Krvavý polibek 11.

Vítám vás v novém roce a přeji příjemné čtení :)

A samozřejmě děkuji všem komentujícím za jejich příspěvky.

Mimochodem, dnes platí omezení, což hrozně nerada říkám dopředu, protože pak to není vůbec žádné překvapení. No, co už nadělám?

---

Harry se podíval na hodiny. Jak dlouho mu ta hrdost asi vydrží? Zatím to byla skoro půl hodina, co odešel z koupelny. Samozřejmě několikrát přistoupil ke dveřím a snažil se zaposlouchat do zvuků. Kdyby to vypadalo špatně, tak už dávno dovnitř vtrhne, ale jediné, co zaslechl, bylo Snapeovo namáhavé oddechování. Jestli chce být za pitomce, zvolil si tu nejlepší cestu. Harry si o něm v tuto chvíli rozhodně nemyslel nic jiného. Musel ale uznat, že být na jeho místě, asi by se zachoval stejně. S tím rozdílem, že Snape by se ho neptal, nedal by mu na výběr. Popadl by ho za vlasy a odtáhl zpátky násilím.

Harry mezitím postavil na čaj. Zakručelo mu v žaludku, když zaléval hrnky horkou vodou. V mysli si rekapituloval stav potravinových zásob a ucítil nepříjemný tlak v břiše, když si uvědomil, že s tím málem, co mají, vydrží sotva dva dny. Nemusel se ani dívat do skříňky, aby se přesvědčil. Nedá se nic dělat; jakmile se ten bručoun vrátí do postele, půjde někam sehnat jídlo. S tím se znovu otočil ke koupelně, jejíž dveře se najednou otevřely a na prahu stanul Snape v celé své posmrtné kráse. Tedy, pokud by si Harry něco takového pomyslel, tak se značnou ironií. Protože člověk, který na vás vrhá místo pohledu blesky, mívá většinou do krásy hodně daleko. To hlavní, co mělo Harryho zajímat, byl fakt, že Snape stojí na vlastních nohách a že ten postoj ani trochu nepřipomíná postoj člověka, který byl ještě před chvílí zcela nemohoucí a závislý na pomoci druhého.

"No páni, nečekal jsem, že se zotavíte tak brzy," podotkl Harry překvapeně. Starší muž nakročil jeho směrem, na což ten mladší zareagoval ústupem vzad. Snapeova chůze nebyla dokonalá, to se dalo čekat, ale jako kdyby s každým krokem získával stále větší jistotu. A Harry měl sto chutí utéct někam hodně daleko.

"Vaši hůlku," sykl Snape. Harry vyvalil oči.

"Moji hůlku?" zopakoval nevěřícně. Snape se zastavil zhruba dva metry od něj a natáhl ruku před sebe. Harry zaostřil skrz své brýle na jeho obličej. Ten bílý flíček na čelisti… nebyla to pěna na holení?

"Potřebujete to říct ve svahilštině? Nebo v japonštině?"

"Vy jste se přece jenom oholil?" vydechl Harry. Dokonce cítil, jak se mu na rtech usazuje drobný úsměv.

"Vaši hůlku, Pottere a přestaňte na mě civět jak Weasley na Grangerovou," zahřměl profesor. Harry zamrkal poplašeně víčky. Měl by se nad těmi slovy pozastavit? Radši snad ani ne.

"Na co chcete moji hůlku? Evidentně jste v pořádku. Jestli mě musíte mermomocí proklít, použijte stínovou, nebo bezhůlkovou magii." Harry si založil ruce na prsou a dal tak najevo odmítavý postoj. Snapeovo chřípí se rozšířilo zlostí.

"Prostě mi dejte svou hůlku," procedil skrz zuby. Prsty na vztažené paži napodobily obvyklý posunek, jemuž ale Harry nevěnoval pozornost. Tedy těm štíhlým prstům ano, ale gestu ne.

"Vím, že můj bývalý profesor lektvarů nemá ve svém slovníku slovo prosím, ale možná by se mohl snížit aspoň k normálnímu tónu, namísto rozkazovačného. Protože pořád jsem to já, kdo z nás dvou hůlku má a nebojím se ji použít," zašklebil se Harry.

"Jak jste správně naznačil, Pottere, snižování není má parketa. Nechcete však, abych vás obvinil z krádeže mé hůlky? Nechal jste ji v mém hrobě, nemýlím-li se. V podstatě jste mi ji odepřel, což se dá chápat jako, že jste mi ji vzal, tedy… ukradl!"

"O co se to pokoušíte?" vyjekl Harry.

"Nepokouším se o nic," Snape se zamračil, než pokračoval. "Jen bilancuji vaše zásluhy. Jeden únos, dvakrát znesvěcení cizího hrobu, praktiky černé magie, další únos, k tomu krádež hůlky. A celé to zabalme do primitivního mozečku bývalého hrdiny, což je na tom asi to nejhorší, protože hloupost zůstane vždy bez postihu. A jak k tomu pak my, ubohé oběti přijdeme?"

"Nechte si to, Snape. Nevím, jestli už jste si toho všiml, ale nejsem na ty vaše rádoby inteligentní proslovy zvědavý. Nikdy jsem nebyl," ohradil se Harry. Ano, dokázal být nad věcí, víc než dřív, ano, dokázal se bránit, alespoň slovně a ne, neměl z toho pražádnou radost a ano, i přesto mu byly takové situace proti srsti.

"Tak mi dejte vaši hůlku!" zavrčel Snape. Nebylo na něm znát, že by se ho Harryho protiútok dotkl, přesto, něco se v jeho očích zablýsklo. A nebyl to vztek, jak by Harry očekával.

"Ne, dokud mi neřeknete, na co ji chcete a proč nepoužijete bezhůlkovou magii," trval si Harry na svém. Druhý muž zlostně zafuněl.

"Protože ta zatracená bezhůlková magie nefunguje, ani stínová. Je to tak těžké pochopit? I s tou vaší tupou myslí?" vyjel na Harryho. Mladík se kousl do rtu. Mělo ho to napadnout hned. To ale neznamená, že na sebe nechá štěkat. Nic tomu příšernému netopýrovi nedávalo právo, aby ho ponižoval, a ještě kvůli tomu, že Harrymu něco nedojde okamžitě.

"Ihned se mnou přestaňte mluvit tímto tónem, pane. Už nejsem váš student a ani puberťák, na kterém si můžete vylít zlost." Harry sáhl do kapsy a vytáhl svou hůlku. Po pravdě, nebál se. Bylo mu celkem jedno, jestli ho Snape prokleje, až mu dá tu mocnou zbraň do ruky. Co mu opravdu vadilo, byla dusná atmosféra, která mezi nimi od začátku panovala. A občas se mu zdálo, že je to čím dál horší. Přitom teď, když se mohl Snape už hýbat, by se to přece mohlo zlepšit. Mohl by být přístupnější, víc v klidu.

Pomalu mu hůlku podal a Snape ji stejně pomalu přijal. Otočil se s ní k Harrymu zády; mladík si všiml, že se profesor lehce zatřásl, hůlka ho naplnila Harryho magií. Pak postoupil víc do obývacího pokoje a namířil kouzelnickým artefaktem na konferenční stolek, kde stála prázdná sklenice.

"Wingardium Leviosa," zahlaholil. Harry ani jednou nemrkl. Nikdy z úst tohoto kouzelníka neslyšel jedno z nejjednodušších kouzel, které se sám učil už v prvním ročníku. Bylo to tak zvláštní a… roztomilé. Samotného ho potěšilo, když se nádoba vznesla do vzduchu a pak zase přistála na stolku. Nechtěl to přiznat, ale vážně se obával, že Snape pozbyl svou magickou sílu nadobro. Samozřejmě měl stále naději, uklidňoval se tím, že profesor se jen musí vzpamatovat ze svého zmrtvýchvstání. Jeho tělo i duše se musí vzpamatovat. A pokud dokázal kouzlit s hůlkou, časem zvládne i těžší magii.

"Vidíte, není se čeho bát. Nebude z vás moták." Harry by se snad i zasmál, kdyby se k němu Snape neotočil s napřaženou rukou. Než stačil vůbec říct: co to děláte? Snape jasně a zřetelně vykřikl: "Petrificus Totalus!"

Harry upadl na zem. I když slovo upadl, ne zrovna výstižně popisovalo cestu jeho těla k tvrdé podlaze. Spíš by se hodilo, švihl sebou, nebo řízl. Tyto výrazy by totiž věrněji vystihovaly s tím spojenou bolest, kterou ucítil na svém boku a paži. A že to nebyla bolest zanedbatelná. Kdyby mohl, řval by z plných plic.

Rty se chtěly pohnout, nešlo to; ruce, nohy, prsty, každá jeho buňka jako kdyby zkameněla. I oči. Nemohl hýbat víčky. Jestli nebude mrkat, vyschnou mu.

Snape si k němu klekl na jedno koleno a celého si ho shlédl, ve tváři žádná známka emocí. Ani dobrých, ale ani špatných.

"Takže, Pottere. Co bych s vámi měl teď udělat? Řekněte, máte nějaký nápad? Protože vaše nápady jsou natolik ojedinělé, že nad nimi zůstává rozum stát i mně." Snape se zvedl a poplácal se Harryho hůlkou do dlaně. "Neslyším vás. Najednou nemáte co říct? Od chvíle, co jsem byl nucen s vámi živořit v tomto… příbytku, rozdáváte jen samé rozumy, takže čekám, co duchapřítomného z vás zase vypadne." Snape udělal tři kroky podél Harryho těla tam a zase zpátky. "Mlčíte? To tedy znamená, že to necháte na mně?" Znovu poklekl a naklonil se k mladíkově tváři. "Co kdybychom to vzali popořádku? Srovnáme skóre, co vy na to? Pokud si dobře vzpomínám, nechal jste mě levitovat…"

Než se Harry vzpamatoval s té děsivé řeči, Snape totiž nikdy nemluvil jen tak do větru a každé jeho slovo v sobě neslo příslib něčeho strašného, vznášel se ve vzduchu. Jeho tělo se pak dalo do pohybu. Nehybnýma očima viděl jen to, co měl zrovna před sebou, ale vytušil, že směřuje k ložnici. Byl vyděšený, zmatený; pokud počítal se Snapeovou satisfakcí, i když prakticky nebylo za co, snad jen za to vzkříšení, představoval si ji jako rychlou, bezbolestnou smrt. Tohle se mu zkrátka nelíbilo.

Snape ho nechal upadnout na postel. Alespoň, že do měkkého. Harry spíš periferním viděním, než přímo viděl, že se profesor postavil k patě postele.

"Tak co, jaké to bylo? Dobré? Zkusíme tedy něco dalšího. Co třeba…" Zaklínadlo, které pak zaznělo, slyšel Harry poprvé. Mnohem více jej však ucítil na svém těle. Nemohl se hýbat, aby sklonil hlavu a podíval se, vnímal ovšem velmi zřetelně chlad, který ovanul jeho kůži. Nahou kůži. A to na celé ploše jeho těla. "Tohle zaklínadlo používám zásadně jako stínovou magii," ušklíbl se Snape. "Jistě si dokážete představit, jak je nepraktické mávat hůlkou, když dojde na určitou choulostivou situaci. Hotový zabiják romantiky," dodal naprosto vážně. Do Harryho se dal vztek. Za prvé odmítal poslouchat o tom, jak Snape své milence svléká stínovou magií a za druhé, tohle bylo přece tak hrozně nespravedlivé. On jej nesvlékl záměrně, jen ho chtěl umýt, nebyl v tom žádný postranní úmysl, ani zlomyslnost, nebo pomstychtivost.

"Výjimečně jste měl pravdu, Pottere. Už nejste dítě," zkonstatoval Snape a vydal se ke straně postele, blíž k Harrymu. Tomu bylo jasné, na co starší muž narážel. Bez pochyb si ho prohlížel i tam.

I přes neschopnost pohybu a pocit, že v jeho těle musela ztuhnout i krev, se Harrymu nahrnula do tváří červeň. Odhadl to podle toho, že se jeho obličej rozhořel. A nedlouho poté mu to bylo i potvrzeno.

"Snad se nestydíte, Pottere. Musím zkonstatovat, že nemáte za co. Možná bych byl mohl být svolný, přemýšlet o vašem návrhu. Mimochodem, neměl byste mít jinou hůlku? Na této postrádám bezový základ."

Harry sotva stíhal vstřebat dřívější slova, natož ta, která z profesora vyplula jako poslední. Že prý bude přemýšlet o jeho návrhu a že jeho hůlka není bezová. Jistěže není, tu Harry navždy zničil, sprovodil ze světa, aby už touha po jejím vlastnictví nikoho nepokoušela. Řekl by to Snapeovi, pokud by ovšem mohl mluvit. Jeho ústa byla vyprahlá, zkamenělá a myšlenky do nich proplouvaly jen proto, aby byly následně rozmělněny neschopností mluvit.

"Oh, jaký to blažený zvuk… to ticho. Nemuset poslouchat váš hlas…"

Harry v duchu zakoulel očima. Tohle bylo na Snapea dost laciné. Na co si to hrál? Proč z něj dělal blbce? Bylo mu jasné, že něco konkrétního nejspíš nikdy neuslyší, ale ani Snape si o něm nemohl myslet, že by byl až takový hlupák, aby si všechny ty vzpomínky, co mu zanechal, nějakým způsobem nevysvětlil. Tím spíš způsobem, jakým vysvětleny být měly. Copak mu ještě nedošlo, že takhle dělá hlupáka akorát sám ze sebe? Kéž by uměl stínovou magii, ale sotva zvládal základy bezhůlkové. Naučil se jen to, co potřeboval k životu. Třeba přemístit se. Nebo si něco podat. I k tomu ale potřeboval mluvit.

"Takže co bych měl udělat dalšího? Uvalil jste na mě mdloby, jak by se vám to líbilo?" zeptal se Snape s ledovým klidem. Vůbec to neznělo jako výčitka, nicméně Harry v duchu zaklel a poslal Snapea do horoucích pekel. Jestli se z tohohle někdy dostane, udělá to znovu, ale tak aby to ten mizera slyšel a pocítil na vlastní kůži.

"Je to velmi lákavá představa, věřte mi, ale už méně se mi líbí skutečnost, že byste z toho nic neměl," ušklíbl se Snape a odložil Harryho hůlku na noční stolek. Poté si k posteli přitáhl židli a posadil se. "Přemýšlím, že vás takhle nechám do doby, než se mi vrátí všechna magie, ale měli bychom si to vzájemně nějak zpříjemnit. Možná bych vám o sobě zatím mohl něco říct. Zdá se, že jste došel k závěru, že mě perfektně znáte a já cítím potřebu, vám to vyvrátit. Evidentně teď spolu nevyřešíme naši současnou situaci, proč si tedy nevysvětlit určité nesrovnalosti, které jste zcela viditelně prohluboval poslední rok a půl a tím pádem je pasoval na neochvějnou pravdu. Když budu hodně mírný, nazval bych to naivitou a domýšlivostí, což ve vašem případě není žádná novinka. Obojího máte na rozdávání." Snape se zarazil, aby se mohl nadechnout, Harry mezitím tiše zuřil. Jestli si všechny ty vzpomínky špatně vyložil, pak co to Snape plácal? Co to řešil se svou zesnulou matkou z obrazu? Myslel si, že zná Snapeovo podivné dědictví nazpaměť, že by jej mohl i po náhlém probuzení třeba ve dvě hodiny ráno odříkat tak hbitě jako násobilku (to se říkalo v mudlovském světě), ale najednou byl na pochybách. Zaznělo vůbec v tom odporném sklepení, v profesorově obývacím pokoji jakékoliv slovo, naznačující city? Co když si to opravdu špatně vyložil? Co když povaha těch vzpomínek měla nějaký skrytý účel? Ovšem ne takový, jaký by se líbil Harrymu?

Snapeovo chování nebylo fér. Pokud si to měli vyříkat, chtěl mít Harry také možnost k tomu něco říct, aspoň mu vynadat nebo tak. Myslel na hodně škaredých věcí ve spojitosti s tím nerudným netopýrem a byl v tu chvíli rád, že možná stejně jako stínovou a bezhůlkovou magii Snape neovládá ani tu, co by se mu mohla nabourat do mozku. To by si totiž něco vyslechl.

"Nebudu chodit kolem horké kaše, Pottere. Zkrátka jste si to všechno špatně vysvětlil. Nikdy jsem o vás neměl zájem nějakým pošetilým romantickým způsobem, a pokud jste si myslel opak, nebo jste si to nějak vydedukoval z mých vzpomínek, pak pro vás musí být jistě zděšení, uvědomit si, že jste mě vzkřísil v podstatě úplně zbytečně. A ještě jste si usekl malíček. To je pech, že?

Nicméně, než se budu moci navrátit mezi prostinký lid, asi mi nezbude nic jiného, než zůstat s vámi, což, jak jsem usoudil, bychom si mohli zpříjemnit. Dejme tomu… obden?" Snape si opět shlédl Harryho tělo od hlavy k patě a zpátky a pozvedl obočí. "Nejprve mi ale seženete hůlku a také něco pořádného k jídlu. Vaši hůlku si zatím ponechám a vrátím vám ji, až splníte, co po vás chci."

Jen co doznělo poslední slovo, profesor vstal a mávl nad Harrym hůlkou. "Finite," zapěl a nechal klesnout svou paži podél těla.

Harry se prudce nadechl, jako kdyby mu kouzlo vrátilo schopnost dýchat, kterou předtím neměl. Nejprve se zvedl do sedu a zakryl si intimní partie dlaněmi, na Snapea se vůbec nepodíval. Cítil obrovský stud a ne proto, že je před ním nahý. Ano, dal jasně najevo, proč Snapea oživil a ten protivný cynik si musel mezi řádky přečíst, že nešlo jen o sex. Právě proto se teď vnitřně cítil více nahý, než fyzicky. Nahé tělo snadno obléknete, ale co duši? Srdce? Když jste ho dali tak pitomě všanc? Jestli měl někoho nenávidět, tak jen sám sebe. Jistěže si to všechno špatně vyložil. I kdyby Snape nakrásně řekl: Mám tě rád, Pottere, ač taková slova působila jako synonymum pro absurdnost, nikdy to nebude mít ten význam, jaký si Harry představoval. Vždy si při tom bude opakovat, že si to všechno prostě jenom špatně vykládá.

Na mysl mu přišlo accio, mohl by si jím svou hůlku vzít zpátky, ale nakonec ho nechal svou hlavou jen proplout. Rychle na sebe naházel oblečení, které se po Snapeově svlékacím kouzlu poskládalo do úhledného komínku na zem a teprve pak se na druhého muže podíval.

"Hajzle," pronesl šeptem. Ale natolik syčivým a důrazným, že o vážnosti toho slova nebylo pochyb. Nato se vydal k východu ze stanu.

"Až se vrátíte, doufám, že budete plně spolupracovat, Pottere." Slyšel ještě za sebou Snapeův nadřazený hlas. Neotočil se. Jen popadl svůj váček z kuchyňské linky, kde ho nechal naposledy ležet a co nejrychleji opustil svůj milovaný cestovní příbytek. Jinak by ho asi velmi brzy srovnal se zemí. A toho nabubřelého ignoranta zadupal do země.

* * *

Do nejbližšího města se rozhodl doletět na koštěti, což ho relativně uklidnilo. Pokud něco dokázalo učesat jeho pocuchané nervy, pak jedině věrný Kulový blesk. Nebyl to sice ten první, co dostal od Siriuse, jeho drahocenné koště si poddala mlátivá vrba, ale po válce se rozhodl ke koupi stejného. Aby měl alespoň nějakou připomínku.

Nepřeháněl to s rychlostí, prostě jen klouzal na vlnách větru, vdechujíc čerstvý horský vzduch a toužíc pročistit si myšlenky, do nichž se mu však přes veškerou snahu vtíralo stále dokola několik slov, jež naplno korespondovaly s jeho momentálním rozpoložením. Sex se Snapem.

Sex se Snapem. Až sem to dopracoval. Přes zabití Voldemorta, únos Malfoye, vzkříšení člověka a nahlédnutí do útrob mocné černé magie to dopracoval k pozici obyčejné děvky. Nebelvírská hrdost se potýkala s krutým soupeřem. Lhostejnost. I nenávist by mu teď byla příjemnější.

Od svého podřadného postavení se v myšlenkách přesunul k lidem, které opustil; jeho přátelé, Ginny… a to jen kvůli tomu, aby zjistil, co už věděl dávno. Že je Snape sebestředný, arogantní hajzl. Přece s tím musel počítat. Byl snad Voldemort milejší, když ho Červíček vrátil zpět do života? Byl snad méně podlý, když ovládal Quirrellovu mysl? Ani v jednom případě se nezměnil, ba naopak. Čekání na znovuzrození ho naplnilo ještě větší zlobou. Co tedy mohl očekávat od Snapea?

Harry se snesl na silnici, jež se na horizontu pojila s malým městečkem. Stáhl z ramen neviditelný plášť a společně s koštětem ho nacpal do váčku. Pak v něm zašmátral znovu, aby vyhledal peněženku. Měl v ní nějaké mudlovské peníze. Zbytek cesty překonal pěšky. Ani chůze nebyla špatná na pročištění hlavy.

Město bylo vylidněné. Nedivil se tomu. Uprostřed týdne se většina mudlů nacházela v zaměstnání a jak to tak vypadalo, podle rozlohy této spíš vesnice, všichni nejspíš jezdili za prací do většího města. Naštěstí zde fungoval něco jako obchod se smíšeným zbožím. Bohužel to důležité, co Harry sháněl, mohl koupit jen Příčné ulici. Asi by byl hodně překvapený, kdyby našel v regálu mezi propiskami a dalšími kancelářskými potřebami kouzelnické hůlky. A prodavač by byl ještě více překvapený, kdyby se ho Harry zeptal.

S nákupním košíkem to vzal rovnou k sekci s potravinami. Potřeboval nějaká vejce, také mléko a směs na lívance, marmeládu, máslo a sýr, kus masa… Když ukládal do košíku veku chleba, pomyslel si něco o vzorné hospodyňce. Taková holka pro všechno, jak se říká… no, v jeho případě spíš děvka pro všechno. Znělo to příhodněji.

Po zaplacení u pultu sebral nákup a venku se znovu podíval do peněženky, kolik mu ještě zbývá a kolik podobných nákupů by mohl ještě eventuelně podniknout. No, možná jeden, maximálně dva. A zásoby, které právě nakoupil, by mohly vyjít tak na tři, čtyři dny. Ale co na tom, že právě získal čas? Netušil, co bude zítra, kdy ho Snape zatratí, nebo nejspíš uteče on sám, protože si konečně uvědomí, že se přepočítal a budoucnost, jež si tak naivně vysnil, se odklonila špatným směrem. Upřímně, ani se mu nechtělo moc vracet a navíc neměl hůlku pro Snapea. Pokud přijde bez ní, netopýr mu tu jeho nevrátí. Tak proč si dělat násilí? Neměl šanci bez své vlastní hůlky sehnat nějakou jinou. A jestli si Snape myslel, že jen tak nakráčí k Ollivanderovi a koupí si novou hůlku, aniž by se to obešlo bez nežádoucí publicity, tak byl na omylu. Nic takového teď nemohl potřebovat. Proto se po silnici vrátil zpět k místu, kde naposledy přistál, zde nákup naskládal do váčku a vytáhl koště a plášť. Ke stanu, schovanému pod ochrannými kouzly, doletěl o hodinu později.

"Máte hůlku, Pottere?" přivítal ho Snape se založenýma rukama na prsou hned po vstupu do jejich skromného přístřeší. Mladík se pochopitelně lekl, ale okamžitě se vzpamatoval, zavrtěl ledabyle hlavou a odklonil svou chůzi ke kuchyni. "Ne, pane," dodal ještě, pokud by Snape jeho posunek nepochopil správně.

"A smím vědět, proč? Copak vy tu svou nechcete zpátky?" zeptal se ho starší muž medovým hlasem. Tak přeslazeným, až se z něj Harry otřásl kyselostí. Neodpověděl. Jestli má svou pozici hospodyňky a děvky pro všechno upevnit, pak by se měl podle ní i chovat. A tichá domácnost byla dobrým prozatímním řešením.

"Nechcete se mnou mluvit? Dobře, třeba vám rozváže jazyk tohle…" Harry se rozhodl Snapea ignorovat, být k němu lhostejný, stejně jako byl ten zatracený bývalý Smrtijed k jeho osobě, jenže rána přes zadek, díky které poposkočil dopředu a nevyhnul se bolestivému středu svého břicha s kuchyňskou linkou, mu skutečně rozvázala jazyk a na celou ignoraci v jediné vteřině dočista zapomněl. Tedy jen co se vzpamatoval z šoku, že přestože to výchovné plácnutí působilo jako facka, Snape od něj stál dost daleko na to, aby to mohl udělat vlastnoručně, až na mířící hůlku na jeho pozadí. Kouzlo, které druhý muž použil, musel Harry přeslechnout.

"Nemám novou hůlku a ani ji nebudu shánět běžným způsobem, nejsem sebevrah. A tohle si laskavě odpusťte, nejsem malé dítě!" zaječel Harry. Copak se zase vrátí do starých kolejí? Nechá se vytočit jedním dětinským plácnutím?

"Nejen malé děti je možno takhle trestat. Naopak dospělí si to mnohdy jako trest vyložit nemusí," pronesl Snape tajemně. Po medovém hlasu už nebylo ani památky, ale nyní nepůsobil ani naštvaně, spíš byl zastřený. A víceméně neutrální. Harry odložil váček na linku, předstírajíc, že se ho ta slova nikterak nedotkla. Opak byl ale pravdou. A možná by to měl Snapeovi říct na rovinu.

"Pak vás žádám, abyste to udělal v příhodnější dobu a normálním způsobem, tedy bez hůlky," zadíval se mu upřeně do očí. Snape ty své přivřel a ušklíbl se.

"A hleďme, už si stanovujete podmínky…."

"Upřesňuji pravidla," opravil ho Harry odseknutím. "A teď mě nechte vybalit nákup. Hrozně jste si liboval v tom, že nemluvím a najednou mám vyprávět pohádky?"

"Chci jen vědět, jak mi seženete novou hůlku," upřesnil to Snape. Harry se zamyslel. Napadlo ho to po cestě zpátky. Asi to bude nejlepší řešení.

"Požádám McGonagallovou, aby mi dala vaši. Nechte si prozatím tu moji, nepotřebuju ji," pokrčil Harry rameny. Co by mohlo víc navodit lhostejný dojem, než se dobrovolně vzdát toho nejcennějšího, co čaroděj má? Harry se otočil k druhému muži zády. Potěšilo ho, že na to Snape nic neřekl. Nevěřil, že by v jeho tváři viděl překvapení, ale uvnitř jistě překvapený byl. No, ale moc dlouho mu to nevydrželo.

"Dobře. Až tady budete hotov, očekávám vás v ložnici. Měl bych vás seznámit s mými pravidly." Poté ještě Harry slyšel jeho tiché kroky, jak se od něj vzdalují. Jestli si Snape myslel, že po těchto slovech dokáže Harry myslet na to, že by měl roztřídit a uklidit nákup, pak o jeho skutečných pocitech nevěděl vůbec nic.

Čelo pokryl studený pot, ruce se třásly, když otevíral dvířka skříňky nad hlavou, aby do ní uklidil potraviny, jež nepotřebovaly chlad. K ledničce se přesunul hned poté, v hlavě takový zmatek, že dal vajíčka do mrazáku a maso nacpal do přihrádky na sýry. Tohle přece muselo něco znamenat. To že Snape na jeho návrh přistoupil. Rozleželo se mu to snad v té jeho nanicovaté mysli? Byly jeho vzpomínky nakonec přesně takové, jak si je Harry vyložil, ale Snape se nehodlal snížit k ústupkům v oblasti citů, ovšem uvědomil si, že fyzickým kontaktem by k jejich odhalení nemuselo dojít? Sex je sex a city jsou city. A Snape byl člověk, který to dokázal striktně oddělit, aniž by vynaložil většího úsilí. K takovému zjištění ani Harry nemusel dojít díky osobním zkušenostem. Byl to fakt, který k odtažitému čaroději nejvíc seděl. Dobře, ale jak se s tím měl vyrovnat on sám? Když to Snapeovi nabídl, možná to ani nemyslel vážně. Byla to jen berlička. Zdánlivě dostupný způsob, jak se druhému muži přiblížit.

Harry zabouchl dvířka lednice, poté přešel ke dřezu, že si umyje ruce. Otočit se k ostatním prostorám stanu čelem, respektive k ložnici, byl nadlidský výkon.

"Čekáte, až vás sem odlevituji, Pottere?" ozval se ze spacího kouta Snapeův hlas. Harry sebou trhl. Nepříjemná tíha se mu usadila v žaludku, podobně jako když se přemisťoval. I když si ruce utřel do utěrky, byly zase mokré. Potem. Pomalu otočil tělo o sto osmdesát stupňů a přivřel na muže, ležícího v posteli soustředěný pohled. Snape si četl Denního věštce a nevypadalo to, že by Harrymu věnoval svou pozornost.

"Proč jste změnil názor?" zeptal se. Tmavé oči se zvedly od novin a zkoumavě si ho přeměřily.

"Nezměnil jsem názor. Jen jsem vám vysvětlil, co jste si vyložil špatně. Kdybych řekl hned ano, mohl byste se naivně domnívat, že to má něco společného s vaší utkvělou představou o překrásném romantickém vztahu vás a mne," odvětil Snape líbezně. Štiplavost jeho oznámení Harryho nenechala chladným. Zachvěl se zlostí, která se mu opět vkradla do vědomí a měla chuť ovládat jeho klidný úsudek. Nechtěl jí podlehnout. Tu radost Snapeovi neudělá, takže si odpustil i otázku, co se mu předtím usídlila na jazyku: A nemá? Věděl, že by odpověď byla záporná a jistojistě i okořeněná sarkasmem, tak proč si zbytečně přidělávat vrásky?

Nejistým krokem vyrazil k ložnici. Snape s pozvednutým obočím odložil noviny a zkroutil jeden koutek svých přísných rtů do samolibého úsměvu, což v závěru vypadalo spíš křečovitě, ale Harry si toho nevšímal. Byl strachy bez sebe. Chtěl to vůbec? Dokázal si představit, co to bude obnášet? Ve skutečnosti měl jen mizivé znalosti v tomto směru a ještě ke všemu pouze jednostranné (jinak řečeno, on tehdy nedělal nic). Naštěstí se mu všechny líbily, anebo aby byl přesnější, mu nezpůsobovaly kopřivku, či chuť na zvracení. Zamilovat se do muže a chtít s ním provozovat sex… ano, šlo o lákavou vizi. Bohužel ji doposud nezažil v obou bodech najednou. Hlavní problém byl v tom, že odezva z druhé strany se rovnala návrhu sepsání dvacetistránkové eseje navíc. Harry se zkrátka domníval, že spát s někým, bez citů, nikdy nedokáže. Že potřebuje aspoň trochu nějaké té vstřícnosti a vlídnosti. A té se mu od Snapea nikdy nedostane.

"Co mám udělat? Musíte mi to říct, nebo aspoň naznačit," pobídl lektvaristu odtažitě. Jestli to, co se mezi nimi odehraje, bude aspoň trochu připomínat sex, tak… Zatím z toho měl totiž pocit, jako kdyby se domlouvali na tom, kdo poškrábe trola na zadku.

"Co byste řekl? Vy máte penis, já mám penis, nebo jste snad o existenci toho mého pochyboval?" ušklíbl se Snape. "Snad víte, co s ním dělat," dodal příkře. Harry se zaškaredil a potlačil touhu, podívat se tím směrem, na který Snape narážel. Měl tohle vůbec zapotřebí? Nechat se provokovat a urážet? Rychle zkonstatoval, že ne, jenže to by Mistr lektvarů nesměl říct, co řekl. A to na tělo mladého muže, stále ještě ovládané mladickými hormony nepůsobilo zrovna příznivě. Ne příznivě v souvislosti se zachováním si důstojnosti a hrdosti.

"No tak, Pottere, určitě už vám ho někdo kouřil. Tak směle do toho." Tentokrát Snape pozvedl jen jedno obočí. Bylo to lascivní gesto, ovšem v očích Harryho Pottera, zamilovaného to blázna do bývalého učitele lektvarů, překonávajícího nejednu překážku, aby mu to mohl omlátit o hlavu, to bylo gesto hodno úspěšné cesty k orgasmu. Společně se slovy, o kterých si Harry myslel, že je Snape ani nezná. A pokud ano, tak jen díky kouřícím kotlíkům s lektvary. A buďme k sobě upřímní, jedno slovo může mít mnoho významů… velmi vzdálených významů.

Harry spolkl ano, deroucí se mu na rty. Tak moc se chtěl sebrat a odejít, dostát své hrdosti a zbytku úcty k sobě samému, avšak doposud se nesetkal s něčím, co by tyto přednosti mohlo na celé čáře smést a doslova zesměšnit. Obyčejný chtíč, nebo touha. Jak vtipně to znělo, když o tom četl, nebo když se připravoval na rituál. Tohle přece nebyl jeho případ. Anebo byl? Jen si to nechtěl připustit? Musel zatřást hlavou, aby ty všetečné myšlenky vyhnal. Vůbec mu nebyly k užitku, teď opravdu ne. Přistoupil blíž k posteli a pak si na ni klekl. Horko, jež se mu vtíravým způsobem vkradlo do slabin prozatím ignoroval. Zda úspěšně, už byla jiná otázka.

"Dejte si záležet, Pottere," přikázal mu starší kouzelník, načež rozhalil svůj hábit, ovšem jen tam, kde měl klín, a celou tuto úvodní akci doplnil důležitým kývnutím ke svému povadlému reprodukčnímu orgánu.

Harry vytřeštil oči, jako kdyby ho viděl poprvé. Jen prostě čekal, že to lechtání trola na zadku se nakonec změní v něco příjemnějšího. Ne že by možnost dotknout se Snapeova penisu nebyla příjemnou představou, ale proč kolem toho muselo být takové chladno? "Pozor na zuby," doplnil ještě Snape, než se pohodlně uvelebil, takže napůl seděl a napůl ležel, nohy roztažené, aby se mezi ně mohl Potter vměstnat. A pochopitelně zavřel oči.

Teď! tohle byla poslední možnost, zvednout se a odejít. Tak proč to ale bylo tak zatraceně těžké? Proč se jeho ruka automaticky vydala promačkat svůj vlastní klín a druhá bez sebemenšího zadrhnutí objala Snapeův úd? A proč Harry od té chvíle už na útěk nepomyslel, když sebou Snape nepatrně škubl a jeho rty se mírně pootevřely, jako kdyby si je potřeboval navlhčit jazykem? Užasle hleděl na obličej, jež si dovolil jen na zlomek vteřiny připustit něco jiného, než tvrdou neproniknutelnou masku a nemohl uvěřit, že to skutečně viděl. Že Snape připustil, aby to viděl.

V neovladatelné touze, zahlédnout to znovu a znovu, začal pohybovat rukou a než si sám uvědomil, co že to dělá, měl Snapeův žalud mezi rty a jazyk hladil jeho saténově hebký povrch. Málem si vykroutil oči, jak se snažil pořád dívat na profesorův obličej. Nemohl si dovolit ztratit kontakt s ničím, co měl momentálně ve své moci. Protože tohle byla moc. Pokud ne nad duší, tak nad tělem ano.

Harry natáhl nosem vzduch a pohltil penis staršího muže ještě hlouběji. Vyděsilo ho a zároveň potěšilo, když velmi rychle tvrdl a zvětšoval se. A to samé se odehrávalo i u něj. Jen se na to jaksi nedokázal tolik soustředit, jak byl zabraný do olizování a sání Snapea. Lektvaristův obličej byl stále kamenný, pouze víčka měl více stisknutá a pravidelné škubání pánví proti Harryho horkým ústům svědčilo o neobvyklosti situace. Harry se ho snažil pojmout co nejvíce, ale muž byl nezvykle vyvinutý, zvlášť když dosáhl maximálního ztopoření, takže trochu ubral, aby se neudávil.

Pokud šlo o tuto techniku, samozřejmě věděl, co obnáší, ačkoli sám ji na nikom ještě nepraktikoval. Snažil se tedy dělat to, co se líbilo jemu, což ho navedlo k uchopení Snapeových varlat a jejich něžnému promnutí. Ve stejný okamžik k němu poprvé dolehl Snapův hlas, snadno identifikovatelný jako zasténání. Harry se neubránil vítěznému pocitu a pokud by neměl ústa plná svého bývalého protivného učitele lektvarů, dozajista by se i usmál. Takže Snape má rád to samé, co on? Pozoruhodné. A přínosné zjištění. Tedy až na to, že každý muž by pod takovými doteky zjihl. Harry na to ale nedbal, jemu šlo jen o Snapea. O jeho reakce. Jiní muži ho nezajímali a pokud Snape aspoň trochu polevil ze své zásadovosti, byl to zázrak. Bohužel Harryho nadšení nemělo dlouhého trvání. Jak silně se jím nechal prostoupit, tak stejně silně přišel i náhlý konec toho všeho. Snape jedinkrát popustil uzdu svému vzrušení, když se jeho prsty zabořily do matrace a to v okamžiku, kdy Harrymu vyvrcholil do úst. Mladší muž polkl, co jiného taky mohl dělat, poté byl za rameno odstrčen a Snapeův tepající penis zmizel pod hábitem. Než se stihl vzpamatovat a pohlédnout na staršího kouzelníka, jeho oči se zastavily o noviny, které si Snape rozložil před sebou.

"Dal bych si něco dobrého k večeři, Pottere," pronesl temným hlasem. Jen nakrátko Harryho ovládla zlost, než ji vystřídalo zcela přirozené rozčarování, které ovšem nebyl schopný nijak okomentovat. Asi proto, že při takovém pocitu se většinou člověku slov nedostává. Pomalu se vysoukal z postele a odvlekl své nedodělané tělo do kuchyně. Opravdu čekal něco na oplátku? Naivní hlupák.