Krvavý polibek 4.

Opět musím moc moc poděkovat za komentáře. Líbí se mi, jak spekulujete a některé nápady jsou fakt úžasné, avšak jedním z mých cílů je, šokovat vás, takže ať myslíte na cokoliv, věřím, že to bude v závěru úplně jinak ;)

Ještě jednou moc díky!!

---

Kdyby se venku neozvalo zaštěkání psa, seděli a leželi by tam určitě ještě několik dní. Dokud by nezaštěkal jiný pes, anebo dokud by se zkrátka nestalo něco, co by víc upoutalo jejich pozornost, což bylo ale v tuto chvíli naprosto nemožné. Harry slyšel, jak Malfoy sípe, zachytává vzduch, aby se mohl pořádně nadechnout. Sám na tom nebyl nejlépe, ani jemu se nedostávalo kyslíku, ač ho všude okolo bylo celkem dost. Jeho dlaň stále spočívala na tom nehybném rameni, jakoby se k němu přilepila. Nedokázal ji zvednout, nedokázal se na ten velký ranec čehosi, zřejmě živého přestat dívat. A přitom měl šílený strach.

Co to provedl? Zvládl to? Co bude dál? Proč si tyhle otázky pořádně nepoložil předtím? Ne, tak to nebylo, on si je položil, ale nedal si vůbec žádnou práci s tím, aby na ně odpověděl. Bylo mu to jedno přece, vzpomínal na čerstvé myšlenky z téhož dne, kdy si při každé další zdolané překážce řekl, že je mu fuk, jaké to bude mít následky, jen když se to podaří.

No, tak se to asi podařilo. Super.

"To není možné. Pottere, okamžitě mě pusť!" okřikl ho Malfoy. Harry si ho nevšímal, nemohl. Měl před sebou mnohem důležitější objekt. Na tom slizkém zbabělci teď vůbec nezáleželo. "Slyšíš mě, ty mrňavej parchante?!" No, tohle už Harry přece jen vnímal, neměl totiž tu nadávku rád. Popadl svou hůlku a namířil ji na Malfoye, aby ho znovu zbavil hlasu. V duchu si mohl vřískat, jak chtěl. Harry potřeboval přemýšlet a soustředit se.

Náhle byl na sebe naštvaný, že se do toho balíku nepodíval dřív. Opravdu měl strach, co najde, až ho rozbalí a proto se k tomu vůbec neměl. Malfoy sebou škubal, periferním viděním ho registroval a trochu ho to uklidňovalo. Momentálně v tom nebyl sám, ovšem jen do té doby, než se odsud zdekuje a vypadne, což byl další bod jeho plánu. Pak tedy asi taky nebude sám, jenže co mohl od té neurčité společnosti čekat? No, rozhodně nic dobrého.

"Eh… Profesore?" zkusil to Harry opatrně. Třásl se mu hlas a měl i zpocené dlaně, cítil, jak jsou vlhké, stejně jako čelo. Studený pot, jehož příčina vždy pramenila z něčeho ne zrovna dobrého, mu na horkém čele vyskakoval v miniaturních kapičkách, ale nestékal, držel se tam a kdykoliv se jen trochu pohnul vzduch v místnosti, Harry ho cítil o něco víc.

Vážně tomu věřil? Mohlo to být jen nějaké kouzlo, které se pod jeho dlaní a prsty zhmotnilo a on měl nabít dojmu, že ta kůže pod hedvábím žije. Není dobré, upínat se tolik k pozitivnímu výsledku.

"Profesore Snape…" hlesl. Lucius Malfoy na druhém konci místnosti zahýbal nohama a trupem. Harry ho spražil vražedným pohledem. Sice to moc nezabralo, soudě dle Malfoyova neméně vražedného výrazu ve tváři, ale aspoň sebou přestal mlít. Harry se po kolenou přesunul kousek dál. Odhadoval, že by mohl být zrovna u hlavy. A skutečně, mezi rozšklebenými lemy hedvábí vykukovalo několik slabých pramínků vlasů. Černých vlasů. Tak černých, jak jen černá může být.

Srdce se mu rozbušilo jako o závod. Tedy, bušilo jako bláznivé i předtím, ale teď by s ním asi dokázal rozbořit dům, jako s demoliční koulí. Nebo dynamitem. Naklonil se víc nad tělo, očima pátral po dalších známkách jakéhokoliv pohybu. "Pane, slyšíte mě? Já vím, že ano." Po vzoru klasických situací znovu zatřásl s ramenem. Nějak mu prostě přišlo příhodné říct pár slov a přidat k nim i něco fyzického.

Nic se nestalo. Dokonce zmizela i husí kůže. Všechno bylo stejné jako před rituálem, jen hedvábný vak byl teď vlhký a ještě víc studený.

Zas ta ramena. Malfoy se smál a třásl při tom celým tělem. Vážně děsivé, napadlo Harryho. Ani nedokázal cítit vztek, že se mu posmíval, byl zmatený a najednou nechtěl uvěřit tomu, že se rituál nepovedl.

"Pane, prosím!"

Nic.

"Profesore! Sakra, Snape, ihned se pohněte!"

Nic.

Ty zoufalý blázne. Copak sis vážně myslel, že můžeš přelstít smrt?

Harry se svalil na zadek a jeho tělo se celé jakoby sesunulo ještě o něco hlouběji. Vlastně ho napadlo, že by si nejraději lehl a zůstal tak do… prostě do někdy. Anebo navždy. Jediná šance právě selhala. Tolik se k tomu upínal, nemohlo to dopadnout špatně. Věnoval tomu veškeré své úsilí, myšlenky… život. No, lepší si začít zvykat na skutečné zklamání, protože ani následky tohoto selhání se nejevily jako šťastné.

K smrti naštval Malfoye, jestli ho nezabije on, pak McGonagallová, která se už brzy probudí ve své ložnici s pěknou bolestí hlavy a po ní Ginny, až jí poví pravdu a konečně celé to divadlo ukončí. Protože, on Ronovu sestru ve skutečnosti nemiloval. Možná dřív, myslel si to, ale po tom, co se dozvěděl ze Snapeových vzpomínek, se pro něj stala pouhou skvělou kamarádkou. Kamarádkou s výhodami, jíž poslední rok a půl vodil za nos. Ano, zabije ho Ginny a s ní Ron a tentokrát se přidá i Hermiona. Co byl Voldemort proti smečce opravdových kamarádů, které právě na celé čáře zradil?

Nikdy nepochopí jeho důvody. Neuvěří, že jednal ve jménu… lásky? Cha, ještě takové, která by stejně nikdy nemohla dojít naplnění. A stejně jim to ani neměl v úmyslu říct, protože Snape by mu něco takového nikdy neodpustil. A kdyby se Harrymu přece jen podařilo ho vzkřísit, nejspíš by ho Snape zabil sám. Dozvědět se o citech svého bývalého, již zesnulého profesora lektvarů byla jedna věc, ale chtít z nich vytřískat něco víc druhá, a setsakramentsky nebezpečná.

Harry nesnášel lítost a tím spíš, když někdo litoval jeho, a když do něčeho takového spadl on sám, vůči sobě samému. To by si nejradši vrazil pár facek.

Jak tam tak seděl, u kotle, co byl dřív jen maličkatým kotlíčkem a u nehybného těla, uvědomil si, že víc než lítost teď potřebuje sílu. Sílu, nějak se s tím poprat a jít dál a znovu to zkusit, protože… krucinál, přece musela existovat nějaká možnost, jiná a spolehlivější.

Oklepal se a zvedl. Nohy se mu pořád ještě třásly, ale ustál to. Střelil očima k Malfoyovi, protože byl podezřele ticho, ale bývalý smrtijed si ho pouze prohlížel. Stále byl svázaný a bez hůlky naprosto bezbranný.

Harry na něj namířil svou hůlku a zašeptal kouzlo, které Luciuse zbavilo i sluchu. Pak se pustil do úklidu. Zmenšil kotel na původní velikost a společně s dalšími věcmi ho nacpal zpět do váčku, venku nechal jen Ronův nůž. Potřeboval nějaký předmět, s kterým by se mohl přenést zpátky domů a hlavně ho u čarování nesměl Malfoy slyšet. Jakmile byl hotový, klekl si zpět k nehybnému tělu a položil ruku na to samé místo, co předtím. Směrem k Malfoyovi vyslovil kouzlo, aby znovu slyšel a také hodil jeho hůlku blíž k němu.

"Použijte bezhůlkovou magii," řekl lhostejně. Se zavřenýma očima chňapl po Ronově dárku.

Jedno mrknutí, jedno otočení žaludku vzhůru nohama a… byl doma. A Snape, nebo spíš to, co z něj zbylo s ním.

Dopadli do středu obýváku, Harry se při tom praštil holení o nohu konferenčního stolku. Tělu, zabalenému v hedvábí se nějak podařilo spadnout přímo na gauč, tak ho tam Harry nechal ležet, zatímco se s bolestným funěním a nadáváním zvedl a začal kroužit kolem pohovky, protože v prostředí jeho domova Snapeova mrtvola najednou působila víc než nepatřičně. Až se mu z toho znovu zvedl žaludek.

"Mám doma mrtvolu," vyjekl. Do téhle chvíle to totiž nebyla mrtvola, ale předmět jeho snů, příprav a nadějí. Stihlo se to změnit během několika sekund, kdy cestoval prostorem. Přece ho tu nemohl nechat? Ve svém bytě. Harry věděl, že je tělo profesora Snapea nabalzamované, ale to platilo jen v případě, že zůstane ve své rakvi na ostrově. Rok a půl už se mělo tělo přirozeně rozkládat. Co se stane, když opustí svou balzamovací schránku? No, jistě nic příjemného.

Zoufale ho napadlo, že by mohl někomu zavolat, požádat o pomoc, ale tuhle možnost ihned zavrhl. Za pár hodin mělo svítat, a jakmile se ředitelka McGonagallová probudí, půjde okamžitě za ním, aby mu vyčinila, ne-li ho rovnou proklela. A pak… si Snapeovo tělo vezme zpátky. Ač to nebyla zrovna vlídná vidina konce jeho perfektně připraveného plánu, Harry si uvědomil, že mu stejně nic jiného nezbývá. Ginny se vrátí až v neděli večer, při dobré vůli se o tom vůbec nedozví, když bude svou bývalou profesorku přeměňování hodně prosit, aby si to nechala pro sebe, a zároveň jí slíbí, že nic tak bláznivého už nikdy neudělá. Co se týkalo trestu, počítal se vším.

Nepamatoval si, že by kdy něco tak rychle vzdal, ale v tomhle případě se moc alternativ nenabízelo.

Zastavil se u pohovky, v místech, kde pod našedlým hedvábím odpočívala lektvaristova hlava. Doposud se nepodíval dovnitř a možná by to neměl dělat ani teď, ale ty černé pramínky pořád trčely ven a zvláštním způsobem ho lákaly, i když to asi nebylo to správné vyjádření toho, co Harry cítil. Klekl si a zvedl ruku. Trvalo celou věčnost, Hermiona by tu dobu musela vrátit zpátky minimálně trojitým otočením obraceče času, než se Harry odvážil jen konečky prstů dotknout jednoho z pramínků. Nikdy se Snapeových vlasů nedotkl, baže, v tu chvíli by jistojistě přišel o ruku; profesor by mu ji buď usekl, nebo by mu nejspíš shnila, ne bezdůvodně ho napadlo, že na sebe Snape za svého života uvalil nějaké nedotýkací kouzlo, takže pokud tu ta možnost byla, viděl značné plýtvání v nevyužití této příležitosti.

Vzal do prstů jen několik vlasů, zvláštní, jak jemné se pod jeho bříšky zdály. Přesto, že jeho oči už viděly několik mrtvých a dokonce se i nacházel v jejich bezprostřední blízkosti, nikdy se ještě mrtvých vlasů nedotýkal. Měly mít takovou strukturu? Měl Snape vždy tak jemné vlasy? I jako živý? A neměly by mrtvému, ač balzamovanému člověku vlasy vypadat?

Harry polkl, jeho chřípí se rozšířilo. Čichový smysl totiž zaznamenal neobvyklý pach, něco jako olej, ale s ničím podobným se Harry ještě nesetkal, ačkoliv měl za to, že při lektvarech už použil snad vše, co se použít dalo. Nesmrdělo to, ale ani příliš nevonělo, nedokázal to přesně popsat. Možná už začal rozklad, pomyslel si trpce a otočil tvář k nástěnným hodinám nad dveřmi. Ručičky, ukazující pár minut po čtvrté hodině rozhodly o dalším postupu. Dával McGonagallové tak tři hodiny maximálně. Při všem, co za posledních dvacet čtyři hodin zažil, mu to připadalo jako bezvýznamná chvíle. Proto se zvedl a obrátil tělo k odchodu, že si půjde aspoň na chvilku lehnout, než se dostaví uragán, který smete všechnu jeho naivitu z povrchu zemského a zahubí i naději pro věci příští. Samozřejmě měl stále neodbytnou touhu, podívat se na svůj úlovek, ale v duchu si říkal, že když se mu nepovedlo ho vzkřísit, tak si to možná ani nezaslouží. Nechal po mrtvém těle sklouznout poslední smutný pohled a vzdálil se do ložnice. Až bude po všem, uklidní se pohledem do myslánky.

*

Zdálo se mu, že spal déle, než tři hodiny. Nařídil si budíka na sedmou, ale když se vzbudil, byl čilý jako už dlouho ne. Rychle se vyškrábal z postele a uháněl do obývacího pokoje, ani župan si na sebe nevzal a bačkory nechal zastrčené pod postelí. Také si rychle poupravil obvaz, kterým si před spaním ovázal ruku. Mast fungovala skvěle, necítil skoro žádnou bolest a hlavně se to i pěkně zatáhlo. Po cestě ještě zaběhl do kuchyně, aby se napil vody a zničil tak ranní pachuť v ústech.

Všude byl zatím klid, jen na pavlači za oknem si hrály dvě malé děti a jedno z nich bylo poněkud hlučnější, ovšem ani jedno z těch prťat netušilo, že bydlí ve stejném domě jako kouzelník, který před necelými dvěma lety zachránil celé království před jistými temnými časy, jenž by Voldemort nastolil, pokud by se definitivně dostal k moci. A co víc, ani jedno z těch dětí nemělo nejmenší ponětí o tom, co se v bytě onoho kouzelníka odehrává právě teď.

Harry vstoupil se sklenicí v ruce do obýváku a ztuhl. Nádoba letěla okamžitě k zemi, jakoby Harry v prstech najednou neměl žádné nervy, svaly, ani kosti. Otevřel ústa dokořán, ve snaze vydat ze sebe nějaký zvuk, jakýkoliv, ale zvládl se akorát nadechnout, přestože měl stažené hrdlo. Pohovka byla prázdná. Kromě modrého chlupatého potahu na ní leželo jen špinavé hedvábí, ovšem bez obsahu. Zaklapl pusu a zase ji otevřel, připadal si jako ryba, co ji právě vytáhli v síti z vody. Byl mimo jen tři hodiny, tak co se stalo? Tohle přece nebylo možné.

A sakra. McGonagallová. To jméno mu naskočilo automaticky. No jistě, kdo jiný by tohle mohl mít na svědomí? Prostě přišla, vzala si Snapeovo tělo a zase odešla. Byla na něj příliš naštvaná, aby se s ním bavila, ale jistě se brzy, tedy až jí ten vztek přejde, objeví a pořádně mu vyčiní.

Harryho to z nějakého nejasného důvodu příliš neuklidnilo, ale aspoň už se mohl zase pohnout a normálně dýchat. Udělal krok vpřed, když se za jeho zády ozvalo prásknutí. Bum. Otočil se a ztuhl znovu. Ředitelka McGonagallová právě vystupovala z jeho krbu, zatímco jí pod podrážkami bot umíraly zelené plamínky způsobené letaxem.

"Pottere!" zařvala a chytila mladého muže pod krkem za límec kabátku pyžama. Harry ani neměl čas uhnout, jelikož to nečekal. Minerva se málokdy chovala tak… osobně? A… útočně?

"Eh… paní ředitelko," koktal. Snažil se ohlédnout za sebe, na jednu stranu, pak na druhou… co se to tu sakra dělo?

"Už nejsi malý chlapec, Harry, nečekala jsem od tebe něco tak dětinského!" zatřásla s ním, z očí jí šlehaly blesky. Její vrozená laskavost byla pryč. "Kde je tělo profesora Snapea? Odpověz! Opravdu chceš, abych tě obvinila ze znesvěcení jeho památky?!" křičela. Ani trochu se nepodobala té milé, i když mnohdy přísné osobě, která se za Harryho pokaždé postavila a byla ochotná nad spoustou lumpáren přimhouřit oči. A nejen nad ním, ale i nad Ronem a Hermionou, pokud se do něčeho připletli.

Harry těžce polknul, podařilo se mu Minervu McGonagallovou vytočit do nepříčetnosti. Podařilo se mu něco, co snad ještě nikomu předtím. Jistě, viděl už ji nazlobenou, pobouřenou, překvapenou atd.. v tomhle si s Brumbálem příliš podobní nebyli, ale v jádru to byla klidná žena, nekonfliktní a trpělivá.

Bože, tohle jsem asi vážně podělal. Ale… proč… hledá… Snapea?

"Vy…"

"Co já?" vypískla ředitelka o další tři oktávy vyšším hlasem. Kombinace decibelů a nepříjemné frekvence se Harryho uším nelíbila, takže sebou trhnul, v bubíncích mu nemile zaskřípalo a oči se přivřely ze strachu z dalších ženiných úkonů.

"No tak, kde je Severusovo tělo?"

"Já nevím," vyhrkl Harry.

"Nelži!"

"Já nelžu. Opravdu. Jo, včera jsem ho vzal z hrobu a chtěl… chtěl jsem udělat tu šílenou věc, ale nepodařilo se to a tak jsem ho odnesl sem a položil na gauč a čekal jsem, že si ho odnesete, ale… on tu není…" Chyběl mu dech, proto už neřekl nic dalšího. Potřeboval na nadechnutí čas, díky kterému si uvědomil, že vlastně už není dalších slov potřeba.

Profesorka na něj nevěřícně hleděla, trhaně se přesouvala z jednoho vyděšeného zeleného oka na druhé, její rty byly pootevřené, protože jistě měla v plánu něco říct, jen jaksi nevěděla co. V podstatě na tom s Harrym byli podobně. Dvě ryby na souši.

"Nechceš mi namluvit, že to mrtvé tělo se samo zvedlo a odešlo, že ne?" ředitelka si musela uvědomit, jak směšně to zní, no, možná chtěla zlehčit situaci, potažmo zastřít své vlastní znepokojení.

"Nebudu vám lhát, paní ředitelko, do jisté míry bych si to opravdu přál, ale…"

"V tom případě, kde je?" zasyčela Minerva, aniž by Harryho nechala domluvit.

Mladík chtěl pokrčit rameny a zavrtět hlavou, typické gesto nevědomosti a beznaděje; pochopil, že zopakování té samé otázky tentokrát nebylo mířeno přímo jemu, ale spíš obecně, za jiných okolností by to byla celkem trefná řečnická otázka, ovšem to by se v protějším rohu místnosti nesmělo cosi pohnout. Kdyby vlastnil domácího skřítka, nebo nějaký jiný druh nelidského tvora, nebral by to na vědomí.

"Co to bylo?" zašeptala Minerva. Po vzteku se slehla zem.

"Nevím." Harry se opatrně vymanil z jejích štíhlých žilnatých dlaní a otočil se k ní zády. Trochu se vytáhl na špičky, ale v tom místě, kde se to něco mělo předtím pohnout, nezaznamenal znovu nic. Na obhlídku obývacího pokoje se vydali spolu.

Harrymu se jeho byt nezdál moc velký, tím spíš konkrétní místnosti, jenže jak s ředitelkou dělali přímo mravenčí krůčky, připadal mu obývací pokoj asi stejně velký jako velká síň v Bradavicích. Z této místnosti vedly další dveře do jeho a Ginnyiny ložnice, které bývaly většinou zavřené, no, ale teď byly otevřené a Harry si nepamatoval, že by to tak bylo i před chvílí, když odcházel do kuchyně.

"Ložnice," hlesl. Ředitelka na něj vyvalila oči.

"Pottere?" zhrozila se, obočí jí vylétlo až do nejvyššího patra činžáku. Harry se po ní prudce otočil, nelíbil se mu její tón i oslovení, takhle mu v poslední době většinou neříkala, pokud tedy nebyla vyloženě naštvaná, jako ještě před několika minutami, ale ten prvotní vztek už ji snad přešel… A pak mu to došlo.

"Bože, to ne, co jste si myslela?" zmatkoval. "Chtěl jsem říct, že jsou otevřené dveře, a když jsem šel před chvílí druhou stranou do kuchyně, tak nebyly," vysvětlil jí bleskově. Minervě spadl očividně ze srdce obrovský kámen. Měla ve tváři náběh na výraz uvolnění a také úsměvu, ale v závěru jen řekla: "Nemyslela jsem si nic, co jste si myslel vy?!" A tím byl tenhle krátký nesmyslný rozhovor u konce.

Ani Harry to nechtěl dál řešit, bylo tu totiž něco mnohem důležitějšího. Přesněji mrtvola jeho bývalého učitele lektvarů, volně pohybující se po jeho domově. Sebevíc to znělo bláznivě, asi to tak zkrátka už bylo.

Harry naznačil McGonagallové, aby zůstala stát a sám se vydal k ložnici. Po cestě míjel pohovku, skříňky, stolek, komodu; obývák byl vzhledem ke své bohaté vybavenosti opravdu malý a díky všemu tomu nábytku, povětšinou šlo o dary od Wesleyovic rodinných příslušníků, v podstatě neměl šanci dohlédnout na jeho konec, aniž by mu v tom něco nebránilo. Až když míjel křeslo s modrým sametovým polstrováním, zahlédl ten pohyb znovu. Přímo tam, ve dveřích do ložnice, na zemi. A co hůř? V tom pohybu velmi zřetelně rozpoznal kus lidského těla. Přesněji štíhlý kotník a nelidsky bledé chodidlo.

"Co je, Harry?" Ah, už jsme se zase vrátili k Harrymu, tak fajn. Mladík na ředitelku upřel pohled plný vykřičníků. Tam, v ložnici, na zemi, leží, profesor, Snape… a nejspíš je živý. A Minerva mu rozuměla. Pochopila každé slovo, které se snažil vepsat do toho vyděšeného pohledu a snad i na čelo, kdyby to bylo málo. Nemohl tomu uvěřit, zkrátka ne. Když před nějakými pěti lety Peter Pettigrew vzkřísil Voldemorta, neměl z toho tak divný pocit, jako teď. A přitom si poslední rok a půl nepřál nic jiného. Prostě mu přišlo, že Voldemort je odjakživa nesmrtelný; dokonce i v současné době, po jeho pádu a smrti, si Harry občas pomyslel, že by ho zase někdo mohl vtáhnout zpátky. Nebyly to příjemné myšlenky, ale měly svou váhu a bylo by rouhání, smát se té možnosti. Ovšem v případě Snapea… Harry ten pocit nedokázal ani pojmenovat a to jej možná trápilo nejvíc. Nevěděl, co si o tom myslet. Stvořil snad monstrum? Nebo jím byl on sám? Jako Viktor Frankenstein?

"Mám tam jít sama?" zeptala se Minerva neochotně. Podle všeho tu otázku vyslovila s velkým sebezapřením. A Harry se jí ani moc nedivil. Představte si, že jste si o někom mysleli, že je mrtvý a on po necelých dvou letech oživne. V první řadě se z toho minimálně zblázníte a pak, v tom lepším případě očekáváte nějakou nestvůru, nebo kostru potaženou kůži, ohlodanou od červů…

Ne, ani ta věc s balzamováním vás v tu chvíli neuklidní. Ani skutečnost, že jste právě viděli celkem zachovalý lidský kotník.

"Obávám se, že je profesor Snape nahý." Harry se zakousl do rtu, zahanbeně. Také kývl k pohovce, kde se válel profesorův posmrtný úbor. Na náhradní hábit jaksi nemyslel. Jak zvedl ruku, ředitelka znovu vytřeštila oči.

"Co to máš s rukou?"

Harry s paží trhl a schoval ji za záda. Napadlo ho, jestli si ředitelka vůbec uvědomuje, co musel všechno udělat, aby svůj plán dotáhl do konce, ale pak si řekl, že ano. Vždyť to byla v podstatě ona, kdo mu to nepřímo poradil.

"Okamžitě mi ukaž svou ruku, Harry," zamračila se. Mladík sklopil pohled, chvíli se díval na špičky svých bosých chodidel, než pohled odhodlaně zvedl a pak i ruku, aby Minerva co nejlépe viděla, co chtěla vidět.

"Můj Bože, Harry, tohle už není ani na školní trest, to je na…"

"Věděla jste to, nebo aspoň tušila," přerušil ji Harry ostře. Minerva zalapala po dechu.

"Co tím chceš říct?" zhrozila se. Harry si nehodlal brát servítky. Byla v tom s ním, od začátku, ať se jí to líbilo nebo ne.

"Minulý týden jste řekla, že nejsem Pán zla a že ani Snape není, co myslíte, že mě po tom napadlo?" odmlčel se, aby nabral dech. Když pravdu, tak celou, stejně by to z něj dřív nebo později dostala. "Vím, že to zní bláznivě, ale říkal jsem si, že… že možná v době svý smrtijedský kariéry Sna… profesor Snape vytvořil viteál. A díky viteálům přece přežil i Pán zla. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Není to zas tak složitý, potřebujete k tomu tělo člověka, co chcete oživit, krev nepřítele, kost z pokrevního předka, maso služebníka…"

"Zadrž!" McGonagallová zvedla ruku, očí jí lezly z důlků nefalšovaným šokem. Potter se musel vážně zbláznit. "Ty sis uřízl prst?" hlesla nevěřícně. Harry neodpověděl. Nemínil se zdržovat tím, co bylo přece jasné.

"Taky jsem vzal kost z hrobu Snapeovy matky a…"

"Merline, tohle snad ani nechci poslouchat," zamávala Minerva před sebou odmítavě rukama. Harry měl v úmyslu pokračovat, ale rozhodl se respektovat její poznámku, takže nadále mlčel. A očekával, že přijde kázání. No, pár let už profesorku McGonagallovou přece jen znal.

"Zahráváš si s černou magií, Pottere? Je ti jasné, že za tohle můžeš jít do Azkabanu? Kdybych doopravdy tušila, co se chystáš udělat, tak… tak…" Minerva supěla. Kdyby byla drakem, z nozder by jí unikala pára. "Myslela jsem si, že se pokusíš připravit nějaký lektvar, nebo… a že se pro ty účely zmocníš Snapeova těla, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že… Co se to s tebou stalo, Harry? Proč jsi tak posedlý tím, aby profesor žil? Ani pro své rodiče jsi nebyl ochotný zajít tak daleko…"

"Moji rodiče by nikdy nevytvořili viteál, paní ředitelko," odsekl Harry. "Jenže u profesora Snapea mi to přijde pravděpodobný, vám ne? Prostě jsem to chtěl zkusit.."
"Ale proč!?" štěkla Minerva. Harry zaskřípal zuby. Ani kdyby ho mučila cruciatem, tohle z něj prostě nedostane.

Zatvrzele se k ní otočil zády.

"Proč, Pottere?" naléhala McGonagallová, ale on ji ignoroval. Namísto odpovědi udělal rozhodující krok k ložnici. Hašteřili se tu kvůli něčemu, co už stejně nešlo změnit. A tam někde, v útrobách jeho a Ginnyina soukromého pokoje se po zemi plazil, nebo plazilo to, co se mu podařilo vzkřísit, i když tomu pořád nemohl uvěřit. Zas na čele ucítil ten protivný studený pot. Musel už konečně něco udělat. A tak postoupil o další krůček a o další… a postupně se mu rozšiřovaly oči údivem, jak stále lepší výhled do místnosti odhaloval i kousek po kousku bílou kůži, jež chránila hubené tělo lektvaristy. Měl pocit, že už je připravený na všechno, přežil tu bolest, když si zmrzačil ruku, naplánoval tuhle šílenost, dokázal se podívat McGonagallové do očí a nemít v podstatě vůbec žádné výčitky, takže tohle už bude máček. A tak stále postupoval kupředu a se zatajeným dechem hleděl na to bledé vyzáblé cosi, co zbylo z jeho bývalého učitele lektvarů. A když vstoupil do dveří do ložnice úplně, musel zkonstatovat, že to vlastně není zas až tak hrozné. Snape měl pořád vlasy a kruhy pod očima a celkově tak nějak vypadal stejně, jak si ho pamatoval. Tedy až na jednu maličkost. Nikdy ho neviděl nahého.