Světla a stíny 7.

Další díl přináším trochu s předstihem, předpokládám, že zítra budete mít jiné věci na práci, třeba se snažit, aby vás neodnesli do pekla :D No, i tak doufám, že jste byli celý rok hodní, protože komu bych sem pak dávala další díly?

Ha, koho teď napadlo, že tenhle blog mají i v pekle? :DD

Pěkného a bohatého Mikuláše přeju :)

---

Nebylo moc těžké myslet na tu noc, provázela ho ve vzpomínkách už přes dvacet let. Dokonce nebylo ani těžké pamatovat si, jaký hlad ho tenkrát sužoval. Blížila se zima, zvěř se schovávala v houští, jako kdyby to tušila, a i když se mu podařilo něco ulovit, nebyla to lidská krev, kterou tak zoufale postrádal a potřeboval.

Adam tu ženu cítil na velkou dálku. Cítil její krev, ale zřetelně rozpoznal, že není jediná. Dvě krvavé dávky v jednom těle. Vidina chutné a energetické hostiny mu zatemnila mysl. Voněla tak krásně. A její dítě? To vonělo ještě lépe. Krev dítěte znamenala pro upíry velké pokušení, kterému šlo jen stěží odolat. Věděl, že nesmí podlehnout, spáchat zločin krveprolití na člověku byl dostatečně vážný hřích, ale na těhotné ženě… To bylo zkrátka neodpustitelné.

Adam se dokázal ovládat, měl v tom léta praxe, také to zprvu vypadalo, že se nad to může povznést a pomohl té ženě porodit, ale jakmile uviděl a ucítil krev, jež pokrývala velkou část jejích stehen a lůna, neudržel se.

Ten nádherný pocit, ač trval jen krátce, se nevyrovnal ničemu. Adam doslova hltal každý doušek, mlaskal při tom jako hladový pes, vychutnával si každou kapku, dokud v ženě nezůstala ani jedna. Až pak se dostavila první výčitka, jenže na spasení vlastní duše už bylo pozdě.

Chyběla mu vůle, ale znovu narostla síla, takže když se pak podíval na ten malý zakrvácený uzlíček, dokázal se ovládnout. Zabalil dítě do matčiny sukně a zvedl ho do náruče. Celou noc utíkal, aby jej dopravil do nejbližší vesnice a stihl se pak někde schovat před sluncem. Nezajímalo ho, co s dítětem bude, soustředil se jen na to, aby se i na něm nepopásl a brzy se ho zbavil. Už tehdy tušil, že té vůni a zvídavému pohledu hnědých očí neunikne...

Tak a to byl jeho příběh, jeho tajemství, úzce spojené se světlovlasým mladíkem, který se brzy stane jeho novým sluhou. Zabil jeho matku, dopustil se neomluvitelného činu, který nebyl promíjen ani upírům. Adam netušil, co to je, co ho nutí k takovému rozhodnutí, ale na výběr měl jen dvě možnosti. Pocit viny a neodolatelná chuť. Ani jedno nedokázal ovlivnit.

Když se vrátil do své komnaty, ulehl hned do postele. Vzpomínky ho provázely do chvíle, kdy konečně zavřel oči a usnul vytouženým upířím spánkem. Jen málokdy se mu něco zdálo.

◊ ◊ ◊

Tommy si většinu dne četl, ovšem po té ranní trapné chvilce, se jaksi nedokázal na všechna ta písmenka soustředit. Už tak měl problém rozumět všem slovům, hodně jich neznal a čtení se naučil za pochodu, když pomáhal otci s hospodářstvím. Ty nepříjemné myšlenky mu vůbec nepomáhaly, ale přinutil se knihu neodložit, protože, co jiného by taky celý den dělal?

Ráno prohodil pár slov s Jamesem, když mu přinesl snídani, taktéž i při obědě a večeři. Dopoledne se také umyl a převlékl do čisté košile. Odpoledne ho ještě James znovu ošetřil, ale říkal při tom, že už to příště nebude zapotřebí, velice se divil, jak rychle se Tommy hojí.

Mladík musel vypít další pohár vína, začínal mít trochu podezření, jestli do něj nejsou zamíchané nějaké bylinky na povzbuzení. Až na duševní nerovnováhu, způsobenou obavami z tohoto tajemného místa i z jeho pána a z té události ráno… a v noci, se cítil nezvykle čilý. No ano, na to, co se stalo v noci už téměř zapomněl. To protože onu situaci přebyla další, neméně závažná.

Chvíli po večeři byla ona vzpomínka už natolik neúnosná, že Tommy dokonce odložil knihu. A po několika minutách úpěnlivého přemýšlení se jeho pravá ruka vydala na průzkum těla pod přikrývkou, kde našla přesně to, čeho se Tommy obával. Vlastní úd, znovu tak nateklý a tvrdý jako ráno. Nejdřív rukou cukl, jakoby se o vlastní tělo popálil, ale pak ji vrátil zpátky a pevně své mužství stiskl. Ještě se podíval rychle ke dveřím, než na svém penisu začal klouzat prsty nahoru a dolů. Ach Bože, bylo to tak úžasné, stejně jako v noci, to se také sám sebe dotýkal tímto způsobem.

Tommy tiše zakňoural a zaklonil hlavu. Netrvalo to dlouho, jeho vzrušení už bylo nějakou dobu ve střehu, takže stačilo jen pár pevnějších tahů a bylo po všem. Až potom si pořádně uvědomil, jaké měl štěstí, že do pokoje zrovna nikdo nepřišel. Byl už přece večer a to se na něj chodil dívat lord Lambert. Nesnesl pomyšlení, že by se to samé co ráno stalo znovu. Ale rozhodně si nehodlal odpírat tohle malé osobní potěšení, které se zdálo jako neškodné a hlavně velmi uklidňující.

Tommy použil malý kus plátna, aby se očistil, pak dojedl zbytek své večeře. Musel uznat, že James je nejen skvělý sluha, ale i kuchař, lordstvo si nemělo na co stěžovat. Tedy ne že by u Adama zaznamenal podobné sklony. Nerad by totiž dospěl se svým novým pánem k neúmyslné šikaně. Někteří lordi si to ani neuvědomovali, zatímco cepovali své sluhy, ačkoliv ti pro mě vždy udělali maximum, říkala to jeho macecha. Tommy věděl, že se bude snažit. A že za to bude i náležitě odměněn. V tom lordu Lambertovi věřil. Pokud šlo o všechno ostatní, tak to se trochu bál.

Chvíli jen koukal na praskající oheň v krbu, než se znovu natáhl po knize. Přečetl sotva jednu stránku, když za ním lord Lambert přišel, takže svazek zase odložil. Měl to opravdu jen tak tak, aby nebyl přistižen při té… no při té předchozí činnosti, kterou nevěděl jak nazvat. Možná úplně jednoduše - potěšení?

"Dobrý večer, Thomasi," pousmál se lord a jako obvykle zaujal místo v křesle u postele. V ruce držel nějaký kalíšek z tvrzené kůže a cosi bylo ukryté v něm, vydávalo to takové duté zvuky. Také měl sebou svitek pergamenu a brk.

"Dobrý večer, pane. Měl jste hezký den, pane?" zeptal se Tommy zdvořile.

"Ano, díky. Něco jsem nám přinesl. Je to dobré na zkrácení dlouhých večerů."

"Co je to?" Tommy měl oči navrch hlavy, nevypadalo to naštěstí nebezpečně. Ovšem zaráželo ho, že by zrovna s ním chtěl lord trávit večery. Měl přece svou lady, krásnou lady, se kterou dělal všechny ty věci… Ah kruci, tak byl to sen, nebo nebyl?

"Kostky. Lze si v nich procvičit počítání a hlavně je to zábava," ušklíbl se Adam. Tommy sledoval ty elegantní ruce, jak si pohrávají s okrajem kalíšku, lordův ukazováček jej ladně pohladil po celém obvodu, téměř se ho nedotýkal, působilo to, no… svůdně.

"Možná bychom se mohli přesunout ke krbu, je tam více teplo," navrhl lord. Mladík nakrčil čelo, ale nenamítal. Poslušně se vysoukal zpod přikrývky a navlékl na sebe domácí plášť, který mu půjčil James. Když mu ho přinesl, říkal, že si ho může nechat, jak dlouho bude chtít, takže to byla spíše dlouhodobá půjčka.

Oba muži mlčky přešli k ohni a usadili se do pohodlných křesel, mezi nimi byl jen malý kulatý stolek, na který lord postavil kalíšek a malou lahvičku s inkoustem a zapíchnutým brkem uvnitř. Zatímco ho Tommy se zájmem sledoval, napsal na pergamen nejprve Tommyho jméno a pak své, do dvou sloupců.

"Vysvětlím ti pravidla," začal lord. Tommy nastražil uši, jen aby mu něco neuniklo a snažil se sledovat každý pánův pohyb. Ten nejprve vysypal šest, stejně velkých kostek do středu stolu a pak je srovnal do řady, přičemž každou nechal otočenou vzhůru jiným číslem.

"Není to těžké, každé číslo má nějakou hodnotu, která se načítá. Nejprve hodíš všech šest kostek a pak už je to jen o počítání a o štěstí. Ukážu ti to." Lord vhodil kostky zpět do kalíšku a zamíchal je. Pak je vrhl znovu na stůl a jakoby si při tom pro sebe něco broukal.

"Vidíš? Mám jednu jedničku, dvě pětky a tři dvojky. Jednička je za sto, pětka za padesát. Při každém prvním hodu musí být minimální součet tři sta padesát, v mém případě je to čtyři sta, podívej…" Lord odsunul na stranu nejprve tři kostky s čísly dva. "Pokud ti padne třikrát číslo dva, tři, čtyři a šest, násobí se číslem sto, tedy v tomto případě jsou tři dvojky dvě stě. Jediná jednička a pětka se dají počítat i v případě, že padnou jen na jedné kostce. Kdyby mi padly ty dvojky pouze dvě, nemohl bych je započítat do svého skóre. Rozumíš tomu?" Lord se na Tommyho podíval se zvednutým obočím.

"No, myslím, že ano, nepřipadá mi to složité, pane," pousmál se Tommy nejistě. Lordovy rty se rozjely do spokojeného úsměvu.

"Tak dobře, zkus si hodit sám." Naházel kostky opět do kalíšku a ten mu podal. Tommy po jeho vzoru s koženou nádobkou zacloumal a vysypal její obsah na stolek. Nestačil zírat, když se tři kostky převrátily tak, že ukázaly hodnotu nejvyšší, tedy šestky. To asi znamenalo hodně bodů, domýšlel si.

"Je tohle šest set?" zajímal se.

"Ano, to je. Skvělý hod, Thomasi," pochválil ho lord.

"Děkuju, pane," zarděl se Tommy. Nemusel se na sebe ani podívat, aby poznal, že je rudý až po konečky vlasů. "To je víc, než tři sta padesát. Co to znamená?" Raději ten zvláštně milý vítězný pocit zamluvil.

"Že už tohle kolo nemusíš znovu házet, pokud ti to stačí. Ale samozřejmě můžeš, s těmi zbylými třemi kostkami," vysvětlil lord.

Následující čtvrt hodina se nesla v duchu pokusných hodů a vysvětlování pravidel. Tommymu se ta hra líbila, uměl počítat, ale tohle byl zajímavější způsob, jak si to ještě lépe zažít, navíc, byl šíleně zvědavý na lordovu reakci, pokud vyhraje. Pán se tvářil pořád tak nad věcí, že ho nic nemohlo vyvést z míry a Tommy prostě toužil po tom, aby ho viděl třeba jen trochu nazlobeného. O sebe strach neměl, prohrál v nejrůznějších hrách s kluky z vesnice už tolikrát, že se prostě naučil prohrávat.

"Řekni mi něco o sobě," pobídl ho lord během desátého kola, které už hráli na ostro. Tommy byl zrovna na tahu, ale otázka ho mírně rozhodila, protože mu přišlo divné, že by měl pánovi vyprávět o svém nudném životě, takže se zarazil v míchání a zmateně se na něj podíval.

"Něco o sobě, pane?"

"Ano. Vím, že nemáš ještě dívku, tak máš možná chlapce. Také by mě zajímalo, jací jsou tví rodiče a sourozenci."

"Eh, chlapce? To ne, pane, mám kamarádku, jmenuje se Ashley…"

"Jistě, o té už ses mi možná zmiňoval," pokýval lord hlavou. Tommy si nepamatoval, jestli řekl její jméno nahlas, ale asi to bylo jedno. Takže chlapce? Jakože si o něm pán myslel, že by byl schopný být ve svazku s mužem? Vždyť to bylo zakázané a také velice tvrdě trestané, neměl by mu lord spíš něco takového vymlouvat?

"No, moji rodiče jsou moc hodní, tedy moje současná matka není pravá, ta zemřela před několika lety, ale Loreen je opravdu skvělá a můj otec ji má velmi rád. Moji sourozenci jsou Lisa a Ben, ale počítám, že se brzy naše rodina rozroste, Loreen je ještě mladá a určitě by s otcem chtěli potomka."

"To chápu," pousmál se Adam. "Můžeš hrát," pokynul Tommymu, který stále držel kalíšek v ruce. Blondýn sebou škubl a zamíchal kostkami. Málem by na hru zapomněl.

Podařilo se mu hodit sedm set bodů, další hod raději neriskoval, takže lord jeho skóre zapsal na pergamen a převzal si kalíšek.

"Všiml jsem si, že vy nemáte děti, pane. Omlouvám se, že jsem tak smělý, ale proč ne?" Tommy měl pocit, že i on má nárok na otázku z tohoto okruhu a tudíž doufal, že mu bude odpuštěna.

Lord pokrčil rameny.

"Nedaří se nám, to je celý problém. Třeba se jednou štěstí usměje," povzdychl si. Tommyho bůh víc proč zamrazilo v zátylku. Asi se opravdu neměl ptát, muselo to být pro lorda a obzvlášť jeho paní dost choulostivé téma.

"Promiňte mi, pane. A moc mě to mrzí," vyjádřil svou lítost.

"Nic si z toho nedělej, Thomasi, tvůj problém to není," mávl lord rukou a hodil kostky na stůl. Vysoký počet na jediný hod Tommyho po pravdě vyděsil. Když se podíval koutkem oka na pergamen, zhrozil se ještě víc. Lord díky poslednímu hodu vedl o celé dva tisíce. Jak mu to mohlo uniknout?

"Mám nápad, Thomasi," podíval se na něj lord spodním pohledem. Jeho oči zajiskřily, ale možná to byl odraz ohně v krbu. Tommy se ovšem pořádně napnul. Nějak měl pocit, že se mu nebude ten nápad líbit.

"Ano, pane?"

"Každá hra je o dost zajímavější, pokud je něco vloženo do banku," oznámil mu lord potěšeně. Tommymu uvízl dech v hrdle. Věděl to. Věděl, že by se měl bát.

"Můj pane, ale… co máte konkrétně na mysli? Pokud vyhrajete, nemám co nabídnout…"

"Pokusím se vymyslet něco, co bys nemusel považovat za výraznou ztrátu," ušklíbl se lord.

"Myslím, že to není moc fér, když už teď vedete… pane." Tommy se zarazil, právě zašel až moc daleko. Bohužel si to uvědomil až v okamžiku, kdy tu nestydatost vypustil z úst. Viděl to minimálně na výprask. Pán se ovšem pousmál ještě víc.

"Máš pravdu, berme tuhle hru jako cvičnou. Než začneme hrát znovu, domluvíme se na podmínkách. Je to fér?" zeptal se.

"A-ano," vydechl Tommy úlevou. Tedy, cítil úlevu, že nejspíš nebude zbičován, ale pořád tu byl ten divný pocit z prohry a především z toho, co bude muset obětovat, pokud nevyhraje.

Cvičnou hru dohráli v podstatě beze slov. Jen občas u stolu zaznělo nějaké to tiché slůvko nadšení, či nevole, pokud se hod nevyvedl. Tommy se pochopitelně krotil, ale nemohl si nevšimnout, jak moc si své chybné hody bere, i když se před začátkem hry dušoval, že ho prohra nemůže rozhodit. Také tu byl pánův častý jakoby pronikavý pohled, kterým se na něj během hry díval. Tommyho to znervózňovalo, byl v jasné nevýhodě. Nemohl si nic dovolit a přitom mu byla dána možnost být na nějakou chvíli pánovi rovným soupeřem, při čemž se samozřejmě necítil moc dobře. Hra skončila lordovým vítězstvím. Sice jen o sto padesát bodů, ale i tak to bylo dost na to, aby se Tommy začal bát ještě víc dalšího kola.

"Dáš si víno?" zeptal se lord zcela klidně a vyrovnaně. Aniž by čekal na odpověď, vstal a došel k nočnímu stolku, kde stál džbánek s vínem. Po cestě nazpátek vzal ještě dvě číše z dřevěné police nad skříňkou vedle dveří. Obě nádoby naplnil z poloviny a postavil je před sebe a před Tommyho.

"Na další hru," navrhl přípitek. Blondýn chytl pohár roztřesenými prsty.

"Ano, pane," nejistě ťukl do lordovy číše.

"Zdá se mi to, nebo se trochu bojíš, Thomasi?" pozvedl lord obočí. Kdyby jen trochu, blesklo Tommymu hlavou, ale navenek ukázal neveselý úsměv.

"Ne, můj pane."

Lord Lambert přikývl a napil se. Pak postavil pohár zpět na stolek a otočil pergamen popsanou stranou dolů. Znovu napsal jejich jména a rozdělil je čárou. Kalíšek s kostkami položil do středu stolu.

"Můj návrh zní takto. Když prohraju, pošlu tvé rodině navíc nějaké jídlo a víno, co ty na to?"

Tommyho tvrdý výraz změkl, cítil, jak se mu všechny svaly ve tváři uvolňují. Kdo by nebyl rád za takovou výhru? No, ale druhá věc byla, jak skvělé světlo to na jeho pána vrhá. Ne, že by ho neměl rád, však mu ještě ani pořádně nesloužil, ale to co zde zatím zažil, za těch několik dnů, bohatě stačilo k vnitřnímu neklidu. A teď lord vypadal jako světec. Tedy pod podmínkou, že Tommy další hru vyhraje.

"To je od vás velmi šlechetné, pane. Samozřejmě souhlasím," přikývl. Lord se jakoby pohodlněji uvelebil v křesle a propletl prsty na břiše.

"Dobře, na tvé výhře jsme domluveni, a co ta má? Napadá tě něco?" pozvedl obočí. Tommymu sklapla čelist, opět se nechal unést.

"Eh, ale říkal jsem vám, že nic nemám. Co bych mohl do hry vložit, když jsem chudý…"

"Určitě nějakou službu navíc," poznamenal lord s notnou dávkou sofistikovanosti. Tentokrát Tommymu upadla sánka až někam pod stůl. Vzpamatoval se sice brzy, ale lord si toho pochopitelně všiml.

"Netuším, na co jsi myslel, ale věřím, že to co navrhnu já, tě zase tolik nezatíží. Co bys řekl na předčítání? Musíš se v tom procvičit a já rád poslouchám. Pokud prohraješ, po dobu dalších čtrnácti dnů mi vždy večer budeš dvě hodiny číst. Abys to neměl tak jednoduché, předpokládám, že do té doby zvládneš vykonat své běžné povinnosti. To je dobrá nabídka, ne?"

"J-jistě pane," vyhrkl Tommy. Musel si to rychle přebrat v hlavě. Dalších čtrnáct dní stráví každý večer se svým lordem, nejspíš v jeho soukromé komnatě. Tedy, pokud prohraje. Takhle to neznělo příliš nebezpečně, ale co až dojde na věc? Dvě hodiny v blízkosti pána. Bez nikoho dalšího. Právě teď to byla přibližně hodina, co za ním přišel a Tommy se za celou tu dobu nedokázal ani jednou pořádně uvolnit. Jak zvládne dvě hodiny? A jak zvládne vůbec další hru, při které ještě bude muset myslet na to, aby neprohrál?

Iritovalo ho to. Vážně byl na sebe naštvaný… za to, že byl prostě naštvaný a nervózní. Kvůli jedné hloupé noci, o které ani pořádně nevěděl, jestli se mu jenom nezdála. No dobře a také kvůli následujícímu ránu. To už sen sice nebyl, ale lord to nebral jako tragédii, řekl, že to k mužům patří, takže by si s tím už starosti dělat neměl.

"Jsme tedy domluveni?" vytrhl ho lord z myšlenek. Tommy se zakousl do rtu, div že se neprovrtal zuby až do masa. Nesmí couvnout, jídlo a víno pro jeho rodinu, jídlo a víno pro jeho rodinu…

"Ano, pane," přikývl svorně. Lord mu nabídl svou ruku na stvrzení dohody a Tommy ji přijal. Trochu sebou cuknul, jak se jeho horká pokožka setkala s pánovou studenou.

"Máte vždycky tak studené ruce, pane? Nemůže to být nějaká nemoc?"

"Dokážou být docela horké, když se to od nich očekává," ušklíbl se lord. Tommyho napadlo, že by si měl podobné postřehy pro příště nechat pro sebe. Jak říkával jeho otec: Když nechceš znát odpověď, tak se prostě neptej.