Krvavý polibek 10.

Určitě jste si nemysleli, že by to bylo tak snadné ;)

Děkuji všem komentujícím za krásné a povzbudivé komentáře!

Šťastný Nový rok všem!

---

Harry už slyšel za svůj krátký mladý život hodně vtipů. Ty nejzvláštnější vždy vyprávěl pan Weasley, pocházely totiž z mudlovských novin, nebo je přinesl od někoho, kdo je též měl rád. Pár jich znal i George, ale ty už se spíš týkaly kouzelnického světa, jako třeba - Voldemort povídá Červíčkovi: Červíčku, vejce; a Červíček na to: míchaná, nebo na tvrdo, můj pane? A Voldemort odpoví: Podrbat! - A to zase Harrymu nepřišly pro změnu ani moc vtipné. Ovšem, to co právě zaslechl z úst svého bývalého profesora lektvarů a muže, jenž vstal z mrtvých, aspirovalo na vtip století, alespoň takový měl Harry pocit, že by to měl brát. Ačkoliv brát to tak, bylo pochopitelně proti jeho zájmům.

"Děláte si ze mě srandu?" nakrčil Harry nos, až mu popojely brýle dolů, tak si je zase posunul zpátky. Snape na něj hleděl víc než neutrálně, vlastně vypadal jako socha a i ty mívaly ve svých kamenných tvářích víc výrazu než on.

"Ano," řekl pevným hlasem. "A už nikdy mě nenuťte, abych to opakoval. Víte, že normálně nežertuju." S tím odvrátil hlavu a dal tak najevo, že celou debatu na toto téma uzavírá. Harrymu se vrátil do plic vzduch a srdce se trochu zklidnilo. Když totiž Snape řekl svou otázku, Harrymu připadalo, že se muselo zbláznit, jak se mu dralo z těla ven. A nejen krkem, ale i jinými otvory. Ano, velmi zřetelně cítil jeho tlukot i ve svém klíně, což v danou chvíli ale považoval za přirozené, vzhledem k tomu, že po tom nevzhledném muži navzdory všemu toužil.

"Já to myslel vážně," zahučel k posteli. Snape se chvíli vůbec nehýbal, než na něj přemístil znovu svůj temný pohled.

"Měl bych se bát? O svou počestnost?" utrousil.

"Asi nebudete o nic víc nevinný jako já zkušený. Poslední rok a půl jsem žil se ženou," nedal se Harry zastrašit, ovšem musel si dát hodně velký pozor, aby nesklouzl do kalných vod zoufalého žadonění o tělesné blaho. Rozhodně nebude prosit na kolenou. Jen chtěl, aby Snape poznal, že to myslí vážně. Když už neměl žádný další plán, co s jejich společným soužitím na útěku, tohle se aspoň trochu konkrétně tvářilo.

"Věřte mi, Pottere. To poslední, na co mám teď náladu, je řešit vaši sexuální frustraci."

"Super, tak co chcete řešit jiného? Já se podřídím. Nebude mi to dělat potíže…" Harry se zarazil. Nebyl příliš zdatný ve vytváření neúmyslných dvojsmyslů, ale ten co vypustil ze svých nerozvážných úst teď, aspiroval na dvojsmysl století. A ne jen proto, že si to sám uvědomil, ale že si to uvědomil i druhý muž, který na něj v jediné vteřině seslal hned několik různorodých pohledů, od zmateného počínaje, po vražedný konče.

A právě ten poslední Harryho dopálil.

"Snad jste si nemyslel, že jsem vás vrátil mezi živé pro vaši oslnivou osobnost, nebo snad pro ten neodolatelný úsměv, který jste za svého života rozdával na všechny strany."
"Vskutku ne?" vyklenul Snape obočí. "A proč tedy? Že by kvůli tomu, jak jsme se zbožňovali navzájem a jak jsme si šli vždy na ruku?"

"A co kvůli mé oddané lásce k lektvarům?" střelil Harry.

"Řekl bych spíš, že jste mě oživil proto, abyste mi mohl poděkovat za můj, ve vašich očích, vstřícný způsob podání lektvarové látky, nebo spravedlivé přidávání bodů nebelvírské koleji, nemám pravdu?"

Harry už nic dalšího v záloze podobného této absurdnosti, co právě oba nechali vyplout ze svých úst, neměl. Snad jen… pravdu. Ale ta nebyla ani absurdní, ani sarkastická, byla to pravda ve své nejpravdivější podobě. Jenže po těch několika vyřčených slovech mu najednou přišla příliš křehká, příliš zranitelná a tak snadno pošlapatelná, aby ji dal všanc jen tak pro nic za nic.

"Půjdu na chvíli ven, zkontrolovat ochrany." Harry už se na Snapea nepodíval a vyrazil rovnou k východu ze stanu. Potřeboval zkrátka přemýšlet.

Najít způsob, jak vycházet s tím bručounem, pro Harryho nebyl složitý úkol. Stačilo, aby byl stejně sarkastický jako on. Problém byl a stále zůstával na druhé straně, která nikdy nikomu nic neusnadnila. Harry už se ale nechtěl s nikým hádat, tím spíš se Snapem. Ano, byl výbušný, za každých okolností připravený chránit svou hrdost a dokázal být i zlý, ublížit pouhými slovy, avšak od konce války podvědomě pracoval na tom, aby tuto nežádoucí energii zkrotil. Od okamžiku, kdy mu byl odhalen skutečný důvod jeho jizvy a tudíž i spojení s Voldemortem, ať už bylo jakékoliv, si Harry víceméně svou zlobu a vztek obhajoval právě tím. Možná k sobě nebyl upřímný, možná prostě takový byl, protože to zdědil po svém otci, nebo šlo o ochranný štít, vypěstovaný ve společnosti milující rodiny Dursleyových, ale se zánikem Voldemorta z toho mohl udělat pozitivní stanovisko. Nešlo přece o až tak zanedbatelnou motivaci. Chovat se tak, že už v sobě nic z toho zlého a temného pána nemá a tudíž dokáže jakýkoliv negativní výplod své povahy uhrát a zmírnit do snesitelné podoby. Ne, už se prostě nechtěl hádat. Nechtěl znovu cítit zlost.

No, ale to měl asi do toho kotle v Zobí ulici hodit někoho jiného. Někoho méně komplikovaného.

Chybějící malíček, či spíš rána, jež po něm zůstala, zabolela. Harry se na svou neodborně zavázanou ruku podíval, jako kdyby ani nebyla jeho. Ovšem, právě ona mu znovu připomněla, že tohle celé není zpackaný lektvar, který se dá vylít a začít s jeho přípravou znovu. Neměl malíček. S jeho uříznutím se vzdal svého starého života. Nadobro. A tak by to měl taky brát. A koneckonců ten protiva uvnitř rovněž.

Odhodlaně nakráčel zpět do stanu a nohy ho zanesly rovnou do ložnice, kde si Snape poklidně četl další staré číslo Denního věštce ne náhodou s Harryho fotkou na titulní straně. Byl to výtisk z doby procesů, zasedání a únavných řízení spojených s válkou. A Harry se jich většiny zúčastnil, takže bylo pravidlem, že minimálně jedna jeho fotografie se v každém čísle věštce v té době objevila. Určitě by z nich mohl vytapetovat celou jednu stěnu svého obývacího pokoje.

"Nemusí to tak být." Harry se postavil k patě postele a položil si ruce na jednoduše zdobené kovové čelo, které mu sahalo přibližně do pasu. Snape ho zprvu ignoroval, jako kdyby si potřeboval dočíst důležitý článek, nicméně Harryho trpělivost se vyplatila. Po chvíli starší muž nechal klesnout paže na peřinu a věnoval tomu mladšímu lhostejný pohled.

"Co nemusí tak být?" zeptal se otráveně.

"Stejné jako předtím," vyhrkl Harry s očima navrch hlavy. Ten nápad mu přišel geniální. Tedy nebyl to úplně nápad, spíš úvaha, přání, touha, ale stále to bylo geniální. Stačilo jen trochu chtít. "Už nejste profesor a já nejsem Vyvolený. Jsem jen Chlapec-který-dvakrát-přežil-a-teď-chce-žít-svůj-vlastní-život. Není nutné, abyste byl pořád tak naštvaný. Už nemusíte učit ty nepozorné, vymaštěné pubertální mozky. Už nemusíte sloužit Pánovi zla, ani Brumbálovi. Nejste nikomu nic dlužen, žádné povinnosti, stohy školních testů, služby na chodbách, společné večeře s kolegy, které jste nemohl vystát. Žádný James Potter… Proč to prostě nevzít jako nový začátek?"

"Jako s vámi, Pottere?" třeštil na něj Snape oči.

"Fajn, mě z toho vynechejme," zamračil se Harry, než se jeho obličej znovu rozzářil. Nebyla to radost v pravém slova smyslu, ale vážně neviděl důvod, proč by měl Snape ještě cokoliv nenávidět, tedy kromě něj.

"Vynechat vás?" Snapeovy otázky začaly Harryho znervózňovat. Nebyly v nich vůbec žádné emoce, ani zlost ne.

"Ano. Až budete fit, tak…"

"Pottere? Vy se mě chcete zbavit?" Snape nakrčil čelo. Nevypadal příliš zaujatě svou otázkou, ne víc, než Harry, ale pro oba byla nyní bezpředmětná, protože se lektvarista najednou začal zvedat z postele. Vzhledem k tomu, že se od svého znovuzrození téměř nepohnul, to byl pro Harryho šok. Zesláblýma rukama si starší muž přes sebe přehodil hábit a přitáhl si ho pevně k tělu, zatímco jeho nahá lýtka sklouzla do volného prostoru.

"Co to děláte?" zhrozil se Harry, nevěřícně sledujíc bosé Snapeovy nohy, které z toho muže prozřetelně dělaly obyčejného člověka. Až se Harry zastyděl, že si kdy pomyslel něco jiného. Netopýr, no.

"Musím si odskočit," oznámil mu Snape ledovým hlasem. Harry chvíli přemýšlel, co po něm ten chlap vůbec chce.

"Eh… aha… jistě…" No, ale tohle asi bez hůlky nezvládne, na tohle jaksi nepomyslel. Když vytáhl svou hůlku, Snape vyštěkl.

"Zapomeňte, že mi přičarujete nějakou směšnou nádobu s ještě směšnějším ptačím jménem. Toaleta je tam?" kývl hlavou ke koupelně. Musel si to vydedukovat, jelikož o té části stanu ještě nemluvili. Dokázal si vydedukovat mnohem víc věcí, což v jeho slovníku znamenalo, být tři kroky napřed před všemi.

Vždy.

"Ano," přikývl Harry neochotně. To už měl Snape tolik síly, aby tam došel? Rozhodně na to nevypadal. A pomoc samozřejmě odmítne. Harry si založil ruce na prsou a zaujal postoj, který jasně hlásal tak se předveď.

Muž se s pomocí přidržování postele pokusil postavit na nohy. Nebylo divu, když ho neposlechly a on žuchl zpátky na zadek. Když rok a půl nechodíte, zkuste si pak jen tak normálně stoupnout. Harry přistoupil blíž. Nepřiskočil, nedělal žádné prudké pohyby, ani mu nenabídl ruku, jen přistoupil blíž.

"Pomůžu vám," řekl laxně. Snape stále civěl před sebe, dělal, že si ho nevšímá, další jeho slova ale nikomu jinému než Harrymu nepatřila.

"Zkuste to, zkuste se mě dotknout a přísahám, že vám natolik znepříjemním život, že se o něj budete chtít sám připravit."

"Už jsem se vás dotkl…" pokrčil Harry jedním ramenem.

"A máte jistotu, že se vám to nenačítá?" zafuněl Snape.

Ani druhý pokus nebyl úspěšný, dokonce se nezvedl tolik co předtím. Byl udýchaný, každý pohyb ho zjevně velmi vyčerpával. A Harry z toho neměl dobrý pocit, jenže taky nemohl odejít. On ho do tohohle stavu dostal, chtěl mu pomoct.

"Přestaňte být tak umíněný, Snape. Jestli mi tu uděláte loužičku, tak naopak znepříjemním život já vám," pokusil se to Harry aspoň zlehčit. Snape ztuhl, zvedl hlavu a provrtal se Harrymu pohledem až do mozkové kůry. A že prý pohledy mohou zabíjet jen obrazně. Hotová Medusa.

"Ještě slovo a… Proč vlastně nevezmete to své slavné pozadí a nejdete nám třeba uvařit čaj, nebo… se rovnou projít někam ven, někam hodně daleko?" sykl Snape. Harry zkoušel v duchu hádat, co ho asi rozčílilo nejvíc. To, že opět nepoužil oslovení pane, nebo loužička? Možná, když o tom takhle otevřeně mluvil, chtělo se profesorovi víc. Jako když si pustíte proud vody.

Z těch možností si vybral druhou, čaj uvaří později a měl trochu pocit, že za sebou ještě zaslechl něco jako: a už se nemusíte vracet. No, ale krk by za to nedal, že to bylo ještě něco horšího.

Harry nebyl hlupák, jak si o něm Snape tak rád myslel, nebo mu rovnou předhazoval, což už ke konci na Harryho působilo jako zaseknutý gramofon. A teď vlastně taky. Byl prostě jen zbrklý a nerozvážný a nedomýšlel důsledky. Věděl, že by neměl do Snapea rýpat, provokovat ho, ale zároveň mu něco uvnitř, sice hodně titěrného a skoro neviditelného říkalo, že by mu ten muž neublížil. Ne natolik, aby Harry zatoužil spíš po vlastní smrti, než něco takového déle snášet. Proto neměl v úmyslu se venku zdržovat nikterak dlouho, nebo dokonce uvažovat o tom, že by odešel nadobro.

Dal staršímu kouzelníkovi deset minut, které využil k tomu, že si sám odskočil a pečlivěji upevnil kolíky stanu. Než se rozhodl k návratu, obešel jejich skromný příbytek dokola a tentokrát znovu zkontroloval ochranná kouzla. Předtím tomu totiž moc nedal… zatracené přemýšlení.

Při vstupu do stanu se nejprve podíval automaticky ke koupelně, ve které se ovšem nesvítilo, to by poznal podle proužku světla pod dveřmi. Díky tomu pohledu k zemi, si kousek od koupelny konečně všiml i toho hlavního. Snapea. Muž ležel rozplácnutý na břiše a těžce dýchal. Harry se rozběhl, byl to prostě instinkt, přirozená reakce, člověku stejného smýšlení by to přišlo normální, metr od toho místa se ale zarazil a zatřásl sebou. Ne, nebude ze sebe dělat samaritána, ani pečovatelku. Pomůže prostě Snapeovi na záchod.

"Podejte mi ruku," natáhl tu svou před sebe a předklonil se.

"Jděte pryč!" hekl Snape. Jestli chtěl znít nazlobeně, měl by do svého hlasu tu zlobu příště dát.

"Přestaňte s tím a podejte mi tu ruku. Dokážu si představit, jak mě teď nenávidíte. To já vás do tohohle stavu dostal, já si hrál na Boha a teď musíte trpět, že vás vidím takhle, ale jestli vás to uklidní a jestli tomu vůbec uvěříte, nemám z tohohle pohledu na vás ani trochu radost a už vůbec si to neužívám, takže se mě chyťte. Hned."

Snape nedal nahlédnout Harrymu do své tváře, stále ji měl odvrácenou, ruku mu ale podal, i když to trvalo skoro celý rok a mladšímu muži už málem došla trpělivost. Jakýmsi krkolomným způsobem, tak aby se ho co nejméně dotýkal, mu pomohl vstát. Starší muž byl stále vyšší než on a jeho únava a vyčerpanost masivní, takže Harry měl co dělat, aby potlačil namáhavé funění.

Jakmile se dostali do nějaké stabilní polohy, Harry dal muži ruku kolem pasu a přehodil si jeho paži přes ramena. Tiché remcání utnul rázným "ticho" a pak už se dali do pohybu.

V koupelně bohužel nastal další problém. Snape nebyl schopný, udržet se na nohou. Kdyby neměl silnou potřebu, ulevit svému močovému měchýři, dohadoval by se s Harrym minimálně do noci. Takhle musel přistoupit opět na pomoc. Harry stál celou dobu za ním a držel ho za pas, aby neupadl. Upřímně, chtělo se mu smát, ale naštěstí odolal, protože pak by neměl sílu ani on. Ne že by mu přišel směšný Snape, tedy přišel, tím jak se pořád bránil, ale celá tahle situace byla vyloženě praštěná. Tak praštěná a tak šílená, až se u Harryho opět dostavily výčitky.

Chtěl, aby se Snapeovi vrátila jeho magie i síla. Co si měl počít s mužem, který byl příliš hrdý, příliš odměřený a příliš snapeovský, aby přistoupil na takové, byť s dobrým úmyslem, zacházení. Pokud by chtěl někdy Harry opravdu umřít dobrovolně, pak jen proto, aby neztratil svou čest. Něco, co bylo pro Snapea tak svaté, jako pro křesťany grál. A nepochyboval o tom, že s každým asistovaným úkonem to Snape tak cítí. A nikdo mu to nemohl vymluvit.

Harry přiklopil poklop a pomohl Snapeovi, aby si na něj sedl. Pak mu podal nějaké vlhčené ubrousky na ruce. Nechtěl na něj civět, ale nemohl si pomoci, tak to dělal aspoň nenápadně.

Ticho mezi nimi bylo víc než dusné, bylo tak těžké, jako kdyby se ocitli pod vodou a museli zadržovat dech. Snape se psychicky i fyzicky připravoval na cestu zpátky, Harry to poznal, ale nikterak to nekomentoval. Vtom ho něco napadlo.

"Oholím vás," řekl pevně rozhodnutý a rovnou se vrhl ke skříňce, kde měl potřebné náčiní. Tušil na sobě kouzelníkův pohled, ale ignoroval ho. Jakoby nic vyskládal na umyvadlo štětku, pěnu a břitvu. Jeho kmotr ho naučil holit tímhle způsobem, žádné moderní mudlovské strojky, ale pořádně nabroušená břitva. Harry na tu dobu vzpomínal rád a zároveň nerad. Bylo tolik věcí, které spolu nestihli zažít. Dostali příliš málo společného času. Alespoň že vzpomínky byly vesměs hezké.

"Natočte se sem," konečně se na profesora podíval a dokonce ten vražedný pohled ustál. Potřeboval, aby se muž otočil k umyvadlu.

"Nedělejte si vrásky, Pottere, ustál jste profesora lektvarů bez vousů, ustojíte ho i s nimi," zavrčel Snape.

"Zajímavá představa…" přivřel na něj Harry zkoumavě oči, než nesmlouvavě dodal: "Ale ne." Velmi důležitě vzal štětku a zakvedlal s ní v kalíšku s tuhou pěnou.

"Udělal byste líp, kdybyste mě odlevitoval zpátky do postele. Přiznávám, že tam sám nedojdu, stačí to? A hlavně vám odmítám nastavit svůj krk. Jestli jste s tou břitvou stejně šikovný, jako jste byl při mých hodinách…"

"Ještě šikovnější," ušklíbl se Harry. Málem už se dotkl Snapeovy tváře, když druhý muž malátně zvedl svou ruku a chytil Harryho za zápěstí.

"Dost! To stačí! Bavíte se, Pottere?" Jeho stisk nebolel, ale rozhodně nebyl příjemný. Harry poznal, že se do něj Snape snaží dát co nejvíc své nevole a nebál se ji přidat i do pohledu a pevně sevřených rtů.

"Náramně," odsekl Harry a rychle svou ruku vyprostil. Oči však nechal vzdorovitě přišpendlené na Snapeovi. "Porušil jsem všechno, co se porušit dalo, skrývám se jako zločinec, moje přítelkyně mě nenávidí a zklamal jsem McGonagallovou. Z vás je troska bez špetky magie, co mě ani nemůže proklít. Opravdu náramně se při tom všem bavím," dodal Harry suše.

"Za tohle všechno si můžete jen vy sám, nesnažte se to na mě hodit. Vždycky jsem věděl, že jste zabedněný, ale ani ten největší hlupák by se nepustil do něčeho takového, aniž by aspoň trochu nepřemýšlel nad následky…"

"Neřekl jsem, že toho lituju, jen že se nebavím," přerušil ho Harry klidně. Snape se odtáhl, ta prokletá štětka byla moc blízko jeho tváře.

"Tak jaký to má potom smysl?" zaskřípal Snape zuby. Harry měl odpověď na jazyku. Byla až moc jednoduchá a definitivní, na tuhle komplikovanou chvíli ano, proto si ji tvrdošíjně nechal pro sebe. A ve skutečnosti neviděl ani příliš reálné, že by ji někdy nechal ze svých rtů zaznít.

"Jestli použiju hůlku, pak na to, abych vás spoutal a mohl v klidu oholit. Taky mě to můžete nechat udělat bez násilí a bez kouzel. Když nemůžete používat magii vy, nebudu ani já," přislíbil Harry tak trochu smířlivě. Nechtěl Snapea spoutat, copak bylo tak moc složité, říct ano?

"Ne," znělo poslední a nejspíš i definitivní Snapeovo rozhodnutí. Harry zatnul čelist. S chladností, ne sobě vlastní odložil štětku zpátky na umyvadlo a naposledy se na Snapea podíval.

"Fajn." Poté koupelnu opustil.