Boat of Passion 3.

Pár: AL/KK
Přístupnost: 18+
Anotace: Povídka na motivy yaoi anime Ikuko Ikoroi

Tak moc se těšil na ráno, že se mu o tom i zdálo. Jen si to jeho mozek upravil podle toho, jak silná byla jeho touha. Viděl sebe a Kameho v jedné posteli. Snídali a krmili se navzájem, bylo to tak kouzelné a romantické. Kazuya používal hůlky, než mu je Adam vytrhl z ruky a nařídil mu, aby ho krmil holými prsty. Nezapomněl je samozřejmě pokaždé něžně olíznout...

Bohužel se nic z jeho snu ráno nestalo. Když vešel do hostinského pokoje, našel v něm kromě právě probuzeného, taky pořádně zmateného Japonce, který na něj zíral, jako kdyby se v životě neviděli.

"Co děláš u mě doma?" vyhrkl Kazuya. Adamovi spadl ze srdce takový balvan, že se málem poskládal na zem. Na Kameho reakci úplně zapomněl. Měl co dělat, aby se ubránil širokému úsměvu.

"Mrzí mě, že tě musím vyvést z omylu, ale tohle je můj dům." důležité bylo, že na něj jeho host nezapomněl.

Rychle k němu došel a klekl si na zem stejně jako předchozí večer. "Dobré ráno, vyspal ses dobře?" zeptal se. Podle Kameho výrazu to vypadalo, že už si vybavil, kde je.

"Tos mě sem dotáhl za vlasy?" zhrozil se Kazuya. Pro jistotu si sáhl na hlavu, jestli třeba něco neucítí, ale nic ho nebolelo.

"Prosím?" vyvalil Adam oči. "Pochopitelně jsem tě sem odnesl." jak mohlo toho bláznivého kluka napadnout něco takového.

"Odnesl? Jako v náruči? Není to trochu divný?" zamračil se Kame.

"Proč pořád řešíš takové hlouposti? Radši jdu připravit snídani." zvedl se Adam do stoje a vyrazil ke dveřím. Kame ještě nebyl pořádně probuzený, později si promluví, rozhodl se.

"Vypral jsem ti kinagashi." ukázal ještě rukou k paravánu, přes který bylo přehozené světle šedé Kameho kimono. Chtěl už vyjít ze dveří, když ho Kazuya zastavil.

"Já..." bohužel sám nevěděl, co by měl říct, najednou si připadal hrozně. Asi řekl něco špatného.

"Prostě se přijď nasnídat, až budeš hotový." pokusil se Adam na tváři vyloudit aspoň mírný úsměv. Když zjistil, že to nejde, raději se otočil na podpatku a odešel.

Neměl ponětí, proč ho to tak rozhodilo. Možná za to mohl ten romantický sen, nebo si jeho podvědomí moc věřilo, že by mohl být Kame jednou jeho skutečný přítel, ne-li hodně brzy a tohle byla prostě nečekaná podpásovka.

Jisté bylo, že Kame se vztahy neměl zkušenosti, možná ani s těmi heterosexuálními, natož s takovým, jaký by po něm chtěl Adam. Určitě mu jen od malinka vtloukali do hlavy, že musí být ke všem ženám ohleduplný a milý, jako správný japonský muž a dál už teorie nesahala. A tím spíš ani praxe.

Aby muž nosil muže? Nemyslitelné!

Adam rozpekl nové housky, usmažil pár vajíček a navrch udělal lívance. Stejně jako předchozí večer, všechno naskládal na stolek v obýváku a přichystal pro Kameho několik polštářků, aby se mu sedělo pohodlně. K pití udělal kávu i čaj a vymačkal několik pomerančů, aby měli čerstvý džus. Byl rád, že dnes nikam nemusí, další plavba ho čekala až za týden a většinu pracovních záležitostí dokázal vyřídit i z domova.

Prvotní výraz v Kameho tváři, když vstoupil do obýváku, byl provinilý. Adama to zamrzelo, určitě nechtěl svého hosta přivést do rozpaků. Mlčky zasedli k jídlu, popřáli si dobrou chuť a začali hodovat.

"Omlouvám se." pronesl Kame tiše někdy mezi poslední lžící míchaných vajíček a prvním lívancem s javorovým sirupem. Adam vzhlédl od talíře a zahleděl se mu do očí.

"To je v pořádku, netrap se tím."

"Ale.." začal Kame odhodlaně, ovšem jeho ramena opět velice rychle povadla. Na několik dlouhých vteřin mezi nimi zavládlo nepříjemné ticho.

"Až se najíme, odvezu tě do města, stejně tam mám cestu." navrhl Adam.

"Dobře... děkuju." přikývl Kazuya. Jeho slova díků měla být na víc věcí, které pro něj Adam udělal, jen se prostě nedokázal vymáčknout. Adam ho připravoval o řeč... a bohužel i o rozum.

"Jsi skutečný fanoušek Japonska, ten pokoj je úžasný." zkusil to Kame po chvíli znovu. Tentokrát už se Adam úsměvu neubránil. Aspoň že se Kamemu u něj líbilo.

"Děkuju, mám tvojí zemi opravdu moc rád."

"Hm." přikývl i Kazuya s úsměvem. Pak už mezi nimi do konce snídaně nepadlo jediné slovo.

Adam v rychlosti sklidil ze stolu, v kuchyni naházel nádobí do myčky a vrátil se do obýváku.

"Jestli jsi připravený, můžeme vyrazit." navrhl.

"Tak můžeme." ošil se Kame nervózně. Najednou bylo těžké pohnout se z místa. Pořád neměli dořešenou tu předchozí záležitost.

Adamovi možná přišlo normální nosit ho v náruči, ale Kazuyovi to tedy normální nepřišlo. Za prvé se s ním táhl do shodů, do prvního patra, hostinský pokoj byl totiž tam. A za druhé, kdo kdy viděl, aby muž nosil muže. Nedokázal si vysvětlit, proč ho to pořád tak irituje a proč nemůže přestat myslet na tu představu.

"Mrzí tě, že si to nepamatuješ?" zeptal se Adam s přivřenýma očima.

"Prosím?" zadíval se na něj Kame nechápavě. Adam k němu udělal několik rázných kroků a než se Kazuya vzpamatoval, jeho nohy se ocitly ve vzduchu a srdce se rozbušilo třikrát rychleji. Najednou bylo přirozené, omotat paže kolem Adamova krku a zabořit do něj obličej. Ale taky to mohl být strach z toho, že ho Adam pustí. Proto se ho držel jako klíště. Ano, co jiného by to mohlo být... ale proč se tedy z ničeho nic cítil tolik v bezpečí?

"Takhle jsem tě odnesl do tvojí postele. Nevidím na tom nic divnýho. Za vlasy bych tě tam nikdy nedotáhl a nechápu, jak tě to vůbec mohlo napadnout. Tvý vlasy se musí hladit, zaslouží si speciální péči, stejně jako jejich majitel."

"Musím bejt hrozně těžkej." zabrblal mu Kame do krku. Každé slovo, které Adam vyslovil ho bodalo do srdce jako amorův šíp. Nesměl ho nechat takhle mluvit, protože... prostě by to nemuselo dopadnout dobře, ani pro jednoho.

"Jenom trošku." pousmál se Adam.

"Tak mě pusť." přikázal mu Kame. Přitom konečně zvedl hlavu a zadíval se Adamovi přísně do očí.

"Právě teď tě nemůžu pustit. Tohle je ta nejúžasnější příležitost, jakou jsem si mohl přát." zvedl koutky ještě víc. Tentokrát ale jeho úsměv působil šibalsky.

Kame se stihl akorát nadechnout, když se jeho rty ocitly v zajetí Adamových.

Odhadl, že Adam couvá k pohovce za jeho zády, pak začal klesat a nakonec skončil na Adamově klíně, rty stále spojené, silné paže pevně omotané kolem jeho těla. Chtěl se vymanit, mozek, zdálo se, že pracuje správně, jenže smysly byly najednou silnější.

"Tvoje rty způsobily, že se mi podlomily kolena." přerušil Adam na okamžik jejich polibek. Uvědomil si, že tohle je první pusa, kterou si dali ve střízlivém stavu. Pane Bože, vždyť on úplně zapomněl na to, že byl Kame opilý, když si ho poprvé vzal.

"Tohle není v pořádku." zanaříkal Kazuya. Nemohl se vůbec pohnout, jak ho Adam svíral.

"Ale jo, myslím, že je to naprosto v pořádku." pousmál se Adam. Znovu se vrhl na Kameho ústa a nekompromisně do nich vnikl jazykem. Několik vteřin sebou Kazuya mlel, chtěl se vymanit, pak ale začal polevovat a nakonec mu vyšel vstříc. Byl to tak silný pocit radosti, že se chtělo Adamovi brečet. Odvážil se povolit své sevření a když Kame inicitavně zajel prsty do jeho vlasů, přitvrdil na polibku. Za chvíli už na pohovce leželi a jejich dlaně zkoumaly křivky těla toho druhého...

"Adame... tohle není fér." zaskučel Kame. Adam zrovna ochutnával jeho krk.

"Bože, řekni ještě jednou moje jméno..." Adam přestal s líbáním a zadíval se Kazuyovi do tváře.

"Já... nemůžu... netrap mě prosím."

"Nechci tě trápit. Jak bych tě vůbec mohl trápit? Už jednou jsem ti řekl, abys mě odstrčil, pokud ti to není příjemný." ještě než to dořekl, zalitoval, že jeho slova nejdou vzít zpátky. Kame totiž udělal právě to, čeho se Adam nejvíc bál... odstrčil ho.

"Omlouvám se, nezlob se na mě!" sedl si Kazuya o kousek dál a sklonil hlavu. "Všechno, co se mnou děláš, je to nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Nechci, aby sis myslel, že jsi zklamal. Jsi muž, který by si to nikdy myslet neměl." švihl po něm Kame koutkem oka. "Ale my dva... to prostě nejde! Mám manželku a i když vím, že dá v posteli přednost komukoliv přede mnou, nechci se chovat jako ona. Byl jsem vychovávaný v dost zásadový rodině, Japonsko je v těhle věcech úplně jiný, věř mi." zkusil se na Adama znovu podívat, tentokrát na delší dobu. Černovlásek seděl vedle něj, pohled upřený kamsi před sebe a jeho hruď se pomalu uklidňovala.

"Chápu to." přikývl téměř neznatelně. Pak se zvedl a s tvrdou tváří pohlédl na Kameho. "Měli bysme teda jet, ať o tebe nemají starost."

"Nechci, aby ses na mě zlobil!" vyšvihl se Kame do stoje taky.

"V tom případě už se neuvidíme."

"Ale.."

"Jdeme!" Adam se otočil ke Kamemu zády a vyrazil ke dveřím. Tam se zastavil a čekal, až k němu jeho host poslušně dojde. A že mu to tedy trvalo. Jenže, nemohl se divit, když s ním najednou jednal takhle tvrdě.

Nečekal takový zvrat a hlavně nečekal, že by ho to mohlo tolik vytočit, když mu to ještě před pár dny nevadilo. To, když s Kazuyou spal poprvé. Byla to jeho svatební noc, měl ji strávit se svou manželkou, ne s majitelem lodi. Kdyby byl střízlivý, možná by se to nestalo. Ale co Adama vyděsilo nejvíc, byl fakt, že kdyby něco takového Kame řekl tehdy, asi by se nad tím jenom pousmál a pokračoval v cíleném svádění. Tak proč se teď tak najednou zatvrdil?

Kame měl co dělat, aby se vyhnul pohledu na Adama. Co opustili jeho pozemky, opět nic neřekli. Mlčeli jak dva velvyslanci se státním tajemstvím. Nechtěl se na něj dívat, ale jeho tvář ho tak neuvěřitelně přitahovala, že bylo hrozně těžké odolat.

Byl na něj moc tvrdý? Ale snad si Adam připouštěl, jak to je, že se jejich životy nikdy nebudou moci protnout na nějakou hlubší úroveň. Ani na tu živočišnou, pudovou. Stačilo, že se to stalo jednou.

Do města dorazili přibližně za hodinu, pak se ještě Adam musel přes špičku v centru dostat ke Kameho hotelu. Tam ho doprovodil až dovnitř a v recepci se od něj Kazuya na chvíli odpojil. Adam přemýšlel, jestli nemá raději odejít, ale nakonec zůstal. Chtěl se s ním aspoň rozloučit. Když se Kame vrátil, odebrali se mlčky k výtahům.

"Tady tě opustím." ustoupil Adam o krok zpátky.

"Nechci se rozejít takhle." zamračil se Kazuya. Adam zvedl koutky do smutného úsměvu.

"Moc jsem si tě oblíbil, aby se naše loučení obešlo bez bolesti, promiň." svěsil ramena.

"A co objetí?"

"Kazuyo... proč to děláš?" probodl ho Adam vyčítavým pohledem.

Jelikož nedostal odpověď, chvíli na sebe jen vyzývavě hleděli. Pak si padli do náruče. Neřešili, kdo udělal první krok, v ten okamžik to nebylo důležité. Jen cítit blízkost toho druhého, na tom záleželo. A i Kame už věděl, jak těžko se s ní bude loučit.

"Moc ti za všechno děkuju." zašeptal Adamovi do ucha. Ten se od něj pro jistotu odtáhl, asi by delší takhle blízký kontakt neustál. V očích ho pálily slzy a srdce tlouklo na poplach. Nesnášel loučení, ještě takové nesmyslné. Zrovna se potkali, rozuměli si, on byl do Kameho zamilovaný a Kameho manželství bylo pouze formální. Jeho manželka přece musela počítat s tím, že pokud ona povede nezávislý sexuální život, tak to její muž nejspíš udělá taky. Proč tedy... proč??

"Musím už jít." odvrátil Adam tvář. Nechtěl, aby Kame viděl jeho slzy, cítil, že už je v očích moc dlouho neudrží.

"Adame... já..."

"Sayonara." naposledy ho jemně pohladil po prstech a pak se vydal k východu.

Kame na šoupací prosklené dveře zíral do chvíle, dokud za ním necinkl výtah.

Musel si připustit hořkou skutečnost, že ho nechal odejít... ne jinak, že ho poslal pryč. Jen on a nikdo jiný. Do té chvíle byl Adam tak neoblomný, tak tvrdý, ale pak najednou otočil. A Kame chápal proč. Dal mu prostor. Dokonce víc prostoru, než potřeboval. Nechal ho, rozhodnout se, i když dopředu musel počítat s tím, že to rozhodutí bude proti němu. Proč to jenom udělal?

Neochotně nastoupil do výtahu a vyjel do pátého patra, kde byla ubytovaná celá delegace z Japonska a kde se momentálně rozjížděla párty na oslavu otcových narozenin. Jakmile vstoupil do sálu, obklopila ho většina hostů, včetně novopečené manželky.

"Můžeš mi říct, kde jsi byl?" založila si ruce na prsou a nasadila fuc. Vedle ní se hned vyloupl Kameho otec.

"No tak, Misaki. Byla to vaše chyba. Nechali jste mého chlapce někde uprostřed vinic a domů jste přijeli každý s dvojkou v žíle. Hlavně, že se vrátil." napomenul Kamenashi starší svou snachu. Ta jen nakrčila nos a odešla.

"Mrzí mě to, otče. Všechno nejlepší k narozeninám." krátce se objali.

"Poslal jsem za tebou Rena, ale bohužel tě nenašel. Kde jsi byl a jak ses dostal do města?" zeptal se otec starostlivě.

"Potkal jsem po cestě majitele naší lodi, vzpomínáš si na něj? Loučil se s námi osobně při vylodění." připomněl mu Kazuya.

"Samozřejmě, ten sympatický mladý muž. Tak to jsi byl v dobrých rukách." rozplýval se Kamenashi starší. Nebylo pochyb, že na něj lodní magnát udělal dojem.

"Ano." přikývl Kame svorně.

"I tak, přeji si, abys odteď nosil mobil. Nějaký si vyber a Haru ti ho koupí."

"Zvládnu si koupit mobil sám." ohradil se Kame.

"To jistě, ale Haru je teď tvoje asistentka, takže bys ji měl využívat na plný úvazek, nehledě na to, že je to tvá povinnost, coby nového šéfa." ne, vůbec se mu nelíbilo, že na to pořád zapomínal, protože kdykoliv mu to někdo připomněl, nebo i jemu samotnému to blesklo hlavou, udělalo se mu špatně. Hodil se na to vůbec? Na tak důležitou pozici? Šéf největšího klanu Yakuzy v Japonsku. Znělo to tak nechutně zodpovědně.

"Půjdu si odpočinout, otče. Jsem trochu unavený. Dorazil bych odpoledne."

"V pořádku, už jsi mi popřál, takže tu nemusíš zůstávat. Posledních pár dnů bylo vskutku náročných." s tím se otec s Kazuyou rozloučil. Kame se ještě pozdravil s několika známými a pak zamířil do svého pokoje.

Bohužel na chodbě potkal Takera. Musel ho aspoň pozdravit, i když se mu to příčilo.

"Ahoj." pronesl tiše.

"Zdravím, Kame. Kde ses toulal celou noc?" to by nebyl Sato, aby na něj hned nezaútočil.

"To není tvoje starost. Co tu děláš?" zamračil se Kazuya. Kdyby nebyl tak duševně unavený, snad by i zvedl ruce a pokusil se Takera zaškrtit. Momentálně za sebou neměl ani ty své vyžírky. Dokonalá šance.

"Co já tu dělám? Bydlím tu. To je náhoda, že jo?!" zachechtal se Kamemu přímo do tváře. Druhý muž jen protočil panenkami. Mohlo ho napadnout, že bude mít toho osla pořád za zadkem, teď, když byla Misaki jeho manželka.

"Tak jo, měj se." zvedl jen unaveně ruku a udělal krok kupředu. Satova slova ho ale zmrazila v půli pohybu.

"Tak jsem si říkal, co mohl být ten důvod, že tě Misaki nechala o svatební noci spát na chodbě a teď už to vím. Ten černovlasej amík, co ti pomáhal při rvačce... netušil jsem, že v sobě skrýváš něco takovýho. Ale sluší vám to spolu. To objetí dole u výtahu bylo opravdu sladký."

"Děláš si ze mě srandu?" vyhrkl Kame. Na nic jiného se bohužel nezmohl. Ani pohnout se mu nepodařilo.

"Ne, myslím to vážně. On na tobě visel očima, hltal tě. Ještě řekni, že ti to nelichotí. Slyšel jsem, že je to majitel lodní společnosti. Víš, jak by to Yakuze prospělo? Mít něco takovýho v záloze? Chápeš, co myslím, lodní doprava je drahá a zdlouhavá a taky dost hlídaná..."

"Ty jsi úplnej magor!" zaprskal Kame. Konečně se donutil pohnout z místa. Okamžitě chytil Takera pod krkem a přitiskl ho ke zdi. "Myslíš si, že ti to sežeru? Jde ti jenom o to, abys měl volnou cestu k Misaki a zkoušíš tu na mě tyhle blbý kecy. A i kdyby ne, zapomeň, že by se klan Kamenashi snížil k něčemu takovýmu. Možná proto jsem u moci já a ne ty. Amatére!" Kame pustil jeho krk a odstoupil stranou. Už s ním nechtěl ztratit jediné slovo.

"Já jsem amatér? Já? Tak abys věděl, ty, šéfíku. Teď je to tajemství tady u mě." zaklepal si Takeru horlivě prstem na spánek. "Je tu pár lidí, který by to nemuseli přijmout, takže..."

"To mě vydíráš, nebo co?" založil si Kame ruce na prsou.

"Ber to jak chceš, prostě si dej na mě pozor, protože já vím!" Sato se ke Kamemu otočil bokem a vyrazil směrem ke společenskému sálu. To už bylo podruhé, co za jediný den Kame někde stál a pozoroval, jak někdo odchází. Přestávalo ho to bavit, protože každý odchod ho neuvěřitelně oslabil. Naštěstí byl jeho pokoj nedaleko.

Rychle zapadl dovnitř a pak se svezl po dveřích k zemi.

"Ukončil jsem to, nikdo mi nic nemůže!" zašeptal si sám pro sebe. Ale tak hrozně ho při těch slovech bodlo u srdce. Co to sakra bylo?

"Prostě je konec. Už se nikdy neuvidíme a Takeru má smůlu!" lup, další bodnutí. Co to mělo sakra znamenat? Přiložil si dlaň na hruď, ale ucítil jen, jak jeho srdce buší do hrudní kosti. Možná o něco víc, než obvykle. Taky ho něco zaškrábalo do levé ruky. Nejdřív s ní pohnul a když se to nezměnilo, strčil druhou ruku do širokého rukávu. Mezi prsty se mu připletl jakýsi složený papír. Okamžitě ho vytáhl a nevěřícně se na něj zadíval. Trvalo notnou chvíli, než se jej odvážil rozložit. Tušil, kdo mu ho tam dal, kdo věděl, kam se ukrývají vzácné poklady v kimonech. Hlavně milostná psaní.

Ano, přesně ten, který se pod stručnou zprávu podepsal.

Drahý Kazuyo,

nemám moc času, protože se za chvíli rozloučíme, ale už teď cítím hroznou slabost... nechci aby to takhle skončilo. Šíleně mi chybíš, už teď a budeš mi chybět, nevím, jestli se s tím dokážu srovnat. Kdyby přece jen zvítězila tvá zvědavost, nebo snad i touha mě vidět, budu dnes večer kolem deváté v baru Miami Star, kousek od tvého hotelu. Vlastně tu budu i zítra, kdybys třeba dnes nemohl, nebo se potřeboval ještě rozmyslet. Prostě počkám, dokud nepřijdeš...

Kazu-chan, já... tě... prosím přijď, nenech nás trápit!

Adam

"Nás?" zašeptal Kame překvapeně. "Jak by mohl Adam vědět, co cítím. Jak by mohl vědět, jak moc mě bolí srdce, protože tu není se mnou..."

Roztřesenými prsty složil dopis a vrátil ho tam, kde ho našel. Na to nejbezpečnější místo. Z posledních sil se vysoukal po dveřích nahoru a udělal pár kroků k posteli, do které se následně svalil. Bylo to jako blesk z čistého nebe, když z jeho očí začaly na peřinu dopadat velké slané slzy...

* * *

Celé odpoledne Adam bloumal po městě. Došel si do své oblíbené cukrárny, pak pozdravit kamaráda z galerie umění a chvíli strávil i na pláži, kde po něm pokukovalo několik moc pěkných kluků. Bohužel Adam jejich vyzývavé pohledy neviděl. Byl ztracený ve svých myšlenkách a vzpomínách na Kameho. Na mladého novopečeného šéfa japonské mafie, který mu pobláznil hlavu. Pořád si opakoval slova, která mu napsal do dopisu. Napsal to přesně tak, jak to v danou chvíli cítil a věřil, že ani zítra, ani pozítří by to nepodal jinak.

Byl silně přesvědčený, že Kazuya je muž jeho života. Mladý, krásný a co především, Japonec! Adam přece miloval japonskou kulturu, i jeden pokoj ve svém domě vybavil podle japonských zvyklostí a pak v něm uložil svého dočasného hosta, aby se cítil jako doma.

Jenže... i když tohle byly všechno hrozně hezké představy... ta hlavní, co by bylo dál, ho pořád doháněla a děsila ho. Mohl být do Kameho zamilovaný, ta společná noc pro něj znamenala hrozně moc, ale jak by se vlastně vyvíjela jejich společná budoucnost, pokud by k ní tedy oba dali souhlas?

On byl lodní magnát, vlastnil jednu z největších lodních společností v Americe, Kame byl nový šéf klanu Kamenashi, toho nejváženějšího v Yakuze. Oba byli svým způsobem neustále pod dohledem. Možná svými pány, ale pořád obklopeni nějakými lidmi. Museli by svůj vztah skrývat, protože japonská Yakuza by dozajista nepřijala, kdyby jejich vůdce byl gay. Zvlášť, když musel pokračovat v rodu. Ano a to byla další věc, Kameho manželství s tou světoběžnicí Misaki, která mu jistě dělala ze života peklo...

Adam věděl, že bude ještě dlouho trvat, než společnost takové vztahy přijme jako běžné, že se toho možná ani nedočká. A v jejich případě to bylo ještě dvakrát horší. Z počátku si myslel, že půjde jen o osvěžení při plavbě, záležitost jedné noci, ale přepočítal se.

Pomalu se zvedl a vydal k promenádě, kde měl na parkovišti zaparkované svoje Ferrari. Bylo osm hodin, zbývala tedy jediná hodina do okamžiku pravdy. Jestli za ním Kazuya přijde, nebo se na něj vykašle. Tak moc chtěl, aby vyšla ta první možnost, ale co by se dělo pak? Až by se spolu znovu vyspali a možná si i řekli, že se mají rádi? Protože on to z Kameho opravdu cítil. Lidé, kteří se nevyznají ve svých pocitech, nebo prožívají úplně nové, neumí tolik skrývat pravdu. Jak by tedy pokračovali? Slíbili by si, že se třeba za měsíc setkají, protože to měl Adam naplánovanou cestu do Japonska. Nebo by Kame přijel za ním? Ale šlo by to vůbec, bez celé té tlupy složené z manželky, otce, několika dalších příbuzných a asi padesáti bodyquardů?

Se smíšenými pocity dorazil Adam do baru Miami Star a objednal si svůj oblíbený ananasový džus. Měl před sebou ještě cestu domů, kdyby se Kame přece jen neukázal. Tam se pak hodlal zpít do němoty, aby aspoň na chvíli zapomněl na to, že jsou jeho kopačky definitivní.

Každou chvíli se podíval na mobil a když se digitální číslice přehouply přes devátou, začal být silně nervózní. Vypil dalších asi pět džusů, dvakrát si kvůli tomu musel odskočit, ale Kame nikde. V půl jedenácté už to vzdal a zavolal si barmana, že mu zaplatí. Zrovna do baru vstoupily dvě mladé Japonky a sedly si hned vedle.

Adam nechtěl poslouchat jejich hovor, ale japonštinu měl prostě rád a taky se v ní musel cvičit, aby nezapomněl. A u rodilých Japonců se mohl naučit nejvíc...

"Hlavně si to nevyčítej, musely jsme to udělat, jinak by nás zabili" řekla jedna druhé. Ta druhá vypadala dost znepokojeně.

"Já vím, ale co s ním asi chtějí udělat? Že ho museli uspat? Říkala jsem ti, že budeme vycházet ven jenom přes den a večer radši zůstaneme v hotelu. Je to tu hrozně nebezpečný." povzdechla si ta druhá.

"Těžko říct, co s ním chtějí udělat. Vzbuzoval dost pozornosti v tom svém kinagashi." pokrčila rameny první Japonka.

V Adamovi by se v tu chvíli krve nedořezal.

*

Kazuya pohnul několika prsty a pak se odvážil otevřít oči. V první chvíli si myslel, že se nemůže hýbat, ale tenhle stav musel být jenom dočasný. Cítil ve svém těle přítomnost něčeho negativního, něčeho, co do něj nepatřilo. Píchnul mu snad někdo nějakou drogu?

Ležel na nějaké posteli a někdo se nad ním skláněl, zahalovaly ho stíny. Pak se vzpamatoval i jeho sluch, jenže ten nerozumněl ani jednomu slovu, které nad ním zaznělo, jelikož byla všechna vyslovena anglicky.

Kde to vlastně byl a proč si nic nepamatoval? Moment, něco přece... to poslední, co mu utkvělo v paměti byla Adamova smutná tvář v baru Miami Star. Seděl u toho baru jak hromádka neštěstí a čekal na něj. A on za ním opravdu přišel, jenže, ještě než by vešel dovnitř, dvakrát se otočil a chtěl odejít, protože si myslel, že je to hloupost, pak ho oslovily ty dvě Japonky...

"No tak, chytni mu tu ruku, musíme z něj to kimono stáhnout aspoň trochu!" pokynul jeden anglicky mluvící muž druhému. Pozorovali při tom Kazuyu mlsným pohledem.

To jediné Kame pochopil, protože slova mu byla cizí. Vytřeštil hrůzou oči, jenže to už mu ti dva dávali ruce od sebe, jako kdyby ho chtěli natáhnout na skřipec. Nedokázal se bránit, měl tak málo síly. Podařilo se mu jen zvednout hlavu a v tu chvíli si všiml, že v přítmí pokoje stojí někdo další a míří na něj kamerou. Tímhle se tedy Američani bavili? Unášet cizince a natáčet si je na kameru?

Jeden z mužů mu sáhl na čelo, Kazuya nestihl ani ucuknout. Jeho svaly jako kdyby byly úplně ochablé.

"Droga působí, je úplně horký. Za chvíli bude dokonale přístupný!" zasmál se muž, který mu sáhl na čelo. Co že to říkal? Nějaké drugs a hot a perfect. Dejme tomu, že tohle už Kame v nějakém americkém filmu slyšel, i tak si to nedokázal dát do souvislostí.

"Musíme pohnout, zákazníci nebudou čekat věčně, pomož mu trochu." pobídl ho ten druhý. První muž přikývl, pousmál se a bez varování vjel rukou Kamemu pod kinagashi do klína. Stiskl ho tak pevně, že Kazuya vykřikl. Ovšem, stejně jako droga ovládala celé jeho tělo, i hlasivky byly dost oslabené, takže to vlastně vůbec nevyznělo naléhavě, spíš vzrušeně.

"No vidíš, ono se mu to snad i líbí." rozchechtal se druhý muž.

Kame mlhavě rozpoznával charakteristické rysy jejich tváří a vlasů. Jeden měl tmavě hnědé, druhý blond. A ten s hnědými vlasy měl podobný nos jako on, ne moc velký a hlavně ne rovný. Jenže, co na tom teď záleželo, když se ho ten slizký blonďák dotýkal tam, kde by se ho měla dotýkat jen žena... nebo Adam?

Zatracený Adam! Kdyby ho nepřemohla slabost, nikdy by za ním nešel a tohle se nemuselo stát. Ne, nemohl to vyčítat jemu, ale sobě. To on stál venku, koukal dovnitř a rozmýšlel se. Měl jít dovnitř hned, postavit se jejich problému čelem...

Kdyby aspoň věděl kde je. Místnost neměla žádná okna, byla ale vybavená podobně jako... ano, jako kajuty na lodi. Kame se pokusil trhnout boky, blonďák ho ale stiskl ještě víc. Beze studu mu zajel rukou pod spodní prádlo na holou kůži a začal ho honit. Na první slzy Kame dlouho čekat nemusel. Přišly stejně rychle, jako v jeho hotelovém pokoji, když si přečetl dopis od Adama. Sotva se smířil s tím, že na muže bude nejspíš reagovat intenzivněji než na ženy a už si ho bral kde kdo. Byl přece waka - šéf Yakuzy, tak jak mu to mohli dělat?

O několik kajut dál, v malém kinosále, se mezitím shromáždila vybraná miamská společnost. Tvořili ji převážně starší politici, nebo obchodníci. Tedy muži, jejichž sexuální choutky nemohly být ukojené klasickým způsobem. Všichni vedli před veřejností spořádané životy se svými rodinami, ale jednou za čas si dopřáli uvolnění v podobě jejich skryté vášně. Miamský gang, který se staral o všestrannou spokojenost svých zákazníků uspořádal tento večer narychlo. Měli japonského muže v tradičním kinagashi vyhlédnutého už od rána, kdy se objevil ve společnosti atraktivního Američana nedaleko jedné ze základen. Usoudili, že by tento výstavní kousek mohl jít dost na dračku...

"Vyvolávací cena je jeden milion. Dá někdo víc?" zahlaholil do sálu šéf gangu. Na plátně za jeho zády se odehrávalo přesně to, co v kajutě číslo 670. Zprostředkováním videa si gang zajistil větší šance na přihazování. Když zákazníci viděli, jak jejich zboží vypadá a jak spolupracuje, předháněli se jak diví.

"Dva miliony!" ozval se první zájemce v poslední řadě. Hned na to se podíval na svého souseda. "Páni, to je ale výstavní kousek. Teď vypadá dost povolně, ale doufám, že se bude pořádně mrskat. Nemám rád leklý ryby. Přinejhorším ho trošku proplesknu." promnul si ruce. Jeho soused na něj chvíli nevěřícně zíral a pak se vrátil pohledem zpátky na plátno.

"Pane Bože, jestli se tohle dozví starej Kamenashi, tak je do tejdne Miami srovnaný se zemí!" Takeru sklonil hlavu, aby se na to aspoň chvíli nemusel dívat. Jak se u všech svatých mohl waka dostat do takové situace? Ještě, že zavolal tomu chlapovi, co seděl vedle něj. Byl to známý jeho otce a vždycky, když jel Takeru do Ameriky, musel se u něj ze zdvořilosti zastavit. Dneska ho ten plešatý, uslintaný dědek vzal sem, ani mu pořádně dopředu nic neřekl. Ale díky bohu za to.

"Deset milionů!" zvedl Sato vzorově ruku do výšky. Plešoun se k němu naklonil a zachechtal se.

"Je ti doufám jasný, že jde o dolary." Takerova ruka rychle povadla a hlava se opět sklonila, protože při pohledu na plátno se jí nedařilo přemýšlet. Tohle by znamenalo válku, copak si ti amatéři nezjistili, koho unášejí?

"Sakra!" zaklel potichu. Musel něco udělat, dokud byl ještě čas.

*

"Určitě je to támhleta!" zahlásil Adam do sluchátkového mikrofonu. Pilot helikoptéry, se kterou už dobrou hodinu brázdili vzduch nad oceánem se podíval nejprve na něj a pak dolů. Ve tmě naštěstí osvětlená loď zářila ještě víc, než za bílého dne.

"Rozumím." přikývl a spustil se s helikoptérou níž.

Flashback

Dvojice mladých Japonek si objednala tequilu. Nebylo se čemu divit, právě zažily nepěknou zkušenost s miamskou kriminalitou, ze které naštěstí vyvázly bez sebemenšího zranění. Adam na ty dvě chvíli nevěřícně zíral, než se konečně odhodlal a přistoupil k nim. Okamžitě na ně začal mluvit japonsky.

"Omlouvám se, ale vyslechl jsem váš rozhovor. Mluvily jste o nějakém japonském muži v kinagashi." určitě jim to připomínat nemusel, ale chtěl být zdvořilý.

"Vážně? To asi ne. Říkala jsem, že ho nosí můj bratr, je trochu ulítlý." zachichotala se ta jedna. Ani trochu to nepůsobilo věrohodně.

"Ale ano, já vás slyšel. Promiňte, ale musím odložit etiketu. Ihned mi řekněte, co se venku stalo, nebo za sebe neručím!" trochu zvýšil hlas, i tak pořád šeptal, aby ho ještě někdo nenařkl z obtěžování turistek.

"Opravdu nevím, co tím mysl..."

"Oni řekli, že nás zabijou, když jim nepomůžeme!" přerušila první Japonku druhá. Nebyla tak průbojná, jako její kamarádka, ale právě to teď Adamovi hrálo do karet. Lekla se ho.

První dívka se na ní podívala přísně a odvrátila tvář. Ta druhá si jí přestala všímat a zaměřila se na Adama.

"Oslovili nás nějací muži, že potřebují pomoct. Chtěli jenom, abychom na toho kluka sehráli, že jsme se ztratily a pak ho zatáhly do postraní uličky tady vedle. A taky nám řekli, že jestli je neposlechneme, tak nás zabijou. Tak jsme je prostě poslechly. Ještě jsme viděly, jak k nám přiběhli a přiložili mu na pusu nějaký bílý kapesník. Ten kluk se pak skácel k zemi, ale to už jsme s kamarádkou utíkaly pryč. Prosím, nechtěly jsme takhle podrazit našeho krajana, ale opravdu jsme měly strach. Vy jste policista? Můžete ho zachránit?" zadívala se na něj naléhavě. Adam byl s rozumem v koncích. Takže Kameho někdo unesl, jenže nevěděl kdo, ani kam. Byl úplně na začátku a pochopitelně strachy bez sebe. Jestli se Kazuyovi něco stalo...

"Ne, nejsem policista. Jen jeho přítel, měli jsme se tu sejít." povzdechl si Adam. "Moc vám děkuju." chtěl se otočit, že odejde.

"Počkejte." zarazila ho ta druhá. Jak Adama, tak i její kamarádku to pochopitelně překvapilo.

"Zaslechla jsem je říkat něco o lodi. Že ho musí dostat na loď v devět, nebo to nestihnou."

"Loď." zopakoval po ní Adam přiškrceně. Pak mu to konečně došlo. Tohle bylo lepší vodítko, než cokoliv jiného. Věděl skoro o každé lodi, která vyplouvala z miamského přístavu, teď už jen zjistit, která z nich vyplouvala přesně v devět.

"Opravdu vám moc děkuju. Miluju Japonsko." políbil oběma dívkám ruce jako správný gentleman a vyrazil ke dveřím. Venku hned vytáhl mobil a zavolal na centrálu. Během tří minut věděl, že z přístavu vyplula jen jedna jediná loď, s názvem Passion. Byla to jedna z lodí, které brázdily pobřeží Kalifornie, nešlo tedy o dálkovou plavbu na jiný kontinent. Aspoň to ho trochu uklidnilo. O dost míň se mu ale líbila skutečnost, že se na jeho lodi nachází nějaký pochybný spolek, který vězní významného japonského hosta. Ti chlapi museli být úplně blbí, nebo se nechali zlákat velkou finanční provizí.

"Kruci." zavrčel Adam. Že ho to nenapadlo dřív. Určitě chtěli Kazuyu někomu prodat. O tajných setkáních miamské smetánky už taky něco slyšel a že se nevěnovala zrovna běžným radovánkám se veřejně už nějakou dobu šuškalo. Co by asi ti dědci plešatí dali za růži orientu?

Konec flashbacku