Já jsem já a ty jsi...? 1/3

Sesmolila jsem další Snarry jednodílku. Jako čtenář je sice nemám moc v oblibě, protože pokud jsou opravdu hodně krátké, nedokážou mě dost dobře vtáhnout do děje, ovšem jako autor je to nejlepší způsob, jak něco spáchat v krátké době, co má začátek i konec :) Asi jsem prostě potřebovala napsat něco uceleného, když mám dvě povídky rozepsané a konec obou v nedohlednu.

Takže jde o Snarry a je to PWP s dějem. Takže se tam kromě sexu probírá i něco jiného. Ovšem i tak je to hlavně o tom sexu :D

Důležité info:

Pár: SS/HP

Rating: 18+

Odehrává se po válce

Anotace: Nic hlubokého, nebo duchaplného. Sepsáno s láskou k oběma hlavním aktérům a s přihlédnutím k faktu, že Snape byl, je a bude prostě zmetek :)

* * *

Nedokázal odpoutat zrak od toho zatraceného stolu. Tam, kde dříve sedával ředitel Brumbál, nyní sídlila Minerva McGonagallová. Za dobu svého působení ve vedení školy získala stejný povznesený grif jako její předchůdce a Harry ji za to obdivoval. A bohužel i trochu nenáviděl. Co na Brumbálovi nesnášel nejvíce, byl ten vševědoucí pohled za skly půlměsícových brýlí a nepatrný úsměv, kterým dával najevo svůj nehynoucí optimismus. McGonagallová taková předtím nebývala, občas měl tedy pocit, že sleduje Albuse Brumbála v ženském těle.

---

Kéž by ale právě teď sledoval ji, jistě by mu to nepůsobilo taková muka, jako úhel, který zabíral levý konec profesorského stolu. Chvíli se tam díval, lehce uklidněn vědomím, že Snape nemá to samé v úmyslu praktikovat u něj a pak zase sklonil zrak k nedotčenému jídlu na svém talíři. Samozřejmě neměl hlad. Kdo by ho také měl, před tím, co ho čekalo. Dloubnutí loktem do boku ho probralo z nepříjemných myšlenek.

"Nemusíš to udělat dneska, možná se ani nesejdou. Nebylo řečeno, kdy," oznámil mu Frankie Dollmein rozpustile. Prudké nadechnutí na opačné straně stolu zvedlo pohledy obou chlapců k tomu místu.

"Nemusíš to dělat vůbec, Harry. Není to správné!" prohlásila Ginny Weasleyová napruženě. Frankie si jen odfrkl, Harry přivřel oči.
"Víš, že občas zníš jako Hermiona?" neodpustil si. Dívka pokrčila rameny. "Brzy bude moje švagrová, možná je to tím." Za jiných okolností by se asi Harry minimálně pousmál, ale teď na to vážně neměl náladu, zvlášť když se sestra jeho nejlepšího kamaráda rozhodla pokračovat. "Myslím to vážně. Jestli se to provalí, tak…"

"A proč by se to mělo provalit?" dušoval se Frankie. "Navíc, řeklo se cokoliv. Harry musel počítat se vším."

"Fajn, ale myslela jsem, že to nebude hraničit se školními předpisy," hádala se Ginny. Frankie se povýšeně uchechtl.

"Právě díky tomu je to taková legrace. Těžko bych mohl mít potěšení z toho, že by mi Harry například týden sloužil, když si můžu všechno udělat sám… s hůlkou."

"Měla jsem na mysli nějaké méně nebezpečné způsoby, když už se mají porušovat pravidla. Třeba…" Ginny se zamyslela, zatímco oba mladíci na ni netrpělivě hleděli. Pokud by Harry mohl být upřímný, bral by cokoliv, co by vymyslela jeho kamarádka. "Třeba ukrást madam Prýtové mandragoru," vyhrkla dívka. Frankie pozvedl obočí, v překladu to znamenalo "Weasleyová, ty jsi fakt divná," a nakonec řekl:

"Nuda," čímž rozhovor na téma školní řád ukončil.

Harry už neskrýval výraz plný utrpení. Byl v koncích; věděl, že se z toho zkrátka nevykroutí. Bezděčně napíchl na vidličku bramboru a podíval se znovu k učitelskému stolu, tentokrát ale k jeho druhému konci. Muž, který tam seděl, okamžitě jeho pohled vycítil a zvedl hlavu. Věnoval na tu dálku Harrymu milý úsměv, než se zaměřil opět na svou večeři.

Ne, Harry tomu zkrátka nevěřil. Jak by takový hodný, pěkný a sympatický profesor mohl…

Určitě to byla jen fáma, hloupá pomluva, kterou si někdo vymyslel z dlouhé chvíle. Byl v Bradavicích už osmým rokem, věděl, jak to tu chodí a studenti se kolikrát neštítí na objektech svého zájmu nenechat jedinou nit suchou. A tohle bylo navíc téma hodno titulní strany Denního věštce, to musel uznat i on. Jen tomu zkrátka nemohl uvěřit.

"Už máš vymyšleno, jak to uděláš?" vyzvídal Frankie. Jeho oči zářily netrpělivostí a… zvrhlostí. Víc, než by se Harrymu líbilo. Samozřejmě nad svým úkolem už přemýšlel a neviditelný plášť okamžitě zavrhl, protože nechtěl prozradit jeho existenci, navíc Frankie byl na tom pomyslném seznamu největších drben ve škole na prvním místě. Neutajilo by se to. Harry ho ale důrazně požádal, aby aspoň tohle zůstalo mezi nimi, když už to bylo tak nebezpečné.

"Zmenšovací lektvar. Mám ho od George," odvětil Harry neochotně.

"Dobrý nápad," pochválil ho Frankie. Ginny jen protočila očima. Harry si dokázal představit, co si o počínání svého bratra asi myslí a že mu to dá možná i pořádně sežrat. Rozhodně u toho nechtěl pak být.

"Jak dlouho to funguje?"

"Dvě hodiny."

"Tak musíme doufat, že to nebude trvat déle," zamyslel se spolužák. Harry se právě toho obával nejvíce, proto měl svůj neviditelný plášť připravený v záloze. Pokud by v jámě lvové musel zůstat víc jak dvě hodiny, vymyslí si pak před Frankiem nějakou věrohodnou historku, ve které ale plášť vynechá. Nehodlal riskovat.

Harry instinktivně přejel dlaní po kapse hábitu, kde měl schovanou lahvičku s lektvarem. George mu slíbil, že se pak vejde do náprsní kapsy, jak bude mrňavý. Nedokázal si to zatím sice dost dobře představit, ale každopádně se snažil v této souvislosti nemyslet na paní Norisovou. Kdyby byl zvěromág, asi by bylo všechno jednodušší.

"Co po mně přesně chceš? Když budu mrňavý, těžko ti přinesu nějaký důkaz," naléhal Harry.

"Stačí, že se budeš dívat. Vždycky je způsob, jak z tebe dostat pravdu. Veritasérum, myslánka…" mnul si Frankie nadšeně ruce. Harry nepochyboval, vzhledem ke spolužákově chlípnosti, že ta druhá možnost pro něj bude více lákavá. Proč na to vlastně nepomyslel dřív, než se s ním vsadil. Měl předpokládat, že Frankie Dollmein nepřijde s ničím jednoduchým. Že to spíš bude na hranici perverznosti, ne-li daleko za ní. Jenže co mohl čekat od sedmnáctiletého puberťáka? Samotného ho občas napadaly takové nepřístojnosti, že se za ně styděl i sám před sebou. A Frankie navíc vykazoval známky rozpolcenosti mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Harry ho občas podezíral, že ukecal při třídění do kolejí Moudrý klobouk stejně jako on. Bohužel po odchodu jeho přátel ze školy, mu jich už moc nezůstalo, když se rozhodl, že si sedmý ročník zopakuje, jelikož ho většinu zameškal kvůli hledání viteálů. Ředitelka na něj byla hrdá, když ji o to požádal. I další profesoři vyjádřili spokojenost… tedy pochopitelně ne všichni.

Ta myšlenka ho opět donutila, aby se podíval ke stolu. Profesor patřící do té druhé skupiny také ve stejnou chvíli zvedl hlavu, takže se Harry lekl a zabořil tu svou mezi ramena. Snape byl prostě divný. Od pádu Voldemorta byl ještě víc uzavřený do sebe. Harry musel uznat, že k tomu měl důvod. Jeho skryté poslání v boji proti Temnému pánovi a důvod k vraždě Albuse Brumbála vylezly na povrch až poté a nebylo to nic příjemného, celý ten kolotoč vyšetřování a nejrůznějších procesů. Bohužel to neznamenalo, že by se lektvarista přestal zaměřovat na studenty. To ne, ty si naopak vychutnával víc než kdy jindy a Harry se dost přikláněl k tomu, že co se týče lektvarů, stráví v Bradavicích i další rok.

"Fajn, zdá se, že Piperit už dojedl." Drcl ho Frankie loktem tentokrát do paže. Harrymu se sevřelo hrdlo a rozbušilo srdce. Je to tady, musím jít na věc. "Navrhuju odejít dřív. Ty se přeměníš, já pak profesora venku zastavím a hodím tě do jeho kapsy," vylíčil Harrymu svůj plán. Snažil se šeptat, aby Ginny nic moc neslyšela a nemohla opět moralizovat. Bohužel Harry lepší nápad neměl, takže jen přikývl a hodil do sebe ještě jedno sousto brambor. Kdyby si do žaludku naházel kamení, vyšlo by to nastejno.

Společně se vypravili do vstupní haly a schovali se za brněním, jež Harrymu a Ronovi ve druhém ročníku poskytlo úkryt při čekání na Crabba a Goylea. Naléhavým pohledem byl vyzván, aby vypil lektvar. Pro jistotu ještě zkontroloval, jestli má v té samé kapse svůj neviditelný plášť a pak do sebe vpravil Georgovu zaručenou substanci.

Netrvalo to dlouho, ale nebylo to nic příjemného. Jeho tělo se roztřáslo, všechny kosti jakoby mu změkly, a když se podíval na Frankieho, zdál se mu najednou nějaký větší… a větší a větší a…

"Páni, ono to fakt funguje," vydechl spolužák. Harry měl pocit, že šíleně řve, musel si zacpat uši. Nevěřícně při tom zíral na podrážky Frankieho bot, jež byly nyní v úrovni jeho hlavy. Než se nadál, Frankie si klekl a vedle Harryho se objevila jeho rozevřená dlaň. Všechno to bylo tak obrovské. Kam se na jeho spolužáka hrabal obr nebo trol.

"Nastup si, kámo," ušklíbl se Frankie. Maličkatý Harry se vyšplhal po jeho malíčku velikosti klády do dlaně. Snažil se něco říct, ale uvědomil si, že jeho hlas není vůbec slyšet, alespoň spolužák se netvářil, jako kdyby ho zaregistroval. "Už jde, tak se připrav," byl následně upozorněn, načež se ta hora jménem Frankie Dollmein dala do pohybu.

Harry neměl moc představu, co se to vlastně děje, nikdy tak malý nebyl. Cítil, jak sebou houpe, trochu se mu z toho zvedal žaludek, přisuzoval to Frankieho houpavé chůzi a pak se ocitl ve tmě a všechno kolem něj se ustálilo. Dokonce i hlasy už nebyly tak řezavé do uší, zněly jakoby tlumeně, což mohlo znamenat jediné - nacházel se v kapse saka jejich učitele obrany proti černé magii.

*

Harry nemohl na sto procent předvídat, že se profesor odebere přesně tam, kam Frankie chtěl, aby se odebral. Jistě, byly tu ty fámy; spíše než o informace, se jednalo o spekulace, ale Harry se modlil, aby k jejich naplnění došlo zrovna dnes. Prostě chtěl, aby to měl co nejrychleji za sebou. Musel pustit z hlavy nesouhlasící Ginny i možná rizika, s tím vším by se brzy nechal polapit, i když pochopil, že takhle drobounký byl mnohem víc nenápadný, než kdyby se za profesorem OPČM vláčel schovaný pod neviditelným pláštěm. Ucítil značnou úlevu, když muž opravdu zamířil místo k patru, ke schodišti, které vedlo do sklepení. I když nic neviděl, tohle prostě poznal. A aby toho nebylo málo, za okamžik už jim byl v patách i Snape. Ano! Druhý hlavní aktér, jehož jméno v celé téhle frašce figurovalo.

Harry se o jeho přítomnosti dozvěděl jen díky úsečnému pozdravu, který si s profesorem Piperitem předali. Jako kdyby se dnes ještě neviděli.

Dvojité, nesesynchronizované kroky se ubíraly vstříc tichu s rozléhající se akustikou, kterou nabízelo pouze ponuré sklepení. Harry zde dnes ještě nebyl, protože poslední hodinu lektvarů měli v pátek a další měla být až zítra. Pokud by to záviselo na něm, opravdu by se tomuto místu vyhnul. Neměl už se Snapem nic společného. Bylo po válce, nitrobrana nebyla potřebná a společně strávené chvíle při hodinách Harrymu bohatě stačily, aby na mistra lektvarů nikdy nezměnil názor. Pořád se choval jako parchant.

Proto se mu jen těžko věřilo těm fámám, že právě on a profesor Piperit… To bylo zkrátka směšné. A byl připravený to Frankiemu vyvrátit. Jen co se vrátí z téhle strastiplné výpravy.

Jak k tomu vlastně došlo? Harry se vsadil. Byl si tolik jistý v kramflecích, po dalším roce úmorného trénování famfrpálu se svým týmem, že vyloučil možnost prohry závěrečného zápasu se Zmijozelem a umanul si, že Nebelvír vyhraje. No, nestalo se a nebýt sázky, kterou s Frankiem uzavřel, asi by tuto záležitost raději pustil z hlavy. Spolužák si na něj vymyslel, že musí zjistit, jestli je pravda, že Snape a profesor Piperit spolu mají románek.

Kdo na to přišel? Kde se takhle absurdní vize vzala? Nikdo nevěděl nic a přitom všichni všechno. Bylo to veřejné tajemství mezi staršími ročníky a Harrymu bylo díky jeho nerozvážnosti položeno na bedra poslání, kterého by se nechtěl zhostit ani Herkules za nemejského lva.

Něco mu říkalo, že opravdu přijde s prázdnou. Přesněji řečeno s prázdnou myslí, ve které Frankie neuvidí vůbec nic, ani kdyby myslánku na kolenou prosil, ale aby měl klid v duši, musel to podstoupit. A hlavně se dostat ze sklepení živý a zdravý.

Nikdo neměl se Snapem tolik co do činění jako právě Harry. Znal toho zakyslého parchanta. Znal jeho krutost, se kterou tak rád udílel školní tresty a odebíral neoblíbeným studentům kolejní body. Harry si bohužel nemohl vzpomenout, jestli byl vůbec nějaký student u Snapea oblíbený. No, snad jedině Malfoy. Tedy ještě před tím, než se nechal otcem naverbovat do služeb Pána zla.

Ve skutečnosti už nějakou dobu Harry ke Snapeovi necítil zášť ani nenávist. Nějak celý ten jejich komplikovaný vztah přešel do neutrálního módu. Alespoň z Harryho strany. Dozvěděl se, co potřeboval. Vnitřně tomu muži odpustil, ale nahlas by to nikdy neřekl. Stejně už se blížil konec roku a jeho nový život mimo Bradavice. Musel si ale připustit, že mu ten mrzutý čaroděj bude možná i chybět. Jeho sarkasmus byl mnohdy velmi nakažlivý.

Za těchto a podobných myšlenek Harrymu utekla cesta do sklepení. Stále slyšel jen tlumené kroky a hlasy, slovům ovšem moc nerozuměl. Problém nastal ve chvíli, kdy s ním cosi škublo a pak měl pocit, že někam letí. Sice byl pořád obklopen tmou, ale nebylo to nic příjemného. Když se jeho pád zastavil a ustálil, uvědomil si, že ten manévr znamenal, že si Piperit svlékl své sako. Nenosil hábity jako ostatní profesoři. Vlastně se stylem trochu podobal Lupinovi. Připomínal spíše prokletého básníka, než kouzelníka. Harrymu tím pádem došlo, že už se nachází u Snapea. Jestli v kabinetu, nebo přímo v jeho komnatách netušil, ale asi to bylo jedno.

Pokusil se vyprostit ze změti tmavé látky, hrabal rukama jako krtek, dokud ho nezasáhlo světlo. Které bylo stejně tlumené, jako předchozí hlasy a kroky.

Tohle nebyl Snapeův kabinet, ten už měl tu čest poznat. Prostory, nevšedně útulné, vypadaly spíš jako obývací pokoj. S více hnědými doplňky, než zelenými, jak by se na ředitele zmijozelské koleje hodilo. Většinu světla zastával oheň v krbu. Ten se právě staral o to, aby tváře obou mužů, jež stáli proti sobě, osvětloval příjemnou oranžovo-žlutou září.

Všechno bylo neskutečně obrovské, tahle perspektiva se Harrymu nelíbila; naštěstí měl na práci něco jiného, než se děsit toho, že ho může cokoliv, třeba i spadlá kniha, zabít během jediné vteřiny. Muži na sebe stále zírali, trvalo to dostatečně dlouho na to, aby Harry začal ztrácet trpělivost. Pak ten v typickém černém hábitu vztáhl k tomu druhému ruku, ve které něco držel. Byl to malý flakonek.

"Pijte," nařídil svým hlubokým hlasem Piperitovi. Druhý kouzelník lahvičku neochotně převzal a naklonil si ji k ústům. Obličej se mu zkřivil znechucením. Podobně se tvářil Ron, když poprvé vypil…

Harry vytřeštil své oči velikosti smítka prachu a zalapal po dvou atomech vzduchu. Víc ani nepotřeboval, aby napěchoval své malé plíce. Jenže na to, aby ignoroval situaci, která se před ním právě odehrávala, by mu nestačily ani plíce dinosaura. Jeho oblíbenému profesorovi OPČM byl právě vnucen mnoholičný lektvar. A situace se stala ještě vážnější, když Piperit najednou za povědomého bublání obličeje ztratil ze své výšky dobrou jednu stopu a jeho jinak zářivé světle hnědé vlasy ztmavly do tmavě hnědé a zkrátily se z délky po ramena do neuspořádaného zmatku, co vlas, to jiný směr.

Harry vykřikl. V realitě to znělo asi jako vykřiknutí klíštěte, takže… nijak. Proti Snapeovi stál on. On! Harry Potter! V oblečení velikosti XL, protože profesor Piperit nebyl žádný střízlík. Co to mělo u Merlinových půlek znamenat?

Trochu se mu zamotala hlava, ale dost na to, aby ztratil rovnováhu a upadl do černého baldachýnu odhozeného saka. Než se vzpamatoval, Piperit-Potter byl postrčen k druhému konci pohovky, na kterou s žuchnutím dosedl, až Harry na opačné straně nadskočil jako na trampolíně.

"Svléknout!" zahřměl Snapeův hlas. Lektvarista se nad mladíkem, v jehož těle se normálně nacházelo dospělé mužské jeho profesora obrany proti černé magii, skláněl tak hrozivě, že z toho bylo úzko i samotnému Harrymu. Navíc se muž vůbec nebránil, vlastně naopak; začal si poslušně rozepínat knoflíčky košile. Prsty měl roztřesené, výraz v obličeji však tvrdý, odhodlaný, stejně jako Harry sám, když čelil nějaké nedůstojnosti, jež na něm byla páchána. Proč to tedy Piperit dělal? Proč se dobrovolně napil toho lektvaru? Proč hrál jeho?

Když se Harry v šoku dostatečně vynadíval sám na sebe, pohlédl znovu na Snapea. Mistr se také svlékal. Vrstvy jeho šatstva padaly k zemi jedna po druhé, jako slupky cibule. Skončil až ve chvíli, kdy na něm zůstaly jen černé kalhoty.

Ne! Určitě se nechystali dělat TO. Ale ono to tak bohužel vypadalo.

"Ne!" zařval Harry, nepřemýšlejíc nad tím, že by měl být zticha, jinak ho Snape zašlápne jako švába. Díky Bohu vážně nebyl slyšet, jeho hlásek se zmenšil s jeho tělem. Na druhou stranu, neměl šanci tuhle šílenost zastavit. Oni… spolu budou souložit? Uvidí sám sebe, jak se ho Snape dotýká? Určitě nevnutil ten lektvar Piperitovi jen proto, aby si pak zahrál s nahým Harry Potterem šachy.

Malý Harry zavřel oči, nemohl se na to dívat. Nemohl dobrovolně sledovat, jak se jeho dvojník svléká před tím zmijozelským parchantem. Jenže zvědavost byla větší. Do poslední chvíle prostě doufal, že se mu to jenom zdá, že je to jen špatný vtip a brzy se odněkud vyřítí Frankie a bude se mu vysmívat, že na to skočil. Bohužel. Víc nereálné bylo, že by se někdy jeho spolužák dostal do těchto míst, aniž by nepřišel k úhoně.

Akce před ním nerušeně pokračovala, jako kdyby tam nebyl. Snape se sklonil k jeho druhému já a pohladil ho po tváři. Ten jemný, něžný dotek se mu vůbec nepodobal. Snape nebyl jemný a něžný. Byl to krutý, nelítostný bastard a takoví nikoho nehladí. Když si lektvarista klekl na zem a téměř citlivě odtáhl kolena druhého muže od sebe, aby se mezi ně mohl vetřít, musel se Harry štípnout do tváře, jestli se mu to vážně nezdá. Kůže na tom místě zabolela stejně, jako kdyby mělo jeho tělo normální velikost. A bolest mu dala jasně najevo, že si o nějakém snu může nechat jenom zdát. Opravdu se to dělo. On a Snape, Snape a on…

Lektvaristovy dlouhé prsty rozepnuly zip na Piperitových-Potterových kalhotách a zalovily uvnitř. Z tmy poklopce vysvobodily povadlý penis, na chlup stejný, jako měl Harry. No… to by asi moc překvapivé být nemělo, spíš bylo hodně šokující vidět v dlani mistra lektvarů jakoukoliv Harryho tělesnou část. Orgán navíc začal podivně rychle nabývat, jakoby se mu ten dotek líbil. Z hrdla chyceného muže vyšel tichý povzdech, ne podobný Harryho skutečnému hlasu, takže to působilo poněkud podivně. Nejhorší ale pro Harryho asi bylo, že jak se tak na Snapea díval, kterak svírá jeho probouzející se erekci, sám cítí na svém těle nepatrné změny v dolních partiích. Bylo to dost blízké situacím, kdy si prohlížel pohyblivé obrázky v kouzelnických erotických knihách, nebo když ho Ron překecal, aby se s ním díval na mudlovské porno, které se nějakým nedopatřením ocitlo v Arturově chrámu mudlovských pokladů. Stalo se to asi jenom dvakrát, ale pokaždé si pak Harry musel jít ulevit do koupelny. Samozřejmě s nějakou hloupou výmluvou. Jenže Ronovi by nic nedošlo, ani kdyby mu na hlavu spadl hypogrif. Anebo se jako trouba jenom tvářil.

Harry vzrůstající problém ve svých slabinách zprvu ignoroval. Pestrý děj, odehrávající se před ním, byl stále šokující a nedokázal si představit, že by se s ním jen tak smířil. Bohužel tušil, že tohle nebude všechno, že se to neomezí jen na nečinné setrvání jeho-Piteritova penisu ve Snapeově bledé dlani. Lektvarista se naklonil ještě blíž a vynutil si od mladíka polibek. Dlouhý hluboký a procítěný polibek, při kterém se v záři ohně z krbu zaleskly slinami zvlhlé jazyky jako svíjející se háďata v nepřehledném klubku. Vypadal by takhle, kdyby se se Snapem líbal? Takhle smyslně. Ale kruci, vždyť on se s ním líbal. Možná to nebyl on, v tom identickém těle, ale schránku přehlížet nemohl. A Snape z nějakého důvodu chtěl, aby ten jazyk, ta ústa, tvář, penis, patřily právě jemu. Nenáviděnému studentovi, jež měl Snapeovy urážky na talíři skoro stejně tak často jako snídaně, obědy a večeře. A svačiny k tomu.

Polibek skončil, lektvaristova ruka se pohnula a mladší muž se jemně prohnul v zádech se zakloněnou hlavou. Nevydával žádné další zvuky, jen hlasitěji dýchal. Dokud… se mistr nesklonil k obnaženému klínu a nepojal ho do svých úst. Pravému Harrymu natolik zacukalo ve slabinách, že se mimoděk podíval dolů. Boule na poklopci byla výmluvná a žádala si víc, než jen pozornost jeho pohledu.

Harry nikdy nepřemýšlel o své sexuální orientaci, ale pravdou bylo, že například profesora Piperita shledával velmi pohledným. Uvědomil si, že se mu to stalo i v případě Draca Malfoye, nebo Deana Thomase. Ale nikdy by si o sobě nepomyslel, že by mohl být gay. Proč ho tedy vzrušoval pohled na dva muže v milostném spojení? Navíc, když jedním z těch mužů byl on?

Snape nezahálel, sál penis mladšího kouzelníka tak náruživě, že si po chvíli vynutil i jeho zrychlené dýchání a aktivitu hlasivek. Stále to ale nebyl Harryho hlas a on se musel zamračit nad tím, když si představoval, jak by při něčem takovém zněl. Jeho klín bolel, protože se ho stále odmítal dotknout. Přitom hravé mistrovy prsty na varlatech jeho druhého já působily velmi inspirativně a podnětně. Umaštěný bastard nebastard, evidentně to uměl a dokonce si to užíval. Harry nikdy neviděl toho muže v takové euforii. Ne že by se Snapeova tvář nějak změnila, snad jen… byla o něco měkčí a slastí zavřené oči jí také dodávaly trochu jiný nádech, než ten permanentně vtisknutý hněv do lícních svalů a čelisti. Kdyby hodně přimhouřil oči, možná by se mu takhle Snape i docela líbil. Jen docela.

Navíc nikdy neviděl procházet lektvaristovými ústy nic většího, než malá sousta jídel při společném stolování ve velké síni. Tohle bylo prostě…

Harry se nemohl sám sebe dotknout. Nesměl! Před ním se odehrávala zrada tak velká, že by ji neodpustil ani Voldemortovi a nic na tom neměnil fakt, že druhý muž se té situaci zcela podřídil. Kdyby ustoupil, kdyby přece jen vložil ruku do svých vlastních kalhot, mohl by rovnou této zradě požehnat. Snape nutil Piperita pít monoholičný lektvar, aby se změnil na někoho jiného, s kým byl nejspíš ochotný tohle provádět. A dost pochyboval o tom, že jeho milý profesor OPČM na to přistoupil dobrovolně. Protože kdo by něco takového chtěl dělat z vlastní vůle?

Pohovka se roztřásla, až Harry začal nadskakovat. Jeho dvojník přirážel boky vstříc Snapeovým ústům a pak vyvrcholil a lektvarista vše z něj spolykal, jako kdyby to byla jeho oblíbená starorežná, ročník 1970. Nastalé ticho protínal jen zrychlený dech profesora Piperita, jež se po chvilce začal navracet do klidné hladiny. Muž si poté schoval přirození do kalhot a zapnul zip. Když natáhl ruku k lektvaristovi, ten jen zavrtěl hlavou.

"Příště," řekl, s pohledem upřeným kamsi do podlahy, pokryté vybledlým perským kobercem. Nato vstal a odkráčel k polici, na které stálo několik malých lahviček s karmínově zabarveným obsahem. Harry takový lektvar nikdy neviděl, vypadal jako… krev.

Snape se vrátil k pohovce a podal druhému muži flakonek.

"Měl byste mu to říct," odtušil Piperit nejistým hlasem.

"Starejte se o své záležitosti. Nemyslím si, že by byly zanedbatelné," odsekl Snape.

Harry-profesor vstal a přistoupil k mistrovi na nejmenší možnou vzdálenost. Harry to sledoval se zatajeným dechem. Celá tahle věc začínala být pořádně záhadná. A také bylo velmi zajímavé sledovat sám sebe v takové blízkosti toho nerudného chlapa. Nepohodlí v jeho kalhotách už nebylo tak silné, asi proto, že se zaměřil na zlost. Jejich těla však, jedno vysoké a druhé o hlavu menší, takhle vypadaly poněkud akceptovatelně.

"Nejde o mě. Víte, že bych udělal cokoliv, abych…" muž svou myšlenku nedořekl, což Harryho iritovalo. Ale mezi profesory zavládlo chápavé ticho, takže oba věděli, o čem není nutné mluvit nahlas.

"Pak bude lepší, když si své proslovy necháte pro sebe, kolego." Snape dodal svým slovům značnou dávku opovržení, poté se sehnul pro své oblečení, otočil se na patě a zamířil ke dveřím. Kam vedly, Harry netušil, ale jisté bylo, že už v přítomnosti druhého muže nechce dál setrvávat. Než Snape nadobro odešel, naposledy se otočil. "Můžete tu počkat, dokud lektvar nevyprchá."

A tak se také stalo.

Harry si nepamatoval, jak se dostal do nebelvírské ložnice. Nebo ne úplně ostře. V tom rozpoložení, v jakém ho zanechalo divné ovzduší ve Snapeově obýváku, si vlezl zpět do kapsy Piperitova saka, a když se profesor vrátil do své podoby, nechal se odnést ze sklepení pryč. Měl ve skutečnosti hodně velké štěstí. Muž nezamířil hned do svých komnat, ale zastavil se na profesorských toaletách ve druhém patře, kde si sako opět svlékl, než šel vykonat do jedné z kabinek potřebu. Harrymu se pak podařilo nějak vylézt a přečkat v další kabince do chvíle, než se změnil zpátky na studenta o velikosti pět a půl stopy. Dopadl na postel jako omámený. Tohle přece nemohl nechat jen tak.