Světla a stíny 20.

---

Přestože vzduch nebyl cítit lidskou krví, její výrazný podpis se vepsal do celého obydlí. Tommy hleděl na Adama a Adam mu pohled oplácel. Nebylo třeba něco říkat, důvod ticha a význam nevyřčených slov ležel mezi nimi na podlaze, stlučené z hrubě opracovaných prken. Tommy si dal záležet, aby nepřišla nazmar ani jedna kapička krve, ale to, co z něj Adam cítil, nebyl dobrý pocit z nasycení. Pokud se upír dobře najedl, měl by být aspoň trochu spokojený. Minimálně nově nabitou sílou. Adam samozřejmě nic takového nečekal, Tommy se stal upírem nedobrovolně… jen prostě netušil, jak mladého muže uklidnit. Co měl říct, aby aspoň trochu potlačil vinu, kterou se nyní užíral? Stále mu viděl do hlavy a to, co se v ní odehrávalo, zatímco Tommyho oči ronily neviditelné slzy, bylo příšerné.

V první řadě musí tohle místo co nejdříve opustit.

"Ty si vezmi na starosti tu ženu…" poručil Adam mladšímu upírovi. Na rozhovor a vřelé shledání bude dost času později. Adam došel k mrtvému muži a názorně Tommymu předvedl, co má na mysli. Vytáhl tělo do stoje a přehodil si ho přes rameno. Byl oslabený, jak celou noc Tommyho hledal, ale blondýn musel mít síly za dva, takže to pro něj jistě nebude problém. Tommy ho poslechl. Přehodil si ženu přes rameno jak pytel brambor. Pak vyšli to tiché chladné noci.

Už po několika yardech Adam cítil, jak jeho tělo ochabuje. Snažil se najít nějaké místo, kde by ty dva mohli pohřbít. Lepší pro jejich budoucnost bylo, aby ostatní obyvatelé vesnice těla vůbec nenašli. Pokud by viděli dvě prázdné lidské schránky, bez jediné kapky krve, mohli by si začít leccos domýšlet. Lidé samozřejmě na upíry nevěřili, tedy ve velké většině ne, ale pár dobrodruhů se mezi nimi přece jen našlo a díky takovým právě vznikali příběhy, jež se všeobecně vyprávěly. A kde byly příběhy, mohlo být i zrníčko pravdy.

Nakonec našli vhodné místo pod kopcem, na kraji lesa. Dokud nebyla těla odnesena z vesnice a pochována, ani jeden z mužů nepromluvil. Adam se tentokrát nesnažil nahlédnout do Tommyho mysli, věděl, že by tam stále narazil pouze na zmatek a temnotu smutku a viny. Když byli s odstraněním těl hotoví, ukryli se hlouběji v lese. Adam potřeboval doplnit síly, takže si musel ulovit srnu. Tommy na něj zatím čekal.

"Našel jsem tvůj úkryt," oznámil lord mladšímu muži hned po svém návratu. Tommy zprvu nechápal, co Adam myslí, takže pozvedl obočí v němé otázce.

"Tu pytláckou díru," připomněl mu Adam.

"Ah, jak jsi poznal, že jsem tam byl?"

"Nevím, asi nějaký upíří šestý smysl," pousmál se Adam a pokrčil rameny. "Brzy bude svítat, měli bychom se tam skrýt. Domů už to nestihneme," otočil se k odchodu. Thomasova slova ho ale zastavila.

"Já se s tebou nevrátím," odmítl mladší upír jednoznačně. Adam se otočil zpátky a založil si ruce na prsou.

"Kvůli Haně? Všechno vím. Nebo jsem si to spíš domyslel. Vydírala tě, že?" udeřil na to správné místo. Tommy před ním skrýval svůj zoufalý pohled, nechtěl být přemlouván. Nechtěl se znovu rozhodovat, když už jednou ten krok kupředu, k životu bez Adama udělal. Ano, bylo to bolestivé, jeho mrtvá duše krvácela, ale pokud nebude znovu pokoušen, časem si zvykne na svůj osamělý život. Jen když bude jeho rodina v pořádku. A Adam také. Teď už věděl, že je Hana schopná čehokoliv.

"Nechci ti číst myšlenky, mluv se mnou. Je to pravda?" naléhal Adam. Tommy k němu zvedl ublížený pohled.

"A kdyby byla? Co dosáhnu tím, že se vrátím? Ona má pravdu, Adame. Já do vašeho života nepatřím. Spojili jste ty své už před sto padesáti lety. Nemám právo to narušit. A nemám právo riskovat bezpečí své rodiny!" trval si Tommy na svém. Starší upír se zamračil, ale neřekl nic. Nic, čím by to vyvrátil.

"I tak se musíme schovat, takže budu rád, když půjdeš se mnou, ano?"

Klidný tón a absence přesvědčování Tommyho obměkčily. Zvedl se ze země, kde v sedu předtím na Adama čekal a uhladil si své oblečení, které bylo po těch dvou dnech značně zmačkané a ušmudlané. Upíři se nepotřebovali mýt, ale šatstvo, jež nosili, nesmrtelné nebylo a podléhalo zkáze stejně jako všechno ostatní. Adam si ho rychle prohlédl, sám upravil Tommyho plášť a pak se vydali zpět k jejich úkrytu na další den.

Tommy před Adamem nechtěl působit vystrašeně, stačilo, v jakém stavu ho lord našel v tom domku, ale pořád musel myslet na Hanu a na to, co asi Adam způsobil tím, že ho šel hledat. Uklidňoval ho akorát fakt, že stejně jako oni, musí i ona přes den zůstávat v temných místech, takže dalších minimálně dvanáct hodin budou jeho příbuzní v bezpečí. Pokud ovšem krvavá lady nezasáhla už v noci.

Schovali se do vyhloubeniny a Adam ještě zajistil vstup několika rychle utrženými větvemi. Nechtělo se mu spát, zvířecí krev ho nabudila a potřeboval s Tommym víc mluvit. Přesvědčit ho, že sám nemá šanci na přežití. A že… že prostě nechce, aby od něj odešel.

"Měl jsem strach," přiznal po chvíli, když seděli vedle sebe v nejzazším koutě nory. Několik paprsků ranního slunce prosvítalo skrz větve. Víc ale úkryt dovnitř nepustil. Naštěstí.

"Nemohu zůstat." Tommy sklonil hlavu, rukou si projel vlasy. Několik dní už byl upírem, ale nemusel vůbec dbát o svou hygienu. Jeho vlasy byly stále jemné a čisté. Dokázal by se jednou radovat aspoň z takových maličkostí?

"A já nemohu dovolit, abys odešel. Prosím!" Adam se k němu otočil celým tělem a pokusil se ho pohladit po tváři. Mladík sice neucukl, ale ani se do toho doteku neopřel, jak už to párkrát udělal. Adama pohled do jeho očí neskutečně bolel. Byly tak zraněné.

"Zabil jsem tři nevinné lidi. Vím, že už se nemůžu vrátit. Nejen do tvého života, ale ani do toho svého. Jsem monstrum!"

"Tři?" vydechl Adam nevěřícně. V tom domě byli přece jen muž a žena. Tommy nakrátko vytřeštil oči, čímž se v podstatě usvědčil. A také si pozdě uvědomil, že by měl víc myslet na to, aby Adamovi neprozradil v myšlenkách pravdu, pokud na tom ovšem ještě záleželo. Adam věděl všechno. Museli se s Hanou pohádat, jinak si to Tommy nedokázal představit. A žena určitě prskala jak kočka a zatloukala do poslední chvíle. Ale Adam ho šel hledat až dnes v noci. Co mu asi lady napovídala včera?

Tommy nebyl naivní a nebyl ani domýšlivý, už ne, tyhle lidské vlastnosti odešly samovolně s jeho lidstvím. I tak ale cítil z Adama, že nechce svůj další život prožít bez něj.

"Co se stalo včera v noci v lese?" zeptal se lord přísně. Tommy sklonil hlavu a povzdechl si.

"Nastražila na mě past. Podstrčila mi nějakého muže. Přivázala ho ke stromu a nechala mě, abych se najedl. Nemohl jsem odolat, bylo to tak silné, tak…"

"Samozřejmě, že jsi nemohl, Tommy." Adam ho znovu pohladil, tentokrát po vlasech. "Zneužila tě. Zneužila toho, že jsi mladý, nezkušený a že nemáš ještě vyvinutou odolnost vůči pokušení," chlácholil ho. Tommy mírně zakýval s hlavou. Pochopitelně to věděl. A byl v celku rád, že o jeho slovech Adam nepochyboval.

"Pak začala mluvit o mé rodině. Že bych v jejich přítomnosti také ztratil sebeovládání, i když jsou mi blízcí, a pokud brzy neodejdu z hradu, tak mi podobným způsobem předhodí mého otce. Nebo ho vysaje sama."

Ano, tak nějak si i Adam představoval, že to mohlo probíhat. Bohužel nevěděl o tom nebožákovi, který Haně posloužil jako objekt vydírání. Potřebovala mu ukázat, co to obnáší, když upír se svědomím zabije člověka. A Tommy svědomí měl. Byli si s Adamem tolik podobní. Věděli, že jednou za čas budou muset zabít lidskou bytost, aby jen nepřežívali, ale každá taková se zapíše do jejich mrtvých duší jako hluboká, stále krvácející rána.

"Věděl jsem to…" zavrčel si Adam spíš pro sebe. Tommy se zakousl provinile do spodního rtu, Adam mu položil pod bradu ukazováček a zvedl jeho tvář, aby na ni dobře viděl.

"Já tě ochráním, Tommy. A také tvou rodinu. Co sis myslel? Že jsou mi lhostejní?"

"Ale…" chtěl mladší upír protestovat. Lord zavrtěl hlavou.

"Dobře, nezáleží mi na nich, ale záleží mi na tobě a vím, jak těžko bys nesl, kdyby byli v nebezpečí, nebo se s nimi něco stalo. Já to nedovolím. Copak sis myslel, že tě nechám tak snadno odejít?!" Tommy měl sto chutí se Adamově upřímnosti zasmát, ale na druhou stranu, bylo třeba ji ocenit. Jistě, jeho rodina neměla s Adamem nic společného, tak proč by mu na nich mělo záležet? A proč o tom i lhát?

"Zatímco jsi pryč, mohla Hana už zaútočit. Pokud jste se pohádali, tak… neměla důvod už čekat, jestli viděla, že ti na mně záleží…" Tommyho se opět zmocnila panika a Adam na to neměl co říct, protože mohl mít mladší upír samozřejmě pravdu.

"Thomasi, já… v tomto případě ti nemůžu nic slíbit. Hádkou s Hanou jsem hodně riskoval, uvědomuji si to. V té chvíli jsem ale nepřemýšlel, potřeboval jsem vědět, co provedla. Přesto doufám, že se zatím drží zpátky. Nemůže nijak vytušit, že jsem tě našel. Pokud by jednala unáhleně, tak… zatratil bych ji, zničil tím nejhorším způsobem, to mi věř. A myslím, že už si to začíná konečně uvědomovat…"

"Ale proč? Proč bys to dělal? Jste pár…"

"Jsme pár, kde jeden zasvětil život tomu druhému. I zde existují pravidla. A já je porušil… Nedivím se její zlobě, i tak…"

"Porušil jsi pravidla?" zopakoval Tommy nechápavě. Adam se pousmál.

"Co myslíš, že jsem udělal špatně ve vztahu k poutu s Hanou?" pobízel blondýna k odpovědi. Když na něj Tommy dál nejistě hleděl, beze slov na rtech, Adam zavrtěl nevěřícně hlavou.

"Opravdu, Thomasi, jsi tak mladý, tak nezkušený, copak ti to nedochází? Zamiloval jsem se do tebe. Ve skutečnosti jsme se s Hanou dohodli, že na našich samostatných avantýrách nezáleží, ale ty… ty nejsi avantýra. Nejsi jí od samého začátku a Hana to ví, a proto kope kolem sebe," vysvětlil Tommymu s láskyplným úsměvem.

Druhý upír na něj stále hleděl, jako kdyby nevěřil té spokojené tváři.

"Upíři se přece nemohou zamilovat!" protestoval. Adam se nahnul blíž a políbil mladíka zlehka na rty.

"Jestli je láska posedlost, chtíč, touha, pocit dokonalého splynutí, osud… pak mohou. Tys to dokázal změnit. Necítím možná prudce tlukoucí srdce, ale cítím tvou podstatu. Vše, co si pamatuji z doby, kdy jsi byl ještě člověkem, je stále ve mně, v mých vzpomínkách a tam to bude navždy. Stejně jako nemohu umřít já, neumře ani pouto, které mě k tobě přitahuje."

Když Adam domluvil, znovu si přivlastnil Tommyho ústa. Cítil z něj novou sílu, mnohem mohutnější a podnětnější, než naposledy. Byla probuzena lidskou krví. Naplňovala Tommyho skutečným upířím životem, něčím, čemu Adam zkrátka nemohl odolat. A doufal, že blondýn to jednou pozná také, i když to znamenalo pro něj zabít.

"Co cítíš k Haně?" zeptal se mladík, zatímco se jeho rty líně otíraly o Adamovy.

"Je to moje družka. Zná mě tak, jako nikdo jiný…"

"Jak bych s ní tedy mohl soupeřit o tvou přízeň?" zašeptal Tommy. Adam zvedl jeden koutek, stále však oždiboval rty druhého muže.

"Tommy… lásko… dávno už jsi vyhrál. Dávno už mou přízeň máš. Máš všechno, co si jen budeš přát. Jsem jen tvůj…"

"Můj…" vydechl mladší upír. Znělo to tak skvěle. Tak opojně. Být něčí a zároveň vlastníkem té osoby.

Snažil se zapátrat v paměti, kdy k tomuto muži cítil nenávist a také odtažitost, protože v té době ho obě chránily. Jenže, ať se po těch zbytcích, co mu zůstaly, natahoval sebevíc, už si je nedokázal přitáhnout zpátky. Už bylo pozdě.

"Tvůj…" Tommy si s tím slůvkem pohrál na jazyku. Chutnalo opravdu lahodně, stejně jako druhý jazyk, který se dožadoval jeho pozornosti. Bouřlivý polibek ho zastihl stejně nepřipraveného, jako hlas, který se mu ozval v hlavě a nepatřil jemu. Zprvu netušil, co to znamená, málem ho to vyděsilo, dokud si neuvědomil, co se to vlastně děje. Slyšel Adamovy myšlenky. A vůbec… vůbec nezněly špatně.