Světla a stíny 10.

Dnešní díl je sice trochu kratší, ovšem neméně zásadní. Také věřím, že to co po něm bude následovat, si zcela jistě užijete ještě víc, než čtení dosavadních dílů ;-)

---

Bylo to tou kožešinou? Nebo chladnou, až téměř ledovou pokožkou, kterou líbal? Kdykoliv se pokoušel dostat do své hlavy, narazil jen na jakýsi mlžný opar, který tvořil kolem jeho plného vědomí neproniknutelnou bariéru a čím usilovněji to zkoušel, tím ztracenější byl. Přitom si zcela jasně uvědomoval, že ještě před chvilkou bylo všechno v pořádku. Neměl nejmenší zájem znovu políbit lordovy rty, když už se o to jednou pokusil a nejspíš mu to nebylo dovoleno.

Bohužel na něco takového musí být dva a druhá strana, místo aby protestovala, vzdávala se mu. Ba přímo oddávala. Lord mu nastavoval svá ústa, zkušeně mu nabízel svůj jazyk na ochutnání a laskání a Tommy prostě nedokázal takovou nabídku odmítnout. Vlastně ani nechtěl, to ten mlžný opar, ten ho odváděl od cesty rozumu a směroval někam úplně jinam, na opačnou stranu, do hloubky jeho těla, do hrudi, do slabin.

"Thomasi... prosím..." O co ho pán prosil? Aby byl ještě důvěrnější? Aby ho hladil i jinde, než na tváři, kde teď spočívaly Tommyho dlaně? Vysvětlil si to tak a moc toužil dotknout se ho i na jiných částech těla, na těch částech, které už jednou viděl, ale nyní byly schované pod těžkým koženým a sametovým panským oblečením.

Tommyho ruce sklouzly k lordovým prsům. Zatnul do pevných svalů, schovaných pod látkou kabátce prsty. Pánův jazyk se rozkmital s vášnivou razancí, vyzýval jej na souboj a tak... bojovali. Bojovali o něco, co mělo pro Tommyho už dopředu stanovený negativní výsledek. Nad tímhle mužem nikdy nemohl zvítězit. Bylo marné se o to jen pokoušet.

Lord jej povalil na kožešinu, byla velká tak akorát, aby se na ni vešli dva lidé, chystající se smilnit v mnoha různých polohách. Ač Tommy nechtěl, tohle mu blesklo přes opar hlavou. Tohle jediné mu mozek nabídl, když se do něj pokoušel znovu dostat. Obraz jeho pána s paní a jejich propletená těla před krbem v hlavní síni. A ten obrovský lordův úd, na kterém bylo drobné ženino tělo nabodnuté, ještě v oblasti, jež se pro to zdála nemožná a velmi bolestivá. Tak proč to Tommyho tak moc vzrušovalo? Už jen ta představa?

"Pane... viděl jsem vás tu noc v síni. Vás a lady, jak jste se milovali," chopil se Tommy slova svým chraplavým hlasem. Byl zastřený touhou, oslabený zrychleným dechem. Sám se divil, že dokázal dát dohromady souvislou větu. Lord se momentálně nacházel mezi jeho stehny, respektive jeho boky se tam nacházely a tvrdé mužství se o něj otíralo. Systematicky. Byly to pevné pohyby, skoro až údery do jeho vlastních hořících slabin. Nikdy ještě nic tak intenzivního necítil. Snad jen bolest, spojenou s nějakým úrazem při práci, nebo při hrách s ostatními kluky z vesnice. Tohle ale nebyla bolest, ne v pravém slova smyslu. Byl to pocit jakési bolesti, o které Tommy věděl, a věděl to tak jasně, jako své jméno, že nechce, aby odešel. Naopak, chtěl aby se stupňoval, aby byl ještě silnější, pokud to vůbec bylo možné. Podobalo se to pocitu, který zažil docela nedávno, se svou vlastní rukou, ve své vlastní posteli, docela sám.

"Vím to," zavibroval mu do ucha pánův podmanivý, smyslně laděný hlas.

"Nic jste neřekl..."

"Na co slova... jsou to jen zbytečná písmenka verbálního projevu, který nikdy nemůže nahradit... toto..." Lord tvrdě přirazil svým klínem k druhému a vsál rty mladšího muže svými, jako by ho chtěl celého vcucnout do sebe. Jazyky se znovu propletly, chladný s horkým, nenasytný s nenasytným.

Tommy si uvědomil, jak zoufale si pánovo tělo přitahuje k sobě. Jednou rukou ho hladil po zádech, druhá se křečovitě držela jeho zadku. Srovnala se s pravidelným pohybem a pokud byl náhodou jeden úder vynechán, postarala se, aby jej nahradily dva rychlejší a ještě tvrdší. Jeho tělo se roztřáslo, pocit bolesti se dostal do fáze, kdy poprvé zatoužil po tom, aby odešel a s ním i to nesnesitelné napětí v jeho slabinách. Nedotýkal se sám sebe, to lord tuhle úžasnou práci udělal za něj a přitom se to odehrálo přes všechny ty vrstvy šatstva. Jak jen to mohlo být tak velkolepé, tak intenzivní? Domníval se, že to co zažil před pár týdny ve své posteli, sám se sebou, už nic jiného nepřekoná. Jeho boky vystřelovaly vzhůru, proti pánovým. Líbali se velmi vášnivě, už ani nešlo o bitvu o nadvládu jazyků, ale o to, uzmout si z toho druhého ještě víc, víc prožitku, víc chuti, víc... všeho. Tommy nemohl uvěřit, kde se to v něm bere, ale konečně si začal být něčím jistý. Nebylo to kožešinou, ani chladnou pokožkou jeho lorda. Bylo to lordem samotným. To co z něj vyzařovalo, jaký byl a jak se k Tomymu choval od první chvíle, kdy se poznali... Cítil, že je to něco výjimečného, co se nepoštěstí každému, aby to osobně poznal. Zvláštní intimní pocit, velmi důvěrný, nadmíru blízký.

Tommy stiskl pevně víčka. Jako kdyby se mu do nich draly slzy.

"Och, Thomasi, přestaň to v sobě dusit. Přestaň se ovládat," vzdychl lord, též se zavřenýma očima.

"Neovládám se," připustil Tommy udýchaně. Ve skutečnosti to tak úplně nebylo. Jistěže se před lordem kontroloval. Copak tohle bylo důstojné jejich profesnímu vztahu? Náhle si uvědomil, že to záblesk zdravého rozumu ho na okamžik vytrhl z přenádherného snu, který ještě neskončil. A nyní už to viděl jako štěstí, když se mohl vrátit zpátky a snít dál. O mocné síle svého těla o síle těla lorda Lamberta a o síle, která je obklopila oba, když byli k sobě takhle připoutáni. Prohnul se v zádech, v prstech objímal pánovy pevné paže, mezi rty mu proklouzl táhlý, nezvykle hlasitý sten, který překvapil i jeho a pak se místnost kolem něj roztřásla, jen on a lord zůstávali nehybní, dokud se vše neustálilo a Tommy neupadl do kratičkého bezvědomí.

Když se probral, stále přerývavě dýchal. Šedé duhovky ho lačně pozorovaly, lordovy rty působily vyprahle, hladově.

"Musíš být můj!" vyhrkl pán s očima vytřeštěnýma dokořán. Ještě nikdy nikdo se na Tommyho takhle nedíval. Ten pohled ho děsil a zároveň v něm znovu zažehl oheň, který z něj jen před malou chvilkou odešel, aby ho nahradilo lepkavé teplo v jeho kalhotách. Najednou si připadal neuvěřitelně zranitelný. Kdyby s ním kdokoliv cokoliv chtěl udělat, třeba ho i zbít, nechal by se.

Naštěstí se bití nekonalo. Něco prudkého ale ano. Pán z něj začal trhat šaty. Tommy sebou škubal v souladu s pohyby lordových prstů, které si tímto způsobem razily cestu k jeho nahotě. Košile, vesta, pak i kalhoty, vše se postupně měnilo na hromádky nepoužitelného šatstva, které nemohl dát dohromady ani ten nejzkušenější krejčí. A bohužel to nebylo všechno. Ani lord nezůstával pozadu. Průběžně svlékal i sebe, odhaloval tu bledou pevnou pokožku Tommyho vyděšeným očím, jejichž výraz se postupně měnil na stejně lačný jako pánův.

Líbil se mu pohled na mužské tělo, teď už to věděl s naprostou jistotou. V té síni, tehdy v noci se mohl uklidňovat, že ho přitahují svůdné křivky lady Lambertové, ale lež, kterou se snažil sám sobě namluvit, pomalu a jistě bledla v boji s krutou pravdou, jež se nad ním právě skláněla v celé své nahé kráse.

Položil dlaně na lordova ramena a stiskl. Byla hedvábně hebká, pevná a majestátná, stejně jako hruď, porostlá drobnými tmavými chloupky. Ani kožešina pod ním nebyla tak heboučká, přestože její měkkost velmi znatelně cítil a působila na jeho nahou pokožku jako tisíc hladících rukou.

"Jste stále tak studený, pane," povzdechl si Tommy, zatímco ho lordovy oči zkoumaly.

"Až budu tvou součásti, ucítíš víc než horko," slíbil lord. Poté chytil Tommyho za zápěstí a navedl si jeho ruku do klína. "Stiskni, pohlaď mě!" nařídil mu. Blondýn bez meškání rozkaz vyplnil. Nebral ho však jako příkaz, ne v okamžiku, kdy se dotkl poprvé ve svém životě jiné mužské erekce než své.

Jeho horkou dlaň překryl chlad... ale také tvrdost, žilnatá struktura saténově hladké pokožky a pravidelné tepání. Pohlédl druhému muži do očí a pousmál se. Musel se usmát, bylo to jako kdyby mu dal někdo do ruky novou hračku. Se skousnutým rtem poprvé pohnul prsty. Viděl, jak se svaly na lordově tváři zformovaly do kamene. Byl to úžasný pohled, vypadal by i on takhle, kdyby se ho pán dotkl stejně? Ale to on přece neudělá, byl lokaj, jeho sluha. Už teď nemohl uvěřit, že mu lord napomohl k předchozímu vyvrcholení. Překvapení se však konalo. Pán ho též uchopil, aniž by přerušil jejich oční kontakt a pohnul zápěstím. Tommy zalapal po dechu.

"Můj pane, oh..." vylétlo z jeho vyschlého hrdla. Lord se nepatrně, avšak vědoucně usmál. Věděl přesně, jak a kde stisknout, aby přivedl Tommyho k šílenství.

"Musíš být můj, Thomasi. Vezmu si tvé tělo, pomiluji ho, jsi na to připravený?"

"N-ne," vydechl Tommy. Jak by mohl být vůbec připravený na takovou vlnu rozkoše, vždyť ho sžírala zaživa. Nedočká se konce, zničí ho ztráta sebekontroly, spalující touha, ten hříšný chtíč...

"Pak je na čase, abys odešel do svého pokoje a zamknul se. Hned teď," sykl lord.

"Pane?" Tommy měl pocit, že ho někdo právě polil studenou vodou. Pánovo tělo bylo studené, ale tohle bylo jako procitnutí, jako rána do hlavy.

"Jdi!" zavrčel lord, aniž by udělal cokoliv pro to, aby měl Tommy volnou cestu. Stále na něm ležel, stále držel jeho úd a hladil ho.

Tommy pochopil. Měl poslední možnost chytit svou důstojnost, než mu nadobro uteče a už se nikdy nevrátí. Prudce od sebe druhého muže odstrčil a se značnou námahou se vyškrábal na nohy. Neměl se do čeho obléct, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Rozběhl se ke dveřím, teplo krbu se mu s každým krokem vzdalovalo; když bral za madlo, husí kůže už pokrývala celé jeho tělo. Náhle se prudce zastavil a spustil ruku k boku. Nahý lord stál přímo mezi ním a dveřmi.

"Odpusťte mi pane, vymklo se nám to... mně se to vymklo," omlouval se zbrkle. Byl připravený přidat i další slova omluvy, ačkoliv si nebyl úplně jistý, jestli za tohle celé může jen on, když se pánova ruka ocitla na jeho krku. Tommy byl přitisknut k chladné kamenné zdi a lordovo stehno se ocitlo mezi jeho nohama. Až teď si uvědomil, jak podivně rychlý byl lordův přesun z kožešiny ke dveřím.

"Musíš být rychlejší!" zabručel pán vztekle.

"Pane? Ale já... utíkal jsem..."

"Ne dost rychle." Lordovy chladné oči se varovně zaleskly. Přivinul se k Tommymu blíž, ruce pevně uchopily mladíkovy tváře, pevné stehno se svezlo po naběhlé mladické erekci. Tommy se zalknul, měl příšerný strach, který se ale snažilo přeprat vzrušení. Bojovaly mezi sebou v Tommyho nitru a vytvářely tak pocit rozpolcenosti.

"Slyšíš? Musíš být rychlejší, nebo..."

"Co, můj pan..." Tommy nedořekl, protože byl znovu hladově políben. Jak mohl být rychlejší? Jak mohl vůbec pomyslet na útěk z této komnaty, když tu na něj ze všech stran útočily tak silné pocity a vjemy? Když ho pán nechtěl nechat jít, navzdory tomu co říkal?

Vynaložil jisté úsilí, aby ho za ramena odstrčil, jeho ruce však byly přimáčknuté ke zdi vedle jeho hlavy, takže už se o nic dalšího znovu nepokusil. Jeho lord musel bojovat s nějakým vnitřním démonem. Jedná část ho vyháněla, druhá ho držela... A když si to vzal Tommy kolem a kolem, nebyl na tom o moc lépe.

Pánovo stehno nahradila opět chladná dlaň. Ta druhá jakoby nic spojila nad hlavou jeho zápěstí, aby na něj nemohl rukama. Před chvílí chtěl, aby se ho také dotýkal, ale teď mu v tom bránil. Tommy prohloubil polibek, bral si lačně pánova ústa, zatímco byl zpracováván dole. Po chvíli se mu podařilo vytrhnout ze sevření silných mužských prstů a okamžitě dal ruce dolů, aby se lorda též dotkl. V ten moment samozřejmě ještě netušil, jak nedozírné to bude mít následky.
Muži vzdychali, sténali si do úst, Tommyho nový orgasmus se nezadržitelně blížil. Nechápal, jak je to možné, když se zatím nevzpamatoval z toho předchozího. Pod rukou cítil pánovu tvrdou, mohutnou délku jak pulsuje a připravuje se na stejný osud jako ta jeho. Chtěl ji mít v sobě, chtěl zakusit bolest a rozkoš jako jeho paní a kdyby jen tušil, jak prchlivý jeho pán je, nikdy by to nešťastné NE neřekl. Ale to už teď bylo jedno. Tělo toužilo po uvolnění, škubalo sebou, ztrácel nad ním kontrolu...

Když se přiblížilo jeho vyvrcholení, pán ho přestal líbat na rty a přesunul se ke krku. Tommy zakňučel, jakmile se ta nenasytná ústa dotkla jeho tepny. Zavřel oči, připraven na nový, ještě silnější gejzír tryskajících pocitů. Jenže tentokrát s ním přišla skutečná bolest, taková, co člověka přinutí vykřiknout. Poslední co vnímal, bylo něco ostrého, co projelo jeho kůží, pak se dostavila tma a výpadek vědomí.

◊ ◊ ◊

Adam přetnul komnatu rázným krokem, bedlivě sledován planoucím očima své družky. Nepodíval se na ni, nedíval se na nic v pokoji, jen na studené zdi, nebo na podlahu, když ji křižoval. Ticho, které mu vždy dodávalo potřebnou sílu a koncentraci ho nyní rozčilovalo. Konečně se zastavil a vzhlédl k ženě, sedící v křesle u krbu. Její ladné štíhlé prstíky hladily zdobenou nohu poháru.

"Co je?" zamračila se Hana. Adam její výraz napodobil.

"Proč jsi to udělala?" okřikl ji. Zadívala se na něj dotčeně.

"Chceš mi to vyčítat? Se svou slabostí... pro něj?" kývla prudce hlavou k posteli, které se doposud oba pečlivě vyhýbali pohledy. Adam se tam podíval jen krátce. Vztek, který ho znovu zachvátil byl silnější než potřeba potravy. A stejně silná byla i potřeba se ho jako hladu zbavit. Přitom si uvědomoval, že si nic jiného nezaslouží. Než vztek a hlad a to nejlépe do konce svého života.

"Nevím, zní moje odpověď, drahý. Navíc, ty jsi ten, kdo udělal rozhodující krok. Možná bych se mohla ptát, proč jsi to udělal ty?" vyklenula své krásné tmavé obočí. Adam si všiml, že se koutkem oka, na kratičký okamžik zaměřila na potrhané oblečení, ležící na vlčí kožešině. Nekomentovala to, jen lehce našpulila rty a znovu se pak zaměřila na něj. Adam pootevřel ústa v odpověď, nedostal k ní ovšem příležitost, z postele se ozvalo slabé zasténání. Hana nebyla tak horkokrevná jako on, spíš dost naopak, takže svou zvědavost přesunula na nehty na rukách. "Bude trpět," podotkla s lhostejným tónem.

"Já to přece vím!" odsekl Adam zlostně. Opatrně se dotkl jedné ruky, ležící na mladíkově břiše. Překrývala tu druhou. Muž ležel v posteli asi podobně jako nebožtík v rakvi. Velký rozdíl mezi tím byl však ten, že chlapec stále žil.

Adam se posadil na křeslo, svou dlaň ponechával na zatím horké kůži. Zřetelně ale cítil, jak se teplota snižuje. S každým dalším Thomasovým nadechnutím. Události uplynulé hodiny mu začaly opět vířit před očima jako nějaký příběh doplněný o velmi pestré a velmi bolestné obrázky.

Nezvládl to. Byl silný do chvíle, kdy Thomas řekl to osudové NE. Do té doby to zvíře hlídal v sobě, nedovolil mu, aby ho přemohlo, ačkoliv to bylo silnější, než stát nad připravenou krvavou hostinou, které se mohl bez obav zmocnit. Když mladík utíkal ke dveřím, Adam cítil, jak s ním odchází i jeho vůně. Feromony, jimiž se zalykal. Nemohl to tak nechat. A nebyl to jeho zdravý rozum, který o tom rozhodl. Jen přirozená živočišnost. Jeho skutečné alter ego.

A tak si z následujících minut pamatoval jen útržky. Jak se díky upíří rychlosti přemístil ke dveřím, jak mladíka přitiskl ke zdi v touze, znovu se zmocnit jeho těla, přivést ho k šílenství a jak se napít sladkého nektaru, jenž mu koloval v žilách. Ano, napil se; někde v dáli slyšel své lidské já, jak ho prosí, aby to nepřeháněl, že stačí jen trochu, že si může nechat i něco na příště, jenže... hranice mezi teď a příště je velice nestabilní a hlavně neviditelná. Pro hladového upíra v podstatě vůbec neexistuje.

Adam pil, pil a pil, bylo to jako prožívat jeden orgasmus za druhým; ta sladká krev v něm vybuchovala, bublala, zkrátka žila. Nikdy nezažil takový pocit. Jako kdyby se znovu narodil, jako kdyby už nemusel nést tíhu svých hříchů a viny a jeho život dostal nový řád a směr. A pak do komnaty vstoupila Hana a odtrhla ho od Thomase. Vší svou upírskou silou ty dva oddělila, aby pak Adam poté, co ji proklel očima, co si to dovolila, zjistil, že hranici dávno překonal a že Tommy umírá.

Bylo to podobné procitnutí z krásného snu do noční můry. V jednu chvíli Adam držel mladíka v náruči, ve druhé už ležel v jeho posteli, několik temně rudých upířích kapek zdobilo jeho bledé rty. A teď tu seděl a čekal. Na okamžik, až z Tommyho odejde život a nahradí jej temnota a věčnost. A na bolest, kterou mladý muž musí podstoupit, aby se tak stalo.

"Chceš, abych odešla? Víš, že mi nevadí, dívat se na utrpení lidí," naklonila Hana hlavu k rameni.

"Nechceš se dívat na jeho utrpení, ale na moje..."

"Na to budu mít spoustu času později, drahý," neodpustila si Hana.

"Raději běž... prosím," pohlédl na ni Adam chladně. Žena pokrčila rameny, zvedla se a uhladila si sukni svých nevinně bledě modrých šatů. Pro někoho tak vyzývavého zbytečná kamufláž.

"Stále přemýšlím, co bych řekla. Není mi lhostejné, jak se cítíš..."

"To je v pořádku," zadrmolil Adam, než se znovu podíval na muže ve své posteli. Cvaknutí dveří už skoro nevnímal.

Jen jedenkrát v životě Adam přeměnil člověka v upíra. A bylo to výhradně na žádost onoho smrtelníka, kterého od té doby neviděl. Přísahal si, že nikomu už takové utrpení nezpůsobí. Co mohl vědět, třeba ho ten muž dnes za svůj věčný život proklínal.

Tommy byl ale jiný, byl natolik odlišný od ostatních lidí, jichž Adam už za svůj život potkal tisíce, že jen pomyslet na jinou možnost, ho stálo mnoho duševních sil. Nedokázal by ho nechat odejít, ne, když ho Hana zastavila a Thomasův život visel na vlásku. Kdyby nepřišla a neodtrhla ho, bylo by všechno jinak.

Následujících několik hodin nebylo jen utrpením pro Tommyho, ale i pro Adama. Nespustil z něj zrak, uklidňoval jeho tělo, když sebou házelo, šeptal konejšivá slůvka, i když ho mladý muž nemohl slyšet. Vštěpoval si každý projev chlapcovy bolesti do paměti, aby si jej mohl kdykoliv připomenout. Aby nikdy nezapomněl na to, co mu způsobil. Jemu a také jeho matce.

Proces přeměny skončil několik hodin před rozedněním.