Krvavý polibek 7.

---

Harry sevřel v prstech pevněji lavor s teplou vodou a přistoupil k posteli, na které velice poklidným spánkem pohlcený, odpočíval jeho bývalý profesor lektvarů. Chvilku se jen kochal tím pohledem; muž neztratil nic ze své ošklivosti, zato z něj vyzařovalo něco, co si Harry z dob, kdy ještě žil, nepamatoval. A nemusel přemýšlet dlouho, aby mu došlo proč. Protože tehdy ještě Snapea nemiloval. Tu přitažlivou stránku temného netopýra objevil až v jeho vzpomínkách, které mu čaroděj přenechal…

Co může být horšího, než se zamilovat do člověka samotného a ne do jeho vzhledu? Pak už se v tom ztratíte navždy, z takové lásky nikdy není cesta ven, pohltí vás právě nitro milované osoby a ne jen povrch, který dokáže změnit podstatu každého člověka v očích jiného.

Harry tedy neshledával profesora fyzicky přitažlivého, ale díky tomu, co věděl, se na něj mohl dívat úplně jinak a jeho podvědomí toho bohatě využívalo. Najednou ty rty nepůsobily tak přísně, spíš měkce, nos byl stále velký, ale představa, jak se jím muž otírá o Harryho tvář při polibku, byla nad rámec jeho vnitřního klidu. A oči? Ty temné, uhrančivé onyxy? Nebo vlasy, co vždy působily jako mastné a zplihlé, a kterých se Harry mohl konečně dotknout, tedy jen pokud Snape nebyl zrovna při sobě, a s trpícím povzdechem zjistil, že takové vůbec nejsou. To spíš hodně jemné.

Pokud podlehnete nitru, tak i ten sebeošklivější člověk vám pak připadá dokonalý a krásný.

Problém byl v tom, že Harry nemohl pochopit, jak dokázal podlehnout zrovna nitru toho protivného zmetka. Vždyť on nebyl přitažlivý ani tam. Zatrpklý, sarkastický morous. Každý v jeho očích byl primitiv, snob, nebo vtěrka, snad jen s výjimkou jeho matky a Brumbála, ale jinak byli všichni odpad společnosti. A když se náhodou ve svých vzpomínkách prořekl, že má pro Harryho Pottera víc než jen slabost, tak to hned zamluvil nějakou pořádnou nadávkou na něj, snad aby nemusel sám sebe tolik nenávidět. Ano a v další vzpomínce si opět nasypal popel na hlavu.

Harry zakroutil nechápavě hlavou. Ten chlap byl magor. Ano, to bylo zcela zjevné, jenže právě za tímhle vytáčejícím chováním se skrývalo ještě něco. A to něco Harry objevil bohužel až po Snapeově smrti.

Harry položil lavor na noční stolek a ponořil do vody žínku. Měl to promyšlené dobře, teď jen musel profesora vysvléct a pak umýt, ale nějak už si neuvědomil, že v praxi se některé věci dělají hůř a většinou jsou to právě ty, o kterých se velmi snadno dobře mluví či přemýšlí.

Postavil se čelem k posteli a zvedl ruce. Poprvé mu klesly zpět, podruhé už je udržel před sebou. Muž spal na zádech, což byla jediná výhoda, Harry ho nemusel zatím nijak natáčet, tudíž na něj sahat předčasně.

Chytil peřinu u Snapeova krku a převalil ji celou k jeho kotníkům. Profesor byl stále ještě zahalený i hábitem, který mu přičarovala McGonagallová. Harry se zbavil i jeho a konečně se na Snapea pořádně podíval. Přece jen měl v hlavě zamlžený obrázek jeho nahého těla, nemohl si ho aspoň zběžně neprohlédnout, když se mu válel v ložnici na podlaze, ale to šlo o obraz mužova pozadí, ne předku a díky tomu Harry právě zalapal po dechu.

Mladík už nějakou představu měl, bohužel Snapeův kouzelnický hábit vždy dost klamal a to co se skrývalo pod několika vrstvami černé látky ve středu jeho těla, si nedokázal dost dobře představit ani ve svých nejdivočejších snech. Cítil, jak mu rudnou tváře a uši, cítil nesnesitelné horko a najednou i sucho v ústech. Bez mrknutí oka zíral na víc než uspokojivé profesorovo vybavení, jako kdyby něco takového viděl poprvé v životě a sám ho neměl. Cítil stud a vzrušení… a byl vděčný za to, že si ve sprše udělal dobře, protože… vážně by bylo asi hodně nedůstojné, kdyby jen při pohledu na to nahé tělo ejakuloval.

Když se konečně donutil, nezírat jen na to jedno, respektive na nádherný tmavý penis, poklidně odpočívající mezi mužovými neméně svůdnými stehny, Harry začal putovat očima hlouběji, k jeho kolenům, holením a kotníkům a pak zpět, k břichu a hrudníku. Snapeova kůže byla opravdu velmi bledá, nepolíbená sluncem. Jistě, strávil rok a půl pod zemí, ale Harry si byl jistý, že ani předtím nebyla tmavší. Muž se zdržoval většinu svého času ve sklepení bradavického hradu. Nevyhledával světlé kouty, pokud nemusel, nebo to po něm nebylo vyžadováno. Jeho hruď zdobily tmavé drobné chloupky, které se od pupíku ve smyslné cestičce ubíraly do klína, kde jejich společenství opět zesílilo a tvořilo podstatnou část rajské oázy.

Harry zatřásl hlavou, opět se tam díval, byl zkrátka nemožný. Jenže, kdy jindy bude mít možnost? Možná už nikdy. Přesto odvrátil tvář a pustil se svědomitě do práce. Vyždímal žínku a jen trochu ji otřel o mýdlo, to aby moc nepěnila, ale zároveň čistila. Navlékl si žínku na dlaň a přiložil ji k mužovu krku. Rozhodl se začít tam.

Pět nejhorších a také nejdelších minut jeho života. Tak dlouho trvalo, než se rozhodl, že je spokojený s výsledkem. Poctivě umyl každou část Spaneovy kůže, přibližně tři minuty strávil vepředu, pak muže otočil a zbytek času mu umýval záda a zadek, což nebylo o moc snesitelnější. Nakonec profesora převrátil zpátky a ještě jednou mu přejel žínkou po hubeném hrudníku. Horko ve slabinách se přihlásilo už v okamžiku, kdy se té kůže dotkl poprvé, i když to bylo prostřednictvím froté látky, takže nějaké honění do zásoby… no, zkrátka to bylo úplně zbytečné.

Harry odtáhl ruku, zběžně si prohlédl své dílo, pak chtěl žínku položit na okraj lavoru, ale nestihl to. Pohyb, ač nepatrný, ba téměř nepostřehnutelný, upoutal jeho pozornost a mladík tudíž s nutkáním otočil hlavu na profesorovu tvář, aby se setkal s jeho vytřeštěnýma očima a mohl si regulérně nadělat do kalhot. Samozřejmě obrazně.

Snape šlehal blesky. Bylo to tak intenzivní, že Harry stiskl půlky k sobě a zmenšil se na velikost domácího skřítka. Též obrazně, ale nic to neubralo na pocitu, že se každou chvíli minimálně zhroutí.

Jak se mohl probudit? Ten lektvar měl působit až do rána.

"Profesore," špitl. Zdálo se mu, že v mužových očích zahlédl ještě něco.

"Něco se stalo," vyhrkl Snape. Na vteřinu se Harrymu ulevilo, protože to zkonstatování se nejspíš netýkalo jeho, ale pak se profesor zadíval na své tělo, křičící nahotou na celý stan a opět vyslal Harryho směrem další otrávené šipky.

"Pottere? Co to má znamenat?" vyštěkl. Jeho tvář nabrala narůžovělý odstín, protože si pohled nemohl nevšimnout, jak se Harryho oči na setinu vteřiny vrátily k obnaženým slabinám. Harry si byl jistý, že takhle trapnou chvíli určitě ještě nezažil. No a něco mu říkalo, že ani Snape. Odehrálo se to tak rychle. Neměl ponětí, co dělá, prostě jen sáhl do své kapsy pro hůlku a tu namířil na díkybohu nemohoucího muže.

"Mdloby na tebe!" křikl a Snape, který se zrovna pokoušel zvednout alespoň na lokty, ačkoliv ho to muselo stát hodně sil, sebou švihl zpět na polštář.

Harry začal couvat od postele, dokud nenarazil zadkem do opěradla pohovky. V tu chvíli se také vzpamatoval. Jeho nohy udělaly další pohyb, rozpohybovaly se vlastně velmi rychle, když začaly přecházet po volném prostoru sem a tam.

"Do prdele, do prdele, do prdele!" zanadával. Tohle přece nechtěl, ale… zpanikařil, to je ono. Teď bude muset vymazat Snapeovi pamět, protože tohle už mu tuplem neodpustí. "Do prdele!" vyhrkl znovu a pořádně nahlas. Měl pocit, že se mu uleví, ale nestalo se tak. Vrátil se k posteli; stále byl vyklepaný jak osika a pohled na omráčeného muže mu samozřejmě nepomáhal. No, mohlo ho potěšit aspoň to, že šok ho připravil o veškeré libido a tudíž vrátil i do klidu jeho rozbouřené hormony. Pochopitelně ale doufal, že to nebude napořád.

Rychle muže přikryl hábitem i peřinou a pomůcky na omývání odnesl do koupelny. Musel za sebou uklidit drobečky. Když se vracel do ložnice, přemýšlel, jak využít momentálního Snapeova stavu. Chtěl to udělat už předtím, až bude muž spát, ale současné kouzlo se zdálo silnější. Potřeboval jenom hodinku, možná dvě. Pokud se nic nepokazí, bude do jedné hodiny zpátky. Ano, pokud se nic nepokazí. Jeho plán byl riskantní, věděl to, ale shledal to jako nutnost a také měl pocit, že když to neudělá brzy, pak už se k tomu vůbec nedostane.

Odhodlaně si připevnil svůj drahocenný váček k opasku a vytáhl z něj neviditelný plášť, pod který se hned schoval. Poté vyšel ven před stan i před ochrannou bariéru a se zavřenýma očima šeptem vyslovil místo přemístění. Než se tak stalo, pořádně se nadechl.

Když se kolotoč a změť světel a barev ustálily, obklopila Harryho tma. Nejprve se zaposlouchal, jestli neuslyší něco podezřelého. Snažil se klidně dýchat a zároveň být ve střehu. Po asi minutě se rozhodl zariskovat a vystrčil ruku s hůlkou ven z pláště.

"Lumos," zašeptal. Bílé světlo ozářilo nablýskaný modrý lak jeho milovaného Mini Coopera. Stál přímo před ním, jen krůček stačil, aby Harry narazil do chromované masky. Pomalu obešel auto dokola. Přímo za ním se nacházely dveře do takového malého kumbálku. Ginny tam měla schované nějaké věci, které nepotřebovala, nebo nepoužívala moc často. A mimo jiné i několik svázaných balíčků Denního věštce. Občas vedli diskuze o tom, co s nimi udělají, ani jednomu se je nechtělo vyhazovat. Zvlášť Harrymu ne. Byly mezi nimi i výtisky, vydané těsně po válce. Pár článků se zabývalo Snapem a jeho případem. Denní věštec psal o komisích, které u příležitosti jeho případu zasedaly a také o lidech, jež svědčili v jeho prospěch a bohužel i naopak. Naštěstí Harryho slovo mělo v té době hodně velkou váhu; očistit profesorovu reputaci se nakonec podařilo právě jemu.

Harry nevěřil, že by si tím u Snapea nějak šplhnul, ale nápad, donést noviny, mu připadal výtečný. Jistě bude profesora zajímat, co se dělo pak; co kouzelnickou společnost nejvíc trápilo, když už ji neděsil Temný pán a v neposlední řadě by se díky čtení nemusel nudit, protože jen Merlin věděl, jak dlouho se budou muset takhle skrývat. Harry mu chtěl zkrátka zalepit pusu, aspoň na chvíli a nic lepšího ho nenapadlo.

Odložil balíky na stranu a pak je zmenšil, aby je mohl nacpat do váčku. Spokojeně se vrátil na původní místo, kam se předtím přemístil a opět zavřel oči. V duchu se radoval, že to šlo lépe, než jak předpokládal, jenže v okamžiku, kdy vyslovil místo svého návratu, ho někdo chytil za zápěstí. Nestihl kouzlo zvrátit, dokázal jen otevřít oči a pohlédnout jimi do vyděšených a zmatených Ginny Weasleyové, která se následně roztočila s ním, aby po žaludek obracejícím se přesunu společně dopadli na chladnou zem přímo u jednoho ze štítových ochranných kouzel v lese.

Harry okamžitě vyskočil na nohy, Ginny se rozhlédla kolem sebe a bolestně zafuněla, nejspíš si narazila bok.

"Ginny?" hekl Harry. Dívka se též vyhrabala do stoje a mohutně se kolem sebe rozmáchla rukama.

"Harry Pottere! Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to provádíš? Málem jsem se zbláznila strachy!" vyjekla.

"Nezvyšuj hlas, prosím. Nemusí každý vědět, že tu jsme," zamračil se Harry. Takže tohle byla ta komplikace, se kterou podvědomě počítal? Proč by taky mělo jít všechno hladce, že? Podařilo se mu vzkřísit člověka, to jen tak někdo nedokázal. Ale něco tak jednoduchého, jako ukrást své vlastní noviny, to přece muselo mít nějaký háček.

"Jsme uprostřed lesa, jak by nás mohl někdo slyšet?" ohnala se po něm Ginny zlostným pohledem. Harry si uvědomil, že ji takhle rozčílenou snad ještě neviděl. Asi o něj vážně měla strach, jenže… on nemyslel na následky. Když šel uskutečnit svůj plán, bylo mu všechno jedno.

"Jak jsi věděla, že budu v garáži?" zeptal se, nehledíc na její vztek. Ginny se několikrát prudce nadechla a vydechla, snažíc se uklidnit. Držela si při tom jednu ruku na prsou a druhou na bolavém boku.

"Tvůj hrneček," odvětila, stále ještě mírně udýchaně.

"Můj hrneček? Nerozumím."

"To mi poradila McGonagallová. Vzít nějaký tvůj hrneček, naplnit ho vodou a použít na něj speciální sledovací kouzlo. Jakmile se ta voda začne vařit, znamená to, že jsi někde poblíž a kouzlíš. Má to malý dosah, bohužel. Měla jsem si ho dát na noční stolek k posteli a… mimochodem, kde je moje postel, mladý muži?!" A kruci, Harry těžce polkl. Nejhorší bylo, když na něj Ginny použila tenhle tón, jakože to naštěstí nebylo moc často, protože velice silně připomínal Molly Weasleyovou.

Ta zatracená postel, měl se se Snapem přemístit bez ní, ale přece jen, onen kus nábytku nebyl ten hlavní problém. Proč ho nenapadlo, že bude sledovaný? Že McGonagallová neučiní nějaká opatření? Zvládnul unést Malfoye a pak se nechá tak snadno lapit.

Harry pohlédl k mýtině. Vypadala pustě a hlavně neobydlená, žádný stan, kde nic tu nic. Ale přitom tam byl a věděl o něm jen on. Musel Ginny nějak přesvědčit, aby se vrátila domů, ale jak? A kolik toho věděla? Jestli jí McGonagallová poradila, jak ho sledovat, možná si přihodila i to důležitější. Ředitelka přece nevěděla, že zmizel.

Harry potřeboval čas, proto sáhl do váčku a vytáhl úplně malinkatou postýlku, jež v tomto stavu vypadala jako replika té skutečné. Vložil ji Ginny do dlaně a omluvně se pousmál.

"Promiň."

Dívka na tu věc jen nevěřícně zírala, než ji strčila do kapsy.

"Ty víš, že to není všechno, Harry. Ta postel je mi ukradená, ale ty nejsi. Proč jsi utekl? Co se to s tebou děje? Profesorka mi nechtěla nic říct, že prý musíš ty. Když jsem se vrátila domů a tys tam nebyl, kontaktovala jsem ji. Napadlo mě, jestli jste tu sobotu nemluvili o něčem důležitém, co bych neměla vědět a že třeba tuší, co se stalo. Když jsem jí řekla, že jsi pryč, málem ji to položilo."

Takže McGonagallová jeho přítelkyni nic neřekla.

"Ginny, to… prostě to nejde…"

"Nejde co, Harry? Být ke mně upřímný?" zatvářila se smutně. Harryho z toho píchlo u srdce. Ginny si nezasloužila takové jednání, nikdo si ho od něj nezasloužil, všichni tu pro něj vždycky byli, pomáhali mu, aniž by kolikrát chtěl a co udělal on? Na všechny se jednoduše vykašlal. Ale copak je do toho mohl zatáhnout? Bylo to příliš nebezpečné. Kdyby Malfoyovi vymazal tu zatracenou paměť, možná by to šlo, ale touhle chybou si pořádně zavařil. Zavřel dveře, které vedly zpátky. Zamknul je a zahodil klíč ve chvíli, kdy si uvědomil, že toho zmetka Severuse Snapea miluje.

"Ginny, já… mám tě moc rád, ale…" Co chtěl vlastně říct? Pravdu? Tohle nebylo vhodné místo, ani čas.

"Tys něco provedl, Harry? Ať je to cokoliv, pochopím to. Taky tě mám ráda a vždycky budu. Vím, že to pro tebe není jednoduché, ani takhle dlouho po válce. Jen se mnou mluv, prosím." Ginnyin hlas se změnil na prosebný a zoufalý. Opravdu jí na něm záleželo, ale to Harry věděl dávno. Znovu si připustil výčitky.

"Ne, Ginny… prosím, vrať se domů," žadonil. Jsi zbabělec, připusť si to, našeptával mu vnitřní hlásek posměšně. Nedokážeš se ani rozejít se svou holkou. Slabomyslný, srabácký Harry Potter, jak by řekl Snape, úplně ho slyšel, jak to říká tím svým záludným medovým hlasem.

Harry si promnul prsty kořen nosu pod brýlemi. Byl unavený, vynervovaný a netrpělivý. Dřív nebo později to Ginny bude muset říct, protože… ona prostě měla právo to vědět. Týkalo se to přece i jí. To ona byla součástí vztahu, který se nenávratně řítil do záhuby. Harry už ji nechtěl vodit za nos.

Dívka mlčela, jen se na něj dívala, prosila ho očima; dokázala být neoblomná, stejně jako její matka. Harry se otočil ke štítu čelem a nabídl Ginny ruku. Ta ji bez meškání přijala. Společně udělali krok vpřed, Harry vedle sebe uslyšel prudké nadechnutí.

"To je tvůj stan," podotkla Ginny překvapeně.

"Jo. Pojď dovnitř," pobídl ji. Vykročila jako první a Harry šel těsně za ní.

"Proč jsou kolem ochranné štíty?" vyzvídala nedočkavě. Harry chápal její náhlé vzrušení. Zatím ještě nic netušila. Asi to brala jako jedno velké dobrodružství.

"Musíme se schovávat," řekl jakoby nic. Ginny se zastavila.

"My?" povytáhla obočí. Harry ji jemně vstrčil do stanu a zatáhl za sebou celtu.

Ostražitě sledoval každý dívčin pohyb, včetně toho, jak očnice mapují obytný prostor, od kuchyně, přes obývák až po… ložnici. Tam se zvídavé Ginnyiny oči zastavily a rozšířily ryzím zděšením. Harry ji znovu chytil za ruku, ale tentokrát se mu Ginny vytrhla. I tak stihl zaregistrovat, jak se třese.

"Myslím, že už jsi ho poznala," zkonstatoval suše. Měl potřebu něco říct, protože od Ginny to momentálně nehrozilo. Dívka jen stála a zírala na obsazenou postel svým bývalým a doposud zesnulým profesorem lektvarů, jak si myslela a s ní i celý kouzelnický svět. No, někde se asi stala chyba, blesklo jí hlavou. Byla to taková ta obranná, mírně cynická úvaha na zlehčení situace.

"Ginny, jsi v pořádku?" zeptal se Harry opatrně. Ginny nakrčila čelo. Neměla ještě nárok na vrásky, ale ta jedna jediná, starostlivá se jí vryla do kůže tak hluboko, jako kdyby ji někdo vyřízl nožem.

"Já tomu nerozumím, Harry. Je to profesor Snape? Tedy s největší pravděpodobností je, ale… co dělá tady a…" Ginny náhle nevěděla, zdali by bylo lepší, aby byl ten muž živý nebo mrtvý. Ani jedna alternativa se nejevila v pozitivním světle. Pokud je mrtvý a někdo se to dozví, nejspíš Harryho zavřou do kouzelnického blázince z důvodu jisté úchylky. Pokud je živý, zavřou ho do Azkabanu, protože z žádného vzkříšení ještě nevzešlo nic dobrého. A to poslední se dokonce postaralo o válku.

Věděla, jak je tím profesorem posedlý, tedy v jejích očích to nebyla přímo posedlost, spíš oddanost a vina, Harry se po válce začal hodně věnovat lektvarům a nemohl si odpustit, že Snapea nenáviděl za věci, které nespáchal, ale aby to došlo až tak daleko?

"Ginny, podívej se na mě." Harry položil dívce dlaně na ramena a natočil si ji čelem k sobě, tedy tak, aby měla postel se Snapem za sebou. Když se na něj nebude dívat, možná se dřív uklidní. "Je to Snape a… mrzí mě, že se to dozvídáš takhle, ale… je živý. Když ses mě ptala, jestli jsem něco provedl, tak je to tohle, vrátil jsem ho mezi živé. Udělal jsem to včera v noci a bohužel na to McGonagallová přišla. Nařídil jsem jí, aby nikomu nic neříkala. Nechci, aby o tom věděl někdo další, protože…"

"Dost, Harry, tohle je šílené, co mi tu říkáš. Proč bys něco takového dělal? Kruci, musím… musím se na chvilku posadit a…" Ginny došla k nejbližšímu křeslu a doslova sebou na něj hodila. "Můžu dostat trochu vody?" Podívala se při tom na Harryho jen krátce, jakoby před jeho tváří uhýbala. A před tím, co leželo na posteli v ložnici také. Místo toho se zaměřila na nezajímavou cukřenku uprostřed konferenčního stolku. A vydržela na ni koukat, dokud jí Harry nepřinesl sklenici vody.

Pak bylo nějakou dobu ticho. Harry věděl, že se Ginny musí s jeho oznámením nějak popasovat a nechtěl na ni chvátat. Nehledě na to, že tohle nebylo všechno, co jí musel říct. Ale pořád tak nějak doufal, že oživení někoho předčí všechno ostatní. Další jobovky už by mohla vzít s větším nadhledem. Protože nadhled byl jednou ze silných stránek Ginny Weasleyové.

Dívka odložila prázdnou sklenici na stolek a překlonila se. Lokty si opřela o stehna, tvář schovala v dlaních.

"Tohle není vtip, že ne? Opravdu v té posteli leží Snape…"

"Ano," odvětil Harry pevně. Ginny stáhla ruce níž; koukaly jí teď jen oči, kterýma se na Harryho konečně znovu pořádně zaměřila. A že ten pohled nebyl ani trochu přívětivý.

"Proč, Harry?" zeptala se chladným hlasem. Harrymu přejel mráz po zádech. Přesto se odhodlaně nadechl a spustil.

"Musel jsem. Dozvěděl jsem se určité věci, které… zkrátka jsem je nemohl nechat být, brzy by mě to dohnalo k šílenství."

"Jistě, dozvěděl ses, že tě Snape vždycky chránil a že zabil Brumbála, protože mu to slíbil a ředitel stejně umíral," přerušila ho Ginny nakvašeně.

"Přesně tak," přikývl Harry. Ale no tak, kámo, vážně chceš tu vychytralou holku vodit za nos? Nemá daleko do Hermiony. A ta už by tě dávno zmáčkla.

Harry si povzdechl a svěsil ramena.

"Jestli ti to řeknu, budu muset použít paměťové kouzlo."

"O tomhle už vím, takže se v tom vezu tak jako tak s tebou," oponovala mu Ginny. Při ukazateli jen kývla hlavou kamsi za sebe; stále měla problém se tam podívat. A stále se jí chvěl hlas, což v této situaci nebylo nic překvapujícího. "Pochopila jsem, že ti na Snapeovi záleží, začal jsi dělat všechny ty věci, které ti byly ještě na škole proti srsti, třeba lektvary, ale tohle už je přece příliš. Chtěl jsi někoho vzkřísit, dobrá, neschvaluju to, ale proč zrovna jeho? Proč ne svou matku? Nebo Siriuse? Bože, co to povídám." Ginny si odfrkla a mávla rukou. Ještě nad absurditou svých slov protočila panenky. "Zapomeň na to. Je to šílené, Harry. Vždycky jsi byl trochu zbrklý a nedočkavý chránit vše, co je ti drahé, ale tohle se ti prostě vůbec nepodobá…"

"Mám ho rád!" vyhrkl Harry. Něco mu říkalo, že už to nemůže odkládat. Ginny nebyla upovídaná, ale k tomuhle ji nutil strach a hrůza, jíž byla právě vystavena, takže ji musel utnout, protože by jinak mohla říct něco, co by ho hodně zabolelo.

Po jeho výroku Ginny opravdu zmlkla a také se mu opět zadívala do očí. Samým šokem ani nemrkla.

"Máš ho rád? Eh, dobře, to se dá pochopit, když ses dozvěděl všechny ty věci a naučil ses hodně lektvarů…" koktala.

"Ne takhle rád," zavrtěl hlavou. Ginny tentokrát zalapala po dechu. Zcela očekávatelně.

"A jak tedy?" Doširoka otevřené oči zabíraly nyní půlku jejího bledého obličeje. Bylo to děsivé.

"Nenuť mě to říct nahlas, Ginny. Já… nemůžu, ne před tebou. Hrozně mě to mrzí, opravdu," pokusil se o co nejomluvnější tón. Napětí mezi nimi dosáhlo kritického bodu. Vypadalo skoro jako mlha, kterou bylo sice možné prostrčit ruku, ale současně s tím ani jeden nevěděl, čeho by se na druhé straně dotkla. Harry měl pocit, že od jeho posledních slov uteklo dalších sedm let jeho bradavického života, včetně odporných prázdnin, strávených u Dursleyových.

"Jsi šílený, Harry," zašeptala Ginny. A teprve z toho Harrymu přejel mráz po zádech. Konečně mu to někdo řekl, jak měl. Tak aby ho to skutečně zasáhlo a on si mohl tu krutou pravdu uvědomit. Byl šílený. A nenávratně ztracený.

Ginny se pomalu zvedla, působila nesvá a roztěkaná, posteli se Snapem další pohled už nevěnovala. Vydala se k východu ze stanu.

"Cítí to stejně!" hlesl Harry. Samozřejmě měl nutkání to říct. Protože Ginny nevěděla to hlavní. Nikdy by se do Snapea nezamiloval, kdyby neznal jeho city.

Dívka se zastavila, hlavu skloněnou, jako kdyby si prohlížela nezajímavou podlahu. "O čem to mluvíš?" řekla bezvýrazným hlasem. Když se otočila zpět a koukla na Harryho spodním pohledem, přihlásil se o slovo nenáviděný studený pot. Nervózně si promnul dlaně.

"Vzpomínky. Předal mi i jiné vzpomínky, než ty, o kterých jsem vám pověděl. Nevím, proč to udělal, ale jisté je to, že… od pátého ročníku ke mně začal cítit jistou náklonnost." Harry volil každé slovo tak pečlivě, jak jen mu nervozita dovolovala.

"To nemyslíš vážně?!" vyjekla Ginny. A vůbec to neznělo jako Ginny. Ale kdy naposledy se s ní rozcházel? Ještě kvůli Snapeovi? Muselo jí být hrozně.

"Kdybych neviděl jeho vzpomínky, tak tu teď nestojíme a on neleží v té posteli, Ginny. Nenáviděl mě, ale i miloval a nenáviděl sám sebe, že to tak cítí, ale to co ti tu říkám, je pravda. S každou další vzpomínkou se ve mně něco pohnulo. Musel jsem si je pak přehrávat pořád dokola, taky jsem tomu nemohl nejdřív uvěřit. Vážně si myslíš, že bych ho chtěl vzkřísit jen kvůli tomu, že to s Brumbálem bylo nahrané?"

"Už mlč," sykla Ginny. Do očí se jí vkradl bolestný výraz. "Zraňuješ mě, dochází ti to vůbec? Proč jsme tedy spolu byli, když jsi celou dobu… miloval jeho? Muže!" Důrazně natáhla ruku a ukazováčkem namířila k posteli. Harry se kousl do rtu. Ano, měl by přibrzdit, tohle opravdu nechtěl. Nebylo v plánu zlomit Ginny, zranit ji. Alespoň ne tak krutým způsobem.

"Odpusť mi. Vím, že to nemůžu nijak omluvit. Pochopím, když už mě nebudeš chtít vidět, ale prosím, Ginny, musí to zůstat jen mezi námi. Nemůžu ti teď vymazat paměť. Raději se přemístíme někam jinam." Ano, na vymazání vzpomínek na tuto nešťastnou událost už bylo pozdě. Ginny se dozvěděla pravdu a Harry to nechtěl zažít znovu, až by jí to musel zase říct. Pokud se se Snapem přesunou, aniž by to Ginny věděla, nebude v takovém nebezpečí před Malfoyem. Ten koneckonců věděl, co Harry chystá. Byl přece u toho.

Ginny sáhla do kapsy a vytáhla z ní miniaturu jejich manželské postele. Na tváři se jí zaleskla slza.

"Miloval jsi mě vůbec? Nebo jsi při… tom myslel na něj?" Harry se nadechl, chtěl ji uklidnit, třeba i lží, i když před válkou si vážně myslel, že Ginny miluje, ale dívka zvedla ruku a zavrtěla hlavou.

"Půjdu," zašeptala a otočila se k odchodu.

Stál tam dlouho, i poté, co se z venku ozvalo lupnutí, které bylo neklamným důkazem, že se Ginny definitivně přemístila pryč. Jeho myšlenky byly zmatené a vyčerpávající. Neřekl jí všechno; aby na sebe dávala pozor, aby očekávala, že ho možná bude hledat Malfoy. Musel doufat, že se dívka znovu spojí s McGonagallovou a ta jí poví zbytek. Jenže co to bylo proti tomu, že už se nemohl vrátit a že mu šlo v podstatě o život? Dokonce ani necítil úlevu, přestože se zbavil břímě svého tajemství, jež si Ginny zasloužila znát.

Když se vrátil k posteli a pohlédl na stále omráčeného muže, poprvé se ho zmocnil nevítaný pocit, jestli mu to za všechny ty problémy opravdu stálo. Zatřásl hlavou, aby tu myšlenku vypudil. Nemohl být slabý a podléhat pochybnostem. Na to měl pomyslet dřív.

Musel se soustředit, protože potřeboval vymyslet místo, kam se se Snapem přemístí. Tedy až po tom, co ho probudí z omráčení a vyslechne si další kousavou přednášku. Stejně jako u Ginny Harry zavrhl svůj původní plán, vymazat Snapeovi vzpomínky na tu kratičkou chvíli, kdy se probudil při umývání. Harry věděl, že si svůj kalich hořkosti a pokání musí vypít až do dna. A tohle byl pouhý začátek.