za dveřmi nechal čekat. Proto se na ni díval tak dlouho.

Adam to chápal, neměl domluvenou oficiální schůzku. Všechno se to událo tak rychle - jeho rozhodnutí přenechat zámek Belcourt Tommymu, odchod zpět domů, ponížení před otcem - A Zemekis byl velmi vytížený notář. Vlastně bylo štěstí, že si na něj udělal čas ještě dnes.

Znovu mu prolétlo hlavou, že jakmile tohle vyřídí, odejde ze zámku nadobro. A nemohl se při té myšlence ubránit vzpomínce na události, kterých byl přímým účastníkem těsně před tím, než se za notářem vypravil.

Byl to Tommy a ne jeho pra pra dědeček, s kým zhruba před dvěma hodinami souložil. Bylo to jeho tělo a jeho mysl a Adam stále nechápal, proč k tomu došlo, i když to věděl. Do této chvíle ho Ratliff nesnášel, nebo se tak aspoň tvářil. Nařkl ho ze znásilnění, chtěl jeho zámek… Najednou ale otočil. Nabídl mu práci, provizi, ze které by se dalo normálně žít, a slíbil mu, že zámek prodá jemu, až k prodeji dojde. A nakonec ho svedl.

Poprvé Adam odpoutal svůj zrak od té zatracené cedulky na dveřích a zadíval se na své ruce. Právě ty pak Tommyho odstrčily, když se ho blondýn snažil zadržet…

Flashback

"Já vím, že tam musíš, přece tě nebudu držet, když na mě chceš nechat přepsat můj zámek…" Tommy se škodolibě ušklíbl, jeho tvář ale zůstala v tomto stavu snad jen dvě vteřiny. Pak se zamračil a Adamovi přejel mráz po zádech. Možná to bylo ale zimou v pokoji. Teplo sblížení odcházelo tak rychle. A euforie bohužel také. A nezachránil to ani fakt, že se mu právě právoplatný majitel zámku přiblížil tak moc, jak jen to lze. "Ty se nevrátíš," dodal Tommy. Teplota v Belmontově ložnici klesla o dalších asi padesát stupňů.

"A cos čekal? Že se spolu vyspíme a všechno půjde tak, jak to chceš ty?" zabručel Adam s tváří otočenou k oknu. Bylo mu zatěžko, dívat se na blondýna, když používal tak tvrdý tón. Ještě po tak dobrém sexu. Navíc mu přišlo nepatřičné se k druhému muži tolik tisknout, když se ho chtěl v podstatě zbavit. Nemělo to samozřejmě nic společného s momentálním stavem jeho mysli. V posteli Tommy ušel, dokázal si představit, udržovat s ním takový vztah i do budoucna, jenže nebylo to trochu málo proti faktu, že mu bude brzy podřízený?

Adam byl ambiciózní muž, mohl si to dovolit, celý život tvrdě makal, aby dosáhl nějakého postavení a úcty od otce. Že si vybral k životu nakonec správcovství chátrajícího zámku, už byla věc jiná, ale stále to mělo hodně společného s jeho cílevědomostí a ambicemi. Ano, chtěl toho ještě hodně dosáhnout, jen na poli, které mu bylo pocitově bližší. Adam miloval historii a tu o Belcourtu už znal nazpaměť. Přitom ho nenudila, spíš jí byl posedlý čím dál víc. Zdálo se nemyslitelné, aby vše, co doposud ve svém životě zvládl, i navzdory složitosti, obětoval muži, se kterým nyní ležel v posteli. Protože zatímco s Maxem to mohlo být stále jen o sexu, s Ratliffem to bude o podřizování se. O vědomí, že už tu není doma a nic mu tady nepatří.

Ne, to prostě nikdy nepřekousne. To se raději vrátí domů a položí hlavu na otcovský špalek. Možná dostane zpět i své milované Porsche a zase mu bude patřit pár hotelů. Sice se to se zámkem nedalo srovnat, ale Adam zkrátka potřeboval, aby mu aspoň něco říkalo "pane."

Necítil na sobě ochotu, když se začal soukat od Tommyho. Blondýn ho chytil za loket, tak se mu Adam jemně vymanil.

"Udělal si dnes na mě speciálně čas. Nemůžu přijet pozdě," vykrucoval se. Tommy se posadil. Prozatím se Adama znovu zadržet nepokusil.

"Padesát procent," zahlaholil. Z těch slov prosakovalo zoufalství, ale Adam se ho rozhodl ignorovat.

"Promiň, ale nemůžu to udělat. Tohle není můj styl." Rychle se začal oblékat. Pokud se zde nebude dlouho zdržovat, mohl by ještě stihnout sprchu. Po sexu a před tak důležitou schůzkou by se hodila.

"Co není tvůj styl? Vyspat se s někým víc než jednou? Ale se mnou už jsi to udělal," zahýkal Tommy. Adam si jeho tělo, napůl přikryté těžkou prachovou peřinou shlédl a přivřel oči. To bylo poprvé, co ho někdo nařkl z toho, že se kurví. Přitom takových případů zažil opravdu málo. Snad jen jednou, dvakrát si to s někým rozdal náhodně a pak už toho dotyčného nikdy neviděl.

Svým způsobem měl rád stereotyp. A nerad si zvykal na nové potřeby svých milenců. Sex na jednu noc byl fajn, ale ne vždy to klaplo, jak by si přál, protože samozřejmě nevěděl, co by ten druhý doopravdy chtěl. Po druhém pokusu to vzdal a vrhl se do vztahu s Maxem.

Jenže oni se tu bavili o něčem jiném. Nebo hlavně on. Tommy evidentně praktické věci neřešil, možná to nedělal nikdy, tak proč s tím začínat právě teď?

"Tak za prvé. Bývám monogamní, pokud mám vztah. A když ho nemám, tak se snažím najít někoho, kdy by ho se mnou mít chtěl. Co není můj styl, je to, že se hrozně nerad podřizuju. A přesně to mě čeká, až se vrátím od notáře s papírem v ruce, že zámek patří někomu jinému. Budu upřímný, pořád tomu nevěřím, ale od chvíle, co tu jsem, se to mnoha lidem nelíbí, takže bude nejlepší vyklidit pole, což znamená, že… ne, už se nevrátím. A nezmění na tom nic ani fakt, že to s tebou bylo fajn a že mi chceš dát slušnou provizi. Promiň." Adam se nasoukal do černých džínů a přes hlavu přetáhl košili, které pak přímo na sobě upravil límeček. Tommy se mezitím posunul blíž.

"Nechal bych to, jak to je, ale…"

"Cože tak najednou?" podivil se Adam. Tommy si otráveně mlaskl, očividně mu Adamova nedůvěra lezla na nervy.

"Poslala mě sem máma. Sám jsi uznal, že jestli někomu zámek patří, tak jí, protože já jsem na řadě, až…" zaklepe bačkorama, domysleli si oba. "Tak mi teda pověz, co mám dělat, když neexistuje jiná možnost?"

"Ale proč bys měl toužit po jiné možnosti? Ta otázka tu byla, když jsem se zámku vzdát nechtěl. Teď odcházím dobrovolně. Je to přesně tak, jak jste s matinkou chtěli. Tolik jsi mi dával najevo, že tu nejsem vítaný…"

"Víš co? Tak jdi do prdele!" odsekl mu Tommy, aniž by ho nechal domluvit. Adama ten náhlý přechod na nevraživost překvapil. Nečekal to. Co po něm Tommy vlastně chtěl?

Cítíc mírnou nervozitu, pokrčil rameny, nazul si boty a vykročil ke dveřím. Bohužel se dostal pouze k položení ruky na kliku. Tommy ho zezadu objal. Tak jak ho předtím Adam zanechal v posteli. Nahý, naštvaný, udýchaný a navíc hrozně sexy, nebo alespoň tak na něj to zbrklé obětí působilo.

"Tommy," zašeptal Adam. Blondýnův dech ho pošimral za límečkem košile.

"Vrať se, Adame," vyhrkl Tommy polohlasně. "Určitě to bude nějakou chvíli trvat, než uznají, že je zámek náš. Pořád tu budeš velet ty."

Adam se ve svírajících pažích otočil k Tommymu čelem. Druhý muž nechal své ruce klesnout k tělu, což samozřejmě upoutalo pozornost toho vyššího. Tentokrát už nic nebylo schované. Vše, čeho se ještě před chvílí dotýkal - a to mnoha způsoby - na něj křičelo touhou po nové akci.

Nevydržel. V dlaních sevřel Tommyho tváře a hrubě ho políbil. Tak moc se chtěl do té postele vrátit. Nebyla daleko, jen udělat pár kroků a přestat na všechno myslet. Jenže to by se nikam nedostal.

Když se odtáhl, dovolil si krátký pohled do blondýnových očí. Víc jak několik vteřin bohužel nezvládl. Pak od sebe stále přitisknuté nahé tělo odstrčil a vypadl z komnaty dřív, než se Tommy stihl nadechnout k dalšímu protestu.

Konec flashbacku

A tak tu teď seděl, na chodbě, před kanceláří Gordona Zemekise a přehrával si tu scénu před odchodem pořád dokola. V jednom měl Tommy pravdu. Přepsání nemovitosti je skoro stejně tak zdlouhavé a komplikované, jako její koupě. Jestli odsud dnes odejde s nějakým papírem, bude to potvrzení, že je celá věc v řízení. Žel, ani to Adama příliš neuklidňovalo. Akorát se to potáhne a jeho život se bude víc a víc proplétat s tím Tommyho, až ho to jednou celého pohltí a pak…

"Pane Lamberte?"

"Co? Eh, promiňte, zamyslel jsem se." Adam vyskočil do pozoru, provinile civíc na Zemekisovu udivenou tvář. Vůbec si nevšiml, že by vyšel ze dveří.

"To je v pořádku. Omlouvám se, že jste musel čekat tak dlouho. Pojďte dál," vyzval Adama ke vstupu. Mlčky se odebrali do kanceláře, načež Zemekis nepromluvil, dokud se Adam neuvelebil v přiděleném křesle.

"Co vás ke mně přivádí, pane Lamberte?" zeptal se starší muž trpělivě.

"Můj zámek, pane. Objevily se nové skutečnosti…" Adam se před schůzkou připravoval na to, jak rychle to všechno na Zemekise vychrlí, jenže realita byla o tolik jiná. Zvlášť když se na toho muže díval, nedokázal se přinutit, říct vše najednou. Jako kdyby se mu v krku udělal obrovský knedlík.

"Ano?" Zemekis pozvedl obočí v očekávání. Až to řeknu, bude to jako naskočit do rozjetého vlaku, který se řítí neznámo kam a cílová stanice v nedohlednu, pomyslel si Adam trpce. Jenže měl na vybranou? Neudělá to teď, bude to muset udělat jindy. Čím víc to bude natahovat, tím hůř pro jeho sebeovládání.

"Před několika dny se na zámku objevil muž, který tvrdí, že má na něj nárok. Chtěl jsem ho vyhodit, zavolat policii, jenže - a to je na tom to nejděsivější - ten člověk vypadá jako Belmontův sluha - Thomas Ratliff." Adam si dlaní promnul tvář. Jen vyslovit těch pár vět ho stálo neskutečně mnoho sil.

Se zaujetím se zadíval na notáře, který ty věty právě vstřebával.

"Velmi zajímavé," zamračil se druhý muž posléze. Adam se rozhodl, že si existenci ducha Thomase Ratliffa ponechá pro sebe. Zemekis by to nemusel přijmout dobře.

"Ano, to je. Bohužel je tu ještě matka toho muže, která ho do zámku vyslala. Jsem si jistý, že jsem ji viděl na jedné prohlídce. Asi obhlížela terén. Každopádně bych vsázel na to, že je to práce mého otce…"

"Což nemění nic na tom, že je to možná pravda, že ano." Notář pokýval důležitě hlavou a Adam ho napodobil. Dal sobě i druhému muži chvilku na rozmyšlenou, než znovu promluvil.

"Už jsem se rozhodl. Vzdám se Belcourtu. Nechci potíže," navrhl schůdnou alternativu. Samozřejmě hlavně pro sebe. Možná to tak přece jen bude lepší, napadlo ho.

"Víte, že to není jen tak. Dědické právo musí být ověřené a to nebude hned. Navíc, neříkal jste, že je ten muž podobný sluhovi pana Belmonta? To přece neznamená, že má na zámek nárok. Musel by být jeho potomek…"

"Belmont prý nemohl mít děti," zaskřípal Adam zuby. Už si nepamatoval, jestli to slyšel od Thomase, nebo jeho pra pra vnuka, ale co na tom záleželo.

"To je možné, ale opět, pane Lamberte... snažíte se mi tu naznačit, že pan Belmont možná požádal svého věrného sluhu, aby on a jeho manželka… Chápete, co chci říct? Ani v takovém případě nevzniká automaticky dědický nárok, muselo by to být nějakým způsobem prokázáno. A obávám se, že pouhá podoba nestačí, zvlášť pokud nemáme důkaz, že Belmont skutečně svého sluhu o takovou věc požádal."

Adam nakrčil čelo a snažil se ze vzpomínek vydolovat vše, co mu k tomu Tommy řekl. Zmínil se o tom, že by měl důkaz? Padlo tam něco takového? Mluvil o právnících, to ano, ale o důkazu asi ne, nevěděl jistě. On sám samozřejmě věděl, že Tommy na zámek nárok má, jenže neřekl mu to nikdo jiný, než jeho pra pra děda a to přece nemohl použít.

"Já už nechci," vydechl Adam zoufale. Notář na něj vytřeštil oči.

"Stalo se něco, pane Lamberte?" začal zmatkovat. Dokonce se připravoval, že se zvedne a obejde stůl. Místo toho nakonec nabídl Adamovi vodu.

Muž na několik loků sklenici vyprázdnil a vrátil na stůl.

"Omlouvám se, je toho na mě moc. Ten chlap bydlí v zahradním domku, výhrůžky nezabraly a já už nemám sílu se s ním neustále hádat a žádat ho, aby odešel. Nehledě na to, že jestli se jeho dědické právo opravdu prokáže, budu muset odejít. Nechce se mi na to čekat!" vysvětlil Adam své obavy. Notář se zatvářil chápavě.

"Rozumím vám, pane Lamberte. Vím, jak moc jste po Belcourtu toužil a že se to podepsalo i na vaší rodinné pohodě. Nicméně, věřím, že jste silný muž, který se jen tak něčeho nezalekne. Vydržte ještě chvíli, hned zařídím, aby začalo vyšetřování. Dokud nebude znám výsledek, jste stále majitelem a na tom nikdo nic nezmění," ubezpečil ho Zemekis.

*

Adam si notářovo ujištění přehrával v hlavě celou cestu domů. Když dorazil k zámku, nevystoupil hned, jen vypnul motor a zůstal sedět za volantem. Belcourt nebyl velký, ani pompézní, ale byl jeho. Necelý hektar opravdového štěstí. Dokázal by to tvrdit i o některém z rodinných hotelů? Nejspíš ne. Neřekl Tommymu, jestli se vrátí, ale teď neměl na výběr. Zámek byl pořád jeho a nejspíš ještě bude, dalších několik měsíců. Měl by se podle toho tedy zařídit.

A poslat Tommyho Ratliffa pryč.

Problémem bylo, že Adam znal i tu nejdůležitější část tajemství; tu, kterou mu prozradil duch Tommyho pra předka. Mohl se skutečně bát jeho výhrůžek? Thomas chtěl, aby Tommy na zámku zůstal společně s Adamem. Jediné řešení, jak se vyhnout pravdě, bylo odejít, což ale nyní Adam nemohl.

Nevystupovalo se mu z auta zrovna lehce a jeho kroky vázly, když kráčel k hlavnímu vchodu, na kterém visela informační cedule, že se dnes prohlídky nekonají. Původně chtěl oznámení strhnout, při práci by přišel na jiné myšlenky, ale nakonec ji tam nechal a zamkl za sebou. Byl duchem jinde, těžko říct, jak by jeho výklad dopadl, proto bylo lepší, nechat pro dnešek zavřeno. Raději to, než si udělat špatnou reklamu. Zvěsti o kastelánovi, který mele páté přes deváté, by se roznesly rychlostí tornáda.

Jen pro jistotu zkontroloval svou kancelář za výdejním okénkem a pak už zamířil domů. I tam se zamkl a také pozavíral všechna okna.

Když byl u posledního, v obývacím pokoji, neudržel se a pohlédl ven, na zahradní domek. Tommy měl okna otevřená a jedním bylo dokonce vidět trochu dovnitř. Adam spatřil jen blondýnovy nohy. Muž musel ležet na pohovce. Ale nespal. Jeho chodidla sebou cukala v jakémsi nepravidelném rytmu.

Adam rychle dovřel okno a otočil se k němu zády. Nechápal svůj náhle zrychlený dech a pot na dlaních. Měl snad podvědomě strach říct Tommymu, co mu pověděl notář? Anebo to souviselo s něčím jiným? S vidinou, že tu s ním bude muset žít dál?

Kdyby to bylo možné, zavře se ve svém bytě do doby, kdy bude znám výsledek vyšetřování. Zemekis mu mimo jiné řekl, že podobné vyšetřování probíhá před každým prodejem nemovitosti, zvláště tak drahé a s dlouhou historií. Právě proto, aby se předešlo podobným nepříjemnostem. Samozřejmě bylo provedeno i u Belcourtu a na nic podezřelého se nepřišlo. Adama napadlo, že by tedy vyšetřování nemuselo trvat tak dlouho, pokud už jednou proběhlo. Prostě jen zkontrolují, co předtím a bude to. A pak, až to bude mít černé na bílém…

Co pak? Když nesměl Tommyho vyhodit?

Adam nakoukl do ledničky a zhodnotil, že bude muset dojít nakoupit, což automaticky vedlo k tomu, aby se podíval i do své peněženky. Ta zela podobnou prázdnotou. Veškeré peníze z prohlídek měl zavřené v sejfu v horní kanceláři, kam se mu teď nechtělo, protože by musel opustit svůj byt a přitom se stále zdržovat na půdě Belcourtu. Odjet do města na nákup, mu přišlo ideální. Aspoň na chvíli se ztratit a nemít Tommyho na očích. Ani v blízkosti. Naštěstí byly nějaké peníze na účtu, takže v obchodě použije kartu.

Vyměnil košili za tričko a sako za koženou bundu a vyrazil. Nakonec se v obchodním domě zdržel dobré dvě hodiny, ač nakupování potravin zrovna nemusel. Většinou ho totiž přemohlo pokušení a koupil si něco hodně nezdravého. Vzhledem k tomu, že musel šetřit, vyhrálo to balení dvou donutů, plněných oříškovou nutelou. Měli je zrovna v akci.

Jeden snědl už v autě a druhý si nechal na doma, ke kafi. Viděl to na odpoledne strávené u televize. A hlavně zabedněný ve svém bytě. Nehodlal na Tommyho klepání reagovat, pokud by se ho rozhodl zase otravovat.

Jak si naplánoval, tak se stalo. Věděl, že by měl nabídnout jídlo i Juanitě a Billovi… a tomu malému zmetkovi, ale tentokrát mu nedělalo nejmenší potíže, hrát si na mrtvého brouka. Věřil, že jeho zaměstnance automaticky odradí cedule na hlavních dveřích. Co se týkalo Tommyho, obrnil se trpělivostí.

Klid mu vydržel až do nějakých čtyř hodin. Byl zrovna zabraný do pořadu o francouzských zámcích, když se bytem prohnalo rázné zaklepání na dveře. Adam zůstal sedět na pohovce, kde byl pohodlně rozvalený už několik hodin, jen změnil trochu polohu a natáhl se pro skleničku s vínem. Klepání se ozvalo znovu. Jakoby nic se napil a zesílil trochu zvuk.

"No tak, Lamberte, já vím, že tam jsi!" dolehl k němu Tommyho tlumený hlas.

"Nezájem," zabručel si Adam pod vousy. Očekával další zaklepání, ale nyní už přišlo od okna. A dokonce přímo v obýváku. Tommy musel slyšet přes dveře televizi.

"Ihned otevři. Teď se budeš přede mnou schovávat?" hulákal na něj blondýn přes sklo. Přes záclony nemohl dovnitř vidět moc dobře.

Adam zafuněl nevolí, postavil skleničku na stolek a vstal. Celé odpoledne se dopoval ignorací a odtažitostí, tak snad mu to teď přijde k užitku, pomyslel si. Došel do kuchyně a vytáhl z ledničky sáček naplněný nějakým jídlem, které připravil při obědě. Otevřel okno, Tommy k němu hned přiskočil, Adam mu tedy vrazil svačinu do rukou.

"Tvoje jídlo, dobrou chuť!" A zase okno zavřel.

Zavládlo ticho, pochopitelně. Jeho chování Tommyho překvapilo. Zmateně koukal na balíček ve svých rukách a stejně se pak zadíval i na zavřené okno. Vydrželo mu to sotva jedno mrknutí oka. Jeho obličej poté nabral rudou barvu, což děsivě kontrastovalo s jeho světlými vlasy.

"Otevři mi, ty idiote! Já ti na tvoje jídlo seru, jasný?!" Na férovku hodil balíček proti oknu. K Adamově štěstí se nerozbilo, ale tenhle pokus o dobití jeho milovaného domova ho vytočil. Prudce okno otevřel a natáhl po Tommym ruku. Stál dost blízko na to, aby ho Adam mohl chytit za tričko pod krkem. Několika hodinové cvičení v ignoraci a odtažitosti přišlo vniveč.

"Ještě jednou to uděláš, tak tě zadupu do země! Vezmi si svoje jídlo a vypadni!"

"Co to s tebou je?" zajíkl se Tommy. Ne, že by ho Adam škrtil, spíš pořádně vyděsil. A ten jeho vražedný pohled v očích ještě víc. A nezměnilo se to, ani když ho pustil. I když to vypadalo, že se Adam trochu uklidnil.

"Prostě si vezmi to jídlo a jdi k sobě. Chci být sám," zabručel a chystal se okno znovu zavřít.

"Počkej! Jak jsi dopadl u notáře? Myslel jsem, že už se nevrátíš," snažil se ho Tommy zastavit. Adam se zlověstně usmál, zatímco si položil volnou ruku na bok.

"To by se ti líbilo, že jo? Tak abys věděl, notář zahájil vyšetřování. Dokud nebude uzavřený, jsem majitelem zámku já." Adamův úsměv sice po krátké chvilce pohasl, ale aspoň trochu té škodolibé radosti mu zůstalo. A Tommy ho v ní podpořil, protože se tvářil vážně sklesle.

"To mě teď teda vyhodíš?" zeptal se opatrně. Adam se zamračil a pohlédl někam za blondýna.

"Dělej si, co chceš," odvětil po chvíli a zavřel okno.

Čekal, jestli na něj Tommy znovu nezaklepe, ale nic takového už se nestalo.