Krvavý polibek 5.

---

Harry sebou trhl, cosi kolem něj prolétlo a až když to dopadlo na Snapeovo tělo, rozpoznal v tom velký kus černé látky, blízce podobající se hábitu. Minerva stála vedle něj, roztřesenou ruku s hůlkou namířenou k zemi, ve tváři nefalšovaný děs. Vlastně jí byl docela vděčný, že profesora zahalila, ten pocit, když ho takhle viděl, byl… divný. A to si to za posledních několik měsíců představil nejméně tisíckrát.

"Co jsi to provedl, Harry?" zašeptala ředitelka. Způsob podání těch slov ho bodal do bubínků i do srdce. Naštvat McGonagollovou možná ustál, ale dozvědět se, že se v něm právě zklamala…

Podíval se na ni, pak zpátky na ležícího muže, neměl nic, co by na to řekl. Nic na svou obranu. Jen to, co věděl pouze on a profesor Snape a i to mu najednou přišlo triviální ve srovnání s tím, že si právě proti sobě poštval samotnou smrt. Jedinou výhodu viděl v tom, že už se nemusí rozhodovat, zdali je to špatné nebo dobré a zdali to vůbec chce a jestli pro to udělal vše. Ta dýchající mrtvola - muž právě vyřešil nejedno Harryho dilema.

"Já…" začal, ale nedokončil. Neměl by si za svými činy stát? Snažil se nelitovat svých rozhodnutí. Snad jen v případě Červíčka trochu pochyboval, jestli ho neměl zabít ještě v Chroptící chýši a taky si trpce vzpomněl na smrt Cedrika. Kdyby se tehdy v bludišti zachoval podle, nemusel zemřít. Ale kam by došel, pokud by po každém rozhodujícím kroku uvažoval, jestli byl správný? Ano, kdysi si dával za vinu, kolik lidí ve válce s Voldemortem zemřelo, dlouho si myslel, že to bylo kvůli němu, ale pak pochopil, jak malinkatý je v tom velkém kouzelnickém světě a že všechno, co se kolem něj děje, nemusí nutně znamenat, že to má na svědomí on. A pokud měl teď co do činění se skutečností, že je Snape naživu, pak nemohl udělat krok zpátky. A po pravdě ani nechtěl.

"Mohla byste odejít?" řekl chladně. Minerva do sebe překvapením natáhla vzduch, až to zasvištělo.

"Pottere?"

"Prosím, odejděte, paní profesorko. Tohle je moje starost."

"Tvoje starost? Tvoje…? Uvědomuješ si vůbec, co jsi provedl? Až se to provalí, půjdeš před soud a budou se na tebe dívat jako na Smrtijeda. A mě do toho zatáhneš taky, když s tím nic neudělám," bránila se ředitelka. Harry se krátce podíval po objektu jejich hádky. Bylo jen otázkou času, až profesor otevře oči a pak se děj vůle boží a on chtěl ten čas využít k tomu, aby donutil McGonagallovou odejít. Snape nebyl mrtvý, neměla tedy důvod ho odnášet zpět do Bradavic.

"A co chcete jako udělat? Zabít ho? Půjdete si před soud stoupnout taky, ale za vraždu!" Harry nepoznával svůj hlas, když to říkal, nicméně v sobě poznával cosi temného, co se občas objevilo, aby si to prosadilo svou. Možná nějaká přeživší buňka z Voldemorta. V jeho případě stačila i jedna jediná.

"Harry… buď rozumný. Nevím, jak se zachovat, ale nemohu tě tu s tím… s ním nechat samotného. Nevíme, co se při tom oživování stalo. Moc se bojím profesorova probuzení. Nemusí to být ani on, jen jeho schránka a v ní… ah, Merline, ani si nechci domýšlet, s čím strašným se ještě můžeme potýkat. Musíme někoho zavolat, někoho z řádu…"

"Nejsem v řádu už rok a půl, nechci tu žádné bystrozory," odsekl Harry. "A když už jste zmínila něco strašného, co třeba Malfoy?"

"Malfoy?" vyplivla ze sebe ředitelka. Div, že Harryho nepoprskala.

"Ano, to jeho krev jsem při rituálu použil. A jak se zdá, v tom, že je největší Snapeův nepřítel, jsem se ani moc nesekl." Harry vypnul hruď, troufl by si být za svůj úsudek na sebe pyšný, jenže to by se na něj Minerva nesměla dívat jako na vyvrhele kouzelnické společnosti.

"Tys použil krev Draca Malfoye?" vyhrkla.

"Ne, jeho otce. Co s tím má Draco společného? Měl by být ještě Snapeovi vděčný, že za něj zabil Brumbála," zabručel Harry. Minerva zamávala rukama, málem jí při tom upadla hůlka. Harry využil její duševní indispozice a založil si ruce na prsou.

"Byl to jediný možný adept a vy to víte. Brumbál vám předal své vzpomínky, že jo? Jak jinak byste minimálně tušila, co se chystám udělat?"

McGonagallová otevřela ústa, samozřejmě chtěla namítat, ale Harry před ní natáhl dlaň a zavrtěl hlavou.

"Proč to prostě nenecháme být? Jsem už velkej kluk, no ne? Vy si půjdete po svých a já taky. Beru veškerou odpovědnost na sebe…" přivřel výhrůžně oči, než dodal: "Pokud se do toho nebudete plést."

O minutu později už stál v ložnici sám. A profesor Snape stále ležel na zemi, na tom starém omšelém koberci, který bůhví kde vyčarovala Molly Weasleyová a pak ho věnovala Ginny. Hodně věcí v tomto bytě bylo od jeho nejbližších přátel, ale Harrymu něco říkalo, že tomu už tak dlouho nebude. Až se zítra vrátí Ginny domů a uvidí Snapea, Harry jí řekne pravdu, tedy takovou, jakou bude schopná unést a pak se ne možná v tichosti rozloučí. S ní a s většinou materiálního vybavení. Také nepochyboval o tom, že ho McGonagallová nechala jen tak být, ale co, nikdy si nedělal příliš velké starosti s tím, co si mysleli rozumní dospělí, zvlášť pokud se ho snažili držet zpátky. On už byl dospělý taky a měl vlastní rozum, tedy ten měl od svého narození, nicméně od svých sedmnácti let zodpovídal sám za sebe a to znamenalo, že stejně na všechno vždycky bude sám, včetně vlastních rozhodnutí.

Harry si došel pro hůlku, kterou měl ještě pořád schovanou pod polštářem. Jednoduchým levitačním kouzlem přenesl tělo i černou látku na postel a přikryl ho svou peřinou. Pak přes sebe konečně přetáhl župan a nazul si bačkory. Acciem si přivolal ze své laboratoře nějaké flakonky s lektvary, na kterých posledních pár týdnů pracoval. Převážně šlo o elixíry na povzbuzení těla i mysli, na získání vitality, nebo pro klidný spánek. Sice toho profesor Snape za poslední rok a půl naspal víc než dost, ale spánek s pěknými sny, v souladu s poklidně tlukoucím srdcem se nevyrovnal ničemu.

Harry všechny lahvičky rozestavěl na noční stolek a pak si k posteli přitáhl židli. Byl čas, začít se vyrovnávat s nastalou situací. Při návštěvě McGonagallové se k tomu jaksi nedostal.

Tak se to stalo. Oživil Snapea. Přivedl k životu muže, kterého tajně miloval poslední rok a něco. Zatím profesor nejevil výrazné známky života, ale mělký dech a občasné zachvění víček nenechávaly Harryho na pochybách. Měl, co chtěl, podařilo se mu to.

Ale co dál? Jak se to bude odvíjet teď?

Harry neměl jasnou představu o tom, co se Snapem provede, až ho vzkřísí, upínal se pouze k samotnému rituálu. A také k tomu, že už se nikdy nebude muset podívat do myslánky. Co by se ale muselo stát, aby to tak bylo? Musel by se se Snapem sblížit? Vážně? Ten chlap ho nemohl vystát už za svého života, natož až se probudí a zjistí, že by měl být mrtvý, ale není. Ano, dal mu své vzpomínky, ale dal mu je v momentu, kdy umíral, kdy mu to bylo už jedno, jako kdyby potřeboval ulevit svědomí. Tolikrát na něj byl Harry za to naštvaný. Kdyby mu to řekl dřív, kdyby…

A co by se stalo, ty naivní blázne? Sváděli byste se navzájem? Házeli po sobě zamilované pohledy? Scházeli se tajně ve sklepení a… šukali? Harry se při té myšlence zachvěl a středová část jeho těla o něco víc. Ta část těla totiž toužila a chtěla, aby si to Harry plně uvědomoval.

Musel odvrátit tvář, chvíli se na Snapea nedívat a jen přemýšlet. Opravdu ho někdy, byť jen na kratičkou chvíli napadlo, že by to tak mohlo probíhat, třeba i v budoucnosti? Ale co když měla McGonagallová pravdu? Co když teď v tom bledém těle žije duše někoho jiného? Co když tu Snapeovu rituálem poničil? Poranil? Zraněné duše jsou nejhorší, bojí se další bolesti, a proto útočí. Ne, to se nemohlo stát, Snapeova duše už byla zraněná dávno. Ten muž musel zabít svého přítele, byl šikanován a vystavován opovržení od Chlapce, který přežil i od jeho přátel a také otce. Na paži nosil znamení zla, které mu připomínalo každé zažité utrpení od Pána zla.

Harry zvedl hlavu, očima začal zkoumat pobledlou tvář, vystouplé lícní kosti i výrazný skobovitý nos. Nic z toho nedělalo tu tvář krásnější, spíš naopak, i tak se na ni nemohl vynadívat. Jak se mohl do někoho tak zlomeného zamilovat? Snadno by šlo lásku zaměnit se soucitem, ale Harry věděl, že lítost nad tímto člověkem nikdy neucítí. Protože ji nenáviděl sám. Jak k tomu tedy došlo? Díky pouhým vzpomínkám? Nebo v tom bylo něco víc? Byla ta vzájemná nevraživost jakousi předehrou? Jejich soukromým rituálem vzkříšení… lásky?

Harry se smutně pousmál. Ač se to zdálo nemožné, momentálně stál nohama pevně na zemi. Jakmile se profesor probudí, načerpá síly a dostane svou vlastní hůlku; tu musel Harry ještě někde sehnat, zatím ji totiž neměl, nebylo to totiž tak jednoduché, pokud to měl udělat anonymně, pak ho s ní nechá zkamenět, nebo zvracet slimáky a do toho mu zalepí pusu, takže se na nich Harry udáví… No prostě, jakmile se Snape probudí, určitě mu udělá něco strašného, tím si byl mladík jistý.

Ač byla jeho poslední myšlenka spíše negativního rázu, Harry se nedokázal neusmát ještě víc. Od Snapea ho už nemohlo překvapit vůbec nic. Viděl ho přece vyslovit kletbu z nejhorších, i on od něj zažil šikanování a nejednu chvilku ryzího strachu, když byl podezříván z lumpáren. Problém, no ale on to vlastně ani nebyl úplně problém, Harry shledával v tom, že díky poslednímu roku a půl, díky vzpomínkám, které mu Snape odkázal, se celkově změnil jeho postoj vůči tomu muži. Spoustu věcí najednou chápal, měl podložené jeho chování, znal jeho tajemství, jeho city. Nikdy se Snapea vyloženě nebál, ale to co cítil teď, bylo nenávratně vzdáleno všemu, co cítil před tím půl druhým rokem. To poslední, na co nyní myslel, bylo couvnout před profesorem a před vším, co pro jeho vzkříšení udělal. Možná ne vždy všechno udělal správně, ale nikdy neutíkal z bojiště. Nikdy!

A to byl další nápad, který se mu zrodil v hlavě, když se na Snapea znovu podíval. Současné bojiště se nezdálo bezpečné. Vědělo o něm hodně lidí, McGonagallová, Ginny, celá Wesleyovic rodina…

Harry se prudce postavil a dal si ruce v bok. Musel pryč. On a Snape udělají nejlépe, když se na čas vytratí ze scény. Také si bolestně uvědomil, že měl Malfoyovi vymazat paměť, protože bývalý smrtijed ho dozajista začne hledat a půjde i po jeho přátelích, aby mu řekli, kde je. A rozhodně ne jemným gentlemanským způsobem. Jediné řešení, jak je ochránit, bylo zmizet.

A tak se Harry rozběhl ke dveřím a pak do své laboratoře, kde měl vše, co potřeboval, alespoň do začátku. Za běhu přemýšlel, kam bude nejlepší se přemístit, kde ho nikdo nebude hledat. Bohužel to nevěděl ještě v momentu, kdy mířil do kuchyně, aby z ledničky vyndal nějaké jídlo. Když se vrátil do ložnice, jeho mysl cestovala po celé Anglii, hledajíc vyhovující místo, takže byl stručně řečeno mimo a pohled tmavých přivřených oči, mířící na něj z postele, ho přišpendlil k zemi tak silně, že měl v tu chvíli pocit, jako kdyby ho někdo přibil k podlaze hřebíky.

Harry vypustil z plic všechen vzduch, ovšem k nadechnutí už se nedostal díky leknutí. Rozhodující okamžik byl zde a on na něj najednou nebyl připravený. Plně si uvědomoval, jak se hryže do spodního rtu, stále bez dechu a jak ho ty oči pozorují a čekají. Právě teď si přál, aby tu s ním byl někdo další, třeba i McGonagallová. Bože, takový strach snad ještě nikdy neměl.

"Profesore," zašeptal. A pak se rozkašlal, protože nedostatek kyslíku nechal to slovo přes jeho hlasivky proklouznout až příliš drsně. Škrábalo to a vůbec to neznělo odhodlaně, jak měl Harry původně v úmyslu.

Slyšel tikání hodin, bylo vždycky tak hlasité? A viděl částečky prachu, vznášející se ve slunečních paprscích proudících do pokoje oknem. Všechno okolo něj se zdálo být intenzivnější, včetně mrazu, který mu přejel po páteři a srdce, jež tlouklo v podivném rytmu. Všechno bylo zpomalené.

Snapeovo pravé rameno sebou trhlo, což způsobilo řetězovou reakci. Harry nadskočil a napnul se jako špagát. Pozitivum - začal konečně dýchat.

"Eh, profesore, poznáváte mě?" špitl. Snape mlčel, dokonce ani nemrkal. "Jsem Harry Potter, váš bývalý student," pokračoval Harry už o něco odhodlaněji. Proč Snape nic neříkal? Vypadal vcelku podobně jako kdysi, přece nemohl přijít o hlas.

Harry přistoupil k posteli blíž, lektvaristovy oči se ještě víc přivřely, takže se zarazil v půli pohybu a jeho srdce udělalo místo jednoho úderu dva obraty. Když se ještě k tomu jeho rty pootevřely, Harry byl na dobré cestě ke ztrátě vědomí. Ne, ani trochu neměl promyšlené, co bude pak. Jak se s tím popasuje především on sám.

"Co je za den?" promluvil Snape zastřeným hlasem. Zněl unaveně a trochu i nemocně, no žádný div, právě vstal z mrtvých, takže nemohl nikdo očekávat, že bude mít hlas jak ministr kouzel při projevech.

"Dnes? No, neděle," odpověděl Harry zdráhavě. Konečně se na něj ty oči přestaly dívat, už si začínal myslet, že mu propálí díru do hlavy. Snape se líně rozhlédl po pokoji.

"Kde to jsem?" hodil další otázku do ringu. Harry si vnitřně oddechl. Zatím to nebylo moc složité, na tohle všechno přece dokázal odpovědět. A taky byl potěšený, že profesor začal mluvit.

"U mě doma. V Londýně. Přesná adresa vám asi nic neřekne a ani na tom moc nezáleží. Před mudly jsme tu schovaní, nevědí o nás," vysvětlil.

"Neděle, kolikátého?" nenechal ho Snape pomalu domluvit.

"Cože? No, patnáctého. Patnáctého října."

"Patnáctého října? Neměl byste být ve škole, Pottere?" sykl Snape. Harry při tom oslovení zatnul všechny svaly. Takže byl poznán, anebo profesor použil jméno, které mu předhodil, ale také si uvědomoval, že se nenachází v Bradavicích, což by vylučovalo to předchozí.

Harry udělal další nejistý krůček, pohledem jen tak zběžně zkontroloval lahvičky s lektvary na nočním stolku. Asi by nebylo na škodu, kdyby teď nějaký z nich Snape požil, nejlépe ten na uklidnění. Co ale Harrymu nedávalo smysl, byl ten nepřítomný výraz v profesorových očích. Kdyby to bylo jako dřív, propaloval by ho nenávistí. Nebo ještě pořádně nepřišel úplně k sobě, napadlo Harryho.

"Já… no, už do školy nechodím, už jsem skončil." Mladík se nervózně ošil. Možná, když to Snapeovi bude podávat po kapičkách, kocovina se nedostaví tak rychle.

"Skončil? Nejsem si jistý, že bych vás zaregistroval u závěrečných zkoušek," zavrčel Snape. Tohle už trochu více znělo jako on, což Harryho paradoxně uklidnilo.

"Eh, když, tedy… já jsem tam byl, ale vy jaksi ne," pokrčil Harry jakoby omluvně rameny. Docela ho zajímalo, kdy se dostanou k tomu hlavnímu. Ano, blížilo se to a Harry se přistihl, že je nedočkavý.

"Co si to dovolujete, Pottere?" zahřměl profesor, seč mu jeho unavené hlasivky dovolily.

"Jo, já vím, že to zní asi divně, ale… vy si vážně na nic nepamatujete?" zkusil Harry.

"A co bych si měl pamatovat? A proč jsem, zatraceně v téhle posteli? A…" Jedna Snapeova ruka nadzvedla peřinu, přičemž se jeho oči rozšířily zděšením. "Nahý? Pottere?" podíval se zpět na mladíka, který se opět kousal do rtu a… bránil se zuby nehty úsměvu. "Tohle vás přijde draho! Tohle už vám jen tak neprojde, vy malý nanicovatý…"

"Spratku?" doplnil ho Harry pohotově.

"A ještě budete drzý?" štěkl Snape.

"No rozhodně už nejsem malý," neodpustil si Harry. Snapeovy oči vzplály hněvem. Konečně, pomyslel si Harry. Vážně už začínal mít obavy, že něco není v pořádku. Tedy, ono nebylo v pořádku vůbec nic, ale nejméně ze všeho si přál, aby se Snape choval jinak, než jak pro něj bylo přirozené, i když to znamenalo, že si Harry opět vyslechne všechny ty nadávky, urážky a nespravedlivá obvinění.

"Mlčte! Strhnu Nebelvíru sto bodů a garantuji vám, že se o drhnutí kotlíků bude zdát ještě vašim dětem. Ale chraň nás, Merline, jestli budou po světě chodit vaše kopie, možná bych měl začít uvažovat o nějakém důstojném způsobu odchodu z takového světa…"

"Ha ha, moc vtipné, to mi chybělo," neodpustil si Harry. Snape zafuněl, až se mu rozšířilo chřípí.

"Kde mám svou hůlku? Vy jste mi ji ukradl?"

"Vaši hůlku? Co? Já… vlastně ani nevím, kde je. Možná zůstala v…" Harry větu nedokončil, tím by prozradil moc brzy to zásadní. Ale v duchu se mlátil do hlavy, že na ostrově pořádně neprohledal Snapeův hrob, hůlka jistě zůstala tam. Ne, obstará mu novou, časem. Až přijde profesor k rozumu. Pokud vůbec někdy.

"Mám toho dost, Pottere," zavrčel Snape a začal se pod peřinou spěšně oblékat do černé látky, kterou ho předtím McGonagallová přikryla. Bohužel zvládl zvednout akorát tak trochu ramena, než zase upadl na polštář, evidentně vysílený. "Co to má znamenat?" zaskuhral zmateně. Harry přiskočil k posteli.

"Jste ještě moc slabý, dám vám lektvar." Už už natahoval k muži dlaň, když na něj lektvarista znovu zasyčel. A tentokrát si ta slova Harry měl zapamatovat do konce života.

"Ať. Tě. Ani. Nenapadne. Se. Mě. Dotknout!" Harry se otřásl, takhle chladně s ním Snape ještě nemluvil, ačkoliv si myslel, že to už horší být nemůže. Raději se stáhl a zvedl ruce v uklidňujícím gestu.

"No tak jo, v pohodě, už jsem pryč," protočil oči. Okamžitě k němu přiletěla další várka nemilých slov.

"Chci svoji hůlku, Pottere. Tohle vás bude hodně mrzet, rozumíte?!"

"Ne víc, než bude mrzet vás, co všechno jsem se dozvěděl," řekl si Harry spíš pro sebe. Tohle bylo vážně těžké. Jestli s ním teď mluvil takhle, ne že by na to nebyl zvyklý, jak se zachová, až mu řekne pravdu? Cokoliv si Harry představil předtím, všechno se teď zdálo jako to hloupé drhnutí kotlíků. Ne, jeho dětem se o nich zdát nebude, protože je ani nestihne mít. Už brzy zemře, a jelikož Snape nemá hůlku, tak to bude nějakým hodně bolestivým mudlovským způsobem. Možná ho zbije, nebo uškrtí, nebo probodne, přiváže ke kolejím a nechá ho rozcupovat monobloky bradavického expresu. A v takovém stavu ho nedá dohromady ani madam Pomfreyová. Fuj, opravdu hnusná představa. Harry se otřásl znechucením nad vidinou takové smrti, ještě ve vlastním podání. Prostě nedopustí, aby se to stalo, dokud mezi nimi nebude jasno. A tím jasno bylo míněno vše, co oba věděli, jen ne vzájemně.

"Pottere…" Víc Snape říct nestihl, protože Harry z ložnice utekl. Nechal totiž na konferenčním stolku v obýváku svůj váček s věcmi, co už stihl sbalit. Hned jak se vrátil, vrhl se ke skříni, ze které vytáhl nějaké oblečení, i to napěchoval do svého mini zavazadla a navrch přidal docela velký, nadutý vak, který sotva prolezl ústím toho malého. Jako poslední Harry naházel do váčku lahvičky s lektvary a pak vytáhl hůlku a postavil se k patě postele, kde se volnou rukou chytil nízkého dřevěného sloupku.

"Co to děláte, Pottere?" zhrozil se profesor.

"Jen to co musím, pane," pokrčil Harry omluvně rameny a namířil svou hůlku na střed postele. "Držte se," dodal téměř něžně a pak vyslovil jednoduché zaklínadlo. Místnost se s nimi zatočila, Snape při tom hláskoval jakési nadávky, ale v tom randálu mu Harry vůbec nerozuměl. Jako již tradičně se mu udělalo zle od žaludku, přičemž opět zažíval ten divný pocit, jako kdyby mu něco v nitru drtilo všechny orgány. Stihl se ještě po druhém muži podívat, než postel dopadla s křupnutím na tvrdou zem a Harry se na ni nedobrovolně svalil. Naštěstí docela daleko od Snapea, aby na něj nemohl znovu vyjet, že se ho chce dotknout.

"Tohle už překračuje všechny meze, Pottere. Já váš zaškrtím a pak zadupu do země jako švába!"

"Když si to necháte na později, slibuju vám, že se ještě dozvíte něco hrozně moc zajímavýho," ušklíbl se Harry a nemotorně se vyškrábal na nohy, aby se rozhlédl, kam jeho a Ginnyina společná manželská postel dopadla. Nemohl před Snapem říct cíl jejich cesty, takže se snažil na to aspoň úpěnlivě myslet. No, a zdálo se, že to zabralo. Tohle bylo jediné místo, které ho v té rychlosti napadlo. Sem se před téměř dvěma lety přemístili s Hermionou a Ronem, když prchali z ministerstva kouzel. Nedaleko by měl být pozemek určený pro konání famfrpálového poháru, což ovšem Harryho momentálně vůbec nezajímalo.

S tichými zaklínadly na rtech začal obcházet malou mýtinu dokola a spokojeně sledoval, jak se vzduch tetelí zdvihajícími se neviditelnými štíty, jež ho měly aspoň na nějaký čas odizolovat od okolního světa. Když byl hotový, vrátil se k posteli se Snapem a nechal si z nitra váčku přivolat ten větší, který měl stejné problémy dostat se ven, jako když ho ukládal dovnitř. Za pár minut už stál v samotném centru mýtiny, chráněn baldachýnem korun stromů docela malý stan.

Harry se přinutil pro jistotu Snapea neposlouchat, protože by na jeho výlevy jistě reagoval nějakým nevybíravým kouzlem, zvlášť když měl stále hůlku v ruce. Definitivně Snapovi překazil řeč v okamžiku, kdy ho nechal levitačním kouzlem zvednout z postele a pod černým kusem látky ho přenesl do stanu, kde ho opět uložil do postele, jež byla součástí vybavení. Naštěstí tenhle stan byl jeho majetkem. Koupil si ho hned po škole. Interiér si nechal zařídit na míru, byl přizpůsobený pro dva lidi, aby se v něm mohli pohodlně pohybovat a i nějakou dobu žít. Harry si vzpomněl, jak si s Ginny plánovali, že budou cestovat, stan tedy kupoval i za tímto účelem. Ale ten hlavní důvod byl ten, že se do něj kdysi zamiloval a nebylo to moc daleko od místa, kde se teď se Snapem nacházeli. Ano, nadchl ho stan, patřící Weasleyovým, ve kterém bydleli při famfrpálovém poháru, už tehdy si sliboval, že si časem nějaký pořídí. Ten jeho nabízel tři propojené místnosti, něco jako obývací pokoj, ložnici a kuchyňku. Celý prostor byl vkusně a jednoduše zařízený, působil celkem útulně a co víc, člověk neměl pocit, že se nachází ve stanu, Harry si velice rád připlatil za to, aby byly stěny vyztužené.

Zatímco na něj Snape nevěřícně zíral, Harry vyšel ven a zmenšil původní postel na docela maličkatou postýlku, kterou pak uklidil do váčku. Před návratem do stanu se zhluboka nadechl, protože tušil, že přijde další palba slov, kterou ale musel zastavit.

"Pottere, kdybych se mohl hýbat, tak…"

"No, díky bohu zatím nemůžete, pane," zvedl Harry jeden koutek do smutného úsměvu. Poté namířil hůlku na sporák v kuchyni po své levé ruce, kde se začal připravovat čaj. Rád by sledoval, jak se konvice sama napouští vodou a pak klesá nad hořák a mezitím se ze skříňky snáší na kuchyňskou linku dva hrnečky a dóza se sypaným čajem… no, možná příště. Neochotně odvrátil pohled od kuchyňky a vykročil k prostoru, kde se nacházela částečně krytá ložnice. Když stanul přímo před postelí, vložil si hůlku do kapsy pyžamových kalhot, na převlečení snad bude čas i později a položil dlaně na mírně vyvýšené čelo.

"Myslíte si, že bych něco takového dokázal, kdybych byl ještě ve škole? A co je důležitější, že bych mohl?" pozvedl obočí.

"Chcete, abych vás ještě obdivoval? Jak potterovské," odfrkl si Snape.

"Nechci, abyste mě obdivoval, nikdy jsem po nikom nic takového nechtěl. Chci, abyste si všiml toho rozdílu. Hodně jsem se toho naučil, co jsem odešel ze školy. V létě mi bylo devatenáct, ale jsou chvíle, kdy se cítím mnohem starší, unavenější…"

"Vskutku dojemné a… nepravděpodobné," utrousil Snape posměšně… a lehce zmateně. Harry si pouze povzdychl. Až dojde na lámání chleba, byl si jistý, že on dostane tu větší část. A Snape se na té menší minimálně zadusí.

"Vážně si na ni nevzpomínáte? Třeba na to, že vaše kletba zabila Brumbála? Nebo že jste byl chvíli ředitelem Bradavic. Že jste sloužil Voldemortovi, který vás ale zradil a…"

"Pottere, tohle všechno… jak?"

"Jak? Předal jste mi svoje vzpomínky. Předal jste mi je, když jste umíral. Když vás kousnul Nagini," odvětil Harry klidně. Chtěl pokračovat, ale tělo druhému muže náhle ztuhlo a Harry mohl docela zřetelně vidět, jak se do té bledé pohublé tváře vlévá ještě bledší odstín, zatímco tmavé oči nabraly barvu temnější než noc. Harry ustoupil o krok dozadu a pro jistotu zase vytáhl hůlku, profesorův výraz se mu ani za mák nelíbil.

Neprobíhalo to stejně, jak si pamatoval. Voldemort po znovuzrození hned věděl, že ho chce zabít a ovládnout svět. Pamatoval si vše ze svého života, pamatoval si zradu svých následovníků, jenže Snape do téhle chvíle vůbec netušil, co se to děje. Všechno bylo zkrátka špatně, úplně jinak a Harry netušil, co má dělat. Ovšem to jak se na něj Snape podíval zpod přivřených víček, možná znamenalo, že se až teď dostavilo úplné uvědomění.

"Pane…"

"Ty!" Oslovení připomínající spíš zasyčení hada, nebo jakékoliv jiné hodně naštvané zvíře vzalo Harrymu ze rtů další slova. Další odstín bledosti už nenechal Harryho na pochybách. Bylo to tu. Snape si vzpomněl.

"Ty jeden malý, arogantní, rozmazlený spratku! Jak se opovažuješ?! Co sis to dovolil? Myslíš si, že můžeš jak tak beztrestně…"

"Vím, že nemůžu," skočil mu Harry do řeči. "Vím, že jsem udělal hroznou věc, ale… Vás ani nezajímá, že je po válce? Že už Voldemort nežije? Porazili jsme ho, nikdo už se nesnaží ovládnout kouzelnický svět. Je po všem. A taky vím, že jste musel Brumbála zabít, protože vás o to požádal, protože nechtěl, aby to udělal Draco a že jste mu byl celou tu dobu věrný, zatímco Voldemortovi ne…"

"Mlčte!" okřikl ho Snape. Bylo na něm vidět, jak zvažuje každé Harryho slovo a zároveň jak úpěnlivě se snaží, aby to na něm nebylo poznat. Jenže Harry měl přece jen v něčem výhodu. Znal Snapea z jeho vzpomínek, znal tedy i méně časté výlevy jeho srdce, které se, podobně jako teď, muž pokoušel skrýt za maskou nepřístupnosti.

"Nemůžu mlčet. Musíte to vědět. Už se nemusíte Voldemorta bát…"
"Já se nikoho nebojím, ty drzý kluku!" zaskřípal Snape zuby. Harry toužil po tom, aby se ve Snapeově hlase objevil byť sebemenší náznak přístupnosti, ale něco mu říkalo, že se toho v blízké době nedočká, pokud vůbec někdy. Proto našel i další výhodu a to tu, že se Snape zatím nemohl hýbat. No, vlastně se o to ani nesnažil, jistě si byl vědom své indispozice a to ho muselo iritovat ještě víc.

V kuchyňce se začala vařit voda. Oba muži, zatímco se propalovali pohledy, naslouchali zvukům pískání, jež po chvíli ustalo, když se konvice vznesla a přesunula nad připravené hrnky s čajem.

"Měl byste si odpočinout, pane. Vzal jsem sebou nějaké lektvary, abyste se co nejrychleji zotavil. Nevím, co zabere, ale určitě vám neuškodí…"

"Nechci vaše lektvary, Pottere. Přísahám vám, že tohle si opravdu odskáčete," zahučel Snape.

"Dobře, ale nejdřív bychom měli najít váš viteál," navrhl Harry bojácně. Kdyby pohledy zabíjely, byl by na místě… mrtvý.