Krvavý polibek 13.

Děkuji všem za komentáře! Časově se dnes sice dopředu moc nepohneme, ale dějově snad ano :)

---

Místo, na které se Harry přemístil, bylo přesně to samé, jenž před několika hodinami opustil. Rozpoznával to údolí, ukryté hradbou hor, jejichž ostré pahorky se táhly kol kolem jako královská koruna. Údolí bylo sice rozlehlé, ale přesto díky skaliskům a kopcům a celkovému umístění působilo víc bezpečně, než předchozí palouček v opuštěném lese. Pár dní tu ještě zůstanou, než se přemístí zase někam jinam, rozhodl se Harry v duchu. Bezděčně se při tom podíval na obsah svých prstů. Láhev ohnivé whisky, pro kterou si skočil těsně před přemístěním do bytu. Byl to spontánní nápad, Harry se nechal unést klamnou představou, že alkohol by mohl potlačit zábrany. Že by se mu jím dokonce podařilo Snapea trochu uklidnit. Pokud to byla opravdu klamná představa, se dozví již brzy. Stačilo jen udělat pár kroků a nechat se pohltit ochrannými kouzly, která jeho stan skrývala před jakýmkoliv zvědavým pohledem zvenčí.

Znovu se podíval na láhev a povzdychl si. Nebyla to žádná vybraná značka a whisky nepatřila k těm opěvovávaným dvanácti, či osmnáctiletým exponátům. Dostal ji od Rona k narozeninám. Vlastně by mu bylo i jedno, pokud by to byl třeba ledový čaj, ale dokázal si představit, jak vyhraněný vkus má v tomto případě asi Snape. Také se mohlo stát, že mu ji celou vylije na hlavu. Ano, to bylo docela dobře možné. Proto se Harry připravil i na tuto možnost, než definitivně přikázal svým nohám, aby se rozešly k ochranám.

Svůj stan našel v tiché atmosféře. No, nic jiného ani nečekal. Snape nebyl z těch, kdo by po jeho odchodu uspořádal v "domě" párty s velkým jásotem a možná i transparentem s nápisem: kočka není doma, myši mají pré. Nebylo ani moc velké překvapení, že se Snape stále rozvaloval na pohovce, v rukách další z mnoha výtisků Denního věštce.

Harry vešel dovnitř, zatáhl za sebou celtu a rovnou si to namířil do obývacího pokoje. Zastavil se u gauče a natáhl k němu ruku, ve které držel podlouhlou krabičku se Snapeovou hůlkou. Muž nereagoval, ne hned. Napínal Harryho trpělivost dobrých třicet vteřin a Harry se skutečně hodně ovládal, aby po něm to pouzdro nehodil s nějakou nadávkou. Nezapomněl si při tom vzpomenout na poslední slova McGonagallové, když se loučili v jejích soukromých komnatách. Musíte spolupracovat, Harry, nesmíte spolu bojovat, když proti vám stojí takové zlo. V tu chvíli si byl Harry víc než jistý, že něco takového po něj nebude problém, ačkoliv odcházel z jejich tajného útočiště značně rozmrzelý a vytočený; pořád tu byla ta věc s jeho city a touhou, aby bylo všechno jinak, zkrátka klidnější a… dospělejší, jenže stačilo půl minuty Snapeovy ignorace a vztek byl zpátky.

Naštěstí pro lektvaristu a také pro Harryho, Snape zasáhl svou účastí doslova za vteřinu dvanáct, když spustil ruce, držící noviny do klína a podíval se na něj přivřenýma očima. Že v nich Harry zahlédl výraz absolutního opovržení, momentálně neřešil. Mladík nakonec položil krabičku na stolek, aniž by čekal na to, co Snape řekne, jelikož tušil, že to nebude nic příjemného, tak tomu nejspíš chtěl předejít a otočil se k odchodu do kuchyně.

"Jo a jsem celkem v pořádku, nic se mi nestalo, dík za starost," dodal pohrdavě přes rameno. Bylo by fajn, kdyby se ho Snape zeptal, jak to celé probíhalo. No, nezeptal se , tak to za něj Harry udělal sám, v duchu a také si odpověděl, nahlas. Trochu provokace nikdy neškodilo.

Za zvuků svých vlastních kroků - byl ochotný je vnímat víc, než ticho, které se za ním prohlubovalo -došel do kuchyně a postavil láhev whisky na linku. Také si odvázal váček a položil ho vedle. Byl rád, že je zpátky. Ve skrytu duše měl z té cesty strach a co se týkalo návratu, už se ho sám před sebou ani nesnažil skrývat. Vždyť, co kdyby svou a Snapeovu hůlku dostatečně nenaplnil svou magií? Bellatrix ho mohla stáhnout při přemisťování zase k sobě. Když ji viděl on, tak ona jeho taky a coby zkušená čarodějka si jistě dokázala vyvodit závěry, proč se před ní Harry tak náhle objevil. Dost pochyboval o tom, že by vytušila Snapeovo znovuzrození, ale jistě ji napadla celá řada dalších možností, o kterých nemusela mít McGonagallová ani ponětí. Nejhorší asi bylo, připustit si, že věděla o jeho existenci. Bellatrix byla prokleta dřív, než Harry porazil Voldemorta. Nemohla vědět, jak celá válka dopadla. No, teď už pochybovat nemusela.

"Zdá se, že současná ředitelka převzala po tom starém citronovém bláznovi kompletně všechno. Včetně neschopnosti udělat přítrž vaší nekázni a hlouposti," ozval se za ním Snapeův nabroušený hlas.

Harry zrovna natahoval ruku k lince, že si vyndá skleničku na pití, ale tohle ho zaseklo v půlce pohybu.

"Pane?!" otočil se prudce na Snapea.

"Jestli tomu nerozumíte, tak vám to vysvětlím s pomocí vašeho primitivního slovníku, Pottere. Očekával jsem, že vás minimálně na něco přemění. Nemohu uvěřit tomu, že vás jen tak nechala jít zpátky a ještě vám dala mou hůlku. Dokonce mi začíná připadat víc pravděpodobné, že vás ještě poplácala po rameni a pochválila," zavrčel Snape. Harry si jeho slova přebral okamžitě. Nepotřeboval slovník, který by převáděl snapeovský jazyk do primitivního, jen prostě v první chvíli nevěřil tomu, co slyší. Nechtěl snad ten arogantní netopýr, aby se vrátil? Nevnutil mu kvůli tomu jeho vlastní hůlku do ruky? Nepředpokládal tedy, že se McGonagallová zachová tak, jak se zachovala? Tedy, že ho poslala zpátky jako Harryho Pottera a ne jako… například švába?

"Nějaké roztomilé zvířátko by vám bylo jako společnost milejší? Máte svou hůlku, použijte ji," pokrčil Harry rameny. Nehledě na to, kolik úsilí ho stálo, aby udržel svůj hlas v klidu. Musíte spolu vycházet, nesmíte proti sobě bojovat, když máte co dočinění s takovým zlem…

"Neříkejte dvakrát," sykl Snape. Jeho ostrý pohled padl zhruba do míst, kde měl Harry břicho. Mladíka to pochopitelně znervóznilo, dokud druhý muž znovu nepromluvil.

"Co to tam máte?" zeptal se hrubě. Hm, že by si všiml té láhve? Že by chuť po alkoholu přebyla chuť po výlevu sarkastických proslovů?

"Ledový čaj," odvětil Harry klidně. Poté si konečně vytáhl skleničku ze skříňky a zády ke Snapeovi ji naplnil do poloviny zlatavě hnědou tekutinou. Měl v sobě už jeden pohár koňaku. Jistě velmi kvalitního. Asi nebylo dobré to míchat s whisky, ale co, třeba když se pořádně opije, bude mu aspoň chvíli všechno dokonale ukradené. Kvůli tomu přece lidé pili. Aby zapomněli na své problémy. A jak už stihl zjistit, za svůj krátký život, tenhle divný zlozvyk byl stejně tak častý u mudlů, jako u kouzelníků.

Otočil se zpět a vyzývavě si přiložil sklenici ke rtům. Díky tomu, že ji měl uloženou doma v lednici, byla ještě stále příjemně chladná. Ani nepotřeboval led. Co se týkalo chuti, no… darovanému koni na zuby nekoukej, říkávala teta Petúnie, když mu dávala oblečení po Dudleym. Byl to tedy jakýsi mudlovský termín pro ty, kteří si rádi stěžovali na darované předměty, když se jim nelíbily, pokud to pochopil správně. Ovšem on mezi takové nepatřil. Nestěžoval si nikdy na nic. Ani na to, že jsou mu bratrancovy věci velké, ani na Ronův výběr narozeninového dárku. V rámci možností byla whisky dostačující.

Harry polkl první hlt a pokochal se zapálením v krku, jež se velmi rychle změnilo na příjemné teplo, klesající níž jeho jícnem až do žaludku. Mimochodem prázdného žaludku, jak si následně trpce uvědomil. Jeho obsah zanechal ve své garáži. Něco dobrého ale na tom přece jen shledal. Nebude potřebovat moc, aby se dostal pod obraz. Tím pádem zbude alkohol i na zítra a na pozítří. Ano, Harry si dokázal docela živě představit, jak se z něj postupně stává alkoholik. S tou divnou společností, kterou si uvázal na krk, mu to připadalo nevyhnutelné.

"Máte hlad? Udělám něco k obědu," navrhl ledabyle a chystal se otočit zpátky, že prověří obsah ledničky.

"Ona vám tu hůlku opravdu dala jen tak?" zarazil ho Snape. Harry si povzdechl, kopl do sebe zbytek skleničky, čímž jasně odhalil její skutečný obsah a dolil si novou várku. Poté vytáhl druhou sklenici a naplnil ji také. S pevně stisknutými rty ji donesl druhému muži.

"Nebude to asi vaše liga, ale nic lepšího jsem nesehnal." Podal mu alkohol. Snape k němu nedůvěřivě přičichl a pozvedl obočí.

"Zajímavý ledový čaj. S příchutí Teacher´s?" zeptal se lektvarista s tak trochu posměšným tónem. Harryho ale šokovalo, že Snape poznal i značku, i když by ho to asi šokovat nemělo. Muž musel mít díky létům stráveným nad přípravou lektvarů vytříbený čich. A Harry nevěřil, že by to jeho rok půl dlouhá absence na povrchu zemském nějak ovlivnila.

"To není špatná whisky, ale máte pravdu, osobně dávám přednost zajímavějším značkám," zkonstatoval Snape a napil se. Harry na něj nepřestával zírat. Starší muž při pití vypadal téměř uvolněně. Druhý lok si dokonce vychutnával. No, řečeno s nadsázkou, ale rozhodně neohrnoval nos. Jak by se asi tvářil, kdyby mu Harry řekl, že láhev dostal od Rona Weasleyho?

Pro Harryho bylo všechno tak nové. Choval k tomuto muži své city na základě vzpomínek, které mu lektvarista předal. A protože to bylo ve chvíli, kdy umíral, Harry neměl možnost vidět ho v tak… obyčejných situacích. On neměl vlastně možnost vidět ho v žádných situacích. Samozřejmě, že těch šest let, co strávil v Bradavicích nejednou zalétl k učitelskému stolu a konkrétně i ke Snapeovi, zrovna když třeba krájel zeleninu, nebo pil čaj, ale to bylo ještě v době, kdy ho nenáviděl. Kdy mu všechno, co muž udělal, ať už to působilo sebenormálněji, připadalo nechutné a odporné. Takže se ve skutečnosti nedíval. Bylo nemyslitelné, aby si v té době řekl, jak svůdně při tom Snape vypadá. Jak pěkné by bylo, kdyby tímto způsobem přiložil své rty na jeho a ochutnal je.

Harry odvrátil tvář a sám se napil. Ne, nápoj vážně nebyl špatný, v duchu Ronovi poděkoval.

"Ředitelka McGonagallová si se mnou servítky nebere, pane, tím si můžete být jistý. Jen…" Teď se Harry natočil k pohovce jakoby bokem. "Jen chápe, že už není cesty zpět a snaží se s naší situací něco vymyslet. Možná byste si chtěl poslechnout, co mi řekla," navrhl Harry opatrně. Raději se na profesora ale nepodíval.

"Co chci, je získat zpátky svůj klid a nejlépe tam, odkud jste mě unesl," zabručel Snape. Harry se s ním nepřel. Ponechal Snapeově prohlášení dostatek času, aby se vstřebalo do prostoru a pokračoval.

"Musíme si promluvit, pane. Je to nutné. Já… něco se stalo, když jsem se přemisťoval," začal Harry nejistě. Trochu mu vadilo, že musí stát, tedy asi nemusel, Snape už na pohovce seděl, snad aby si lépe vychutnal svůj nápoj, ale Harryho by nikdy nenapadlo, sednout si vedle něho. Proto si došel do ložnice pro židli, kterou postavil z druhé strany konferenčního stolku, a když lektvarista nenamítal nic proti rozhovoru, Harry si domyslel, že je mu to spíš jedno, dle mlčení, posadil se. I když Snape vypadal nezúčastněně, mladík věděl, že brzy ho jeho slova zajímat budou.

"Nemám s přemisťováním problém, vycvičil jsem se od konce války. Přesun do mého domu a následně do Bradavic měl proběhnout bez problémů, pokud by ředitelka nechala zpřístupněný krb, což také nechala, ale samotné přemístění se pokazilo. Vlastně se odehrálo jakoby na etapy. Místo v garáži jsem se ocitl v nějakém starém neobydleném městě a pak až jsem se přemístil k sobě domů."

"Takže možná nejste v přemisťování až tolik vycvičený, jak se domníváte," neodpustil si Snape. Harry čekal, že něco takového řekne, byl to přece Snape. A byl rád, že mu to může vyvrátit.

"V tom městě jsem stanul na několik vteřin tváří v tvář Bellatrix Lestrangeové. Nemyslím si, že by to byla moje chyba," odvětil Harry s ledovým klidem. Něco kousavějšího si tentokrát nechal pro sebe. Nemělo zkrátka smysl do tak vážného oznámení vložit cokoliv, co by jeho znění mohlo ovlivnit.

Snape se víc natočil k němu, doposud seděl jakoby souběžně s pohovkou, jen nohy měl spuštěné na zem. Nebylo pochyb, že ho Harryho řeč zaujala. Proto mladík raději pokračoval. "Řekl jsem to ředitelce a mezi řečí, tedy ona chtěla, abych jí stručně popsal naše soužití, jsem přiznal, že jste používal moji hůlku a že máme podezření na váš viteál, který mohl vzniknout díky zkřížené kletbě. Zprvu mi nevěřila, že jsem Bellatrix viděl, myslela si, že to byla jen nějaká halucinace, ale po tom přiznání… Je přesvědčená, že si mě Bellatrix přitáhla při přenosu k sobě, díky magii, kterou jste vložil do mé hůlky."

Snape se napřímil. Nepůsobilo to nervózně, žádný takový úkon Snape ve své databázi sebejistých pohybů neměl, přesto si Harry na okamžik pomyslel, jak by to bylo skvělé, kdyby se ten chlap aspoň na chvíli uvolnil. Anebo jednou jedinkrát ukázal slabost. Třeba i obyčejné překvapení nad tím, co se právě dozvěděl. Vážně to bylo tak ponižující? Vždyť tím jen vyvolával dojem, že je mu to ukradené. A to přece nebylo v pořádku.

"Co zpáteční cesta?" zeptal se starší muž téměř lhostejně. Harry tak nějak tušil, na co lektvarista naráží. Nazpátek cestoval se dvěma hůlkami.

"Musel jsem použít vaši hůlku a samozřejmě i svou, abych z ní odstranil vaši magii. Zpáteční cesta proběhla v pořádku. Ne že by mě to nějak výrazně uklidnilo," přiznal Harry. Snape se opět napil a jakoby se nad něčím zamyslel. Když řekl: "Je tedy naživu." Opět při tom nevypadal nijak vyděšeně, ačkoliv by být vyděšený zcela jistě měl. No, asi muselo stačit, že Harry je za ně za oba.

"Očividně. A než se rozhodnete použít vaši hůlku, dobře si to rozmyslete, prosím," požádal ho Harry.

"Nejsem hlupák, Pottere," osočil se Snape.

"To nejste, ale taky mě nemůžete vystát a myslím si, že právě teď… svoji hůlku nenávidíte, protože jsem se jí dotkl a dokonce s ní čaroval. Omlouvám se, pane, bylo to nezbytné," pokýval Harry hlavou. Druhý muž se mu doposud vyhýbal očima, co mluvili o Bellatrix, ale tentokrát Harryho probodl velmi přímým a zároveň velmi tajemným pohledem. A Harry se při tom otřásl nějakým nespecifickým pocitem, který se nelíbil jeho hlavě, zato tělo s ním nemělo vůbec žádný problém.

Naštěstí díky tomu prvnímu se přes to dokázal hned přenést. Žádné pohledy, žádné rty na okrajích whiskových sklenic, vychutnávající si přicházející tekutinu, nic takového. Byl naivní, jestli si myslel, že by mu něco z toho mohlo někdy patřit. Byl děvka. A v současné době i zločinec. A šla po něm Bellatrix. Neměl světlé vyhlídky a myslet na své emoce, které jejich situaci způsobily, mu připadalo povrchní a paradoxně troufalé. Na druhou stranu to nebylo těžké, když lektvarista kolem sebe nešlehal blesky, což Harrymu moc nepomáhalo.

"Chci se zeptat. Možná vám ta otázka bude připadat směšná, ale já musím vědět, jak na tom jsme. Dokáže Bellatrix Lastrangeová převzít Voldemortovu vládu? Vím, že je schopná jeho krutosti, nelidskosti, ale dokáže z toho udělat globální problém?" zeptal se Harry na rovinu. Snape tu ženskou přece znal mnohem lépe než on. Byla rozeným zabijákem, čarodějkou, jež dávala výrazu černá magie ten správný význam, velmi temný význam, ale co se týkalo vůdčích schopností, Harry nedokázal odhadnout, jestli je něčeho takového schopná.

"Ptáte se mě, Pottere, jestli by mohla být novým Temným pánem? Nevím. Myslím si, že ne hned. Její krutost je příliš přímočará, což z ní dělá dokonalou vražedkyni, ovšem ne člověka s dostatečnou autoritou k tomu, aby se za ním pokorně táhlo vojsko Smrtijedů. Nedokáže vyjednávat, nedokáže nahnat strach chladnou vypočítavostí, jako to uměl Pán zla…"

Takže měl Harry důvod pochybovat o jejích vůdčích schopnostech. Byl rád, že ho za jeho otázku Snape nezpražil nějakým pokořujícím pohledem, který by mu oznámil, co že je za blbce, když se na něco takového vůbec musí ptát. Byla to dobrá otázka a profesor mu dal svou odpovědí v podstatě najevo, že se zeptal víc než správně a že přesně na to by se měli zaměřit.

A Harryho to uklidnilo. Ne to, že půjde Bellatrix po nich místo vytváření nové temné armády, ale že se s tím nerudným chlapem snad dokáže i rozumně bavit. Povídat si.

"Ředitelka řekla, že…" Harry si nervózně pročistil krk a raději si to pojistil i novým lokem whisky, díky které už mu příjemně hořely tváře. "…že bychom měli spolupracovat. Vy a já. Že není dobré, abychom se hádali, ale naopak spojili své síly…" Harry se kousl do rtu. Měl hrozný strach o tom začít mluvit, to bylo asi na jeho návratu od McGonagallové to nejtěžší. Donutit sám sebe, aby to Snapeovi řekl. Protože už dopředu věděl, že ten chlap se nebude chovat podle slov své bývalé kolegyně, se kterou se kolikrát nemohl vystát. I kdyby mu něco takového doporučil Albus Brumbál, určitě by to nepřijal s otevřenou náručí a bránil se. Proč by se on a Harry Potter měli paktovat? A ještě k sobě byli milí?

Harry nečekal na reakci. Kopl do sebe zbytek alkoholu a zvedl se, že půjde konečně připravit ten oběd. Snapeův hlas ho zastavil asi na půli cesty.

"Mohl byste spojit svou pusu s mým penisem, Pottere," proletělo kolem Harryho uší. "I to je jistý druh spojenectví," dodal lektvarista posměšně. Alespoň tak to Harrymu znělo.

Mladík se pomalu otočil. Co si ten chlap vůbec o sobě myslí? Že bude zneužívat jeho upřímnosti?

"Promiňte, pane, ale zrovna nemám moc náladu. Bellatrix, viteály a tak… jistě chápete." Harry pokrčil rameny. Druhý muž pozvedl obočí.

"Nic z toho neuteče, Pottere. Vy nechcete? To je mi novinka. Dohodli jsme se obden, pokud si dobře vzpomínám…"

"Vy jste se dohodl. Sám se sebou," přerušil ho Harry. Zatím ještě docela klidně. Ale jestli ten chlap řekne ještě jedno slovo o…

"Dal bych si ještě jednu." Starší muž k němu natáhl ruku s prázdnou sklenicí. Když se Harry nehýbal, dodal: "Přivolal bych si láhev sám, ale nesmím použít hůlku," řekl velmi provokativním tónem. Harry věděl, že k němu lektvarista nechová pražádnou úctu, ani respekt si u něj nikdy nezískal a přesně tak jeho hlas zněl. V podstatě si z něj utahoval.

"Můžete ale chodit," zavrčel Harry na oplátku. Dál už si muže nevšímal. Možná měl ale víc přemýšlet nad svým prohlášením, protože ho vzal Snape za slovo. Jednoduše vstal a došel k lince. Z ničeho nic se ocitl v tom malém kuchyňském prostoru společně s Harrym a mladík si uvědomil, že to je to poslední, co momentálně potřebuje, aby si zachoval chladnou hlavu.

"Pane?" vyhrkl, když se Snape postavil těsně vedle něj a dokonce se nepatrně otřel rukou o jeho bok. Bylo to záměrné, ale proč to vůbec dělal, zhrozil se Harry. Lektvarista jakoby nic popadl láhev a dolil sklenku do poloviny. Harryho napadlo a pocítil při tom velké zklamání, že se možná Snape potřebuje trochu opít, aby snesl byť sebemenší Harryho dotek. Ale proč by mu jinak navrhoval… nařídil… Proč by na to vůbec pomyslel? Už minule?

Krom toho, co se mezi nimi před dvěma dny stalo, u sebe ještě nikdy nebyli takhle blízko. Ne za současných podmínek.

Harry si všiml, jak se mu třese ruka s vlastní sklenicí a proto ji raději postavil na linku. Snape tu svou přiložil ke rtům a v tu chvíli Harryho něco praštilo do nosu. Byla to vůně. Docela obyčejná levandulová vůně s lehce citrusovým ocáskem. Šampon. Zmatený otočil svou tvář na muže vedle sebe a lehce vyvalil oči. Ano, měl umytou hlavu a celkově… voněl jeho šamponem a sprchovým gelem v jednom. Ne, že by se ty předchozí dny, od chvíle své plné mobility nevěnoval ani jednou tělesné hygieně, ale Harry se ho přece snažil ignorovat a nikdy k němu nepřišel natolik blízko, aby mohl cítit… Merline, ten chlap byl čistý a voňavý a… oholený. Harry už věděl, že lektvaristovy vlasy jsou spíš jemné, než mastné, ale v kombinaci s tou uklidňující levandulovou vůní… v kombinaci s tímto napjatým okamžikem…

Najednou se Harry cítil neskutečně špinavý. A taky že na to měl právo. Několikrát se přemístil, zvracel ve své garáži, jeho dopoledne nebylo zdaleka tak klidné jako lektvaristovo. A díky posledním myšlenkám se mu také podařilo tuto chvíli plnou otazníků dokonale ukončit, protože se mu zvedl žaludek. Neměl v něm nic, co by mohl vyzvracet, snad kromě alkoholu, no a právě ten se asi orgánu určenému spíš pro strávení jídla nelíbil, takže se rozhodl, že musí ven. A Harry s tím nemohl udělat vůbec nic. Snad jen… stihnout doběhnout do koupelny, aby neztratil zbytky své důstojnosti díky tomu, že Snapeovi pozvrací nohy.

Naštěstí to byl chvilkový záchvat nevolnosti. Spíš jen dozvuky cestování prostorem, které Harry vždy velmi těžko snášel. Pokáral sám sebe, že to promíchal s alkoholem. Měl aspoň chvíli počkat, dokud se jeho tělo s přemisťováním nesrovná. Koňak u McGonagallové asi nebyl tak silný.

"V pořádku?" ozvalo se za ním. Neslyšel dveře, takže se lekl a při trhnutí hlavou se praštil bradou o okraj záchodové mísy. Rychle dosedl na paty a natáhl se ke splachovadlu, aby po sobě zametl stopy.

"Zavřené dveře možná něco znamenají, Snape. Třeba, že si nepřeju, abyste šel za mnou." Harry si promnul bradu a zahýbal čelistí. Nebyla to velká rána. Vedle jeho obličeje se ocitla ruka s ručníkem. V první chvíli chtěl vzhlédnout, ale rozmyslel si to. Látku na očištění spíš vytrhl. Následně dostal i sklenici vody, kterou vypil na jeden zátah. Hned na to další.

"To jste se ještě nenaučil pít, Pottere?" následovala ponižující otázka. Harry schoval hlavu mezi ramena a odsunul se od Snapeových nohou dál. Jediné místo, kam se mohl skrýt, byl prostor pod umyvadlem. Přitom by stačilo, aby ho ten chlap nechal na pokoji.

"Můj žaludek nesnáší přemisťování," vyhrkl Harry a přitáhl si kolena až k hrudníku, když se opřel o kachličkovou stěnu shrbenými zády. "A teď vypadněte. Myslím, že jste se pohledem na můj žalostný stav pokochal víc než dost," zabručel. Bohužel, jako kdyby vůbec nic neřekl. Slova se minula účinkem; Snape se nepohnul ani o centimetr.

Harry se zprudka nadechl. "Kruci, vážně vás to baví? No jistě, baví a určitě i uspokojuje, co?" štěkl. Snape udělal nepatrný krůček blíž, sklonil se a vzal Harrymu z ruky prázdnou sklenici. Poté konečně odešel.

Mladík se několik dlouhých minut vydýchával. Nesnášel zvracet, ale kdo by měl něco takového rád? Když si byl jistý, že se mu nepodlomí znovu kolena, pomalu se postavil a začal ze sebe naštvaně strhávat oblečení. Ve sprše vydržel dobrou čtvrt hodinu. Střídal teplou vodu se studenou. A také použil místo gelu mýdlo. Stačilo, aby lahvičku s levandulovým šamponem otevřel a zamotala se mu hlava. Ať chtěl sebevíc myslet na jejich současný problém, viz. oživlá Bellatrix Lestrangeová, nedokázal se na něj soustředit. Snapeova tvář, jeho temné oči, černé vlasy, bledé prsty svírající sklenici s alkoholem, pevné rty… velký tmavý penis… jediný obraz, který se Harrymu dokázal navzdory jeho nevoli udržet před očima. Ale proč? Už nechtěl být znovu ponížený. Udělat to samé, co před dvěma dny. Pokud měly být jeho city takto pošlapány, toužil, aby raději žádné neměl.

Harry se opřel čelem o kachličky a chvíli jen nechal vodu dopadat na své tělo. Alespoň mu to pomohlo trochu uvolnit napjatost svalů. Než vystoupil ze sprchového koutu, natáhl ruku ven, aby nahmatal na umyvadlu své brýle. Kéž by se jich mohl zbavit. Bylo tak obtížné, být na nich závislý.

Bohužel byla skla zamlžená, takže se přece jen musel pořádně přidržovat všeho okolo, aby neuklouzl, sprchový kout měl vyvýšený práh, který bylo třeba opatrně překročit.

Téměř poslepu máchl rukou dopředu, tam někde se nacházela osuška. Místo na ní se ovšem jeho dlaň zastavila na úplně jiném povrchu. Který nebyl tak měkký a rozhodně neměl froté strukturu.

Harry poskočil dozadu. Všechna předchozí opatrnost přišla vniveč, podklouzlo mu chodidlo a mladík cítil, jak se řítí zpátky do sprchy, jenže s tím rozdílem, že jeho vstup tentokrát nedopadne měkce, nýbrž s minimálně naraženou kostrčí. Pád se ovšem nekonal. Na poslední chvíli ho zachytily kleště silných paží a přitáhly ho zpátky do vzpřímené polohy. Navzdory tomu, že chtěl zakřičet, se mu hlasivky křečovitě stáhly. Jeho pohled byl odstraněním brýlí osvobozen od mlžného oparu. Neviděl tvář muže před sebou ostře, ale dokázal rozpoznat jednotlivé kontury.

"Co tu zase děláte? Vyhodil jsem vás…" vydoloval ze sebe zlostně. Svou nahotu v podstatě nevnímal, stejně už ho Snape viděl.

Spojenectví, Harry, prolétlo mu hlavou hlasem McGonagallové. Jenže jaké spojenectví? To co si představoval Snape? Děvkoidní spojenectví? Určitě se nevrátil proto, aby se ho zeptal, co si bude přát k obědu. Tak proč pořád drží jeho paže? Proč nic neříká? Proč ho prostě neotočí zády k sobě a neudělá z něj plnohodnotnou děvku? Proč ho konečně nesrazí na kolena?!

Ah… do prdele… Harry netušil, jak jinak by mohl reagovat na to, co se poté stalo. Rozhodně nebyl otočen zády, nebyl ani sražen na kolena. Nezazněla žádná zbytečná slova a jeho paže zůstaly uvězněné ve svěráku Snapeových velkých dlaní. Harry byl políben. Tak jednoduše a jasně, že pochybnosti o Snapeově konání byly zapomenuty ještě dřív, než se vůbec stačily v Harryho hlavě zrodit.

Ten pocit, jenž se dostatečně nahlas ozval v jeho podvědomí, měl spíš cosi společného s nejistotou, jestli je on doopravdy tím, kým je, nebo jestli náhodou ve sprše neusnul a tohle je jen nějaký pomatený sen. Jenže zároveň to bylo tak skutečné. Stisk prstů staršího muže bolel, jeho rty žhnuly, vůně levandule otupovala Harryho rozum, stejně jako předtím, v kuchyni. Co se to dělo?