True Story 1.

Jak jsem včera psala, měla bych tu nový počin, který budu psát tak nějak průběžně, podle toho, co mě zrovna napadne, takže opravdu nečekejte pravidelné přidávání. Je to True Story, ne vždycky se u Adama něco děje :)

A taky, ne všechny tenhle námět potěší.

Takže uvidíme, co se z toho vyvine ;)

---

Adam

Na konci roku bývá všechno hektičtější. Čekání na letištích, odbavování, fronty, lidé... Kam se podívám, vidím nervozitu a rozruch. Nechci, aby to tak bylo, ale sám to neovlivním. Ani tím, že tomu všemu nepodlehnu.

Občas mě na sociálních sítích někdo polituje, že musím pracovat i v tuhle dobu, ale většinou je to někdo, kdo pak přijde na můj koncert. Kdyby si lidi nekoupili lístky a užívali si konec roku s rodinou, nebo s přáteli, měl bych volno i já. Ale možná by mě to ani nebavilo.

Už jsem si zvykl. Minulý rok jsem byl dokonce mimo státy. Silvestr jsem prožil na Bali a kdekdo si možná říkal - jo, ten se má, tam já se v životě nepodívám. Klidně bych si to s tím člověkem i vyměnil. Někdy mě vážně nebaví tolik cestovat. Ještě když pomyslím na svou pásmovou nemoc...

"Díky." otočím se na Tommyho, který mi právě sundavá ruku z ramene. Další focení za námi. Jeho ruka na mém rameni bude na momentce v Instagramu vypadat dobře.

"V pohodě." prohodí laxně a otočí se ke mně zády.

Jsme ti nejlepší kámoši, co kdy svět viděl. A podle některých jsme i něco víc. Píšou o nás, sní o tom, že jsme my dva spolu, že vedeme tajný vztah jak z románu a kvůli soukromí ho nechceme ukazovat na odiv. Vytváří se o nás příběhy plné lásky a porozumění a... žhavého sexu...

"Jdeme si někam sednout?" zeptá se Ashley.

"Mně se moc nechce." pokrčím rameny. Většinou mě koncert nabije energií, ale občas taky ne. Jako dneska.

"Já bych šel." ozve se Brian a Rick mu okamžitě přizvukuje. Všichni odchází, tedy kromě mě a Tommyho. Když zaklapnou dveře, můj kytarista se na mě otočí a přimhouří oči.

"To bylo naposledy."

"Taky si myslím. Aspoň do nějaký další akce." přivřu na něj oči úplně stejně.

"Pořád mám spoustu jiných možností."

"Nikdo ti v nich přece nebrání." utrousím uraženě a přejdu k zrcadlu. Zvláštní, vidět svůj obličej v odrazu a nemuset myslet na to, kde mám odličovací mléko. Od té doby, co jsem se přestal líčit, se cítím lehčí. Ale bohužel i zranitelnější.

"Promyslím si to." odsekne i Tommy a pak odejde. Jenom mávnu rukou a okamžitě na něj zapomínám. Měl bych ještě zavolat mámě a tátovi a popřát jim hodně štěstí do nového roku. Pak si půjdu lehnout, usmyslím si.

U snídaně se scházíme zase všichni. Hotel je jako ze škatulky a po nějaké noční akci na oslavu silvestra není nikde ani památky.

"Propásl jsi bouřlivou noc." oznamuje mi Ashley. Dokážu si představit, jakou měla noc asi ona. Dvě hodiny určitě seděla na drátě se svým mladým, protože nemohli být spolu. Ne, neskočím ti na to!

"Oslavil jsem konec roku po svém. Koncertem. To mi stačí." pokrčím rameny.

"Fakt tu byla super párty. Měl jsi jít s námi." přidá se i Brian. Jak je tak přejíždím pohledem, zatímco se rozplývají nad řádnou chlastačkou, skončím u Tommyho, který do sebe nezúčastněně láduje toust s míchanými vajíčky a kouká při tom někam do blba.

Okamžitě pohled vracím na Ashley. Už dlouho jsem Tommymu nevěnoval tak dlouhý pohled. To mi není podobné.

Po snídani se vracím na pokoj, abych si sbalil věci, protože máme být za hodinu na letišti. Ashley mě odchytne těsně před dveřmi.

"Adame."

"Jo?" otočím se na ní. Ruku na klice.

"Vím, že se oba snažíte, ale snažte se víc. I při zjevně běžný snídani vás může někdo vidět." Má ve tváři starostlivost, což mě u ní vůbec nepřekvapuje. Vždycky byla taková ta starostlivá kvočna. Od prvního okamžiku, co jsme se poznali. A vlastně jsem to ve skupině i docela přivítal. Tedy pokud nenarazila na tohle téma.

"Díky." zvednu jeden koutek a otočím se k ní zády.

"Vím, že je ti to jedno, ale nemělo by. Když už jste se pro tuhle hru rozhodli, měli byste ji hrát pořádně."

"Řekla jsi to i jemu?" obrátím se zpátky na ní a přivřu oči.

"Chystám se na to." přikývne důležitě.

"Fajn. Pohlídám si to. Uvidíme se před hotelem." zvednu unyle ruku na pozdrav a pak už mizím ve svém pokoji.

Celá naše banda to ví. Ví to i manažer, ale všichni taktně mlčí. Kromě Ashley, která má občas potřebu, připomenout mi, že bych měl být důslednější.

Kdyby se naše životy odehrávaly podle filmového scénáře, už by bylo všechno jinak, ale protože tohle je život, všichni se v tom tak nějak plácáme a neřešíme to. Neřešíme to, co vyřešit nejde. Necháváme to plynout a jen Ashley to občas naruší svou rolí dobrosrdečné a přičinlivé kamarádky. Když má zrovna náladu jí být.

Ano, má pravdu. Měl bych si dávat větší pozor na to, jak dlouho se na Tommyho dívám, protože dneska jsem to při snídani vážně přehnal. Jestli mě někdo pozoroval, musel okamžitě poznat, co se mi honí hlavou.

Problém je v tom, že už to nějakou dobu nedokážu ovlivnit. Takhle to prostě cítím, a když se nad tím zamyslím víc, většinou mě rozbolí hlava a sevře se mi žaludek. Takže jsem se naučil to neřešit vůbec, než bych si zadělal na vředy.
Vím o jednom radikálním kroku, který by tuhle šílenou, dlouhodobě táhnoucí se neřešitelnou situaci vyřešil, ale zatím se k němu nikdo z nás neodhodlal. A co si budeme povídat, zákon padajícího h.... v tom taky hraje svou roli.

Manažer mi nakonec řekl, ať to nějak zvládnu, že se umělci musí umět vyrovat s horšími situacemi a tak se s tím prostě vyrovnávám. Jak jen to jde. Jen mi Ashley občas šlápne na patu a tím obnoví puchýř, který se mi tam už nějakou dobu pořád dělá a nechce se zahojit.

Kdybych si uměl dupnout a projevit své skutečné emoce, vytekl by ze mě vodopád strašlivých vět a slov. Protože ne vždycky člověku stačí trpělivost na časový úsek, který musí přetrpět. Naštěstí si takové výlevy nechávám pro sebe. Pro klid hotelového pokoje, nebo na doma, kde mě nikdo neslyší.

Nesnáším ho! To on je ten puchýř, co mi hyzdí patu. Nesnáším, že se na něj musím usmívat a předstírat, že je můj nejlepší kamarád. Nesnáším vtipy o fanfiction, které musím dělat na pódiu. Nemůžu vystát jeho brnkání v zákusilí. Nemůžu se dívat na to, jak hází hlavou, když při mých písničkách paří. Vidím v jeho očích to prázdno a on musí vidět v mých to stejné. Už dávno jsme se na tom shodli. Ale nejsme schopní s tím něco udělat.

A managment je s tím spokojený. Nechce, aby se to měnilo, protože tohle je showbyznys. Budete ho dělat třeba i s člověkem, kterého nemůžete vystát, jen aby vaše tvorba měla tu nejlepší publicitu.

Všechno, co spolu děláme, je hra. Klameme své fanoušky. Klameme i sami sebe, ale aspoň o tom víme. Lidé z naší blízkosti se na to musí dívat. Sledují, jak se na sebe falešně usmíváme, jak bychom byli rádi, kdyby nám ruce upadly, pokud se předtím dotknou. Všechno je dopředu domluvené. Všechny společné fotky jsou jedna obrovská přetvářka. A všichni nám to žerou i s navijákem.

Už jenom kvůli fanouškům bych to chtěl změnit, ale nevím jak, když mi vedení dýchá na krk.

A nejhorší je, že si nemůžu vzpomenout, kdy to vzniklo. Už je to tak hrozně dávno, kdy jsem si poprvé řekl, že něco není v pořádku.

On se mnou vždycky hodně souhlasil, ale najednou začal mít jiné názory. Jako kdyby ty předchozí říkal jen proto, aby se mi zalíbil a udělal na mě dojem.

Opravdu se těším domů. Neuvidím ho přibližně týden. Budu mít sedm dnů na to, abych načerpal síly na další společné vystoupení. Sedm dnů čerpání síly na hodinu a půl dlouhý koncert.

Nedokážu si představit, jak zvládneme turné.