Adamova vizážistka 2.

www.beautytipscareforall.com

Adam

Někdy mě Natali vážně štve. Tváří se tak nepřístupně a naštvaně, jako kdyby jí ubližoval celý svět. No dobře, s tím štětcem už bych toho asi mohl nechat, jsem trapnej, já vím, ale když já si prostě nemůžu pomoct. Mně se tak líbí, když se snaží nerozčilovat a dělat, že je jí to jedno. Nejdřív se vždycky tváří flegmaticky a pak nasadí lehce ublížený výraz. Myslím, že mě chce potěšit, ale ve skutečnosti to v ní asi pořádně vře.

Byl jsem dost zvědavý na její reakci ohledně přidaného koncertu, ale přijala to kupodivu v pohodě. Je nejlepší maskérka, co znám, jen musí být za ten půl rok cestování hrozně unavená. I tak přemýšlím, že bych ji poprosil, aby s námi jela znovu, až vyrazíme na další turné. Byla v naší partě hodně důležitý článek, co nikdy nezkazil žádnou srandu. A vždycky na ni byl opravdu spoleh.

Dost jsem se na celou tuhle akci těšil, ale na Natali nějak víc, ani jsem nevěděl proč. Možná právě kvůli té její náladové povaze.

Vítám se s ní u baru, jako ostatní a koutkem oka zjišťuju, co si dala za drink. Martini, no bezva, asi tu nechce být moc dlouho. Vzpomínám si, že na turné nic takového nepila. Držela s námi vždycky basu - červené víno, nějaká whisky - rozhodně to nepřeháněla.

Asi po hodině už má v sobě čtvrtý drink a já jsem trochu na vážkách, jak tohle dopadne. Zdála se mi v poslední době dost zamlklá a nepřístupná, víc než na začátku, kdy z ní vyzařovala obrovská pohoda a bezstarostnost. A ty naše rituály před vystoupením? Masakr. Měl jsem vždycky co dělat, abych se jí nesložil k nohám smíchy. Mluvila vážně, když říkala, že to určitě pomůže, že tohle chození po místnosti sem a tam a pak ty směšné otočky mají svůj význam. Dokonce se mi snažila namluvit, že to takhle někdo už dělá. Bylo mi jasné, že se mě snaží jenom povzbudit, ale byl jsem jí za to vděčný.

Tu symbolickou pusu nakonec jsem vymyslel já. Líbilo se mi, jak byla poprvé nesvá, když jsme se to chystali udělat.

Přišlo mi to hrozně sympatický, ta její rozpačitost. Taky jsem jí tehdy řekl: „Neboj, jsem gay, nezabouchnu se do tebe!“

Kdybych byl heterák, asi bych si dal říct. Natali je dost pěkná, netuctová, stylová a chytrá. Hodně ze sebe se snažila dát mně a po pravdě, vůbec to nebylo na škodu, ale ona by mě asi nechtěla. Osobně jsem se s tím ještě nesetkal, aby po mně šla holka. Myslím, nějaká z mého okolí. A Natali je dost nezávislá. Žena jako ona by neztrácela čas myšlenkami na nedostupného chlapa.

Musím ji ukecat, aby šla do dalšího turné znovu, prostě musím! Jenže vždycky, když mě tahle myšlenka napadne, bojuju zároveň s nepříjemnou představou, že za rok už možná bude někde u filmu a o moje show neprojeví sebemenší zájem. Nedivil bych se.

Natali

Nechápu, proč si mě Adam pořád tak prohlíží, kouká na mě od prvního okamžiku, co tahle sebranka vstoupila do klubu.

I když se mi sem vůbec nechtělo, dala jsem si na sobě fakt záležet, což ostatně dělám vždycky. Tak proč na mě pořád tak vejrá? Musím se několikrát shlídnout, protože mi to nedá a poslední kapkou je jeho úsměv, který mě donutí odebrat se na toalety, abych se na sebe mohla podívat do zrcadla. Samozřejmě nikde nic, všechno je v pohodě, všechno je na svém místě. Akorát si srovnám podprsenku pod tričkem, protože gravitace je svině, ale jinak na sobě nic zvláštního nevidím.

Když se vracím zpátky, Adam na mě mává od baru, ať jdu za ním. Absolutně se mi nechce, jenže v jeho případě se nedokážu chovat jinak, než jako poslušný pejsek.

Jen co dojdu k baru, přistává přede mnou panák tequily. Mám tohle míchat s martini? Asi se zbláznil.

„Jeden dáš.“ pobízí mě. Musí mi číst myšlenky, nebo se tvářím podle toho, na co myslím. 

„Stalo se něco?“ zeptám se s hrůzou, co na mě zase vybalí. Ale jediné, co na mě vybalí, je jeho odzbrojující úsměv. „Ne. Chci ti jenom poděkovat za skvělou spolupráci!“

Při tom zvedá svého panáka a ťukne jím do mého, který ještě pořád stojí na baru. Nějak jsem se zatím neodvážila, vzít ho do ruky. Tohle mě ovšem pobídne a protože tuhle zvláštní situaci chci mít už za sebou, rychle do sebe tu odpornou tequilu hodím a hned na to zápasím s nutkáním se na Adama vyzvracet. Naštěstí se mi to podaří nějak zahrát do autu. 

„Jo a ještě jsem s tebou chtěl o něčem mluvit.“ řekne mi bez varování a to už se mi žaludek zvedne doopravdy. Jenom to ne, stačilo to oznámení o dalším koncertu, víc jobovek asi nezvládnu.

„Až dodělám další desku a vyjedu na turné…“ začne docela opatrně a mně se zdá, jakoby měl strach se mě zeptat. „Chtěl bych, abys jela s námi.“ Dokončí větu a upřeně se na mě zadívá.

Co teď? Co bych na to měla říct? A na co, že se mě to právě zeptal?

Do háje, už mi to pomalu dochází a tequila začíná v kombinaci s martini působit. Musím se chytit baru, musím se tvářit normálně, musím nějak zareagovat.

„Určitě se mnou počítej.“ vyhrknu pravý opak toho, co jsem chtěla říct. Větší husu svět opravdu ještě neviděl.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se mě starostlivě. Ne, nedělej to, prosím. Netvař se tak, že ti na tom opravdu záleží, prosím ho v duchu zoufale.

„Nat!“ osloví mě ještě o tón starostlivěji a v tu chvíli se ve mně něco zlomí. Cítím to. Jako kdybych šlápla na suchou větev. Křup! Tohle už nikdo nikdy neslepí.

Najednou mám pocit, jako kdybych sledovala samu sebe odněkud z výšky. Nevěřícně na něj zírám a snažím se vymyslet v hlavě něco rozumného, co bych mu řekla na to, jestli jsem v pohodě.

Do prdele, nejsem! Nikdy jsem nebyla v pohodě. Nikdy, během toho dlouhého půlroku, který jsem s tebou strávila, jsem se necítila dobře. Bylo to nejdelších šest měsíců v mém životě a roční nezáživná stáž v Coloradu je proti tomu víkendový kurz se švédskými stoly.

Chvějou se mi řasy a třesou ruce. Musím se uklidnit, jinak se stane něco moc špatného. Najednou slyším jeho hlas, zatímco mě nohy odnášejí pryč z klubu.

„Nat, kam to jdeš?“