Depp Hills Residence... jednatřicáté slovo (konec)

---

Až do brzkých ranních hodin, než se rozednilo, většina nájemníků DHR hustila do Maa, kdy splní svůj slib, když už se Adam konečně odhodlal. Že to udělal víceméně z donucení, ovšem nikdo neřešil. Snad jenom on...

"Mohl bych s tebou mluvit, Daisuke-san?" vzal si Mao muže po snídani stranou. Všichni se pomalu loudali do svých pokojů, aby se konečně po té náročné noci mohli trochu prospat, Adam pochopitelně na snídani nebyl, protože trucoval.

"Co se děje, Mao-chan?" zívl si Daisuke. Mladík ho mezitím odvedl zadním východem přes kuchyni ven do zahrady. Odjakživa měl moc rád přírodu. Doufal, že se při svém vyznání bude v zahradě cítit líp.

"Pamatuješ si, jak jsme všichni dali nějaký slib, pokud Adam Tommymu řekne, že ho má rád?" zeptal se Mao. Přitom si strčil ruce do kapes své mikiny. Takhle po ránu bylo ještě trochu chladno.

"Jo, pamatuju si na Yunha, který to vůbec nepochopil." zasmál se Daisuke a Mao krátce s ním. Yu byl opravdu vtipný, i když to absolutně nebylo jeho záměrem.

"Víš, já..." to už Mao pokračoval trochu kostrbatě.

"Možná bych ti měl taky něco říct." přerušil ho Dai. Mladší muž na něj vykulil ty své obrovské hnědé oči a pak zamrkal. Dai na něj zůstal jenom nevěřícně koukat. Nejspíš si v ten okamžik uvědomil, že to co má na srdci, je skutečné. Ne jen úvaha, za kterou to celou dobu považoval.

"A co?" vyhrkl Mao. Dai se upjatě zasmál a otočil se k mladšímu muži zády. Mohl mu to říct? Jak by se na to asi tvářil? Tyhle věci dělal skoro každý den, byl tím pověstný, tak proč to nezkusit i s Maem?

"No... napadlo mě, že... že..." Mladík za ním zvedl obočí. "No prostě, zjistil jsem, že se mi líbíš, tak mě napadlo si někdy udělat hezký večer, jenom spolu." vydoloval ze sebe Dai a obrátil se zpátky. Nikdy mu to nepůsobilo až takové potíže, jako teď. Šlo přece jenom o rande... Nebo vlastně ne! Šlo o sex, Dai by chtěl Maa v posteli, ale to mladík přece vědět nemusel. Postupně by se k tomu třeba dobrali.

"Tak jo." pokrčil Mao rameny.

"Jo?" podivil se Daisuke. Nečekal, že by to šlo tak snadno, když si kdysi řekli, že tohle území nikdy nebude jejich společné.

"Jo, jen... to co jsem ti chtěl říct, bylo to, co jsem slíbil, když se Adam vyzná Tommymu."

"A co jsi slíbil?" pousmál se Dai. Mao sklopil pohled a nenápadně udělal k druhému muži maličký krůček. Pořád od sebe stáli dost daleko na to, aby to oba cítili spíš jako přátelský rozhovor a to Mao nechtěl.

"Slíbil jsem, že to udělám taky. Že někomu řeknu, co k němu cítím." Mao se cítil o něco jistější v kramflecích díky tomu, že se i Dai přiznal ke svým sympatiím. Mohl jenom doufat, že se časem změní na něco silnějšího. Ale byl od přírody optimista a taky se rád upínal k naději.

"Hm?" kývl Dai hlavou. Jemu to prostě vůbec nedocházelo.

"No, ten někdo jsi ty!" Mao vytáhl ruce z kapes, aby je mohl rozhodit kolem těla. Když je uklidnil, zadíval se Daisukemu do očí upřeněji. "Miluju tě, už nějakou dobu." řekl mu na rovinu.

Do poslední chvíle měl pocit, že si nevybral ani trochu správný čas a místo, ale po jeho slovech, jakoby se zastavily na chvíli hodiny a všechno kolem něj bylo intenzivnější. Vůně a barvy rostlin, pohyby křídel ptáků nad jejich hlavami, cupitání pavoučích nožek po omítce, kterou měl Dai za zády. Všechno to najednou bylo tak opravdové a zároveň dokonalé, že tomu pomalu nemohl uvěřit.

"Mě?" podivil se Daisuke.

"Ano, tebe. Štve tě to?" zeptal se Mao důrazně.

"Ne, ne... a kdy jsi na to přišel... a jak se to stalo?" starší muž nezakrýval své překvapení. Nebyl zděšený, prostě jen překvapený.

"Jak se něco takovýho může stát?" zavrtěl Mao nevěřícně hlavou. Tenhle chlap že lámal všechny ty holky a kluky? Vždycky podobná slova říkal on jim, aby mu podlehli, a když to pro změnu zaslechl od někoho jiného, tak ho to úplně vyvedlo z míry. Fakt divné.

"Já nevím." pokrčil Dai nervózně rameny.

"Řekni mi, jestli se mýlím. Ale těch tvých zářezů na futrech... možná asi nebude tolik, jak jsi nám vyprávěl, co?" zkusil to Mao. Opět k Daisukemu udělal krůček. Starší muž couvl. Už jeho manévr zaregistroval.

"To je přece jedno..."

"Možná je... ale jestli se mnou chceš jít na rande, tak nikdo další už nebude!" prohlásil Mao nekompromisně.

"Jenom proto, žes mi řekl, že mě máš rád..."

"Řekl jsem, že tě miluju! Víš vůbec, co to znamená?" zamračil se Mao.

"Jistě, že vím, co to znamená!" zamračil se i Dai. Snad z něj nechtěl dělat nějakého bezcitného primitiva. Však, on ho měl taky rád, líbil se mu. "No, možná taky něco cítím, líbíš se mi a když vedl Tommy ty divné houbičkové řeči, že mu nejsi lhostejný, tak jsem si uvědomil, že to neslyším moc rád."

"Žárlil jsi?" pousmál se Mao. Potřeboval snad ještě větší popíchnutí? Tohle bylo víc, než v co kdy doufal.

"Možná..." pokrčil Dai rameny a pousmál se. Mladší z mužů se konečně odhodlal zvednout ruku. Tak dlouho to chtěl udělat, jenom se dotknout Dai-chanovy tváře konečky prstů, ale nikdy neměl dostatek odvahy a taky nevěděl, na čem je, jestli si to vůbec může dovolit. Dřív by mu totiž Daisuke tu ruku určitě urazil, než by se ho stihl dotknout.

Starší muž udělal pár krůčků dozadu a opřel se o zeď s pohledem plným očekávání. Mao se pomalu dotkl jeho líce a jemně ji pohladil. Pak udělal to samé s druhou rukou, dokud Daisukeho tváře nezůstaly v zajetí jeho dlaní.

"Tohle asi nebude moje stálá úloha, aby ses mi podřizoval, že ne?" zeptal se Mao a přivřel trochu oči. Postupně jimi prozkoumal takhle zblízka Daisukeho celý obličej... nos, rty, bradu... Nikdy mu nebylo umožněno, přijít takhle blízko.

"Nemám pocit, že bych se ti podřizoval!" zavrtěl Dai nepatrně hlavou.

"Máš mě aspoň trochu rád?" ujišťoval se Mao znovu. Starší muž zvedl jeden koutek a pak přikývl.

"Mám. Jsi tak neodbytný, že to ani jinak dopadnout nemohlo." provokoval ho. Mao stiskl jeho tváře pevněji, přiblížil se k němu a opřel své čelo o Daisukeho.

"Škoda, že..."

"Že co?" vydechl Dai. Ani jeho Maova blízkost nenechávala chladným. Rád by ochutnal jeho rty, rád by se ho konečně pořádně dotkl, jen nechtěl nic uspěchat.

"Že i ty jsi dal slib..." povzdychl si Mao.

"Jaký slib?" nechápal Dai. Mladík se smutně pousmál, pustil jeho tváře a udělal krůček zpátky.

"Čtyřicet dnů a nocí... pamatuješ?" připomněl mu Mao jemně. Daisuke svraštil obočí, jak se zamyslel a když mu to došlo, vyvalil na Maa oči.

"Ale to přece... nemůžeš brát takový věci vážně..." mávl rukou a pak ji natáhl po Maovi. Mladík se ovšem stihl otočit bokem, takže Dai-chanův chmat vyšel naprázdno.

"Kdybych je nebral vážně, nemohl bych ti říct, co k tobě cítím. Sliby se musí plnit!" založil si Mao ruce na prsou.

"Chceš mi říct, že s tím, cos mi právě oznámil, že mě miluješ a já si uvědomil, že to u mě bude asi podobný, se tě nesmím dalších čtyřicet dnů a nocí ani dotknout?"

"Přesně tak." přikývl Mao důrazně.

"Ale..."

"Možná bychom se u sebe neměli zdržovat tak blízko, aby nás to nelákalo. Snad tě uklidní, že i pro mě to bude těžké." otočil se k němu Mao konečně čelem.

"Dodržím jakýkoliv jiný slib, který si budeš přát, ale tohle prostě nejde." to už Dai vypadal opravdu zoufale. Proč vůbec dával takový hloupý slib, který nikdy nemohl splnit? Co mu bylo po Adamovi a Tommym, jestli se dají konečně dohromady. Chtěl Maa. Právě teď dostal tuhle nabídku, která se mu zalíbila, ale nemohl ji zpracovat, nejdřív za čtyřicet dní. Tak co to mělo tedy za význam? Taky s tím Mao nemohl počkat, než ta lhůta skončí? Nebo na to prostě zapomenout?

"Tak dobře, zmírníme to, na dvacet dní." navrhl mu Mao.

"Jsi blázen!" zaťukal si Dai na čelo.

"Já?" ukázal na sebe Mao prstem. "Nechápu proč jsi dal slib, který nikdy nemůžeš splnit. Zrovna ty!" plácl ho po rameni.

"Nedotýkej se mě!" ošil se Daisuke naštvaně. "Nechci, aby ses mě jedinkrát dotknul!" propíchl ho vražedným pohledem.

"A proč ne?"

"Neštvi mě!" zavrčel starší a otočil se k odchodu.

"Dai!" oslovil ho Mao naléhavě. Pak si muže otočil k sobě a rychle ho políbil...

Polibek se sice konal, ale sotva pár vteřin, než se Dai vzpamatoval a odstrčil mladšího muže od sebe. Hrozivý pohled, kterým se na něj zadíval, způsobil Maovi mrazení v zádech. Chtěl Daisukeho vyprovokovat, ale určitě ne tolik, aby se na něj takhle díval. Jenže pak ho Dai chytil za ramena, otočil ke zdi, kde stál předtím on a natiskl ho na ní. Vyzývavým pohledem ho pobídl k ústupkům.

"Líbání..." navrhl Mao.

"Chci víc!" zavrtěl Dai nesouhlasně hlavou.

"Mazlení..."

"To už zní líp. Co dál? Chci konkrétní body toho druhýho. Co můžu a co ne!" při svých slovech přiblížil boky k Maovým a pomalu se na ně natlačil.

"Žádné oblečení..." pokračoval Mao napjatě.

"V pořádku, dál?" naléhal na něj Dai. Zesílil tlak svých slabin, až musel Mao zavřít oči a spolknout povzdech.

"Udělám ti to pusou... a ty mně!"

"Samozřejmě, co dál?" pousmál se Dai. Pohodlně si opřel dlaně vedle Maovy hlavy a přiblížil rty k jeho čelisti. Jemně ji štípl a dýchl na ní. Mladší muž se zachvěl.

"Chci, abys mě mazlil v těch místech..." vydechl Mao. Platil ještě mezi nimi vůbec ten Daichanův slib? Nepodléhaly celibátu náhodou i podobné řeči?

"Na to se těším nejvíc!" zašeptal Dai a přesunul své rty k Maově krku. Nelíbal ho, jen na něj nechal působit svůj horký dech. Ovšem jen chvíli. Pak se odtáhl a strčil si ruce do kapes. "Dvacet dní." zadíval se Maovi do očí.

"Dvacet dní, co?" nechápal Mao.

"Tak dlouho se pokusím vydržet a budu si to pouze představovat." vysvětlil mu.

"Ale..."

"Máš pravdu. Sliby se musí plnit. Nechci, aby sis o mně hned na začátku našeho vztahu udělal špatný obrázek. Vydržím to." pousmál se Dai. Pak přešel ke dveřím a otevřel je. Čekal, až Mao vejde první...

Dai doprovodil Maa k jeho pokoji. Popřáli si dobrou noc a věnovali nejisté úsměvy a pohledy plné příslibů. Teď už museli jen čekat a oba věděli, jak to pro ně bude těžké. Dai tušil, že se vliv Maova vyznání na jeho vlastní pocity ještě znásobí, až se pořádně vyspí a poslední události se mu v hlavě srovnají. Bál se toho, že pak už tuplem nevydrží, ale musel to podstoupit. Konečně chtěl udělat něco správného, za co by na sebe mohl být hrdý. A naštěstí... odměna byla víc než sladká...

*

O pár dní později se Gabriela odvážila zaklepat na dveře Adamova pokoje. Věděla, že to před ní zkoušel už Kame, nebo Jaejoong, ale nikdy jim nikdo neodpověděl. Nečekala na Adamovo vyzvání a vstoupila. Mrzutého muže našla ležet v posteli s pohledem upřeným do stropu. Pořád byl v oblečení, které měl v klubu, na bradě několikadenní strniště a lehce propadlé tváře, protože od té chvíle, co se vrátili, vůbec nejedl. Dokonce ani nepohnul očima, když Gab vstoupila.

Dívka došla k posteli a sedla si na její okraj, k Adamovi zády. Zběžně přelétla neuklizený pokoj a povzdychla si.

"Pořád se na nás zlobíš..." zkonstatovala. Nepřišla žádná odpověď, ani zvuk nějakého pohybu, prostě nic.

"Ale měl bys vědět, že ti nikdo z nás nechtěl ublížit. A Tommy o tom nevěděl. Byl vystrašený stejně jako ty."

Adam se překulil na bok, takže byl ke Gab zády taky. Jeho gesto se dalo chápat jen jedním způsobem, ale Gab se nechtěla nechat odradit. Možná to přehnali, ale nikdo to nemyslel zle a její táta už vůbec ne. Byl prostě muž činu a už se nehodlal dívat na to, jak Adam sám sobě ubližuje svou apatií a strachem.

"Můžu ti něco říct? Všichni ti lidé tady něco slíbili. Když jsi Tommyho odtáhl od oltáře, bylo nám už jasný, jak moc ho máš rád a tak se třeba Mao zařekl, že pokud Tommymu řekneš, co k němu cítíš, projeví své city i on. Mohl to udělat mnohem dřív, ale čekal na tebe. Protože ti věřil."

"Mě to nezajímá! Odejdi!" promluvil konečně i Adam.

"Nebo Daisuke. Slíbil, že bude držet celibát celých čtyřicet dnů a nocí. Víš, co to znamená? Ti dva se díky tobě dali konečně dohromady, ale nemůžou se milovat, protože to Dai slíbil. A on se rozhodl, že to dodrží, aby si ho Mao mohl vážit." pokračovala Gabriela dál. Nesměla se nechat odradit, prostě nesměla.

"Můžeš odejít? Prosím!" zavrčel Adam.

"Nemůžu! Nepřišla jsem ti nic vyčítat, jenom otevřít oči. Řekla jsem o mně a Kazuyovi tátovi ještě před tím, než se to všechno stalo. Musela jsem to udělat, abychom tenhle plán mohli uskutečnit od začátku do konce. Chápeš, co ti říkám? Přiznala jsem se tátovi, že chodím už přes rok s Kame-san."

"Nikdo se tě o to neprosil." zvedl se Adam na loket a otočil tvář na Gabrielu. Dívka udělala to samé, takže se jejich pohledy na okamžik setkaly. Chtěla se k němu obrátit celá, Adam se ale vysoukal z postele a odešel k oknu.

"Nech mě být a běž pryč. Brzy si sbalím věci a vypadnu. Určitě místo mě přijde někdo jinej. A třeba mu ani nebude vadit, když se mu budete hrabat v životě."

"Omlouvám se!" Gabriela vstala a došla až k němu. Když se ho chtěla dotknout, setkala se jen s dalším vražedným pohledem.

"Takže odejdeš, jo?" odstoupila o několik kroků a založila si ruce na prsou.

"Jo! Jsem tak zklamaný. Ponížili jste mě a..."

"Kdo tě ponížil? Je pro tebe vyjádření citů ponížení? Pak jsi ale vůbec nic nepochopil!

"Nemám, co chápat. Nikomu z vás není nic do toho, co cítím a ke komu to cítím!" ohlédl se po ní.

"A co ten, ke komu to cítíš? Nechal bys ho odejít, jen abys nemusel ukázat, že ti na něm záleží? Myslíš, že mu to nebylo líto?

Je to můj příbuzný. Přišel mezi nás, protože v podstatě nikdy neměl pořádnou rodinu. Teta je pořád pryč, stejně jako můj táta. Pořád cestuje a Tommy tam byl sám, úplně sám. Ty sis toho nevšiml? Jak se mezi námi změnil? Že přestal být tak uzavřený? I ty na tom máš zásluhu, možná tu největší. Nabídl jsi mu svůj svět a on ho přijal, ale pak jsi mu zakázal, se v něm pohybovat. Díky Kayovi skrýval všechno, protože mu bylo ublíženo. Ale vždyť ty nejsi o moc lepší, než on!"

"Dost!" otočil se Adam ke Gabriele čelem. "Já Tommyho miluju, jasný! Nikdy bych nedovolil, aby mu někdo ublížil. Ještě za to, že se máme rádi."

"Tak ho radši budeš ukrývat ve věži jak nějakou křehkou princeznu, aby o něm nikdo nevěděl. Vynikající!" mlaskla si Gabriela znechuceně. "A teď ještě utíkáš, takže ho tu nejspíš necháš. Kdo ho pak bude chránit?"

"Gab!"

"Adame!" zakroutila očima. "Probuď se. Všichni už to tady ví, už jsi to řekl! Nemusíš odcházet, nemusíš se s námi bavit, jen za ním jdi. On za nic nemůže, trestáš ho kvůli nám." její hlas byl naléhavý, tak moc toužila po tom, aby bylo zase všechno v pořádku, i když právě teď vedla s otcem tichou válku kvůli Kamemu. Ale co na tom záleželo? Skrývali se doteď, byli rozhodnutí to tak dělat dál.

Adam si vůbec neuvědomoval, co má. Jaké štěstí ho potkalo, že měl svou spřízněnou duši, o které mohl vědět celý svět. Pořád to byl ten nevděčný, nabručený chlap, který do tohohle domu před dvěma lety přišel. A přesto se hodně změnil. Tommy ho změnil. Pár měsíců s ním Adama vymazalo z registru sobců. Přestal myslet na sebe a soustředil se jen na Tommyho pohodlí a štěstí. Určitě si to sám neuvědomoval, ale všichni ostatní to viděli.

"Už mě určitě nepřijme." otočil se Adam ke Gab zády, protože ještě částečně nechtěl, aby ho slyšela. Aby jí došlo, že vlastně rezignoval a připustil si, jak pravdivá její slova jsou.

"Jsi blázen? Proč by tě neměl přijmout?" divila se Gabriela.

"Pohádali jsme se, chvíli předtím, než odešel. Naštval jsem ho, proto chtěl odjet pryč."

"To už mi došlo." zamračila se Gab.

"Co vůbec dělá?" obrátil k ní Adam svůj utrápený pohled.

"To samý co ty! Sedí ve svým pokoji, nejí, nemyje se. Teď jste opravdu páreček k pohledání. Nahnala bych vás oba okamžitě do koupelny a pak do kuchyně."

"Chystal jsem se jít do sprchy." začervenal se Adam.

"To určitě!"

"Vážně!" přel se s ní.

"Tak vem po cestě Tommyho, protože ten se se mnou hádat nebude." opět si mlaskla.

Adam se ještě naposledy zamyslel. Evidentně v tom byl poslední kousek jeho vzdoru a hrdosti. Pak došel ke své skříni a vytáhl z ní dvě osušky.
"Jdu hned." zahlásil. Gabriela se nastačila divit vlastním očím. Adam hrozně rychle otočil. Že by to konečně pochopil? Že mu za to, že miluje Tommyho, v tomhle domě nikdo hlavu neutrhne?

Vyběhla na chodbu za ním, tam se ale zastavila a dál už jen Adamovy sebejisté kroky sledovala s vítězným úsměvem. Když se naproti otevřely dveře Kameho pokoje, změnil se její úsměv na šťastný. Zatímco si vytrvale hleděli do očí, pomalu se za ním vydala a pak se nechala zatáhnout do jejich hnízdečka lásky.

Měla ještě v plánu dát dohromady Yunha a Jaejoonga, ale prozatím se spokojila s tím, že Adam konečně odhodil svůj strach a rozhodl se jednat. Věděla, že se jí to jednou podaří a že se umoudří i její táta a dá jí a Kamemu požehnání.

Vždyť naděje umírala jako poslední...