Světla a stíny 18.

Všem děkuji za komentáře. Pokaždé se mezi vámi objeví někdo, kdo tu předtím nebyl, což opravdu potěší.

Dnešní díl nebude veselý, ale já nikdy netvrdila, že tohle bude veselá povídka ;)

---

Tommy se nechtěl vrátit. Myšlenky v jeho hlavě vířily jedna vedle druhé… Jak je mohl uklidnit na takovou úroveň, aby si jich Adam nevšiml, když mu viděl do hlavy, aniž by musel vyvinout nějaké úsilí? Tohle prostě nemohlo dopadnout dobře.

Blondýn se neochotně otočil za sebe, na toho chudáka, kterého právě připravil o život díky své neukojitelné touze po krvi. Bude to horší, že ano, ptal se sám sebe. Ani se nenaděju a bude mi to připadat normální, že ano? Budu zabíjet lidi na potkání. Nevinné; ztracené; děti…

Ne Bože, děti ne, prosím, dej mi sílu.

Najednou ta slabost z blížících se hrozeb byla tak silná. Možná ji znásobila síla, která teď Tommyho žilami proudila díky lidské krvi. Cítil, že je něco jinak, že ta energie v jeho těle nemá s tou, kterou zažil po pozření zvířecí krve nic společného. A ten rozdíl tak zatraceně moc bolel. A právě ta bolest jeho mrtvému tělu dávala pocit plnosti. Úplnosti. Živosti!

Nemohl se vrátit na mýtinu, kde měli s Adamem domluvený sraz. Když ho nezradí řeč těla, zaručeně se o to postarají jeho myšlenky. Možná právě to byl Hanin plán. Nasadit mu do hlavy svou hrozbu a předpokládat, že Tommy nebude schopný s Adamem normálně fungovat, aniž by jeho myšlenky lord neodhalil, tak raději odejde rovnou. Ano, skvělý plán, ale byla tu ještě jedna věc. Co by Adam udělal, kdyby věděl, že mu Hana vyhrožovala?

Tommy se zamračil. Copak jsi naivní blázen? Je s ním sto padesát let, ty sotva měsíc. Komu bude věřit víc? Čí slova pro něj budou směrodatná? A i kdyby. Adam svou družku jistě velmi dobře znal. Maximálně by ji pokáral, ale nikdy by se jí nezbavil a hrozba by nad ním visela dál.

Při představě, že by se neměl vrátit za Adamem, ho nepříjemně zastudilo okolo srdce. A byl si jistý, že to není kvůli tomu, že by se měl začít starat sám o sebe, bez jakékoliv další pomoci. Ten chladný záchvěv způsobila myšlenka, že už ho Adam nikdy nesevře ve svých silných upířích pažích. Že už ho nikdy nepolíbí s tou svou typickou lačností. Už nikdy ho nekousne… Nikdy už ho nepomiluje. Ani něžně, ani divoce, prostě nijak. A jejich plány na společné večery u knih, nebo kostek, společné lovení, se už nikdy nenaplní.

Tommyho už párkrát napadlo, jak málo toho má s Adamem společného, ale co na tom záleželo, když místo nenávisti nyní cítil stesk a nespravedlnost? Není měsíc málo na to, aby si toho muže pustil tak blízko k tělu? Pošetilče… zamiloval ses do něj téměř na první pohled. Dal ti místo k životu, dal ti věčný život a dal ti… sebe!

Ten zvláštní tlak v očích, ano, byly to slzy. Slzy, které už nikdy skutečně nepocítí. Nezapálí ho na tvářích. To ale neznamenalo, že tam někde nejsou a nečekají na svou příležitost.

Tommy zavřel oči, pokusil se nevnímat tlak, musel se uklidnit. Všechno hezky popořadě, napadlo ho. Za prvé, ten muž, kterého zabil, si nezasloužil, aby tu zůstal napospas červům. Tommy si ho rychle prohlédl, odhadl výšku a kousek od něj začal vykopávat vlastníma rukama díru. Překvapilo ho, jak snadno to jde, bez lopaty, nebo krumpáče. Možná to upíři takhle běžně dělávali, když se potřebovali zbavit těla. Určitě sebou nenosili potřebné náčiní.

Za půl hodiny byl hotový. Po jeho první lidské oběti zůstal jen malý plácek, pokrytý načechraným mechem.

Otřepal si ruce od hlíny a rozhlédl se. Nemohl se vydat směrem, odkud předtím přišel. Bude muset jít na druhou stranu. Zatím měl ještě čas. Noc teprve začínala, do svítání zbývalo dobrých pět hodin, odhadoval. Do té doby si musí najít nějaké místo, kde se schová před sluncem. Ano, to byl druhý bod jeho narychlo vymyšleného plánu. Skrýt se před svým největším nepřítelem. Hana mohla být sebevíc krutá, ale na slunce neměla. Jak by pak ochránil svou rodinu, kdyby byl mrtvý?

Bohužel Tommy nikdy neopustil tenhle kraj a od své vesnice byl nejdál několik mil. Vlastně v tomhle lese, kde se snažil najít bylinku, která by jeho sestře ulevila od horečky.

Bude mít vůbec šanci přežít? Sám, bez Adama? Bylo zneklidňující, že ho to netrápilo tolik, jak by asi mělo, mnohem horší byla samotná představa ztráty.

*

Adam pohlédl k zlověstné tmavé obloze. Nemohl si tím být úplně jistý, ale domluvený čas už určitě utekl. Kde Tommy byl? Mohlo ho zdržet víc než jedno zvíře? Adam se pousmál. Tommy měl nyní velmi působivý apetit, takže by se tomu nedivil. A silného milence jenom uvítal. Čím víc Tommy načerpá energie, tím víc času budou moci strávit v posteli tou nejúžasnější činností, jakou Adam znal. S myšlenkami na Tommyho nádherné tělo, svíjící se v křečích vášně pod ním, pod jeho polibky a doteky, si Adam udělal pohodlí u jednoho z dubů a posadil se do měkkého mechu.

Ne, tohle nemělo nic společného s lítostí, nebo s vlastními výčitkami svědomí za to, co kdysi provedl Tommyho matce. Kdyby k Tommymu nic necítil, nikdy by jeho myšlenky neslyšel tak čistě.

Bože, jsem směšný, zamilovaný upír, ušklíbl se Adam nad tím zjištěním. A ani ho moc nepřekvapovalo, že to vlastně věděl od samého začátku.

Představy o propletených tělech, jeho a Thomase, mu vystačily na další hodinu. Vlastně o tom mohl přemýšlet neustále. Sytý celkem byl, ještě nepotřeboval další dávku krve, i když si říkal, že lidská by příště mohla být lepší, takže se mohl zaměřit na svou druhou touhu. Tu, kterou zcela ovládal jeden protivný blondýn.

Adam se zvedl ze země a pokusil se zhodnotit všechny pachy. Necítil nic zvláštního, možná slaboučký srnčí odér, ale ten byl daleko. Tělo, které dnes ulovil, nechal ležet uprostřed mýtiny. Jeho vůně už dávno vyprchala. Mrtvý srnec nebyl pro Adama atraktivní. Pro Jamese ale bude. On nebyl upír a potřeboval jíst normální lidské jídlo. Srnčí maso mu vystačí možná na tři týdny, ne-li na měsíc, pokud ho dobře zpracuje. A v tom byl James velmi zručný.

Ale kde je Tommy? Možná měli ještě trochu času, ale stejně musí brzy vyrazit domů. Lepší bylo dřív, než později, pokud by je po cestě potkala nějaká nečekaná překážka.

Adam došel k mrtvole srnce a hodil si ji přes rameno. K jejich koním na kraji lesa utíkal. Alespoň že ho tu Tommy nenechal. Adama totiž napadlo, že tam jeho koně možná ani nenajde, že se prostě vrátil domů bez něj. Takže byl ještě pořád v lese…

Muž hodil svůj úlovek na sedlo a vydal se zpátky. S každou minutou, kterou v lese strávil, se ho začínala víc a víc zmocňovat panika. Ten klid, kterým se předtím snažil oklamat, byl jen mrvou předzvěstí strachu, jenž se teď šířil jeho tělem jako otrávená krev. A čím usilovněji se tomu bránil, tím silněji na něj strach tlačil.

Neměl by se tak bát, i Tommy už byl upír, umí se o sebe postarat, vlci si na něj nedovolí a slunce vyjde až za pár hodin. Jiné nebezpečí na něj nečíhalo. V ten okamžik se Adam zastavil a rty se zachvěly nevyřčeným jménem, které odmítaly vyslovit nahlas.

Hana. Byla v lese také. Bože, co když právě někde s Tommym realizovala svůj vtípek? Dokázal by se jí ubránit? Nikdy ještě ženu neměl, ani jako člověk, uvědomil si Adam. A pokušení je pro upíry paradoxně jako droga. Jenže tomuhle nemusí odolávat, protože ho neohrozí.

Adam si projel zběsile prsty vlasy. Ne! Takhle to nechtěl. On ano, ale Tommy ne. Nikdy nedovolí, aby se ti dva… milovali. Ale co když už je pozdě? Adam pocítil takovou úzkost, jakou už dlouho ne. Nemohl vůbec nic dělat, jen pobíhat po lese a hledat. A mezitím si to ti dva nejspíš někde rozdávali.

Samozřejmě využil své rychlosti, která ho ovšem nadmíru vysilovala. Měl jediné vodítko, Tommyho myšlenky. Už nedokázal cítit jeho lidskou vůni, jen si ji pamatoval, takže ta mu pomoci nemohla. Ale myšlenky ano, ty byly skvělým vodítkem.

Vzdálil se od jejich mýtiny několik mil, celý ten prostor prokřižoval sem a tam; bylo to natolik vyčerpávající, že si musel udělat přestávku a ulovit srnu, aby se napil její krve. To hlavní ale, tedy Tommyho, nikde nenašel. A dokonce ani Hanu.

Byl opravdu zoufalý, když se vrátil ke svému koni, kde ho přepadl další stísňující pocit nad otázkou, jestli vzít domů oba koně, nebo jen svého. V obou případech Tommy pozná, že odjel, což bylo asi nejdůležitější. A o samotného koně měl strach. Kdyby ho tu nechal, mohli by se na něj sesypat vlci, takže nakonec nasedl na Tommyho vraníka a na svém nechal nést mrtvého srnce.

Ve svém zoufalém stavu vzbudil na hradě Jamese, i když to původně v úmyslu neměl. Nemohl se teď starat o zvíře, jehož maso muselo být co nejdřív uskladněno, aby se nezkazilo.

"Pane? Stalo se něco?" vyptával se ospalý sluha ustaraně.

"Vrátil se domů Thomas?" vyštěkl na něj Adam místo odpovědi.

"Nevím o tom, Mylorde." James začínal být vyděšený, Adam pochopil, že by měl trochu ubrat. Místo strachu už cítil vztek a potřeboval si ho na někom vybít.

"A lady Hana?" sykl o poznání klidněji, ačkoliv měl do klidu opravdu daleko.

"Slyšel jsem ji, jak dorazila asi před dvěma hodinami. Mám trochu slabé spaní, co jsem se vrátil," přiznal James nejistě. Za jiných okolností by si Adam též dělal o svého sluhu starosti, ale teď na to nemohl ani pomyslet. Tommy - jedině on ho zajímal. Co se stalo? Nenašel ho v lese, nenašel ho doma…

Adam se rozběhl do hradu a rovnou do Haniny komnaty. Žena seděla u krbu a četla si. Vypadala naprosto nevzrušeně. Za pár hodin mělo svítat. Zatraceně, tak trochu si kvůli Jamesovi přece jen výčitky dělal. Ale sluha to mohl dospat další den. Adam se rozhodl, že mu dá volno.

"Kdy ses vrátila?" vybafl na ni. Hana pozvedla obočí, bradu už měla dávno zvednutou ve svém typickém arogantním gestu.

"Stalo se něco, drahý? Už to pár hodin bude," odvětila nevzrušeně.

"A viděla jsi v lese Thomase?" neslevil ze svého vyzvědačského tónu.

"Ne?" záměrně dala na konec otazník, protože to zároveň znamenalo, že si žádá vysvětlení, proč se jí Adam ptá.

"Nepřišel na smluvené místo!" vyhrkl. Hana se chápavě usmála.

"Drahý, Thomas už je stejně jako my upír. Teď mu hrozí mnohem méně nebezpečí, než kdybys ho tam nechal jako člověka," pokusila se ho uklidnit.

"Ale já ho tam nenechal!" ohradil se Adam. Začal přecházet po komnatě, opět si vjel prsty do vlasů, jak byl zase víc vyděšený a zároveň naštvaný. Doufal, že Hana bude něco vědět, že ho třeba potkala, že se aspoň zahlédli.

"Nemyslela jsem to tak. Mohl by ses uklidnit?"

"Za pár hodin začne svítat, Hano, to není legrace!"

"A vidíš na mně, že bych se smála?" zavrčela na něj.

"Jsi příliš v klidu…" přihodil si Adam. Žena se zvedla od stolku, kam odložila svou knihu a dala si ruce v bok.

"On není mého nic, nezapomínej na to. Nechápu, proč bych se měla starat o tvé milence," upřela na něj svůj povýšený pohled.

Adam pochopil. Brečel na špatném hrobečku. Od Hany se pomoci nedočká, protože jí byl Tommy zkrátka ukradený. Navzdory této skutečnosti se další její slova nesla na poněkud klidnější frekvenci.

"Nemohl se někde zapomenout? Vy jste nešli lovit spolu?"

"Ne, rozdělili jsme se. Chtěl jsem, aby si vyzkoušel lovit sám. Musí se to naučit."

"To je dobrý nápad," uznala Hana.

"Ale nevrátil se na místo, kde jsme se měli setkat." Adam si připadal bezradný. A moc se mu nelíbilo, že je před Hanou takový slaboch. Viděla ho ve všech možných náladách, ale tuhle ještě vidět nemohla. Protože Adam nikdy nikoho nemiloval tolik jako Tommyho. A obával se, že to na něm jeho družka pozná.

Jenže co na tom záleželo? Chtěl jí snad lhát o své posedlosti blonďatým nádherným upírem? Ať řekl Tommymu cokoliv, nedokázal se ho vzdát, nechat ho odejít, nyní už to bylo nemožné.

"Vrátím se do lesa," prohlásil Adam a vyrazil ke dveřím.

"Ne!" vykřikla Hana. Dokonce se ho pokusila i zadržet chycením jeho ruky. Sílu na to měla, to ano, ale spíš ho takovým přístupem šokovala. "Jsi blázen, Adame? Nestihneš se vrátit do svítání!" protestovala. A bohužel měla pravdu. Do lesa to stihne, ale zpátky už ne, zvlášť pokud bude opět Tommyho hledat. A také nemohl běžet, protože by se příliš vysílil. Ale co mohl dělat? Nenechá Tommyho samotného v lese, nenechá ho bát se a zoufale hledat místo, kde se skryje před denním světlem.

"Já musím, Hano. Mohlo se stát cokoliv, začínám věřit všemu. Že potkal opilého tuláka a po napití jeho krve se mu přitížilo a teď tam někde leží a neví, jak se zbavit té otrávené krve. Nebo se pustil do křížku s vlky, protože uviděl stejnou kořist. S ničím z toho si neumí poradit, bude zmatený a udělá nějakou chybu. Já… musím!" Adam se jí vytrhl. Hana ho chňapla znovu a zavrtěla hlavou.

"Viděla jsem ho!" sykla neochotně. Adam na ni zůstal zaraženě zírat.

"Ale proč…"

"Protože mi řekl něco moc špatného a já… neměla jsem sílu ti tím ublížit," sklopila odevzdaně oči.

Adam zatřásl s jejími rameny.

"O čem to mluvíš? Co ti pověděl? Mluv, Hano!"

Žena vzhlédla, její pohled byl tak soucitný, až Adama zamrazilo. Slova z ní lezla pomalu, že i dokonale trpělivý upír, jakým Adam byl, toužil popohnat její hlas výkřikem.

"Vyhlédli jsme si stejnou srnu, trochu jsme o ni závodili, nakonec jsem mu ji nechala a on mi z ní nabídl půlku. Když jsme byli hotoví a seděli vedle sebe na zemi, řekl mi, že se nevrátí. Netušila jsem, co tím myslí. On to pověděl tak neurčitě, byl zadumaný. Pak se na mě podíval a… Jeho slova zněla asi takto: ´Nemůžu mu to odpustit, lady Hano. Cítím, že bychom si mohli být velmi blízcí, ale necítím, že bych byl někdy schopný mu odpustit. Bude lepší, když to zarazím hned, než nám to přeroste přes hlavu´

Není to přesné, Adame, ale ten význam je stejný. Opustil nás, a proto s ním už nechci mít nic společného, proto mě nezajímá. Nemůžu dovolit, aby mě rozzlobil, takže vypadám nezaujatá, ale ve skutečnosti se moc bráním tomu, abych nezuřila, protože… ti ublížil."

Když Hana domluvila, Adam se musel opřít o zeď, neudržel by rovnováhu. Upíří slabost je mnohem záludnější než ta lidská. A zvlášť pokud pochází ze zlomeného srdce.

Žena nabídla Adamovi objetí, on jej ale odmítl. Opustil její pokoj mlčky, aby obsadil ten svůj. S tichými neviditelnými slzami.