Perpetual Bond 2.

Pár: AL/KK
Přístupnost: 18+
Anotace: Pokračování povídky Boat of Passion

Kame nebyl schopný vyčíst z Adamovy tváře jeho pocity. A stejně tak Adam nedokázal rozpoznat ty Kameho. Jak tam tak stáli a dívali se na sebe - mezi nimi třetí muž - hrobové ticho se prohlubovalo s každou další vteřinou.

Oba chtěli udělat první krok, ale nakonec byl rychlejší Adam.

"Já... dojdu se obléct." oznámil Kamemu, samozřejmě japonsky. Druhý mladík se po něm nechápavě otočil. Znal asi tolik japonských slovíčkek, jako Kame těch anglických. Adam se nenamáhal povědět to i v mateřštině, aby mu jeho návštěva rozumněla. Rychle sešel schody a zamířil do své šatny.

Měl pocit, že sebou každou chvíli sekne o zem. Kame v jeho domě, bez předchozí zprávy, bez varování... neozval se mu celý měsíc a Adam se tomu snažil nepodléhat, protože by asi umřel steskem. Jenže celou tu dobu pořád utíkal před svými paranoidními představami, jelikož byl Kame při jejich loučení nezvykle studený, jako kdyby chtěl hned potom na všechno zapomenout. Byl pro krásného Japonce jenom povyražení a především zkušenost?! Nebo Kameho přemohl pud zodpovědnosti? Pořád byl přece ženatý a v Japonsku se manželství opravdu ctilo, zvlášť u takových klanů, jaké spadaly pod Yakuzu. Právě takové příběhy ho napadaly den co den. Nemohl se toho zbavit.

Ale teď tu znovu byl, přijel za ním...

Do oblékání se musel doslova nutit. Nechtělo se mu zpátky, znovu se podívat Kazuyovi do očí. Bohužel neměl na vybranou, byl tam s ním Ian, jeho tajemník a ti dva se spolu nikdy nemohli domluvit, protože Ian věděl o Japonsku asi tolik, co lední medvěd o Floridě. Hodil na sebe tedy ležérní šedý oblek a černou košili bez kravaty a vrátil se do haly. Oba muži stáli přesně tam, kde je zanechal. Působilo to až komicky, pokud by měl ovšem Adam náladu na vtipy.

"Musím do práce." oznámil Kamemu. "Můžeš jet za námi, nebo tu na mě počkej..." navrhl mu.

"Kdo je on?" kývl Kame hlavou k vetřelci. Tedy v jeho očích to byl vetřelec, pochopitelně. Byl u Adama doma, ve chvíli, kdy se Adam sprchoval. Nemuselo to znamenat nic, ale taky všechno.

"Jmenuje se Ian a je to můj tajemník. Prostě kolega z práce." zamračil se Adam.

"A proč je tu?" vyzvídal Kame dál. Adam natočil hlavu trochu do strany. Věděl, že se baví o jeho tajemníkovi, ale jinak úplně zapomněl, že stojí kousek od něj.

"Mám ferrari v servisu a jeho rodina bydlí nedaleko. Bere mě do práce, dokud mi auto nespraví." pocit nutnosti vysvětlit Kamemu, že ten kluk s ním má společnou akorát práci, byl neodbytný. Přitom by se na něj měl spíš zlobit.

"Neexistujou náhradní auta? Nebo půjčovny?"

"Kame! Proč jsi přišel?" zamračil se Adam.

"Cože?" vyhrkl Kazuya. Co to bylo za otázku? Snad k sobě něco cítili, nebo ne? Tak prostě přijel, protože ho chtěl vidět! Jenže asi s křížkem po funuse, jak by řekl jeho otec.

Adam si promnul rty a podíval se na mladíka, který pořád stál mezi nimi a během jejich rozhovoru akorát otáčel hlavu do stran jako při sledování tenisu. Vypadal opravdu zděšeně. Nemohl jim rozumnět jediné slovo a atmosféra byla tak dusná, že by se dala krájet.

"Iane, měli bychom jet, do oběda to musí být podepsaný!"

"Jasně." přikývl kluk zmateně. Adam se znovu otočil na Kameho.

"Počkej tu na mě, chci s tebou mluvit!" nařídil mu ostře. Div, že Kame nenadskočil, jak mu těch pár slov téměř podseklo nohy. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak pán domu a jeho tajemník opouštějí halu a když se za nimi zavřely dveře, vrátil se k pohovce a pak se do ní zničeně svalil.

Adam byl naštvaný a hodně. Mohl by být snad naštvaný kvůli tomu, že se mu neozval? Ale když mu vysvětlí, že ztratil jeho číslo, určitě mu odpustí. Jenže, co když se mezitím zamiloval do toho Iana? Byl to hrozně hezký kluk. Ano, přesně Adamův typ. Menší, štíhlý, tmavé vlasy, tmavé oči, plné rty...

Ne, určitě se do něj nezamiloval, to nesměl! Přece řekl jemu, že ho miluje!

První půlhodinu Kazuya prochodil po obýváku. Nedokázal si sednout, protože se hrozně třásl a když seděl, vnímal to ještě víc. Další asi hodinu strávil v zahradě za domem. Nebyla nijak velká, ani přespříliš udržovaná, ale navozovala pocit klidu a pohody. Tedy Kame se v ní určitě cítil o něco lépe. Pak se vrátil zpátky dovnitř a konečně zaujal nějakou pohodlnou polohu na gauči.

Při čekání na Adama mu každá minuta připadala jako rok. Věděl, že do města je to zhruba padesát minut jízdy autem, to tedy znamenalo, že jen necelé dvě hodiny Adam stráví na cestě. Musel k tomu připočítat i práci, kvůli které Adam do města jel, a když si uvědomil, že ho nejspíš Ian doveze zpátky, udělalo se mu špatně. Měl jet s ním, nebo se prostě vrátit do svého hotelu a úplně zapomenout na to, že nějakého Adama zná. Jejich setkání vůbec neprobíhalo tak, jak si představoval. Přitom se na něj tolik těšil.

Něco málo po poledni zaslechl z venku příjezd auta. Určitě by mu nikdo nevyčetl, kdyby zůstal sedět, jenže znovu pracující nervy ho zvedly do pozoru a takhle strnulý vydržel, dokud se neotevřely dveře a Adam nevešel dovnitř. Naštěstí sebou neměl žádného Iana, přijel sám.

"Tak mám auto spravený, stihl jsem si ho vyzvednout." zahlásil Adam. Jeho hlas působil najednou hrozně bezstarostně. Jako kdyby Kamemu oznamoval - zlato, jsem doma, co bude k obědu? Jenže tvář prozrazovala něco jiného. Adamovy oči byly tvrdé, neproniknutelné a na čele se ustálilo několik drobných vrásek.

"Táta viděl to video." vydoloval ze sebe Kazuya. Měl takový strach z Adamovy reakce, že ho podvědomí donutilo postavit se rovnou na stranu útočníka. Přitom snad ani jednou nezapochyboval, že by s tím mohl mít Adam něco společného. Jenže... co když přece...

"Jaký video?" přivřel Adam oči. Mezitím udělal k pohovce další krok. Ruce v kapsách měly Kameho zmást, že je jejich majitel v pohodě, ale právě ty oči ho zradily.

"Video ze tvé lodi. Jak jsi ho vzal těm chlapům. Malá kazetka, pamatuješ?" Kame svraštil obočí, svaly na jeho tváři ztvrdly.

"Cože?" podivil se Adam. No jistě, že s tím neměl nic společného. Co Kame zaručeně poznal, bylo to, že je opravdu překvapený a pořádně mu to v hlavě šrotuje.

"Někdo jí poslal mýmu tátovi do Japonska!" i tak si ještě přisadil. Byl tu přece hlavně kvůli tomu. Aby Adama požádal o pomoc s hledáním těch chlapů.

"Děláš si srandu?" zasyčel Adam. "Tu kazetu mám jenom já a já bych ji nikdy tvýmu tátovi neposlal, nejsem přece blázen." rozčílil se. Kame musel sklonit hlavu. Na rozzuřeného Adama se nedívalo zrovna lehce. "Přišel jsi snad kvůli tomu? Abys mě obvinil?"

"Ne!" zvedl Kazuya hlavu. Nic takového v plánu neměl. "Nepřišel jsem kvůli tomu, abych tě obvinil, i když si nedokážu vysvětlit, jak se ta kazeta dostala pryč od tebe."

"Můžeš si bejt jistej, že je dobře schovaná!" přikývl Adam tvrdě.

"Měl jsi ale v plánu ji zničit." zadíval se na něj Kazuya vyčítavě. Možná to Adam řekl jen pro uklidnění, ale řekl to a Kame v tu chvíli pustil celý incident z hlavy. Měl být důraznější. Donutit Adama, aby ten pásek zničil před ním. Jenže, copak to šlo? Byli jak dva zamilovaní blázni, nekoukali okolo, viděli jen sebe a blízkost, která nebude trvat věčně. Chtěli si jí užít, tak proč se zabývat špatnými věcmi?

"Ano, to jsem chtěl, ale... prostě jsem zapomněl." Adam se přes svou zlost musel kousnout do rtu. Pamatoval si, že to Kamemu slíbil, jenže když odjel, nedokázal se soustředit na nic jiného a na nějakou kazetu už vůbec ne. Úplně se mu její existence vykouřila z hlavy.

"Dochází ti vůbec, co ti tu povídám?" vytrhl ho Kazuya z přemýšlení. "Někdo ti tu kazetu musel ukrást a poslal ji k nám. Ten někdo věděl, kdo jsem! A víš proč jsem teď v Miami? Protože musím ty dva, co jsou na tom pásku, zabít! Chápeš, co ti říkám? Zabít!!!"

v Kazuyově hlasu se mísila zlost se zoufalstvím. Kdykoliv si vzpomněl na svůj úkol, sevřel se mu žaludek. Nahromaděné pocity proto způsobily, že na Adama křičel.

"Zabít?" zašeptal Adam.

"Ano, zabít, Adame. Jsem šéf Yakuzy, co sis vůbec myslel o mým životě? Že je klidný a pohodový jako ten tvůj? Od malička mě vedli k tomu, že každý prohřešek musí být krutě potrestán. Oko za oko, zub za zub. V mém klanu je právo vendety svatější než čest, ochrana rodiny je mnohdy vykoupená krví. Stačí jedna blbá páska a může dojít k válce mezi klany. A věř mi, že do takové války by ses připlést nechtěl."

Kame se pokusil uklidnit svůj dech. Rozčílil se tak moc, že mu hořely i tváře. Odvrátil pohled od bezradného Adama a svalil se zpátky na gauč. "Nemáš vůbec představu..." povzdechl si.

"Mrzí mě to!" vyhrkl Adam. Rychlými kroky došel k pohovce a podíval se na Kazuyu dolů. "Opravdu s tím nemám nic společnýho. Moc se omlouvám, že jsem tu pásku nezničil. Nechci si ani domyslet, co to znamená. Někdo se mi musel vloupat do kanceláře." konečně to Adamovi začalo docházet. "Pomůžu ti, Kazu-chan, nenechám tě v tom samotnýho." vyhrkl posléze. Když zašel do důsledku, měl na tom tak velký podíl viny, že by se měl Kamemu otci přiznat a přijmout svůj trest sám. Vytáhl ho z hotelu tu osudnou noc, na jeho lodi se to všechno stalo, jen on a nikdo jiný nezničil důkaz, i když to slíbil. Bylo mu z toho nanic.

"Zabiješ snad místo mě člověka?" zadíval se Kame vzhůru s pohledem plným zadostiučinění. Na to snad ani nešlo nic říct.

"Jak dlouho už to víš? Proč jsi mi nezavolal?" Adam se posadil proti Kazuyovi na kraj konferenčního stolku. Lokty si opřel o stehna.

"Protože..." začal Kame nejistě. Jakmile Adam vyřkl svou otázku, rozbušilo se mu srdce. Teď bude muset s pravdou ven, přiznat, že jeho číslo ztratil. A touhle nepřímou cestou se určitě dostanou i k tomu, že si Adam mezitím našel někoho jiného, protože si myslel, že se na něj Kame vykašlal.

"Já... vím to jen pár dnů, ten pásek přišel teď v sobotu. A nezavolal jsem ti proto, že..."

"Jsi usoudil, že to mezi námi nemá smysl." doplnil ho Adam rychle. Raději ať to řekne on, než Kame. Od něj by ta slova bolela o dost víc.

"Ne! Tak to není, má to smysl, myslím, že to má... smysl." jakoby se Kame zrovna probudil a s tím i Adamova ztracená naděje. "Nezavolal jsem ti... a je celkem přirozený, že sis našel někoho jinýho." pokrčil rameny. Tak moc se vyhýbal Adamovým očím, až to působilo dětinsky. Hlas byl však rezignace sama. Prostě se s tím začal smiřovat.

"Už nežárlíš?" pousmál se Adam. Pár slov mu stačilo k tomu, aby získal zpátky odvahu.

"Já? Kdy jsem žárlil." konečně k němu zvedl Kame svůj pohled. Ovšem pořádně dotčený.

"Zhruba před dvěma a půl hodinama." vytáhl Adam v rychlosti mobil, aby se podíval na čas. "Zpovídal jsi mě jak agent od FBI." dodal ještě

"To není pravda!" ohradil se Kame. Opravdu se choval takhle? "Můžeš si přece dělat co chceš a vídat se s kým chceš. Můžu si za to sám."

"Ještě jsi mi neřekl, proč jsi nezavolal. I když to podle tebe má smysl." pobídl ho Adam znovu. Vůbec se mu nelíbilo, jak rychle to Kame vzdával. Ovšem na druhou stranu, kdyby neměl v hlavě jejich předchozí krátkou hádku, náramně by se teď bavil tím, jak se Kazuya zároveň snaží působit tvrďácky.

"Protože..." další odmlka.

"Tak už to vyklop, proboha! Nejdřív na mě křičíš a teď se mě bojíš. Ublížil jsem ti snad někdy?" zamračil se Adam. Kame sklonil hlavu a mírně s ní zavrtěl. "Já... ztratil jsem tvoje číslo." zašeptal.

"Cože?" Adam napínal sluch, jak nejvíc to šlo, stejně mu ale nerozumněl.

"Ztratil jsem tvoje číslo." zvedl Kazuya pomalu pohled. V tu chvíli vypadal jak opuštěné štěně.

"Tys ztratil moje číslo?" zopakoval po něm Adam nevěřícně. Momentálně na něj psí pohledy nefungovaly. "A víš, že na netu existujou stránky naší společnosti? Tam je spoustu čísel."

"Volal jsem!" přikývl Kame vehementně. "Jenže, tys zrovna nebyl v práci, tak jsem... prostě jsem to vzdal." připustil.

"Srabe!" neodpustil si Adam. S tím vstal a zadíval se na Kazuyu pěkně z výšky. Jak nějaký profesor.

"Mohl bych se zeptat na to samý." bránil se Kame. Taky se při tom postavil a dal si ruce v bok. Přece to nenechá celé na sobě.

"No jistě. A co bych měl na netu hledat já? Www-yakuza-jp?" ušklíbl se Adam.

"Myslíš, že mě to nemrzelo? Že jsem si to nevyčítal? Tak mě nech být!" strčil do něj Kame nasupeně. Nelíbilo se mu, že si z něj Adam dělá blázny.

"Nenechám." natáhl po něm Adam prudce ruku.

Když si ho přitáhl do náruče a pevně kolem něj ovinul své paže, Kame akorát zalapal po dechu. "Nenechám tě! Můžeš si říkat, co chceš, ale nepočítej s tím, že bych tě nechal být." pevně stiskl jeho týl, aby se Kazuya nemohl hýbat. Naštěstí brzy začal zřetelně cítit, jak se mladík v jeho objetí uklidňuje. A to samé cítil i na sobě. Stačilo jediné objetí a věděl, že se na něj prostě nemůže zlobit, ať by provedl cokoliv.

"Dneska jsem byl podepsat koupi lodi. Čekal jsem na tenhle okamžik, abych se na ní mohl vypravit za tebou. Je o dost menší, ale o to rychlejší. Dostal jsem na ní nabídku, když jsi odjel. Neváhal jsem ani minutu. Došlo mi, že potřebuju menší loď, abych se za tebou dostal rychleji. Víš, jak se jmenuje?" zeptal se se znatelným nadšením v hlase. Kazuya jen zavrtěl hlavou. Měl oči plné slz a nechtěl, aby je Adam viděl.

"Pouto." zašeptal mu Adam do ucha. Kazuya se neudržel a zavzlykal přímo do jeho ramene. Takže Adam si nenašel jiného kluka. Místo toho si koupil loď, která ho bude vozit za ním.

To jméno! Pouto! Proč z něj bylo Kamemu tak smutno a zároveň hořel štěstím?

"Bože! Opravdu jsem si myslel, žes na mě chtěl zapomenout. Toužil jsem tě obejmout už v okamžiku, kdy jsem tě uviděl pod tím schodištěm."

"Já taky." zahuhlal Kazuya. Najednou bylo snadné připustit, co cítí. Stačilo, že Adam udělal ten první krok. Ale příště už ho nenechá pochybovat, už ne.

"Tvrdil jsem Takerovi, že na tebe chci zapomenout, ale pořád jsem doufal, že se naskytne nějaká příležitost, abych mohl jet za tebou." Kame konečně zvedl hlavu a zadíval se Adamovi do očí. Černovlásek mu setřel konečky prstů z tváří slzy a smutně se pousmál. "Dovedla tě za mnou pomsta."

"Ne..." zavrtěl Kame rázně hlavou. "Možná to tak vypadá, ale beru svou práci tady jako úplně to poslední. První jsi ty! Myšlenky na tebe mi pomáhaly nemyslet na to, co musím udělat." povzdychl si.

"Nechci, abys někoho zabil, musí existovat nějaký jiný řešení."

"Když to udělám, budeš mě nenávidět?" zhrozil se Kazuya. Adam na něj vytřeštil oči.

"Ne, ani náhodou. Tak jsem to nemyslel." přitiskl si Kameho na sebe. Nemohl by ho nenávidět, jen si nedokázal představit, že by tenhle jemný mladý muž mohl někoho chladnokrevně zabít bez výčitek svědomí. Rodina ho možná viděla jinak, nebo jinak vidět chtěla, ale Adam poznal Kameho povahu téměř okamžitě. Dělal všechno pro svého otce a pro tradici jejich rodu. Nikdy nepomyslel na to, že by chtěl něco pro sebe. Dokázal by se vzdát i jeho, kdyby to bylo nevyhnutelné. Vnitřně by ale trpěl. A ani jedinkrát by si nikomu nepostěžoval. Stejné by to bylo i v případě, kdyby někoho zabil. Ano, zabil by člověka, v tu chvíli by za něj jistě rozhodovala zodpovědnost, nikdy by se s tím ale nesmířil, zůstalo by to v něm a pomalinku otravovalo jeho svědomí, dokud by se z toho nezhroutil. Ne, Kameho přirozená jemnost a naučená tvrdost nešly dohromady a Adam to moc dobře věděl.

"Proč jsi za mnou přišel, Kazu-chan?" zašeptal Adam do jeho vlasů.

"Protože se mi hrozně stýskalo." ani Kame nemluvil nahlas, aby nenarušil tuhle důvěrnou chvíli. Byl to jediný důvod, i když úzkostlivě skrývaný, co ho za Adamem zavedl. Mohl si vymýšlet nejrůznější důvody, ale to jenom obelhával sám sebe.

"Mně taky... taky se mi moc stýskalo." připustil Adam rozechvělým hlasem. Pohladil Kazuyu po zádech, pak jeho ruce doputovaly k tvářím a zajaly je. "Miluju tě!" řekl tiše a krátce ho políbil. "Teď si tě odnesu do postele a tam si vynahradíme ten měsíc, co jsme se neviděli. Nemysli si, že tomu jen tak unikneš!"

"Večer se musím vrátit do hotelu." zamračil se Kame. Jestli si Adam myslel, že by chtěl utéct před něčím takovým, tak ho docela zklamal. Od chvíle, co vstoupil do tohohle domu, se jeho vnitřní vidění potulovalo v místech, která si pamatoval hlavně díky Adamově náruživosti. Nejraději by tu zůstal přes noc, ale Misaki by to nemusela pochopit. Teď, když se pokoušela o jejich sblížení. "Chci ti to vynahradit, tak si o mě nemysli něco jinýho!" Kame stiskl Adamova ramena o něco silněji a přivřel oči.

"Opravdu chceš? Budeš mi po vůli?" nasadil Adam svádivý tón.

"Adame!" zavrčel Kame. Do smíchu ovšem neměl daleko. V jediné vteřině se Adam sklonil a přehodil si svého umanutého japonského hosta přes rameno. Pak se s ním vydal ke schodišti.

"Hmm, tahle prdelka mi fakt chyběla!" připlácl ještě Kamemu na zadek svou velkou dlaň a stiskl.

"Bože, budu já mít nad tebou někdy navrch?" posteskl si Kame. Nemohl se ani smát, protože by si přivodil kýlu, jak ho Adamovo rameno tlačilo do břicha.

"Máš nade mnou navrch pořád, lásko." řekl si Adam spíš pro sebe. Tohle přece Kazuya vědět nemusel, nebo aspoň ne teď. Jednou snad i jemu samotnému dojde, jakou má nad ním moc. Že ovládá celý jeho život už jen svou existencí. A co teprve přítomností...

 

 

Tmavé Misakiny oči se přimhouřily, když Takeru upil ze svého šálku s kávou. Vlastně si ho tímhle způsobem prohlížela celé odpoledne, které strávili ve městě. Poslední zastávkou jejich procházky spojené s nákupy, byla klidná a útulná kavárna tři bloky od hotelu.

Takeru skoro necítil nohy a ještě víc necítil ušní bubínky. Od chvíle, co vyrazili, to bylo někdy kolem půl jedné, Misaki nezastavila pusu. A to věčné čekání v obchodech, až si vybere podle svých představ... Jednou už přítelkyni měl, ale ta taková nebyla, takže vůbec netušil, do čeho jde, když Kamemu slíbil, že se o jeho manželku postará. Mimo jiné hrozilo, že se od ní velice brzy odmiluje. Tohle přece žádný normální muž nemohl vydržet.

"Co je?" zasyčel podrážděně v reakci na její upřený pohled. Uvědomil si, že už hezkých pár minut neřekla ani slovo.

"Povídá se, že jsi s Kame-san v poslední době zadobře." pozvedla jedno perfektně tvarované obočí.

"Už je to Kame-san?" dobíral si ji Takeru. Trochu se na židli narovnal, protože na ní seděl celý zdeformovaný, jak ho únava tlačila pořád níž a níž.

"Nech toho, Takeru. Taky jsi mu nemohl přijít na jméno." provrtala ho vyzývavým pohledem.

"No a co změnilo tvůj názor... tak najednou?" nenechal se zahnat do kouta. Hlavně na to ale nechtěl odpovídat, protože vysvětlení, že se sblížil s jejím mužem po tom, co ho chtěli dva chlapi znásilnit, by asi nepřijala zrovna vstřícně.

"Usoudila jsem, že bych měla přestat trucovat a přijmout svou úlohu. Přece jenom... mám za muže samotného šéfa mafie. To zní jako docela velký terno, nemyslíš? A když jsem si tuhle Kame-san prohlížela, byla jsem až překvapená, jak hezkej je to kluk. Určitě budeme mít pěkný děti." na chvilku se zasnila. A co bylo horší, mluvila naprosto vážně. Takeru stihl jen tak tak zavřít svou zděšením otevřenou pusu, aby ho neviděla.

"Děti?" zopakoval po ní. "Chystáš se s ním mít víc dětí, než jen jedno?" zeptal se nevěřícně.

"A proč ne?! Vždycky jsem chtěla hodně dětí. Když mi definitivně oznámili, že si Kazuyu vezmu, obrečela jsem to. Nedokázala jsem si představit, že bych zrovna s ním měla mít hodně dětí, ale teď..."

"Vyhodila jsi ho ze svatební ložnice!" připomněl jí klidně. Tedy klidný se snažil být navenek, uvnitř vybuchovala jedna sopka za druhou. Měl pocit, že ji musí proplesknout, aby se probrala. Kam se ztratila jeho milovaná, ukřičená a hlavně nezávislá Misaki?

"Já vím... čím víc přemýšlím na tím, že se podřídím rodinným tradicím společně s Kame-san, tím víc si to vyčítám, kdykoliv si vzpomenu." povzdechla si. Takeru se raději znovu napil kávy, aby skryl své rozpaky. Ani Kame s ním nemluvil takhle otevřeně o svém soukromém životě. Tedy o Adamovi. S Misaki snad žádný soukromý život ani neměl. Tedy do téhle chvíle.

Vystrašilo ho to. Misaki Ito dokázala být neústupná, pokud jí o něco šlo. Obával se, pokud si z něj teď neutahovala, že Kamemu nastanou opravdu krušné chvíle.

Netušil, co by měl udělat, jestli to nechat být, nebo svému příteli říct, co se na něj chystá. A pak tu byla ještě jedna věc, ta která ho trápila kvůli jemu samotnému. Utajovaná láska. Vždyť on Misaki miloval, víc než Kazuya. Možná ji měl rád, vyrůstali spolu skoro jako sourozenci, ale vášnivou lásku k ní nikdy cítit nemohl. A ještě teď, když zjistil, že se může zamilovat jen do muže...

Jenže, co by s tím Takeru zmohl, kdyby se pokusil ty dva rozdělit? Byli manželé. Mezi mužem a ženou v mafijských kruzích byl takový svazek téměř posvátný. Nerozlučitelný.

"Nevrátíme se do hotelu? Třeba už se Kame-san vrátil." pousmála se Misaki. Takeru přikývl a postavil se.

"Jen si odskočím, hned jsem zpátky." zdvořile se jí poklonil a vydal se k toaletám.

Jen co za ním zaklaply dveře kabinky, vytáhl rychle mobil a navolil v seznamu Kameho jméno. Vyzvánělo to tak dlouho, že už to málem vzdal, naštěstí se po nějakém sedmém zazvonění ozval z repráčku Kameho, až moc dobře naladěný hlas.

"Takeru?" byla z něj cítit dobrá nálada.

"Kame. Volám tajně. Kde jsi?" vyzvídal kamarád šeptem.

"Jsem tam, kam jsi mě včera poslal." uchechtl se Kazuya.

"No skvělý... a hodláš se ještě dneska vrátit? Víš, že Misaki se rozhodla vzít vaše manželství vážně?" nepatrně zvýšil hlas.

"A tebe to pochopitelně štve, mám pravdu?" Kame přešel na neutrální tón.

"To je teď vedlejší. Mám pocit, jako kdyby jí někdo vymyl mozek. Vůbec to není ona. Celý den jsme nakupovali, to jsem z ní měl hlavu jak balon, ale když jsme si sedli na kafe, úplně obrátila. Že s tebou chce mít hodně dětí..."

"Takeru, uklidni se!" okřikl ho Kame. "O čem to mluvíš?" to už byla Kameho dobrá nálada nadobro pryč. Když se podíval vedle sebe, na zmateného Adama, moc mu to nepřidalo.

"Rozhodla se, že přestane dělat drahoty a bude tou nejlepší manželkou. Dokonce si uvědomila, jak jsi prej hezkej a že je terno mít za manžela šéfa Yakuzy. A že chtěla vždycky hodně dětí a ty vaše budou prý pěkný..." rozmluvil se Takeru ještě víc. Byl jak rozjetý kolovrátek. "... a myslím, že to chce vzít fakt hopem. Už mě tahá zpátky do hotelu, jestli ses náhodou nevrátil." vysvětlil mu zděšený kamarád.

Kame posunul svou ruku k Adamově a stiskl ji. Když to na něj Misaki ráno zkoušela, nebral ji vážně, ale tohle už vážně vypadalo. Tajně doufal, že by se třeba mohla jeho žena víc sblížit s Takerem, neměl by pak takové výčitky, že ji podvádí s Adamem, ale její mysl se ubírala úplně jiným směrem.

"Chtěl jsem se večer vrátit... ale..."

"Vrať se, Kame. Znáš ji, půjde přes mrtvoly!" popíchl ho Takeru.

"Nepůjde. I když si mě předtím nechtěla vzít, nikoho nezabila, aby se to nestalo. Já se nemůžu vrátit, Takeru. Jestli to myslí vážně, první co mě čeká, je manželská povinnost." zhrozil se Kame. Tentokrát už na něj vyvalil oči i Adam. Samozřejmě nevěděl, o čem se Kame s Takeru baví, ale teď mu to došlo. Ne, nikdy ho té šílené ženské nedá! Přitáhl si ho za ruku blíž a objal jeho shrbená ramena. Povzbudivě je promnul.

"A co jí mám jako říct? Bude vzteky bez sebe. A bude ti pořád volat." Takeru jen těžko skrýval paniku. Už ani nešeptal, jak byl rozlícený.

"Hlavně se uklidni, brácho. V mým kufru je takový malý cestovní váček. Schovávám si do něj léky. Vzal jsem si pro jistotu prášky na spaní.."

"Děláš si ze mě prdel? Mám jí dát do pití prášky na spaní?"

"A ty chceš, abych spal se ženou, kterou miluješ ty a ne já?" udeřil na něj Kame. Na druhé straně bezdrátové linky se ozvalo na delší dobu ticho.

"Pořád je to tvoje manželka, nemohl bych proti tomu namítat, ani i kdybych chtěl." oznámil mu Takeru zlomeně.

"Jen mi řekni, co ti dělá starosti víc?" zeptal se Kame zvědavě. Takerovi samozřejmě okamžitě došlo, jak to jeho kamarád myslí. Na jedné straně byla starost o přítele, na druhé láska k Misaki. Obojí pro něj mělo cenu větší než vlastní život. A přece mohlo zvítězit jen jedno.

Když bylo v mobilu delší dobu ticho, Kame se smutně pousmál.

"Myslel jsem si to! A nic ti nevyčítám, jen prostě zařiď, aby moje žena nepostrádala mojí společnost. Jak to uděláš, nechávám na tobě!" nařídil Takerovi.

"Je to rozkaz, waka?" zněla poslední otázka. Takeru ji vyslovil tak ledově, že se tím chladem otřásl i Adam. A to slyšel tak každé druhé slovo.

"Ano!" odvětil Kame úplně stejným hlasem. Hned na to odložil mobil na noční stolek a otočil hlavu na Adama s očima plnýma otazníků. Určitě od něj čekal podporu.

"Právě jsi strčil svou manželku do postele svýmu nejlepšímu kámošovi." zavrtěl Adam nevěřícně hlavou. Aspoň kousek pravdy mu musel říct, jinak to nešlo.

"Já vím." přikývl Kazuya.

"Až se o nás dozví..."

"Zatím neví nic a ještě chvíli to tak zůstane." položil Kame na Adamovy rty ukazováček, aby ho umlčel. Hrozně se mu třásla ruka, proto ji Adam chytil a stiskl v dlaních.

"Teď jsi byl ale skutečný šéf Yakuzy. Hrozně ti to slušelo!" pohladil Kameho po tváři několika prsty. Hned na to zajal jeho týl a přitáhl si ho k polibku. Musel okamžitě zaplašit jeho skryté chmury. Od toho tu přece byl, aby činil svého milence šťastným a pomohl mu od starostí, aspoň na ty chvíle, kdy budou spolu.

Povalil Kazuyu na postel a pak se zvedl nad něj. Rukama ho obklíčil z obou stran.

"Chceš pomoct přijít na jiný myšlenky?" pousmál se tajemně.

"Ty seš dobrej." rozšířil Kame zorničky. "Už jen to, jak se teď nade mnou skláníš, ve mně evokuje úplně jiný myšlenky."

"Chtěl bych, abys je řekl nahlas." pobídl ho Adam. Palci pohladil Kazuyu po nahé kůži na loktech.

"To nejde." kousl se Kame do rtu a odvrátil tvář. V mžiku byl úplně rudý jak rajče. Adam se neubránil dojatému povzdechu.

"Od oběda jsme nedělali nic jinýho a i tak o tom nemůžeš mluvit?"

"Možná můžu, možná bych i chtěl, ale pokaždý se to tady zadrchne." ukázal si Kazuya na krk. Adam se usmál a opatrně se na něj položil.

"Víš, že když přestaneš být waka, jsi fakt sladkej?!" zaujatě si prohlížel jeho tvář, které se pomalu vracela její přirozená barva.

"Kterej chlap tohle slyší rád?" mlasknul si Kame nespokojeně.

"Neboj se, já to nikomu neřeknu, zůstane to jenom mezi námi." slíbil mu laškovně. Trochu se posunul výš, tak aby na svých slabinách cítil Kameho. Kolem boku se mu okamžitě omotala milencova noha.

"Moc mluvíme, oba!" přivřel Kame oči. Adam stihl jen přikývnout, když se jeho rty dostaly do spárů druhých a na holém zadku se mu usídlila Kazuyova dlaň...

Kdyby nebyl lodní magnát a Kame šéf Yakuzy, ještě k tomu ženatý, měli by dokonalý společný život. Takový, jaký by jim každý záviděl. Jenže, možná právě proto, že byl jejich vztah tak skvělý a na míle vzdálený realitě, musel mít nějakou tu trhlinku, aby mohlo být dobré vykompenzováno špatným a naopak. Ještě nikdy Adam nebral filosofii jing a jang tak vážně, jako co poznal Kameho. Ať už by si vybrali jakoukoliv stranu mystického kruhu, vždy tu zůstávala ta druhá...

*

"Kame-san mi nebere telefon!" zavrčela Misaki nasupeně. Vraceli se s Takeru do hotelu. Byla tak nedočkavá, že chtěla svého muže slyšet ještě před tím, než dorazí za ním.

"Promiň, Misaki, zapomněl jsem ti to říct. Jak jsem si byl v té kavárně odskočit, tak mi Kame volal. Měl strach zavolat tobě, abys nebyla naštvaná, protože... no prostě má ještě nějakou práci a nestihne se vrátit na večeři. Možná prý přijde až hodně pozdě v noci." oznámil jí Takeru se strachem v hlase. Doufal, že ho neprokoukne. Ještě nikdy takhle nelhal. A hlavně ženě, kterou měl rád.

Misaki se na něj otočila, ruka s mobilem jí poklesla. Už už se nadechovala, že k tomu řekne nějakou svou typicky ostrou poznámku, ale nakonec jen svěsila ramena, strčila mobil do kabelky a upřela pohled před sebe.

"Měla jsem s tím počítat. Jak se Kame-san vrhne do práce, nedívá se kolem sebe."

"Určitě ti to vynahradí." pokusil se jí povzbudivě pohladit po rameni. Misaki si toho pomalu ani nevšimla, jak byla zabraná do svých myšlenek.

Dál už šli mlčky. V hotelu se pak rozdělili, že se sejdou až u večeře. Takeru se musel nějak dostat do Misakina pokoje, aby vzal z Kameho kufru váček s prášky na spaní. Hrozně se mu příčilo, že by měl něco takového udělat, ale když mu došlo, že tím Misaki oddálí od špatných zpráv, neměl na vybranou. A hlavně, jeho waka mu to poručil. Řekl mu, aby se o jeho ženu postaral. Aby jí nechyběla jeho společnost.

Co asi dělal zatím Kame? Takeru si to raději nedomýšlel. Nevadilo mu, že má jeho přítel rád muže, ale některé věci si opravdu představovat nemusel. I když byly asi dost podobné těm, jaké mezi sebou dělali i muži se ženami. Svým způsobem měl dost málo zkušeností, jeho první a zároveň poslední přítelkyně byla dost stydlivka, takže to u nich v posteli bylo spíš o nudě, než o vášnivosti a skutečném vzrušení. Misaki musela být úplně jiná. Byla divoká už od narození. Nespoutaná a iniciativní. Dokázal si představit, že by po milování s ní nebyl schopný ani vstát. Utahala by ho jako kotě. Ano, přesně takovou ji viděl ve svých vizích.

Takeru Sato

Když se ve svém pokoji rychle umyl a převlékl do obleku k večeři, vyrazil za Misaki. Doufal, že ho pustí dovnitř a on se pak nějak dostane ke Kameho práškům. Vlastně měl ještě větší štěstí, než doufal. Misaki mu sice neotevřela, ale nechala odemknuto, takže mohl v klidu vejít dovnitř.

Z koupelny k němu doléhal zvuk sprchy. Bleskově se vrhnul ke Kameho kufru a začal ho prohledávat. Váček našel hned, ale uvnitř byla sklenička se všehovšudy půlkou jednoho prášku na spaní. Tohle nemohlo uspat ani kočku, natož dospělou ženu. Roztrpčelý si strčil do kapsy aspoň tu půlku a vydal se zpátky ke dveřím. Neměl šanci teď narychlo sehnat podobné léky, ještě na předpis. Sám je nepoužíval a lékárna byla o dva bloky dál, to už by do večeře nestihl a stejně by mu je asi nedali.

Pomalu se tedy vydal do restaurace.

Misaki dorazila o deset minut později. Jako vždy jí to neuvěřitelně slušelo. I když byla v módě spíš na světové trendy a Takeru měl rád japonskou módu, pokaždé na ní mohl nechat oči. Uměla nosit cokoliv si vzala na sebe.

Obdivně si ji shlédl a pak nalil víno.

"Poslední dobou bral Kame-san prášky na spaní, asi měl špatný sny." začala Misaki starostlivě ještě před prvním chodem.

"Jo, něco mi říkal, ale nezacházel do podrobností." přikývl Takeru.

"Možná to bylo mnou, tím, jak jsem se k němu chovala. Ale teď už je potřebovat nebude, když se změním." pousmála se nadšeně. "Ne, abys mu to řekl. Všechny jsem je vysypala do záchodu. Dokážu si představit, že by si hned dva vzal, až by se vrátil. A to nesmím dopustit!" mrkla na Takera šibalsky. Mladík na ní jen vytřeštil oči.

"To na něj budeš čekat i pozdě do noci? Je u našeho informátora, s ním je to prý na dlouho."

"Uvidím, třeba usnu dřív. Ale asi by mě to mrzelo. Musím si s ním promluvit a chtěla bych..." naklonila se k Takerovi, aby nemusela mluvit nahlas. "... ho svést!" dodala svůdně. Takeru si zrovna přikládal k ústům sklenici, že se napije vína. Naštěstí to Misaki řekla dřív, než by její bílé šaty utrpěly nemilou újmu.

"To jo, no..." zkonstatoval Takeru unaveně. Až teď si začal postupně uvědomovat, jak moc mu vadí, když Misaki mluví takhle. Především o Kazuyovi nikdy nemluvila v souvislosti se svým sexuálním životem, ale za ten jeden den toho stihla navykládat víc, než za celou tu dobu, co ji znal. Pár hodin a už mu to lezlo krkem. Žárlil, tak hrozně moc, že by svého nejlepšího přítele nejradši importoval někam na Měsíc, aby mu nestál v cestě. I když byl předtím Kamemu v patách, necítil se v ohrožení. Ty doby ale bohužel minuly. Misaki se prostě rozhodla být skvělou a věrnou manželkou. Jak mohl vůbec soupeřit s jejím mužem?

Zanedbatelnou půlku prášku jí rozdrtil do vody, když si šla na toalety přepudrovat nos. Klepaly se mu při tom ruce a několikrát si to málem rozmyslel. Pak už to ale vrátit nešlo. Dřív, než by jí objednal novou vodu - to už hodně zmatkoval - se Misaki vrátila a první co udělala, bylo to, že se napila. V tu chvíli by si Takeru nejradši urazil ruce.

Po večeři doprovodil Misaki k jejímu pokoji, popřál dobrou noc a pak hned zapadl k sobě. Zkusil napsat Kamemu zprávu, ale telefon mu zahlásil, že ji příjemce nepřijal. Musel mít tedy vypnutý telefon. Kdyby aspoň věděl, jestli prášek na Misaki působí.

Nejprve jí chtěl nabídnout svou společnost, že by si mohli dát spolu drink a povídat si, ale v tomhle směru byl snad ještě větší srab než Kame. On a projevit nějaké sympatie, ani náhodou.

Nakonec ho přemohla zvědavost. Prostě si řekl, že se jenom podívá, jestli už Misaki spí. Vzal z baru láhev bourbunu, časopis, který si koupil ve stánku s novinami - napadlo ho, že by mohl Misaki zabavit tímhle - a jen v nočním úboru a županu vyrazil přes chodbu ke dveřím jejího pokoje. Od doby, co se rozloučili, uteklo už půl hodiny. Prášek mohl působit, ovšem taky ne. Právě to se Takeru rozhodl zjistit.

Nejdřív jemně zaklepal. Pak o něco důrazněji. Ještě chvíli počkal, jestli se něco nestane a zkusil vzít za kulatou kliku. Stejně jako před večeří měla Misaki otevřeno. Bylo to dost nebezpečné, kdekdo jí mohl do pokoje vlézt, ale Takeru si to vysvětlil tak, že jenom čekala na Kameho, protože od pokoje hosté dostávali pouze jeden klíč.

V setmělém pokoji nejprve postavil láhev na stolek a vedle položil časopis. Poté přistoupil k posteli a zahleděl se na spící Misaki. Prášek působil dokonale. A snad i díky němu vypadala ve spánku jinak, tak nějak klidně a vyrovnaně.

Plán, který narychlo vymyslel na cestě ze svého pokoje do Misakina, nechal ještě několikrát přezkoumat svým zdravým rozumem. Věděl, že stejně na nic jiného nepřijde a spoléhat se na půlku prášku prostě nemohl, ač to teď vypadalo, že zabere na celou noc.

Nejprve si svlékl župan a přehodil ho přes malý taburet u postele. Když se vyzul z pantoflí, úhledně je srovnal před postelí. Několik dlouhých vteřin ještě znovu přemýšlel, nakonec si sedl na kraj matrace, krátce se ohlédl dozadu a pak hodil nohy nahoru a vsunul je pod připravenou přikrývku.

Jakmile dolehl, přitáhl si peřinu až k bradě a s očima plnýma strachu natočil obličej na spící Misaki. Už v tu chvíli věděl, že to bude dlouhá noc, ta nejdelší v jeho životě...