Světla a stíny 9.

---

Adam se nenechal poslední událostí příliš dlouho rozptylovat. Uzemnil své chutě, aby na něm Hana nic nepoznala a šel rovnou za ní. Jistě, nebylo snadné na Thomase nemyslet, tudíž nebylo ani snadné vrátit se do klidu a zatáhnout špičáky, kterými by tak moc rád prořízl tu jemnou horkou kůži a omámil svou kořist jedem, aby pak byla naprosto povolná, ale nechtěl před Hanou ukázat slabost. Nechtěl, aby z jejích úst zazněla slova: říkala jsem ti to.

Proto při příchodu do její komnaty nejprve působil chladně, jako vždy a pak se na ni vrhl. Díky své nedávno načerpané síle jejich erotické hrátky trvaly dlouho do noci, a že ji Adam rozhodně nešetřil. Jak by se asi Tommy tvářil, kdyby i na něm praktikoval svou zvířecí živočišnost? No, pokud by se mu nepodařilo utéct, tak by posloužil jako velmi chutná potrava.

Takže neměl příliš na vybranou.

Právě proto se musel mít Adam na pozoru. Stačil jeden polibek a kam to došlo. A Tommy neměl vůbec ponětí, co způsobil. Jenže kdyby věděl, s kým má tu čest, už by dávno odešel. Adam dával lidem na vybranou. A pokud se rozhodli zůstat u něj, museli počítat s jistými riziky. Ne, že by toho hradní pán někdy zneužil. V tom mu pomáhala i bylinka, ze které James připravoval speciální odvar a také ho na sobě sám aplikoval. V podstatě rostlina, když se správně připravila, neutralizovala specifickou lidskou vůni. Některým upírům dokonce smrděla, co si Adam pamatoval. Také záleželo, nakolik je pach onoho člověka silný a zda v sobě nemá něco navíc. A to byl případ Tommyho. Adam už dopředu věděl, a říkala to i Hana, že v případě jeho nového sluhy nepomůže ani lék. Anebo pomůže, ale ne natolik, aby byl Adam mimo pokušení. Protože Tommy byl zkrátka výjimečný. A ztělesňoval Adamovo pokání.

Před rozbřeskem se Adam vrátil do svého pokoje, kam mu později James přinesl na oko snídani. Domluvili se spolu, že to tak budou praktikovat. Samozřejmě kvůli Thomasovi. Bohužel to znamenalo, a to se Adamovi trochu nelíbilo, že jídlo navíc musel pak James vyhazovat. Rozhodli se, že najdou nějaké řešení, jak tomu zabránit. Prozatím to ale museli dělat takhle. A James se i tak snažil šetřit, když ho Tommy zrovna nepozoroval při přípravách v kuchyni.

Mladší sluha se vydal po snídani dodělat svou práci v severním křídle.

Tommy se domníval, že by mohl být do večera hotový, ale prostory byly rozsáhlejší, než jak si pamatoval z předešlého dne. Během dopoledne stihl uklidit dvě komnaty, taktéž odpoledne. Při večeři byl celkem vyřízený a jen představa toho, že bude muset ještě dvě hodiny koukat do knihy, mu zavírala oči a nutila ho ke spánku. Celý den na tu věc, událost, extempore - bylo jedno, jak tomu říkal, ani z jednoho neměl dobrý pocit - dokázal úspěšně nemyslet. Musel se soustředit na práci, i kvůli tomu, aby u ní neusnul. Ta věc, událost, extempore, mu totiž nedovolila usnout. Když konečně zabral, byla půlnoc a v pět hodin už měl zase vstávat. James už byl samozřejmě v kuchyni a celý čilý sázel do pece chléb. Tommy se na sobě pokoušel nedat nic znát. Nemohl se přece takhle nešťastně uvést hned první den.

Když uklízel druhou komnatu, měl neodbytnou chuť, vlézt si do postele a dát si aspoň dvě hodinky dodatečného šlofíka. No, díkybohu tomu odolal.

"Vypadáš unaveně." James si ho se zájmem prohlížel, trochu se na něj díval jako jeho otec, když se netvářil vesele a očividně ho něco trápilo.

"Jsem unavený. Dobře, že jsi mě včera poslal po obědě zpátky do postele, asi bych to dneska nedal vůbec," povzdychl si Tommy. "Stačí pár dnů ležet a člověk úplně vyjde ze cviku," postěžoval si na svou indispozici. James se chápavě pousmál.

"To ano. Ale uvidíš, že zítra už to bude lepší," uklidňoval Tommyho. Blondýn pokrčil rameny. Kéž by mu James mohl ještě říct, že teď může jít spát a čtení se odkládá na neurčito. Vidina návštěvy u pána ho vyčerpávala nejen fyzicky, ale i duševně. To jediné pozitivní bylo to, že dnes Tommy neudělal nic proti lordově vůli, takže snad nebude nutné, vykoupit se dalším polibkem.

Tommy se vážně snažil, aby se jeho mysl nezabývala onou trapnou vzpomínkou, ale to by si zbytek těla nesměl tak moc silně uvědomovat ten krátký dotek a chlad, jenž z pána proudil. Tommy se ho nejprve lekl, ale už když z komnaty svého pána utíkal, měl pocit, že mu rty hoří, jako kdyby právě políbil rozpálená kamna. Přitom si byl opravdu jistý, že pánovy rty byly ledové jak voda v potoce, kam v zimě chodíval plnit džbery, když zamrzla studna. A díky tomu mu přišlo na mysl ještě něco. Ta svérázná poznámka o tom, že lordovy ruce dokážou hřát, pokud se to od nich očekává.

Upřímně, Tommy přestával mít pochybnosti o pánově náklonnosti. Ten muž by takové věci přece neříkal, kdyby za tím nebylo něco… jiného. Pokud by měl někoho provokovat, tak ženu, konkrétně v tomto případě lady Lambertovou. Ale jeho? Muže? Ještě svého sluhu? Tommy takhle přece neuvažoval. Nikdy nepřemýšlel nad tím, jestli by byl raději ve vztahu s mužem, než s ženou. No, ale lordovi to bylo evidentně jedno. Anebo si to Tommy jen špatně vyložil?

Kéž by se mohl z toho čtení nějak vymluvit. Pak si ale vzpomněl na román, který ho předešlý večer nadchnul a špatný pocit celkem rychle odezněl. Naštěstí se měl na co těšit. Ta kniha byla vskutku neobyčejná.

Do osmé hodiny strávil ve svém pokoji. Dnes večer se chtěl pána zeptat na nový pokoj, protože mu přišlo nepatřičné, aby sluha bydlel v tak hezké komnatě. Myslel na to i minulý večer, ale nějak se mu to pak vykouřilo z hlavy. No, nebylo se čemu divit, při všech těch… událostech.

Po cestě k pánovu pokoji přemítal o zvláštním rozhovoru, který se týkal knihy, jež četl. Bavili se o upírech. Lord vypadal zaujatě, asi ho tohle téma zajímalo, napadlo Tommyho. Nemohl popřít, že i jemu nepřipadá nudné, ba přímo mystické. A určitě byl trochu vyveden z míry pánovou tajemnou odpovědí na otázku, zda nějakého upíra už viděl. Třeba se dnes večer dozví něco dalšího, podvědomě doufal.

Při vstupu do komnaty se hluboce poklonil, pozdravil a nejistě zamířil rovnou ke krbu a "svému" křeslu. Pohled se okamžitě zaměřil na vlčí kožešinu, málem by na ni zapomněl, ale jakmile ji znovu spatřil, dlaně si ihned vybavily hebkost a teplo, jež při prvním doteku cítil. Ano, chtěl se na ni položit a pak zavřít oči a usnout. A věděl, že by to bylo velice příjemné a uklidňující.

"Dobrý večer, Thomasi," pozdravil jej i lord a bez prodlení usedl naproti němu. Poté k Tommymu přisunul pohár s vínem.

Adam si všiml, že je jeho nový sluha unavený. Mohl by být domýšlivý a doufat, že je to kvůli němu, že se díky včerejšímu křečovitému rozloučení moc nevyspal, ale hlavní roli v tom hrál především fakt, že dnes již nedal Tommymu svou krev. Protože už jí nebylo zapotřebí. Tommy se předešlé dny cítil dobře hlavně díky upíří krvi. Její absence ve víně znamenala přirozeně úbytek energie, kterou blondýn dostával, aniž by o tom věděl. Místo Adamovy krve byl nyní v nabízeném poháru extrakt z bylinky, jež měla neutralizovat Tommyho pach. Adam řekl Jamesovi, že si to příštích čtrnáct dnů, co k němu bude mladík večer docházet na čtení, vezme na starost. Esence působila pouze jeden den, takže bylo nutné ji brát každý den. Nejsilnější účinky měla po vypití, což znamenalo, vzhledem k tomu, že byli páni vzhůru hlavně v noci, pít lék vždy večer. Adam byl velice zvědavý, jak bude působit na něj. A v závěru ho ani moc nepřekvapilo, když si uvědomil, že podvědomě touží po tom, aby na Tommyho nezabíral.

"Tvé víno," pousmál se. Tommy, nic netušíc po poháru natáhl ruku a trochu se napil. Adam v tom poznal zdvořilost. Jeho sluha by neodmítl, ani kdyby na víno neměl chuť.

"Tak, kde jsme skončili?" Adam vzal knihu, která též ležela na stolku, a nalistoval čtvrtou kapitolu. Přelétl očima první slova a pak ji podal blondýnovi. "Bylo dnes všechno v pořádku? Jak jsi daleko se severním křídlem?" optal se. Thomas sebou jemně trhl, když se dotkl pánových prstů. Adam mu schválně podal knihu tak, aby k tomu došlo. Ano, někdy dokázal být velice zákeřný.

"Šlo to dobře, pane. Ještě sice nejsem hotový, ale ta část hradu je velice rozsáhlá."

"Jistě, zabere ti to pár dnů. Nikam nespěchej, včera jsi ještě ležel," upozornil ho Adam. Měl trochu pocit, že se Tommy chystá protočit panenky, ale na poslední chvíli si to asi rozmyslel. Kdyby nedostával jeho krev, ještě teď by se z napadení vlky léčil, anebo by byl už po smrti.

"Nevím, jestli ti to James říkal, ale vždy v neděli máš volno. Můžeš třeba navštívit svou rodinu, nebo si zajet do města na trhy. James brzy pojede, mohl bys jet s ním," navrhl lord. Potěšilo ho, kdy se Tommyho oči rozzářily. Nejspíš do města moc často nejezdil. Ve vesnici mívaly rodiny většinou vše, co potřebovaly a pokud se někdo vypravil na větší trh, tak jen ta nejdůležitější osoba, aby mezitím hospodářství nezahálelo. Adam věděl, že tím Tommymu zlepší náladu a podvědomě se těšil, až mu to oznámí. Krom toho, musel to mládě dostat z hradu, protože by bylo jistě velmi ochotné převzít na chvíli Jamesovy povinnosti a to se hradnímu pánovi věru moc nelíbilo. Jak by vysvětloval, že celý den spí a že se on, ani jeho paní nedotkli žádného jídla.

"Jste velice šlechetný, můj pane," sklonil Tommy na důkaz pokory a vděku hlavu.

"Raději si ještě připijme," pobídl ho Adam tím, že ťukl svým pohárem s vínem do jeho. Ačkoli to bylo nemožné, cítil se rozpačitě. Ale měl s Thomasovými slovy chvály počítat, přece se na něj snažil udělat dojem.

Tommy dopil své víno a Adam mu hned nalil další várku, tentokrát už bez léku. Během půl hodiny by se měl dostavit jeho účinek. Zatím to bylo stále stejně nesnesitelné jako vždy, když setrvával v Tommyho blízkosti. Chtěl se po něm vrhnout, zakousnout se do jeho kůže… a nejen na krku. Živě si představil, jak se jeho špičáky noří například do jedné z bradavek, nebo do stehna, do nártu, do… ano, tam proudilo hodně krve, pokud byla oběť vzrušená, ale Tommyho by to i tak hodně bolelo, takže…

Adam si vnitřně povzdychl. Každé zakousnutí bude mladíka bolet, až se jednoho dne neudrží a vrhne se na něj.

"Pusť se do čtení," kývl na Thomase hlavou a víc se uvelebil v křesle. Blondýn zamrkal svými dlouhými řasami, jako kdyby se sám probudil z nějakého snu a zakoukal se do otevřené knihy. Za chvíli už byli oba vtaženi do napínavého příběhu…

Následující necelé dvě hodiny utekly jako nic. Někdy v polovině Adam zaznamenal slabý úbytek Tommyho vůně. Nefungovalo to tak, že si hned všimnete té změny. Je to něco, co upír vnímá mimo své plné vědomí. A Adam díky rozjímání nad Tommyho hlasem zapomněl, že vypil ten lék a že by mu měl přestat vonět, což se ale nestalo, ne tak, jak by to mělo probíhat. Jako třeba u Jamese. Jistě, chtěl se trestat, chtěl se dobrovolně trápit, ale s tak mizivým účinkem drogy přece jen nepočítal. A kruté bylo i uvědomění si, že nemůže zvýšit dávky. Lék se musel podávat v omezeném množství, protože při dlouhodobém užívání měl na lidský organismus neblahé účinky.

Kdysi existoval jeden člověk, který Adamovi také hodně voněl a on se ho nedokázal zbavit, ale ani ho zabít. Muž pro něj pracoval a dostával dvojité dávky drogy. Po nějaké době, mohlo to být tak půl roku, ale i méně, začal velice rychle stárnout. Nejprve mu zešedly vlasy, pak začaly vypadávat zuby. V podstatě se rozpadal. Než Adam přišel na to, proč tomu tak je, muž zemřel. Po něm přišlo ještě několik sluhů, u kterých testoval sílu drogy, ale až James tomu přišel na kloub. Vymezil přesné dávky, které se nesměly překročit. A také se nesměly smíchat s upíří krví, protože to by mělo po příjemce též neblahé následky. Droga byla v podstatě jed na upíry. Ne, že by je zabila hned, po jednom požití, ale rozhodně se po ní necítili jako po požití lidské krve. Spíš naopak… když jim scházela.

Adam přemýšlel, jaký by byl rozdíl mezi tím, dávat Tommymu ten lék a nedávat mu ho. No, asi skoro žádný, stále mu ten omamný pach pronikal do všech pórů těla a on jej nedokázal přestat vnímat.

Jak tohle mohlo skončit? Cítil, jak ho ubíjí a vysiluje odolávat Tommyho jedinečnosti. Dnes v noci, nejpozději zítra musí opět vyrazit na lov, protože ta potřeba, být si jistý sám sebou, byla zkrátka neodbytná.

"Dobře, pro dnešek toho necháme," mávl lehce rukou a Tommy přestal jako na povel číst. "Stejně už tvůj čas vypršel," dodal Adam ledabyle. Mladík odložil knihu na stolek a přikývl, poté vstal a ještě jednou se pánovi uklonil. "Můj pane."

Lord ho nechal odejít bez nějaké další poznámky, či pohledu. V blondýnovi to pochopitelně zanechalo pochybnosti.

Když se Tommy vrátil do svého pokoje, s doznívajícím příběhem o upírech v hlavě, připadal si zmatený. Všiml si, že dnes pán nebyl ve své kůži, jakoby ho něco tížilo, trápilo. Jestli neměl náhodou nějaké problémy s lady. Tommy si uvědomil, že svou novou paní viděl snad jen jednou, když za ním přišli jeho rodiče. Jako kdyby se mu lady Lambertová vyhýbala. Každopádně ho uklidnilo aspoň to, že měl dnešní schůzku s pánem za sebou a mohl se opět soustředit na svou skutečnou pozici na tomto hradě. Začal přemýšlet o svých povinnostech, které ho čekaly další den, viz. úklid severního křídla. S tím se umyl, přiložil do krbu a šel spát.

Vždy si o sobě myslel, že má tvrdé spaní, ale to co ho v noci vzbudilo, byl jen slabý zvuk na to, aby takový spánek přerušil. Přesto Tommy vstal a nakročil ke dveřím. Nejprve se zarazil a štípl do kůže na ruce. Co když se mu to zase jen zdálo? A co když ne a tam, kam ho nohy ponesou, znovu narazí na svého pána a paní, jak se spolu milují? Nepřipadal si, jako že spí. Ano, byl trochu přešlý, to že se tak náhle vzbudil uprostřed noci, ale jinak neměl pocit, že by snil, nebo byl náměsíčný. A štípnutí do ruky mu to potvrdilo.

"Au," zašeptal podrážděně a chopil se držadla. Na chodbě si vzal opět louči a pomalými krůčky se vydal za zvuky. Po několika metrech začínal nabývat dojmu, že ani nevycházejí z hradu, ale z venku. Také po cestě nikoho nepotkal, ani v hlavní síni nikdo nebyl, proto zamířil rovnou ke dveřím, které vedly na nádvoří. Louči dal pro jistotu do držáku a pak teprve nakoukl opatrně ven. Netušil, co by měl čekat, jen mu přišlo zvláštní, že v tuto pozdní hodinu lordstvo dovolilo, aby byl na hradě hluk jako za dne.

Rozšířil zorničky, za prvé v té tmě špatně viděl a za druhé, byl překvapen tím, co vidí. Pán zrovna nasedal na koně. Zvíře bylo černé jako noc a neméně i to druhé, na kterém už seděla paní. Určitě to byli oni dva, i když jim neviděl pořádně do tváře. Asi se muselo něco stát, napadlo Tommyho. Proč jinak by lord s lady odjížděli z hradu takhle na noc? V rámci své nové loajality vyšel nebojácně ven, aby se pánů zeptal, co se děje a jestli nepotřebují s něčím pomoci, ale to už se oba koně vzepjali na zadních a vyrazili k bráně. Jejich majitelé si ho vůbec nevšimli. Tommy zůstal zaraženě stát před dveřmi, dokud neucítil citelně chlad na svých chodidlech, který ho donutil, vrátit se do síně a vyhledat nějaký koberec, který by ho narychlo zahřál. Ten jediný byl v této místnosti u krbu, takže si Tommy sedl do jednoho z křesel a rovnou si nohy skrčil pod sebe. Už za malou chvíli mu bylo tepleji. Bohužel byl stále zmatený z toho, co viděl. Bude se muset hned ráno zeptat Jamese, co to mělo znamenat. Jakmile se trochu uklidnil, vrátil se do své komnaty. Brzy se mu podařilo usnout, ale poslední myšlenka, která brázdila jeho klikaté mozkové cestičky, byla právě tahle. A bohužel to tak zůstalo i po probuzení.

"Stalo se v noci něco?" zeptal se Jamese, jakmile před něj položil talíř s jeho snídaní. Ta otázka ho tížila, musel ji vyslovit nahlas. James se na něj otočil od pece, kde zrovna kontroloval druhý chléb. Ten první už ležel na stole a Tommy se na něj tetelil, co vešel do kuchyně. Minulý večer měl připravovat těsto, ale James viděl, jak je po prvním pracovním dni unavený, tak si to vzal ještě jednou na starost. Dnes už tomu neujde.

"Ne, proč?" pozvedl starší sluha obočí.

"No, pán a paní v noci někam odjeli, tak jsem měl strach, jestli se něco nestalo. Třeba ve vesnici…" Tommymu až teď došlo, že na tohle vůbec nepomyslel. Co když to mělo něco společného s někým z jeho vesnice?

"Neměl by sis dělat starosti, Tommy. Pokud vím, nic se nestalo. Řekl bych ti to," pousmál se James chápavě. Tommy zakýval hlavou a snědl jedno sousto chleba se sýrem.

"Ale kam tedy lordstvo jelo? Takhle pozdě?" zeptal se, jakmile polkl. Trochu to zavánělo záhadou a tajemnem. Museli mít přece nějaký důvod. James si sedl naproti němu a také se pustil do své snídaně.

"Říkal jsem ti, že jsou páni noční tvorové. Prostě si občas vyrazí v noci na projížďku," pokrčil James rameny. Tommymu to nepřišlo právě normální. Když si naposledy vyrazil v noci on, skončilo to nepříjemným střetnutím s vlky, na které si stále ještě moc nepamatoval, naštěstí. Co ale věděl jistě, bylo to, že ve své podstatě udělal hloupost, když se vydal do lesa v noci a ještě sám. Dobře, pán měl asi větší vyřídilku než on, ale i tak.

"Lord Lambert se mi zdál včera večer přešlý, když jsem mu četl," zamyslel se Tommy. Jamese to zaujalo, ale snažil se to na sobě nedat znát. Věděl, že pán poprvé použil na Thomase lék. Že by jeho nálada s tím měla něco společného?

"Netvrdím, že je morous, ale i on má občas své dny. Neznamená to ale, že by si na svém služebnictvu vybíjel zlost," pousmál se James povzbudivě.

Po zbytek snídaně mlčeli, každý přemýšlel nad něčím jiným. Tommymu se naštěstí podařilo vrátit v myšlenkách ke své práci. A také se do ní hned po jídle svědomitě pustil.

Následujících čtrnáct dní pro něj bylo opravdu náročných. Usilovně pracoval na úklidu hradu, tedy hlavně těch neobytných částí, které neviděly koště a prachovku už řádku let. Po večerech chodil lordovi číst, jak bylo domluveno a pak ještě připravoval těsto na chléb. Když James viděl, jak odhodlaně se do své práce pustil, po těch dvou týdnech navrhl, aby se v přípravě těsta střídali.

Tommy na noční výlet pánů brzy zapomněl, měl jiné starosti. Například když vyrazil první neděli do vesnice za rodinou, dozvěděl se o tom, že pán přece jen nějaké zásoby jídla a vína poslal, ačkoliv ho důrazně prosil, ať to nedělá. Byl naštvaný, cítil se ponížený, ale jak to jeho macecha a otec neustále opakovali, že jsou lordovi vděční, Tommyho vztek brzy přešel. Do hradu se ten večer vrátil klidný, i když byl celý den rozhodnutý, to pánovi vyčíst. Přesto se chystal, aspoň poděkovat. Odvahu k tomu našel ale až poslední den předčítání.

"Brzy pojedeš s Jamesem do města, máš nějaké speciální přání?" zeptal se lord v okamžiku, kdy se Tommy připravoval na již tradiční vypití přiděleného vína.

"Ani ne," přiznal. Vlastně nad tím ani moc nepřemýšlel. "A vy pane? Chtěl byste něco přivézt?" zajímal se. Lord zavrtěl hlavou.

"Budu rád, když se mí oddaní sluhové vrátí," ušklíbl se. Když Tommy pootevřel ústa v údivu, pokračoval. "Abys tomu rozuměl. Měl jsem kdysi jednoho sluhu. Poslal jsem ho do města a on už se nevrátil. Přijal ho tam do služby jiný pán, movitější a on na to kývl," vysvětlil.

"To bych nikdy neudělal," hájil se Tommy vášnivě. Lord se pousmál a napil se svého vína.

"To jsem rád. Nenech se pobízet," kývl k Tommyho poháru. Blondýn jej celý vypil a vrátil na stolek. Pak se chopil knihy. Tu o upírech už dočetl před několika dny. Byla opravdu úžasná a do poslední chvíle napínavá. A skončila, jak jinak, než smutně. Samozřejmě si přál dobrý konec, ale nějak by mu k tomu asi neseděl. Ti dva, žena a upír nemohli dopadnout dobře, když po nich šlo tolik lidí, aby je zabili. Nyní měl rozečtenou jinou knihu, která byla též o upírech, ale z jiného pohledu. Příběh zachycoval mladého lovce, kterému jako dítěti upíři zabili oba rodiče a on žil jen pro svou pomstu. Tommy věřil, že se s ním ztotožní, měl by, protože by na jeho místě udělal to samé, ale kniha dokázala v nezvykle dobrém světle vystihnout i onoho upíra, takže už po několika kapitolách se cítil rozpolcený. Když se ho lord zeptal, jaké má z příběhu pocity, nedokázal mu odpovědět.

"Byl bych rád, kdybys dnes zůstal déle," oznámil mu pán asi po hodině. Tommy vzhlédl od řádek, v první chvíli nevěděl, co na to říct.

"Moc rád bych, pane, ale… musím ještě zadělat těsto na chléb a…"

"Zítra je neděle, nemusíš vstávat brzy a těsto může udělat James." S tím se lord zvedl a odešel z komnaty. Tommy zazíral na zavřené dveře, jako kdyby to byla tříhlavá saň. Proč to po něm pán chtěl? Tuhle otázku si pokládal stále dokola, dokud se lord nevrátil.

"Je to zařízeno, James se o těsto postará. Můžeš pokračovat ve čtení," pokynul Tommymu a posadil se zpět na křeslo. Blondýn se musel napít vína, jak mu vyschlo v hrdle. Sice si na ty společné dvě hodiny denně s lordem už celkem zvykl, přesto že mu působilo značné potíže, být v jeho blízkosti, zatímco mu pán věnoval veškerou svou pozornost, víc ale zvládnout nemohl. Netušil, proč se cítí tak nesvůj.

Ve skutečnosti mu bylo v této komnatě příjemně. Všechno tu bylo uklidňující; krb, vlčí kožešina, pohodlná křesla, dokonce i postel a Tommy si musel položit otázku, zdali jeho nepokoj nepramení právě z toho, že je mu zde dobře. Asi by to dávalo smysl. Na druhou stranu, nic o svém zaměstnavateli nevěděl. Během dne ho nikdy nepotkal, vždy až takhle večer. Neviděl ho snídat, obědvat ani večeřet, svou paní za poslední dva týdny potkal snad jen jednou, když od lorda odcházel a ona šla pro změnu za ním. Celé to bylo takové zvláštní a James se pořád tvářil tak nezúčastněně.

Nedokázal se vůbec soustředit na čtení, a tak dělal pořád chyby. Přitom věděl, že se ve čtení velmi zlepšil. Pán se tvářil, jako kdyby se vůbec nezadrhával. Někdy Tommy vážně obdivoval tu jeho trpělivost. Tímto způsobem přečetl další tři kapitoly, poté ho lord zastavil a poručil mu, aby knihu odložil.

"To dnes stačí," podotkl. Za normálních okolností by se v tuto chvíli Tommy zvedl, rozloučil a odešel do své komnaty, která mu mimochodem zůstala, jak lord Lambert rozhodl. Jenže dnes nebyla normální okolnost, dnes se okolnost změnila a tak zůstal Tommy sedět v křesle a pohledem se zaměřil na hřejivé plameny v krbu, čekajíc na pánův další příkaz. Určitě pro něj nějaký měl, když mu poručil, aby zůstal déle. Když se lord zvedl, instinktivně se přikrčil, aniž by tušil proč. Pak jen vyjeveně sledoval, jak se jeho pán přesouvá ke kožešině a usedá na ni. Další slova, jako kdyby si Tommy říkal s ním.

"Pojď, posaď se sem."

Nebyl to úplně příkaz, rozhodně jako příkaz nekorespondoval s tím, jak lord pohladil dlaní místo vedle sebe. Na kožešině bylo stále dost prostoru, ale Tommymu to zkrátka přišlo nepatřičné, aby zaujal zrovna tuto polohu. Ovšem ještě víc bylo nepatřičné, aby byla poloha jeho těla výš než pánova. Povzdychl si, samozřejmě jen sám pro sebe a přemístil se na kožešinu. Pán se zatvářil spokojeně, ale Tommy si všiml, že má v očích ještě něco jiného, co nedokázal popsat.

Adam viděl v Tommyho tváři nevoli, když ho požádal, aby si sedl na zem k němu, ale jako vzorný sluha, ho poslechl. Zlobil se na sebe, že něco takového vůbec vyslovil a začalo to už tím, když mladíkovi nařídil, aby se dnes zdržel déle. Uplynulých čtrnáct dnů pro něj bylo zátěžovou zkouškou a to s mladým mužem trávil pouze dvě hodiny denně. Musel si pak úbytek svých sil nahrazovat častějšími výlety za potravou, čehož si všimla i Hana a několikrát ho na to důrazně upozornila. Neměl vlastně žádný plán, žádnou představu, co chce s Tommym probírat, nebo proč mu řekl, aby zůstal, jen věděl, že to chce.

"Jak se ti u mě líbí?" zeptal se na úvod. Blondýn se neusadil nijak pohodlně, spíš to vypadalo jako ostražitý posed člověka, který byl při první známce ohrožení připraven utíkat.

"Velmi, děkuji, pane," odvětil Thomas zdráhavě. Adam přikývl a pozvedl obočí.

"Vím, že chodíš o nedělích domů, ale pokud bys chtěl, můžeš si ten den někoho pozvat i sem, třeba tu svou kamarádku Ashley," navrhl Adam. Druhý muž se při zaslechnutí známého jména znatelně uvolnil. Asi měl tu ženu velmi rád, ačkoliv o ní nesmýšlel jako o ženě. Adam si zakázal, koukat do Tommyho hlavy, ale někdy se tomu zkrátka ujít nedalo. V současné době tedy věděl o tom, že nemá žádnou přítelkyni, ani po žádné netouží, včetně Ashley, že mu chce mládě poděkovat za jídlo a víno, které nechal doručit jeho rodině a že ho trápí, že o pánovi nic neví a celkově, že je pán velice tajemný, což Adam opravdu byl, pro někoho, kdo nevěděl, že je upír. Jindy by se takovým úvahám zasmál, ale v případě Tommyho to nebylo možné. Jeho nový sluha byl velice vnímavý člověk. Všímal si těchto věcí mnohem dříve než třeba James a další jeho předchůdci. Adam byl v silném pokušení, prozradit mu dnes večer pravdu, protože si uvědomil, že už to dál nemůže protahovat a Thomas si zasloužil vědět, jakému nebezpečí je denně vystavován.

"Tak dobře. Děkuji, pane," přikývl mladý muž na souhlas a s výrazem upřímných díků. Adam pozvedl obočí. Byl trochu na vážkách, jak začít.

"Nechtěl bys mi něco říct? Nebo se na něco zeptat, Thomasi?" pobídl ho.

"Pane?"

"Mám jen takový pocit. Nevídáme se moc často a večer u mne pouze čteš, tak jsem myslel, že by sis rád popovídal o něčem jiném," upřesnil to Adam. Cítil, že lék, který Tommy dnes vypil, začíná pozvolna působit. Ovšem stále to nebylo v tak silné míře, jako třeba u Jamese.

"No… nedávno jsem se dozvěděl, že jste mé rodině nechal poslat nějaké zásoby i přesto, že jsem byl proti tomu," připustil Tommy.

"Zlobíš se?" nakrčil Adam obočí.

"Ne, pane. Velice vám za to děkuji!" vyhrkl mladík.

"A něco dalšího? Klidně se ptej. Rád zodpovím každou tvou otázku, pokud to bude v mé moci," slíbil Adam. Blondýn se neklidně zavrtěl. Dobré znamení bylo, že trochu povolil své tělo. Už to nevypadalo, jako kdyby chtěl každou chvíli uprchnout.

"Víte, pane… vůbec vás přes den nevídám. Také se domnívám, že se na mne zlobíte za… no za ten polibek."

"Opravdu?" podivil se Adam. Ne že by na něj zapomněl, spíš si myslel, že to Tommy jej pustil nadobro z hlavy.

"Ano," sklonil mladší muž hlavu. Zjevně se červenal a nechtěl, aby to Adam viděl.

"Tak dobrá, pokusím se k tobě být upřímný," začal Adam poněkud rozpačitě. "To, že mě během dne není vidět, je takové moje malé tajemství. Jsem ochotný ti ho povědět, ale jen v případě, že mi něco slíbíš," navrhl. Tommy zvedl tvář a vykulil na něj oči.

"A co, pane?"

Adam se ušklíbl. Thomas byl statečný, ovšem i velmi naivní. Neměl ani potuchy o temnotě, které už několik týdnů slouží.

"Že to zůstane mezi námi. A že pokud se zalekneš a rozhodneš odejít, bude to v poklidu, bez povyku." Adam věděl, že poslední slova Thomase polekají, také to poznal na jeho očích. Nechtěl, aby odešel, ale opravdu mu nemohl lhát a zatím to všichni jeho sluhové přijali. Dřív nebo později by to stejně udělat musel.

"Přísahám, pane. Nebudu dělat problémy, pokud by to pro mě bylo nepřijatelné, což určitě nebude. Pracuji pro vás rád."

"To mě těší, Thomasi." Přikývl Adam. Oba se nakrátko otočili ke krbu a pozorovali plameny. Adam pohlédl na své propletené prsty v klíně.

"Thomasi…" začal pomalu. Vedle něj bylo podezřelé ticho, tak zvedl k druhému muži svou tvář. Zíral na něj, propaloval ho svýma jaspisovýma očima, ve kterých byl na první pohled neutrální výraz.

"Pane… já…"

"Ano?"

Najednou se to mládě zvedlo na kolena a pohnulo směrem k němu. Vůně, jež jej obklopovala, prudce vrazila do Adamových nozder a drze pronikla do celého jeho těla. Ztuhl, jak jen upír ztuhnout může. Nedokázal si vysvětlit ten zvláštní výraz v Tommyho očích. Stále tak nečitelný. Udělal snad něco, čeho si nebyl vědom? Upíři vždy vyzařovali cosi podmanivého, čemu se člověk jen stěží mohl bránit. Ale v Tommyho případě si většinou dával pozor. No, možná ne dostatečný.

"Jsou vaše rty stále tak chladné?" zeptal se mladík. Pokud nikdy v minulosti nebyl upír šokovaný, pak Adam právě přepsal dějiny. Bylo možné odolat? Odstrčit ho? Tolik se bránil a přitom to bude Thomas, kdo zlomí jeho odhodlání.

"Jsou víc než chladné," zašeptal. To už byl Tommy velice blízko. Čtrnáct dní se dokázal ovládat. Kdykoliv cítil, že jsou jeho špičáky připravené k akci, silou vůle je zatáhl zpět. Měl velké štěstí, že si toho Tommy nikdy nevšiml. Proč ho neposlal pryč jako obvykle? Proč trval na tom, aby dnes zůstal déle?

"Thomasi…"

"Pane, já netuším, proč to dělám. Ale vy se na mě očividně za ten poslední polibek nezlobíte…"

"To nevím," zabrblal Adam. Mladík přivřel oči.

"Nechci znát vaše tajemství." Tommy vyslovil to, čeho se Adam obával nejvíce. Nevěděl, co by na to řekl a v podstatě ani nedostal možnost, protože se ty měkké horké rty přitiskly na jeho a mladíkovo hrdlo zabublalo zasténáním. "Tohle nejsem já, pane… co jste se mnou provedl?" zašeptal téměř ublíženě, než se znovu ponořil do polibku, tentokrát o něco hlubšího.

Adam už se nestihl podívat do jeho mysli, protože byl sám ztracený. Pohltila ho temnota temnější než ďábel sám. Nikdy k tomuhle nemělo dojít. Nikdy!