Světla a stíny 16.

---

Tommy natiskl své tělo ke druhému, jež se k němu zezadu mačkalo. Leželi s Adamem nazí, příjemně unavení po noci plné milování v pohodlné lordově posteli a vstřebávali, co se dalo. Ticho, blízkost, neexistující dech, až moc živoucí tok krve v mrtvých žilách… A přesto to bylo tak moc skutečné. Tommy zavřel oči, přitáhl si Adamovu objímající paži co nejtěsněji k hrudníku. Dozvuky lidství, napadlo ho. Touha splynout, protože má najednou člověk pocit, že mu něco chybí.

"Jak ses stal upírem?" zeptal se šeptem. Říkal si, že by na to mohl jen pomyslet, ale toužil tuhle zvláštní chvíli protkat svým hlasem. Adam vymanil dlaň z té jeho, roztáhl prsty a pohladil hladkou kůži, konečky pošimral klíční kost.

"Bylo mi dvacet devět. Rodiče zemřeli, když jsem byl ještě hodně mladý, vychovával mne strýc. Byl to velmi moudrý muž. Bohužel pak také onemocněl a já pochopil, že jestli něco rychle neudělám, zůstanu sám. Jeho jsem zachránit nemohl, tak jsem se začal poohlížet po nějakém protějšku." Adam políbil Tommyho do vlasů, ten se k němu otočil rychle čelem. Starší upír se mírně pousmál a vtiskl další letmý polibek na špičku jeho nosu. Za pas si ho přitáhl k sobě. "Když jsem vyřídil pozůstalost, odjel jsem do města. Tam jsem poznal Gormala." Okamžik věnovaný vzpomínce; nádech, výdech.

"Uchvátil mne, očaroval. Nejprve mi nepřišlo zvláštní, že jsem na něj narazil vždy jen v noci. Chodil do jedné zapadlé hospody, měl tam svůj salonek a dost to tam žilo. Lidé se tam hodně střídali, jen Gormal a pár jeho přátel zůstávalo. Až později jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že jsem do toho salonu mohl vstoupit víc jak jednou. Protože kterýkoliv smrtelník tam jednou přišel, většinou už odsud neodešel. Myslím, že to věděl i majitel toho podniku. Možná měl s Gormalem nějakou nepsanou dohodu, netuším, nikdy jsem se na to nezeptal."

Adam pohladil mladšího upíra, který ho upřeně sledoval po tváři. Téměř rozpačitě se na sebe usmáli. Tmavovlasý muž zastrkal tomu světlovlasému zbloudilý pramen za ucho. Hlubokým pohledem naznačil, jak moc je pro něj tato chvíle výjimečná.

"Zaujal jsem Gormala. Nechal mne tu první noc odejít a pak i další a další. A já byl na vrcholu blaha. Bral si mne stranou, mluvili jsme spolu, měl tolik zkušeností. Skrýval přede mnou to velké tajemství a já vůbec nic nepoznal. Ani to, že mě v podstatě chrání před pohledem na krvavá jatka, která se tam odehrávala.

Měl jsem už nějaké zkušenosti s muži, takže kromě toho skvělého duševního pocitu, že s ním mohu být, jsem myslel i na tělesné potěšení. A on mne odmítal. Došlo na polibky, na doteky, ale dál to zajít nenechal. Říkal, že mě nechce zkazit," Adam se pousmál. Vzpomínka byla po otupení ostrých hran časem celkem milá. Ne tak úzkostlivá jako v té době. A velkou roli hrál i fakt, že jako upír Gormala chápal. S Tommym ty trýznivé pocity byly velmi podobné. Gormal ho měl rád, mnohému ho naučil, předal spoustu vědomostí, hýčkal si ho. Musela to pro něj být skutečná muka. "Po čase jsem se přiznal ke svým citům. Řekl, že to tušil a že cítí to samé. A odhalil mi své tajemství. Pamatuji, že jsem utekl, děs v celém těle, ani za nic jsem se tam nechtěl vrátit. Několik dnů jsem to vstřebával. To, jaké jsem měl neuvěřitelné štěstí, že mne nezabil. Měl tolik příležitostí…" Zamyšlený pohled, Adam se mu neubránil.

"Šel jsi pak za ním znovu?" zeptal se Tommy, hltajíc každou Adamovu reakci, každé mrknutí, pohnutí svaly ve tváři.

"Ano," přikývl Adam. "Smrt rodičů mne hluboce zasáhla, stejně tak odchod mého strýce. Uvědomil jsem si, že kdybych byl stejný jako Gormal, mohl jsem ho zachránit. A navíc jsem ho zbožňoval, nedokázal jsem se jen tak sebrat a odejít. Nešlo to. Dost jsem se tu noc opil, ve svém hotelu, pak jsem se vypravil za ním. Prospal jsem celou tu noc a pak i den, on mne další večer vzbudil. Leželi jsme spolu v jeho posteli a hrozně dlouho se hladili. Řekli jsme si jen pár slov, ani jsem nemusel vyslovit, na co jsem myslel, poznal to. Nevěřím, že jsem byl jediný, kdo ho o to požádal. Jeho pohled byl tak chápavý a zároveň smutný."

"Hodný upír," podotkl Tommy.

"Nebral víc, než musel," upřesnil to Adam. Mladík chápavě přikývl.

"Pamatuješ si na své pocity?" zeptal se poněkud netrpělivě. Adam poznal hned, kam Tommy míří.

"Tvé pocity se moc nezmění, pokud se ptáš na sebe." Pomalu ho pohladil jedním prstem po čelisti. "Cítíš se snad nelidsky? Tvá mysl stále pracuje, dokážeš nenávidět, toužit, vnímat bolest… Změní se jen tělesná schránka, fyzické faktory jsou jiné, ale dá se na ně zvyknout."

"Není bolest fyzická?" oponoval Tommy. Adam se pousmál.

"Všechno, co cítíš, se děje tady," poklepal mu špičkou prstu na spánek. "Tvá chuť na krev, potřeba, získat ji, nápad, jak to udělat… Jsme predátoři, ale ne primitivní. Každý tvor má pud sebezáchovy, jen u lidí, u upírů je svázán s tím, co člověka dělá člověkem. Jeho schopnost myslet a cítit. A neumět se rozhodnout." To poslední Adam řekl s ironickým podtónem. Lidé mnohdy nevědí, co chtějí.

"Dobře," přitakal Tommy. "Zůstal jsi s Gormalem i pak? Co se s ním stalo? Proč už nejste spolu?"

"Už není," řekl Adam stroze. Na okamžik sklopil pohled. "Udělal, co jsem po něm chtěl, nevymlouval mi to, alespoň ne slovy. Vydrželi jsme spolu ještě pár měsíců, ale už to nebylo takové, jako když toužil po mé lidské krvi. A i já jsem cítil, že se něco změnilo. Odešel jsem sám, měl jsem strach, že by se mé vzpomínky na něj mohly zhoršit a to jsem nechtěl."

Konečně se Adam na Tommyho podíval. Jeho zmatený výraz ve tváři byl jasným ukazatelem, na co mladík myslí. "S tebou je to jiné," zavrtěl Adam hlavou. Neměl pocit, že by musel Tommyho přesvědčovat, co k němu cítí, muž to určitě nechtěl, aspoň prozatím, ale také mu nemohl dát víc volnosti, než kolik blondýn právě teď potřeboval. Víc volnosti znamenalo problémy. Dokud se Tommy neustálí, dokud nepřijme svůj osud, musel na něj dohlížet.

"Někdy se to prostě stane. Upír se zblázní do člověka, člověk do něj. Je změněn a nadšení vyprchá stejně jako jeho omamný pach."

"Takže už ti nevoním…" zkonstatoval Tommy. Neznělo to bohužel zklamaně, ale naštěstí ani nadšeně.

"Voním ti snad já?" ušklíbl se Adam. "Co cítíš, Tommy? Pojď blíž, přičichni k mé kůži a řekni, co cítíš," pobídl ho s úsměvem. Mladík ho poslechl, vybral si ke svému testu Adamův krk. Poctivě ho očichal ze všech dostupných stran a zmatek v jeho obličeji byl ještě markantnější, když se mu znovu podíval do očí.

"Necítím nic…"

"Hm, to je vážně zvláštní," utahoval si z něj Adam. Tommy se zamračil.

"Neříkal jsi, že jsi nemohl odolat mé vůni?" ohradil se blondýn dotčeně.

"Ano, něco takového jsem asi povídal. Stále tě cítím…"

"Ale jak, když já necítím tebe?" Adam chytil jeho dlaň a přiložil si ji ke svému spánku.

"Pamatuju si ji. Pamatuji si všechno ze svého života. Něco víc, něco méně a co chci, dokážu vnímat velmi intenzivně. I vzpomínky. Ta na tvou jedinečnou vůni nikdy nepřestane být silná. Má nade mnou obrovskou moc," přiznal. Přikryl Tommyho dlaň svou a propletl s ním prsty. Pak si jeho ruku přitáhl ke rtům a políbil každý kloub, nehet i všechna bříška. "A ne všechno se odvíjí jen od vůně," dodal potěšeně. "Ty mne přece necítíš a… přesto se mnou teď ležíš v téhle posteli. A miloval ses se mnou, mnohokrát…"

Tommy měl pocit, že se mu zamotala hlava, ale byl to jen další imaginární projev jeho mrtvé mysli. Emoce přetrvávaly, jako kdyby chtěly zůstat věčné. Zmínka o fyzickém potěšení byla jedním z nejlepších životabudičů. A o upírech to asi platilo dvojnásob.

Jeho dlaň sklouzla k Adamovu nahému boku. Zatnul do něj prsty, oči se zavřely přílivem slasti. Naštěstí se hned vzpamatoval. Nemohl přece podléhat tak často. Jeho nenávist ještě nebyla ztracená. Ne snad?

"Co se stalo s Gormalem?" vynutil ze sebe strohou otázku. Adam nakrčil nos, nenápadným pohledem zkontroloval Tommyho dlaň, jež byla na velmi přijatelném místě.

"Dokázal najít odvahu, přijmout svůj trest. Vystavil se slunci. Brzy bylo po všem."

"Svůj trest," zopakoval blondýn nevěřícně. Znamenalo to tedy, že i jeho čekal nějaký trest, když byl teď upír?

"Jen velmi málo upírů něco takového dokáže. Chrání nás pud sebezáchovy, o kterém jsem ti říkal. Je mnohem silnější než u smrtelníků, v podstatě nemáš šanci zabít sám sebe, strach o vlastní existenci ti to nedovolí. Říká se, že pokud to upír dokáže, je to jako vykoupení, přijmutí trestu za spáchané hříchy na lidech. Hodně upírů by tohle chtělo, touží po odpuštění, ale nemohou se zabít. V podstatě se ocitnou ve slepé uličce," pousmál se Adam smutně.

"Kolik jsi zabil lidí?" vyhrkl Tommy další otázku. Měl těžkosti vstřebat, co právě Adam řekl. Nechtěl se dostat do takové situace. Nechtěl na sobě nést tíhu viny.

"Hodně," přiznal starší upír. "A na některá zabití vážně nejsem pyšný. Na druhou stranu se snažím, vybírat si lidi, kterým by smrt neublížila, anebo někomu dalšímu…" Adam se zarazil. Vzpomínka na Tommyho matku jakoby zasekla do jeho těla ohnivý bič. Měl jejího syna přímo před sebou. Byl jí tolik podobný. Plavé vlasy, tmavé oči, i lícní kosti by dokázaly leccos napovědět. Už se na tohle téma nemínil bavit.

Blondýn pozvedl obočí, když byla jeho ruka chycena za zápěstí a stažena kamsi za Adamův zadek, respektive přímo na jeho střed. Muž vtlačil pátrající prsty mezi své hýždě a pozvedl vyzývavě obočí.

"Brzy bude svítat, ale pořád je ještě trochu času," napověděl Tommymu, na co myslí. Bylo by opravdu moc hezké, kdyby Tommy dokázal číst jeho myšlenky, ale Adam nepodléhal klamným iluzím. Příliš brzy něco takového chtít.

Několik měkkých bříšek se namáčklo do ústí rýhy lordova zadku. Ne dovnitř, spíš zkoumaly, co jim ještě nebylo doposud ukázáno. Seznamovaly se s intimním prostředím, bádaly.

"To je velmi příjemné, Thomasi," zavrněl Adam omámeně. Hladově se ohnal po jeho rtech, špičáky skously ten spodní a vysály trochu krve, jež vyklouzla na povrch. Blondýn hluboce povzdechl, ponořil prsty do zvrásnělého prstence, dva najednou.

"Zlobíš, drahý můj," sykl Adam. V jeho výtce ale nebyla ani stopa po zlosti, nebo po protestu. Naopak. Tommy cítil, jak si pevné svalstvo jeho prsty přitahuje blíž, jak je dychtivě pohlcuje. Být tak v tom těsném prostoru jiná část jeho těla. Chtěl zakusit, co cítí Adam, když je uvnitř něj. Když do něj hluboce a zběsile přiráží, zatímco rubínové kapky stékají po stehnech a zvláčňují tření.

"Tak to udělej," pozvedl Adam jeden koutek. Blondýn vytřeštil oči. No jistě, myšlenky, lord slyšel každou z nich.

"Myslel jsem, že nemůžu, že…"

"Považuješ obrácení rolí za ponižující? Považuješ snad svou úlohu za ponižující?" přivřel Adam víčka. Tommy vytáhl prsty ven, to tajné místečko pouze hladil. Nechtělo se mu stáhnout ruku. Upřímně, byl by rád, kdyby mohl pokračovat a také trochu přitvrdit.

"Tuším, že správná odpověď je ne," pokrčil rameny. Tmavovlasý muž si tiše povzdychl.

"Možná jsem řekl něco, co ti ten pocit dalo," připustil. "Pojď sem." Adam Tommyho pevně objal, kůže se k sobě přilepily touhou. Když pak starší upír přehodil jednu nohu přes blondýnův bok, dal mu jasně najevo, které místo mu dobrovolně zpřístupnil. "Musíš se toho ještě tolik naučit. Kéž bys to privilegium dal mně," zašeptal Tommymu do ucha. Mladík se zachvěl, neřekl nic, jen vstřebával jedinečnost blízkosti. Být spokojený sám je skvělý pocit, ale být spokojený s někým…

K aktu nakonec nedošlo, do úsvitu se jen mazlili, poté usnuli hlubokým upířím spánkem, přitisknutí k sobě, nabízející jeden druhému pocit sounáležitosti a bezpečí. Alespoň Tommy to tak částečně cítil. Doposud odmítaný styl života, který mu byl dán, najednou nepůsobil až tak špatně. Měl by být znepokojený, rozčarovaný, sám ze sebe, bohužel, nebo bohudík nebyl.

Co s ním bude dál? Co bude s jeho rodinou, až se dozví, že je opustí? Co si vymyslí, když nesmí říct pravdu? Přesně takové byly jeho myšlenky, jakmile se večer probudil. Adamovo chladné hladké tělo se k němu stále tisklo, dokonce ani nezměnili polohu. No, proleženiny se asi upírů netýkaly. Lord ho zezadu objímal kolem paže a hrudi, tvář zabořenou do jeho vlasů.

"Nemysli na takové věci, dokud nepřijde jejich čas," zašeptal.

"Jak dlouho jsi vzhůru?" zděsil se Tommy. Tyhle myšlenkové pochody lord slyšet nemusel. Touha v představách byla jedna věc, ale vyrovnávání se s novým životem úplně jiná. Jakoby tím dával najevo, že se smiřuje, že… Adam vyhrál.

"Jen chvilku. A jen co se probudím, slyším, jak se trápíš."

"Netrápím se! Tedy… jen se snažím přijít na to, jak to udělat co nejlépe. Ale nemysli si, že mě to nějak přibližuje k tobě," zavrčel blondýn. Adam se mu zasmál do šíje.

"Ne, ty vůbec nejsi blízko. Ani trochu," provokoval. Mladší upír se ošil, chtěl dát najevo protest, rozhořčení, ale byl uvězněn v silných pažích druhého upíra tak silně, až to změnilo veškerý jeho pohyb na bod mrazu. U upíra se dokonce dalo říct, že to je přesné vystižení stavu těla. Žádná metafora.

"Mám hlad," vyhrkl Tommy. Lovit a milovat. Milovat a lovit. Pokud se chtěl vymanit z intimního vlivu téhle chvíle, měl asi vybrat jiné oznámení.

"Ano, půjdeme dnes v noci lovit a pak…"

"Jsi nenasytný," zabručel Tommy.

"Chci vidět tvé oči," zapředl Adam. Mladík se bez zaváhání otočil čelem k němu, v očích nechápavý a trochu i vyděšený výraz. Proč mnohdy nedokázal odolat Adamovým slovům? Prostě vykonal, co druhý muž řekl, jako kdyby to tak chtěl udělat, jako kdyby to bylo naprosto normální. Ano, normální to bylo… mezi milenci, mezi partnery. Ale co byli oni dva?

"Jsme obojí, já to tak chci," zamračil se Adam. Tommy pochopil, že se zlobí. Oči planuly vášní. Zda negativní, nebo pozitivní už bylo jedno. Byla tam, tak jasná a neskrývaná, od samého začátku jeho nového zrození se mu Adam ustavičně otevíral. Žádné tajnosti.

"Nesnáším to. Slyšíš všechno, na co myslím…" ty jeden sobecký upíre!

"Ach, ano, sobecký, to opravdu jsem. Chci tě jen pro sebe a je mi upřímně jedno, co si o tom bude myslet tvá rodina a jak ji to možná zraní," přiznal Adam potěšeně. "Copak jsi ještě nepoznal, jak jsem majetnický?" dodal. Políbil Tommyho na rty. Velmi prudce a velmi vášnivě.

Klepání na dveře, polibek byl přerušen, starší upír zavrčel nevolí.

"Tvá paní?" sykl Tommy. Pokud v tom byl náznak žárlivosti, Adam zrovna neměl náladu ho hledat. Jen v něj doufal.

"Ne… to je James, copak ho necítíš?" rýpl si. Že by Tommy samou touhou zapomněl na svůj hlad? Kéž by.

Adam rychle vstal, oblékl si župan a šel otevřít. Vlastně komnatu rovnou opustil, takže Tommy pořádně neviděl, jestli stál na chodbě opravdu James.

S hlubokým výdechem se svalil na záda a položil na své chladné tváře dlaně. Bože, byl v tom až po uši. Žárlil na Hanu a vyrušení ho naštvalo, ať už byl za dveřmi kdokoliv. Musel to udělat, brzy to bude definitivní. Zlomí nad sebou hůl.

"Jamesi. Jsem rád, že ses vrátil." Adam přivítal svého věrného sluhu poplácáním po pažích.

"Můj pane." James se hluboce poklonil, zrak nechal sklopený i po vrácení svého těla do vzpřímeného postoje.

"Omlouvám se ti za nepříjemnosti, ale to opatření bylo nezbytné," vysvětlil Adam. Druhý muž zavrtěl rychle hlavou.

"Ne, Mylorde, samozřejmě to chápu a jsem velmi dojatý, že jste mne tímto způsobem chránil. Myslíte, že už bude lék fungovat i na Tommyho?" zeptal se James ostražitě.

"Bude?" ozvalo se za nimi. Oba muži se ohlédli za hlasem, jenž patřil lady Haně. Otočili se k ní, Adam sklonil hlavu, James se opět poklonil.

"Má paní," pozdravil ji sluha za oba.

"Vítej, Jamesi. Chyběl jsi mi. Připrav mi, prosím šaty na projížďku," požádala ho. Lordstvo málokdy vyslovovalo slovo prosím, pokud šlo o příkaz služebnictvu, ale Adam věděl, že Hana má pro Jamese jistou slabost. Nemluvili o jeho náhlém odchodu, ale ten důrazný vykřičník mezi nimi stále visel. Hana Jamese skutečně postrádala. A byla dostatečně zákeřná, aby mu dala zakusit svůj hněv. Až teď si uvědomil, jak moc mohl být Tommy v nebezpečí.

"Samozřejmě, Mylady," vypnul James hruď. Než vykročil, Adam ho zastavil dlaní na jeho rameni.

"Byl jsi ve městě? Dokoupil jsi zásoby?" zeptal se naléhavě. Sluha se chápavě pousmál.

"Ano, pane. Pochopil jsem, že Tommy se mnou už asi do města nepůjde," zatvářil se nejistě. Ach, bezprostřední, bezelstný James, jak osvěžující připomenout si, že s nimi žije někdo takový.

"Nemyslím si," podrbal se Adam zamyšleně na bradě. "I tak platí varování mimořádné ostražitosti, Jamesi," upozornil ho.

"Jistě, můj pane," přikývl muž svorně. Znovu věnoval svým pánům hlubokou poklonu a odkráčel chodbou ke komnatě lady Hany. Přestože v jeho krvi koloval lék, který ho chránil před upířím útokem, oba ho cítili. Adam už si na to dávno zvykl, James mu naštěstí nevoněl tolik, co Tommy, když byl ještě člověkem, ovšem právě pro nového upíra na hradě bylo něco takového ryzím pokušením. A nebezpečím pro sluhu.

"Pár měsíců bude ještě trvat, než si Thomas zvykne," podotkla Hana odměřeně.

"Já vím. Přijímáš tedy jeho přítomnost zde?" zeptal se až moc dychtivě. Podvědomě toužil po jejím svolení. Nechtěl ji odsunout stranou. Hana byla dostatečně samostatná na to, aby si zařídila vlastní život, ale tolik času spolu… nemohl ji jen tak vyškrtnout z toho svého. Spíš by se mu zamlouvalo její svolení. Až na to, že Hana dokázala být velmi tajemná a nesdílná.

"Mohu si s ním občas pohrát?" pozvedla své krásné obočí. V očích zajiskřilo, což se Adamovi ani za mák nelíbilo. Když se o vteřinu později žena zasmála, byl zmatený ještě víc.

"Oh, drahý, kdyby ses viděl," škádlila ho, svěží smích zaplavil chodbu i Adamovy chmury. Jenže on stále pochyboval. Hana žertovala tak málo, neměla to v povaze. A nemohl jí ani vidět do hlavy, protože si krev prakticky vůbec nevyměňovali. A ani nebyla jeho vyvolenou smrtelnicí, ne jako Tommy. Právě teď, zoufale potřeboval vědět, na co myslí, jak ve skutečnosti svůj vtip myslela. Bože, už nejsem jen sobecký a majetnický, ale navíc i paranoidní.