Krvavý polibek 9.

Velké díky za komentáře opět patří těmto čtenářkám: Market, Noir, Abequa, Steeeva, Nade, Weras, MOON a Mononoke. Užijte si další díl :)

---

Bellatrix Lestrangeová byla vždy ženou činu. Bellatrix Lestrangeová nikdy nepodléhala slabostem. Bohužel zrovna teď… byla Bellatrix Lestrangeová docela mírná osoba. A nanejvýš zmatená. S vytřeštěnýma očima míjela jeden náhrobek za druhým, některá ta jména znala, některé z těch lidí dokonce zabila, ale byl to jen jakýsi vnitřní pocit, který jí dával jistotu. Mozek útržkovitě odhaloval její paměť, ke které se upínala, ale bylo toho sakra málo, aby si to dokázala poskládat dohromady a vytvořit tak obraz něčeho konkrétního.

Musela umřít, zcela jistě byla zabita, nebo snad ne? Vylezla přece z hrobu, jak by se do něj jinak dostala? Nebo ji tam někdo hodil a zasypal? Živou? Pche, to bylo dost dramatické i na Bellatrix, i když… dokázala si představit, že by někoho zabila tímto způsobem. Ah, jak děsivé, impozantní a velkolepé zakončení něčího života. Rozhodně by z toho měly hodně obě strany.

Bellatrix se zastavila u posledního hrobu vedle brány a lhostejně přejela očima po náhrobku. Zde leží Fausto Krindolín, co obětoval svůj život studiu mudlů, čest jeho památce… bla bla bla… stačilo jedno slovo a Bellatrix cítila, jak se do ní dává vztek. Studium mudlů, pche, taková zbytečnost, stejně jako u toho zrzavého ňoumy, co chrlil jednoho spratka za druhým. Neměl by to někdo zakázat? Aby se čarodějům rodilo víc jak… ano, jedno dítě bohatě stačí. Možná, jiné rodiny, vážené, s dlouhověkou tradicí, rodem sahajícím až do dávné minulosti, tam by se ten počet mohl zvýšit… Narcisa nikdy další dítě neměla, kromě Draca, ale přála si jej, to Bellatrix věděla. Sestra se jí sice nikdy přímo nesvěřila, ale ona to z ní cítila, zvlášť v době, kdy byl Draco už téměř dospělý.

Oh, Draco a Narcisa… a Lucius.

Bellatrix vzhlédla k obloze, snad v doufání, že na ní uvidí něco důvěrně temného, ale chmurné podzimní ráno přineslo jen našedlé mraky a hlavně chladno, které čarodějce pronikalo až pod kůži. Zatoužila po kabátu a své hůlce…

Náhlý proud vzpomínek, jenž se klokotavě rozběhl její myslí, způsobil, že Bellatrix zavrávorala a žuchla sebou na hrob toho nemožného čaroděje se slabostí pro mudly. Normálně by to neudělala, ještě by na takový hrob plivla, ale ona skutečnost byla na míle vzdálená současnému ženinu přemýšlení. Vzpomínky se s rychlostí světla vynořovaly jedna po druhé, nebo spíš jedna přes druhou. Rudé záblesky se střídaly s bílými a zelenými… Smrtijedi, válka, Temný pán… vlastní smrt rukou té potrhlé ryšavé ženské, která chrlila jednoho spratka za druhým společně s ryšavým ňoumou. Bellatrix prozřela. Ano, zemřela, zabila ji Molly Weasleyová, nic víc nevěděla. Její pán byl v tu chvíli stále naživu. A nejbližší rodina také, protože… zběhla.

"Oh, zatracený Lucius! Ta sketa, ten zbabělec." Utekl i s Narcisou a Dracem. Bylo to ve chvíli, kdy se ten prokletý Potter probudil. Zrovna když už si všichni mysleli, že je mrtvý. Ale Bellatrix byla věrná svému pánovi do poslední chvíle, prala se za něj, obětovala v boji proti té hloupé dobré straně svůj život, jen aby on získal, co chtěl. Aby pochopil, že ona jediná je hodna jeho přízně a úcty.

Co bylo dál? Co se stalo potom? Jaký je dnes den?

Bellatrix si uvědomila, že je ze svého zmrtvýchvstání méně zděšená než z toho, že neví, co je za den a v jaké situaci se momentálně kouzelnická společnost nalézá. Byl Potter mrtvý, nebo jejího pána přemohl? Ale to přece nebylo možné. Ten usmrkanec nemohl přemoci tak mocného čaroděje. Pak by bylo všechno vzhůru nohama, zvrácené.

Bellatrix se pokusila postavit. Její tělo bylo slabé, roztřesené a unavené, jako tělo stoletého starce. Napadlo ji, jestli to má nějakou souvislost s tím, že právě vylezla z hrobu a začala se v duchu modlit, aby to brzy odeznělo.

Začala svou hůlku opravdu bytostně postrádat, jenže když si jen v duchu představila, že by se s její pomocí například zahřála, její magická aura se ani nezachvěla.

"Co to má být?" štěkla. Rychle se v paměti snažila vyhledat kouzla, která dokázala provést i bez hůlky. Sice jich moc nebylo, vždy se na milované ořechové dřevo, skrývající blánu z dračího srdce hodně spoléhala, ale ani to málo, ačkoliv byla velice důsledná ve vyslovování jednotlivých inkantací, nebyla schopná přeměnit na vytoužený výsledek. Zuřivě zadupala na místě, vztekala se, avšak bylo to marné, magie ji ignorovala.

"Malfoy Manor!" zkusila poslední možnost. Přemisťování pro ni bylo hračka, nikdy s ním neměla problémy, dokonce ani jako hodně mladá čarodějka. Nic. Ani v tomto případě její magie nereagovala.

Bellatrix si zoufale pomyslela něco o motácích, než se svalila na prochladlou zem a složila obličej do dlaní. Tohle přece nemohl být konec.

* * *

Nějakou chvíli ještě Snape spal. Harry se ho snažil probudit, ale aby se mu to podařilo, potřeboval by minimálně vědro studené vody. Šel si udělat další čaj a také nové čínské nudle pro profesora, protože předtím miska spadla na zem. Když si byl jistý, že už pro svou spokojenost, co se týče pořádku a připraveného jídla, nemůže nic dalšího udělat, šel si sednout k posteli a ke zkrácení chvíle, dokud se muž neprobudí, vzal za vděk jedněmi z novin. Přestože většinu článků znal už nazpaměť.

Po válce se obsah Denního věštce značně změnil. Změnil a hlavně zklidnil. Několik měsíců poté sice tisk stále lačnil po příbězích jednotlivých hrdinů, jenž se zasloužili o zničení Pána zla, ale den ode dne tyto články ubývaly, až nezůstaly žádné. Jako kdyby Voldemort nikdy nebyl. Neexistoval.

Jenže důkaz jeho bytí teď ležel přímo před Harrym. Profesor Snape. Smrtijed, stoupenec zla, Brumbálův služebník. Harry cítil, jak se mu na mysl vrací to, proč teď u postele se svým znovuzrozeným bývalým profesorem lektvarů sedí. Stále si pokládal otázku, jak se do něj mohl zamilovat, jen na základě jeho vzpomínek, ale jak držel v rukách jeden z výtisků Denního věštce, byl to zrovna ten, který se zabýval jeho procesem a přehrával si události uplynulých let stále dokola, uvědomil si, že to ani jinak skončit nemohlo. Ten muž mu celou dobu chránil jeho naivní zadek. Několikrát mu zachránil život. Mohl za to slib Brumbálovi, ale díky vzpomínkám Harry zjistil, že pokud by k němu Snape něco necítil, jen těžko by se mu takový úkol plnil. Tedy až na to, že měl slabost i pro jeho matku. Profesor se mohl sebevíc ve svých vzpomínkách snažit přelstít tu sympatickou černovlasou ženu s atypickým nosem na portrétu, že je vlastně docela nad věcí a něco tak obyčejného, jako lidské city se ho nemohou dotknout, až to bylo úsměvné a sladké. A naprosto očividné. Harry netoužil po sladkém Snapeovi, líbila se mu jeho syrovost, mnohdy až nesnesitelná hrubost a nepřál si, aby se to nějak výrazně změnilo ve vztahu k němu. Možná akorát trochu otupilo. Ale toho by mohl dosáhnout za pomoci fyzického potěšení. Pokud se mu ovšem podaří toho umíněného starého bručouna svést.

Představoval si to, měl hned několik variant, jak to provést, ale v první řadě potřeboval, aby bylo všechno ostatní v pořádku. A to bohužel nebylo.

Bellatrix se jako mávnutím hůlky vrátila do jeho hlavy a Harry už se na to příjemné, co měl před očima předtím, nedokázal soustředit.

Mohla být Bellatrix viteálem? Proč by nemohla, on jím byl také. Celých sedmnáct let v sobě nosil kus Voldemortovy duše a neměl o tom ani tušení. Mohly ho k tomu navést sice jisté schopnosti, třeba hadí jazyk, nebo propojené myšlení a nepochybně to věděl i Brumbál, ale na tohle zkrátka nepomyslel. Ani když už o viteálech věděl.

Dokud se nepodíval do Snapeovy hlavy…

Ať už se to tomu nevrlému zmetkovi líbilo nebo ne, byl součástí Harryho života a Harry byl zase součástí toho jeho. Jakýmkoliv způsobem, teď nehrálo roli. Harry si dokázal utvořit vizi o různých druzích přímého kontaktu, ale nějak je nestihl domyslet do konce, protože se Snape začal probouzet.

Harry se rychle zvedl a přistoupil blíž, aby se nad mužem sklonil.

"Pane, vnímáte mě?" Nechtěl na něj vybafnout hned, musel ho chvíli nechat, aby se vzpamatoval, bohužel trpělivost byla jednou z vlastností, která Harrymu občas dost zoufale scházela. Asi jako nyní.

"To už jsem zase v pekle? Ano, musí to být peklo, kde jinde bych mohl slyšet hlas Harryho Pottera?"

"Takže jste v pořádku, zrovna jsem se chtěl zeptat," utrousil Harry poněkud znuděně a vrátil se na židli. Napadlo ho, jestli ten chlap vůbec někdy řekne něco, co by ho mohlo ještě překvapit.

Snape provázel Harryho pohledem, když se vzdaloval. Ta zvláštní, ale rozhodně ne špatná vůně, která s ním odešla… a také horký dech, když na něj mluvil… proč z toho byl zmatený a jakoby rozpolcený, že se to všechno odebralo pryč a zůstalo po tom podivné prázdno? Měl by být spíš zmatený ze snu, do kterého předtím upadl. Vždyť… se mu zdálo o Bellatrix; o tom, že má něco společného s tím viteálem, o kterém Potter neustále žvanil.

"Musíme si promluvit, Pottere." Profesor se snažil zatvářit zamračeně, ale naléhavost ze svého hlasu odmazat nedokázal.

"Toužím po tom od chvíle, co jste se probral. Myslím, jako probral ze smrti, ne teď…"

"Chápu," přerušil ho Snape ostře. "Nemám nejmenší zájem, ztrácet s vámi čas zbytečnou konverzací, takže mi bez přikrášlování a zveličování řekněte, co se stalo s Temným pánem a s Bellatrix Lestrangeovou."

"Zdálo se vám o ní? Byl jste mimo. Jako Trelawneyová, když má ty svoje divný stavy." Za poslední větu byl Harry odměněn hustokrutěpřísným pohledem s nádechem několika způsobů vražd. Mudlovských i kouzelnických. Potlačil chuť, protočit oči. "Všichni ve válce umřeli. Bellatrix i Voldemort. Myslel jsem, že je to jasné, když jsem naživu já," pokrčil Harry rameny. A určitě to i říkal, ne? Když se nad tím hlouběji zamyslel, došlo mu, že profesor musí být opravdu hodně zmatený. Dlouho před tím, než se to dozvěděl on sám, už Snape věděl, že je poslední Voldemortův viteál a že je nemožné, aby přežil, pokud chtěl Temného pána zabít. I věštba zněla jasně.

"Neustále bojuji s touhou, vytrhat si všechny vlasy, abych si vštípil, že jsem úplně normální, ačkoliv se mi nezdáte, Pottere."

"Prostě to dopadlo dobře, ale to už jsem říkal. Je rok a půl po válce, všechny okolnosti najdete v těch novinách. Proč jste řekl její jméno?" Harry se raději vrátil k tomu, co předcházelo Snapeově omdlení. Druhý muž odvrátil hlavu, jako kdyby se na Harryho nechtěl dívat. Téměř několik minut mu trvalo, než se rozpovídal. Tentokrát do toho mladší muž nezasahoval. Ne hned.

"Ztratíte o mně všechny iluze, Pottere," povzdychl si Snape. Tohle už Harryho překvapilo. Profesor se bál, že by v jeho očích klesl? Ale proč vlastně nehrát tu jeho hru s ním?

"Nemožné. Myslím, že víc už to nejde a v tom případě můžete pokračovat," pousmál se Harry jakoby nic. Snape ho opět spražil jedním ze svých zaručených Snapeovských pohledů typu jste-ještě-větší-hlupák-než-jsem-si-myslel a zase svůj zrak upřel na druhou stranu.

"Byl jsem Smrtijed…" začal bez skrupulí. Když se to tak vzalo kolem a kolem, jedna z věcí, které Harrymu imponovaly, byla Snapeova schopnost s ničím se zbytečně nepárat. S napětím očekával, co řekne starší muž dalšího, tedy doufal, že to bude něco, co ještě neví, protože tohle samozřejmě věděl. "Zabil jsem pár lidí ve službě Temnému pánovi…"

"Všechno je zapomenuto!" vyhrkl Harry. Snape otočil hlavu a nasadil výraz hodný mozkomora.

"Myslíte si, že mi na tom záleží? Měl jsem být mrtvý, byl jsem mrtvý, už je to jedno."

"Takže jste si v podstatě svůj trest odpykal," nebral Harry na jeho nevrlost zřetel. Snape mlčel, probodával ho těma svýma obsidiánovýma očima a dusné ticho bylo jako hororový bonus. Až Harry ztěžka polkl a zadíval se na okamžik jinam.

"Rodina Gustavových, Pottere, také tam jsme udeřili. Nebyla to významná rodina, muž, žena a jejich dcera. Zabil jsem otce, matku si vzala na starosti Bellatrix. Pak se otočila k tomu dítěti a zvedla hůlku. Pomohl jsem jí, zkřížili jsme kletbu…"

"To není pravda!" vykřikl Harry. Co se mu to snažil Snape nabulíkovat? Že byl schopný zabít malé dítě? Ano, byl ochotný zabíjet pro Voldemorta, aby si získal jeho důvěru, ale na dítě by nikdy hůlku nenamířil. Ne se smrtelnou kletbou.

"Řekl jsem vám, ať si neděláte iluze," ušklíbl se Snape zlověstně. Ani to Harryho neodradilo.

"Ne, vy nechcete, bych si je dělal, tak se uděláte horší. Nevěřím vám!"

"Na tom nezáleží!" štěkl Snape. "Co se vám snažím říct, je to, že ta zkřížená kletba možná zapříčinila vznik viteálu. Pokud bylo možné, aby se část duše Temného pána vtělila do vás, aniž by to věděl, pak se mohlo stát i tohle," vysvětloval mu Snape. Skoro u toho vrčel, jako kdyby si Harry stál na vedení, že to nepochopil hned. Na rozdíl od Snapea měl Harry přímo zlatou trpělivost.

"No dobře a co to tedy je?" zeptal se už klidněji.

"Oh, Pottere, jsem oslepen vaším oslnivým důvtipem. Jistě jste si všiml, že od svého probuzení nemluvím o ničem jiném, než o podobě svého viteálu, že?" Tentokrát už Harry oči protočil.

"Vzpomněl jste si, že jste ho vytvořil, tak jsem myslel…"

"Pro Merlina, Pottere, pokud už musíte myslet, tak ať to má pro nás nějaký užitek. Jen se domnívám, že tímto způsobem vznikl."
"Ale mohlo by to být něco v tom domě, ne? Nebo přímo v tom pokoji. Snažte se vzpomenout…"

"Myslíte na celé vybavení toho pokoje? Třeba na každý jednotlivý knoflík košile toho muže, co jsem zabil? Nebo záclony, nábytek, porcelán? Jen lustr měl na sobě dobrých sto křišťálů." Snape zavrtěl hlavou a dal Harrymu svým profesorským výrazem najevo, že rozlousknout tuto záhadu bude mnohem složitější, než namíchat lektvar dlouhověkosti, který mimochodem dokázal na jedničku zvládnout Merlin, na dvojku Snape, na trojku lékouzelník Ratsburry, jež už ale nežil a na čtyřku možná Hermiona Grangerová… po několika neúspěšných zdlouhavých pokusech.

"Co to dítě? Ta holčička?" zeptal se Harry nedočkavě. Snape nakrčil obočí.

"Co je s ní?"

"Nemohl se kus vaší duše přestěhovat do ní?"

"Schytala dvojitou kletbu, Pottere. To těžko!" odmítl Snape příkře.

"Já si pořád myslím, že mi neříkáte pravdu a dokud mi budete lhát, tak se k ničemu dalšímu nedobereme," hádal se Harry. Snape sevřel rty do přísné linky, v očích se mu zlověstně zablýsklo.

"Je mrtvá, Pottere!" sykl. Harry se prudce nadechl, chtěl znovu namítat, na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Však ona pravda na povrch vyleze. Jen doufal, že to bude brzy.

"Tak fajn,"

"Fajn," napodobil Snape jeho tón, jen do něj přidal hranou dětinskost a zase se podíval na druhou stranu.

"Dobře, takže to jméno - Bellatrix jste řekl jen proto, že by mohla být společným strůjcem vašeho viteálu?"

"Předpokládám, že ano," odvětil profesor unyle. Harry poznal, že už se o celé té záležitosti asi nechce bavit, ale nemohl s tím přece jen tak přestat. Tohle bylo důležité.

"Doufám, že to nic jiného neznamená," povzdychl si mladší kouzelník a podařilo se mu i více uvolnit. "Možná bych o takovém viteálu měl něco zjistit, asi to nebude klasický viteál,"

"Viteál je viteál, Pottere. Ani klasický, ani neobvyklý, nic takového neexistuje. Je to černá magie v její nejhorší podstatě. Vrátil jste mi život, ale až se společnost dozví, navzdory tomu, jak mě teď uctívá, že jsem stvořil viteál, jsem odsouzený k zatracení."

Harrymu se tahle pravda nelíbila. Počítal se svým zatracením, ale ne se Snapeovým, když se mu ho před rokem a půl podařilo očistit tak, že začal být pro někoho dokonce oblíbeným. To přece nemohl dopustit. Ovšem, když se ho chystal vzkřísit, tak s tím přece musel počítat, no ne? Byla to jediná pojistka, že se rituál povede. Že někde existuje Snapeův viteál.

"Kruci… podělal jsem to," připustil si konečně a schoval svou utrápenou tvář do dlaní.

"Hlavně se mi tu nerozbrečte, Pottere. Jsem si zcela jist, že dokážete čelit svým nerozvážným rozhodnutím, průpravu už máte," rýpl si Snape.

Harry neodpověděl. Pouze se zvedl ze židle, ani se na profesora nepodíval a zamířil do kuchyně, aby přinesl muži druhou porci čínských nudlí. "Vaše jídlo," položil mu podnos s miskou do klína a odebral se do obývacího pokoje. Když tenhle stan kupoval, nepřipadalo mu důležité, brát takový, co měl oddělené místnosti, ale tohle bylo poprvé, co toho litoval. A jelikož nechtěl kouzlit, musel přetrpět, že je na něj z ložnice vidět.

Zbytek dopoledne už spolu nepromluvili. Profesor svůj příděl jídla s nějakým tím remcáním snědl a poté se pustil do pročítání novin. Harry nakonec usnul na pohovce, protože neměl šanci spát v noci. Když se probudil, byl dezorientovaný; vyskočil z gauče a roztěkaně se rozhlížel kolem sebe, dokud se nestřetl s nezaujatým pohledem staršího muže. Snape akorát povytáhl obočí nad jeho chaotickým chováním a hned se zase vrátil ke čtení.

"Co vaše magie, pane?" zajímal se Harry, zatímco šel připravit něco k obědu. Moc na výběr toho neměl, ale nemohl si vyskakovat. Snad zítra... ano, zítra se pokusí zaletět do nejbližšího města a koupit nějaké lepší jídlo.

"To mě chcete provokovat?" zněla otázko-odpověď. Harry to hned nepochopil. Jen se zdvořile zeptal.

"Pane?" otočil se od kuchyňské linky k ložnici. Snape se tvářil jako na jejich společné hodině lektvarů, když se mladíkovi nepodařil nějaký lektvar.

"Jste si jistý, Pottere, že byste mě ještě viděl ležet v této posteli jako lazara, kdybych byl schopný magie? A že vy byste byl ještě naživu?" Při tom druhém řečnickém dotazu v Harrym hrklo. Málem by zapomněl na Snapeovu nenávist k němu. No tak to sotva. Snape vždycky vyhrožoval, ale nikdy neudělal nic, co by Harryho ohrozilo na životě. NIKDY!

"Ano, jsem si jistý, že bych byl pořád naživu. A i kdyby se vám magie vrátila, podle mě není nejlepší nápad ode mě odcházet. Tady jste v bezpečí, tam venku..." Harry se odmlčel a založil si ruce na prsou. "Moje bývalá přítelkyně, ředitelka McGonagallová a Lucius Malfoy. Snad vám ta tři jména stačí, abyste se držel zpátky."

"McGonagallová?" zkroutil profesor rty.

"Nečekal jsem, že vás vyděsí zrovna ona," uchechtl se Harry. No, Snapea by asi vyděsil každý bradavický profesor, který by měl nějaký zájem na tom, uhánět ho.

"Chci to vysvětlit, Pottere!" naléhal Snape křečovitě. Harry se opřel zadkem o linku a dal si ruce do kapes.

"Samozřejmě, taky bych se k tomu dřív nebo později dostal. S Ginny jsem žil, takže má o mě přirozeně strach. McGonagallová byla u toho, když jste se u mě doma probral, tušila, že se o něco pokusím a co se týče Malfoye, tomu jsem vzal krev, abych vás vzkřísil. Potřeboval jsem krev nepřítele a ta jeho... no, zabrala." Harry pokrčil ledabyle rameny, zatímco starší čaroděj z něj nespouštěl svůj neskrývaný zděšený zrak. Otevřel ústa, chtěl něco říct, jistě zopakovat to poslední jméno, ujistit se, že Harry nemluví jen do větru, ale jak bylo vidět, i vždy duchapřítomný muž, mohl být vyvedený z míry. A Harry takové okamžiky shledával jako velice lidské. Ač jich bylo poskromnu.

"Co jste to provedl, Pottere? Jste vážně tak stupidní?"

"Nejsem!" odsekl Harry. "A vážně už mě nebaví, jak mi pořád nadáváte. Řekl jsem vám, že důvody nejlépe znáte vy sám. To od vás bylo stupidní, předat mi ty zatracené vzpomínky a předpokládat, že s tím nic neudělám."

"Měl jste umřít v bitvě s Voldemortem!"
"Ale neumřel!" Harry se neovládl a zvýšil hlas. Jak dlouho se o tomhle budou ještě dohadovat? Při jejich náturách a horkých hlavách asi do konce jejich životů.

Harry napochodoval k posteli, nechtěl na Snapea křičet přes celý stan. "Vy zatraceně dobře víte, že to vím, Snape. A už vám muselo dojít, protože určitě nechcete, abych pochyboval o vaší inteligenci, že jsem vás nevrátil do života kvůli tomu, abych tu teď na vás ječel, jak jste neuvěřitelně zabedněný!"

"Neříkejte mi Snape..."

"Neříkejte mi Pottere!" sykl Harry vztekle, ruce zaťaté v pěst. A to si myslel, že už ho nedokáže vytočit nic, co ten starý mrzout řekne.

Oba muži se přeměřovali zlostnými pohledy. Harryho magie vířila. Cítil, jak mu vnucuje nejrůznější kletby, v touze seslat je na profesora. A nejhorší asi bylo zjištění, že by se mu to tentokrát podařilo i bez hůlky. Byl starší, zkušenější, měl za sebou válku, která ho posílila a dodala potřebnou kouzelnickou jistotu. Nemohl toho muže zabít, ale mohl mu hodně ublížit a Harrymu se vážně nelíbilo, že na to myslí s jistotou větší, než že večer zapadne slunce a ráno zase vyjde. Nenáviděl sám sebe za to, že dokáže cítit tak silnou nenávist.

"Zatraceně, Pottere, a co teď ode mě jako čekáte? Že vám skočím kolem krku a budu děkovat za nový život? A že ho prožiju s vámi v romantickém vztahu, každý den vám přinesu květiny a vyznám lásku? Fuj!" odfrkl si Snape znechuceně. Ne že by to chtěl Harry hned přiznat, ale ani jemu tento scénář příliš nevoněl. Jestli mu Snape jen jedinkrát přinese kytku, tak mu ji omlátí o hlavu a sám se půjde na ministerstvo udat za to, co udělal.

Harry si musel dobře promyslet svá další slova. Už jen z principu nemohl s tím mužem souhlasit, i když se mu takhle romantická představa nelíbila, rozhodně ne takhle přitažená za vlasy.

"Chci s vámi spát!" vypadlo z něj po dvou vteřinách toho nejtíživějšího ticha, jaké kdy mezi nimi nastalo. Ale určitě nebylo tak tíživé jako to, co následovalo. Snape zamrkal víčky, zalapal po dechu jako ryba, která se právě chytila do sítě a musela čelit vzduchu, jeho dlouhé prsty, jež celou dobu držely noviny, šokem zkameněly. A nic z toho se Snape nesnažil skrýt. Možná proto, že na to prostě neměl sílu.

"Vy jste tohle všechno udělal jen proto, že se mnou... chcete souložit?" vydechl konsternovaný muž. Harry by si býval tu chvilku upřímnosti rád užíval, kdyby se nesnažil vypozorovat ze Snapea, jak svou poznámku a otázku v jednom ve skutečnosti myslí. Ano, byl šokovaný, nepřipravený na takovou pravdu. Znělo to jako výčitka, jako předzvěst dalšího kázání o jeho nebetyčné hlouposti? Nebo ho aspoň na chvilku napadlo, že by to bylo vlastně docela fajn, mít důvěrný fyzický kontakt, když se tedy mají rádi, jen si to nechtějí přiznat a nejspíš ani nikdy nepřiznají? Upřímně, v tomhle byl Harry realista, možná větší, než kdokoliv jiný, kdo kdy toužil po nedosažitelné bytosti. Nedělal si naděje, že by mu to Snape někdy řekl.

"Mimo jiné... jo," odvětil Harry tak klidně, jak jen dokázal. Když se uvnitř konečně přestal třást zlostí a také vzrušením, protože jen mluvit o tom, byla pro něj zkouška odolnosti, pokusil se o vzpřímený a rozhodný postoj. Neustoupí, ať si říká Snape co chce.

Druhý muž odložil noviny stranou a ruce pak složil do klína. Mračil se, v očích už neměl překvapení, nýbrž něco, co by se dalo nazvat... no, nicneříkajícím výrazem. Harry vždy na Snapeovi obdivoval i jeho chladný klid, jelikož nikdo neuměl vytvořit ono zdání tak rychle jako on. Ještě po tak vášnivé debatě. Když se pak profesorova ústa otevřela a vyslovila tu větu, Harry věděl, že v jeho životě už klid nikdy nenastane.

"Fajn, Pottere, kdy začneme?"