Krvavý polibek 16.

---

Sova přistála na Harryho paži a štípla ho do kůže. Možná už dopředu tušila, že od něj nedostane žádný pamlsek, to bylo totiž to poslední, na co v tu chvíli Harry myslel. Ucítil za sebou Snapea, ale nevěnoval mu pozornost. Rozbalil malou obálku a přečetl si rychle vzkaz. Velmi stručný vzkaz - Ballindalloch. Podal za sebe Snapeovi rozbalený pergamen a utíkal zpět do stanu, kde se rychle převlékl do džínsů, trička a propínací mikiny a naučenými pohyby si přivázal k opasku svůj váček.

"Vy jste se zbláznil, Pottere, nikam nepůjdete!" postavil se mu lektvarista do cesty. Harrymu se rozšířilo chřípí vztekem.

"A co jako? Myslíte, že tu hodlám jen tak sedět a čekat, až si pro nás přijde sama?" vyštěkl Harry. A ještě trpět to, jak mě neustále odmítáte, dodal si sám pro sebe v duchu.

"Neví, že jsem taky naživu, nemůžeme to říct s jistotou," odtušil Snape. Ano, to je možná pravda, pomyslel si Harry, jenže nemůžou ani s jistotou říct, že to Bellatrix ví.

"Oba se shodneme na tom, že se pokusí přemístit a oba také víme, kam. Musím jí v tom zabránit. Vím, že ji nemůžu zabít," rozčílil se Harry. Snape si založil ruce na prsou.

"A jak to chcete udělat?" Mladík zaskřípal zuby.

"Zatímco tu spolu bezvýsledně mluvíme, ona už může být dávno pryč. Jediný, co mě uklidňuje je to, že to třeba ještě nezjistila. U vás to byla čistě náhoda, že jo," narazil Harry na jen chvíli starou událost s přitáhnutím. Kdyby se to stalo za jiných okolností, přetékal by blahem. Říkal by si - no konečně. Možná už se to někam hne. Návrat magie mu ale tyhle myšlenky zatrhl. Bude zázrak, jestli se k něčemu takovému ještě někdy dostanou. Nenáviděl Bellatrix celou svou bytostí.

Snape se zamračil. No tak, co mi ještě povíte, pobídl ho Harry vyzývavým pohledem. Muž mlčel, tak to vzal mladík za něj.

"Já jsem tohle způsobil, musím nést následky. To jste řekl vy!"

"Nebudu se s vámi přít, že to tak není, Pottere, málokdy beru svá slova zpět. Ale v tomhle případě…"

"Ano?" prskl Harry. Vteřiny ubíhaly, neměl čas, musel jednat. Copak to Snape nedokázal pochopit?

"Půjdu s vámi, to jsem chtěl říct. A rozhodně o tom nehodlám diskutovat," oznámil mu starší muž nekompromisně. Harry se ani nenamáhal skrývat překvapení a samozřejmě i rozhořčení.

"Tak to ani náhodou! Myslíte si, že jsem vás vzkřísil proto, aby vás ta mrcha hned zabila?"

"Nemůže mě zabít!" připomněl mu Snape.

"To je mi sakra úplně u zadku. Nikam nepůjdete!"

"Stejně se jí budu muset jednou postavit a navíc… chci používat svou hůlku. Lepší příležitost mít nebudu a nehodlám čekat," trval si Snape na svém. Pořád vypadal jak bůh pomsty, s tím svým vzpřímeným tvrdým postojem a rukama založenýma na prsou. Harry cítil vůči tomu muži respekt a kupodivu to tak bylo i dřív - někde v nejhlubší hloubi své duše - ještě když ho skutečně nenáviděl, jenže jak po něm mohl něco takového chtít? Aby ho vzal sebou. Aby ho vystavil takovému nebezpečí. "Ona se musí dozvědět, že nečelí jen vám, Pottere. A vůbec, vy se se mnou hádáte, vy to zdržujete. Jdeme oba!" zavelel Snape a vyrazil k východu. Předtím se samozřejmě vrátil pro svou hůlku. A prozatím ji nechal v pouzdře.

Harry šel neochotně za ním. A ještě s menší chutí položil před ochranami druhému muži dlaň na předloktí, jež mu bylo nabídnuto. Najednou si přál, aby už byla Bellatrix z městečka pryč. Věděl, že nemůže Snapeovi ublížit, dokud nebude jejich společný viteál zničen, beztak se mu to ale nelíbilo. Dokonce ho napadlo, že by mohl Snapea uspat a jednoduše nechat ve stanu.

Poslední myšlenku překazil známý nepříjemný pocit u žaludku. Ruka, která ho v těch místech uchopila a trhla s ním. Už nebylo cesty zpátky. Jméno vesnice, do níž se měli přemístit, se společně se Snapeovým hlasem, který si vzal na starosti jeho vyslovení, rozplynulo ve víru a následné tmě. To bylo poprvé, co se přemístil se Snapem a také poprvé, co se mu po dopadu na pevnou zem nezvedl žaludek. Bohužel neměl náladu, tomu nyní přisuzovat nějaký význam.

"Bylo to tady?" zeptal se Snape, když se ocitli uprostřed ulice, ponořené do ponurého večera. Harry ihned rozpoznal otlučené omítky opuštěných domů i popínavé usychající růže na jednom z nich.

"Jo," přikývl. Zmocnil se ho tísnivý pocit. Vesnice působila nevlídně a působila by tak, i kdyby ji zalilo letní hřejivé slunce. Perfektní místo pro odpočinek Smrtijedky, pomyslel si. Když přimhouřil oči, zdálo se mu, že na konci ulice vidí starou kovanou bránu, vedoucí na hřbitov. "Není tady," zkonstatoval téměř zklamaně, ačkoliv ho přemohla spíš úleva. No, asi nechtěl, aby to z něj Snape vycítil.

"Může se někde schovávat. Vypadá to, že se tu potlouká už nějaký ten den, pokud tedy obživla ve stejnou chvíli jako já. Projdeme domy a zahrady," rozhodl starší kouzelník. "Vaše hůlka, Pottere. Mějte ji připravenou," upozornil ještě Harryho, který ten víc rozkaz, než radu okomentoval nespokojeným odfrknutím. Snape si toho samozřejmě všiml. Když chtěl Harry udělat krok dopředu, druhý muž ho chytil za nadloktí. "Myslíte si, že vám to říkám proto, abych vás naštval? Vlastníte snad také viteál?" pozvedl Snape obočí, v očích náznak výsměchu. Harry zavrtěl zdráhavě hlavou. Asi už mu začínalo docházet, kam muž míří. "To znamená, že se budete držet za mnou. A nebudete se mě snažit chránit, rozumíme si?!" probodl ho Snape velmi účinným profesorským pohledem. Ovšem ne platícím pro Harryho.

"Ale…"

"Žádné ale. Mám vám to vysvětlit jako malému dítěti? Mne zabít nemůže, vás ano. Jestli mám být přesnější, Pottere, Bellatrix Lestrangeová není žádný začátečník, zná mnoho kleteb, které je schopna vyjmenovat bez jediného zadrhnutí."

"To já přece vím!" ohradil se Harry. "Vím, čeho je schopná," dodal otráveně.

"Tak se podle toho chovejte a nedávejte svůj život tak snadno v sázku."

Harry věděl nejen o tom, co všechno Bellatrix dokáže a také, že by měl tuto diskuzi už uzavřít, protože čas kvapil a stejně neměl šanci nad Snapem vyhrát, jenže nebyl ani trochu smířený s tím, že se má najednou řídit příkazy člověka, kterému byl v podstatě lhostejný. To on tuhle soukromou válku začal, on byl ten, kdo měl nést zodpovědnost. Vytrhl se muži a tiše zavrčel.

"Najednou na mně záleží? Najednou jsem důležitý? Když na to přijde, nepotřebujete mě, tak co záleží na mým životě?"

Snape se k němu postavil čelem, tak blízko, že Harry viděl i pableskující paprsky zlosti v tmavých duhovkách. Jen se trochu naklonit blíž a jeho nos by se otřel o ten Snapeův. Ano, Snape se k němu skláněl, neměl zdviženou bradu jako vždy, nedíval se na něj vrchním pohrdavým pohledem.

"Najednou na vás nezáleží? Najednou nejste důležitý? Když na to přijde, co záleží na mém životě? Pro všechny jsem mrtvý. Nebýt vás, nejsem tu," promluvil Snape pomalu. Harry jeho slova vnímal jen vzdáleně. Nedokázal se na něj vynadívat.

"Už bylo dost výčitek," vydoloval ze sebe hlas, který snad ani nepatřil jemu. Jen se ještě chvíli dívat do těch očí. Ať se jde celá Bellatrix bodnout.

"To nejsou výčitky, pane Pottere, ale holé konstatování faktu. A já odmítám, být přítomen vaší sebevraždě. Takže se vynasnažíte, aby k ní nedošlo, protože, jak jste správně uvedl, musíte nést následky. Být zodpovědný za své činy. Umřít není hrdinství!"

"V jisté době bylo," povzdechl si Harry poraženě. Pak si ale uvědomil, že to byl právě on, kdo chtěl udělat za minulostí tlustou čáru. Teď už mu nikdo nepomůže. Přátelé o jeho nových skutcích nic neví, prozatím; bývalá přítelkyně ho nenávidí a McGonagallová si nejspíš myslí, že úplně zešílel.

"Pottere." Profesorův hluboký hlas ho vytrhl z myšlenek. Stále se na něj díval, ale byl jednoduše mimo. Pableskující paprsky ho vrátily do reality. Jen… už nebyly plné zlosti. Možná… Snapeovy rty ještě na sobě nesly známky jistého vzdoru.

Harry na ně koukal, hladil jejich linii od jednoho koutku ke druhému a zpátky. Snapeovy oči byly úchvatné, ale jeho rty… oh, Bože. Určitě záleželo i na okamžiku. Dívat se, nebo dotýkat?

Tohle byla příležitost, bezpochyby, lektvarista už si musel všimnout, na co se Harry upnul, co se teď stalo středobodem jeho vesmíru. Přesto se neodtáhl, stále spočíval v té samé blízkosti a nabízel mladíkovi tenhle úžasný výhled. A Harry se nakonec rozhodl. Že toho zkrátka využije. Už zakusil, jak chutná odmítnutí od Snapea, celkem se to dalo snést. Neodbytná touha, udělat to, byla nepředstavitelně silnější. Zvedl ruku a zapletl prsty do mužových vlasů. Trochu se povytáhl na špičky, nenáviděl svou skřetčí výšku.

"Pottere," zopakoval Snape oslovení. Ale tentokrát bez jakéhokoliv důrazu, jež by mohl Harryho odradit. Naopak, mladík měl pocit, že mu při tom zvuku cosi sevřelo srdce. V hebké hřejivé dlani.

"Profesore…" zašeptal. Kruci, všechno mu bylo jedno. Ať je třeba Bellatrix oba prokleje, ať na ně kliďánko vyskočí z úkrytu… existují chvíle, pocity, okamžiky… které stojí za všechno utrpení světa.

Bylo dost zbytečné přemýšlet nad tím, kdo udělal první krok. Harry to každopádně řešit nechtěl.

Jejich rty se setkaly. V něžném, neuspěchaném polibku, který nesliboval nic a přesto všechno. Harry po tom toužil, mozek mu v jediném oka mihu nabídl několik přijatelných pokračování, a i když mu bylo jasné, že právě teď na ně není správný čas ani místo, nevadilo mu to. Poválel své rty na těch přísných, lehce povolených, snad i přístupných a okouzleně zavřel oči. To co se stalo v koupelně, se tomuhle nevyrovnalo. A on netušil proč, jen to prostě věděl.

Polibek skončil pomalu, absence dotyku jazyků a smíchání slin nevadila, i takhle to bylo dobré. Moc dobré.

Harry pootevřel oči, uvědomil si, že svou hůlku svírá až moc volně, málem mu vypadla z ruky. Tmavé oči ho sledovaly, pohled zastřený, ale víc z něj poznat nebylo. Hypnotizované rty se pohnuly.

"Držte se za mnou a žádné řeči," nařídil mu Snape. Harry svorně přikývl. Co znamená protestovat? Co znamená vzdorovat? Neznal ani jednu ze svých přirozených vlastností. Snape zaváhal, poté zvedl ruku k jeho rameni a jemně s ním zatřásl. "A vzpamatujte se," zamračil se. Konečně Harry potřásl hlavou. Jakoby to byl ten správný impuls k tomu, aby se vrátil do reality.

"Jistě," ucedil. Zabijáku příjemných pocitů, domyslel si popuzeně.

Vykročili do prázdné ulice, Harry se držel za Snapem, vyšší muž ho tlačil za svá záda rukou. Nikde ani živáčka, nikde se nepohnul ani lísteček.

"Říkal jsem to, není tu," zašeptal Harry. Nemohli bychom se vrátit k té předchozí činnosti? Už nechci bojovat, proto jsem vás mezi živé nevrátil.

"Tiše," napomenul ho Snape. Harry se na něj nechtěl dívat, musel být přece ve střehu, ale… sakra, ten ostře řezaný profil, ty oči, nos, ústa… připadal si jak pod vlivem nějakého lektvaru touhy. Byl si svou volbou jistý. Cítil touhu už dlouho, ale najednou byla… téměř neúnosná. A v takové chvíli by být přece neměla. Oba byli v ohrožení života.

"V tom okně, tamhle."

Harry málem ztratil rovnováhu, když se lektvarista zastavil a on do něj narazil. Zatraceně. Musím se začít soustředit! Než se směrem, kterým starší muž ukázal, podíval, byl odtažen k polo rozbité kamenné zídce. Listy břečťanu mu pohladily tvář.

"Je tady?" vydechl s úzkostí, svazující mu hrdlo. Zatracená Bellatrix, uvízlo mu na mysli.

"Nevím, jestli je to ona, byl to jen nepatrný pohyb, jakoby stín. Pořád se budete držet za mnou!" sykl Snape.

"Kdo jiný by to byl?" utrousil Harry nakvašeně. Vážně chtěl zpátky do stanu. Ona ta budoucnost, na útěku, zase nevypadala tak strašně. Pojďme, vrátíme se.

Uvědomil si na sobě lektvaristův upřený pohled.

"Co je s vámi, Pottere? To vás tolik rozhodila jedna pusa? Co všechno mi vlastně můžete nabídnout?" ušklíbl se Snape. Provokace z jeho hlasu odkapávala po litrech. Snapeův hlas ještě nikdy nezněl tak eroticky. Zaručeně něco nebylo v pořádku. Dřív sice nebylo moc času na myšlenky tohoto druhu, ale i tak je Harry dokázal oddělit. Zvlášť když mu šlo o život. A Snape? O tom snad nikdo pochybovat nemusel.

"Svádíte mě?" vyplivl šokovaně.

"Opravdu mě chcete nařknout z něčeho takového? No tak," zasmál se Snape přiškrceně. Jeho bělmo zasvítilo. Bylo sice hodně šero, ale Harry si toho pohledu nemohl nevšimnout. Muž byl ve skutečnosti vyděšený. Jako kdyby lektvarista sám žasl nad tím, co tu teď řeší.

"Chtěl bych vás natisknout na tu zeď a vysát," vypadlo z překvapeného Harryho. Snape zatnul zuby, svaly v jeho tváři zahrály nevolí. Mladík málem vrostl do země, když pak druhý muž znovu promluvil.

"A já bych vám nebránil."

Harry si dal pomyslnou facku, vlastně dvě, jedna nestačila.

"Slyšíte se, co říkáte?" špitl, ve slabinách mu zacukalo, přerývavý dech byl další položkou na seznamu. "Já to říkat můžu, já jsem tu ten zamilovaný, ale co vy?" zhrozil se. Opravdu chtěl být tak přímočarý? Snape nakrčil čelo, chytil Harryho za zápěstí a přitáhl si ho blíž.

"To… nemyslel jsem to tak… já bych nikdy… nemůžu si pomo…" Bum, zídka se zachvěla, oba muži dopadli na kolena, Harryho levé se ve vteřině zahřálo a roztepalo. Krev. Bez milosti se nalepila na natrhnutou látku kalhot. Další malý výbuch, kameny na vrcholu zdi se rozkývaly a začaly padat. Snape natlačil Harryho pod sebe a tím ho zakryl. Kameny naštěstí nepadaly z velké výšky, přesto se jeho záda bolestivě prohnula, když se jeden z těch menších na chvíli zastavil na nich, než spadl definitivně na zem. I Harry ten náraz cítil, byl ještě víc přitlačen k zemi. A ke Snapeově tělu.

V klínu měl žár. Copak tohle bylo normální? Není tohle jedna z těch zaručených situací, která zničí veškeré libido?

"Zjistila to," ozval se nad ním Snapeův hlas. Harry toužil zakývat hlavou, jakože rozumí, ale nemohl se vůbec pohnout. Snape z něj chtěl vytvarovat asi kuličku, nebo jiný geometrický útvar, jak ho pevně mačkal.

"Proč se ještě nepřemístila?" vymučil ze sebe, bolelo ho mluvit.

"Možná je v šoku. Možná opravdu nepočítala i se mnou," šeptal Snape horlivě. Harry prostě neměl slov. Tohle nebyl Snape. Alespoň ne takový, jak si ho pamatoval. No dobře, od jeho znovuzrození se toho taky dost změnilo, pokud měl být k sobě upřímný, ale ten hlas…

Na první pohled lektvaristova změna nebyla znát, štiplavý a kousavý jako vždy, sarkastický nádech v každém vysloveném písmenku a přesto v jeho hlasu bylo ještě něco. A Harry věděl… ano, mohl by přísahat na cokoliv, že se tomu Snape brání, a že je z toho sám velmi překvapený.

"Co budeme dělat?" zeptal se Harry. Ucítil nad sebou pohyb, jakési krátké šoupnutí, Snape otevřel krabičku s hůlkou, pouzdro odletělo kousek od nich; brnění celého těla, obou těl, příliv magie, tak velký až krev bušila do spánků. A Harry to cítil stejně silně. Cítil radost, rozlévající se Snapeovým tělem, když se ruka směla konečně pomazlit se svou milovanou zbraní, neodmyslitelnou součástí každého čaroděje. Jak je možné, že to cítí také? Co byl ten divný pocit, že poslední dílek skládačky zaklapl na to správné místo?

"Necháte mne jednat, vy zůstanete tady!" rozhodl Snape. Harry pod jeho tělem začal mohutně kroutit hlavou. Tedy aspoň si to myslel. Ve skutečnosti díky nemožnosti pohybu sebou jen třásl.

"Nechci! To se mám dívat, jak po vás metá jednu kletbu za druhou?"

"Pro Merlina, Pottere! Je vám snad jedenáct? Já mám hůlku, ona ne. Bellatrix je určitě hodně mocná čarodějka, ale bez své hůlky dokáže vykouzlit jen některé kletby. A těm se snad ubránit dokážu. Copak o mně pochybujete?" Co to mělo být? Naléhání na Harryho odpověď? Na jeho názor? Nebyla tohle skvělá příležitost, jak Snapea skopnout z toho jeho arogantního piedestalu? Ne, nebyla.

Harry se bál, šíleně. Nechtěl tu být. Rituál zrození byl máček proti téhle situaci. Ale proč? Protože se na to nedokázal pořádně soustředit? Protože místo vymýšlení plánu za pochodu, se mu před očima míhaly úplně jiné obrazy? Takové, co se na tohle místo ani trochu nehodily? A proč se nedokázal ubránit tušení, že Snape to má stejně? Od té pusy se oba chovali divně, nechápal to. A chtěl odsud pryč!

Aniž by s lektvaristovým plánem souhlasil, sevření povolilo. Byl propuštěn. Snape se po zdravém zbytku zídky odsunul blíž ke sloupu, který dřív nejspíš sloužil jako základna pro bránu. Harry po něm natáhl ruku, prsty zatnul do rukávu hábitu, Snape natočil obličej na něj. Opět se mračil. Po částečkách zmatku nebylo ani památky. Teď se třpytily bojovností.

"Klid, nemůže mne zabít," řekl pevným tichým hlasem a Harry se prudce nadechl.

Ano, přesně tohle jsou ty chvíle, za které byste zabíjeli. Když někdo, koho bytostně milujete a potřebujete, na to přistoupí, třeba jen na malou chvilku. Když ví, že pro něj znamenáte mnoho a snaží se vás uklidnit, že bude všechno v pořádku, a že si zkrátka uvědomí, jak moc by vás jeho odchod bolel. Harry nechtěl přistoupit na jinou alternativu, prostě ne. Bude si tuhle chvíli hřát u srdce. Tedy až po tom, co z tohohle místa vypadnou a přestane jim hrozit bezprostřední nebezpečí.

Nebyl svolný k přikývnutí, přesto přikývnul. Někdo to udělal za něj a už to nehodlal řešit. Snape mu posunek oplatil a otočil se zpět k bráně. Zaujal bojovou pózu v podřepu. Pak vyskočil a smýkl rukou s hůlkou. "Confringo!" vykřikl. Tedy, Snape nikdy moc nekřičel. Mohl vlastně použít i docela klidný hlas a svět by se přesto otřásl v základech. Asi podobně jako dům, na který mířil.

Stavba vypadala doposud bytelně, dům patřil mezi jeden z mála těch zachovalejších. Ale přestože jeho zdi tvořily hladce opracované kameny, jeden jako druhý a střecha měla před sebou ještě dobrých deset let života, vliv kletby nevydržela. Šla na řadu jako první. Tašky se začaly sypat z výšky jako sněhové vločky, jen nedopadaly na zem ladně a beze zvuku. Tříštění skla Harrymu, schovanému za zídkou napovědělo, že okna právě dokonala svou službu. Nakonec se začalo valit kamení.

Bylo dobře, že to neviděl, možná ani nemusel, nikdy o Snapeových schopnostech nepochyboval. A všudypřítomné zemětřesení, díky kterému se musel chytit zídky pevněji, mluvilo za vše. Obdiv prostoupil celé jeho tělo, zabrnkal na rozechvělé nervy. Byl pyšný. Na sebe. Ano, vybral si toho nejlepšího.

Mezi burácením kamení a otřesy se ozval ženský výkřik. Všechno ho svrbělo, jak se chtěl přiblížit k místu dění. Ne, nesměl, slíbil to. Když dopadl k zemi poslední kámen, ulici zachvátila vlna prachu. Zavřel pevně oči a zakryl si nos a ústa. Drobounké částečky toho, co z domu zbylo, poletovaly kolem něj, doplňovalo je tíživé ticho s příslibem zla.

Snape pomalu vyšel ze svého úkrytu a narovnal záda.

"Bellatrix, jaké překvapení," zkonstatoval suše.

"Ach, Severusi. Jaké překvapení," zopakovala po něm žena. Harry nedýchal. Její hlas. Ten odporný skřípavý zvuk; hlasivky, co dokážou způsobit mrazení i při strohém povzdechu. Harrymu tedy zima byla a pořádná. Hůlka v jeho dlani málem praskla, jak křečovitě ji svíral. Avada byla málo pro někoho takového. Mělo by existovat kouzlo, které by tu špínu vymazalo z povrchu zemského, až by nezůstal ani jediný atom. Ne, krucinál, proč v jedné vteřině dokážu myslet na pomstu a v té druhé na to, jak mě Snape drtí v objetí? Tentokrát si Harry nedal imaginární facku, ale opravdovou. Málo, byla moc malá, fantazie pracovala dál.

"Nečekala jsem, že se ještě někdy potkáme," zavrkala Bellatrix.

"Překvapení je i na mé straně. Zdá se, že jsi tu tak trochu uvízla." Harry viděl, jak se Snape demonstrativně rozhlédl kolem, byl si ale jistý, že ani na okamžik tu mrchu nespustil z očí. Paži stále nataženou, připravenou k útoku, pokud bude třeba.

"Jen maličko. Ty mi asi neřekneš, co se stalo, že?"

"Nedomyslela sis to sama?" Harry těžce polknul. Snape a Lestrangeová vedli rozhovor jak při čaji o páté. Jak nějací aristokraté. Směšné, ale zároveň velmi, velmi mrazivé.

"Možná. Není to tak dlouho, co se přímo přede mnou zjevil Potter. Vypadá to, že Náš pán selhal. Oh, promiň, můj pán," opravila se. "A asi už to víš, ale cítila jsem z něj tvou magii. Sice nepatrnou, ale byla tam. Přiznávám, že jsem do šoku neměla daleko," tlumeně se zasmála. Až to působilo nepřirozeně. Snape mlčel, ticho zabíjelo. Později vyřčené jméno nemělo o moc slabší účinek.

"Gustavovi, mám pravdu?" ušklíbla se čarodějka. Harry si všiml, že Snape nepatrně zbledl, tedy pokud to bylo ještě možné.

"Nejspíš," přitakal prkenně. Harry nastražil uši. Lektvarista nad něčím zaváhal, jeho hlas neměl dozvuk obvyklého nadhledu.

"Pokusil ses mě zastavit, Severusi. Pokusil ses odrazit kletbu, něco se v tom domku muselo stát!" mluvila Bellatrix dál. Harry zíral před sebe, na rtech otázku ryzího překvapení. "Cože?"

"Co teď hodláš dělat? Nemáš hůlku, pro všechny jsi mrtvá. Pokud se někde objevíš, hned po tobě půjdou," pokračoval Snape nevzrušeně. Harry tuhle část vnímal jen vzdáleně. On mu lhal? Ale proč? A Harry mu nevěřil, jenže byl přesvědčován. Proč?

"Zdá se mi, drahý Severusi, že jsou v tuto chvíli naše Osudy velmi podobné," zachechtala se žena. Pokud ještě z domu někde zůstal kousek skla, právě se rozsypal na skelný prach.

"To je sporné, Bello. Byl jsem po smrti očištěn. Což se o tobě říci nedá. Je mi líto," přihodil si Snape. "Co hodláš dělat?" zopakoval strojeně svou otázku. Víc Harry nestihl pochytit. Nebo vlastně ano, několik první písmenek z kouzel, která na sebe oba vyštěkli. Bohužel to Bellatrixino bylo vysloveno o částečku setiny vteřiny dříve.

"Revertis Fortis!" zvolala Bellatrix.

"Protego!" zareagoval Snape. Harry vytřeštil oči. Něco ho chytilo za pas a odmrštilo na druhou stranu silnice. Dopadl na záda, včas si zakryl hlavu, jinak by s ní prorazil kamenný plůtek přilehlé zahrady. Snape se téměř ve stejnou chvíli objevil vedle něj, ovšem tím samým způsobem. Než se Harry stačil vzpamatovat, od zbořeniny se ozvalo "Malfoy Manor," a pak velmi známé lupnutí. Bellatrix byla pryč.

"Jste v pořádku?" vzdychal bolestně. Měl naražená záda, možná zlomených pár žeber. Bolelo ho zápěstí a na místě, kde byl dřív jeho malíček, zela rozšklebená znovu otevřená rána.

Zaklel.

Co to sakra mělo být?

"Akceptuji vaši sounáležitost, Pottere, ale nemusíte létat vzduchem, abyste se mi zalíbil," zavrčel Snape, těžce zvedající se ze země. Hýkal při tom, funěl a… samozřejmě nadával. Jinak ale vypadal v pohodě.

"To jsem nebyl já. To samo," opáčil Harry. Pak se na lektvaristu zadíval o trochu déle, obočí se pomalu zvedalo. "Takže existuje způsob, jak se vám zalíbit?" vyslovil naprosto bez rozmyslu. Snape protočil panenky.

"Merline, ty to vidíš," posteskl si. Harry potlačil neodbytnou chuť, vrhnout se na profesora přímo tady. Došlo mu, že to není samo sebou. To, na co neustále myslel a ani jeho několika metrový let vzduchem nedokázal potlačit, byla tak neodbytná chuť na sex, až se mu zkroutily palce u nohou. Už toho mám dost, třískl pěstí o zem. Snape po něm natáhl ruku a chytil ho za šíji. O dvě vteřiny později už těžce oddechovali ve stejné poloze před svými ochranami.

A chuť zmizela jako mávnutím kouzelné hůlky.

"Něco vám povím, pane. Jsem vážně hodně zmatený," utrousil Harry nazlobeně. Při zvedání vydal bolestivý zvuk, polámaný asi nebyl, ale naražený na mnoha místech ano. Snape mu pomohl, i když měl dost starostí sám se sebou. Jenže Harrymu to bylo jedno. Tohle všechno bylo tak hrozně divné. Pokoušel se při chůzi ke stanu srovnat myšlenky a vzpomínky na uplynulou událost. Snape se belhal mlčky vedle něj, asi si narazil koleno, zhodnotil Harry krátkým pohledem jeho zdravotní stav. Když za nimi lehla celta, uzavírající vstup do skromného příbytku, Snape ho dostrkal k pohovce a povalil. Poté přiklekl ke zraněné noze a natrhl látku kalhot na koleni.

"Episkey," zamumlal ozdravnou inkantaci s hůlkou, namířenou na ránu. Ta se začala pozvolna zacelovat. "Ještě vaši ruku, Pottere," nabídl mu Snape svou dlaň. Harry do ní vložil končetinu o čtyřech prstech a odvrátil tvář. Myslel si, že si na svůj chybějící malíček už zvykl, ale opak byl pravdou. Nemohl se to dívat.

Nepříjemně to zapálilo, o něco víc než samotné zranění, ale naštěstí to trvalo jen chvilku. Do obou ran vstoupilo příjemné fyzické uvolnění.

"Tady." Před Harryho obličejem se objevila sklenka s whisky. "Vypít a nevyzvracet," dodal Snape přísně. Mladík alkohol vděčně přijal a hodil na jeden tah do krku. Silou vůle potlačil nutkání na kašlání, jeho tvář díky tomu zrudla.

"Co se to stalo?" zasípal. Musel ještě párkrát polknout, aby zahnal to protivné škrábání a pálení. Naštěstí teplo, rozlévající se útrobami, chvilkové nepohodlí vynahradilo.

"To nevím," odvětil Snape. "Chtěl jste mě vysát, co si vzpomínám?" zkroutil nesouhlasně rty. Harry se na tu přísnou, avšak měkkou tkáň podíval, zamával si imaginární rukou před obličejem a pak s její pomocí zakryl výhled na profesorovu tvář. Sžíravý pocit už nebyl tak silný, ale stále tu byl.

"O tom nemluvím," zachmuřil se. "Bellatrix vás odhodila. Proč jsem letěl taky?" upřesnil otázku, přestože věděl, že ji Snape pochopil už napoprvé správně.

A proč jste mi lhal o té kletbě?

"Netuším a nebudu nic zastírat, Pottere, nelíbí se mi to," přiznal Snape.

"Tak na tom se shodneme," pokýval Harry unaveně hlavou.

Proč jste mi lhal o té kletbě, profesore? Vždyť díky tomu může být všechno jinak. Neměl jsem vám věřit. Věděl jsem to!

"Taky jste zraněný," zkonstatoval při pohledu na Snapeovo koleno. Muž klečel obezřetně na tom druhém. Ve tváři ani náznak bolesti.

"Pusťte to z hlavy." Lektvarista mávl rukou a zvedl se. Poté usadil své tělo na druhý konec pohovky. Zírali před sebe, ponořeni do svých zmatených myslí. Harry nechtěl propadat panice, ale to by nesměl být před chvílí účastníkem nejdivnější bojové akce ve svém životě. Kdo mohl znát odpovědi na jeho otázky, když je neznal ani Snape? Všechno bylo špatně.