Krvavý polibek 21.

---

Harry tomu pořád nemohl uvěřit. Samozřejmě už ve svém životě zažil hodně situací, při kterých si musel říct to samé, ale tahle se vymykala. Převyšovala všechno. I skutečnost, že se mu podařilo zabít jednoho z nejtemnějších černokněžníků, co kdy terorizovali kouzelnický svět.

Byl zpátky v Bradavicích.

A Snape s ním.

Všechno kolem něj bylo tak nové a přitom až bolestivě známé. Atmosféra starého hradu, jeho kamenné zdi, pohybující se obrazy, přítomnost duchů… Ne že by ho ředitelka McGonagallová nechala příliš se rozhlížet a ne že by na to měl čas.

Po odchodu z té mudlovské hospody se musel vrátit se Snapem do stanu, aby sbalil jejich věci, tedy spíš své věci, mistr lektvarů v podstatě nevlastnil vůbec nic (o domě ve Tkalcovské, okupovaném bystrozory zatím nevěděl) a pokud šlo o drobný majetek, jediné, co mohlo nést nálepku ´Snape - vlastník´, byla jeho hůlka… A možná hábit, který mu sehnal Harry. Trochu připomínal oděv, který nosil dřív, na škole. Harry si na něj nároky nedělal, ani na mudlovské oblečení, které věnoval ze svého. Samozřejmě po patřičných úpravách.

Takže, jakmile bylo sbaleno, muži se přemístili na bradavické pozemky, respektive na jejich okraj, protože ochranné štíty chránily hrad i nyní, po válce a ve škole bylo stále nemožné se přemisťovat, a tam už se jejich osudu ujala Minerva McGonagallová.

Harry musel Snapeovi půjčit svůj neviditelný plášť. Minerva je sice vedla chodbami, které nebyly tak často okupovány studenty a i ti se právě nacházeli na svých hodinách, Snape však chápal nutnost takových opatření. Nesměl ho vidět ani jeden člověk, ani jeden obraz. U Harryho to bylo jedno, protože občas Bradavice navštívil, takže na jeho přítomnost byli všichni zvyklí.

Ukrývat se pod něčím, co kdysi patřilo tomu arogantnímu Jamesovi Potterovi, bylo pro Severuse peklo. Celou cestu šel mezi Harrym a ředitelkou a cítil se neuvěřitelně stísněně. Být zpátky na místě, které naposledy opustil jako zrádce ve všeobecném povědomí, přivodilo pocit, jaký doposud nezažil a jaký tudíž nemohl ani očekávat. Navíc schovaný pod vzácnou relikvií, jež Potterovi pomohla k mnoha způsobům, jak ho nachytat… Ne, víc důvodů k tomu, aby začal řvát, už opravdu nepotřeboval. A dokázal si představit, kolikrát tenhle plášť posloužil i Potterovi mladšímu. Kolikrát ho díky němu mohl vodit za nos. Už aby ta věc byla z jeho těla pryč.

Minerva je odvedla do pátého patra. Po pravdě, Severus čekal něco více skrytého, například sklepení, konec konců byl na to zvyklý, tohle pro něj bylo překvapení a ředitelka to vytušila. Když je nechala projít do určené komnaty, otočila se k místu, kde vycítila Snapeovu přítomnost pod pláštěm a přivřela oči.

"Už si to můžete sundat, Severusi. Vím, že by vám více vyhovovalo oblíbené sklepení, ale vaše bývalé komnaty nyní obývá profesor Shah, je mi líto," vysvětlila mu. Snape ze sebe stáhl plášť a hodil ho po Harrym, kterému se ten opovržlivý manévr samozřejmě nelíbil, ale neřekl na něj nic.

"Shah?" zopakoval Snape nevěřícně. Harry už se pustil do prohlížení jejich nového domova, ale i jeho zaujal ten otazník na konci zvláštního jména.

"Prý se s vámi několikrát setkal na sympoziu. Také projevil velkou lítost nad vaší ztrátou, že prý to musí být pro kouzelnický svět strašné, přijít o tak skvělého lektvaristu, ale jinak… Severusi… Ten muž je jako vy, zvlášť když má své dny. Právě v těchto dnech mívám pocit, že jste nás vůbec neopustil." Ředitelka pozvedla obočí a spojila ruce před pasem.

"Cením si vaší upřímnosti, drahá kolegyně," ušklíbl se Snape. Harry byl samozřejmě mnohem zvědavější.

"Shah? Co je to za divné jméno?"

"Perské," dostal od druhého muže bleskovou odpověď.

"A to je příjmení, nebo křestní jméno? No vážně, nemuseli byste tak soukromničit. Ginny mi samozřejmě řekla, že tu učí nový mistr lektvarů, ale víc jsem se od ní nedozvěděl. Těžko říct, jestli mě to vůbec zajímalo." Poslední poznámku si Harry řekl spíš pro sebe.

"Mistr lektvarů," pronesl Severus tak neutrálně, že Harry netušil, co si o tom má myslet. Tedy, určitě nepočítal s ničím pěkným.

"Sareh Shah zní celé jeho jméno. A status mistra má, Severusi. Za rok a půl se může změnit mnoho věcí. Co se týče jeho znalostí, je skutečně výborný. Poppy si ho nemůže vynachválit…"

"Co se týče znalostí?" Harryho vážně začínalo zajímat, co je ten tajemný nový lektvarista zač. A bylo smutné, když si uvědomil, že se s ním teď nemůže setkat. I když v podstatě neexistoval oficiální důvod, proč by se měl skrývat, nechtěl pokoušet štěstěnu.

"Jak jsem už naznačila, Harry, profesor Shah má také své vrtochy a více špatných dní, než těch dobrých. Rozhodně to nesnižuje jeho učitelské kvality, nicméně jeho pověst zde na škole je velmi podobná Severusově. Nikdo neví, co si o něm má myslet, ale žáci se ho bojí dostatečně na to, aby mu šli z cesty. Tušíš správně, Harry, je ředitelem zmijozelské koleje."

Ano, Harry měl tuto otázku na jazyku a při nadechování to Minerva poznala.

No páni, takže nový Snape. Harryho zvědavost stoupala s každým ředitelčiným slovem. A zdálo se mu, že Severusova ramena naproti tomu se stejnou intenzitou klesala. Ale to mu k němu vůbec nesedělo, takže to hned pasoval na fikci.

Víc už se o novém mistrovi lektvarů nebavili. Přišel čas na zhodnocení jejich nového domova.

Komnata, kterou od Minervy dostali, se nacházela na konci hlavní chodby v pátém patře a vstup tentokrát nestrážil obraz, který by mohl prozradit totožnost obyvatel, ale malý andělíček na vysokém kamenném podstavci hned vedle dveří. Ne že by Minerva schválila opouštění přiděleného prostoru, zvlášť v případě Snapea, přesto byl vstup zabezpečen jistým gestem, které bylo nutné provést právě na sošce anděla.

Harry se otočil dokola a ukládal si jednotlivé obrazy jeho nového dočasného domova do paměti. Komnata byla vkusně zařízená, nic tak směrodatného jako nebelvírská nebo zmijozelská společenská místnost, spíš zde převládaly neutrální barvy. Hnědá, béžová a trochu od modré a fialové. Byl zde samozřejmě i krb, také nijak velký, ale pro letaxové cestování dostačující. McGonagallová vysvětlila Harrymu, že je možné se krbem dostat k němu domů, primárně ale tuto cestu zablokovala, aby ji nemohl nikdo zneužít z druhé strany. Dále hlavní místnost nabízela nábytek k posezení a odpočinku v podobě pohovky a dvou křesel; několik nízkých komod a jídelní stůl se čtyřmi židlemi. Na stěnách místo pohyblivých obrazů visely bohatě vyšívané tapisérie. Okno bylo orámováno těžkými sametovými závěsy v tmavě fialové barvě.

Když se Snape a Harry dostatečně vynadívali na své nové útočiště, pustila se ředitelka do dalšího proslovu.

"Tohle je hlavní místnost. Tamty dveře vedou do dvou oddělených ložnic a ty druhé patří k toaletě a koupelně. O tu se bohužel budete muset podělit. Páté patro je nejméně frekventované, proto jsem ho vybrala. Možná to byla nějaká intuice, když jsem o prázdninách připravovala rozpis učeben, těžko říct." Pokrčila Minerva rameny. Snape se posadil na jedno z křesel a zaujal distingovanou polohu s rukama volně položenýma v klíně. Ředitelka přešla ke krbu a při tom pokračovala.

"Jsou tu jistá pravidla, ale to vám muselo být jasné už při přesunu sem. Krb je spojený pouze s tvým bytem v Londýně, Harry. Nepoužívej ho, pokud to nebude nutné. Nech ho uzavřený, anebo po použití ho opět uzavři, nezapomínej na to. Pokud jde o Ginny, trvala na tom, aby měla tímto způsobem přístup k vám, ale je samozřejmě jen na tobě, jestli s tím budeš souhlasit. Nemůže vstoupit bez tvého povolení. Také vás oba důrazně žádám, abyste si dobře promysleli volný pohyb po škole. Nechci vás tu držet, ale situace je vážná a zvlášť ve vašem případě, pane kolego, bych si dobře promyslela každý krok." Minerva se na muže krátce, přesto přísně podívala. Snape jen protočil oči a povzdechl si. Pokud někdo dokázal dodržovat pravidla, byl to on. Přišlo mu trochu urážlivé, že na to musí být upozorněn. Ale od Minervy to naštěstí nebral tak tragicky.

"Dále jídlo. S tím si nemusíte dělat starosti, moje skřítka Mimi se o to postará. Stačí jí říct, co si přejete a ona to zařídí. Je velice spolehlivá a je zvyklá na hezké zacházení…" opět upřený pohled na Severuse.

"Nikdy jsem se skřítky špatně nezacházel," ohradil se.

"Já vím, Severusi, nemyslela jsem to nijak zle, jen… co zemřel Dobby a celkově se změnil pohled na skřítčí služby, snažíme se všichni k těmto oddaným a pozoruhodným tvorečkům chovat uctivě, jak si každá živá bytost zaslouží. Mimi je oddaná skřítka a snese vám modré z nebe, když na to přijde. Tak jí občas věnujte pěkný pohled, to vás nezabije… Harry…" Minerva se otočila na mladšího muže, který sebou při tom oslovení trhnul. Snažil se totiž představit pěkný Snapeův pohled a jaksi se v těch představách ztratil… no, protože nemohl vytvořit žádnou, která by se tomu aspoň vzdáleně podobala. Minerva mu do toho vstoupila, takže se pochopitelně lekl.

"Ano, paní profesorko?" poslušně jí věnoval veškerou svou pozornost.

"Ráda bych tě znovu poprosila o zvážení Ginnyina plánu a půjčení pláště. Já tvé přítelkyni věřím a samozřejmě mám také strach, ale nějaké kroky podniknout musíme. Jakmile se Bellatrix pustí do hledání viteálu a nakonec uspěje, pan Malfoy a tedy i ty a Severus nebudete v bezpečí. Další věc, nad kterou jsem přemýšlela, a možná vás potěší, je vaše magie. Zdálo se, že by mohla být vodítkem, ale po konzultaci s Albusem jsme došli k názoru, že v tak velké škole, plné studentů, kteří magii používají neustále, by se ta vaše měla ztratit."

"Také jsem o tom přemýšlel," přikývl Snape. I Harry kývl hlavou, ano tato zpráva patřila k těm lepším. Ohledně Ginny už tak optimistický nebyl.

"Paní profesorko, to s Ginny… já nevím, je to hrozně nebezpečné. Už tak mám vůči Ginny obrovské výčitky, ale pokud by se něco stalo, tak…" Harry koutkem oka pohlédl na mistra lektvarů. Muž ho pozoroval, když mluvil. Nebylo lehké před ním snad jen naťuknout svůj bývalý vztah, který byl ukončen v podstatě kvůli němu. Harry by takhle možná dokázal žít, jen ve velkém přátelství s Ginny, kde by člověk vášeň musel hledat pod lupou. Těžko říct, jestli by se toho vzdal, kdyby ho neposedla myšlenka na vzkříšení muže, jehož skutečně miloval. Ale mít vedle sebe někoho, s nímž se konečně cítil celý, úplný, byl zvláštní, doposud nepoznaný pocit. A pokud to tak cítil on, muselo to něco znamenat i pro Snapea.

Harry si opět dovolil krátké naivní přesvědčení sebe sama. Bylo to rozhodně povzbuzující mezi vším tím negativním, co se na ně ze všech stran sypalo.

"Chápu tě, Harry, přesto… popřemýšlej nad tím a příliš to nenatahuj, ano?"

"Ano, paní profesorko," přislíbil Harry. Ředitelka se vydala ke dveřím, kde se naposledy obrátila s několika dalšími instrukcemi.

"O vycházení už jsme mluvili, ale pokud i tak budete mít potřebu, je nutné pohladit toho kouzelného anděla venku po lýtku levé nohy. Také jsem povolila pár jednoduchých ochranných kouzel, kterými můžete pokoj zabezpečit. V hradu se toho mnoho nezměnilo, takže můžete zapátrat v paměti, pane kolego," mrkla na Severuse, kterému ihned naskočilo několik kouzel, jež se používala na udržení bezpečí a klidu v pokojích už za něj. "Ještě bych se ráda domluvila na zítra. Stavila bych se na snídani. Probrali bychom, jak ses rozhodl, Harry, ano?" vyzvala ho.

"Jistě."

Hned na to ředitelka odešla a komnatu pohltilo zvláštně laděné ticho.

Harry se nervózně zavrtěl. Zvykl si, dělit se o prostor se Snapem, ale na poněkud jiné úrovni. Z provizorního prostředí se během jediné hodiny dostali do luxusu a Harry z toho měl zvláštní pocit. Byl zpátky v Bradavicích a Snape s ním. Jako kdyby se čas vrátil o dva roky zpátky. Byl tu jen jeden nepatrný rozdíl. Sdílel s tím zvláštním tajemným mužem několik osobních hádek na milenecké úrovni a vzájemně věděli, jak ten druhý vypadá pod šaty. Zdejší atmosféra přímo lákala k podniknutí dalších kroků a Harry na sobě cítil její vliv. Nemohl si být ale jistý, jestli je na tom Severus stejně a proto se všechny nepatřičné představy pokusil vypudit z mysli tím, že zatřásl hlavou. A dal se na ústup.

"Myslím, že potřebuju sprchu, byl to náročný den," oznámil druhému muži a urychleně se vydal do koupelny. Pokud Snape něco podotkl, nemělo šanci se to k Harrymu dostat, protože jakmile zapadl do cílové místnosti, uvalil na ni tišící kouzlo. Ani netušil proč.

Koupelna byla vybavená vším, co k běžné hygieně potřeboval, včetně břitvy na holení. Dopřál si dlouhou sprchu, čištění zubů věnoval dvakrát tolik času, než normálně za pomoci kouzel a po zásahu břitvy byla jeho tvář hlaďounká jako dětská prdelka. Harrymu pomáhalo vykonávání běžných činností k tomu, aby přišel na jiné myšlenky. Bylo toho tolik, co se mu honilo od té hospody hlavou a on potřeboval, aby to aspoň na chvíli přestalo. Výčitky vůči Ginny, vůči Snapeovi, že ho zatáhl do této mizérie, vůči ředitelce, která riskovala svou zářnou reputaci pro jeho zamilovaný rozmar. Dokud Harry nevěděl o Bellatrix, neměl v sobě jedinou molekulu výčitky. Všechno vypadalo v pořádku, zdálo se, že by ve svém životě mohl konečně najít něco, co ho bude uspokojovat, přesto, že Snape byl od začátku nepřístupný jako pevnost Boyard. S vědomím, že vrátil do života i Bellatrix, se jeho klid a radost nadobro ztratily. Podělal to. Tak moc, že by se nejraději propadl do země a sám se do ní ještě zadupal.

Co si o něm Severus mohl myslet? I kdyby nakrásně byla reálná Harryho myšlenka, že se Snapeovi zachtělo znovu žít, tohle mu přece nemohl odpustit. Jak moc na něj byl naštvaný? Jak moc jím pohrdal? Nedal najevo více zloby než obvykle, dokonce už mu přestal vykat, alespoň pokud byli sami, ale Harry cítil, že to v pořádku není. Smutně si uvědomil, že Minerva říkala něco o dvou ložnicích.

Odcizí se. Ty pomalé krůčky protkané rozkoší byly tolik křehké a vratké, a teď o ně definitivně přijde, protože jeden ze způsobů, jak mohl být tomu muži blíž, ředitelka zazdila. No, ale možná z dobrých důvodů.

Harry se vrátil do hlavního pokoje v županu, který našel v koupelně. Byl pohodlnější a kvalitnější, než ten, který nabízela koupelna ve stanu. Užíval si jeho měkkost a vůni čerstvého vyprání. Alespoň do té doby, než si uvědomil, že je obývací pokoj prázdný.

"Snape?" ozval se trochu nejistě. Ručník, kterým si vytíral vodu z vlasů, přehodil přes opěradlo židle a zamířil ke dveřím s ložnicemi. Nacházela se za nimi úzká chodba, vstupy do spacích pokojů byly přímo proti sobě. Odhadoval, kterou z ložnic si asi vybral Snape, ale pro jistotu na něj znovu zavolal.

"Snape?"

O vteřinu později se po Harryho pravici otevřely dveře, ze kterých vyšel nevrlý muž.

"Rád bych se trochu prospal, Pottere. Jestli máš v úmyslu okupovat tento pokoj, drž jazyk za zuby a snaž se být neviditelný," zavrčel. V Harrym svitla maličkatá naděje, tedy až na to, že Snapeova slova nepatřila k nejlaskavějším.

"To si můžu rovnou zabrat druhý pokoj," zamračil se. Nechtěl znít ublíženě, ale nějak se mu nepovedlo se tomu tónu vyhnout.

"Jak je libo," podotkl Snape mrazivě a zavřel Harrymu dveře před nosem. Mladík při tom nadskočil, dřevo skončilo asi dva milimetry od špičky jeho nosu. Kdyby se pohnul dopředu, měl by ho zlomený. Bohužel, nebo bohudík mu to bylo jedno. Nebýt všech těch děsivých okolností, nenechal by se tak snadno odradit, ale teď tušil, že to nejlepší, co může udělat, je jít Snapeovi z cesty.

Se skloněnou hlavou se otočil o sto osmdesát stupňů a vklouzl do druhé ložnice. Neměl v úmyslu jít spát, bylo teprve odpoledne a za nějaké tři hodiny by měla Mimi přinést večeři, akorát netušil, jak ten čas vyplnit. Ve stanu se staral o jídlo sám. Vaření a uklízení zabíjelo nudu, když si ho Snape nevšímal a měl obličej ponořený v novinách.

Harry si zevrubně prohlédl ložnici, kde bude trávit osamělé noci a vrátil se do obýváku. Pokoj na spaní byl obyčejnější, než hlavní místnost, ale ve srovnání se stanovou verzí, se opět jednalo o luxus. Rychle se převlékl do džínsů a trička, co našel ve svém váčku a posadil se na pohovku s upřeným pohledem na uzavřený krb. Chvíli se ještě užíral svým zpackaným životem, když mu na mysl přišlo to jméno. To, které zmínila McGonagallová při úvodu do tohoto pokoje.

"Sareh Shah," zašeptal. Ten chlap měl dokonce i stejné iniciály jako Severus. Opravdu byl tak nesnesitelný, jak Minerva tvrdila? Přirovnávala ho ke Snapeovi, zmínila, že má také své vrtochy a studenti mu jdou z cesty. Harry si nedokázal představit, že by mohl mít Severus dvojníka, tedy že by existoval člověk se stejně komplikovanou povahou. Pokud ano, musel za sebou mít stejně neklidně prožitý život jako Snape. Lidé přece nebývají nevrlí a protivní jen kvůli tomu, že by takoví skutečně byli. Mnohdy za jejich nerudností stojí nespokojenost s něčím, co zažili, nebo viděli. Ale dá se to brát jako omluva?

Zvědavost v něm klíčila s každou další myšlenkou, až dosáhla neúnosné meze. Měl spoustu času a Snape bude spát, lepší příležitost na průzkum už se mu možná nenaskytne. Harry se ohnal po svém plášti, který předtím zůstal ležet na opěradle jednoho z křesel a přetáhl si ho přes hlavu. Než vyšel z pokoje, zjistil, že na něj Snape už uvalil několik ochranných kouzel. Musel to udělat během jeho pobytu v koupelně. Harry použil diagnostické kouzlo a pak všechna kouzla odstranil. Severus si s nimi dal opravdu záležet a Harry soukromé cvičení právě ochranných kouzel se mu zde vyplatilo stejně jako při ochraně jejich skromného cestovního příbytku. Jakmile byl na chodbě, zase všechna vrátil a pak konečně zavřel. Při pohledu na anděla si zopakoval, že ho musí pohladit po levém lýtku, aby se dostal dovnitř.

Pod pláštěm si připadal dobře. Brumbál měl dar, vycítit jeho přítomnost, ale nikdy nic neřekl. Harry to poznal sám. Dnes zjistil, že něco podobného bude mít i McGonagallová. Když přišli do jejich komnaty, otočila se přesně tam, kde se pak Severus z pláště vymotal. Jinak se ale nesetkal s nikým, kdo by na jeho malou lest přišel. Harry si vzpomněl na Snapeův výraz, když mu ten vzácný artefakt vrazil do ruky. Pochopil to téměř okamžitě. Pořád nenáviděl jeho tátu a použít něco, co kdysi patřilo jemu, se mu příčilo.

Harry zamířil k pohyblivému schodišti a nechal se za malého vlastního přispění unášet dolů. Za ta léta už ho měl nastudované a znal jeho vrtochy, takže se do přízemí dostal bez problémů. Dnes mu spíš připadalo jako pouťová atrakce, nebo obří hlavolam.

Pak už ho čekala cesta do sklepení. Potkal několik studentů. Ty starší si ještě pamatoval z mladších ročníků. Na kamenných lavičkách také posedávali mladí lidé. Buď si povídali, nebo četli… Jako kdyby se nikdy nic nestalo. Další věc, která na Harryho působila tak moc blízce. Tak důvěrně. Díky Merlinovi, že McGonagallová dokázala postavit školu na nohy tak brzy.

Zastavil se pod hlavním schodištěm, kde si jen chvíli vychutnával ten pocit, zase tu stát, zase dýchat chladný hradní vzduch. Pozoroval studenty, jak se trousí z a do velké síně. Někteří se smáli, jiní dohadovali. Nějaký kluk běžel do schodů za holkou, aby se jí zeptal, jestli s ním půjde o víkendu do Prasinek. Ona na něj udělala oči a laškovně se usmála. Škádlila ho a za chvíli byl kluk natolik v rozpacích, že to málem vzdal. Rande bylo naštěstí nakonec přislíbeno a chlapec se rozběhl zpátky dolů, div že neskákal tři metry do výšky štěstím. A pak, jakoby se na chvíli zastavil čas a s ním i veškerý život. Včetně rozjařeného chlapce.

Z hlavní síně vyšel muž!

Vysoký, štíhlý, v černém vlajícím hábitu, dlouhé, hřebíkovitě rovné vlasy barvy noci mu padaly přes ramena až do poloviny zad. Zamračené husté obočí poutalo pozornost k uhrančivým tmavým očím, pod nimiž se nacházel zcela souměrný nos standardní velikosti a dále velmi přitažlivé plné rty.

Harry zalapal po dechu. Ne, nikdy v životě neviděl na vlastní oči tak pěkného chlapa!

*

Harry nedokázal přestat zírat na toho muže, kolem něhož se vznášela tak silná aura, že muselo být v rozmezí několika metrů vylidněno. Neměl zrovna nadání na vidění takových věcí, ale v tomto případě by to snad nemohl přehlédnout ani obyčejný mudla.

"Ještě jednou uvidím od vašeho stolu něco letět, pane Adkinsi a věřte mi, že si stav beztíže, jež na vás aplikuji, ani trochu neužijete." Hrozivý hlas, který se rozlehl tichou halou, přimrazil k zemi i Harryho. Poznal, že se nejedná o dokonalou angličtinu, to těm slovům i hlasu ovšem neubralo na děsivosti. Tohle musel být Sareh Shah osobně!

Několik stop za vysokým lektvaristou se ploužil skrčený kluk, přibližně páťák a odevzdaně přikyvoval. Harry si chlapce pamatoval, ale ne podle jména. Patřil do Mrzimoru. A nejspíš jeho klukovina v podobně házení "něčeho" nevyšla, jak si představoval, jinak by se netvářil tak nešťastně.

"Odpusťte, pane," pípl kluk.

"Uvidíme, mladíku."

Konečně muž prošel i kolem Harryho, když mířil kolem schodiště ke sklepení. Silná aura autority praštila Harryho do nosu, ale ve skutečnosti to byla neznámá exotická vůně, po níž se kouzelníkovi podlomila kolena. Musel se rychle vzpamatovat, jinak by si přestal hlídat plášť. Vystrašený kluk šel poslušně za mistrem, hlavu stále vraženou mezi rameny a mumlal slova omluvy. Harry se vydal okamžitě za nimi. A po cestě se pokoušel urovnat svoje myšlenky, které se v jeho hlavě díky novým událostem roztočily jako vír.

McGonagallová měla pravdu, ten muž byl děsivý a byl Snapeovi neuvěřitelně podobný. Ta mluva, ten jízlivý tón. Stačila jedna výhrůžka a Harry to z něj vycítil. Odtažitost, ledový nadhled, sarkasmus. Co ale ředitelka nezmínila a Harrymu to právě teď přišlo jako pořádný podraz, byla skutečnost, že ten muž je jednoduše krásný. Copak ona to neviděla? Nebo jí to nepřipadalo důležité? Ať už se Shah stal postrachem zdejšího studentstva nebo ne, nevěřil tomu, že nad ním některé dívky a možná i chlapci nevzdychají. Snape nedosahoval ani z poloviny takové přitažlivosti, tedy dříve ne, ale všechno to tajemno kolem něj, jeho přístup, právě onen sarkasmus a vzbuzení pocitu, že má všechny na háku, ho dělalo neodolatelným. Pro Harryho určitě. Jenže tohle bylo pokušení ve své nejryzejší podobě.

Harry šel za nimi jako ve snách. Chlapce mu bylo trochu líto, vypadalo to, že se strachy každou chvíli zhroutí, ale nedokázal ho sledovat víc, než vzpřímenou postavu muže, jenž šel před ním.

Vstup do učebny lektvarů Harryho částečně vrátil do reality. Nebyl zde skoro dva roky. Tolik vzpomínek se k této místnosti vázalo, a spousta jich byla špatných… Ne, všechny byly špatné, do jedné. Zde mu dal Snape zakusit svou zlobu nejvyšší možnou měrou a o dveře dál… Snapeův kabinet… lekce nitrobrany… Harry doufal, že se Shah a ten mladý student zastaví zde, nedokázal by to druhé místo navštívit bez předchozí zdlouhavé meditace pro dosažení duševní rovnováhy.

Naštěstí se tak stalo. Dokonce se mu podařilo před Adkinsem proklouznout do učebny tak, aniž by si chlapec něčeho všiml.

Vystrašený kluk byl pobídnut, ať si sedne do první lavice. O chvilku později před ním stůl zaduněl, když byl zatížen štosem nějakých pergamenů.

"Tohle přepíšete, pane Adkinsi. Do večeře se odsud nehnete, je to jasné?!"

"A-ano pane," vykoktal mladík. Přičemž na něj Shah hodil poslední chladný pohled.

"Krasopisně!" přikázal ještě a poté zasedl za katedru. Sám začal něco čmárat brkem na čistý pergamen, Harryho nenapadlo, že by se podíval, spíš se začal zabývat tím, že si právě zadělal na pořádný problém.

Upřímně, čekal nějaké drama. Snape dokázal být pořádně krutý, pokud šlo o školní tresty, ale tady v podstatě o nic nešlo. Jen dvě hodiny nějakého přepisování s následkem inkoustu na prstech. Jak minuty ubíhaly, Shah se stále nijak neprojevoval, takže se Harry upnul na pozorování jeho zadumané tváře při psaní a zároveň usilovně přemýšlel, jak se odsud dostat, aniž by to někdo zpozoroval. Asi po půl hodině se ozvalo zaklepání na dveře. Harry k nim rychle doběhl, tohle byla jeho šance, jenže těsně před nimi se zastavil, protože jeho nohy zkrátka vrostly do země.

Člověk, který vstoupil do učebny, byl Snape. Harrym málem uniklo vyjeknutí a taky neměl daleko k tomu, aby se posadil na zadek. Oči vytřeštěné hrůzou. Co to mělo znamenat? O co tu šlo? Snape byl pro všechny mrtvý, proč tedy opustil jejich komnaty? Na Harryho šly mrákoty. Nutkání, strhnout si plášť a chytit Snapea pod krkem, bylo nesnesitelné.

"Můj bože," ozvalo se zděšeně od stolu, hned na to namířená hůlka na mladého Adkinse vyslala jakousi kletbu, která chlapce uspala, aniž by se stačil podívat dozadu, kdože to přišel na návštěvu. Harry zůstal stát jako opařený. Nemohl pryč a nechtěl tu být, i když zvědavost byla jedinou vlastností, která se nyní zdála přesně ohraničená a převyšující všechno ostatní. Byla to Snapeova hůlka, jež chlapce uspala, a nyní muž kráčel ke katedře a bez okolků přijal velice zmateného Shaha do náruče. "Sarehu…"

"Severusi." Konečně se druhý muž vzpamatoval a stiskl staršího kouzelníka v pevném objetí. "Myslel jsem, že jsi… Merline, to není možné…"

Harry couvl dozadu, udělalo se mu špatně. Jenže zároveň cítil takové zvláštní příjemné teplo u srdce. Cítil potřebu někoho obejmout! Co to ksakru je?

Muži se od sebe pomalu odpojili a dlouhou chvíli se jen prohlíželi, vzájemně se však stále drželi na pažích.

"To je na dlouhé povídání, Sarehu. Nemohu ani vyjádřit… Bože, tolik mne to mrzí, že ses tu zprávu musel dozvědět. Neviděli jsme se takovou dobu. Když jsem… umíral, modlil jsem se, aby k tobě ta informace nikdy nedošla. Nechtěl jsem, aby ses trápil, když to možná nebylo nutné…"

"Co to povídáš, Severusi? Byla tvá smrt snad nahraná?" Tvrdost, na níž byl Harry u Severuse zvyklý a kterou již po prvním pohledu přiřkl i Shahovi, jakoby se rozplynula jako pára nad kotlíkem. Mohl vidět vroucnost v očích obou mužů, cítit ji v jejich slovech, vyzařovala z jejich pohybů. A on ji vnímal více než jako pozorující. Jakoby to všechno zakusil na vlastní kůži. Mělo to snad něco společného s tím krevním poutem?

Zatočila se mu hlava. Příliš informací, příliš mnoho pocitů, příliš všeho. Chtěl pryč, okamžitě. Nemohl se na to koukat. Co když… co když Snape se svou matkou nemluvil o něm? Ne, tomu nevěřil. Použil přece slova jako smaragdové oči, dokonce jednou vyslovil jeho jméno, neexistoval nikdo, na koho by byl Severus Snape více naštvaný, kromě Pottera staršího, ale jeho se ty vzpomínky netýkaly. Shah mohl být někdo z jeho dávnější minulosti, i když na to byl dost mladý. McGonagallová se zmínila o tom, že se setkali na nějakém symposiu. Ke komu by mohl mít Snape blíž, než k člověku, který miloval stejné kouzelnické umění, byl podobně sarkastický a jako bonus byl krásný?

"Těžko se to vysvětluje, Sarehu. Teď ti nemohu říct víc, ale… jsem živý a potřebuji, aby to zůstalo jen mezi námi. Prosím tě o to."

"Samozřejmě, Severusi. Cokoliv si přeješ," pousmál se mladší muž šťastně. Znovu se objali a to už Harry prostě nevydržel. Otočil se zády a pokusil se všem svým smyslům, které to mohly jakýmkoliv způsobem vnímat, zakázat činnost. Záchrana přišla na poslední chvíli. Opravdu netušil, co by se stalo, kdyby v té učebně zůstal ještě o minutu déle.

Opětovné zaklepání na dveře způsobilo, že od sebe muži odskočili a ten mladší postrčil Snapea ke dveřím do svého kabinetu.

"Schovej se tam!" nařídil mu. Starší kouzelník bez řečí poslechl, jak nějaký beránek. Harrymu se znovu udělalo nevolno. Byl jen kus hadru. Snape se na něj nikdy nepodíval takhle mile, nikdy neudělal nic, co po něm Harry chtěl. Ne, bez všech těch keců okolo.

Zatínal pěsti, nehty se mu z toho tlaku zaryly do kůže. Zanechávaly krvavé půlměsíce, ale Harry si toho nevšímal. Musel okamžitě pryč.

Shah probudil mladého Adkinse a se sebejistotou zkušeného kouzelníka mu z hlavy vymazal poslední minutu před tím, než usnul. Jako kdyby se nikdy nic nestalo. Pak šel profesor otevřít dveře. Nově příchozím byla nějaká dívka s dodatečně napsanou esejí, kterou po ní mistr chtěl. Harry se protáhl kolem futer a rozběhl se chodbou pryč.

Pryč od pravdy, jež si musel konečně přiznat. Všechno to byla lež. Pokud k němu Snape něco cítil, tak to bylo před jeho smrtí, ale ne teď. Vzkřísil ho zbytečně. A zcela zbytečně také zamořil svět novým zlem, které jim šlo po krku. Neskutečně se mu chtělo umřít. Zbaběle utéct od toho všeho a nechat jeho přátele a milovaného muže v těch hrozných sračkách, do kterých jejich kouzelnický svět uvrhl.