Krvavý polibek 41. 2/2

---

Harry se rozhlédl po přeplněné letištní hale. Tohle byl jeho první let a s tím na koštěti se to nedalo srovnat ani náhodou. Nakonec se rozhodl pro mudlovský způsob cestování. Z Londýna do Teheránu to trvalo jen několik hodin, ale pocit žaludku na vodě měl ještě půl hodiny po vyzvednutí zavazadla. Úředník v uniformě zkontroloval jeho doklady (ještě že bydlel u Durslyových, většina kouzelníků takové "štěstí" nemělo) a vydal se s davem a malým kufrem k východu.

Minerva mu řekla, že bude očekáván čarodějkou - administrativní pracovnicí z íránské kouzelnické školy, kde měla ředitelka několik důležitých kontaktů, proto hned po výstupu z haly hledal ženu s cedulkou s jeho jménem. Byl to asi zvyk, že se zaměřil na osoby v podivných šatech, jenže jak tak prohledával očima okolní prostor, uvědomil si, že mnoho čekajících žen má na sobě dlouhé hábity a nebyly jim vidět vlasy, protože se skrývaly pod jakýmsi šátkem, který přesně kopíroval tvar hlavy. Když už to viděl opravdu beznadějně, zahlédl v davu menší, velmi hubenou ženu ve středních letech, s cedulkou v rukách. Musel přivřít oči, aby své jméno vůbec přečetl. S úlevou se usmál a zamával na tu dobrotivou osobu, jež se ho měla ujmout.

Čarodějka mluvila lámavou angličtinou, ale dost dobře na to, aby jí Harry rozuměl. Proběhla mezi nimi zdvořilostní konverzace o kvalitě letu a současné kouzelnické situaci v Británii a pak byl Harry doslova odvlečen na dámské toalety, odkud přenos na určené místo probíhal podobně jako v Londýně na ministerstvo kouzel. S tím rozdílem, že se neocitli na území íránského ministerstva, ale ve velmi dobře vybaveném kouzelnickém hotelu.

Čarodějka, oblečená stejně jako íránské mudlovské ženy postrčila Harryho k recepci a usmála se na obsluhu.

"Pan Harry Potter. Má zamluvený pokoj," oznámila muži za pultem persky. Harry z toho vypochopil pouze své jméno. Zatímco čarodějka vyplňovala dotazník, mladík se rozhlížel po rozlehlé vstupní hale. Všude bylo spoustu vysokých i nízkých svícnů a bohaté lustry. Aula byla zařízena v bílé a černé barvě a kam se Harry podíval, viděl svůj odraz v zrcadle. Možná opatření proti upírům, napadlo ho. Po podepsání formuláře dostal klíč od pokoje číslo 66 a naveden k širokému schodišti, které se na vrcholu rozdělovalo do dvou chodeb. Jeho pokoj se nacházel na severní straně.

Harry sebou žuchl na postel a v tu chvíli zatoužil po sově a kousku pergamenu, aby mohl napsat domů. Ve skutečnosti si nikdy nepřipadal tak sám. Co žil s Ginny, neměl potřebu, stýkat se s jinými lidmi, ovšem měl v plánu brzy nastoupit do práce, kde by se potkával s dalšími kouzelníky dnes a denně, ale jak tak ležel na posteli a hleděl na krásně zdobený strop, uvědomil si, že už nemá v podstatě vůbec nikoho. S Weasleyovými se od Ginnyina rozchodu neviděl a neměl ponětí, jestli by ho ještě znovu přijali. Ron a Hermiona už měli svůj život a Ginny nyní také. Dům na Grimmauldově náměstí byl příliš velký pro jednoho člověka, i když mu mohl zajistit alespoň vzpomínky na Siriuse. Harry toužil po rodině, jenže před téměř dvěma roky se něco stalo a jeho život nabral jiný směr. Směr mířící do samoty.

Snape ho opustil. Jako kdyby všechno, co spolu doteď prožili, vůbec nebylo. Neexistovalo. Měl ještě šanci, na tom něco změnit? Měl se o to ještě pokoušet?

Harry otevřel kufr a z postranní kapsy vytáhl kousek pergamenu s adresou. Minerva mu doporučila, aby se na ni vyptal na recepci jeho hotelu. Prý ho tam někdo dovede. Bohužel to musel nechat až na zítra.

Než se uchýlil ke spánku, dopřál si dlouhou sprchu ve velké koupelně a něco malého k snědku z hotelové restaurace. Bezhůlkovým kouzlem pak pozhasínal všechny svíce. Jen pár vteřin před usnutím zahlédl ve své mysli bledou tvář ženy, jejíž obraz včera večer konečně odhalil.

*

Severus přetočil stránku knihy a natáhl ruku pro hrnek s čajem, aby se napil. Byl příjemný, jasmínový, jaký mohl dostat pouze zde. Mimoděk se zadíval na hodiny nad krbem. Za hodinu by měl Javed přijít na oběd, vzpomněl si a přerovnal v rychlosti v hlavě jídla, která dnes objednal u domácího skřítka. Občas si poručil něco typicky anglického, protože mu to zkrátka chybělo a Javedovi nevadila ani tato kuchyně.

S povzdechem odložil knihu na područku křesla. Jeho myšlenky se okamžitě rozutíkaly do všech světových stran, ale ty nejvíc bolestné zůstaly v samém středu jeho mysli, aby plně zaměstnaly jeho koncentraci.

Nechal ho tam. Nechal v Británii Harryho a jednoduše utekl. Den po dni se uklidňoval falešným přesvědčením, že musel odjet kvůli Sarehovi, ale krutá pravda ho stejně vždy na konci dne dostihla. Nevěděl, jak z toho ven. Nikdy neřešil podobný problém a také se cítil povinen Sarehově otci předat osobní kondolenci, i když se nikdy předtím nesetkali. Muž byl ze synovy smrti zdrcený, ale nabídl Severusovi svůj dům jako azyl a po několika dnech se sám vrátil do pracovního procesu, aby se odpoutal od zármutku.

Nyní v tomto domě zůstával sám Severus, a protože neměl nic jiného na práci, užíral se svou bolestí ze ztráty bratra a myšlenkami na Harryho, který mu, ač si to přiznával jen nerad, opravdu chyběl. Několikrát měl tendence napsat McGonagallové, ale vždy si to nakonec rozmyslel. Měl pocit, že ještě není smířený s tím, jak se věci nakonec vyvinuly a že potřebuje čas, aby dosáhl potřebného klidu. Jenže na druhou stranu měl i pocit, že se ho nikdy nedočká. Ne, pokud se bude schovávat tady.

Severus se cítil svázaný. Pro kouzelnický svět byl stále mrtvý. Možná ne zde, kde ho nikdo neznal, ale ve své domovině ano. Dokázal by Harry obětovat svůj zaběhnutý život pro něj? Mohli by spolu odjet někam, kde se nebudou muset skrývat? Severus nevěděl, co si počít s novým životem a to ho ubíjelo.

Znovu pohlédl na hodiny, které se pohnuly jen o nějaké tři minuty, a tiše zaklel. Javed byl pryč většinu dne a Severus se brzy přistihl, že do jeho návratu odpočítává vteřiny. Zaklepání na domovní dveře se postaralo o jeho překvapení.

Vstal a vydal se otevřít. Po cestě si urovnal vlasy a hábit, který měl díky sezení v křesle trochu pomuchlaný. Javed nemíval moc návštěv, ale možná to byla nějaká poštovní zásilka s přísadami do lektvarů, které chodily výhradně dopoledne.

Když Severus otevřel, chvilku měl pocit, že vidí na prahu přelud. Zářivé zelené oči schované za skly kulatých brýlí na něj hleděly s odhodláním, ale také se strachem a nervozitou.

"Pottere," vydechl a zcela bez důvodu se rozhlédl po prázdné ulici za Harryho zády. Čekal snad ještě někoho?

"Ahoj," pozdravil mladík nejistě. Starší kouzelník přivřel oči, cítíc, jak se jeho naučená netečná maska vrací zpět na své místo. Nebyl si ale jistý, jestli to tak skutečně chce.

"Co tu děláš?" vyštěkl Severus. V zelených duhovkách se ostražitě zablýsklo.

"Já… eh… posílá mě Minerva. Mohli bychom si promluvit?" koktal Harry. Jeho tváře se rozhořely jasnou červení. Severusovy dlaně svrběly touhou, dotknout se jich a okusit jejich horkost. Ano, alespoň vnitřně si to připustit mohl.

"Proč? Mohla mi poslat vzkaz, nemusela vysílat rovnou… posla," zkřivil rty v odtažitém úšklebku. Znovu ten smaragdový záblesk. Věděl, že si zahrává, ale nedokázal si pomoct. Nebyla to od Minervy tak trochu podpásovka?

Harry nakoukl za jeho rameno a naklonil se dopředu. Severus instinktivně ustoupil.

"Neměl bys tu být, Sarehův otec se brzy vrátí z práce," promluvil do trapného ticha.

"Chci mluvit i s ním," oznámil mu Harry odhodlaně.

"Vážně, Pottere, to není dobrý nápad," zasyčel Severus.

Kdyby někdy někdo Harrymu řekl, že bude čelit této neřešitelné situaci, trval by na tom, že ji zvládne mnohem lépe a s větším nadhledem. Jenže jedna věc je mluvit o tom a druhá, uskutečnit něco takového v reálu.

Harry cítil, jak mu po šíji stékají kapičky studeného potu. Když znovu pohlédl do těch onyxových očí, chtělo se mu brečet. Nebylo těžké Severuse najít, ale dodat si odvahu, zaklepat na dveře muže, který díky jeho lehkovážnosti ztratil syna. Harry cítil zodpovědnost za smrt Sareha a chtěl jí čelit, leč, nepočítal s překážkou jménem Severus Snape.

Mužův odmítavý postoj mu věru moc odvahy nedodával, spíš mu ji bral a stačilo pár vteřin ticha a Snapeův negativní pohled a Harry měl sto chutí nastoupit na první letadlo do Londýna a už se tomuhle muži nikdy víc nepřiplést do cesty.

Tentam byl i pocit viny vůči němu, který si ještě před pár dny vyčítal.

"Bydlím v tom kouzelnickém hotelu za náměstím…" zkusil to znovu a ještě jednou po dobrém.

"Neměl bys utrácet peníze za tak drahé ubytování…"

"Takže?" zeptal se Harry nadějně.

"Takže se odhlaš a vrať domů," sykl Severus příkrým hlasem. Harrymu poklesla ramena. Už věděl, proč ten pocit, že se nic nezměnilo. Protože ono se vážně vůbec nic nezměnilo. Jen byl teď sám jako kůl v plotě. A pořád naivně doufal, že uvázat si na krk tohohle morouse, musí být terno. Ředitelka neměla pravdu. Severus mu nikdy neodpustí, ani nepřistoupí na tu směšnou teorii s rovnováhou. Nenáviděl ho jako kdysi. A Harry věděl, že si to zaslouží. Tak proč byl i přesto tak hrozně naštvaný?

"Vředy na tebe!" zabručel, jelikož to ale nemyslel vážně, vůbec nic se nestalo. Snape se ušklíbl, což Harryho namíchlo ještě víc. "Musím vyřídit vzkaz od ředitelky. Tak buď laskavě dnes v sedm večer v tom hotelu. Díky. Čau," s tím se Harry otočil na patě a odpochodoval pryč.

Severus zabouchl dveře, nevrátil se ale do obývacího pokoje, prostě u nich zůstal stát a několik dlouhých minut na ně ještě civěl.

Co to mělo být? Kde se tu Harry najednou vzal? Proč chtěl mluvit s Javedem? Severus si nebyl jistý, jestli by to setkání proběhlo v pořádku. Javed Shah byl trochu prchlivý a v první řadě neznal pravý důvod Sarehova úmrtí. Koukal by na Harryho jako na blázna. Jenže pokud za ním do toho hotelu nepůjde, Nebelvír byl schopný sem další den přijít znovu a zkoušet to do té doby, dokud pana domácího nezastihne doma. A pokud šlo o ně dva, tak…

Severus vnímal, jak se mu do tváří hrne krve. Jeho chování nebylo zrovna košer, vlastně to docela dost přehnal. Možná nebyli ideální pár, ale nalhávat si, po všem, co spolu prožili, že se to netýká citů, bylo pokrytecké. Dost pokrytecké i na něj.

*

Nebelvír strávil většinu dne ve svém pokoji. Z nudy si opakoval některá kouzla, stínová i bezhůlková. Třikrát si objednal z restaurace svačinku v podobě výtečného sirupového koláče a také láhev perské pálenky, kterou se rozhodl vypít, pokud by Severus nepřišel, na Sarehovu počest. Vypít ji a hlavně se pořádně namazat, to byl jeho plán na večer.

Před sedmou už byl jak na trní, nedokázal chvíli posedět na jednom místě. Přecházel po pokoji a naléval se coca colou, která mu připomínala Malfoye a tudíž bezpečný domov. Litoval, že Minervu poslechl, že jí naletěl. Snape už se nevrátí a Harry si tím byl jistý, stejně jako Dursleyovskou nepohostinností.

Pět minut po sedmé se ozvalo zaklepání na dveře. Za těch pět minut vychodil Harry v podlaze brázdu. Nabuzen vztekem a špatnou náladou, která se v něm od dopoledního setkání se Snapem nahromadila jako kilo kvalitního semtexu - jen zmáčknout a vybuchnout - rozrazil dveře a se zafuněním vtáhl muže za rukáv do pokoje. Co na tom, že měl Severus na sobě mudlovský černý oblek a vypadal v něm zatraceně dobře. Harrymu zkrátka došla trpělivost.

Ještě než stačil promluvit, Snape ho předběhl.

"Jsi naštvaný," zkonstatoval a duchapřítomně uvalil na dveře tišící kouzlo. Když se otočil k mladšímu muži zpátky, setkal se akorát s vykulenýma očima a ústy lapajícími po dechu.

Severus v tom zkrátka neuměl chodit. Nevěděl, co si počít s návalem emocí, jež se na něj hrnuly ze všech pórů jeho bolavého srdce. Netušil, jak dát najevo radost z opětovného shledání, jak Harryho uklidnit, jak udělat ten první osudový krok k jeho vřelé náruči. Nebo jak mu nabídnout tu svoji, protože to opravdu udělat chtěl. Chtěl, aby se v ní Harry schoval a už tam zůstal a… Merline, jeho matka měla celou dobu pravdu. I ten hloupý obraz věděl, co cítí a co je potřeba k tomu, aby byl zase aspoň trochu spokojený a šťastný.

Neměli málo společných vzpomínek, dokonce ani málo společných sexuálních zkušeností. Měli toho dost, aby svůj vztah mohli nazývat vztahem, a on to takhle příšerně zazdil.

"Harry," začal Severus, mladík ho však zarazil zvednutou rukou. Znovu se dostal do ráže.

"Ne, už nic neříkej, nemám sílu to poslouchat," štěkl Nebelvír. Bohužel, nebo bohudík to nebylo všechno, co si měl Severus vyslechnout. Tiráda nabírala na intenzitě s každým dalším Harryho slovem. "Opustil jsi mě. Umřel ti bratr a tebe ani na chvilku nenapadlo, že jsem tam já, a že jsem připravený na to, abych tě utěšil a podpořil. Nebo jsi na mě měl řvát, že jsem tomu nezabránil, že za jeho smrt můžu. Neudělal jsi vůbec nic! Prostě jsi zdrhnul jako zbabělec. A je ti úplně fuk, že jsem za tebou přijel, že jsem vážil tu dlouho cestu, abych…"

"Vyčteš mi i to, že jsi mi zachránil život? Že jsi mi dal druhou šanci?" zachrčel Severus dotčeně. Harry se zarazil, s ukazováčkem před Snapeovým obličejem a pozvedl obočí. Jeho tvář pomalu ale jistě rudla zlostí. Severus okamžitě pochopil, že přestřelil.

"A víš ty co? Jo! Teď už vím, že si nic z toho nezasloužíš. A jestli to nedokážeš pochopit, tak jsi hlupák, Severusi Snape. Hlupák s velkým H.!"

Harry si zajel prsty do vlasů a křečovitě je stiskl. Navíc při tom vydal podrážděný zvuk podobný zaskřípění zubů. Kolikrát už se takhle hádali? Copak to nikdy nebude mít konce?

"Tak moment, mladý muži. Hoď kamenem, kdož jsi bez viny. Co ta tvá tajemství s Minervou? Lhal jsi mi, zatajoval důležité informace…" No skvělé, nechal se vyprovokovat.

Harry víc z toho už neslyšel, protože byl mimo. Dokonce i Severus přestal najednou mluvit, když si všiml, jak se na něj mladík dívá. Konečně mu došel význam slov, která Harry před chvilkou ve svém bouřlivém monologu zmínil. Vyčítal si Sarehovu smrt, Merline. Myslel si, že ho opustil kvůli tomu. Možná, že ho za to dokonce nenávidí. Krucinál, ale to přece nebyla pravda. Severuse něco takového nenapadlo ani jednou. Viděl na Harrym, když v ředitelně vyprávěl o své cestě na Malfoy Manor, jak bojuje sám sebou, aby se nezhroutil. A i kdyby tomu svědkem nebyl, nikdy by si ani na chvilku nepomyslel, že jeho statečný Nebelvír by jakkoliv přispěl k něčemu tak nešťastnému. Nebylo to mezi nimi bůhví jak dokonalé, ale Severus už nějakou dobu neřešil, jak se do této fáze dostali a co všechno pro to Harry udělal. Dokonce, i když ho provokoval, že mu to bude průběžně vyčítat, tak to nemyslel vážně.

Jeho hrudník udělal jeden pohyb ven a druhý dovnitř, tak dlouho to trvalo, než Severus překonal tu krátkou vzdálenost, aby se jeho paže omotaly kolem úzkého trupu se slovy na rtech. "Do prdele už s tím!" A pak Harryho políbil. Hrubě, vroucně, neohrabaně a velmi, velmi hluboce.

"Severusi," vydechl Harry odevzdaně. "Chci se s tebou hádat, bože, tak moc chci slyšet tvoje výčitky," zasténal, zoufale prodírajíc se víc do Snapeova objetí, jako kdyby s ním chtěl splynout. Vmáčknout se do něj.

"Harry, já ti nic nevyčítám, jasné? Nebyla to ničí vina!" zašeptal Severus do polibku, hladíc Harryho po vlasech a tváři.

"Ale já potřebuju vědět, že ti na mně alespoň trochu záleží. Řekni, že se zlobíš, že jsem to všechno spískal já," zavzdychal Harry roztouženě. Opravdu bylo pro Severuse těžké, vnímat Harryho naplno a čistou myslí, ještě když po něm Harry chtěl něco takového a přitom líbal jeho rty a snažil se mu rukama prodrat pod košili. Jako kdyby nad těmi slovy ve skutečnosti vůbec nepřemýšlel.

Sevřel jeho tváře v dlaních a zvlhlé rty pohladil bříšky palců. Nedonutil se k úsměvu, ne navenek, ale uvnitř ho cítil, jak ho hřeje a jak se promítá v jeho očích, aby ho viděl i muž v jeho náruči.

"Harry Pottere, to ty jsi hlupák, vážně. Proč bych měl něco vyčítat muži, kterého miluji?" ušklíbl se a tak jednoduše, jako nadechnout se, si znovu přivlastnil ta upovídaná ústa pro další polibek.