Světla a stíny 4.

---

Jaspisový pohled sjel po několika perfektně rovných liniích dlouhých bílých svící. Pokud by to měl udělat u každé, skončil by až ve stáří. Bylo jich mnoho; krátkých, dlouhých, tlustých, dav hořících voskových soch. Tolik svící by si nemohla dovolit ani celá jejich vesnice dohromady. Všechny byly rozmístěné kolem něj, v jediné místnosti. Nemohl to nazvat komnatou, ani sálem, oslnivé světlo, jako kdyby smazalo stěny a hrany všeho.
Posadil se, prachová přikrývka se svezla k pasu. Pomalu se z ní vymotal a sesunul se z vysoké postele. Kameny pod chodidly lekavě zastudily, až si poskočil a tiše vypískl. Pak už to ale nevnímal. Před největším shlukem svícnů stál trůn. Nádherný, majestátný. A na něm seděl on.
Postel zmizela, všechno kromě něj, armády malých plamínků a trůnu s tím mužem zmizelo. Dokonce měl pocit, že už nestojí na ledové podlaze. Omyl, pořád ji měl pod nohama, jen… najednou hřála.

Pojď blíž.
Cože? Někdo promluvil, ten hlas už přece slyšel. Ano, patřil muži, na kterého se právě díval, jak vznešeně sedí na svém trůnu, jednu dlouhou štíhlou nohu přehozenou přes druhou, mezi prsty levé ruky ladně posazený uhlově černý pohár. Neotevřel ústa, nevyšel z něj žádný zvuk, Tommy zalapal po dechu. Nemyslel si, že by to bylo vůbec možné. On ta slova viděl. Zhmotnila se do jakési aury, která po něm natáhla svou ruku a stiskla sluchové smysly. Hrozně zvláštní pocit to byl. Vidět něco, co by měl člověk normálně slyšet.
Pojď blíž.
Už jdu.

Udělal krok dopředu, dlouhá bílá noční košile se mu prosmýkla mezi lýtky. Lehce zavrávoral. Občas byl zkrátka nešikovný. Koutky rtů druhého muže se zvedly do pobaveného úsměvu. Tommy v duchu zaklel.
Chtěl si připadat patřičně, bylo to nutkání, nebo co. Klopýtnutí kazilo ten zvláštně děsivě krásný okamžik, skoro se za to začal nenávidět. Ne. Znovu už se mu to nestane.
Kde to jsme? zeptal se. Ani jemu se rty nezvlnily mimickým projevem, jak očekával. Myslel si to, ale ven vyšlo jakési fluidum. Nebylo to vidět, přesto to oba viděli. Nebylo to slyšet, přesto druhý muž pozvedl obočí s náznakem blížící se odpovědi.
V bezpečí.
Že by z toho měl o něco lepší pocit, to tedy ne.
Neboj se mě, pojď blíž.
Nebojím se.

Vzdálenost mezi nimi se pozvolna zkracovala. Tommy našlapoval opatrně, košili si jednou rukou přizvedával a tiskl k boku, kotníky už nebyly tak svázané, šlo se mu dobře. A pak konečně stanul přímo před ním.
Rty muže se nepatrně usmály, v očích zablýsklo. Tommy sklopil zrak, najednou se do těch šedých světýlek nedokázal dívat. Pohled upoutaly záhyby rudé saténové tuniky na mužově statném těle. Působily tak hebce a měkce, že se jich Tommy chtěl dotknout. Jen natáhnout ruku a plně zužitkovat citlivost bříšek prstů. Ovládl se. Něco mu říkalo, že nesmí.
Poklekni přede mnou, jsem tvůj pán.
Tommy padl na kolena, ani nevěděl, kdy ten impuls přišel. Anebo možná nepřišel.
Pohlédni mi do očí.
Zvedl tvář, hnědé zorničky byly magnetickou silou přitaženy k šedým. Kdy se to stalo, že začal takhle slepě poslouchat na slovo? Otec byl vzteky bez sebe, když se rozhodl jít do lesa pro sestřinu bylinku. Protože on, Tommy Joseph Ratliff, si přece dělal, co chtěl. Už nebyl malý kluk, držící se máminých sukní. Byl dospělý muž, s vlastním rozumem. A přirozenou vzdorovitostí.
Jsem hierarchicky nad tebou, musíš mne poslouchat.
Hierar-co?
Dobře mě poslouchej, Thomasi, nyní jsem tvůj pán. Je tvou povinností přijímat mé rozkazy bez protestování. Zároveň to rozšiřuji i na rady, varování a doporučení. Mé slovo je svaté!
Vaše slovo je svaté

Tommy cítil, jak mu v hrudi buší zběsile srdce. Zároveň si připadal tak klidně, jako už dlouho ne. Co tohle bylo za prapodivné rozporuplné stavy.
Dobře. Teď vypij tenhle pohár. Do dna.
Vznešená ruka se natáhla dopředu, nabídla mu černý pohár. Tommy jej beze slov přijal a přiložil ke rtům.
Až se probudíš, budeš si pamatovat jen to, co musíš udělat.
Probudil se.

Zmizely svíce, trůn i neviditelné stěny. Zůstala studená podlaha, postel a jeho nový pán. Náhle zmizel i pocit, kterým by si tuto skutečnost mohl připomenout a s ním sen, ze kterého se právě probudil. Nenávratně pryč, zapomenut.
Tommy zamrkal, lord Lambert se nad ním skláněl, v prstech mosazný pohár. Na rtech cítil trpkost vína. Ten sen, vůbec nic si z něj nevybavoval, ale určitě se mu zdálo něco moc zajímavého. Co jen to bylo?
"Pij," poručil mu lord. Pootevřel tedy ústa a nechal si do nich nalít další hlt vína. Bylo zatraceně dobré.
"Chcete mě opít?" ušklíbl se.
"Pane," doplnil ho muž obratem. Jasně a výstižně.
"Omlouvám se. Pane. Už je ráno? Pane?"
"Ano, téměř."
Tommy se znovu napil. Víno klouzalo do jeho hrdla tak lehce, vypil by klidně i celý sud, jakou měl najednou žízeň. Uvědomil si dotek chladných prstů na své šíji a zarazil se.
"Jste velice pozorný, pane, ale myslím, že to zvládnu sám." Rychle se ze stisku vymanil a z druhé pánovy ruky převzal pohár. Odvrátil pohled, zaměstnal své rozvířené myšlenky pitím.
"James ti přijde ošetřit rány."
"James? Rány?" podivil se. Lord mu vzal prázdnou číši z prstů a postavil ji na stolek. Než se Tommy stačil vzpamatovat, rozhrnul mu lemy tuniky na hrudi do stran. Odhalil tak několik nepěkných rudých šrámů. Na bledé kůži byly ještě výraznější. A děsivější.
"Můj Bože."
"Ano, ještě nejsi zcela zdráv," zkonstatoval lord suše. Vyznělo to jako: říkal jsem to. Tommy pohlédl na něj, pak zpět na svá zranění. Proč nic necítil? Muselo to přece moc bolet. Další pohled do lordových očí byl jasně tázavý.

Adam se usadil zpět do křesla. Měl ještě chvilku čas, než půjde spát, tak proč svému pacientovi nevyjasnit některé okolnosti?
"Víš, co se stalo…"
"Mám pocit, jako kdyby to bylo už hrozně dávno. Přijde mi to jako sen."
"Poděkoval jsi mi," pousmál se Adam.
"Že jste mě dostal z toho lesa. Přišel jsem o lucernu, neměl jsem šanci se dostat domů."
Jen počkej, až se ti paměť vrátí naplno. Nemohu ti svou krev dávat navěky.
"Jistě. A také tě napadli vlci."
"Ano, to vím, ale… netušil jsem, že je to tak… vážné."
"Víceméně," odtušil Adam. Tommy pohlédl zadumaně před sebe. V jeho tváři bylo znatelné úpěnlivé soustředění, jak se snaží na všechno vzpomenout, ale z nějakého nepochopitelného důvodu to nejde.
Ano, vypadal rozčileně.
"Můj věrný služebník James má velmi rozsáhlé zkušenosti v oblasti bylinkářství. Umí například namíchat směs, která dokáže tlumit bolest, proto nic necítíš," vysvětlil mu Adam.
"Nepouštěli jste mi žilou?" vyhrkl Tommy. Mimoděk zabloudil očima ke své ruce. Vypadala netknutá.
"To je barbarské. Krev není voda a tělo ji potřebuje. Proč s ní tolik plýtvat, když existují jiné možnosti?" Na delší než nezbytnou dobu si pohlédli do očí. Tommy měl pocit, že na něj lord Lambert právě seslal nějaké čarodějnické zaklínadlo.
"Mojí sestře pouštěli žilou, ale nepomohlo to. Až jako poslední je napadly bylinky. Proto jsem šel do toho lesa."
"Ano, to vím. James už se o to postaral."
"James," zopakoval Tommy to jméno. Byl to snad ten příjemný muž, který seděl u jeho postele minule? Ano, mohl by to být on. Nabídl se mu, že jeho sestře donese nějakou léčivou rostlinu na horečku.
"Nemám jiného sloužícího, než Jamese," podotkl Adam. "Za chvilku přijde a postará se o tvá zranění a také hlad."
"Dobře, pane," přikývl Tommy svorně. Lord se postavil a spojil ruce za zády.
"Umíš číst?" pozvedl obočí. Tommy to své též, ale překvapením.
"Trochu, učila mne matka, kdysi."
Lordův ukazováček, namířený na noční stolek odpověděl na všechny další nevyřčené otázky. Vedle podnosu s vínem ležela hromádka pěti knih. Tommy držel v rukách za svůj život jen jednu. Téměř zbožně se na ten malý poklad zadíval, lordovi pak věnoval pohled plný vděku. Chtěl to říct i nahlas, ale nestihl to. Do komnaty vstoupil James.

"Pane." Sluha se poklonil.
"Dobré ráno, Jamesi. Musím jít vyřídit nějaké záležitosti."
"Jistě, pane. O všechno se postarám." James se poklonil znovu, Tommy ten malý obřad sledoval s neskrývaným údivem. Jako kdyby ti dva řekli mnohem víc slov, ale ne nahlas. Museli si je naznačit očima.
"Večer tě přijde navštívit někdo z rodiny, Thomasi," oznámil mu ještě lord, než definitivně odešel.

James a Tommy osaměli. Několik dlouhých sekund se mezi nimi vznášelo přemýšlivé ticho. Světlovlasý muž klopil zrak, cítil se trochu provinile, když se tu o něj starali jak o nějakého šlechtice. Napadlo ho, zdali pořád platí to, co mu řekl lord Lambert poprvé. Že ho chce přijmout do služby.
"Včera večer jsem se seznámil s tvou rodinou. Milí lidé," začal James. Tommy na něj pohlédl, do očí se mu vkradly slzy.
"Děkuju za ty bylinky. Pán říkal, že jste pomohl mé sestře. Nevím, jak se odvděčit."
"V první řadě bychom mezi sebou nemuseli být tak formální," pousmál se James povzbudivě. Tommy přikývl, jakože chápe. Netušil ale, jestli mu to půjde přes pusu. Být vůči tak důležitému muži neformální. Pochopil, že je velmi důležitý pro nového pána hradu. Možná znal i nějaké jeho tajemství.
Při té myšlence se jeho vnitřnosti zatetelily blahem a současně hrůzou. Každý má nějaké tajemství, jaké je asi to lordovo? Působil na něj tajemně, takže určitě něco tajil. Ale, jeho by to asi zajímat nemělo.
James šel přiložit do krbu, poté Tommyho požádal, aby si svlékl noční košili. Mlčky nanesl hojivou mast na všechna zranění a mladík se zase oblékl. James ho s přirozenou laskavostí a pečlivostí přikryl. Nabídl mu snídani.
"Spal jsem celý den i noc." Tommy odlomil kůrku z křupavého čerstvého chleba a vsunul ji do úst. Tak dobrý chléb už dlouho nejedl. Jeho nová macecha uměla péct skvělý chléb, ale tenhle měl ještě něco navíc. Že by nějaké speciální koření? Když se v tom James vyznal?
"Jak dlouho už pro lorda sloužíte, tedy sloužíš?" zeptal se, aby řeč nestála.
"Asi deset let," pokrčil James ledabyle rameny. Přesněji to bylo dvacet pět let, jenže lord Lambert vypadal na třicet, nad čímž by se to blonďaté mládě určitě pozastavilo.
"Páni, to je dlouho. A je to dobrý pán?"
"Ano. Pokud dobře plníš své povinnosti, on dokáže být velmi dobrý pán," pousmál se James.

Nemohl si nevšimnout Jamesova náznaku varování v té poznámce. Zároveň jeho slova ale znamenala jakýsi příslib. On tu práci asi opravdu dostal.
"Jaké jsou tvoje povinnosti? Co bych měl dělat já?"
"Vše k plné spokojenosti jejich lordstev," odvětil James automaticky.
"Jejich?"
"Lorda Lamberta a lady Lambertové pochopitelně." Tommy zamžikal víčky. Ulomil další kus chleba a vložil jej do úst.
"Pán je ženatý?"
"Jistě," ušklíbl se James.
"A má děti? Mám rád děti, mohl bych se starat o ně," navrhl Tommy nadšeně.
"Nemá," zkonstatoval sluha jednoduše. Víc se k tomu nehodlal vyjadřovat a Tommy to vytušil.
"Dobře a jaká je lady Lambertová?"
"Svá." James nabídl Tommymu celý talíř, kde se nacházel chléb a také nějaký sýr. Položil mu jej na břicho, pohled pak zaměřil na knihy.
"Svá? Jakože je přísná? Nebo má vrtochy?" V tomhle případě se Tommy nehodlal nechat odbýt. Měl by být připravený i na svou novou paní.
"Jistě ji brzy poznáš. Pak si můžeš udělat vlastní názor. Já svou paní velmi respektuji a také ji mám rád, snažím se o to, abych jí byl tím nejlepším služebníkem."
"Rozumím." Tommy pohasl. Něco mu říkalo, že se s Jamesovým vztahem k hradní lady neztotožní, ale nemohl vědět, ještě ji přece nepoznal.

Mezitím se Adam vrátil do své komnaty. Na poslední chvíli se rozhodl, že stráví zasloužený čas odpočinku s Hanou, proto se jen převlékl do nočního úboru a županu a zamířil do její ložnice.
Paní nechala odemčeno, možná to vytušila. Adam si svlékl župan a zalezl k ní do postele, přikrývku na svém těle nechal přetaženou pouze k bokům. Objal svou společnici kolem pasu a zezadu se na ni přimáčkl. Žena spokojeně zavrněla.
"Že s tebou částečně souhlasím, ještě neznamená, že jsem kdoví jak nadšená z přítomnosti toho kluka na našem hradě," přiznala.
"Já vím, ale viděla jsi jeho otce, větší přízeň teď ve vesnici nenajdeme."
Ticho. Oba jej využili k tomu, aby si rozmysleli svá další slova. Hana se přetočila k Adamovi čelem, svou drobnou hebkou dlaní jej pohladila po boku.
"Když jsi ho našel v tom lese, napadlo tě hned, že by mohl být dobrá pojistka?" zeptala se Hana s pohledem upřeným do Adamových očí.
"Víš, že ne," připustil muž.
"Takže se ti líbí?"
Lord stiskl rty a zamračil se. Pokud Haně řekne, že v podstatě ne, lhal by, ale nebyl to ten hlavní důvod. Pokud jí řekne, že ne, bude ten hlavní důvod chtít znát.
"Miluji jen tebe, Hano, ty jsi ta jediná…" začal Adam opatrně. Ženina brada se lehce zachvěla, dokud nepřišla druhá část Adamova vyznání. "… ale nebudu ti lhát, ten kluk mě zaujal. Je hezký, vypadá tak čistě, nevinně…"
"Což nejsem ani já ani ty," přerušila ho žena nevrle. Zopakovat to, co je dané, občas nebylo na škodu. "Chceš s ním obco…"
"Ne!" vyhrkl Adam, dřív než to slovo dořekla celé.
"Proč ne? Když si vezme lék…"
"Jistě, ten si vezme, jakmile bude zdravý."
"Nebudu se zlobit, nejsme si v této oblasti věrní…" popichovala ho.
"Vážně se nebudeš zlobit? Proč mám takový pocit, že se právě děláš příliš dobrou a hodnou?" Adam si nenechal svůj postřeh pro sebe. Znal svou společnici. Byla přítelem na život i na smrt, někým moc důležitým, kdo sdílel stejný osud, stejný strach i stejné potřeby, ale za ta léta už si na něm stihla vypěstovat upíří závislost, což nebylo nic neobvyklého, pokud se uchýlili k tomu, aby své předlouhé životy prožili spolu. Navíc ona to tušila. Že jejich nový sluha není ledajaký smrtelník.
Občas do jejich osudů vstoupil nějaký ten zdánlivě nevinný člověk, který pro jednoho z nich znamenal víc, než ti ostatní. Ano, to se prostě stávalo.

"Nedívám se na něj jako na svého budoucího milence, takže buď v klidu," chlácholil ji.
"Jako tvůj milenec by mi nevadil," řekla naléhavě. Tím jen potvrdila Adamovu teorii.
"Je to náš nový sluha. Jeho otec nám bude dvojnásobně vděčný. Zachránil jsem mu život, a ještě mu dal práci. Až půjde jednou do tuhého, postaví se za nás!"
"Jsi si tak jistý, drahý," povzdychla si Hana. "Já také, ale snad jen tím, že jednou půjde do tuhého. Protože tak to pokaždé končí. Jde do tuhého, my utíkáme, dokud nenajdeme nové místo a takhle pořád dokola…"
"Vždy je tu i ta poslední možnost. Pokud už máš dost tohohle života, uděláme to společně!" Adam pohlédl Haně upřeně do očí. Hleděl jí do očí i předtím, ale teď dal do svého chladného pohledu všechno. Cítil, jak se žena pod jeho rukama zachvěla.
"To bys udělal? Pro mne?" Bílý oslnivý chrup se zaryl do měkkého rudého spodního rtu. Hana byla dojatá.
"Pro tebe cokoliv, lásko," pousmál se Adam něžně. Se stejnou něhou ji pohladil po tváři a políbil. Neříkal to proto, aby ji uklidnil, ale když z její tváře odešla i poslední známka nervozity, potěšilo ho to. Nervózní upír nikdy neznamenal nic dobrého.

◊ ◊ ◊

Večer se přiblížil velice rychle. Jako první vstal Adam. Aby se mohl James věnovat jejich pacientovi, připravil své společnici oděv sám. I o sebe se postaral. James osobního sluhu dělal jen sporadicky, protože panstvo žilo většinu času bez služebnictva a bylo na to tudíž zvyklé.
Adam nemohl ignorovat "kručení v žaludku", po spánku měl většinou největší hlad. Bohužel on a Hana očekávali večer hosty. Někoho z Thomasovy rodiny, takže si musel prozatím nechat zajít chuť. Byl ale rozhodnutý, vyrazit v noci na lov. Naposledy se s ním rozdělila Hana, pro dva upíry byl ovšem jeden člověk málo. Spíš jen takový zákusek.
S myšlenkami na lahodně vypadající živoucí tělo se odebral do hlavní síně, kde se setkal s Jamesem.
"Můj pane." Muž se hluboce poklonil.
"Jak se vede tomu chlapci?" zeptal se Adam netrpělivě. Měl v úmyslu za ním zajít společně s návštěvou, ale novinky určitě uvítal.
"Celý den si četl. Myslím, že je to pro něj malý zázrak, smět se těch knih vůbec dotknout."
"To už jsem pochopil," přitakal Adam. "Nezapomínej, že pochází z vesnice. Jejich rodina má důležitější věci na práci, než se vzdělávat. Je nutné starat se o živobytí, obdělávat půdu, pečovat o zvířata, která je živí. Vlastně trochu předvídám, že Ratliff starší možná nebude s mou nabídkou Thomasových služeb pro mne souhlasit. Nevím, jak jsou na tom ostatní děti, jestli jsou schopné zastat dost práce. Thomas je mladý a jistě se o to nejtěžší dělil se svým otcem."
"Pokud mu ale řeknete, jak štědře budete jeho syna platit, věřím, že velice brzy změní názor," pousmál se James.
"Štědře." I Adamovy rty zvlnil úsměv.
"Já si nestěžuji, Mylorde," dodal James rychle.

Do síně vstoupila Hana. Svou krásou opět ozářila celý tmavý prostor, že ani nebylo zapotřebí zapalovat louče. Přesto to James spěšně udělal, venku už se stmívalo.
"Půjdu se podívat, jestli už nejde vaše návštěva," nabídl se a odešel. Adam se ke své společnici otočil s rukama založenýma na prsou.
"Až přijdou, buď milá," nařídil. Hana mávla rukou a postavila se ke krbu.
"Děláš ze mě fúrii," postěžovala si. Adamův hlasitý povzdech zaplnil okolní ticho.
"Ještě ses na něj nebyla podívat. Měla bys, jsi jeho paní." Žena se po něm prudce ohlédla a přivřela oči.
"Takže se s ním nechceš milovat?" pronesla. Adam pochopil, že bez konkrétní odpovědi se nejspíš nepohnou kupředu. Tedy Hana ne. A kupodivu ho ta otázka ani nepřekvapila. Očekával ji.
"Nevím. Zatím jsem o tom nepřemýšlel. Ne v nějakém hlubším měřítku," přiznal.
"A v tom povrchovém?" naléhala na něj. Upíři často mysleli na fyzické potěšení a Hana toho byla momentálně zářným příkladem. Adam nezastíral, že mu to leze na nervy, ovšem ani v nejmenším neměl v úmyslu ji jakýmkoliv způsobem rozdráždit.
"Možná?!" pozvedl obočí. Záměrně to podal současně jako otázku i odpověď.
"Takže si to umíš představit."
"Samozřejmě, je to hezký mladý muž," pokrčil Adam rameny.
"To jsou všichni, pokud jim v žilách nekoluje voda nebo nadměrné množství pálenky," odfrkla si Hana. Adam se ubránil úsměvu. Miloval její sarkasmus.
"Oba víme, že on je ztělesněním nevinnosti. Ani voda, ani pálenka, cítím jeho dokonalou krev na hony daleko." Aby Adam svá slova podpořil, nasál vzduch a slastně zavřel oči. Na tu dálku to sice nebylo tak silné, ale opravdu ho cítil. Hana hodila do ohně menší poleno. Dlaně si očistila otřením o sebe.
"To mi připomíná, že už jsem si vzpomněla, jak mi tu noc voněl."
"Vypadalo to, že už to máš na jazyku tam." Adam přistoupil k ženě blíž. Jakýsi chladivý a lehce nepříjemný pocit se mu opřel do zátylku. Jak se zachová, když Hana vysloví to, čeho se nejvíc obával?
"Nebyla jsem si jistá. Taky ti tak voněl?"
"A jak?" vydechl. Žena přistoupila blíž a naklonila se k jeho uchu, aby to slovo slyšel jen on.
"Jako novorozeně," zašeptala a opřela svou tvář o Adamovu. "Je hřích na to pomyslet a ještě větší vyslovit, ale nemohla jsem si pomoci…"
"Já vím." Adam Hanu objal a pevně stiskl. Ne však proto, aby utěšil ji, nýbrž sebe. Začínalo to u prstů na rukách a poté se to rozšířilo do celého těla. Pokud by ji nepřimáčkl k sobě. Musel tomu nějak zabránit.

Ano, i jemu tak voněl. Byly to posedlost, rouhání, smrtelný hřích, zatracení a mnoho dalšího. Stačilo jen vyslovit to jedno slovo nahlas a peklo mohl mít na dosah ruky. Takhle bylo zatím celkem vzdálené. V rámci možností.
"Není na něm nic zlého, proto nám tak voní," zašeptal do Haniných vlasů. Žena přikývla a pomalu se mu vymanila.
"Tohle musí navždy zůstat mezi námi. Nemluvňata nezabíjíme."
"Ne, nemluvňata nezabíjíme," přitakal Adam. "Ale neskutečně nám voní a někteří lidé se toho pachu nikdy nezbaví, protože na svých bedrech nenesou tíhu hříchu…"
"Nechceš si to ještě rozmyslet? S tou jeho prací na hradě? Moc dobře víš, že takový odér nepřebije ani ten nejsilnější lék," nabádala ho Hana. Adam zavrtěl rázně hlavou. Tou se pak prohnala krátká myšlenka. Víš, jak se cítím, ale nevíš všechno. Že ta jeho nevinná vůně v sobě nese tiché poselství, které cítím jen já. A jednoho dne mne definitivně zničí.
"Adame. Nechci trpět, ani ty nechceš!"
"Možná, že chci. Pokud je ti ta představa nepříjemná, bude sloužit pouze mně a tobě se může vyhýbat. Přenechám ti celého Jamese. Stejně ho máš ráda, přiznej to."
Hana nakrčila obočí. Zadumaně se prošla po síni, ruce založené na prsou. Ta se jí poklidně zdvíhala při každém nádechu. Nádherná ňadra zabalená v alabastrové kůži, až z toho pohledu srdce plesalo radostí a slabiny začaly křičet o pozornost každé mozkové i smyslové buňky. Rozhovor o milostných plánech s novým sluhou Adama nabudil a bohužel se to projevilo až teď, kdy se zrovna ne moc hodilo.
Neměl problém s tím, pomilovat se se svou družkou přímo v síni, ovšem problém by s tím mohl mít James a také blížící se Ratliffovi, o jejichž přítomnosti na nádvoří je sluha přišel právě obeznámit.
"Přišel Thomasův otec a macecha, děti tentokrát nechali doma," zahlásil James neformálně a následně pustil postarší pár dovnitř. Muž vešel trochu nejistě, jeho manželka byla hotový uzlíček nervů. Jistě, nevěděla, co ji v hradě čeká. Neměla ponětí, kdo se stará o jejího syna, ač nevlastního. Na první pohled ale působila celkem mile, určitě ho velice brzy přijala jako svého.

"Vítejte." Adam jim vyšel vstříc, chuťové pohárky rázným povelem utlumené. I Thomasovi rodiče měli něco do sebe, co se týkalo vytříbeného lidského pachu. Nebyli zkažení jako rychtář. Byli to dobří lidé, kteří měli velký strach o své nejstarší dítě. A právě to na nich vonělo nejvíce. Obavy, a láska.
Adam si potřásl se starším Ratliffem rukou, jeho ženě věnoval mírnou poklonu a úsměv.
"Jsem lord Lambert, paní Ratliffová, a toto je má drahá choť, lady Lambertová."
Hana pochopila okamžitě Adamův povel a jako vzorná manželka hradního pána se postavila k jeho boku. S hranou pokorou vznešené dámy se návštěvě též poklonila.
"Tvůj syn je v dobrých rukách. Můj manžel je velice pečlivý a velkorysý."
Nezdálo se, že by o tom kdokoliv z přítomných pochyboval, což naznačilo následné krátké diplomatické ticho, takže po Haniných slovech se společně odebrali do hostinského pokoje. James šel mezitím připravit skromné pohoštění a svařené víno.

Shledání ztraceného syna a rodičů bylo víc než dojemné. Hana se brzy omluvila, že půjde Jamesovi pomoci a komnatu opustila. Nebyla zrovna mistryně v předstírání sounáležitosti. Adam si zabral místo v rohu místnosti, aby rodinu nerušil. Snažil se neposlouchat jejich rozhovor, ale nakonec se stejně přistihl, že poslouchá a navíc dost pozorně.
"Říkal jsem ti, že do toho lesa chodit nemáš, že je to nebezpečné…"
"Já vím, otče, omlouvám se, byla to ode mne hloupost, ale chtěl jsem pomoci Lise…"
"Ta bylinkářka, kterou jsme pozvali, toho příliš neznala. Nakonec ani nevěděla, co se hodí na obyčejné odřené koleno. Lidé ji vyhnali. Ale ten muž, který přinesl své bylinky… velice nám pomohl, Lisa už se cítí mnohem lépe a moc se jí po tobě stýská." Macecha pohladila mladíka po čele a tváři. Její dotek byl něžný a láskyplný, Adam z něj necítil vůbec žádnou zášť ani zlobu. U takového vztahu to bylo dost ojedinělé.
"Jakmile se uzdravím, tak…"
"Nastoupíš do mých služeb," doplnil ho Adam pohotově. Pro jistotu přistoupil blíž k posteli, aby si získal plnou pozornost. V jeho případě to ale bylo celkem zbytečné. Dokázal upoutat i na míle daleko. Třeba jen pouhou myšlenkou. Alespoň u Tommyho to tak momentálně bylo.
"Pane?" Ratliff starší na něj upřel nechápavý pohled.
"Nabídl jsem tvému synovi práci. Minulé služebnictvo je pryč a já někoho k ruce potřebuji. James, sluha mé ženy vám potvrdí, že jsem štědrý zaměstnavatel. Zkrátka nepřijde ani rodina. Vím, že budete Thomasovu pomoc postrádat, takže jsem ochoten ji vynahradit alespoň finančně."
Došlo na lámání chleba, jak se říká. Novopečená paní Ratliffová kmitala pohledem ze svého muže na Adama a zpátky, pořád dokola. Tommy zase pozoroval své rodiče. Čekal na jejich svolení. Jeho otec pro změnu hleděl chvíli na něj, pak na svou ženu a nakonec samozřejmě i na Adama, jehož nabídka se tvářila přesně tak, jak měla. Odmítnout ji, by bylo krajně nevhodné a v první řadě nevýhodné. A Adam to pochopitelně věděl. Přesně tak ji totiž podal. Nemohl nechat nikoho na pochybách.

"Čím jsme si to zasloužili, Mylorde? Máte s námi jen samé starosti." Ratliff starší byl první, kdo se po té nekonečné chvíli přemýšlení, zvažování, odhadování a smiřování ozval. Adam mu položil dlaň na rameno a promnul jej.
"Poznám spolehlivé lidi a tvůj syn musí být jedním z nich, cítím to. Pokud to nebude fungovat, v poklidu ho nechám odejít. I s měsíční gáží navíc na přilepšenou."
"Ano, Tommy je velice schopný, zastane v domě a na poli hodně práce," ozvala se hned macecha. Jistě se chtěla svým nevlastním synem pochlubit, ale jak Adam poznal, svou poznámkou spíš naznačovala, jak moc budou nejstaršího syna v hospodářství postrádat. Což samosebou chápal.
"Co jsem řekl, to dodržím. Thomas si v mých službách vydělá dost na to, abyste jeho nepřítomnost mohli oželit. Máte mé slovo." Adam dal na poslední větu důraz. Také při ní sklonil hlavu a položil si dlaň na hruď. Víc k tomu dodávat nehodlal.
"Do smrti vám budeme vděční." Otec nabídl Adamovi stydlivě ruku, aby jejich dohodu stvrdil. Druhý muž ji krátce, leč pevně stiskl a přihodil i spokojený úsměv. O několik minut později Tommyho rodiče odešli domů.

Jelikož je vyprovázel James, Adam mohl zůstat v komnatě pacienta. Nejprve přiložil do krbu, poté se pustil do prohlídky jeho těla.
"Svlékni se, chci se podívat na tvá zranění," nařídil mu. Tommy se trochu zdráhal, ale nakonec si noční košili svlékl. Lordův pohled mu byl bůhví proč příjemný, nedokázal si to zkrátka vysvětlit. Chtěl cítit stud, věděl, že by měl cítit stud, ale necítil ho.
"Tohle už vypadá dobře." Adam vykreslil jen pár palců od Tommyho kůže ukazováčkem dlouhou čáru, která naznačovala tržnou ránu, táhnoucí se od klíční kosti, kolem jedné z bradavek téměř k pupíku. Byla sice stále rudá, ale ne zanícená.
"Zůstane mi jizva," posteskl si mladší muž.
"Nemyslím si, nebylo to zas tak hluboké," zavrtěl Adam hlavou. "A i kdyby, jizvy jsou důležité. Připomínají nám to špatné, co jsme zažili a zároveň to dobré, co z toho vzniklo. Že jsme přežili."
"Vy máte nějaké jizvy, pane?" vyhrkl Tommy. Adam sklopil zrak a stáhl ruku. Příliš se poddal svému lidskému empatickému já, které v něm ještě zůstalo. Nebylo to často, ale dokázal mu podlehnout.
"Možná," odvětil tiše. Na jeho těle nebyla jediná jizva. Všechny se dávno zacelily díky jeho nesmrtelnosti a schopnosti rychlého samovyléčení. Věděl, že Tommymu jeho jizva nezůstane, ne taková, jakou by smrtelník po tak brutálním útoku čekal. A pokud měl i nějaké další jizvy, též vyblednou. Natolik mocná byla jeho krev.
"Kde?" naléhal na něj mladík. Adam se mu zadíval upřeně do očí.
"Ještě jsem neskončil tvou prohlídku. Stáhni tu přikrývku dolů," pobídl ho, nedbajíc troufalé otázky. Když se Tommy k příkazu neměl, Adam sám odhodil peřinu stranou.
Držel své chuťové vrtochy na uzdě, bylo to velmi vysilující, ovšem při pohledu na jeho nahé bledé tělo se neubránil vnitřnímu zoufalému povzdechu. Ano, nejen že nádherně hříšně voněl a byl součástí jeho nejtemnějšího tajemství, ale také byl krásný. Svým vlastním nevšedním způsobem. Adam měl pocit, že před ním leží samo zhmotnění dokonalosti. Jistě, proč si to ještě neztížit? Nesl na svých bedrech tíhu viny za všechny životy, které ukončil předčasně. Jeho cesta směřovala najisto do pekla, ale doposud se zdála příliš snadná, málo hrbolatá s minimálním množstvím překážek. Tak proč si dobrovolně do té cesty nepostavit další. Takovou, co jen stěží půjde překonat?

Pomyslně zatřásl hlavou a navenek nasadil tvrdou masku. Z nočního stolku vzal Jamesem vyrobenou mast a pustil se do práce. Byla to jen formalita. Kromě jeho vlastní krve nebylo dalších léčebných metod zapotřebí, protože upíří krev se postarala o všechno. James o jejích účincích však nevěděl, proto ho Adam nechal připravit nějaké bylinkové čaje a také hojivou mast. James znal své pány velmi dobře, ale co se týkalo zázračné moci upíří krve, tento fakt byl před ním bedlivě střežen. Ne, že by mu Adam a Hana nevěřili, spíš jim šlo o jeho bezpečí. Čím méně toho věděl, tím nezajímavější byl. Hlavně pro ty, jež se snažili upíry lovit a získat si tak slávu. Naštěstí už dlouho nikoho takového nepotkali, ovšem opatrnosti nebylo nikdy dost.

Adam vetřel poslední slabou vrstvu masti do rány na Tommyho levém stehnu a pak mladíka celého přikryl peřinou.
"Už se můžeš obléct."
"Děkuju, začínala mi být trochu zima," přiznal blondýn. Adam pozvedl jeden koutek, bitva v jeho nitru sebe samého se svou vlastní přirozeností se začala pomalu uklidňovat. Po očku sledoval Thomase, jak se nemotorně navléká do dlouhé bílé košile, což vypadalo velmi komicky. Musel dokonce potlačit úsměv.
"Dřeva je dost. Pokud ti bude zima, přilož si do krbu sám. Občas už se můžeš projít po pokoji, rozhýbat tělo bude zapotřebí."
"Ano, pane."
Mladík pohlédl mimoděk na noční stolek, kde se nacházel podnos se zbytkem jídla. Kručení v žaludku se díky mírné ozvěně dostalo i k Adamově sluchu, aniž by ho musel zesilovat. Bez řečí vzal mosazný talíř a položil ho Tommymu do klína.
"Jez, potřebuješ sílu," řekl stroze. Mladík se pustil okamžitě do jídla. Adam ho opět pozoroval. Když byl jeho pacient už téměř zdravý a měl takovou chuť k jídlu, podpořilo to i jeho vlastní. Nedokázal se ale zvednout a odejít. Bylo mu v přítomnosti toho překrásného lidského mláděte trýznivě krásně.
"Cítím se opravdu dobře, pane. Mohu okamžitě nastoupit do služby," zahlaholil Tommy s plnými ústy.
"To věřím, ale pár dnů to tu ještě vydržíš," rozhodl Adam nesmlouvavě. Mladík tedy pokrčil rameny a dál se ládoval chlebem a ovčím sýrem.
Adam ho nechal v klidu dojíst, pak mu talíř vzal a vrátil ho na stolek. Navrch přidal víno s tajemnou a důležitou přísadou. I to Tommy vypil až do dna.
"Řekni mi něco o sobě?" vyzval ho Adam. Mladíkovo obočí vylétlo až ke stropu. Byl překvapený, že to jeho budoucího pána zajímá.
"Co byste chtěl vědět, pane?" Hlavně si musel pořád opakovat, jak je nezbytné používat oslovení. Lord Lambert již brzy bude jeho chlebodárcem a už teď byl pánem hradu i podhradí, Tommy prostě s někým tak vznešeným ještě do kontaktu nepřišel, takže si připadal trochu na vážkách, zdali se chová správně.
"Třeba jestli máš už děvče?" navrhl Adam konkrétní otázku.
"Holku? Já? Ani nápad." Tommy se od srdce zasmál. Ano, měl ve vesnici dobrou kamarádku, Ashley, jenže nikdy se na ni nedíval jako na ženu. Vlastně ho to napadlo až v momentu, kdy lord svou otázku dořekl. A ta představa se mu vůbec nelíbila.
"Proč?" Adam přijal Thomasovu bujarou odpověď s klidem. Pochopil, že něco takového neslýchá často.
"Nevím, nemám v plánu mít holku a ve vesnici hlavně není žádná, která by mě zaujala," pokrčil Tommy rameny. Už byl klidnější, sám si uvědomil, jak moc se pro svou předchozí odpověď rozvášnil.
"Možná tě ženy nepřitahují," navrhl Adam alternativu. Za normálních okolností by čekal další výbuch záporu a smíchu, ovšem od postele se neozvalo vůbec nic. Když na mladíka pohlédl, uviděl rudé tváře a molekuly rozpaků rozeseté po celém obličeji, včetně jakoby provinile sklopených očí. "Za to se přece nemusíš stydět. Takové věci se sice neříkají nahlas, ale konkrétně já jsem v tomto směru velmi benevolentní. A umím také udržet tajemství," mrkl na Tommyho. Mladík zrudl ještě více. Jeho rozkošně nachová tvář zmizela Adamovi z dohledu, když ji odvrátil stranou.
"Nevím, co chci, pane. Tyto věci jdou mimo mě. Nezajímají mne!"
"Myslíš přirozené lidské potřeby?" Adam se pod vousy uchechtl. A mladík si toho pochopitelně všiml.
"Lidská potřeba je vzduch, pane. A také voda a občas syté jídlo…"
"Nebo se s někým čas od času hádat?" pozvedl Adam obočí.
Tommy ztuhl, dal příliš velký důraz na tón svého hlasu, který byl… prostě odporující. Něco takového by si ke svému pánovi dovolovat neměl. Jenže… když naposledy mohl říci svůj názor?

Měl omluvu téměř na jazyku, z nějakého nepochopitelného důvodu ji ale spolkl a z jeho úst nakonec vyšlo něco jiného.
"Pokud je to nutné, proč ne?!"
"A co když bude nutné, mít se mnou sex?" prohlásil Adam jakoby nic. Tommy se zrovna nadechoval, dech mu však uvízl v krku a rozkašlal se.
"Jako obcovat s vámi?" zahýkal.
"Pokud to chceš nazývat takhle, prosím. Já osobně mám raději romantičtější výrazy, třeba milování."
Mladík na pána nepřestával zírat. Sice už nekašlal, ale normálně dýchat, bylo nad jeho síly. Nemluvě o tom, jak se mu uvnitř kroutily vnitřnosti.
"Jste můj pán a jste… ženatý. Nedokážu si představit, že bych někdy cítil nutnost s vámi obco… mít sex… milovat se…"
"Máme s lady Lambertovou celkem volný vztah," pousmál se Adam povzneseně. Přiváděl Thomase do rozpaků a neskutečně se mu to líbilo. Bral to jako takovou malou satisfakci za to, jak mu ten malý rozkošný blondýn voněl. I když za to samozřejmě nemohl. "O to tu ale nejde," pokračoval nevzrušeně. "Tvrdíš, že lidská rozkoš nepatří do přirozených potřeb. A já jsem skálopevně přesvědčen, že ano."
"Ne," zaprotestoval Tommy. Hrdlo se mu při tom svíralo úzkostí. On tomu snad přestával věřit.
"Můžeme se spolu vsadit. Mám velmi rád sázky," navrhl Adam. Tommy znovu zalapal po dechu. Opravdu s lordem mluvil o těch věcech? Takhle na rovinu?
"Nemůžete mě k tomu nutit!" rozčílil se. Samozřejmě se snažil být mírnější, nemohl si dovolit, aby ho pán vyhodil ze svých služeb dříve, než by do nich stačil nastoupit.
"Já nikdy nikoho k ničemu nenutím, chlapče. A rozhodně nechci, aby naše sázka, pokud ji uzavřeme, zasahovala do budoucího vztahu pán a sluha. Je to jen návrh. Dokážu na tebe zapůsobit tak, že nutnost, o které tu právě mluvíme, se stane natolik neúnosnou, že ti i vzduch bude připadat zbytečný a voda lhostejná."

"Když myslíte." Tommy musel sebrat hodně sil, aby ta slova vyslovil v klidu. Také se rád sázel, ale to šlo o rychleji vykopanou jámu pro mladý stromek, nebo o více snědených jablek.
"Dobře. Už bys měl jít spát." Adam vstal z křesla, pobral podnos, číši i talíř a vykročil ke dveřím. Utnul tak Tommyho zmatené myšlenky.
"Děkuji, pane," vyhrkl za ním mladík. Lord se naposledy otočil a pousmál. Otevřená sázka zůstala viset ve vzduchu.