Světla a stíny 11.

Doufám, že jste si užili oslavy konce roku :)

---

Tommy nebyl s to rozpoznat, co jeho tělo prožívá. Nikdy nic takového ještě necítil. Jak mohl tvrdit, že to vypadá, jako kdyby z něj odcházel život, když to doposud na vlastní kůži nepoznal? Jak mohl tvrdit, že větší bolesti neexistuje, když se doposud jen párkrát řízl do prstu, nebo si vyvrkl kotník? Co tohle bylo za prapodivný stav, za prapodivný sled událostí, proč se nedokázal probudit a křičet z plných plic? Dusil se, skřípal zuby, chtěl si nehty rozdrásat kůži. Mohl vůbec nějaký člověk takové utrpení snést?

A pak se probudil. Náhle, bez doznívajících snů, bez zmateného pocitu, který probouzení vždy provází.

Jeho oči studily. Měl snad místo nich v očních důlcích kusy ledu? Ale to by jimi přece neviděl. A on viděl, prozřel velmi jasně, strop nad jeho hlavou měl kamennou strukturu, stejnou jako strop v jeho komnatě. Byl tedy stále na tom samém hradě. Na hradě lorda Lamberta.

"Thomasi." Povědomý hlas po jeho pravici měl bez pochyby upoutat jeho pozornost, ale Tommy se na něj nedokázal zaměřit, ne hned. Zvedl si ruce před obličej. Vypadaly normálně a přesto, jako kdyby nebyly jeho. Štípl se jednou do druhé. Očekával bolest, ale nepřišla. Co to mělo znamenat?

"Thomasi." Nové oslovení znělo o něco naléhavěji. Tommy spustil ruce na přikrývku a otočil hlavu. Ten úkon byl poněkud jednoduchý, aniž by musel vyvíjet energii, aby ho provedl.

"Pane?" Automaticky zamrkal víčky, ale ani o tomhle nevěděl, jen tušil, že to udělal. Nebo neudělal? Bylo to tak zvláštní. Možná, když se pokusí víc pohybovat, třeba si sednout, tak… Ale co vlastně čekal? Že ho bude bolet celé tělo? Ano, Tommy zoufale zatoužil po jakékoliv známce bolesti. Chtěl cítit námahu, výdej nějaké fyzické síly, cokoliv.

"Musím ti to vysvětlit," oznámil mu pánův zvláštně zastřený hlas. Nebyl jiný, než dřív? Možná trochu.

"Měl bych jít do svého pokoje, pane. Omlouvám se, asi jsem… omdlel?" Tommy se začal hrabat z postele. Co chvíli se ale zastavil, protože prostě nedokázal pochopit, že dělá všechno s naprostou lehkostí.

"Ne, zůstaň. Musíš vědět, co se stalo." Lord jej zatlačil zpět na polštář, ale evidentně mu to dalo dost práce, Tommyho tělo se bránilo, přestože k tomu nedal žádný povel. A jako kdyby bylo silnější…

A ten dotek pánových prstů…

Svůj necítil, když se štípl, ale jeho cítil velmi… velmi… oh… nebyl studený. Bože, pánovy prsty nebyly studené, ale teplé.

Konečně pořádně pohlédl do lordových očí. Šedé duhovky žhnuly, nesrovnatelně s tím, jak se na něj dívaly naposledy. Ten pohled. Ten žár. Ta síla v jediném, hřejivém, velice zaujatém a zkoumavém pohledu. Tommy nikdy nepřemýšlel nad tím, jakou moc takový pohled může mít, ale teď… chtěl pro něj zemřít. Uchovat si jej ve své paměti navždy a zemřít.

"Pane… proč se cítím tak zvláštně? Možná jsem vypil moc vína."

"Máš pocit, že jsi opilý?" zeptal se lord ostražitě. Tommy zavrtěl hlavou, aniž by o tom přemýšlel. Pánova ramena lehce poklesla.

"Pak tedy opilý nejsi, Thomasi," zkonstatoval jakoby smutně. Tommyho ten tón zaujal. Proč byl jeho pán tak zamyšlený a skleslý? Určitě něco provedl. Mohlo to mít co společného s tím, že chtěl předtím utéct? Že ho odmítl? Proč to vlastně udělal? Za živého Boha si nemohl vzpomenout, proč řekl lordovi ne, když se díval do jeho planoucích očí. Byl snad hlupák? Blázen?

"Omdlel jsem?" zeptal se zkusmo. Lord nepatrně zavrtěl hlavou. "Co se tedy stalo, pane? Proč ležím ve vaší posteli? Já… nelehl bych si sem, je to vaše postel a já váš sluha…"

"Nevím, jestli tě ještě mohu považovat za svého sluhu," pronesl lord ochablým hlasem. Tommy pootevřel ústa v němém šoku.

"Ale… pane… za cokoliv, co jsem provedl, se moc omlouvám. Nic si nepamatuju. Přísahám, že to nebylo úmyslné, jen… vážně nevím, co se stalo. Dotkl jsem se vás něčím? Nebylo severní křídlo dostatečně uklizené? Napravím to, znovu ho celé uklidím a dokud to nebude dokonalé, tak nepůjdu spát…"

"Jen tiše, Thomasi, uklidni se," přerušil ho pán laskavým tónem. Pokud něco provedl, byl laskavý až příliš. Nelíbilo se mu to. Jejich soused ve vesnici, McBean, dokázal navodit atmosféru klidu a pohody, ale za jeho slovy se vždy skrývalo něco nečestného, podlého… zlého. Hladil slovy, ubližoval činy. Co mohlo být horšího?

"Neprovedl jsi nic špatného, Thomasi. Prosím, jen mě teď poslouchej," požádal ho lord. Tomymu se to prostě nelíbilo. Pánové neříkají prosím, nedívají se na své poddané tak, jako kdyby se jim chtěli za něco omluvit. Neplýtvají laskavostí a nikdy neukazují, že by cítili vinu. Třeba i oprávněně.

Poslechl. Přestal se hýbat a našpicoval uši. Zvuky v komnatě měly zvláštní ozvěnu. I oheň v krbu hořel… jinak. A co bylo nejhorší, že z toho Tommy neměl špatný pocit.

"Ta první kniha, ze které jsi mi četl. Vlastně i ta druhá… o čem byly?" zeptal se lord tajemně. Tomymu se ihned vybavilo několik scén z obou knížek, těch, které mu nejvíce uvízly v paměti.

"O upírech, pane," odpověděl poslušně. Lord zvolna přikývl.

"Dobře a jistě si tedy pamatuješ i to, že ti upíři byli nejdříve lidmi, než se z nich stali… predátoři."

"Je to pro mě nepochopitelné, pane, ale ano," přitakal Tommy. Kam tyhle zvláštní otázky vedly? Co tím chtěl pán říct?

Lord se zvedl z křesla a přešel k čelu postele. Vypadalo to, že bude v mluvě pokračovat tam, ale nakonec se přesunul na druhou stranu postele, kde stál na nočním stolku džbánek s vínem a pohár. Trochu vína do něj nalil a podal Tommymu.

"Napij se," nařídil mu. Mladík pohlédl na neklidnou hladinu rudého nápoje a ztuhl. Měl pocit, že se mu nahrnuly sliny do úst. Chápal by to, kdyby se díval na do zlatova upečené stehno bažanta, nebo koláč. Ta barva, rudá jako krev, nikdy se na víno nedíval jako na něco lahodného a opojného, víc než by si ta tekutina zasloužila. Pohlédl na svého pána, pak zpět do poháru, jelikož ho ten obrázek neskutečně lákal. Když se poprvé napil, zavřel oči, připraven vychutnat si, co přijde. Jenže… ono nepřišlo nic. Nic z toho, co čekal. Naopak, chuť, která se mu rozlila po jazyku byla tak odporná, že měl namále, aby víno nevyplivl. Zkřivil rty, s nechutí vrátil pohár na stolek, na pána se podíval nechápavě. Proč to víno nechutnalo jako víno? Proč chutnalo jako… jako… co tohle bylo vůbec za chuť, když to mělo spíš něco společného s pelyňkem, hlínou, blátem, hnojem?

"Selhal jsem, Thomasi." Lord sklonil obličej, vrátil se k čelu postele. "Dřív, než si to uvědomíš sám, musím tě na to připravit, protože nebude snadné, to přijmout. Pro můj skutek není žádná omluva a proto nečekám odpuštění. Je mi to moc líto, ačkoliv, pokud bych měl být upřímný, upíří lítost necítí. Lítost je ctnost lidí, kteří mají víru a naději a… já člověk nejsem."

"Pane?" Tommy vytřeštil oči; cítil, jak se mu ty ledové šutry valí ven a zpátky je tlačí jen prudké kmitání víčky. "Nejste člověk? Co potom jste?" Nikdy by ho nenapadlo, že položí tak absurdní otázku. Lord konečně zvedl svou tvář a podíval se na něj. Stále ty žhnoucí oči. Když se na něj díval takhle naposledy, byly ledové. Jako rampouchy, jako krajka na zamrzlých oknech.

"Jsem upír, Thomasi. A jsem jím už přes dvě stě let. To proto jsi mě nikdy přes den neviděl, to proto po tobě toužím, protože tvá vůně je… to proto jsi v tom lese po napadení vlky přežil. Dal jsem ti svou krev, která má schopnost zacelit rány. Nebýt toho, už tady nejsi, ale neříkám ti to proto, že bych očekával tvé díky…"
"Cože jste?" Tommy si přitáhl přikrývku víc k tělu. Netušil, proč to dělá, mohla ho snad ochránit? Před… upírem? Jeho lord se musel zbláznit, upíři neexistovali. Ano, četl o nich, lidé o nich psali zakázané knihy, v povědomí stále zůstávaly příběhy, jež se vyprávěly dětem před spaním kvůli zastrašení, ale to přece nemělo nic společného s realitou. Byly to příběhy, pohádky, fikce.

"Upír," odpověděl lord s ledovým klidem. Když nakročil zpět ke straně postele, Tommy začal konečně zmatkovat. Trhaně se posunul až k čelu postele, nohy skrčené u těla, tisknouc si k hrudníku tu zatracenou přikrývku, jež byla jen chabým ochranným štítem. Tohle nemohla být pravda, určitě se mu to všechno jen zdálo. Byla to noční můra, přirozený následek čtení knížek o upírech.

Lord se k němu sklonil, Tommy se málem zalknul, jak se lekl. Pravá ruka vystřelila od těla a zasáhla druhého muže do prsou. Co se dělo pak, prožil s ústy a očima dokořán otevřenýma. Lord Lambert se zapotácel, ve tváři nepochopitelný výraz porozumění. Ale nezapotácel se tak, že by jen zavrávoral, jako při běžném odstrčení. Poposkočil o několik stop dozadu a upadl na zem. Tommy neměl pocit, že by vynaložil tolik síly, aby to dopadlo takhle. Vždyť ho spíš pohladil, než udeřil.

"Můj Bože, omlouvám se, můj pane, to jsem nechtěl, ne…" ztichl, jakmile se lord začal sbírat ze země.

"To je v pořádku, Thomasi, jen si zatím neuvědomuješ svou sílu."

"Svou sílu?" zopakoval Tommy vyděšeně. Lord přistoupil opět k posteli, ale už se ho nesnažil dotknout, zůstal stát v bezpečné vzdálenosti, jíž si Tommy vysvětlil jako odtažitou.

"Ano. Upíři mají krom jiných předností, dá-li se tomu tak říkat, i neuvěřitelnou sílu. Umíme být velmi silní, také velmi rychlí, dokážeme nahlédnout lidem do mysli a zmást je. Naše sexuální pudy jsou více zvířecí než lidské. Nezastavíme se před ničím."

"Ale pane, vy se mi tu snažíte naznačit, že… že jste postava z nějakého nesmyslného příběhu, kterou vymyslel mozek s příliš velkou fantazií. To přece…"

"Když se milujeme…" Lord nevypadal, že by Tommyho slova poslouchal, zase se o něco více přiblížil. "Když se milujeme, je to divoké a nespoutané, v lidském světě hraničící s násilím a bolestí. Rozkoš je pojem, který v podání upíra dostává úplně jiné rozměry. Rozměry sahající za hranice lidského chápání a snesitelnosti."

Tommy nevěděl, co na to má říct. Čekal, kdy se mu usadí v krku knedlík, rozhodně to očekávatelné bylo, ale nic takového se nestalo.

"Já…" polknul, naprázdno; nasál vzduch, ale přitom nenasál nic. Lord si klekl na okraj postele, dělal to tak pomalu, jako kdyby se vlastně vůbec nehýbal. Ale to jen Tommy byl tak zmatený, že už se o další výpad nepokusil.

"Jsem upír, Thomasi. A ty jsi teď taky upír. Od této chvíle, kdykoliv se napiješ vína, už nikdy neucítíš jeho skutečnou chuť. Maso, zelenina, chléb… to všechno pro tebe bude nezajímavé, nechutné, hodno odporu. Tvá síla se neunaví, pokud ji nebudeš udržovat hladovou. A tvé pudy, tvé základní potřeby se stanou tvým stigmatem, tvou neodlučitelnou součástí, na kterou budeš myslet dnem i nocí. Musel jsem to udělat, jinak bys zemřel, jinak bych tě zabil. Není cesty zpátky, neexistuje nic, co by to mohlo zvrátit."

Jaspisový pohled se propletl s ocelově šedým. A to na tak dlouhou dobu, že už muselo dávno nastat ráno. Tommyho myšlenky se ustálily na bodu mrazu, jako kdyby najednou vůbec žádný mozek neměl. "Brzy se tvé tělo ustálí a připustí svou novou existenci. Nechám tě o samotě." Lord se stáhl zpátky. Vzpřímeně se postavil a pak z komnaty odešel. Mladého muže nechávajíc napospas krutému osudu.

Adam vydržel v hlavní síni sedět v křesle jen chvíli. Když ho přišla navštívit Hana, musel si stoupnout, přestože před ní nechtěl dát najevo svou rozpolcenost. No, Hana byla sice velmi krutá upírka, ale rozhodně nebyla nepozorná a také Adama už nějakou tu dobu, přesněji ne méně než sto padesát let znala.

"Řekl jsi mu to?" zeptala se zpříma. Adam přikývl a dodal: "Dal jsem mu prostor, aby se s tím srovnal. Teď čekám, až se sem přiřítí a bude mě chtít zabít."

"Přirozeně," podotkla Hana laxně. "Připrav se také na to, že ho budeme muset vzít na lov. Až si uvědomí, kým se stal, uvědomí si i svůj hlad," připomněla Adamovi krutou pravdu. Muž zatřásl rameny a povzdechl si.

"Kdy mě přestane nenávidět?"

"Možná nikdy," odvětila Hana sebejistě. "Jediný člověk, kterého jsi přeměnil, tě o to žádal, byl si tedy vědom všeho, co takový život obnáší. Nejsem moc smířená s tím, že tohle je nejspíš něco osudového, pro tebe. Může tě to zničit," připustila své obavy. Adam se na ni podíval, v očích tázavý výraz, Hana však jeho nevyřčené otázky, ovšem tolik jasné, nezodpověděla. Nevěřil, že měla až takový strach o něj, anebo měla, ale ze sobeckých důvodů. Hana nebyla mírumilovný člověk, ani za svého lidského života ne. Byla synonymem dokonalého upíra. Krutého, samolibého, nelidského predátora. Jediná slabost, jakou kdy projevila, se týkala Jamese, ale nikdy ji nedala najevo natolik, aby to daný pozorovatel mohl říci s jistotou.

Žena už se nadechovala, že ke své předchozí poznámce něco dodá, rychlé a příliš hlasité kroky z chodby ji ale zastavily. "Měl bys ho naučit chodit tišeji, takhle každá jeho potrava uteče dřív, než k ní vůbec dodupe," rýpla si. Byl to poslední klidný záchvěv toho okamžiku, než se do síně vřítil rozlícený Tommy, který s neobvyklou rychlostí zdolal posledních několik stop, aby Adama udeřil do prsou a tentokrát s neklamným úmyslem, skutečně ho zasáhnout, odhodit a zničit, učinil klidné atmosféře toho prostoru přítrž. I Hana se trochu lekla, když viděla, jak její druh letí vzduchem a jeho tělo následně celou svou plochou políbí kamennou zeď na protější straně síně. Nezasáhla, jen se dívala, dokud se Adam nezačal sbíral ze země a v té chvíli se rozhodla pro ni nejspíš velmi nudnou společnost opustit. "Máte si co povědět, řekla bych." Ani jeden z mužů si jí nevšímal, když odcházela.

Jejich pohledy se znovu propletly, ale ten jaspisový, doposud vlídný, mnohdy zmatený a v každé situaci nevinný svou nejčistší lidskostí, měl příchuť nesmiřitelnosti, výčitek a ryzího zla. I s tím musel Adam počítat, i na tohle musel být připravený, jenže… nebyl. Vzal Tomymu to nejcennější, co měl. Jeho nevinnost. Jeho nezkaženost. A přitom Tommy nic špatného neudělal, aby si to zasloužil. Byl jen tím, kým byl a Adam nebyl tím, kým být chtěl. Dost složité na obyčejného smrtelníka a ještě složitější na nešťastného upíra.

"Cos mi to provedl?" zaskučel Tommy. Tytam byly upejpavost a respekt vůči svému pánovi.

"To co jsem musel," sykl Adam. Kdyby byl člověk, promnul by si bok, jenž ten náraz do zdi pocítil nejvíce. Samozřejmě ho nic nebolelo, zůstal však bolestný pocit, více sžírající jeho bytost jako takovou než fyzickou schránku.

"Tys musel? Musel?" zakřičel Tommy. Adam v duchu zaskřípal zuby, aby potlačil úsměv. Byl úžasný. Tommy byl jako upír úžasný. Ne snad víc, než jako smrtelník, prostě jen jiným způsobem. Nic z toho, co k němu doposud cítil, se nezměnilo. Adam věděl, že se to nezmění, ale nebyl si jistý, jak to na něj bude působit. Bohužel… moc sálající z Thomasových slov i těla, zaplňující každý kout, každou skulinku síně, ho nenechala na pochybách. Byl dokonalý. Krásný. Mocný.

"Neprosím o odpuštění, ale nemáš na vybranou, Thomasi. Vím, že mě teď nenávidíš, avšak… nyní jsem tvůj stvořitel a je mou povinností všechno ti vysvětlit a… chránit tě."

"To si strč někam!" štěkl Tommy. Ne nepředvídatelně se znovu rozběhl k Adamovi, aby ho udeřil. Druhý muž opět odletěl ke zdi, nemohl si však nevšimnout, jak moc si Tommy svou sílu uvědomuje. A jak moc je tím vědomím uchvácený. Každý upír si musel být vědom své moci, ta jediná ho skutečně chránila, když zůstal sám. Ale Adam tohle nehodlal dopustit, ačkoliv bylo teď nutné připustit si i možnost, že Tommy odejde.

Adam se zvedl, bez jediné známky zaskočení a založil si ruce na prsou.

"Upíři se nezdržují řešením neřešitelného. Přijmou svůj úděl, smíří se s ním. Čerpají své výhody. Můžeme se tu spolu hádat, ale nic na tom nezměníš, Thomasi," zavrtěl hlavou.

"Ne! Nebudu tě poslouchat. Vrať to zpátky!"

"To nejde!" pronesl Adam tvrdě. Jen zlomek vteřiny před tím, než se na něj druhý muž s řevem opětovně vrhl. Adam se tentokrát nenechal odhodit, ačkoliv čelit nezkrocené síle právě zrozeného upíra bylo i nad jeho možnosti. Poposkočil dozadu, ustál to, udělal výpad a v dalším okamžiku letěl přes celou šířku síně Tommy. Jeho tělo se rozpláclo na komodě, z níž díky nárazu popadala celá souprava na víno. Nepřekvapivě si toho ani jeden nevšímal.

Tommy řval, Adam syčel. Kroužili kolem sebe, starší upír nikdy nezaútočil jako první, ale pokud to udělal blondýn, nenechal se zahnat do kouta.

"Vzdej to, krucinál. Akorát se zbytečně vyčerpáš!" štěkl Adam. Tommyho oči zaplály neskrývanou zlobou.

"Neskončím, dokud tě nezabiju!" křikl. Adam se zasmál.

"Copak ty víš, jak zabít upíra? Vážně si myslíš, že tímhle?" rozmáchl se kolem sebe rukama. Tommy neodpověděl, místo toho na něj znovu vypálil. Adam se nechal odhodit, ale když se sbíral na nohy, smál se.

"Thomasi, nebuď pošetilý, je mi dvě stě let, potkal jsem už spoustu novorozených upírů, kteří nedokázali ovládat svou sílu. A také spoustu lidí, kteří se mě snažili zabít a i když věděli, jak na to, nikdy se jim to nepodařilo. Tak to konečně vzdej."

"Nikdy!" odsekl Tommy a zničehonic se rozběhl ke dveřím. "Jestli mám teď žít život takhle, rozhodně to nebude s tebou," zvolal. Adamův úsměv pohasl. Ne kvůli těm slovům, ale kvůli tomu, že si neuvědomil, kolik času už od Tommyho přeměny uběhlo. Venku začínal nový den, rozbřesk se vtíral do síně škvírami ve dveřích, jediný paprsek slunce mohl upíra téměř zabít. Nestihl zabránit Tomymu otevřít, zachytil ho až v momentě, kdy vyběhl na zápraží. Viděl, jak mladší muž zkoprněl, jak neochotně nastavil novému ránu svou tvář, když ho popadl za plášť a vtáhl zpátky.

Skončili na zemi, Tommy na zádech, Adam na něm. Rukama i těkavým zrakem mapoval jeho tvář, jestli nepřišla k úhoně. Blondýn prudce dýchal, oči vytřeštěné, jako kdyby ho právě zasáhl blesk. Tělo se třáslo citelným úbytkem energie.

"Hlupáku! Tohle už nikdy nedělej!" peskoval ho Adam zlostně. Tommy se zahleděl do jeho očí, rty se začaly pohybovat, snad ve snaze něco říct. Do síně přiběhl James, jehož tvář nesla známky starostlivosti.

"Mylorde? Tommy?" Oba se otočili za jeho hlasem, Adam si ještě stihl všimnout nového zájmu v Tommyho očích. Přesně věděl, co to znamená. Na scénu vstoupil smrtelník. James mohl svůj lék polykat po litrech, byl by pro většinu upírů nezajímavý, ale ne pro takového, který se právě zrodil. Tommy Adama odhodil. Cítil, že v tom nebylo tolik síly, denní světlo mu ji sebralo, ale stále jí bylo dost na to, aby uskutečnil, co měl v plánu. Pokud si totiž upír nějaký plán stanovil, nikdy ho od něj nic neodradilo.

Musel mu podrazit nohy, jinak by ho nezastavil.

"Vypadni odsud, Jamesi. Zdržím ho, ale musíš okamžitě pryč. Aspoň na pár dní," křičel na něj, zatímco se pod ním Thomas škubal a syčel.

"Pane, to… můj Bože, proč?" koktal sluha, kterému to právě došlo.

"Vidíš snad, že bych měl čas ti to teď vysvětlovat? Vypadni, hned!"

James už se víc nerozmýšlel. Když probíhal kolem chuchvalce upířích těl, vzal to obloukem. Až když za ním bouchly dveře, Adam otočil Tommyho na záda a přimáčkl ho za ramena k chladné podlaze.

"Dobře mě teď poslouchej. Nemám slabost pro upíry se sebevražednými sklony, takže se přestaneš chovat jako ublížené děcko a přijmeš ode mě pro začátek pár dobrých rad. Žádné chození ven ve dne, slunce tě spálí na troud, ani nemrkneš a odpusť si útočit na mého sluhu. Za prvé ho mám rád a chci, aby mi ještě nějakou dobu sloužil a za druhé, užívá lék, který je pro nás ne méně nebezpečný než denní světlo, nebo kolík vražený přímo do srdce. Rozumíš tomu, co jsem řekl? Odpověz!" Adam zatřásl Tommyho rameny. Druhý muž na něj koukal jak na zjevení. "Rozumíš mi? Mluv!" zavrčel Adam netrpělivě.

Tommy pouze trhaně přikývl. Sice chvíli trvalo, než ho Adam konečně pustil, aby se mohli oba zvednout, ale žádné další protesty se nekonaly. Tedy až na jeden. To když se na něj Tommy podíval a zašeptal strohé: "Nenávidím tě."

Adam mu to nevymlouval, ani mu nebránil v odchodu. Rozešli se sice v poklidu, ale oba věděli, že ten klid je pouze zdánlivý a že cesta ke smíření bude ještě dlouhá. Tak dlouhá, jak jen život upíra může být.